ZAČALO TO LACHTANEM
Lachtan pod košatým stromem. V jezírku. Na Petříně. Socha lachtana. Ještě se dalo spletí cest dobloudit ke druhému jezírku s vodníkem a ke dřevěnému kostelíku ze Zakarpatí. Při troše štěstí. Když jsem záměrně lachtaní jezírko hledala, zpravidla jsem k němu nedošla. V jeho temné vodě plula dlouhá štika. Velmi tajuplné místo.
Na Petříně jsme pořádali některé oddílové schůzky. Jednou měly děti za úkol namalovat sochu lachtana a viditelně se na obrázek podepsat. Učinila jsem totéž, neohrabaným tlustým štětcem, a obrázek jsem si odnesla domů. Na jednu stranu mě potěšilo, že jsou barvy rozpité tak akorát; na klouzavé kreslicí čtvrtce se mi nesmíchaly a neroztekly všechny barvy dohromady, jak jsem byla zvyklá ze školy. Vodovky mě fascinovaly odmala, vždycky jsem nejméně jedny musela mít, ale ve škole, kde se malovalo na známky, jsem je ráda neměla. Vadilo mi, že nemám nad výsledkem kontrolu. Kreslení tužkou bylo opak – co vidím, to nakreslím tak, že jsem spokojená.
Na druhou stranu mě obrázek lachtana pořád iritoval. Tím, že je lachtan prázdný, má tělo jen vyplněné světlou modrou. A pak ta větev. Namalovaná tlustým kopáčem. Vždycky, když se na ni podívám, poznám, že jsem to já, kdo ji maloval. Je v ní ta moje nepřikrášlená esence, trochu legrační, trochu jedovatá, žádné jemné šolichání a šišmání v pastelových odstínech. A do toho žádné pozadí, jen okrová plocha. Ani teď nevím, co si o lachtanovi myslet.
Odstartoval mou větší důvěru v akvarel. Doma jsem zkusila namalovat zátiší. Pečlivě. Na menší formát. Lachtan je asi A3, zátiší je menší než A4. Chtěla jsem zkusit, jestli jde vodovkama a temperou vypodobnit různé materiály, různě lesklé povrchy, jak to vídáme na olejových barokních zátiších. Chtěla jsem zkusit, jestli mě obrázek poslechne, jestli ho ovládnu. Lachtana jsem malovala čtvrt hodiny, zátiší dva dny. A zase ta otázka pozadí a podložky – prostě jsem pozadí zabarvila černě a podklad zátiší hnědě. Nakonec. Až po letech jsem začala malovat naopak – pozadí nejdřív. Ale to až po přečtení knih o malířství a o akvarelech a po nákupu kvalitních papírů. Nevím, proč nám ve škole vždycky jen zadali téma – stavba ropovodu, portrét spolužáka, VŘSR – a nic nám neřekli k malování samotnému. Ani slovo. Jen o míchání primárních barev na sekundární, což jsme znali už od školky. Víc ani ťuk.
Na zátiší jsem po jeho dokončení byla hrdá. Vykroutila jsem na něj podobný podpis jako pod lachtana; řekla jsem si, že se ho budu držet. Rozhodně musel být mou oblíbenou červenou, to bylo jasné. Krátce potom k nám přišla na návštěvu jedna naše známá Francouzka, diplomatka. Už se chystala na jinou zahraniční štaci. Ukazovala jsem jí svoje zátiší. Ona si všimla lachtana a ptala se mile, jestli nemám ještě jednoho stejného, kterého bych jí dala na památku. A já řekla ne. Pamatuju se, že mě to zarazilo, protože jsem byla pyšná na svoje umrněné zátiší, a přitom když došlo na lámání lachtana, nechtěla jsem ho dát. Asi že jsem k němu měla a pořád mám zvláštní vztah – připomíná mi mě samotnou, můj způsob malování.
K vodovkám jsem se vrátila až po maturitě – namalovala jsem několik zvířat podle fotek z časopisu Ranger Rick. To byl americký přírodovědný časopis pro děti, který mi kdysi na rok předplatila mámina americká kamarádka. Tak krásné fotky přírody a zvířat v časopisech na lesklém papíře u nás tehdy, v polovině 80. let, nebyly k vidění. Fotografie doprovázely články o obřích sekvojích, o mývalech, národních parcích, o malé holčičce v kožených legínách, co dělala kovboje se svým dědou, o nosatých opicích, různobarevných amerických dětech a o rozmanitosti sněhových vloček.
Zkusila jsem muflona, kachnu a soba. Myslím, že to je sob. V listopadu na něj fouknu několik rozmanitých sněhových vloček a to by bylo, aby ho nějaký Američan nezakoupil jako vánoční přání, vánoční hrnek nebo vánoční motorkářské tílko.
Zvláštní je, že jsem tenkrát tolik sahala po hnědé barvě. Asi jsem si řekla: Zvířata mají hnědou srst, bude to hnědé. Dřevo je hnědé, tak stůl pod zátiším bude hnědý. Hnědá by byla dnes mezi posledními barvami, které bych použila – tedy čistá hnědá, jinak je důležitá, protože se dá smíchat s modrou a vznikají různé lomené odstíny … jenže to jsem jako teenager ještě vůbec netušila.
Pak už jsem podle fotografií nemalovala ani nekreslila. Řekla jsem si, že by to byla interpretace předchozí cizí 2D interpretace a to nechci, to není úplně moje.
No teda, ty obrázky jsou skvělé!! Budou i nějaké další? :-)
Nejvíc se mi líbí kachna, je fakt hezky zachycená a zároveň tam je vidět ten charakter akvarelu, jak je to místy rozpité… Fakt krásné. A u zátiší zas obdivuju, jak je vypiplané – ty odlesky a ten povrch pomeranče… (Na tohle jsem u akvarelu nikdy moc neměla trpělivost, čekat, než zaschnou předchozí vrstvy, takže se mi všechno vždycky rozpilo víc, než bych chtěla :-)) No a lachtan je taky zajímavý, připadá mi takový záhadný, jak je výrazný a zároveň prázdný…
A co se týče malování ve škole, taky mě (dodatečně) překvapilo, že nám o něm vlastně nikdy nic pořádného neřekli. Kromě základů o míchání barev a o zlatém řezu. Že nás spíš jen pořád zkoušeli, jak nám to „jde“, místo aby nás i nějak rozvíjeli nebo inspirovali. Možná se báli, že pak by to bylo moc zábavné a kouzelné :-)
Sleduju tě :), nikdy nevíš co se stane hitem internetu, třeba zrovna tvůj sob :). Moc se mi líbí. I muflon :). Vánoční muflon by se taky mohl chytit, třeba u těch, kterým už sob přijde moc okoukaný!
annamae,
díky ti, to mě zaskočilo. Na to zátiší se nerada koukám, protože je moje oko vždycky neomylně přitáhnuto k místu, kde červené jablko visí ve vzduchu (moje oko to tak vidí), místo aby leželo na míse (která taky letí ve vzduchu) a těžko to rozdejchávám. Je to takové lítací zátiší.
Často si říkám, že u uměleckých škol je ten nástup ve čtrnácti (co byl za nás, po osmé třídě) akorát, protože je to asi věk, kdy je žák ochoten cvičit se v detailní kresbě, naučit se ten dril, pečlivě kreslit hodiny denně… Trpělivost já bych teď už taky neměla, na detaily. Nejvíc jsem jí měla asi ve čtrnácti, v patnácti, co se týče kreslení – vybavuje se mi obrázek vlčete (podle časopisu), kterému jsem mikrotužkou kreslila každý chloupek. Bohužel jsem zapomněla, kam jsem dala sicář z té doby. Vím, že na obalu měl lyžaře :-))
Když se koukám na sebe, vidím, že tak od věku 25 let už detaily nejdou, trpělivost nikde, ale (kvůli tomu netrpělivému zjednodušení detailů) lepší zkratka v kresbě.
Taky se pořád divím, jak jsem tehdy udělala, že se ta zvěř na obrázkách výše rozpila akorát a ne moc. Mám dojem, že už se to nikdy neopakovalo.
No uvidíme, vyfotila jsem i další obrázky.
zuzi,
ty máš obchodnický talent – vánoční muflon!! No jasně!
Jdu si připravovat sněhové vločky. Ty mi půjdou, mám je nacvičené, každoročně je kreslím bílou polevou na perníkových šesticípých hvězdičkách.
Libi se mi moc ty obrazky, teda muflon ma jiskru ve svem oku :-) A lachtan je taky supr. Teda lachtan se mi libi nejvic, ma v sobe neco zahadneho. treba jako prvni me napadlo, proc nema oblicej… ale ty jsi rekla ze je to Socha…. takze to tajemno v Tom je citit. TAjemny lachtan.
ratko, díky.
Tajemný lachtan. To by mohl být název obrazu, výborně.
Muflon s divokostí v oku. V příštím okamžiku začne trkat.
Krhavý muflon s krvavým okem! Jde po mase! Možná po sobici (podle laních očí a distingovaného úsměvu to tipuju spíš na ni). Nepíšeš, kolik ti v té době bylo let, ale připadá mi to skvělé. To bych nedala ani dnes. Jinak co se týká výtvarky, tak doufám, že už je to dnes vedené trochu jinak, protože nám taky neřekl nikdo nic. A jedna učitelka na základce po nás dokonce chtěla, abychom v každém obrázku všechno obtáhli černou linií jako v komiksu – povinně, jinak se nebral jako dokreslený. Brrr!
Krhavý!
No jistě, to je to pravé slovo!
V poslední době mám dojem, že moje slovní zásoba se umenšuje. Buď je to chlastem, nebo vedrem, nebo klepe na dveře demence; ta mi dědičně dost hrozí, ale myslela jsem, že mám ještě nejmíň 35 let čas.
psice 7,
v únoru 94 mi bylo 18.
A v září 92 mi bylo 17.
Obtahovat černě? Nuceně? No nazdar. Zvláštní manýra.
Já teda malířství příliš nerozumím, ale fascinuje mě, jak na jednu stranu z těch obrázků na mě sahá úsilí, aby se to už víc nerozpíjelo, nebo aby se nějak schovalo, co už se rozpilo, a na druhou stranu ale že to bylo při výrobě úplně podružné, v podstatě rozpíjenéí nehlídané nevnímané, protože autorka zcela vpita do vytváření živosti těch zvířat…
Jsou hrozně živý. Plasticky živý.
Jo živý? A jak jsem toho tenkrát dosáhla? Je to očima (těch zvířat)? Nebo přiměřenou rozpitostí?
Když jsem to udělala jednou, měla bych to umět i teď, ale trochu pochybuju :)
Právě proto, že jsem si mezitím načetla a viděla v galeriích kdovíco a experimentovala a černou vlastně moc pak už nepoužívala, hňácala jsem tam barvy teplé, kde to mělo vystupovat, studené, kde to mělo být ve stínu a v dáli, anebo naopak tento systém otočila jako pokus … už bych asi neuměla prostě a jednoduše dát tam, kde je stín, černou a hotovo.
Už bych moc přemejšlela.
Ta zvirata se ti moc povedla, zejmena muflon. To oziveni je podle me asi v detailu. Jak genialne jsi posadila to oko a nozdry. tim ziskalo zvire na bystrosti, opravdu je zive a Diva se a Dycha. A ma vyraz.
To je fakt, že mě baví kreslit / malovat zvířata. Jak je každé zvíře jiné, to mě fascinuje, ten jejich duch, duch nějaké skrumáže vlastností, který dostal svůj výraz tím, jak vypadá a jak se chová to které zvíře.
Je tohle uvažování na místě, anebo je to městská postmoderní nebo romantická zpovykanost a jiní vnímají zvíře jako zdroj jídla a jiných nápomocných surovin a činností? Z masa a kostí. Krev. Mně pořád zvířata připadají spíš jako duševní průvodci, se kterými se vzájemně ovlivňujeme ve chvíli, kdy zrovna člověk něco potřebuje. Používám(e) je.
… maso jím. :-)
A taky krajinky mě baví zaznamenat. Nebo trávu … nebo lidi, když se dají. Hm, takže všechno, protože všechno mě baví tou rozmanitostí.
No paráda – když se šoupne muflon na hodiny a na polštářek, je to kýč jako bič. Třeba zaujme nějakého Tyroláka :-)