Náplet

Barvy jsou skvělá věc

a někdy pletu a líbí se mi barva, jindy pletu a musím přidat nějakou další barvu do kombinace nebo vyjít z toho, co právě mám. Například mám shodou okolností hodně vlny v barvě nažloutlé a čekám na nápad, co s ní podniknout.

Nějaká partyzánština – street art, knitting guerilla, yarn bombing by byla prima, jenže představa, že opletu nějaký městský mobiliář vlnou v hodnotě nejméně 1000 korun a nechám ji napospas větru dešti, ve mně vyvolává pocit plejtvání a lítosti nad zničeným materiálem. Leda že by třeba takoví Greenpeace financovali jak materiál, tak ty hodiny a hodiny práce.

Přetiskuji náhled / náplet …

… už jsem vám vyprávěla tu historku o své červené bundě v první třídě? Minule jsem říkala, že moje červená bunda získala tyrkysové doplňky, když jsem se pětiletá opřela o čerstvě natřenou výlohu. Byla tam taková papírová bábrlata a já nevěřila, že to bude natřeno. A bylo. A mně bylo líto, že už nemám svou červenou zimní bundu. Že je pokažená. Představte si, že jsem pak dostala novou! Taky červenou. A taky jsem ji měla ráda. Až jsem z ní trochu vyrostla. Moji rodiče neměli moc peněz – vždycky jsme šly s mámou koupit boty, koupila mi je o trochu větší, špičky mi zevnitř vycpala chumáčkem vaty a příští sezónu mi ty boty ještě byly a bez vaty. A o podobný husarský kousek se máma pokusila s mojí červenou bundou. 

Pamatuju si ten den. Skončilo vyučování, šli jsme dolů do šatny, klouzali se na tmavohnědých dlaždičkách. Na těch dlaždičkách jsem poprvé a naposledy v životě udělala provaz. Omylem. Došli jsme po nich ve dvojicích k naší šatně – kleci z drátěného pletiva v řadě dalších stejných úzkých klecí. Vešli jsme dovnitř, abychom se na protilehlých dlouhých dřevěných lavičkách oblékli a obuli a druhou stranou pak vyšli ven, kolem vrátnice s obávanou děžurnou. Byla to Ruska, při těle, s krátkými vlasy obarvenými na mrkev. Pak po pár schodech dolů a ven, ven z těžkých vrat před školu, kde na nás čekali rodiče. Toho dne jako jindy. 

Jenže toho dne já nenašla svoji bundu. Stávalo se docela často, že si dvě děti nedopatřením vyměnily bundy, protože je měly stejné. V obchodě byla malá nabídka oblečení. Proto jsme všechno měli označené. I aktovky jsme si někdy omylem vyměnili. Člověk pak přišel domů, chtěl vyndat rozpláclou svačinu a napsat si úkol – a našel v tašce divné cizí věci. Podle žákovské knížky se dalo zjistit, kde majitel tašky bydlí, a zosnovat nápravnou výměnu. No takže když jsem v šatně neviděla svoji bundu, bylo jasné, že mi ji někdo vyměnil a nechal tu zase svoji. Jedna tam visela. Taková červená, ale ne moje. Neštěstí hotový. Dlouho jsem nešla ze vrat, táta přišel dovnitř s přísnou děžurnou, k nám do klece: „Co se stalo?“ 

„Někdo odešel v mojí bundě a na mě tu zbyla tahle,“ zatahala jsem za schlíple visící červený rukáv, „s nápletama!“

Vtom se vše vyjasnilo! Protože jsem trochu povyrostla, byly mi rukávy červené bundy už krátké a předešlého večera maminka provedla svůj geniální kousek – napletla na zápěstí rukávů tmavomodré pružné manžety z vlny. Náplety. A já na to zapomněla a hledala jsem svou červenou bundu bez nápletů. Nějak mi nebyly povědomé, no. Prvňáček. 

Aha! Happy end, oblékla jsem si svou bundu s modrými náplety a šla s tatínkem domů. Co si myslela děžurná, nevím. 

A když slyším slovo „náplet,“ vybaví se mi obraz, jak stojím v tmavé kleci u lakované lavičky a smutně šťouchám do schlíple visícího rukávu cizí bundy, kterou nosím už druhý rok. Vidím ho přes slzy rozmazaně.

Původně jsem chtěla říct, že přetiskuji náhled své pletařské stránky se všemi svými pletařskými díly. Těmi vloženými. Ještě chybí čapka se šťopkou, kterou jsem zapomněla u kamarádů, a nemohu ji  proto zatím vyfotit. Pár výrobků jsem zamlčela, nepovažuju je za důležité ani chloubyhodné. Dále chybí dvě tmavěfialové kabelky, několik čepiček, párů ponožek a rukavic – vánočních dárků pro dospělé i děti. Jejich fotky se kdysi ztratily v rozbitém počítači. Kde je první svetr, co jsem upletla, když mi bylo 14, to už nevím. Ve skříni u rodičů jsme ho neviděla, asi už jsem ho kdysi položila k popelnici. Byl šedý, hráškovým vzorkem, s propletenými copánky po stranách.

Výrobky jsou seřazeny shora od nejnovějšího dolů po nejstarší:

p-ravelry-scr3-500

p-ravelry-scr2-500

p-ravelry-scr1-500

Kdybyste někdo toužili po podrobnějším zpravodajství o některém z výrobků, řekněte. Většina z nich už tady na blogu zdokumentovaná je. A další přijdou, protože moje objednaná krabice klubek už přišla.

Nezapomeňtež nápletů svých!

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Ars Vulpeculae a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

28 komentářů u „Náplet

  1. úplně vidím tu hromádku neštěstí u červené bundy za šedivým čtvercovým plotovím…
    PS: můj první svetr byl taky šedý hráškový (z nějaké párané vlny, co mi mamka poskytla), sedmkrát přepleteným a doplněný bílou na rukávech, protože neustálým páráním bylo vlny nějak míň a míň

  2. Krásná sbírka výrobků, taky jsem měla světří s náplety. jak jsem z něho vyrůstala, dostala jsem náplety. černé. Kolem pasu a rukávy. to mi bylo 16 :-) ten svetřík jsme měla ráda. ty náplety sestihlovaly a pres prsa to bylo volnejsi jakoze tam neco je….

  3. kecko,
    zrovna předvčírem jsme o tom mluvily s mámou. Máme totiž v rodině takovou krásně tmavomodrou vlnu, která se už hodně trhá. Máma když byla malá, měla z ní část šatů a to už tehdy šlo o páranou vlnu, asi. Já z ní měla kalhoty, rolák s červeným jménem na rukávu, sama jsem trošky z té vlny použila na rukavice a jiné věci. Prolíná se nám rodinou :) A už jí moc není.

    Budeme muset zas něco párat.

  4. hehé, já zase úplně vidím ten nechtěný provaz. Jo a náplety, ty jsem taky měla! Na bundě i na teplácích dole. Já jsem vůči pleteninám zbytečně zaujatá z dětství, protože moje babička pletla svetry s malinkou dírečkou coby otvorem pro hlavu, takže se zasekávaly o nos a člověk v nich byl takový upjatý. A zbytek svetrů jsem měla ani nevím odkud, ale ty zase kousaly. Takže i teď v zimě si radši vezmu pod bundu flísku, i když jsou už určitě v prodeji nesčetné modely příjemných huňáčů a ještě jsou pěkné. Nebo kašmírové.

  5. Jo, kousavý svetry, to by děs.
    Když jsem řekla „To kouše!“
    máma odvětila jednou ze svých frází:
    „Ono tě to neukousne“ s dovětkem, že jí to říkala zas její matka. No nazdar…

    Roláky jsem vždycky nesnášela a dlouho jsem nesnesla nic nosit na krku, žádnou šálu, nejmíň do dvaceti let. I v zimě na běžkách jsem jezdila s holým krkem. Dneska to nechápu.

    Roláky a kousavý svetry blbý (jako dítě jsem měla náušnice a vždycky se mi při oblíkání za svetr zatrhly a to mě taky rozčilovalo) a svetry s větším výstřihem mi připadaly taky blbý, protože byly vytahaný … svetry jsou dost problematický, radši je nepletu. Jenže teď si chci jeden uplést, koupila jsem si na něj vlnu. Chci to prolomit a stvořit svetr ani ne vytahaný ani ne škrabavý … což je předem odsouzeno k výsledné nespokojenosti. Jo a taky ne moc tlustý, ale zároveň hřejivý, aby se vešel dobře pod kabát. Nesnáším tlustý věci na sobě. Naštěstí kvalitní přírodní materiály jsou teplý i tenký. Ale je to vidět na ceně. Třeba ten kašmír… Svetry jsou prostě hrozná věc. Možná že ta klubka nechám v krabici – dlouho se už rozmejšlím, jak ten svetr uplést, aby mě to bavilo a výsledek mě nenaštval.

  6. 6. pro me je problem svetr vyprat. aby se nevytahal nebo nesplstil

  7. Úplně živě vidím tu klec s lakovanou lavičkou! :-)

    U nás se na stížnost „to kouše“ člověku dostalo odpovědi „ale nekouše!“. A podobné odpovědi byly i na komentáře ohledně toho, že je svetr těsný, že má malý výstřih atd… Až jsem si fakt myslela, že žádná kousavost ani ty další parametry neexistují, to jen já jsem nějaká divná, když je vnímám… No a roláky nesnesu doteď :-)

  8. Mohli bychom založit nějakou protirolákovou skupinu (nemyslím na facebooku nebo virtu-jinde, ale v reálu).
    A členové skupiny by měli svatou povinnost, když uvidí někoho v roláku, ten rolák z něj servat. Nebo rozpárat? Nebo toho člověka slovně manipulovat, dokud by nepochopil, že roláky jsou metla lidstva.

  9. Ja si zrovna koupila rolak v lidlu. za 99 korun myslim dva kusy, z bavlny :-) netaha mi na krk.

  10. Strašlivé jsem měla kalhoty do zvonu, pletené bábinou na stroji z čisté střižní ultrakvalitní ovčí vlny – jak ty žraly v rozkroku! A dále čepice, zvaná kukla – háčkovaná z tvrdých pecek z ovčiny, zapínaná pod bradou na páseček a knoflíček, večer měl člověk spolehlivě vydřenou strangulačku a svrběly i vlasy. Nehledě k tomu, že vypadal jako debil. Čepice šitá mojí máti nebyla lepší, byla to tehdá veliká móda, čepice tvaru a velikosti dýně z kárované žravé látky, se šiltem, šilt vyztužený bůhvíčím, celá čepice pak vypodložená molitanem, aby držela tvar. Prosila jsem, řvala jsem, nepomohlo nic, muselo to být, bylo to tak moderní a čepka byla ze stejné látky jako kabát, tlačila mně kůži z čela do očí, svírala spánky. Jednou, když jsme čekaly u kolejí, jsem v zoufalství čepku strhla z hlavy, mrskla na zem a šlápla na ni, to bylo facek. Nechápu. Já jsem svoje děcka nikdy nenutila nosit, co se jim nelíbilo a už vůbec ne, co je fyzicky obtěžovalo. Proč kolem té čepky a dalších zbytečných oděvních součástí muselo v mém dětství být takové peklo?

  11. Což náplety. Ale moje prateta byla švadlena ze staré školy, a když jí zestátnili živnostenskou foirmu, šila jako důchodkyně pro jiný důchodkyně, bejvalý paničky. SA od ní moje maminka měla hafo zbylyých látek, prý úžasně drahýách a kvalitních. Kterých bylo většinou tak na ušití pro mě, víc ne. Dva strašáky z té doby jsme si odnesla až do dospělosti: Krimplen a tvíd.
    Krimplen umělá hmota, pod kterou se člověk jhen trochu zpotila okamžitě smrděl, a tvíd, co kousal hůř než pravá ovčí vlna propašovaná z Polska a mohér bez aviváže dohromady

  12. Moje prateta byla taky švadlena a žije! Napodzim jí bylo 101 let!

    Krimplen natěstí znám jen podle jména. Takže děs, dobrá,píšu si.

    Tvíd je dobrej, ne? Akorát v klasickém provedení působí pro mě trochu snobsky nebo divňoursky usedle.Tvíd přímo na holou kůži ale asi nepatří.

  13. 13
    Mně z něj maminka šila sukně a kalhoty a nutila je nosit na holou kůži. A přitom to kousalo i přes punčocháče.
    Prý jsem cimprlich, říkala dycky opovržilvě.
    Když mě do těch tvídovýc kalhot navlíkla, snažila jsem s emo cnechodit, moc neohejbat nohy a držet je rovně od sebe, aby s ev tom děsu pokud možno nehejbaly a nedotýkaly se ho víc než nezbytně nutno.

  14. Ještě tesilen. 100% PES. Co na tom člověk nažehlil, to bylo navždy. Plisé se ani nehlo. Ovšem zapářka jak v krimplenu. Krimplen mě minul, ale starší ženské nedaly na něho dopustit. Když ona to byla jedna z prvních látek se sloterou a právě tesilenem, které byly snadné na údržbu, tj. nemusely se žehlit. Ale hrozné věci na nošení to byly.
    Tvíd je opravdu ultra usedlý. I když kvalitní.

  15. Krimplen! Slotera! Tesilen! Kukla! Jak dlouho jsem ta slova neslyšela a hned mi to naskočilo, někde v podvědomí to stále trčí. Ještě před dvěma lety pracovala jako účetní na zdejším gymplu jedna paní a ta tyto modely z krimplenu stále nosila. To bylo něco, ta nostalgie.. ovšem jak říká Rulisa, stačí se trochu zapotit a je po kráse..

  16. Tesilový kalhoty, jo, to pánové nosili.
    Slotera mi nic neříká, naštěstí. Samotné to slovo mi zní jako slota, pohroma, slaughter. Br.

  17. tak to jste me fakt pobavily :-)) všecky modely znám, zažila jsem a zkusila jsem. krimplenové kalhoty – ano, kousavý tvíd taky…. červené opařené části těla taky. taky dírkované svetry přes které fučelo a pod kterými všecko bylo vidět.

  18. 19. právě že ano :-) to vzpomínání. a představování si… co všecko si člověk na sebe oblekl.

  19. btw. Když jsi u těch nápletů, už jsi praštila se sousedem o zeď ? :)

  20. Liško, tvé výrobky jsou úžasné. zase se budu opakovat – obdivuji tvoji šikovnost.
    Bundu s nápletama jsem nosila taky, rychle jsem rostla, náplety byly nutnost. Štiplavé silné svetry bylo utrpení a byl to boj :-) menší zlo byly svetry s tím utaženým okrajem kolem krku a jak to tu pročítám. největší utrpení byly tvídové kalhoty….při každém pohybu….brrrr…nezapomenutelné.

  21. vzpomněla jsem si na kamaše, ne ručně domácí pletené, měla jsem tmavomodré, ty jsem nosila moc ráda.
    nosila jsem je na běhání ven i do školy, patřilo to mezi moje oblíbené oblečení. :-)

  22. Jake 21
    nené, jen ať si soused nechá svou těžce dobývanou vyvolenou. Teď jel do akce – na hory. Já to mám snazší, koukám s ním na filmy, zpívám s ním hlasitě do tří do rána, popíjíme a žádná nedorozumění se nekonají, protože spolu nechodíme.

    Až já si někoho nabrnknu, jsem na sebe dost zvědavá.

  23. barčo, díky,
    kamaše mi máma upletla světle šedé. Rostly se mnou – nejdřív byly dole pořádně ohrnuté, potom už ne – nosila jsem je ještě asi v 17 letech na hory na spaní.

  24. 9) já se hlásím taky do protiroláčí ligy! Mohli bychom chodit po ulicích s nůžkama, stříhat roláky a vyrábět z nich gumičky do vlasů třeba. Akorát mám tucha, že takováhle procházka skončí na nejbližší fízlárně…

    11) já měla háčkovaný zvonáče a to taky stálo za to! Byl to slušivý kompletek i s vestičkou, co jsem nosila asi ve třech letech, když jsem se ještě nemohla bránit. Dokonce byl tenhle elvis schovanej i pro moje děti! Přemýšlím, že bych ho vycpala…

  25. psice
    hahahaha, vycpanej elvis!!!
    Tak ho vycpi, postavte ho v létě někam ven a uspořádejte celodenní nebo noční hru. Přívrženci háčkovaných kalhot ho budou strážit a antirolákovci půjdou po něm.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.