Moje tragická struna

CO MĚ ROZECHVÍVÁ …

Rozechvívám tragickou strunu v sobě, co pamatuju. Co tím myslím a jak to začalo? Počátek nedohlédám, ale pamatuju si svoje já asi od tří let a pamatuju si hlavně náladu svého já při zážitcích, které zůstaly v paměti. Večer než jsem usnula a ráno v rozespání jsem se v dětství oddávala představám, v nichž jsem hrála hlavní roli. Obvyklou scénou těch představ byla nemocnice. Ve skutečnosti jsem nikdy nebyla v nemocnici, dosud nikdy, díkybohu. Ve fantazii jsem byla sirotek, který v nemocnici pobývá dlouhodobě. Je nemocen, je operován, dostává injekce, všechno vydrží, všichni ho v nemocnici znají a obdivují za to, jak je statečný. Dojemné, že?

A teď mi řekněte, co z toho je klíčové. Že jsem hrdinka-trpitelka? Že mě někdo chválí? Že jsou rodiče odstraněni? Že je to fantazie o tělesném kontaktu? Vy mi to těžko řeknete a já si myslím, že je to geniální kombinace všeho řečeného. Jaký deficit jsem tedy jako dítě měla, na co je to reakce? – Se dá domýšlet možná snadno. Tato hra – a podle mě to celé je hra s vlastními emocemi – se přenesla i do reality; hrála jsem si na nemocnici, nutila jsem babičku, aby mi „jako“ dávala injekci. Máma to nerada viděla, pokud si vzpomínám. Nečekaný vrchol nastal, když jsem viděla film „Počítání oveček“ – zřejmě někdo sepsal moje tajné fantazie a natočil je?!

V prvních letech školní docházky se téma snění změnilo, prepuberta zařídila, že jsem se stala princeznou nebo hrdinkou, která dostane svého prince. Nakonec. Jenže ten doják, než přijde happy end! – Kolikrát já byla v mužském převleku a trpěla, že můj princ věnuje svůj čas cizí princezně! Slzy padaly do polštáře. Kolikrát já jela na koni a přitom šermovala jako Jean Marais! A On nevěděl, že jsem všechny vysvobodila právě já! Až nakonec se to prokázalo, jako se na konci pohádky prokáže, kdo je Bajaja. Taková a jiná hrdinství, to jste neviděli! Totiž viděli – příběhy byly modifikované podle toho, jaký film jsem nedávno viděla nebo jakou knížku četla. Takových variant včetně kapitánky pirátů! Možná to dělá každý, já nevím.

Ve školních letech jsem takto slastně snila nejen v posteli před spaním, ale i za jízdy autobusem do hudebky nebo kdykoli byla chvilka klidu, bez jiných činností. Takže jsem se opravdu nikdy nenudila. Proč to? Potřebuji trochu tragédie a dojetí sama nad sebou, abych pak ve dne mohla vesele jít životem se svou typickou bujarostí? Je jedno prostě nevyhnutelný opačný pól druhého? Já to doteďka nevím. A doteďka svoje trágy sjíždím! To je k posmání.

Místo abych se blaženě těšila na rande, představuju si nějakou křivdu, nedorozumění a rozuzlení. Někdy si uvědomím, že si představuju, jak umírám! Drámo. Třeba jak zachraňuju děti z hořícího domu, s maximální obětavostí, a pak tam přijde On – což je Akční Hrdina. Tento týden mě to obzvlášť bere, špatně se mi spí (což u mne není obvyklé). Dnes v noci jsem takhle mezi druhou a třetí hodinou ranní podstoupila nenadálé setkání s bývalou manželkou Akčního Hrdiny. Já se chovala slušně, ale ona se blbě ptala! Na druhou otázku už jsem jí odmítla odpověď. Pak se scéna změnila, protože jsem nevěděla, jak by taková blbost mohla pokračovat.

Tyhle duševní pošetilosti sem píšu, abyste viděli, okolo jakého tématu se moje tragická struna rozdrnčela v současné době. Mě totiž děsně bere, že Akční Hrdina je nemocnej, a já nejsem u toho. Nemůžu vidět, jak mu je. Kdo mu doprdele vaří čaj? Vzala jsem si minulý týden dovolenou, jeli jsme k němu, načež chudák měl tři dny horečky, čtvrtý den mu bylo špatně od žaludku a pak jsme jeli zpátky. Nesl to statečně, jenže průvodním jevem bylo, že jsme si nemohli o ničem pořádně povídat. A já myslela, že už se to zlepší, že dochuravěl, ale chyba lávky – vrchol nemoci přišel, až když já u toho nebyla. A to mě zneklidňuje. Co to jako má bejt? Kdo jsem já, že u toho nemůžu bejt? A vidíte – jde o boj o pozice. To u sebe pozoruju furt, poziční boje. Hlídám si, abych měla dobrou pozici. Všude. V každé skupině. V každém vztahu. Krom vztahu s (jednotlivými) kamarádkami; tam je klid a rovnováha, není, o co bojovat.

Tak co to herdek je, todleto?! Kontrola, pozice, tragická zápletka, uspokojení z dojetí a uměle vyvolané ublíženosti, nějaký druh katarze, co mi leze do lásky a blaženosti? Je pro mě příjemná selanka prostě málo zábavná? Jo! Je! Potřebuju trochu neočekávaných dramatických prvků. Je to asi trochu hysterický rys, ale ve výsledku roztomilý a nikomu neškodí. Škodí mně? Spíš naopak z něj musím mít nějaké zisky, uspokojenou slast. Moje slast je teda vybojovat přes křivdu vlastní královskou pozici? No prosím, ale docela mě štve, že Akčního Hrdinu, veskrze kladného a oddaného, používám ke svým tragickým záchvěvům, podkládám mu ošklivé chování, které jsme ve skutečnosti u něj nikdy nepozorovala. Jenomže …

Měla bych zrovna takovéhle fantazie, kdyby se neměly čeho chytit?

Jsou to slepičince, tenhle text, ano, ale jako obvykle já si na svých slepičincích trvám a nepopírám je. Klidně si dovolím věnovat se i slepičímu faktoru ve mně. Tady na blogu ano, jinak se tím, pravda, nezabývám, protože mi to připadá malicherné. Ale existuje to. A to něco znamená. Něco to signalizuje a já jsem právě ve fázi, kdy si dobře všímám signálů, už jsem je utřídila a mohu popsat, ale ještě jsem je beze zbytku nepochopila. Natož jejich původ.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

30 komentářů u „Moje tragická struna

  1. Tragickoakční scénáře. Praštěné až to bolí. To mám taky.

  2. měla jsem a nemám. otázkou je, zda je to lepší s nimi nebo bez nich. zda člověk něco ztratí nebo naopak něco získá.
    co získám přehráváním scenáře v hlavě? získám kontrolu nad dějem, přehraju si nějaké drama a fakticky vždycky (na 98%) to dopadne dobře teda lépe než vysněný scénář a já si mohu vychutnat virtuální úlevu a vítězství. Utíkám z reality. Vytvářím si vlastní svět v kterém zažívám emoce dle vlastní režie. Jsem pánem svých fantazií. Je to mocenská struna a zároveň struna prázdná…mrtvá

    Protože odžití v realitě by vyžadovalo mnohem více energie a útrap a odříkání. Kdyby se moje fantazie odehrály v realitě tak bych je nemohla kontrolovat. V momentě kdy vstupuju do reality přicházím o možnost kontroly a řízení děje dle „mých představ“. jsem nešena realitou, musím se jí poddat. teprve pak začíná život. teda když nemám fantazie a vstoupím do reality tak získám život. proto jsem se vzdala fantazií

  3. Otázkou může být cokoli, ale když člověk ty fantazie má, těžko si je zakáže, stejně jako když je nemá, těžko si je poručí. Koho nic nenapadá, nic si nepřehraje, koho napadá, běží mu to hlavou, ať chce nebo nechce, ať na to myslí nebo nemyslí, a když to potlačí vědomím, prorazí to v noci, když spí.
    Takže podsouvání, že si to někdo záměrně užívá, ba pěstuje a utíká tím od reality, mi nepřijde moc fér.

  4. Teda, asi nepíšem o totmtéž, když ty tvrdíš, že ses fantazií mohla vzdát.
    Já to mám tak, že když si dovolím ten luxus odbýt si je při vědomí, tak aspoň klidně spím.
    Když je při stavu vědomém nepustím ke slovu, budím se ráno napdrť vyšťavená tím, co jsem byla nucena odžít si v noci.

  5. utíkání do fantazií je automatický úhybný manévr, nedá se to potlačit. jediná možnost je zaměřit mysl na něco jiného. naučit se koncentrovat na to co je a ne nato co není. nelze nic potlačit, lze si jen uvědomovat to co je. vnímat svět. čím víc budu vnímat svět kolem, tím méně budu unikat mimo něj do představ. teda takhle nějak tomu rozumím. když přijde ten stav napětí (nutkavé myšlenky vyvolávají napětí) tak se pokouším uvolnit jak je to možné. mám na to různé metody, opakuju si určité věty neb dělám cviky nebo nevímco a tím zkouším odlákat pozornost jinam abych se opět chytla toho co je. a neuhýbala. je to o tom kam zaměřuju pozonost a proč. co znamená pro mě život
    tohle má ale každý individuálně. říkám to za sebe, každý ať si žije jak on sám cítí že je to správné. nelze přebírat od nikoho vzory. nutkavé myšlenky a fantazie byly pro mě vážnou překážkou. musela jsem se jich zbavit. píšu to zasebe, jak to cítím. pro někoho jsou fantazie jeho denní chléb, třeba s tím živí. je umělec, spisovatel, herec. přeju mu to. přeju mu život s fantazií. mě to ničilo.

  6. Nerozumím.
    Když zaměříš vědomou mysl na něco jiného, koncentruješ se na něco jiného, odlákáváš myšlenky, opakuješ si určité věty, děláš cviky… tak si myslíš, že to nepotlačuješ? Že se to nemůže vrátit ve snu, když svoje vědomí přestaneš ovládat? Nevrací se ti to jinudy?

  7. Mně prostě přijde jednodušší a čistší si ty fantazie odbýt a nechat je tím rozplynout. S jasným věomím, že jsou to fantazie, které mají za úkol mi pomoct se uvolnit.

    Vlastnně je zajímavý, že ty, takový zastánce snahy o nechávání věcí přirozeně plynout, se některým věcem tak bráníš. :o)

  8. 8. to ano , určitě. s tímhle naprosto souhlasím. říkám když je to vědomé ve smyslu vím proč se to děje tak je to naprosto OK. když někdo umře, někdo mě podvede, dítě je nemocné atd atd. tak je třeba to nechat odplavit, dokonce jsousituace kdy napětí mobilizuje energii kterou chci někomu předat například dítěti. jsem proti umělému vyvolávání emoci a la romantický film. když to někdo dělá záměrně. pro zábavu. ale to člověk pozná, zda jeho napětí něčemu slouží, kam směřuje a zda se posléze rozpouští. nevěřím moc na nevinné hrátky s fantazií. vidím v nich poselství. smysl.

  9. Sníme vždycky o tom, co nemáme. To je ochrana i prokletí nás lidí. Když nebyli mamuti, kreslili jsme si je po stěnách našich jeskyní a toužili po mase.
    Je-li někdo opečováván a žije si jen tak v pohodě, klidně si může vymýšlet různá příkoří a nebezpečenství (nemocnice?), kde by „prokázal“ své pravé vlastnosti (odvahu, hrdinství, ststečnost, schopnost jít přes překážky). Sní o tom je mít. Ještě je nemá, proto o nich sní. Jako opečovávánek je nemůže ani vyzkoušet ani nijak natrénovat.
    Potřebujeme si něco dokázat, nějak vyrůst – hlavně před svýma očima, neboť cítíme svou nedostatečnost, nehotovost v některé oblasti. To není nic špatného. Rosteme, vyvíjíme se. A fantazie nám v tom pomáhá. Kolikrát si atlet představuje, jak zapíchne tyč, ladně se pomocí ní vyhoupne a přeskočí laťku a pak dopadá, dav jásá. A sjíždí si to tak dlouho, dokud se mu to nepovede v reálu. To je všechno příprava, trénink, mentální trénink.
    A někdy se může stát, že touto fantazií často opakovanou a sjížděnou se tak uspokojíme, že si vlastně tu věc odžijeme. A někdy zase si tu fantazii tak rozbujíme, že už nevíme pořádně, kdo jsme a naše fantazie je silnější než reálný život.
    A někdy zase onu fantazii používáme, abychom si ulevili od těžkého. A to je taky moc dobré. Znáte film Život je krásný? Jak tatínek hrál v koncentráku divadlo před synkem, že všechno je jen hra? Snažil se svého syna chránit před traumatem za pomoci fantazie do posledního dechu.
    Někdy zase ona fantazie nesmírně škodí. Např. Když normální děvče sní o tom, že bude modelka atd. atd. ….. jenže k tomu nemá fyzické předpoklady a stane se třeba anorektičkou. Nebo lidé, kteří touží po někom, něčem pro ně nedosažitelném a nevezmou v potaz realitu, mohou si vyrobit těžkou depresi. A jinak a jinak.
    Fantazie a vyrábění scénářů – jako kdeco – je dobrý sluha, ale zlý pán.
    Pokud rozpoznáme, že tenhle scénář jsme si napsali (a často pak podle něj žijeme, aniž bychom si to uvědomovali), pak je to báječné. Máme nad ním kontrolu, můžeme jej zrušit, změnit, pozorovat, proč to děláme, co tím chceme vlastně dokázat – v sobě něco změnit. Anebo se prostě jen v životě nenudit.
    To je zase můj případ. Zjistila jsem kdysi, že si vyrábím tragické scénáře (v hlavě i v životě), abych se nenudila, aby mě život bavil. Co bych v životě dělala, kdyby ch nemusela překonávat pořád nějaké překážky? Já vůbec nevím. Co by ze mne bylo? Bezdomovkyně, co se kochá půl dne nad jedním kvítkem plevele a čeká, až jej uvidí ostře, protože je opilá jak slíva? Manželka muže, který ji zabezpečí, všechno zařídí a bude se jí obdivovat? Šmarjá, byla by ze mne asi odporná potvora, vzteklá a náladová …… protože bych se (asi???) nudila. Nevím, to si představuji, nikdy jsem si to ještě nevyzkoušela, ale když si to tak představím, ihned mi tam naběhne nějaká zápletka. Neumím si představit normální běžný bezproblémový život, proto jej taky ani nemohu žít, já jej totiž takhle žít ani nechci. Bojím se ho, bojím se nudy. Potřebuji ty překážky a dramata. Už jsem si tisíckrát řekla, že s tím skončím, jenože ono to má dlouhý doběh. Mně se plní sny a představy z mých nácti. Teď! Úžasné, neuvěřitelné a nepředstavitelné. Jenomže já už jsem teď někdo jiný a mé vlastní sny a představy mě dohnaly jako bumerang. To je ta karma, přátelé. :-))))))
    I tohle je nebezpečí fantazií, že si je vyzkoušíme v reálu. Protože jsme vypustili džina z lahve a sdělili mu svá přání.

  10. ratko ad2,
    to mi teď pomohlo si něco ujasnit:
    hustší období těch fantazií přichází u mě v době, kdy nejde zvolit plně život v realitě, protože není ta možnost! Třeba v dětství – to nerozhoduju za sebe, nemůžu jít na pirátskou loď apod :-) jen ve hře. A v té fantazii.

    A teď přichází, protože většinu času netrávím s Akčním Hrdinou, ale bez něj. Když jsem s ním, můžu mluvit a žádné tragické scénáře se nekonají. Můžu, co potřebuju nebo co mě souží, hodit do reality, nějak, jak umím a jak je to vhodné. A to je právě to: Když se sejdeme, stihnem akorát někam jít, najíst se, jít do postele a už to zabere tolik času, že se ani nevyspíme a ani nenaplánujeme, co bude příště. A já tak rychle nestihnu nic říct, nestihneme vést rozhovor (i když stačí krátký). To si uvědomuju celou dobu, že tohle nestíhám.
    Proto jsem se těšila, že si vezmu dovolenou, konečně vypadnu z práce, budeme v klidu spolu a můžeme to spolubytí vést, jak budeme potřebovat. On sám začal o něčem mluvit – jenže pak se nedalo pokračovat, protože onemocněl (za což nemůže; zrovna měl dost změn, není divu, že onemocněl). Tím u mě vznikla větší frustrace :) a víc prostoru pro tragicko(komické) fantazírování. Prostě je to určitý mechanismus. Signál.

    No a řešení vidím a vím, že je dobré, protože myšlenka na něj mě naplnila energií a normální náladou; místo „smutnění si“ je to „těšení se.“ A je to v přenesení do reality. Myslím, že úplně stačí říct Akčnímu Hrdinovi přesně tohle: když nejsme spolu, vzniká ve mně prostor pro tragické domněnky a fantazie, nejistoty z nedostatku informací. Jen aby tohle věděl a nebyl překvapenej, když najednou budu mít tragickou náladu.
    A jen tím se může hodně změnit. Spojí se realita s fantazijní trágou a ta tím podle mě může zmizet.

    Hurá, dík, vida, jak ten blog pomáhá. Hlavně vy :)
    Komentář č.3 a dál si přečtu až v práci.

  11. Hezkýý!
    Osvětlujete mi, jak to je.

    (koukám, že jsem měla na blogu letní čas; snad jsem to teď předělala…)

  12. ad12: Osobně bych neházela na Akčního hrdinu své pochybnosti.

    Scénáře bych nechala být. Jinak zasahuješ mentálními negativními scénáři skrze (pod)vědomí do reálného děje, na to bacha.

  13. podle mě jsi pořád ještě moc zamilovaná a tak nedokážeš myslet na nic jiného než na něho :o)

  14. Lenko, myslím, že to je jen jeden výklad či možnost důvodů snění. Že sníme o tom, co nemáme.
    To je to denní snění.

    Pak sníme noční snění, které není tak konkrétní, je to emocionální erupce do příběhu, jehož děj a účastníci vůbec nemusejí mít souvislost s tím, co bychom si ve skutečnosti přáli. Všecko v něm je jen přenečsení, symbol, paralela.

    A pak taky můžeme snít denní snění o tom, co bylo a bylo to krásné. Přehrávat si to znovu a znovu.
    A to je taky docela riziko, protože tím se člověk fixuje do očekávání, že příště to bude zase takové.

    A taky si vyrábíme scénáře pro situace, ktreré náš teprve čekají, ale z nichž máme obavy.
    (Kolikrát jsem takhle absolovovala rozhovor se šéfem o tom, že potřebuju půjčit na byt. Aby to v reále pak probíhalo úplbně jinak., samozřejmě.)

    A taky někdy sníme příběhy jen proto, že je chceme vyprávět dál… :-)

  15. ad 13, ten Lenčin klm. je mi blízký..jo, sníme asi nejspíš o tom, co nemáme a chtěli bychom..spíše asi v rovině duchovní. Liško, já tohle nějak neznám, tedy v míře , kterou popisuješ. Myslím si jako ratka, že by mi to dobře nedělalo. Zkouším si vzpomenout, kdy jsem si tak o něčem snila, něco si představovala, kdyby..Jako malá jsem chtěla být s mámou, ale v jiné rodině o které jsem si snila, ale stejně, i když jsem mohla v jiné mockrát být, bez mámy by to nešlo. Snila jsem o tátovi, co mě bude chránit jako svou princeznu, občas mi tak řekl v dobrém rozmaru.
    Když jsem cítila nějaké příkoří, nemuselo se jednat jen o mne, pokud se mi radilo, buď zticha a já to náhodou vydržela..pak jsem si v hlavě přehrávala, jak to dotyčnému stejně řeknu. Když jsem přečetla Robinsona, strašně moc jsem snila o svobodě pod postelí v DD, any mne nikdo nerušil. Naprosto vážně jsem si sepisovala, jak a s kým uteču, na koho je spoleh a už jsem se viděla jasně na lodi a přemýšlela, jak si na ostrově zpříjemníme život :) Přípravy byly tak dlouhé a pečlivé, až jsem byla o rok starší a pochopila, že by nás chytli..když jsem viděla ty útěkaře, jak brzy se vraceli..
    Taky jsem snila i věřila tomu, že vystuduju a budu dělat medicínskou vědu :)) A představovala si, že se dostaví nějaký úspěch :) Když to nevyšlo, snila jsem ani ne o konkrétním chlapovi, vůbec ne, jak by měl vypadat, ale aby to byl dobrý táta a muž pro rodinu. Záměrně jsem se vyhýbala těm, co byli až příliš společenští a bohémům.Přitom mi tím byli sympatičtí a sama jsem k tomu inklinovala, ale bránila se zároveň, neslučovalo se mi to s poklidným rodinným životem.
    Hm, no teď už ani nějak nesním, spíš mám taková normální přání, jako každý.
    V noci se mi kdysi zdávaly sny jak hezké, tak hororové.Dnes, pokud si sen zapamatuji je to teda něco..nic moc..a až moc živé.
    Ale myslím si, že člověk by občas snít měl o něčem, co by si přál..tedy do určité míry. Vlastně si tím uvědomuje, co by chtěl a nemá. A doufá, že třeba..
    Musí to být krásný pocit, když si člověk své sny opravdu splní..s tou rodinou se mi myslím nakonec splnil, i když trochu jinak, než jsem si myslela, ale za to jsem moc vděčná.

  16. ratko 15,
    notojo.
    Dost těžko snáším, že není naplánované další setkání. Kdybych přesně věděla např.: Teď se tolik a tolik dnů neuvidíme, protože to nejde z pochopitelného důvodu XY, pak se uvidíme tehdy a tehdy – tak bych byla v klidu a mohla se věnovat svým věcem, čemukoliv. Jenže když nevím, co kdy kde, tak mě to ruší a otravuje. Což už jsem myslím dvakrát říkala, bylo mi vždy vyhověno, ale je to tu zas.

    ruliso,
    no helemese, kolik druhů snění máme! Jo, představovat si budoucí setkání se šéfem, to taky dělám.

    Lenko,
    něco jsem smazala, díky – moje dovysvětlení:
    věci, činnosti, situace, které se týkají třetí osoby a ne přímo mne, nebyla jsem u nich, dokonce se týkají nějakého aktuálního rozhodování, tak ty mi je proti srsti zveřejňovat nebo nechat viset na netu věčně. Kdežto jiné věci (a třeba sexuální polohy, pročne, když to budu potřebovat) klidně, protože u těch jsem byla přímo přítomná, jsem aktivní účastník, takže z toho důvodu nějak cítím právo sdělovat, komu co a jak zhodnotím pro sebe jako vhodné.

    anino,
    ano, to je dobrý! A dneska jsem své tragické snění přeměnila na příjemné přání. V autobuse, poté, co jsem si představila scénku, jak nedostanu vánoční dárky nebo co :) a zaslzela jsem, řekla jsem si dost a začala si formulovat pozitivní příjemná přání a „objednávky.“ Vzpomněla jsem si, že mám takovou pošetilou knížečku Jak si správně přát (autor Pierre Franckh). A tu si zase přečtu v autobuse cestou domů.

  17. liško, píšeš o tragické struně, co se v nás občas rozechvěje…Máme jistě i další „struny v sobě“.S některými rezonujeme víc..Myslím, že každý máme i něco z té tragické. Slyšíme ji znít, když jsme občas v háji, nebo si to jen myslíme a nevíme kudy kam. Pak máme i určitou dávku k sebelítosti, co je mám protivná, a neradi ji slyšíme a přesto se ozve. Nějak si vydobude v nás, byť na chvíli sólo, po určitou, byť krátkou chvíli. Než si uvědomíme, že ji slyšet nechceme, že se nám ten zvuk nelíbí..Ale nemám ji ráda , když ve mně začne znít, a jak jen to jde umlčím ji.
    Nechce se mi věřit tomu, pokud někdo tvrdí, že on se nikdy nelituje, nelitoval. Asi i to tak má být, aby si člověk uvědomil, že to politování se, zrovna chvíli i potřeboval, aby si uvědomil, že tudy cesta nevede..jo..klidně se chvíli i politovat asi máme nárok, ale zase se vzchopit..nedat jí šanci, aby z nás dělala tragédy, ale to není určitě tvůj případ :)
    Kdo se lituje neustále, zrovna tak jako sebestřední lidé..u mně sympatie nemá a takový lidi i jsou.
    Co vidí jen sebe a neustále vyžadují pozornost a soucit.

  18. anino,
    žejo!
    Klidně se politovat, ale nebejt pořád v tom – všimnout si, že jsem se politoval a že by to asi něco mohlo značit – pravděpodobně, že by bylo dobré něco udělat navenek vůči někomu nebo uvnitř sebe změnit postoj.

  19. 19,20 sebelítost je mi protivna. i když někdy třeba na ní ujedu ale hned si ji uvědomím. a nemám ráda takový ten postoj oběti. jakože se nedá nic dělat. že ten druhý to nedovolí a tak… tak tohle přímo nesnáším.

    možná i z toho jsou pak ty sny. že člověk v roli oběti si třeba ve snu představuje jak by to udělal kdyby mohl. kdyby teda nebyl tou obětí.

  20. Jó postoj oběti je blbej. Hlavně nasere všechny okolo. A zárověň i ta oběť má v tom samém člověku svůj druhý pól, toho násilníka nebo agresora nebo slovně nevybíravě sekajícího … Takový lidi to maj blbý, nejsou zrovna oblíbený (samozřejmě není žádná hodnota být oblíbený u všech, to je blbost, ale nebejt oblíbenej u nikoho je docela tristní, ztěžuje to život). Si myslím.

  21. 22. třeba ten co není u nikoho oblíbený o tom ani neví.

  22. anebo mu všichni kamarádi umřou. tak to má můj tatínek. je úplně sám a má jen mě a maminku. nikoho jiného.

  23. ratko,
    to jo, to je jiná. Držím mu palce, náhodou nevímproč je mi sympatickej. Připadá mi ve výsledku schopnej (jako ten můj tatínek) – jsou kolem něj „jeho lidi.“

  24. 26. taky me mockrát napadlo, ze si to uměl zaridit. včera byl muj den. vecer z práce, pak cvičit s maminkou a se seniory a pak k tatínkovi. jsou to tkové hladící večery. nechodím tam denne. jen tak 2-3x tydne rozdávat pohlazení. a nesmím zapomínat namaminku. protože ta to potřebuje obzvlášt. protože ji hladím jenom já.

  25. dnes mě říká muž že ho seru jak jsem aktivní :o) že když jsem se jen válela tak se cítil líp. to mohl remcat že nic nedělám. teď taky remcá že nic nedělám ale přijde mu to blbý :o))

  26. Je to bezva. On to člověk nejdřív testuje. i já to dost dlouho testovala, kolik ještě můžu říct a kdy už je jako ta mez. že teď už ne. že uř by to neunes. a ono se to tak nějak postupně vyvine že se unese cokoliv. a to překvapení :o) že je to tak fajn

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.