Moje pohádka

Kdysi dávno, jednou večer na Zelený čtvrtek za prvního jarního úplňku narodila se princezna. Všichni se radovali. Dali jí jmého Hedvika. To znamená vítězka v boji.

Princezna rostla, byla šikovná, ve škole jí to šlo samo, bavilo ji kreslit, číst, psát, vymýšlet příběhy a legrace, učila se hrát na violoncello a od patnácti let vedla dětský oddíl. Jako studijní obor zvolila chování lidí v prostoru a ve městě, jejich životní styl a průpravu pro komunální politiku a spravedlivé kralování.

Jednoho dne starý král zničehonic ochořel. Ochrnul na polovinu těla a od té doby ležel. Vyměnil trůn za postel. Doslova tak. Královna i princezna se o něj staraly, jak jen mohly. Princezna běžela a sehnala pro krále živou i mrtvou vodu. Nosila mu živou vodu, aby se uzdravil. On ji ale odmítal a křičel, že chce pít jen mrtvou vodu a jíst že nemůže nic. Princezna měla svého starého otce ráda, nechtěla, aby zemřel, a proto mu nechtěla dát napít mrtvé vody. Jenže to byl královský příkaz:

Pomóc! Mrtvou vodu! Jinak se budeš smažit v pekle!“ volal král.

A princezna uvnitř sváděla smrtelný boj, jestli splnit královský příkaz, i když královi neprospěje. Nebo ano?

Tohle všechno sledoval svým kouzelným dalekohledem mocný černokněžník.

Přesně taková princezna by semi hodila do sbírky,“ řekl si a princeznu Hedviku zaklel.

Ode dneška budeš v temnotě, na dně černého moře a bude tě tam hlídat černá muréna. Ani paprsek slunce neuvidíš!“

A tak se také stalo.

Dlouho předlouho byla princezna uvězněna na dně černého moře. Zapomněla, jak vypadá světlo. Přesto pořád bojovala. Nikdy se nevzdávala a pořád se snažila vybřednout z bahnitého dna. Tím víc do něj ale zapadala. Byla to zoufalá a vyčerpávající snaha.

Mezitím se konala velká svatba – s princeznou se oženil princ, kterému byla už deset let zasnoubena. Princ věděl, že princeznu má v moci zlý černokněžník. Vůbec nevěděl, jak by se mu mohl postavit. Chtěl se mu raději vyhnout. Ale nebojte se:

Princena byla nakonec vysvobozena. Stalo se totiž, že když jí bylo nejhůř, přestala bojovat, odevzdala se a najednou uslyšela hlas:

Neboj se, nic se ti nestane.“

Černá muréna přestala být hrůzostrašná, vzala princeznu na hřbet a vynesla ji nahoru, na sluncem ozářený břeh moře. Všechno bylo krásné. Mnohem krásnější než dřív.

Princezna poděkovala muréně a začala nový život. Starý král měl stále místo trůnu postel,ale celé království si na to zvyklo a on tak byl spokojený. Královna a řada sloužících o něj pečovala a do království se vrátil klid.

Princezna byla velmi rozradostněná ze svého vysvobození, pustila se do nových věcí, do nové práce, navštěvovala sousední princezny a řekla si, že předem nalinkovaný život s princem nechce. Rozešla se s ním, bydlela sama a pouštěla se do mnohých dobrodružství.

Vždycky si pamatovala, že vítězkou v boji se někdy stane ten, kdo přestane bojovat proti svému osudu, ale přijme ho. A rozhodla se, že prozkoumá i další možnosti – například jak se stát vítězkou v boji, aniž by byla agresivní. A naopak jak nebýt v boji příliš měkká. Zkoušela bojovat otevřeně, bez štítu a bez brnění a to jí připadalo nejlepší.

Nakonec si řekla, že tréninku už bylo dost a dost a že vezme svůj život více do svých rukou. A tak se také stalo.

 16.3.2013

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

24 komentářů u „Moje pohádka

  1. liško tak ráda bych ti napsala něco povzbudivého ale nejde mi to. tak jen že jsem to četla. přeju ti vítezství. život ve vlastních rukou nebudeme mít nikdy. život nám nepatří.

  2. Nepatří, ale ten pól povlávání a vyčkávání a setrvávání dlouho v něčem se mi u mě zdá silnější než bych chtěla;
    naopak je u mě oslaben pól vědět, co chci, jít za tím plánovitě a cílevědomě, i kdybych měla cestou odhazovat lidi jako přítěž (aniž by mě to bolelo).

  3. I když… teď když to vidím napsaný, poslední větu kom.3, tak si uvědomuju, že zas tak oslabený to není. No to asi ještě budu muset prozkoumat.
    Možná směšuju přílišnou a přiměřenou přítěž:)

  4. koho jsi si na záda naložila (z lidí) toho teda můžeš také sundat. bolet to asi bude :-) vždycky bolí když se ti na zádech brání :-))

  5. Někdy stačí je sundat ze zad, ale neutíkat jim. ak yto bolí (já nevím, oni snad do těch zad vrůstají do masa, nebo co), al ene tak dlouho a ne tak definitivně. A člověk třeba zjistí, že přítěží by nebyli, kdyby si je jí neudělal sám. Že třeba o to vlečení na zádech ani nestáli…

    Život nám nepatří, ale ty vlny odpočinku a aktivity (nebo třeba povlávání a braní do vlastních rukouz) se asi střídají a je dobře, že se střídají. Jen jedním z obého se asi člověk s dozvídáním o sobě a světě moc daleko nedostane.

  6. dewberry,
    často k tobě zvědavě nakukuju.
    A až teď mi došlo, že jsem mohla nakukovat i na flickr, to jsem úplně zapomněla, musím tam zase začít chodit.

    ratko 5
    :-))

    ru
    To je dobrý. A to druhý – o střídání a vlnách taky, na to já často zapomenu – že je normální se někdy cítit třeba blbě, jednu dobu v něčem aktivněji a pak v té stejné oblasti odpočinkově… Asi jsem přece jenom v tomhle na sebe krutě náročná; pořád od sebe čekám, že se budu bez propadů cítit bezvadně v jednom kuse a všechno mi půjde (ano, to bude paralela s dojmem, který dělali na mne mí rodiče v dětství – očekávání, že mi všechno jde resp. všechno intelektuální) a když se mi to nevede, neberu to jako normální, ale spíš jako svoje selhání nebo něco, proti čemu musím bojovat. A mít na sebe zlost.
    Jo, to je důležitý, že jsem si teď řekla. Předtím to nebylo možné pojmenovat. Tak to je fajn, to očekávám pokrok. :)
    A když nenastane hned zítra ráno, budu mít zas na sebe zlost :)))

  7. Jo zapomněla jsem s omluvným úšklebkem poznamenat, že závěr v pohádce je předjímaný: život do svých rukou vzít víc je doporučení, co dávám sama sobě na cestu.

    A dneska se mi vynořila jedna věc, co mám mezi řádky „Zkoušela bojovat otevřeně, bez štítu a bez brnění a to jí připadalo nejlepší.“
    – zas na tom vidím, jak malou mám sebeochranu; jdu do něčeho, nevyhýbám se tomu a dám hodně, dám sebe a jsem skoro jako nahá. Připadá mi to jako hodnotný způsob – jenže pak jsem v tom a špatně a dlouho lezu ven, skočím a nechám se pohltit, voda se nade mnou zavře. Ať jde o vztahy, spory nebo péči o někoho.
    Mám malý odstup. A jsem tedy docela prožívač; vyberu si prožívat naplno, i když tuším, že to bude průser a bude mi pak blbě. Tahle náchylnost k tragédii v životě u mě taky je a souvisí s tím.

    Potřebovala bych být víc nad věcí, ale to bych zase nebyla moc empatická. Ještě před pár lety jsem si myslela, že jsem empatická podprůměrně, ale evidentně je to naopak. Prožívám totiž s malým odstupem i blízké lidi, jejich situaci. Přitom není moje. To si vždycky musím říct, to je jediný záchranný kruh. Jenže jen na chvilku, pak v tom zase jedu.
    Potřebovala bych: záchranný pás. Nebo nejlíp loď. S kormidlem! :-)

  8. Tak pojedem na kánoj? Kormidlovat se dá i pádlem. :-)

    Taky jsem prožívač. To neva. Když to človek chce, tak to neva. Va to, jen když to nechce.

    To s tím bojem je taky dobrý, mi povědomý.
    Zkoušela jsem řešit různé varianty zbroje, štítů a brnění, ba i variantu boje dle tvého popisu výše, ale stejně jsem dycky zjistila, že ten štít a brnění mám – jakmile jdu do boje.
    Tak asi jedinej způsob, jak nemít štít a zbroj, je nebojovat.
    (Ale eště nevím, jak se to dělá. :-)

  9. bojuješ tím, že nebojuješ . :-) tím protivníka mateš, oslabuješ, protože on je připravený na boj.

  10. Do Gándhího mi ještě něco málo chybí. :-)

  11. :-)
    Taky jsem zvědavá na pokračování. A na kánoj. A na to, jestli vůbec někdy nějaký odstup dám.

  12. Liško, napiš mi sem prosím do komentářů svůj mail – vím, že u předešlých příspěvků se již někde v komentářích objevil, ale nedokážu to teď najít. Na pos(t)erous už asi nic nového nenapíšu, tak ti chci poslat odkaz na jiné místo, kam ke mně můžeš nakukovat :)

  13. ad pohádky:
    včera jsem si pustila na youtube dvě staré televizní pohádky (hurá, noťas funguje) a v jedné z nich byla princezna Hedvika, komicko-záporná postava.
    A teď jsem si pustila další a je tam zase princezna Heda a zase záporná.

    To jsou věci, to je snad poprvé,co jsem na svoje jméno ve filmové pohádce narazila (kromě rodiny Homolkových a sovy Harryho Pottera :-). A zrovna dvakrát a zrovna teď.
    No zas takový „znamení“ to není. Jsem ráda, že jsou to obě princezny. Záporný bejt nemusely, co se dá dělat. Sova byla kladná, to mi stačí. Ptačí. :)

  14. 12. Zachováváš rovnováhu :-) Nemůžou všichni nebojovat. Naopak někdo je rozený bojovník a je to tak v pořádku.

  15. Liško, aspoň, že nějaký princezny po sobě pojmenovaný máš, já mám úplně smůlu :)

  16. dewberry,
    to se divím, že není princezna tvého jména.
    Jelikož mám ještě náladu na pohádky, budu pátrat – třeba taková princezna je.

  17. Zrovna chystám jeden nápis, paní Hedvika, ale ne z rodu Lišek, nýbrž Vlků. Pohádkově dlouhý život, téměř 99 roků.

  18. ruliso,
    ajó, to je pohádkové číslo. Asi příbuzná. Mám ještě dvě pratety a jedné bude na podzim buď 99, nebo 100, teď nevím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.