Návrat z minulosti

SEN 31.12.2013

Vracíme se odněkud vesmírnou lodí. Cesta tam byla snadnější, cíle jsme dosáhli i poslání zřejmě splnili – stanuli vesele nahoře na prosluněném travnatém kopečku – a cesta zpět je mnohem, mnohem složitější. Cestujeme zpátky z minulosti.

Naše loď je betonová a pluje pod vodou.

Zpáteční cesta probíhá tak, že část betonové lodi se musí odlomit. Asi se tento nebezpečný manévr opakuje během plavby několikrát. Tak. Jedna sekce odlomena. Přichází zpráva, že přitom zahynul člověk, nedopatřením tam zůstal. Bylo mu sedmnáct let. Koušu se do rtu – je to na moji odpovědnost. Ten manévr odlomení jsem měla na starosti já.

Sedím v restauraci, baru, u stolečku. Proti mně sedí žena, má světlejší vlasy, bohatý rozevlátý drdol, je energická, kolem padesáti let. Přihýbá si z dvoulitrové pet-lahve a říká:

„Tři chyby během jednoho měsíce by netoleroval nikdo.“

Naznačuje tím, že šéf má  ke mně nějakou náklonnost nebo mne protežuje – zkrátka v tom podle ní musí být protekce.

Příspěvek byl publikován v rubrice Sny a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

194 komentářů u „Návrat z minulosti

  1. mě se zdálo, že se mému šéfovi narodilo třetí dítě…to mu nebudu říkat asi :o)
    Tak Lištičko ať je ten příští rok lepší než očekáváš

  2. Já očekávám ještě lepší než ten uplynulý!
    Aranel, tobě také krásný rok, s rodinou a kulturou!
    PS Můj šéf už třetí dítě má.

  3. Navrat z minulosti…… betonova lod plujici pod vodou…. velke protimluvy, ode zdi ke zdi…
    Selhani pri plneni dilci casti ukolu….nebezpecna vicefazova operace…urcite tymova prace, dilci cast zodpovednosti…. ztrata mladeho cloveka boli sama o sobe…kazdy jednotlivy pocit viny bez ohledu na velkost podilu je obrovsky
    A ano madam, tri chyby v mesici muze byt hodne, ano, mozna je v tom protekce a mozna muj prinos ty tri chyby prevazi….
    Ps: omlouvam se, jsem-li mimo misu

  4. kecko,
    na Silvestra se očekává, že jsou lidi mimo mísu ještě víc :-)
    Jojo, týmová práce, odpovědnost za něco, tři chyby nevímco a zajímavý je, že vrátit se do minulosti jde snadno, ale zase vyjít zpátky do přítomné reality je klopotnější, způsob těžkopádný a ještě pod vodou. Sny mají svá tajemství – tak snad stačí je vpustit do života, nevyhánět je a zároveň je ale nerozklíčovávat po atomech podle způsobů naší reality.

  5. Co se stalo, stalo se, nikdo neví, co by se stalo, kdyby se nestaly tři chyby tyhle, často je podstata kritky nikoli v tom, že kritizující by ty chyby neudělal, ale že by je udělal jinde a jinak. Neodešli by tamti, odešli by jíní.
    Třeba tobě ještě milejší.
    A laně budeš mít kolem sebe vždycky. Nech je pít z petky a přej jim to. Třeba pijou colu bez cukru, víš, jak je hnusná? :-)

  6. Jsi součástí příběhu a musíš ho hrát chťa nechťa. Odpovědnost… něco se ovlivnit dá a něco ne. Odpovědnost v reálu za bezmocné k sobě přivázané (děti, zvířata co se nemohou samy někde venku nažrat a tak) je přirozená. ale ty jsi ve snu ne v reálu a tak vidíš to co si děláš sama sobě. Zdá se ti ve snu že jsi měla za něco odpovědnost co se posralo. Jak jsi k ní přišla? Převzala jsi ji asi v tom snu protože… jsi důležitá. Kde je důležitost tam je odpovědnost. A tam taky se dělají chyby…. Počátkem je pocit důležitosti. Zlyhání (subjektivní pocit) na to navazuje automaticky. Jako důsledek.

    Tak to je analýza první části :-)

    A teď ta druhá. Averze vůči lani. Která je na koni jen proto že viz. první část interní pocity zlyhání. Tvoje přísné ctižádostivé a důležité vnitřní já tě trestá. Chlastá PETku (protože je to stejně jen nějaký tupý obejda) ale ve své důležitosti má navrh a ovládá tě. Proto nejdřív převezme odpovědnost (ach jsem tak moc důležité) pak nadělá chyby a pak tě trestá. Baví tím sám sebe dokola :-) egohra

    A ten příběh? Příběh znamená rozpoznat to a udělat krok dál. Proto příběh že jde odněkud někam a netočí se dokola.

  7. Liško, vem to tak, začíná nový rok (nový cyklus něčeho), stalo se, stalo, poučena?
    Nemá smysl rozebírat a věčně pitvat, nebo si něco vsugerovávat, co mělo, mohlo být jinak apd.
    máš před sebou nové možnosti a určitou prožitou zkušenost a pro tebe i jisté ponaučení, ale také osobní poznání – co víc do toho před sebou co tě čeká potřebuješ? Přeju vše dobré a hodně štěstí.

  8. 8
    Nojo, když člověk skloro dycky ví, že to nemá smysl.
    A ani nejde o to si něco vsugerovávat, ani to nejde si něco vsugerovávat, dovnitř to nefunguje.
    Jen jak to udělat, aby už to odzrálo pryč. I v tom vředu, nejen v hlavě.
    Jen čas a nějaká jiná, další, silnější událost.
    Ale tu si nejde vymyslet. Ta prostě buď přijde, jak vlna, nebo se na ni jak debil čeká plácáním na mělké vodě s bahnem.

  9. „Nojo, když člověk skloro dycky ví, že to nemá smysl.“
    ne, Ru takhle „zoufale“ jsem to nemyslela. Lišku sice vnímám zkresleně pouze skrz její články – ale v těch článcích jejich jsou i odpovědi. především boj sama se sebou, bojové strategie a pozice, ztráty, naděje, zklamání, očekávání, vývoj situace – a jak píšeš to odzrání pryč. Takže pro mě je hodně klíčový Lišky článek o té změně co psala (někdy na podzim), že se ji udála a to je podle mě startovací bod, tedy já ho tam alespoň vidím, protože všude jinde i v těch milostných tématech jsou to jen boje s vnějším světem, boj o vítězství o hlavní pozici – a co následovalo vyčerpání a zklamání, že to očekávané se neuskutečnilo a proto ten článek „o změně“ vnímám pro Lišku jako hodně klíčový a tam vidím odpověd na tato její trápení. a samozřejmě je mi jasné, že Liška je svým založením a vnitřním nastavením jiná než já.
    js

  10. 9. a nebo taky tak, jak píšeš přijde jiná silnější vlna.

  11. vlastně vnímám to hlubší „zažraný“ trápení, jakoby to nešlo ničím smýt a pryč, ani tou větší vlnou, jakoby se to pořád vynořovalo z hlubin – proto vidím to klíčové – změnit totálně (dotáhnout) ten postoj, který je načrtnutý v tom článku „o změně“

  12. 12
    Ale jak ho chceš dotáhnout?
    Ano, ten článek „o změně“ byl klíčový a rázně posunujícný, ale pořád to byla jen ta část v hlavě. Jak vidno ze snů, vřed ještě nevytekl, jen se zapouzdřil.

  13. 13.
    to je asi klíčový moment.Jak? Můžeme všecko sami? možná nemůžeme. teda věřím že sama všecko nemůžu.

  14. 13. Liška je budoucí psychoterapeut, ne? – poradí lidem metody jak se zbavit starých vzorců a návyků a jasně, nejde to hned a je to dřina – je to v podstatě trénink mysli, no a pro mě je právě tohle buddhismus v každodenní praxi – je to tak jak píšeš, velmi to zestručním – začíná to sebepozorováním a uvědomování si mozkem a časem to přejde do krve a změní se to na „přirozenost“ a tím se „narovná“ to myšlení, člověku se nejen uleví, ale vidí že i věci fungují jinak a on s nimi nemusí bojovat. ale jak říkám, nejde to hned, je to opravdu trénink – u Lišky trénink v práci v kolektivu dnes a denně a pozor nejedná se o pozy – jde o to „zastavit“ si to svý „pořivený“ myšlení a uvědomit si na čem „ujíždím“

  15. 15. není to agitka na buddhismus, ani hraní na pozitivní sluníčkové myšlení. a vlastně opakuju Ratku v 7, jen jinými slovy.

  16. 15,16 :-) a já to mám navíc ještě doplněné o pomoc věčného učitele.

  17. to je pekne.. vesmirna lod..splneni a prosluneny kopecek.. jako-by se clovek dotknul, spojil se svym stredem, s tim ´vyssim´ v sobe..
    ..a cast betonu se mela odlomit..a odlomila.. to je super, ze neco stareho, mrtveho, nepotrebneho padlo..
    opustilo te a nezatezuje dal…
    sedmnactka je cislem vyssiho pozehnani, daru, ochrane ruky, plynuti..
    :-) paradni
    lisko pekny den:-)

  18. 19. ta sedmnáctka se odlomila a zahynula. a Lišce se zdálo že její vinou.

  19. 14 dtto 9
    Tak nějak.

    15
    Barčo, ale to eje jen cesta, jak se zbavit bloků a otevřít tomu, co přichází zvenku.
    To není všelék ani univerzální návod, jak se změnit nebo změnit něco uvnitř sebe přeříkáním si peředepsaného počtu manter a myšlení si poraděného v určité situaci.

    18
    Neodstřelí. Tohel není prudění, si myslím.

    20
    Ne, Lišky vinou nebylo, že se sedmnáctka odlomila, ona se měla odlomit, to bylo v pořádku. To bylo Lišky úkolem, aby tuhle potřebnost splnila.
    Lišky vina byla, že přitom loď přišla o člověka.
    Liška nezajistila, aby ten člověk nebyl v nesprávný čas na nesprávném místě.

  20. 20.
    jasne ze jejim pricinenim, pokud hleda, na sobe pracuje, tak se budou postupne odlupovat stary kusance, umirat casti staryho ja, coz je i dar, tak to vnimam..
    myslim ze o vinu, chybu tam nikde nejde.. to jak se drive premyslelo nebo vnimalo se meni (i kdyz ta stara-kriticka cast je tam stejne asi dost aktivni..ale je moznost ji zharmonizovat a ubrat ji sily).
    prijde mi to jako velmi pekny sen, ktery ukazuje promeny ..
    uz ten predchozi sen, jak po ni nekdo hodil prstynek..byl prislibem..
    tak mi to prijde, muze to byt i jinak:-)

  21. 21. ano Ru, je to „jen „cesta a jedna z metod. proto jsem napsala, že Liška jistě ví, jako člověk, který má za sebou psychovýcviky co s tím, klidně si může vybrat jinou pro ni přijatelnou metod. ale co je společné myslím je, že to nejde „samo“ je potřeba na sobě makat.

  22. 23. Lišce v podstatě svými komentáři říkám, vrat se na článek o změně a tam je ten směr kudy ven z bludného kruhu.

  23. 23
    Jo, jasně, bez toho to nejde, ale já to napsala kvůli tomu, jako že to „makat na sobě“ nestačí. :-)
    Opravdu všecko úplně sami nemůžeme. Ne tak, jak bychom si přáli.

  24. 25. když to nezkusíme a neuděláme první krok – nikdy nezjistíme, jestli to skutečně dokážeme, nebo nedokážeme. Liška se tím směrem podívala – ale zatím nevykročila.

  25. 24
    Jo, přesně, a mně se ten článek už nechce číst a taky předpokládám, že Liška už je za ním a má ho v sobě, tak jí říkám, Nic si z toho nedělej, tyhle sny ještě chvíli budou v noci zlobit, ale to už se vůlí zlomit nedá, na to musí přijít čas a jiné, další události, co ten zapouzdřenej vřed nechají úplně odhojit a (někdy téměř nepozorovaně) vytýct. :-)

  26. 27/25
    Ale třeba Liška přijde a napíše, že jí to vůlí dycky šlo, i to se může stát. Já píšu jen to, co vím u sebe. Že ta vůle u mě dycky měla svoje hranice a zbytek už byl spíš o mojí trpělivosti nechat věcem jejich běh.

  27. 22. říká to tam ta ženská s lahví. takže někde uvnitř to zasuté je. Ten pocit. Pro nás zvenčí to vypadá třeba jinak.

    mě osobně to říká celkem hodně protože s pocity „viny“ jsem se musela celkem poprat a hledat metodu jak na ně.

  28. 29
    Taky mi to přijde docela hodně jasný a pro mě výmluvný…. soužitný, to je to slovo. Že tomu rozumíte, žejo?

  29. vina a chyba je fakticky vždycky spojena s nepokorou. pokora znamená připustit že že dělám chyby a že si nesuv sobě viny, protože nejsem dokonalá. a tuto chybu a vinu pak jen objevit a odevzdat tomu kdo ví všecko a vše napraví protože je vším. Omluva. jen píšu co mi doopravdy pomohlo. doopravdy. je to důvěra.

  30. tak to po sobě čtu a pusťte to z hlavy :-) to funguje asi jen u mě.

  31. 29. u sebe jsem do toho natlačena životem at se mi to líbí nebo ne – začíná to tím, že nejdřív „divní a špatní“ jsou ti druzí, pak po nějakém čase svou stejnou chybu narvu třeba do milostného vztahu a ha vzniká další (podobný) problém. Jeden mi to řekne, v klidu, nepřijmu to a bojuju, druhý mi to vyčte a zase bojuju, třetí mě flákne palicí po hlavě – někdy to malinko ve mně zabliká, a taky bolí . zabliká teda ne hned až po určité době, kdy si řeknu, že je to arogantní kretén, ale pak najednou blik a arogantní kreten měl tak trochu pravdu a najednou to vidím na všech frontách jak jsem to pohnojila a co ted s tím-popsravit to a dávat si na sebe propříště pozor a hle ono to jde.
    tím chci říct, že je několik cest – dobrovolně a sám s pílí, nebo nedobrovolně už s následky, ale pořád je to lepšípozdě, než-li později, kdy je člověk životem utlučen a nemá na to už ani sílu a má jen blbé zkušenosti a pak upadá do beznaděje jakože už nemá nic cenu a nebo obráceně jen kope kolem sebe v té hrůze, aby mu nebylo ublíženo ale nevidí, že si ubližuje celou dobu sám.

  32. 33
    Jo, ale to píšeš o tom, že si přes veškerá počáteční odmítání nakonec uvědomíš a přiznáš chybu a že si příště dáváš pozor, abys ji nezopakovala.
    Ale tohle u Lišky už není o tom, že by si něco odmítala uvědomit. Je to ten pocit viny a chyby a selhání, o kterém píše Ratka. A pocit bezbrannosti vůči tomu, kdo ji tím o tu hlavu tluče už jen z pelzíru a z potřeby dávat najevo svou převahu.

  33. 35. je to kruh. vlastní důležitost, chyba, vina. prvopočátek je vlastní důležitost.

  34. 36. a proto išku směřuju k tomu článku „o změně“

  35. jinými slovy, když Liška rozpustí trochu ze své velké důležitosti, nebude mít už takový velký pocit zodpovědnosti a nebude si tedy brát pro sebe a svo důležitost tak velké sousto, s tím souvisí i mín chyb. nebo menší chyby a menší pocity viny – bude to pro ni úlevné. ale základ je, zkrotit to své ego – které nejvíce mluví do těch kolektivních, pracovních a vůbec ostatních vztahů.

  36. 38. u Lišky na všech frontách – ego a dokazování si vlastní sebehodnoty, to je ten pitomý vzorec – z tohodle vzorce pramení – já všem ukážu co je ve mě a tím se to startuje – naložit si na sebe – obrovský výkon, zápřah, následuje chyba, přešlap a následné zklamání a pocit viny tedy selhání.

  37. možná jsem to napsala moc tvrdě, tak jen pro jistotu: ukazuju mechanismus, neříkám, „Liška je špatná“.

  38. 38, 39 Zkusím fantazírovat. Zkrotíš ego, nebudeš si nic dokazovat a co pak. co se stane? Myslíš že člověk nalezne pokoj? A co když člověk začne klesat a klesat do bažin pasivity. Ztratí základní aktivizační motor co ho zvedal ze sraček? a ustrne v depce…. co když je právě pocit důležitost základní hnací sílou pudu sebezáchovy. a přežití

  39. 38,39
    Na tom se mi zdá docela i dost cosi být. :-)
    To byl vtip. Jasně, že je to tak.
    Znám to i u sebe a je to i to, o čem píše pořád dokola Ratka, když vzývá pokoru a zadupání sebe do nicoty atd.

    Tvrdě jsi to nenapsala, jen výstižně na rovinu, podstaty věcí většinou vyznívají tvrdě. Není třeba se toho lekat.

    Jj., takže my s Liškou se budem učit nebýt důležité, a ty – nelekat se sama sebe. :-)

  40. 40 je to nebezpečné, člověk není jen stroj. teda není jen tělo podléhající pudu sebezáchovy a následnému rozkladu. když zastavím pohon těla, ustrne a rozpadne se.

  41. 41
    Ratko, nalezneš pokoj. Věřím tomu, myslím, že to funguje.
    Pasivita… je co?
    To, že si ty sama o sobě myslíš, že bys měla dělat víc (ale pak to znamená, že jsi to ego doopravdy nezkrotila, pořád tě někam žene a tlačí) – a nebo že si to o tobě myslí ti druzí?

  42. Jsou i jiné motory než potřeba prosazení a dokaázání se sebe.

  43. 41. přiznám se, že mě se spekulovat nechce – protože to co popisuju mám na sobě odžito. neřekla jsem na všechno se vykašlat, rezignovat a hnít, nic takového – ale uvědomit si v každý situaci co dělám a proč, kvůli čemu a skutečně proč – většinou za tím bývá hlavně vlastní pocit důležitosti, s tím jsou spojená i vlastní očekávání a také zklamávání se, nebo také někdy vydřené výhry, ale které bohužel nestačí a ego šeptá vem si něco většího, máš na to a opět jsi v kruhu. je to každého volba jak si s tímhle naloží.

  44. 47. vím že to tak funguje. teda ano, doopravdy to tak funguje. řekněme že se člověk doopravdy oprostí od očekávání tj. vše co činí není pro nějaký cíl nýbrž jen žití samo tj. dění na cestě. Jednání v dané situaci, nikoliv pro nějaký cíl nýbrž že se to děje a je to potřeba.dát napít žiznivému, navštívit rodiče, dát pár facek drzému spratkovi zpívat nebo tančit, dýchat. to jen tak náhodně vybírám, člověk je furt v nějaké situaci a v této situaci činí to co považuje za správné že má udělat. Když teda uvidí žíznivého nenapije se sám, ale dá napít tomu kdo žízní. když uvidí zapadat slunce, raduje se úžasem. dýchá. Se to jen děje.

    MOžná to nedává smysl. Pro mě to dává absolutní smysl protože abych věděla co se děje, kde jsem, kdo jsem a co dělám potřebuji být v tzv. klidném vnímavém stavu. Abych viděla a slyšela. A pocity viny mám v momentě když z toho stavu vypadnu, zakřečuju se a pak neslyším, nevidím, nevím co dělám. A ten stav bdělosti, kdy vím, slyším, vidím je stav štěstí. A když se zabedním tak je to vina, nevědomost. Ve stavu zabedněném jsem odtržena, ve stavu bdělém jsem v Něm.

  45. Takže ve skutečnosti není co dosahovat, kam jít a o něco bojovat. Všecko je tady. Jde jen o stav. Ale dosáhnout toho stavu je těžké. Vůbec zjistit co to je. Co je bdělost. Tušila jsem že to je, ale nevěděla jsem co to je.

  46. Je to vnitřní Klid. Pokoj. V tomto klidu se člověk klidně může hádat, i klidně poprat ale ten klid a vnitřní pokoj ho neopouští. Je s ním a provází ho. Rozumím i pozdravu: Pokoj Vám. Pokoj vám všem.

  47. 49
    Supr. Jen jsem si to pro sebe přeházela.

    „Ten stav bdělosti, kdy vím, slyším, vidím je stav štěstí. V klidném vnímavém stavu. A pocity viny mám v momentě když z toho stavu vypadnu, zakřečuju se a pak neslyším, nevidím, nevím co dělám.“

    Jenže jako všechno na světě s tou mincí a dvěma stranami, jedno bez druhého neexistuje. Musíme znát obojí, prostřídat obojí. Možná i prostřídávat. Až do smrti. Jen se změnou poměrů jednoho ku druhému, jsme-li v poctivosti k sobě úspěšní. I voda se musí hýbat, a tudíž kalit, aby se mohla čistit.

  48. Liška nás neodstřelí, mám spíše obavu, aby se Líša do svého doupátka vrátila a moc nevyděsila. :-)

  49. 50/51
    Jo, a to je ten stav, který jsem si kdysi v pubertě napsala do cancáku, že ho chci dosáhnout, že to je můj osobní životní cíl. Taková být, tohle umět.
    A nepřestává mě fascinovat, že po tom současně toužím i se tomu bráním.
    Protože nci není zadarmo, a měn s enechce vzdát úplně všeho, čeho bych kvůli tmu měla.
    A nepřestává mě fascinovat, že jsou lidi, kteří jsou takoví snad od narození, a žádný podobný boj sama se sebou nevedou. :-)

  50. 50,51 – to je stav osvícení – ta bdělost s kterou děláš a konáš a myslíš. člověku to jde v určitých chvílích, ale ne pořád – protože ujíždí těma myšlenkama – do svého ega, nebo do černa nebo moc do růžova.

  51. 52. ano kalí se to. Pomáhají mi rituály a svátosti. Zklidňují mě. Upřimně ze srdce věřím a tím si vnáším do nitra pokoj.

  52. 55
    Myslela jsem, že osvícení je něco jako povznesení se na další dimenzi. Ne jen zvládnutí sebe sama. :-)

  53. Ale to není v 50 a 51, ne?
    Už zas zním jak hádavá Blažková.
    Jenže mi to prostě hapruje.
    Asi jsi to osvícení myslela jen jako parabolu, ne doslovně.

  54. A ještě ke všemu nečumím, komu odpovídám. :-))

  55. 57 to „povznesení“ – je niterní prožitek klidu štěstí míru, vitality, radosti, která je jen v tobě a volně vyvěrá, není ničím podmíněná -nevím k čemu to přirovnat, abych nebyla „divná“ a nevypadala jako na drogách, nejde to moc dobře popsat, poznáš to až když to zažiješ. zažila jsem to díky tomu, že jsem byla v přítomnosti jednoho takového člověka – nebyl to žádný velký guru. to „povznesení“ je skutečně doprovodný jev – zvládnutí své mysli. ale myslím, že osvícení v křestanství má jiný význam, nebo je zcela jinak popisován. no a po tomhle mém osobním prožitku jsem si řekla, že to stojí za to – jít a něco s sebou dělat. ale tyhle přímé prožitky by spíše popsal Or – on s tím má daleko větší a letité zkušenosti. a jak říkám – není to davová psychóza, ani čáry a kouzla, ani magie, ani chemie a omamné látky ani alkohol, je to skutečně jen „něčí“ energie – ale silná a čistá, nevím jak to popsat.

  56. Nevím Ru, necítím se zde nějak kompetentní. Osvícení je osvobození od žádostí, nevědomosti a lpění (hněvu). Čím lépe člověk vidí tím (asi) dokáže i lépe vnímat svoje žádosti a lpění. Dokáže i porozumět proč to dělá a a za co to vyměňuje… To je moment, kdy se pak musí rozhodnout. Zda chce v tom pokračovat . Když se rozhodne že už nechce v tom pokračovat tak už to bude mít těžší. Pak už to bude jeho jednání vědomé. Už je bude vidět od začátku do konce a nést si za ně odpovědnost. bude přesně vidět co dělá, proč a jaké to bude mít následky. To už je vina jak kráva :-)

  57. osvícení v buddhismu je myšleno, že rozpoznáš podstatu mysli a všech jevů a to se právě prakticky odráží v tom co píšu 55. ale jak říkám, chce to trénink a je to dost tvrdý letitý trénink, který je složen z několika fází – na úrovni těla (čištění) na úrovni mysli a řeči – všech „složek“ člověka. (čištění a měnění vzorců) tím samu sebe jakoby „přeprogramováváš“ a tím pádem „přeprogramováváš jakoby i své vnímání a vidění světa – tedy měníš svět“

  58. Povznesení není totéž co povznesení se do jiné dimenze. Toho, co popisuješ, může dosáhnout i člověk bez víry v nadpozemskost, v boha, v možnost postoupení někam dál, výš, za nějakou hranici…

    Orovi nevěřím. Nepůsobí na mě svými projevy jako vyrovnaný šťastný člověk plný míru a radosti, která z něj jen tak volně vyvěrá a není nčím podmíněna. :-)

    Navíc povznesení jako opojení získané od druhého je zas o level jinde než povznesení (resp. uvolnění) sama sebe.

    Něčí energie se na tebe může chvilkově přenést. Cítíš ji a přijímáš ji. Takovej příjemnej teplej ventilátor.
    Ale to nemá se zvládnutím sama sebe do hlubokosti tvého vlastního klidu, míru a pohody, natož s osvícením moc co společného. To je jen opojení z vnějšku.
    Jo, může ti pomoct, že víc pochopíš, co bys chtěla. Ale samo sobě tě nezmění.

  59. 63. hlouběji slovně to nemá smysl rozebírat, tak jen jsem to popsala, aby sis alespoň trošku udělala představu – prostě je to pořád jen „práce“ na sobě.

  60. 64 bylo na 61.

    Osvícení si představuju asi jako druhej porod.
    Puknutí těch plodových obalů, v kterých jsme zabalení pro život mezi narozením a smrtí.

  61. 65
    Stejně je to slovně až moc. Podle mě už to ty slova matou a překrucují někam jinam.
    A pořád je to jako když ti mravenci vylíhlí v zašpuntované flašce jeden druhýmu vysvětlují, jak vypadá špunt od jejich sklenice shora. Akorát že jeden mraveneček na to má teorii podrobně propracovanou a druhej nee. :-)

  62. 66. „osvícení si představuju ….“ :-)) Ru, představuj si a věř čemu chceš.
    67. jo a jsme u Ru doma. :-) a už mlčím, máš pravdu, řekla jsem toho příliš, moje chyba. :-)

  63. 66. zažila jsem něco podobného. druhý porod. puknutí obalů… nazvala bych to takhle. Puknul mi obranný obal. To co jsem si bránila celoživotně jako zdravý rozum, svoji logiku. Tak jakoby někdo strhl zdi a sundal mi z očí náplasti.

  64. Neuviděla jsem nic jiného jako dosud. Jen… jsem se přestala bránit.

  65. nerodila jsem a tak do toho taky co se týče porodu nemluvím. to jsou totiž dvě věci – číst o porodu, představovat si to a pak druhá věc – zažít ho, prožít ho. takže to co tady popisuju – je mi jedno jestli mi někdo věří nebo nevří, ale je to z mé strany autentické. to že si Ru na to udělá představu, názor, nebo to zamete jinam – je už na ní co s tím udělá.

  66. 66
    Napsala jsem, co si představuju. Snažila jsem se vysvětlit, proč mi nepřijde práce na sobě do vyrovnanosti, klidu a míru jako totéž co osvícení.
    Možná se pletu.
    Ale víš, Barčo, zkus si představit, že nejen pro tebe jsou tyhle věci citlivé, protože se považuješ za budhistku a stoupenkyni oněch mystických věcí, ale že můžou být citlivé i pro ty, co se k nim jako stoupenci nehlásí – třeba právě proto. Třeba o to jsou pro ně citlivější.
    Zkus si představit, že přestože tu otevřeně a naplacato píšu jak křupan, co si myslím, tak že o tom tady s vámi diskutuju nikoli proto, že vás chci zlikvidovat, ale že nad tím přemýšlím. Že to svým způsobem… – nevím, jak to napsat.
    Vždycky, když se tu rozepíšu o něčem takovém co spadá do „tvého ranku“ a mám pocit, že mi brní uvnitř, jak se tomu blížím, narazím.
    Jako v 68, na zeď někde u tebe.

    Je špatné si osvícení představovat. Ok.

  67. 71. myslela druhý porod svůj. že se znovu narodí.

  68. jinak si myslím že vykládat se můžou mraky a mraky slov aniž by se cokoliv sdělilo. Blog je spíše na pokec. Někdy se řekne víc dotekem ruky. Pohledem. Přítomností.

  69. 73
    Jo.
    Prosím, Barčo, zkus si taky nepředstavovat, co jsem si do čeho vložila svého prožitého, abych s enad tebe vytáhla.
    Dík.

  70. Ru, nedá se to popsat. je potřeba praktikovat – pak jakoby ze sebe postupně odhazuješ ty slupky a pronikáš víc do jádra – a vidíš a chápeš cos neviděla, a není to žádná víra. osvícená mysl je mysl, která vidí samu sebe. nejde to vysvětlit – průvodní jev jsou to popsané výše, ale také právě že trénuješ tu mysl – tak i „mozkové“ činnosti ale také schopnosti intuice, cítění apd. buddhista neznamená – být „hodný sluníčkový“ člověk – na to je dobrá jiná esoterika. buddhista si je vědom podstaty – třeba toho jak věci fungují, když jsme si psali o tom egu o pár komentářů výše. Podstata není ani drsná ani dobrá – je taková jaká je – to je buddhismus. odhození ega, černých , růžových brýlí – zůstávají věci takové jaké jsou.

  71. „barča
    1.1.2014 v 19:35
    57 to „povznesení“ – je niterní prožitek klidu štěstí míru, vitality, radosti, která je jen v tobě a volně vyvěrá, není ničím podmíněná“

    Nepsala jsem nikde o sluníčkových lidech,. jen jsem ocitovala tebe.

    Osobně si myslím, že mi to vystihuje spíš klidná otevřená vnímavá vyrovnanost bez podprahových bolů z ega.

    A pak jsme reagovala na to, ež jsi psala o povznesení prostřednictvím přítomnosti v blízkosti jiného člověka.
    Nepsalas o sobě.

    Nejdu proti tobě.

  72. 76. ale to odhození Barčo… ten krok odhození je milostí. to se nejde naučit. je beng beng v zenu třeba. úder zvonu.

  73. 78
    Puknutí plodových obalů.

    A jdu se koukat na NCIS.

  74. 76. ale chápu, že většina lidí včetně mě – ulítává na představách, na názorech – jak věci mají vypadat a být. jak má vypadat a být „pravý buddhista“, jak se má chovat apd – buddhismus dělá to, když praktikuješ – že ti sundává ty růžový, černý brejle, mizí tvoje představy a zůstávají jen věci takový jaký jsou. ale nejde to hned – je to fakt dřina a člověk se pere nejvíce právě sám se sebou – s egem, s jeho myšlenkovými konstrukty, názory, představami. a postupně pomaličku se to všechno jakoby přetavuje v lepší cítění, jiné myšlení a vnímání – není to opravdu hned, ale když člověk s tím začne a pár týdnů to dělá – cítí to na sobě – ve fyzičnu, ale také v tom psychičnu, krůček za krůčkem. a já jsem opravdu na úplném začátku.

  75. 77. nejdeš proti mě, neberu to tak, že jdeš proti mě. jen vnímám jak ti to drhne v tobě – obrana proti tomu všemu“divnému“ obrana ale zároveň tvoje zvědavost. :-) Líšu klepne, až se vrátí :-))

  76. 81
    Ne, zvědavost ne. A obrana není proti divnému, ale proti nevyplývajícímu. Umělému.
    Barčo, ještě jednou, prosím zkus upustit od těch schémat a přisuzování mi. Nejen stran toho, co jak myslím a cítím a proč, když ti z toho pak vyleze, že se na tebe vytahuju třeba porody.
    Dík. :-)

  77. 81- 82 tomu naprosto rozumím, té obraně proti něčemu zvnějšku co mě chce něco natlačit do hlavy, něco co dávno stejně vím i sama a a bez „nich“. taky bych se bránila. taky jsem se bránila. protože jsem nedůvěřovala a z různých až legračních důvodů. věřila jsem tomu co se říkalo, nevěřila jsem tomu kdo to říkal. a v důsledku mi nesedla tradice. protože duchovní náboj je nesený i tradicí, z generace na generaci. od těch co zemřeli na ty živé. nese se příběh.

  78. pokoj jako sdílení (žití) hlubiny v sobě. skrze tuto hlubinu napojení na věčnost. universum. řád věčnosti. tato hlubina, věčnost je v každém z nás, někdo ji vnímá víc a někdo méně. ale každý přišel odněkud a jde někam ve věčném. to odněkud je společné… odněkud jsme tady my všichni přišli a v tom někde jsme propojeni. čím hlouběji jsem kutala tím víc jsem to vnímala. To odkud a kam. V čem.

  79. 86. i celkem jo :-) taky tak vypadám když si nedám pozor a nebrzdím se.

  80. přičemž člověka „to“ přitáhne tam kam patří samo. trpělivě a postupně ho to tam táhne. jako tele za provázek. a on se vzpírá a nechce. a chce jinam a něco jiného. a ono ho to zase vrací. A až ho ho to tam dotáhne, najednou se mu rozsvítí beng beng :-) a ví najednou kde je.

  81. 85. 88. Mít počáteční pochybnosti je ok, normální. pak jít a zkusit prakticky – funguje, nefunguje, sedí mi to, nesedí mi to. ale nezkusit a jen (slovně) pochybovat s povzdálí – což není nic jiného než točení se ve vlastních ztuhlých představách, názorech a egu – kam s tím člověk dojde? Navíc není nic víc „buddhistického“ než právě jít a zkusit – mít vlastní zkušenost, protože právě vlastní prožitá zkušenost dává člověku poznání, vhled a od toho se odvíjí kam a jak směřuje dál.

  82. 82. ne Ru, „nevytahuješ se na mě přes porody“, a neberu to tak, že se na mě vytahuješ, ale právě proto, že jsem nerodila, nemám tu přímou zkušenost – tak do toho zkrátka nemluvím. ale jistě můžu si pod tím představovat cokoliv a můžu to nějak popisovat, co si myslím, co si představuju, co jsem slyšela, viděla apd.
    ale ten kdo rodil a porodil – prostě ví a je tam ten (nepřenositelný) prožitek, který jde sdělit slovně velmi těžce a když už se mi to pokusí vysvětlit, přiblížit velmi důvěrně se všemi jeho pocity, prožitky – může to takhle „na veřejnosti“ a z „vnějšku“ působit „divně“

  83. 90. Barčo, hodně jednostranné. teda zdá se mi. Mnoho lidí odzkoušelo spoustu věcí. Život je dlouhý a setkali se s různými praktikami, s různými zkušenostmi, hledali a ztráceli. NIkoliv z povzdálí, nýbrž pěkně zblízka :-) ztuhlé názory, to se hodně říká. ztuhlý názor je každé vysvětlování. To je k ničemu. Pro hraje čas a vlastní příběh. a vnitřní upřimné tázání se na cestě. tato kombinace asi… Kam si myslíš že dojdeš? Kam tě vedou? víš to?

  84. Teda to je reakce na tvůj dotaz, točení se ve vlastních ztuhlých představách, názorech a egu – kam s tím člověk dojde?
    Kam dojdeš Ty?

  85. 92. já nemluvím o „náboženských praktikách“ – mluvím o přístupu. Pochybnosti ano v jakékoliv činnosti, ale bud budu o tom jen teoretizovat, číst a kecat a nebo půjdu a udělám to, zkusím to a tím poznám. to je celé. a od toho prožitého poznání na sobě – k něčemu dospěju a podle toho se odvíjí dál mé další kroky.

  86. 93. ježíši to je jako když to napsala Ru :-)

  87. 95. jsme si v mnohém podobné :-) teoretická báze buddhismu je pro mě naprosto v pořádku. takové to rozmotávání klubek. je to podobné psychoterapii. Ale buddhismus není pouze tohle. má přesah. a ten přesah je třeba vzít taky v potaz. to je podobné jako s magií. Taky ti funguje. Teda mám pozitivní zkušenost, ale ten přesah nebyl to kam jsme chtěla vlastně dojít :-) každá z nás někam jde, ale kam že…

  88. dokud si člověk udržuje odstup tak je vše ok. Naprostá většina si odstup udržuje. Odsud posud a dál ne. Dostane se někam… a pak musí skočit. Takže k tomu okraji se určitě dostaneš. A pak se budeš dívat a rozhodovat. Zda skočíš.

  89. 96, 97. takže co jsme tady všechno Lišce napsaly jako reakce na její sen, vysvětlily proč a jak – je k ničemu. :-(

  90. 98. jinými slovy – teorie je možná snesitelná, to si ještě přečtu, ale praxe, to už ne, příliš nebezpečné, riskantní, nevyhovující apd (viděno z povzdálí a hodnocení teoreticky)

  91. 96,97 taktak :-) a usměj se. dyť Liška je Ryška chytrá. Poradí si i bez nás.

  92. pardon omyl, mělo být 98 |:-) Dyť říkám že praxe jo … jsem extrémista. nedělám věci polovičatě a dotahuji je do konce. a zrovna u buddismu jsem nemohla to dotáhnout. Něco uvnitř mě zastavilo. Varovalo.

  93. 101. :-) já vím, poradí o tom nepochybuji.

  94. každý jde svojí cestou a je fakticky veden, v různý situacích vnímá svojeho neviditelného průvodce. Jeslti si myslí, že to všecko jen on sám a pouze on sám… tak na to nevěřím. to není možné. Jestli je všecko zde odněkud ta to odněkud tady je pořád přítomno. V každém, ať si říká co chce. že jen on sám a jedině sám. Přesto je součástí a je to v něm.

  95. 102. a ani neříkám „Liško jdi praktikovat ten buddhismus“ ale říkám, „zkus praktikovat změnu ve svém uvažování“ a uvidíš, poznáš a ta změna je vysvětlena – proč – v těch komentářích pod článkem.

  96. 103. to mi připomnělo, když sedím při meditaci – tak mě to „samo“ jakoby „narovnává“ záda.
    tys to myslela v přeneseném významu. – že to „něco“ „narovnávacího“neseme si každý v sobě . – někdy to vnímáme, jindy ne, jindy to „narovnávací“ si pleteme s přílišným egem, nebo falešným skromným egem – no, není to jednoduchý, to rozpoznat. – a to je ten směr Ratko, kam mě buddhismus vede (tedy zatím ta část, kterou si naplno uvědomuju) ale jak říkám, jsem začátečník.

  97. 104. Ale to ona přece dělá Barčo. I celé její studium, její tvůrčí nasazení a snažení. Je mnohem pružnější a otevřenější než kdokoliv z nás. Právě ve svojí zranitelnosti. Kolik z nás je schopno a ochotno svoje vzorce odhalovat. Nejen takové ty klišoidní nýbrž i takové ty méně hezké. Které my bychom nikdy protože bychom je určitě nesnesli u sebe když je tak nesnášíme u jiných :-) a u sebe jakoby neexistovaly. Člověk který se nebojí sám sebe vidí. A ví. A v ten moment přicházejí i viny. Protože ačkoliv to vidí a ví, tak co…. Může to různě zohýbat, potlačit, vyzmizíkovat, zaříkávat a jakože úplně tomu porozumět…a odkrytím to odžít. ale ono se to vrací zákeřněji a v proměněné podobě. jinudy. kdo je bez viny hoď kamenem. žádný z nás není.

  98. 105. je toho podstatně víc co si uvědomuju, co prožívám, co nalézám a objevuju – ale popisovat je to k ničemu – znělo by to „divně“ „jednostranně“ „probuddhisticky“ :-) „manipulátorsky“ apd.
    je to defakto nesdělitelné, podobně nesdělitelné, jako když matka drží čerstvě narozené dítě poprvé v náruči.

  99. 105. představ si že si nic neplete, že vidí všecko správně.. a narovnaně. Že je třeba pytel sraček, samé falešné ego, plná falešných očekávání a iluzí… (Liško neděs se , to je řečnická otázka) Že to všecko vidí a poznává. Co pak?

  100. Mně pomohl buddhismus hodně. pomohl mi porozumět a vidět jak funguje moje mysl. velmi mi pomohl. teda cvičení, matry, zpěvy… hodně věcí jsem se sama o sobě dozvěděla. Nic moc pozitivního :-) ale dobře.

  101. Jdu číst komentáře od začátku…

    6 ru
    laně pijí horkou vodu, bio nápoje a decentní vínko

    a od konce …
    104 barčo
    „zkus praktikovat změnu ve svém uvažování“ – toto podle mě vůbec nefunguje. Podle toho, jak to zažívám já, změna přijde sama, když člověk udělá nebo změní nebo jen řekne (!), zaměří se na něco svého úplně jiného, zdánlivě z jiné strany. Naopak říct si: „Něco je blbě, protože mně je blbě – co mám udělat?! Musím něco udělat, něco změnit, aby mi bylo dobře“ – tak přesně to jde do frustrace a většího srabu. Ale je pravda, že pak se dá odrazit od toho dna ve chvíli, kdy už se tam nedá setrvat, když je konec sil.
    Když někomu není blbě, není důvod nic měnit.

  102. ahoj Líšo, možná bude opravdu lepší číst ty komentáře od začátku postupně. :-)

  103. Pozn.:
    :-) Ta, co ve snu pije z lahve, vůbec není laň, je to spíš otevřená žena, trochu ranařka, normální žena, nevyvyšující se žena, která zvládne spoustu věcí a je dobročinná nic ze sebe nedělá; trochu mi připomněla Modonu :)
    Je to žena jako já, co řekne sprosté slovo, když si chce ulevit – ne jako laně. Nekníká. Je důrazná.
    … i když, trochu se jí bojim.
    Mohla by mi možná zavařit. Je schopná.

  104. Dobrá, jdu číst popořádku – jsem ráda, že jste tu hovořili, zatímco jsem celý Nový rok štrikovala.
    Hurá.

  105. no Liška dorazila :-)
    ale ještě pro Barču. Zkusím takovou posloupnost řešení

    1. Něco je špatně. Jdu a změním něco co si myslím že to způsobilo. Vezmu si lék, jdu k lékaři, obklopím se kameny, osvítím se světlem, vypendluju si čaj a vyložím karty (magické období)

    2. Něco je špatně. Jdu a podívám se co dělám špatně. Začnu meditovat a hledám příčinu. co dělám špatně, měním nastavení mysli (buddistické období)

    3. Něco je špatně. Modlím se a hledám Jeho blízkost. vím že je zde, jen jsem se od Nej na chvíli vzdálila. Je zde. Já v Nem a On ve mě.

    Takže takhle nějak to postupovalo od touhy něco změnit venku. Pak vevnitř. A konečná jako sjednocení.

  106. Ještě jsem zapoměla bod nula. Něco je špatně. Jdu se pobavit. Zapomenu :-)

  107. 7 ratko, pěkně! Dík.
    A dobře, že upozorňuješ na Příběh.
    Sny jako příběhy z jiného světa.
    Ze světa, který ne že „jen“ reguje ve snu na náš vnější svět, na realitu našeho denního chování a prožívání, ale on ho spíš utváří. Příběhy toho světa ne že by vysvětlovaly příběhy z naší všednodenní reality, ale jakoby stály ZA nimi, existovaly už předtím. To, jací jsme a jaký je svět. A to se pak odehraje v příběhu, v realitě. A sen zase si vzpomene na to, co podobného stojí za tím, čím podobným disponuje snový vnitřní pudový divoký hluboký zá-světí, a to nám ve snu ukáže jako tu reakci. Možná.
    Takové pojetí snů teď spíš sjíždím, ne dekódování detailů ale ten celkový Příběh. Nějaká analogie, podobnost … nojo, ale stejně v tom ty detaily hrajou velkou roli, takže dekódování detailů není nic špatnýho. Tak já nevim. Asi se to jen nesmí dělat vědecky a stroze a racionálně a logicky, protože to snové zásvětí je poetičtější povahy.
    Nevim, je to nějaký mnohovrstevnatý a ani nikdy Vědět nemusím a asi to se sny ani nejde, protože zásvětí musí mít svá tajemství. Jinak by ani na světě jevů nebyla žádná poetika, příběhy, humor, tanec…

  108. 114. 115. :-) podobně, jen s jinými metodami (astrologie – sebepoznání) pak osho“přirozenost“ apd.
    buddhismus – no, tady už je práce. dál … nevím, nemohu zatím říct

  109. 110
    To je zajímavý, uvědomila jsem si, že pro mě to byla automaticky laň degradovaná na pití z petky, ale přesto vnímaná jako mravokárná autorita s vědomím, že má nejspíš pravdu – protože pokud se mně osobně ve snech zdá o ženách, bývá to téměř výhradně proto, že mám vůči nim nějaký osten. Ženy v mých snech (při spaní) nemívají příjemnou roli téměř nikdy.
    Proč to je, to asi vím, no. :-)

  110. 118 patřilo na 100 a 112.
    Jo, trochu se jí bojíš…
    Tak tam ten osten je taky.
    Taky se žen bojím. Daleko víc než mužů.

  111. 116. to mě těší. to je ve smyslu i mého pojetí života. je v něm všecko co je možné :-)

  112. 8
    já snad něco takovýho dělám? Já rozhodně nepřemýšlím, že něco mohlo být jinak a jak, ani náhodou.
    Naopak mám tendenci už se na to vyprdnout, ale v realitě není konec – proto sen mi zase musí ukázat, trochu mě k tomu vrátit, protože si toho málo všímám. Málo. Ne hodně.
    Další jeden konec aféry bude teď, od ledna. A pak přijde ještě několik konců téže aféry, protože fyzické vypořádání v realitě, a finanční, se bude táhnout ještě rok. Teď nastal dílčí konec z personálního hlediska.
    Já o tom už ani psát nechci, nechci se tím zabývat ani v práci ani tady ani uvnitř ani venku :), už několikrát jsem nechtěla, ale vždycky mě tady na blogu k té aféře něco vrátí, třeba sen nebo něčí dotaz.
    Z toho vyplývá, že jsem prostě v tom příběhu a ten ještě jede, i když už na začátku června byl jeden jeho konec. Pro mě jo. Ale pro mnohé jiné lidi ne. A ti ten příběh udrželi v chodu. Já už o něj dávno nestála, protože jsem mu musela už na jaře věnovat tolik energie, že mi to milé nebylo.
    Ale budiž, když příběh jede, ať jede, tak jsem v něm – je to nějaký nad-příběh, který chytil hodně lidí do sebe. Asi jako mytologický příběh.
    ad 9 ru a 10 barčo – no, na tom něco bude. Ty boje. Mnoho bojů je dobrých a ne negativních. Boj je energie sama. Život. Boj je taky mytologický příběh.
    Doprčic – ale že tak dlouho otravuje tolik účastníků :-)))

  113. 122. nojo, ale hrdinský mýtus končí smrtí hrdiny, ne? Zemřela jsi už?

  114. ad prvních 50 komentů:

    Pocit viny jsem v celé té aféře, co už je mým příběhem tři čtvrtě roku, neměla.
    Pocit viny zcela absentuje – aby bylo jasno.
    A v tom snu jsem taky žádný pocit viny neměla – jen jsem prostě věděla, že je to na mně, že to jde za mnou, že je to následek mého rozhodnutí, tak jako tak a netřeba mít pocity viny; jen lítost nad ztrátou lidského života, to ano, to určitě. Ale tak to je a bylo, nemeju si ruce, následky mohou být různé a budou, ale vina to není, není to „špatně.“

    V realitě: Udělala jsem, co jsem chtěla, mohla a musela udělat. Následky jsou následky, některé jsem opravdu nečekala (protože jsem neočekávala nic, jen jsem prostě konala podle svého přesvědčení a to pak není na pořadu dne něco očekávat, je to fuk, protože jinak konat stejně nemůžu a nechci, než podle svého přesvědčení…

    Tohle je můj postoj a pak najednou mi do snu přijde nějaká bába a říká, že jsem udělala tři chyby. Ať jde do prdele. :) O chybách samozřejmě nechci slyšet, protože to není příjemné. Ale každý dělal, co dělal, omezeně a s „chybami,“ nejen já, tak co. Je to náš kolektivní příběh, ne jen můj.

    ad vlastní důležitost:
    Nene, pryč jsou dávno mladé doby, kdy jsem se velmi sebepodceňovala, s čímž se snoubí i opačný pól: přeceňování vlastní důležitosti. To se projevuje např. v pocitu: „Ti lidi na mě koukají, asi je tedy na mně něco špatně – nejspíš působím trapně, mám flek na šatech nebo jsem nevkusná.“
    Ve skutečnosti je to každýmu putna a tak to má být.

    Přesto téma vlastní důležitosti / nedůležitosti tam vidíte správně – a to v pracovní oblasti.
    V realitě jsem totiž v práci opět poněkud ve vzduchoprázdnu, asi jako před rokem, ale teď se to opakuje vyhroceněji, vzhledem ke vztahům v pracovním kolektivu a vzhledem k tomu, že se začátkem nového kalendářního roku nastanou určitá přeskupení a pozměnění apod., takže část mé náplně práce opět mizí a nová ještě není řečena. Proto ta kluzká podlaha, po které kráčím s nejistotou důležitosti / nedůležitosti svého místa, obsahu, kooperace, konkretizace…
    Vzhledem k tomu, že to není poprvé, už mě to tak nesere, ale opět jako minule jsem řekla šéfovi, že chci víc práce.

  115. 123
    končí až smrtí hrdiny?
    V tom případě, podle toho, jak se ten náš „mýtus“ táhne, jsem ještě nezemřela, ještě musím vytrvat a přivolit, že jsem součástí toho příběhu :(
    Zkrátka ještě leccos asi vyžeru.

  116. Démanty kapradí 19, 22
    huráá, konečně normální, klidný a potěšující komentář, nezanesený minulostí :-)

  117. ad ratky 49, 50, 51 – mi připadá v souladu s mojí 124;
    ano, konat, co právě je na řadě, podle svého přesvědčení. A to je všechno. To není málo.

  118. 125. Ratka možná měla na mysli – zemřít a zrodit se znova a „jinak“

  119. druhých 50 komentářů:

    asi dost podobně jako ru 54, 64, 67

    88 ratky – taky mi to tak připadá.

    barčo – hehe, jak tě napadá, co té diskusi tady řeknu :-))
    Asi nic. Akorát ad 128 – no jistě, samozřejmě a nepochybně jsem si doslovně vyvodila, že se musím zastřelit co nevidět :-D

  120. ad žena ve snu -náročná a kritizující a schopná (moje část nebo ne nebo obojí):
    Napoprvé jsem ji vzala, že kritizuje mě a přisuzuje mně, že mi šéf straní;
    ale když se na to kouknu ze svého pohledu, je to víceméně postoj, který mám já sama vůči lani – chyby a stranění šéfem, to přisuzuju já jí. A je dost pravděpodobný, že ona mně taky, její činy to ukazují. Tak to asi sen chtěl říct.

    V tom případě se nabízí, abychom se obě vykašlaly na tento názor obou z nás. Jenže: je to bezpečné? Není. A právě proto to udělám. Protože platí klišé: „Láska rozpustí všechny spory.“ :)
    Koneckonců jsem to udělala, já jí odpustila, cítím se vůči ní volně a když s něčím přijde, celkem přívětivě spolupracuju a s úsměvem.
    To jo, ale důvěřovat jí, to už ne. To zmehlo a posrala to. Nedůvěřuju jí a jsem ostražitá, kdyby něco. Protože není konec a jistě něco ještě přijde.

  121. ratko 114-115 postup
    To je pěkný!
    A ten bod 3 jako nehledání „chyb“ venku ani uvnitř, chápu (ať jinak, než to myslíš, nebo podobně, na tom nesejde);

    věřím, že ten bod 3 funguje.
    Už proto, že „chyby“ vůbec nejsou chyby. Jsou součástí.
    Obrátit se k bodu 3 funguje, protože to změní rozpoložení a pak jakoby najednou se vynoří to pravé. Někdy odpověď, někdy něco jiného – útěcha (nebonevímco protože mockrát zažité a dobře popsané to pro sebe nemám), klid – a to není málo… ale rozhodně je podle mě v tom důvěra.
    A momentálně jsem přesvědčená, že právě důvěra je TO důležité, co hýbe věcmi, lidmi, situacemi.

    V psychoterapii podle mě určitě (ne, psychoterapie není žádné „poradit metody“, leda „zkusit společně být a jít s pomocí nějaké techniky nebo bez ní, ale nikoli bez důvěry“). V ní musí mít důvěru všichni zúčastnění – důvěru ve smysl, v celkový smysl procesu, byť v danou chvíli ještě přesně neví třeba ani klient ani psychoterapeut, kudy to povede a kde přesně na cestě stojí.
    Víra taky souvisí s důvěrou.
    Otevřenost naprosto souvisí s důvěrou.
    S důvěrou vůči těm, s nimiž jsem, když něco sděluju ze sebe, a zároveň s důvěrou, že to má smysl sdělovat.
    Jen vytvořit prostředí důvěry je podle mě ohromně moc a samo působivé a léčivé, pak už se konkrétní věci mohou hýbat.

    Tak mi to připadá, i když mi to nejde přesně popsat.
    Třeba to někdy půjde :)

  122. 131. tomu rozumím. pro mě chyby a viny existují, vynořují se jako chobotnice z hlubin v momentě když bod 3 se rozklíží :-)) Protože co si budeme povídat, svatí nejsme. teda nežijeme trvale ve stavu jednoty. když dojde k rozpojení objeví se vina (chyba, hřích) to je jedno jak to nazvu. když řeknu že to není a že žadné viny nemám, stejně mi to nepomůže. Musím nejdřív dojít opět k jednotě, pak zmizí.

  123. Riziko různých pomůcek a podpůrných látek k rozšíření vědomí a tak vidím v tom, že nejsou trvalé…. že jejich účinek pomíjí. a jednotu je třeba udržovat, v bodě 3 nejen žít i v něm umřít.

  124. 124
    A je možný, že by tedy to pocitové pozadí snu nebyl skrytý pocit viny, al eskryté obavy, že už další úkol na další odlamování sektorů nedostaneš?

  125. 130
    Aha, takže přece jen tam ta laň je…
    131
    Chyby jsou, jsou to prostě věci, u kterých člověk zjistí, že je udělal blbě. Což neznamená, že se kvůli tomu musí nutně a každopádně deptat a trestat. Právě proto, že ano, ež i ty chyby jsou součástí jeho, i všeho. A je fakt, že někdy po dalším delším odstupu zjistí, že to zas až tak blbě nebylo.

  126. 135. a jak by jsi to udělala aby tě to nedeptalo a netrestalo? Někomu to skutečně nevadí a někoho to týrá zvláštním vnitřním napětím. ta chyba je tam přítomna jako překážka, jako zeď.

  127. 136
    Asi to hlavně chce se sjednotit na pojmu „deptat a trestat se“.
    Sejří tě to a bodne tě v žaludku, když si na to vzpomeneš. To jo.
    To nepřestane kolikrát ani po letech.
    Ale tayk sde tomu můžu pak zasmát, říct, v čem byl problém, vědět, jaký to mělo souvislosti…

    A hlavně, nebudu kvůli tomu kelčet an hrachu a kazit sobě i druhým prožívání toho ostatního.

    Většinou horší než nějaká jedna chyba vůči někomu je pak dolejzání za ním a za všema okolo a psí oči a fňákání a kání se a omílání toho, jak je mi to líto a otravování, co mám dělat, abyhc to odčinila…

    Nic. Jít dál.

  128. 137. tak tohle neznám. nikdy bych z anikým nedolejzala. vina je pro mě vnitřní napětí, zvláštní stav kdy cítím že něco není v pořádku, že nemám klid. trvá to většinou tak dlouho dokud nezjistím co to je. co mě tíží, musím to nalézt a odevzdat.

  129. To ano, vnitřní napětí ano, ale není přece furt. Jen vyskakuje. V nějakých souvislostech, indiciích. Takže časem vyskočí, když ti doskočí, co je potřeba odevzdat a jak. A tím je to smeteno. Žádné deptání se a trestání se.

  130. pocity viny jsou něco velmi subtilního a těžko uchopitelného. je velmi důležité zjistit co člověka tíží nikoliv proto aby ho někdo za to trestal. trestá se přece sám tím že to v sobě nese. je třeba zjistit co člověka tíží aby to mohl odevzdat. vzdát se toho.

  131. Ten pocit viny je jako kamínek do mozaiky, člověk ho bere tisíckrát do ruky a zkouší kam patří. Dokud nepatří nikam, vrací se do kapsy, kde poněkud tíží.
    A jednou dosedne tam, kam patří.
    A už tam zůstane.

  132. 139 o tom mluvím. že je třeba na to přijít. to deptání a trestání se děje samo. to nejde ovlivnit. dokud člověk neví co to je, nemůže se tho zbavit. musí to najít a aby to mohl najít, musí to přiznat. to je to nejtěžší. jednodušší je dělat že to není. a nechat se strašit :-)

  133. 140/141
    Trestání se, sama sebe, si předstabuju jinak. Jako volní činnost.
    To, že si životem nesu nějakou sbírku nedosazených kamínků, víceméně dluh, který postupně splácím, je pro život normální. V tom nevidím žádný trest ani extrémní břímě.

  134. 143 se tedy vztahuje i ke 142
    Víc k tomu nemám co říct, už bych jen omílala. :-)

  135. vina a dluh jsou stejná slova. teda slova která znamenají totéž. Schuld. Dluh. Vina. Je to otázka překladu. Ale původně to znamená totéž. Odpusť nám naše viny (dluhy)

  136. 143. jo ano. ty nevidíš, já vidím břímě :-)

  137. 145
    Ježíš…
    Neumím německy a přemýšlím česky. :-) Němčina a čeština se utvářely paralelně a kdoví, jestli čeština nemá možná i víc výrazů než němčina. Takže je nesmysl zdůvodňovat české významy slov významy německými.
    Když už chceš nějaký původní jazyk, jdi do latiny. :-)

    146
    Ale já taky vidím břímě, říkám, že nesu kamínky v kapse, tíží mě. Ale nevidím deptání a trestání se. Vidím jen normální stav života, kde člověk, tam chyba, kdo nic nedělá, nic nezkazí, to je prostě normální… Proč chceš žít jako dokonalá světice? Bavilo by tě to?

  138. Světice? ano, jo. bavilo by mě to velmi :-) nejde o dokonalost přece, jde víc o tu jednotu. kazím kdeco, jsem nepořádník a flákač ale nemám z toho pocit dluhu (viny) Ta přichází s odcizením. Když něco není jak má být. Jsem na to velmi citlivá, když něco je špatně. NIkoliv ve smyslu že jsem něco zapomněla nebo neudělala, to je podružné. to důležité je, kde je moje srdce. Zda miluji. Zda někoho nezanedbávám. Ačkoliv moje srdce je dost prostorné.

  139. Tíží mě, když nemám dost lásky. a těší mě když moje srdce překypuje láskou.

  140. Pocity viny. Třeba když mi někdo napíše moc hezký dopis, nebo i pošle dárek a já vím že mě má rád. nebo mě pozve a já i přislíbím. a pak neodpovím. a nevím proč. je to na mě moc. říkám si že později. a pak už ne. a leží to jako kamen. pocit že je to špatně.

  141. ratky 138 140 – jo a to odevzdat je odpustit. To je ten správný význam slova od-pustit.
    Někdy to docela dlouho trvá a ani člověk neví, co to je, co mu brání v rozletu, třeba v dalším vztahu. Jo, je to břímě ad146. A já ani nevím a nemůžu říct, KDY to zmizí a čím. Já to nevim. Vy to víte?
    Já mám dojem, že to zmizí, když se vyjasní něco jinýho, jiné téma, které s tím zdánlivě nesouviselo. A ukáže se, že souviselo, podle toho, že se člověku ve stejnou dobu připomene nějaký jeho minulý zážitek jiný. Člověk neví, proč si ho vybavil zrovna teď, nespojuje ho s aktuální situací a možná se nad tím ani nepozastaví. Ale když se pozastaví, tak to může doklapnout k sobě.

    Já samozřejmě nezapomněla, jak jsem v září viděla venku Osla, on mě neviděl, a mně se udělalo zle a smutno a nemohla jsem vůbec dopustit, aby viděl, potkal on mě. Já nevím, jestli i dnes by se to opakovalo, ale musím předpokládat, že ano. A proč, to já nevím. Jen mi z toho vyplývá, že Osel mi reprezentuje něco jiného, než já si myslím, než vím. Já můžu vyjmenovat padesát věcí a silných pocitů, které s ním spojuji a které tedy pro mě representuje. Ale evidentně je tam ještě něco navíc. Co nemá moc společného tolik s ním jako se mnou. Jinak by ta reakce nebyla tak intenzivní.
    A já nevím, co to je.
    Něco s mým rozvodem? Můžu hádat. S odmítnutím? S plným přijetím a pak odvoláním té plnosti? Z toho je takový pocit zranění? Nebo selhání a viny? Zakázala jsem si cítit selhání a vinu, protože ta slova nesnáším – nebo je nesnáším právě proto, nebo co? Mám odpustit – ale co? Nevím a když v tomhle půjdu do ratky bodu3 ad114, s důvěrou do jednoty a smyslu, tak se možná vynoří nějaká situace jako odpověď. Nebo taky prd, když se nestalo nic doteď. Nestalo se nic, protože jsem ještě neměla možnost podívat se na věc odjinud. Ještě se nenašla. Našla se stejná, ve vztahu s Akčním Hrdinou – já to uviděla, uvědomila si podobnost a zachovala se jinak, aktivněji, dobře, ukončila jsem to já, vysvětlila, porozuměla. A přesto si neumím představit, že bych „normálně“ potkala Osla a mluvila s ním.

  142. 145, 147
    mně to přijde právě zajímavý, ta slova!! Schuld.
    A ne latina, aramejština je to!
    Jo, vybavuje se mi, že to slovo „vina“ právě není přesně na místě, ten původní význam toho slova – někde to někdo rozebíral – není vina v našem významu viny.

  143. Synovi jsem zlikvidovala auto, bylo to sic emoje auto ale vím že ho měl moc rád. byl to již vrak a otravoval nás všecky. přesto vím že mu je to moc líto. mě taky. přesto jsem to auto nechal sešrotovat. rozum mi říká že to je dobře, srdce že jsme se přece jen mohla víc. A tak dále. a tak dále. vím kolik bych mohla a neudělám. protože … ne. nevyužiju možnosti.

  144. 150 přesně to mám taky. Jako kámen. Několik týdnů myslím na to, že se chci ozvat své neteři, která napsala mé mámě (moje máma s ní není příbuzná, ona je vnučka mého táty) před dvěma lety. Napsala tak krásně, že to bylo pro mě hrozně dojemný. Já ji viděla před 20lety. (Ta emailová mámy adresa už není, takže emailová adresa té neteře je jen v mé paměti, snad.) Nevěděla jsem, co jí napsat – krom toho, že mě to dojalo. Co jí mám napsat o svém životě? Co je v mém životě takového, že se to dá napsat neteři, aby to nevypadalo smutně – nemám děti, jsem rozvedená, chodím do práce, klidně přijeď.
    Nenapsala jsem nic.

    Jakou fotku bych jí mohla na oplátku poslat? Čí?

  145. 152. souvisí to s hloubkami citu. viny (dluhy) potláčejí schopnost milovat. člověk se tak divně odvrací, je mu stydno a trapno. to je ta tíže. dluh. pocit že něco není v pořádku. že někde je dluh.

  146. 154. ano, jsou lidé které miluji až nekonečnou láskou (jako spoustu lidí) a pak sedím nad mailem a nevím co napsat. a pak něco napíšu a opět cítím ten stud, dluh, vinu že to nedkážu sdělit. že tam sedím jak vůl. a nakonec začnu bečet dojetím.

  147. 149
    Ale to není zavislé na tom, zdali jsi chybující, či nikoli.
    Dokonce mám pocit, že spíš naopak. :-)

  148. 151 ad 141/143
    152
    Původním jazykem pro češtinu a němčinu (resp. jedním z původních, leč společným původním) je latina, nikoli aramejština. :-)
    O významu slova vina psala ratka u sebe v souvislosti s celoživotní vinou, kterou je potřeba odčinit pokáním a přijetím boha, vinou dědičnou. :-)

  149. 150
    To mám taky.
    (Původně jsem se v té větě překlepla a vyšlo mi „To má matky.“ Taky dobrý.)

  150. 154
    Když nevím, co napsat,nenapíšu nic. Kdybych měla co napsat, věděla bych to.
    Takže ano, tíží mě ledacos, že jsem se někomu neozvala a tak. Ale až to bude mět být, tak se zas ozvu a bude to mít smysl, nebo to pošlu někomu dál.
    Z těchchle výčitek že jsme někomu neodpovoěděla, neudělala, co jsem měla, rostou pak ty spousty jakových slov o ničem, z kterých pak člověk pro změnu má pocit rozpaků, protože jakoyb rád a nadšeně píše někomu, ale je to jen z toho pocitu dluhu, a on to o sobě ví… – Hele, to je totéž, co psala Ratka u sebe ve článku pokrytectví.

  151. 155
    Ne, souvisí to s mým pocitem, že jsem nesplnila něčí očekávání. Třeba očekávání, že mu odpovím na nějaký dopis či přání.

  152. Jo a vidíte to – teď jsem zažila svojí 151:
    1) Napsala jsem ji, něco o Oslovi.
    2) Pak jsem četla ratky krátkou 150, kde naťukla neschopnost odpovědět na dopis.
    3) Připomnělo mi to příběh mé ne-odpovědi na dopis neteře ad154, kterou jsem vůbec nemusela konkrétně psát, mohla jsem si to nechat pro sebe, protože to není žádná paráda. Ale nenechala, s důvěrou jsem to sem svěřila.
    4) Přitom se mi udělalo dost smutno, což mi bývá zřídka a něco to tudíž významného značí.
    5) Vidím spojitost – je mi smutno z představy setkání s Oslem i z představy napsání dopisu neteři. Je to stejné téma, souvisí to a není náhoda, že se mi téma neteře vynořilo.
    6) Můžu usoudit, CO ta spojitost je a co je ten kámen, který jsem ještě neodhodila.
    Jo, stručně řečeno: ten kámen je, že nechci vypadat jako lůzr před lidma, s kterými mám nějaký vztah a dlouho mě neviděli a musela bych jim vyprávět o svém životě.
    Následně si začnu vyčítat, že se snad lituju nebo co.
    A to teprve způsobí, že se to stane.

    No ale to stejně ještě není všechno, protože to nevysvětluje, proč obvykle si nic nevyčítám a necítím se jako lůzr. Proč jen ve vztahu k některým emocionálně připoutaným lidem? Nebo bych se snad měla cítit jako lůzr a jen si to zakazuju, abych měla lepší sebeobraz a mohla normálně vesele fungovat?

    Tak zas vím prd :-))

  153. 162. nojo. ale co když víš že on (ona) to pochopí, že tam nesedí a nečeká na nějaký dopis od tebe a že má nějaká nesplněná očekávání u prdele. co když je to opravdu jen moje chyba. mohla jsem napsat něco hezkého a neudělala to. sedím a čumím.

  154. 162 jo, z velký části jo. Představa, že ten druhej je z toho zklamanej. A už to jede :)

    158 jo, jenže to slovo vina je v Otčenáši a myslím, že ten význam prolíná z něj. Za co všechno nemůžou špatný překlady :)

  155. 166
    S tím asi nepomůžu. Tak brnkni telefonem, to je taky dobrý. Jen tak brnkni, dotyčnej se většinou reozkecá sám rozradostněnej, že ses ozvala, a ty nemusíš nic vymejšlet.

  156. 167
    Slovo vina ale nevzniklo až v Otčenáši, ne?
    Proč se musíme držet viny v pojetí křesťanů?

  157. 168. v tom je ten paradox. vůbec nechci pomoci. ten stav uvědomění si mi stačí. tím se mi uleví. protože vím že viny jsou mi odpuštěny. musím si je nejdřív uvědomit a pak je předat dál.

  158. 169. pro mě je to jedna z velmi důležitých očišťovacích praktik.

  159. 169
    mně to jinak nejde, řekla bych.
    Vždycky když slyším slovo „vina“, naježím se a vynoří se mi Bible, kostel, mea culpa. A naježím se, že „nenene, já jsem nic špatnýho neudělala a vy církev říkáte, že jo, a Bůh to neříká.“
    A pak nevím, jaký obsah slova „vina“ mám vlastně brát – jestli vina, které se nikdo nevyhne a je základem lidství, něco jako ten prvotní hřích; jenže v tomhle významu já bych termín „vina“ nepoužila, příčí se mi.
    Nebo jestli mám brát slovo „vina“ jako provinění, udělal jsem něco špatnýho a mám přijmout zodpovědnost a ještě nahlas říct, že to bylo blbě, omluvit se a litovat toho. A tohle pojetí je pro mě taky nepřijatelný, protože já ničeho litovat nebudu – já co dělám, to dělám, a kdybych mohla jinak, jednala bych jinak. Není to proto žádná vina ani chyba. Neobviňuju sebe a neospravedlňuju se, neobhajuju se.
    No a tím se zase zpět přenáším spíš k tomu prvnímu, víc náboženskému, pojetí viny – že tady vina prostě je jako součást aje to norma.

    A výsledkem těchtozkreslených úvah je, že prostě slovu „vina“ radši ani nechci rozumět, protože v něm mám maglajs.

  160. … plus aspekt trestu – vina a trest. Trest zvnějšku za nějakou vinu proti legalitě nebo morálce. Protivné, ale nutné? A nebo trest vnitřní, který zákonitě přijde po každé „vině“ – ten kámen v nás. Pokud člověk není psychopat bez srdce.

  161. 172
    Já to mám posunutý spíš do rpávnické terminologie.

    170/171
    Hmm, tak to mi přijde jako pěkně výstižný příklad křesťanského pokrytectví, promiň. Necítím potřebu nci napravit, jen si to pěkně uvědomím a předám to bohu, uznám svou vinu a je mi fajn.
    K čemu je pak tedy se hryzat nějakými vinami? Jen k tomu, abych mohal být nadšenější z toho, že mám boha?
    Nebylo by jednodušší se prostě nehryzat, když už s tím nic nechci udělat?

  162. 174. Bible – je jako Zákon (Nový, Starý) – dodržení zákona a trest.

  163. 174. když s tím nechceš nic dělat tak to přece necítíš jako vinu a nemusíš nic odevzdávat. k čemu :-) vina je vina, to se člověk cítí vinen. Když se necítí vinen, nemusí nic odevzdávat. Heleď zkus to přes právniky :-) Třeba tě trest od soudců očistí lépe.

    Pro mě je to vnitřní záležitost. Žádnný světský trest by mě nepomohl. I kdby mě střískali a nakopali prdel, stejně bymi nepomohli vinu odčinit. to může jen vevnitř. pokání. odevzdání. a venitř je …..

  164. 175. tím jsem chtěla říci, že mé vnímání Bible je obdobné jako u Lišky a Rulisy. a nedokážu se nad tou Biblí vůbec povznést a co více, spousta věcí mi tam přijde jako protimluv, ale chápu, že jiní lidé tu Bibli vnímají a rozumí těm výkladům úplně jinak než já – a to je třeba případ Ratky.

  165. 175. starý zákon je vina a trest. Logické, vytvářel se řád. A ten řád převáděl lidi historií. Nový zákon je Láska a Odpuštění (Vykoupení).

  166. 177. a takhle podobně jak mě drhne Bible, může někomu jinému drhnout buddhismus apd.

  167. A ještě doplněk Stary zákon je smlouva s Židy. Když budete dodržovat zákon budu s vámi. Nový zákon byl taky původně pro Židy. Přišel spasitel, ale oni ho nepoznali a tak šel mezi pohany. Tím přešla možnost spásy na všechny.

  168. a tady je i má odpověd na to – proč nerada slyším o tom, že buddhismus a křestanství jsou „totožné“ když se to začne porovnávat – ne nejsou. mají jiné metody, jiné učení, jiné cíle, jiného prostředníka.

  169. 178 tak to taky beru.
    Nový Zákon je pro mě hodně útěšný, ale je to filosoficko-nábožensky tak pokročilé pojetí náboženství oproti jiným, že jsem ho plně nepochopila. Myslím ten sestup Ježíše do pekel. Jednu chvíli jsem měla dojem, že už to mám, kdysi. Pak zas nic.

  170. 181. primárně je to už právě odlišné vnitřním nastavením člověka – a proto si vybere bud buddhismus, nebo křestanství.

  171. 182. přečetla jsem zatím dějiny církve. hodně drsné :-) a čtu intenzivně věrouku

  172. 184. postavila jsem to jen takto „černobíle“ – kvůli sobě – co znám, s čím jsem se setkala u sebe a zprostředkovaně – blíže s tím jak to má Ratka.

  173. jsem velmi otevřený člověk, nemám problém ani s tím a ani s oným a ani s ničím :-) Ale doopravdy jsem se uvolnila, teda moje mysl se úplně uvolnila až v Jeruzalémě. Najendou mi bylo jasné že je to úplně jedno. V té spleti všech konfesí a vír a barev mi to prostě došlo. že to moje je doma za dveřmi. ne proto že je to křesťanství, nýbrž proto že je to doma. že odsud jsem přišla.

  174. 185. věřím. jakože mučednické smrti svatých, procesy, misijní záležitosti apd.?

  175. ze začátku teda samá mučednická smrt. a pak se řezali furt mezi sebou. všichni se všemi :-)

  176. to co se mi stalo v Jeruzalémě, bylo puknutí mantinelů. nebylo to osvícení křesťanstvím. ani nemohlo být. bylo to osvícení duchem obecným :-) nikoliv speciálním a konkrétním.

    to že jsem si vybrala křesťanství je skutečně věcí mého původu. Kdybych se narodila v Hongkongu nebo na Tajwanu tak si vyberu buddhismus nebo taoismus. moji předkové buddhisté nebyli a já taky se buddhistkou nestanu. i když by to bylo hezké :-) tradice předků mě podmínila a já to v momentě prozření uviděla v celé tragedii příběhu křesťanství. že nemám jinou možnost než tu rukavici zvednout. anebo ji nechat ležet.

  177. 183, 187, 190. ano, puknutí toho „ochranného“ a přijetí, uvolnění se v tom. to je to vnitřní nastavení s čím člověk rezonuje a co k sobě nechá nejen přijít k sobě blízko a blizoučko, ale také se tím nechá s důvěrou prostoupit – což samozřejmě v očích jiných lidí může být pokládáno právě i za slabost a nechání se „manipulovat“ apd.

  178. považuji se za odvážnou a jsem na sebe velmi hrdá :-) Na druhé straně jsem přesvědčena že bez milosti není nic. Ani statečnost ani odvaha ani pokora. že ono to všecko hraje jedno do druhého. a jedno v druhém.

  179. 192
    a o tom hovoří mnohá přísloví:
    Odvážnému štěstí přeje.
    Pomoz si a bude ti pomoženo.

    a ještě nějaké, ale nemůžu si teď vzpomenout, protože jsem si zavdala portského.

  180. piju právě rulandské šedé a kochám se ním :-) neboli opájím (í)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.