ZÍTRA CHCI KOUPIT:
Jehlice pletací kruhová o velikosti 3,5. Hodně dlouhá. Pletu totiž trojcípý šátek, který se rozšiřuje. Začala jsem na 5 očí, už jich mám 250 a přestávají se mi vejít na dlouhé jehlice. Co se dá dělat, byť s kruhovými jehlicemi nemám dobrou zkušenost – tuhle jsem pletla na nich nákrčník, práce se mi přetočila, musela jsem plést celé znova, ale už na oblíbených pěti krátkých jehlicích, ne na té kruhové šňůře, co mi připomíná kapačky, které jsem v lednu předloni doma dávala svému kocourkovi.
Trsátko na baskytaru. Po půl roce nebo víc jsem teď zkusila hrát a moje pravá ruka je žalostná. Levá ruka je v klidu – buď hraju těch pár písniček, co na ně mám tabulaturu, anebo hraju prvním prstem a čtvrtým prstem, pak přeskočím na vyšší strunu nebo ruku posunu výš a zase tam něco šmrdlám prvním a čtvrtým prstem. Je to děs, ale v odrazu v okně přitom vypadám docela dobře. Když je takové pěkné domácké jevištní světlo. Chudák pravá ruka je zvyklá na violoncello hrát smyčcem a pokud pizzicato, tak pouze ukazováčkem s občasným přispěním prsteníčku. Na kytaru zase je zvyklá brnkat dolní strunu palcem a horní tři brnkat prvními třemi prsty – nejvyšší prsteníčkem, druhou prostředníčkem a třetí ukazovákem. Jenže na baskytaře se má železně pravidelně a nezměnitelně střídat první a druhý prst – roz. ukazovák a prostředník – říkal kytarista Mr.Blowing. A toho já už nikdy nedocílím u písniček, co jsem začala brnkat dřív, než jsem se dověděla, že brnkat čtyřikrát po sobě ukazováčkem je divný a vypadá blbě. Nojo, já to původně pojala, že když brnkám stejnou notu na stejné struně čtyřikrát, tak ji brnkám pořád stejným prstem. Ne, prej ne. Prej střídavě dvěma prsty. To je konec, už se nepřecvičím. Jedině u zcela nových hudebních kusů. A těch je naštěstí hodně. Těch, ze kterých se nepřecvičím, je asi pět. To je klika. – Jéé, dobrý, teď hrálo rádio “You can´t hurry love” a tu jsem z tabulatury zkoušela – jenže před rokem, nepamatuju si to, teď improvizuju a střídat první a druhý prst při brnkání se víceméně daří. Ale víceméně je hovno. Takže nedaří. Železná pravidelnost v krvi dvou prstů není. Prostě trsátko a hotovo! A trénovat na střídačce. A zeptat se Roje, jestli by mi nedal instruktáž. První a poslední proběhla těsně před tím, než dorazila před rokem moje baskytarová zásilka. A nic z toho si nepamatuju, asi jsme pili rum. Vím jen, že jsem byla hodně potěšená, že mi Roj půjčil do ruky svoji basovku.
Jídlo, pití. Nejen víno nebo pivo, ale asi i čaj. Kafe mám dobrý.
Chemoprén. Ten svůj nemůžu a nemůžu najít! Na podzim jsem s ním lepila nohy a ruce keramickým panenkám, pak ho dala na zcela bezpečné místo, abych ho rychle našla, než za jeden týden zas pojedu ke kamarádům šít těla panenkám a lepit končetiny – a nic. Od té doby nevím, kde chemoprén je. Možná u kamarádů, možná u mne, těžko říct.
Jít do banky a platit tam a jít na poštu a platit tam. Dobře, už to odkládám dva týdny. Možná kolem nějaké pošty a banky půjdu a možná zrovna budu mít i žaludek jít dovnitř.
Kalhoty bych si taky mohla koupit. Černé nebo temně fialové nebo prostě tmavé nové. Případně nové zimní punčocháče, černé nebo tmavě fialové. To spíš. Ty se totiž nemusej zkoušet v kabině. Kalhoty ano a na to mě neužije.
Pult bych potřebovala. Notovej. Na violoncello. Jinak na něj asi hrát nebudu. A to jsem plánovala, že v létě budu hrát na trávníku pod oknem nahá. Nehrála.
Co foťák?!
Zas taková nuda to není:-)
Já osobně bych to redukoval na jídlo, pití a možná lepidlo a trsátko. Placení bych udělal z domova. Nákup oděvů bytostně nesnáším a už se těším, až vyvinou nějaký oděvy ve spreji nebo tak něco.
Sejro,
nákup oděvů je hrůza.
Dneska mi nešlo ani oblíkání – přišla jsem do práce a vidím, že mám na sobě košili naruby.
Já už dlouho zvažuju nějakej filmovej skenner z druhý ruky.
Novej foťák, jo, ten bych taky už dlouho chtěla, ale ten, co by se mi líbil, koštuje nějakých 40 tisíc.
Novej kotel, automat na uhlí, ten by se mi taky líbil, ale tak nízkovýkonovej, jakej potřebuju, u nás na trhu není. Naštěstí jsem našla známého, který si podobné kotle nechává dělat na zakázku v Polsku a přijdou ho na polovic ceny co u nás. I tak to bude nejmíň šedesát, s kompletním osazením do systému.
Zateplení kolem bytu, polystyren nechci, určitě radši minerální vatu, ale teď prý zas zkoušejí nějakej jienej typ polystyrenu s dírkama, a ten vyjde levnějc než ta vata, uvidíme. I tak asi jako ten kotel, spíš o něco víc.
Balkon před pokoj, pokud mi to město stavebně povolí, protože by přesahoval do pozemku města okolo naší bytovky. Ale to bych zas musela nechat udělat buď před zateplením, na což zbytečných 130 tisíc neseženu, nebo zateplit jen severní a východní stěnu a tuhle jižní balkonovou nechat. Což asi stejně budu muset, pokud budu zateplovat jen svůj byteček a sousedi nee.
Tak jsem si zatím objednala přes net jen akční pytle na vakuové uskladnění peřin a bund a velké balení Tea Tree oleje na moje věčné kožní ouveje.
2
Naruby mívám velmi často kalhotky, jak se oblíkám ráno v pološeru a plnochvatu.
Což je sranda vzhledem k tomu, že šatny v práci nemáme genderově oddělený. :-)
ru 3
objednat si pytel nemůže ničemu uškodit!
Jsem zvědavá, co nakonec nakoupím, při své nakupovací lenosti.
4
Kalhotky naruby jsem měla včera.
2. Košile naruby? To snad ani nejde!
tyhle věci tak nějak spontánně plynou. člověk si něco naplánuje jakože se otmu bude věnovat a nakonec zjistí že ho to třeba zas tak moc nebaví. Takhle jsem dopadla s houslemi. I kalafunu jsme si koupila, jakože budu hrát. Namazala jsem smyčec, zavrzala a zase odložila :-) Co se týče oblečení, tam mi je ot tak jedno že snad ani víc jedno nemůže být. Teda můsí to hřát pokud je to na zimu a nsmí to otravovat. Banka by mě taky nebavila. Mám internetové bankovnictví ale prohlíží si to a platí můj muž.
Sejro,
taky jsem si říkala, že to nejde, když ji člověk zapíná – to by si všimnul, že má knoflíky nějak jinak. Jenže já ji oblíkla už zapnutou. Tak jsem si ničeho nepovšimla, až v práci při pohledu na hruď, když ty knoflíky na hrudi nebyly. Jinak to vypadalo skoro stejně jako na lícu,protože ta košile má takové prošívané švy.
ratko,
jojo, taky párkrát za rok zavrzám a odložím.
Internetové bankovnictví mám ve svém vedlejšáku č.1 a je to paráda! Už chápu, proč se říká “v červených číslech” – všechny platby, co odešlu, jsou červeně, kdežto došlé platby jsou obyčejně, černě.
A už jsem tu z nákupu a jdu si začerstva napsat, jak to dopadlo. Žádnou vtipnou pointu to asi mít nebude, ale to neva – vyhlásila jsem si leden měsícem blogování, hodlám dát nejmíň 12 článků během ledna. Do foroty. Kdybych náhodou během roku pak neměla témata :)