A v zájmu srozumitelnosti to bude zdlouhavější.
Uvidím, co se stane dál, co se tím změní nebo rozhýbe. Pozitivní je, že to celé působí mírně, nic dramatického, je to zklidňující. Jak vám připadá takové téma? Jak se asi cítí dítě v takovém uspořádání?
A to je konec námořnického notesu:
.
no to je složitéééé :-)
Tedy není mi jasné, na co se snažíš přijít. Co je to formování do tvaru Lišky?? Tedy kapky. Já přece taky brečím, pláču a nemohu to ovládnout, když jsem přemožena emocemi. Tak se to ženám děje. Je to normální. A můj tatínek plakával odjakživa, a nedávno jsme byli u strejdy a ten taky plakal. Lidé pláčou. A není to nic nenormálního. A taky se snaží neplakat, tedy to zakrýt aby vypadali jako tvrďasi. Jakože nepláčou :-)
2.
Není. Clej problém je v tom, že tam chybí pufr. Sourozenec.
Stejně tak moc, jak jsou upnutí rodiče na svoje jediné dítě, je upnuto dítě-jedináček na svoje rodiče jako vzory i mantinely.
Takže to, co řešíte vy jedinačky, je přílišnost. Přílišnost měření se s rodiči, porovnávání se s rodiči, napodobování rodičů, překračování za (přejaté) hranice rodičů.
Hledáte odstup.
Více-náčci si odstup průběžně kalibrují pomocí rovnání se, poměřování se, napodobování a překračování hranic sourozenců.
3. něco na tom bude, v blízkém okolí není nikdo jiný pouze rodič.
3:
“Hledáte odstup”
A ty snad ne|?
A zrovna ty echt?
Až celkem nedávno jsem vlastně pochopil,že si neseme rodičovský osud.
To nejsou ty jejich rodičovské kecy,to je opravdu jejich osud,který oni potřebují a musí někomu předat.
Sourozenci jsou jen děliteli toho osudu a vždycky to budou přinejmenším vnitřní nepřátelé.
Ahoj Liško, dřív než přelouskám výletní report (už na mě kuknul z RSS čtečky cyklista a na toho se potměšile těším!). Já jsem to měla vzdáleně podobně, ale naopak – s mámou, coby dítětem. A tátou pevným, neměnným, přímo ocelově chirurgickým. Postupem času se to mění – uzrává a mělní. Problém je, že se té pozice nechceme vzdát už ani jedna – takže jenom obrušujeme nepříjemně ostré hrany. Stejná konstelace s tátou je pro mě nepředstavitelná. Ale je zajímavý, zamyslet se nad tím, jak konkrétně to člověka zformuje. Já si zatím netroufám rozlišit to od vlastností, se kterýma jsem se narodila a vším, co jsem zažila v dětství. Takže z racionálního pohledu ten vliv není významný – když ho nedovedu jednoduše popsat. Anebo až moc vellký, že přes les nevidím…
Liško, moc tomu celému nerozumím. Tak jen lehce se pokusím říct co v tom vnímám (možná špatně) Přijde mě, že hledáš, kdo jsi víc, nebo kdo je v tobě víc, nebo koho v sobě cítíš víc – jestli maminku, nebo tatínka…takové mi to přijde jako uvažování sama v sobě – co v tobě převažuje?
5. zajímavé, takto jsem vztahům s rodiči porozuměla taky. Fyzicky. Jejich život jsem nejdřív nesla neuvědoměle jako děcko, vzpírala se a nechtěla. Odmítala a jako dospělá, tedy v okamihu kdy jsem se cítila dospěla mi to došlo, že neuteču a přijala jsem jejich osud. nejdřív tatínkův který mi předal celý svůj život. fakticky mi ho vložil do rukou a teď čekám na maminku. co mi dá to si vezmu. spíše vyčkávám… co bude.
5
Jsem polojedináček. :-) Napřed brácha byl, pak už nebyl. Ale i když byl, tak on byl ten “méně ceněnenej” kluk z prvního manželství, já úžasná holčička vejškrabek. A věkovej rozdíl příliš velkej.
Věkovej rozdíl od mých sester ještě větší.
Nicméně jejich existence uvolnila vazby na otce, co do té doby byly až příliš silné. :-)
Proto jsem to taky napsala, jak jsem to napsala.
5
Přenos osudu – určitě jasně.
Sourozenec nepřítel – brácha určitě ne. Ségry jsou trošku jakoby z jiného světa než já a někdy cítím tu hráz mezi námi, když ony mého otce téměř nenávidí a odmítají ho ztolerovat, i když tvrdí, že ho chápou. zatímco já bych si přála, aby ho měly rády, byť je jakkoli trhlým staříkem ne příliš sympatickým, v jeho vlastním světě do sebe zahleděným.
Ale jsem aspoň ráda, že v tom jeho světě nevidí, že ho holky nenávidí, má je rád, tak si myslí, že i ony jeho. Snad to tak vydrží až do konce.
Tobě asi nejvíc vafdí, že jsem použil atzu druhou osobu slovesnou místo první… :-)
Tak jako by se stalo, jaklo by se stalo… :-)
10. nenávidí? co jim udělal
tedy… vztahy jsou v naprosté většině reciproční. pokud je miluje, milují ho taky. svým jedinečným způsobem, nenávist může být pouhá obrana. bezmoc. nenávist spaluje a je jen otázkou času, kdy oheň plevy spálí a zůstane čistý hluboký cit.
Chová se jinak, než by se jim líbilo, nerozumí jim, je starej…
Vnímají to tak, že je shazuje, že ví všechno nejlíp ale nevyslechne je pořádně, že ostatním vytýká přesně tom, jakej je sám…
Nikdo z naší rodiny nebyl kdovíjakej ego king, všichni máme mindráky a všichni s nima bojujem, jak můžem.. Včetně tatínka a s ním v čele.
Takže ač mu vytýkají kdeco všechno, řekla bych, že největší problém je tohle. Podvědomé dávání mu za vinu.
14. takže si nesou jeho osud v sobě :-)
Jasně. Ale odmítají se s tím smířit, odpustit mu to.
16. vše chce svůj čas. ještě pro ně nedozrál.
děcko musí dospět… nejen mentálně nýbrž citově. odpustit rodičům že nejsou dokonalí, že jsou jen obyčejní lidé. že pláčou, jsou nafoukaní a povýšení, že se vytahují a jsou úzkostní, že nejsou obři nýbrž trpaslíci se stovkami chyb a slabostí…a milovat je takové jací jsou a odpouštět jim za pochodu nikoliv to jak jednají, tam je možné se přít a hádat či bojovat o uznání, odpustit jim jací jsou. to chce velké srdce.
Jasně, to všechno vím. Nešlo mi o útěchu, nestěžovala jsem si. Psala jsem jen to, co souviselo s tématem a na co ses pak ptala. :-)
Holky jsou o 17 a 19 let mladší než já a vyrostly pod vlivem silně feminního příbuzenstva ze strany jejich maminky. Budou to mít těžký.
Já to měla přeci jen lehčí, s tím rozvodem a druhým manželstvím otce a nutností to všechno absorbovat za pochodu. Plus trošku jiná výchova. Spíš řízená kultem mužů. :-)
Což ovšem neznamená, že ti muži jsou uctíváni jako silnějí a nechybující, jsou spíš opečováváni, respektováni a ctěni prostě jen pro ten fakt, že jsou.
19. nechtěla jsem tě utěšovat, vůbec ne.
ok. Já už včera zas měla nějaký to deci, zjitřené vnímání. :-)
ratko
2
prosté konstatování, že plakat je normální, mě opravdu neuspokojuje. To víme odmala. Ale každej má jiný pohnutky pro jiný způsoby chování atd. To mě zajímá. Co je zajímavějšího?
13,17,18
snad jo :) Ale rodiči nejsou to hlavní, čím se zabývám. Já se zabývám sebou a to mě baví :) – Protože si s tím pak můžu nějak nakládat, můžu si volit a můžu sledovat, co to přináší…
ruliso
2 (9)
jo, ti sourozenci jsou sice konkurenti, ale i parťáci, nápomocní k rozmělnění toho pocitu, že je to (s rodičem) nějak děsně závažný pouto a z toho vyplývajícího nároku s tím něco dělat a tím se udržovat v tom poutu dál, nedokázat se o ty rodiče nepostarat například. Což ale může být často doprovázeno vztekem, bezmocí, podléháním jim, když dojde na věc (jinak vyčkávavý klid).
barčo 7
aha, to tak mohlo vyznít – ne, to ne. I když asi všem nám prosvítá náš rodič v něčem…
psice 6
jo, to zní pozitivně – že se to časem mění, mělní.
(OT: najednou mi název města Mělník připadá sympatickej!!)
Jo a právě je to všechno zvláštně propojený – jaký se člověk narodí, co s ním dělá výchova dlouhodobá a co jednotlivé význačné situace, které si třeba i z dětství pamatuje (a které jsou možná jen zdůrazněnou manifestací toho dlouhodobého…)
23. něco ti to asi přináší… něco pro tebe důležitého. ale co je důležité a proč … kam to má vést.
23
ad na mě – no vždyť přesně tak jsem to myslela. O konkurenci psal Saul, ne já, já mu to právěže poněkud vyvracela. :-)
24
tobě nepřináší sebepoznání poznání? Děláš dojem, jako bys tu byla poprvé a na svým blogu taky. :)
24 / 26
a kvalitnější život – ne?
25
jo, to byl od tebe dobrej podnět! Určitě to roli hraje; ale na druhou stranu jsou i lidi, co mají hodně sourozenců a např. zůstanou s rodiči doma na věky…
26. 27 nevím, nejsem si jista. kvalita života se mi zásadně změnila až teď. nevím zda to způsobilo že jsem přestala pracovat a tím se zbavila odpovědnosti kterou jsem nechtěla převzít. anebo prostě jsem se jen vzdala ambicí.
24/26 a vůbec legenda :)
dodatek ad forma toho – podle mýho názoru je důležitý si svoje domnělé vlivy a zapamatované situace z dětství nějak když ne pojmenovat (protože to napřed nejde), tak říct nahlas někomu nebo nějak zaznamenat ve hmotě (což má menší efekt a prožitek než nahlas říct osobě).
Už jen pro utřídění. Nebo pro něco, co ještě ani přesně nevím, což je OK. Nebo jen proto, aby to bylo zaznamenáno a můžu jít od toho. Můžu se k tomu někdy vrátit a nemusím (protože se to stejně znova objeví i bez mého záměru, pokud to není rozpoznáno, pojmenováno, utříděno a zařazeno na správná místa v mém životě, jak je teď; dokud nevím přesně, jaký vliv to má nebo mít může, dokud to skáče nevyzpytatelně na mě jakoby zvenčí:-).
Tady to výše “Něco o pláči” je ilustrace toho nebo otázka, co se může potom vyvinout s jeho dítětem, když otec někdy reaguje emočně nevysvětlitelně. Nečekaně (takže impulsivně, řekněme) a nevysvětlitelně. Tak že ani on sám neví, odkud to pochází (ale to já zkoumat nemusím), ani on vysvětlení nezná. Je ve zmatku, je přemožen emocí. Nějak zareaguje a dítě co? – nechápe, co se děje, proč, ale vidí, že harmonii v rodině přinese to, když se dítě bude v některých věcech (!) chovat k otci jako k dítěti, chovat se rodičovsky. Krom toho se stane, že i samotnému dítěti se to, co dělal otec jemu, začne stávat. Bude to dělat zase jiným. Aspoň nějaký čas, do dospělosti, než to celé rozpozná, identifikuje, popíše, pojmenuje, zmuchlá a hodí do koše.
ratko,
když se tak ptáš ve 24 (i když vidím, že se ptáš záměrně jakoby provokativně)
– tebe těší, když tě nějká situace vytočí a emočně přemůže tak, že uděláš nějakou věc, kterou neovládáš, nečekáš, které nerozumíš, ani se sama nepoznáváš? Tobě je příjemný, když zničehonic dítě zpohlavkuješ až na podlahu? Žilo by se ti s tím dobře, nebo bys to radši chtěla změnit?
29
já nevěřím, že celou dobu až doteď jsi byla rigidní a beze změn.
30. hmmm, teď jsi mě zaskočila. možná tou příhodou s pohlavkováním děcka. protože jsem to udělala… z ničehonic přetížena situací, udělal to i můj otec mě asi jednou taky přetížený situací. Jsem zpohlavkovala všecky děti… aniž bych se chtěla změnit. přišlo mi to přirozené že tak reaguji. normální.
31. beze změn… furt jsem si myslela jak jsem dobrá a jak to dělám dobře :-))
29
A nesouviselo to i s tím, že umřel tatínek a změnily se vztahy s maminkou?
34. nevím Ru. vztahy s maminkou jsou furt stejné.
Z toho, co a jak o mamince píšeš, mi to přišlo, žes ji začala vnímat trošku jinak, v sousvislosti s tím, jak “odpadl” tatínek v jejím životě.
Jasně, že u tebe v přepnutí na “lepší život” hraje roli i vrhnutí se do víru víry, ale ledasco souvisí s ledasčím… :-)
ad 36
…možná v životě vás obou… ten tatínek…
36. určitě, víc se o ni zajímám. i ji dávám najevo svoji lásku a zůstávám před ní otevřená. ona teď zpracovává intenzivně svůj život, takže jí jsem nablízku a naslouchám všemu co mi řekne.
z její strany se to pořád překlápí do manýry: co bych bez tebe dělala, nenech se mnou rušit a takové napjaté nervozity a obavy z odmítnutí.
38. maminka pořád jakoby kmitala. je jako atom, buď kmitá nebo zmizí z dohledu. Nedokáže se zastavit ani ani na chvíli, přetíží ji to. Intimita ji přetíží. Vyleká.
38, 39
aha, no vidiš to, to je zajímavý. A dřív?
32
jo, přetížena to jo, ale je to způsob reagování, kterej nemají všichni stejnej. A kterej já bych si nevybrala, kdyby to na mě “neskočilo.” – Teda už se mi to nestalo víc než 15 let, ale kdoví…
40. řekla bych že zpohlavkování děcka je takové východisko z nouze… instinkt. nízké pudy :-)
dřiv jsem byla k mamince hodně odtažitá. Pozorovala jsem ji předevčírem jak se setkala s kamarádkou, začala se hrozně těšit a jásat, vyjadřovat obrovské nadšení a vrhala se ke kamarádce která ustupovala a snažila se celou tu situaci odlehčit. Maminka se ale nedala, pořád opakovala jak velmi je šťastná že ji vidí. TAk jsme řekla, že ji přece mohu kdykoliv ke kamarádce dovézt, že to udělám ráda. ať si vymění čísla…. se na mě podívala říká: no to bychom mohly.
vím že je maminka velmi velmi vyčerpávající ve svém zájmu a projevované pozornosti, teď je již starší a tak usne dříve než ten druhý padne vysilením. dříve toho druhého naprosto vyřídila.
mám hodně vlastností i z mojí maminky, zejména pocit že si musím všecko zasloužit, tedy že nic není zadarmo a za všecko se platí. U mě se tato vlastnost postupně uvolnila s důvěrou, že možná přece jen je vše důležité zdarma a není třeba cokoliv z toho vracet.
Opět konkrétní příhoda z předvčerejška. Moje maminka dostala knihu od jednoho spisovatele darem i s věnováním, také tam byl dlouhý rukou psaný dopis který sloužil jako záložka. Přečetla jsem si dopis, a říkám že je to hezké že ji to poslal. Rozpačitě se na mě podívala a říká: nevěděla jsem zda mu nemám poslat nějaké peníze… přece jen musel ten výtisk něco stát. ani papír není zadarmo
41
:-)))
Ale že ty naše maminky tak nějak obecně disponovaly daleko větší energií než my dnes, co? :-)
42
Aha tak v tomhle je oproti té mojí opak. Moje by řekla: No to se za stak moc nepředal, poslal mi knížku a pak jsme byli spolu jednou na výletě a pořád mlel to samý dokola, takový sladký řečičky, už mě s tím otravoval, no prostě starej dědek už, příště už jsem s ním neměla náladu někam chodit…
44. ale to je podobné. Zájem toho druhého nedokáže přijmout, potěšit se ním a radovat se pouze z toho že jí někdo napsal, že na ní někdo vzpomíná a že pro někoho znamená tolik, že ji napíše dopis vlastní rukou a pošle knihu.
Přijde mi, že ji spíše vylekal. Jak se mu odvděčí, zas stres.
Možná se mýlím, pro mě znamená otevřené srdce že nejen dám ale i přijmu. Když někdo chce pořád jen dávat a dávat, až do úmoru tak to je opravdu úmorné pro všechny kolem.
46
To je křeč. Netěší tě pak od něj nic brát, když neumí taky přijmout. Je to jednostranný nátlak.
Máme v práci jednu paní, moc hodná, ale když jí třeba jen donesu zbytky chleba pro slepice, hned mi donese škatulku vajíček . Neadekvátní, za těch deset vajíček si toho chleba koupí dvakrát tolik.
Nevymluvím jí to.
Přestává se mi chtít jí něco nosit,uvažuju, že to radši hodím do popelnice, protože jako bych ji tím, že jí něco dám, nutila, aby mi za to něco vracela a přitom přeplácela. Mám z toho ne radost, ale výčitky svědomí.
Neumožní mi mít radost z toho, že jsme jí něco dala jen tak.
47. to je ono
47. ty Ru ovšem můžeš celou tuto výměnu povznést a dovést do vítězného konce. Když Ti paní vajíčka přinese tak ji s díky přijmeš a s radostí sníš. Tím výměnu dovršíš a uděláš radost všem zúčastněným :-))
47, 48 jo, to je dobrá věta, ta poslední!
50. která? :-)
51
tadle
Neumožní mi mít radost z toho, že jsme jí něco dala jen tak.
Když mluvíme o vajíčkách, možná bych si mohla nějaká uvařit, beztak jsem nevečeřela.
49
hned mi v představě naskočila rulisa, jak otevře krabičku a hltá syrová vejce , br.
Kdyby to byl aspoň tatrák :)
Nabídla bych ti nějaký od sebe, mám jich plnou ledničku. :-))
Syrový vejse pijou zpěváci, dělá to dobře na hlasivky.
Mně by je v práci asi spíš zakázali, hlasivky mám dobrý. :-)
55
:-DD
tak v čem je problém u těch vajíček? že je nikdo nechce? :-)
Cože? :o)
To je zas ratkovina, tohle… :-)))
Tak proč nechceš ty paní udělat radost? kde je ten problém? :-) houby Ratkovina. normální dotaz
Proč nečteš to, co je napsáno?
Beze srandy, prudíš. Chytneš se něčeho, co ti naskočí po tvojem, a pak se na tom točíš.
Napsala jsem snad někde, že jsem od ní ty vajíčka nevzala?
Vcelku ti prdím na tyhle tvoje poučný obracečky. Řeč byla o tom, že tvoje maminka nedokáže přijmout a zahlcuje dáváním. Tak nevím, proč u ostatních najednou řešíš pravej opak a ještě na základě něčeho, co sis jen domyslela. Neudělala jsem nic jiného, než že jsem ti odsouhlasila, že takoví lidé jsou a čím jsou nároční, a dala příklad. Nic víc. Mě nemusíš rozebírat, s tou paní vycházím velice dobře, a když mi něco přinese, vemu všechno, jen za králíky platím, ti jsou jen na objednávku. :-)
O vajíčka jaksi nejde, jde o obecný princip chování, kdy člověk začíná mít zábrany toho dotyčného čímkoli podarovávat, protože každým darem místo aby dotyčnému pomohl a něco z jeho nákladů mu ušetřil, ho vlastně obere.
A nech si poznámky o obohacení duchovním, na to stačí hezký kecy, není třeba nosit věci. :-)
Jdu spát, očividně už víc pít nemá smysl. :-)
60 a proč jsi se nasrala nechápu. zábrany máš, protože o to nestojíš aby ti někdo něco nosil. máš svoje v lednici a víš všecko.
Nebo ještě jinak:
Ta paní mi noí každou chvíli něco. Rád ají dělám radost a raduju se, že jsem to od ní dostala. Děkuju jí a říkám jí, jak mi tochutnalo, pokud ot bylo k jídlu, nebo jak mi to roste, pokud to bylo k zasazení.
Nemám potřebu jí honem nést něco na oplátku. Dar je dar a hurá za něj.
Ale když jí něco přinesu já, cokoli, jakoukoli blbost, ona mi ji musí nějak oplatit, vrátit. Asi jako tvoje maminka, co dostala knížku, ale chtěla zaplatit aspoň ten papír. Jenže neoplácí, ale přeplácí.
Takže vzhledem k tomu, že vím že nikdy neměla kdovíkolik a celej život se honí, je mi blbý ji čímkoli podarovávat, když tím v ní vzbudím pocit dluhu a nutnosti mi něco vracet.
a neprudím. naopak. jsem milá a příjemná. tak dobrou :-)
61
Ale hov… ! Ehm…
V lednici máš a víš všechno ty.
Ještě jednou: Přečti si, co píšu, a nedomešlej si.
62. vzbuzovat v druhém pocit dluhu je blbý… Mě to totiž napadlo úplně jinak. Že tý paní děláš radost. Nikoliv že v ní vzbuzuješ pocit dluhu. Vnímala jsem to pozitivně nikoliv negativně. Jsem příjemná a neprudím, v mých očích. V očích jiného mohu být otravná bába
T yjednašedesátko, už sis dočetla dvaašedesátku?
Víš, proč jsme se nasrala (teda trochu, asi jako když mi kolega v práci Fanda pokaždý u oběda přeje dobrý večer, aby dal najevo, že mám s přípravou jídla zpoždění)?
Protože sis tam podsunula něco, co není pravda, a lup, už sis mě tím orazítkovala.
To bys koukala, co já mám věcí od kdekoho, od té paní, od sousedky, od kolegyňky šéfovy sekretářky…
Jenže to přeci nebudu vypisovatz, když to není potřeba!
To jen ty to potřebuješ mít sdělený, protože jinak víš svoje z ledničky.
A nejhorší, že ani když ti to pak člověk sdělí, tak to pro tebe není fakt, ale zas jen něco, co je určitě jinak.
Ty jo, tohle mít doma furt, tak by mě to zabilo. :-))
Nádherní chlapi dělníci, co když jim řeknu A, je to A a nehledají za tím Zet… :-)
65
No právě já si myslím, že ve tvojí mamince ta knížk ataky nevzbudila radoist, al epocit dluhu. A kdyby tomu darovateli mohla něco dát na oplátku, tak by sice jakože nějakou rčadost měla, al espíš takovou tu z úlevy, že už není dlužná.
Proto od té paní radši beru bez toho, že bych jí něco dávala. To jí dělá radost doopravdy.
Překlepy si opravte sami, já jdu spát. A hodnět, abych zítra za sbyla decentnbí a kultivovaná a nebudil apocity, že jsem nasraná. :-))
67. ale dyť jsem to psala, že v mojí mamince to vyvolávalo pocit dluhu. takže to máš správně. všecko máš správně, jen jsi hrozně vztahovačná. okamžitě to pojmeš jakože výtku nebo bůhvíco hrozného a začneš se bránit a kolem sebe kopat. jakože ti někdo pocuchal hřebínek a něco strašného se stane protože ty jsi neměla radost z vajec a někdo ti pocuchal věneček.
a Liška ti to potvrdí, protože opravdu to bylo tak že ty jsi hodná a měla jsi pravdu a já jsem prudivá protivná bába. až na to, že mě to nepoloží protože jsem kultivovaná :-) a dobrou. a nedělej si ze mě nic. však mě znáš.
No když to mám všechno správně, tak proč se ptáš, proč nechci vajíčka? A proč si z toho vyvodíš, že mám zábrany od někoho něco brát? :-)
Hele, měla jsem v krvi, to jsem většinou rozmáchlá. Teda pokud zrovna nebulím. Ne nutně hodná, ale rozhodně ohnivá. :-)) Píšu jak myslím, obsahem i tempem. Tak to tak ber a neřeš, jestli se ti zdám nasraná, to je jen exprese, ne nálada, to bych musela bejt furt. Fakt je, že můj vyjadřovací systém tak, jak je naplacato třeba v práci, by tady na netu krom tebe asi položil kdekoho.
Mě nesere, že mi někdo cuchá hřebínek, ale že dycky tu debatu přetočíš a odsuneš někam úplně jinam, na problémy někoho druhýho, kterej je ale ve skutečnosti nemá, a místo povídání o tom původním tématu se řeší, jestli ten druhej je, nebo není takovej, jako napsala ratka. :-)
Jo, v poho, kultivovaná bábo, už su jinde, střízliva a pracující. :-)
Ale jinak, Ratko, vidíš, jak to s tebou je, ty sice pokorně napíšeš, jak jsem hodná a mám a pravdu a ty jak seš zlá prudivá bába, ale stejným dechem mě deklasuješ odsouzením za vztahovačnost a rozčilování se kvůli pocuchanýmu hřebínku. :-)
Víš co to je? To je normální manipulace, aby druhej nevyskakoval a aby ty sis udržela sama před sebou tvář.
Já jsem prostě z rodiny naučená, že když se mi něco nezdá, je potřeba to říct. Jinak to nefunguje. Proč bych se měla tvářit, že mi něco na diskuzi nebo něčích názorech na mě nevadí, když vadí? Jen proto, abych si zachovala imidž moudré a vyrovnané a… (hm…)…kultivované?
No a nebylo by to tak trochu jako u vás v rodině rodičů? :-) Přesně to, co tě roky tak deptalo?
Nene, bábo, žádný takový, já si budu psát, co a jak budu chtít, i kdyby tě to desetkrát vytáčelo tím, že se jakoby nechám vytočit. :-))
71. tak jak teda teď. ano ano nebo ne ne :-) piš si co chceš a vyskakuj třeba do vesmíru.
72. přičemž u sebe samozřejmě přemýšlím co ještě napsat a kde být opatrnější, protože se to otočí a bum, a bum. otočí se to proti mě což teda není zas tak strašné, když jsem tak kultivovaná :-)) vážně, nemám s tím problém ale vytváří se taková podivná atmosféra napětí že jen prudím a celkově si nevidím na špičku nosu protože jinak bych přece věděla že to je jasné… což o to, to vím že je to jasné. nebo nevím. to je jedno. o to mi nešlo ani trochu. moje myšlenkové pochody nešli směrem se kochat mojí či tvojí inteligencí, spíše se volně kolébaly v prostoru a přemítaly nad řešením vajíčkové situace.
Když tedy ty vajíčka vezmeš a nebudeš si myslet nic tedy prázdno v hlavě, co se stane?… bude to špatně? napadlo mě že třeba ty problémy si člověk vymýšlí navíc. ano uznávám, že jsem to napsala o mojí mamince, ty o sousedce a že sjem se shodly že je to špatně a pak nastupaje fáze… a jak to tedy má být bez zbytečných kliček?? nic předjímat, žádné soudy… A ty to bereš jako poučování. ale to není poučování. to jsou moje automatické …přehrávky situace bez posuzování, nejaká fiktivní paní tu situaci zažívá a neposuzuje nic… jen čistě jedná. když se to odehraje bez postranních myšlenek. nijak to s tebou nesouvisí. ty jsi tam náhodou vtažena protože jsi na druhé strane PC. proto píšu o vztahovačnosti jelikož ihned prostřelíš hlavou strop a urazíš se. jakože tě podceňuji nebo něco takového pro mě málo jasného. i když ty v tom nehraješ… tedy možná jako představa. ale může to být kdokoliv jiný.
takže nějaká fiktivní paní je velmi hodná a tak nechce aby nějaká jiná paní si dělala starosti jak ji oplatí její pozornost, kterou by věnovala kdyby se nebála (ve svojí dobrotě) že té druhé paní přidělá starosti s odplatou této pozornost. Je to zapletený uzel… který se dá rozplést jenom tím, že ta velmi hodná paní nebude tak hodná a nebude si dělat starosti že tá druhá si bude dělat starosti. uff. prostě ji to bude jedno a přestane si zbytečně domýšlet co si ten druhý myslí. ale není to vůbec o Ru, je to o ženských… obecně. i o mě třeba. obecně. vypnout hlavu. přestat myslet.
Nevím co anoano nene, jasně, todle biblický pořekadlo taky občas cituju, páč mě sejří lidi, co kličkujou a neřeknou nic na rovinu, ale teď fakt nevím, na co se ptáš.
73
Ne že “jen” prudíš, ale obča sprudíš tím zůsobem, co jsme ti napsala výše.
občas prudí každej, to nní nic na špagát, akorát proč si to nesdělit, že jo.
73
Ježíš, já to čtu po kouskách, v práci mezi úkony…
Jakej problém s vajíčky?
Znovu:
Já žádnej problém s převzetím vajíček nemám.
Nic nepředjímat a nedělat žádné soudy znamená klidně popsat pocity, co vznikají, když někdo něco dělá tak, že tě to zaskočí. Třeba tím, že dokáže jen dávat, ale ne přijímat. To jsem popsala. Co furt řešíš za nesmrtelnost chrousta na měsíci? :o)
Hlavou strop jsem neprostřelila a neurazila se, jsi schopná to akceptovat? :o) Myslím jako fakt tomu uvěřit.
Prostě jen píšu, jak mi jde slina, asi tak, jak mluvím… znovu, je mi to uprdele, fakt.
prosímtě klid, když někdo mluví či píše jinak, než jsi zvyklá, fakt to nemusí znamenat, že se psychicky hroutí nebo proráží stropem k sousedům.
Já nevím, už to začíná bejt únavný…
75. jestli tedy chceš abych tě srala nebo ne :-) člověk zrozpačití, přece jen je v tam určitá intimita. vzájemně se seřvat. mám doma partnera, který pokaždé vyskočí když zmáčknu určitý čudlík. a pokaždé stejně. a mě to pokaždé překvapí že je to tak jednoduché ho nasrat.
74
Ano, doporučuji. :-)
79
Jo tak. To ej fuk. Když mě nasereš, tak ti zas vynadám, o nic nejde. :-))
78. já jsem doma. jen tak lehce se neunavím :-)
No ano, přesný příklad jak si něco převezmeš po sovjem. :-))
Tak zatím, já doma nejsem. :-)
79
Dumám:
A starost, jestli mě nasereš, nebo ne, není předjímání?
Myslím že pro tebe slovo nasrat je synonem totálního selhání a téměř emocionální katastrofy. Jasně, protože to není kultivované.
Pro jiné je to jen stav momentálního výstřelu stylem “ježíšmarjá..” a otevřeného sdělení reakce na nějaký podnět, který člověk vnímá jak kravinu, nejčastějc. Prostě bum bum vyříkat a hotovo.
Což zas někteří jiní lidi, dávající přednost oné kultivovanosti a případně tichému trpění s tichým skřípěním zubů a patosem hluboko v srdci, snášejí blbě. Pochopitelně.
Přičemž tím tichým trpitelstvím zas serou ty otevřené nasíračese, protože ti to považují za zbytečné, když jednodušší je to sdělit a odventilovat.
Prostě jsme-li každý jiný, zákonitě se navzájem občas srát musíme. :-)
Tedy chceme-li spolu komunikovat.
84. před pár hodinami jsem nepříčetně křičela na svého muže před jeho ségrou, on předtím křičel na mě něco ve smyslu že někam blbě zajíždím jestli jsme slepá… jeď, stůj, jeď, nejeď… tak jsem po něm začala řvát taky že je pičus a takové ty hnusné slova nikoliv z rozčilení ale jako přiměřenou reakci jelikož vím, že on to tak chce. tiché utrpení nesnáší a sám se oboří na každého kdo jen naznačí nějakou vyjebávku. TAkže řvát jak na lesy umím, i nadávat. hovno kultivace. ale je to póza z mojí strany, ve skutečnosti se nenaseru, jsem klidný člověk… proto když ten druhý startuje tak ho spíše zvědavě pozoruji. ječím jen pokud musím.
nemám ráda když kvůli mě trpí někdo jiný. I když vím že je to blbina a že to není mojí vinou. Přesto si říkám, že bych neměla být trnem v oku či v patě.
Vlastně je to o i pláči :-) kdy a za jakých okolností se ten druhý rozpláče. Kdy tedy opravdu “trpí” a kdy jen manipuluje protože pocit ponížení přesáhne hranici snesitelného (ego cvičí)
r a r,
vaše diskuse je výborná!!
Ve mně vzniknul dojem, že jsme ratku už dlouho nikdo vůbec nepochválili a nepodpořili, nevyváženě, kdežto ve spojení s někým jiným / jinými námi to nějak proběhlo, a že z toho mohla vzniknout ta reakce na vajíčka a pocit, že je tady trochu za otloukánka a sama.
Nojo, ten pocit jsem měla taky, že už je tu chudák za otloukánka, že jí to furt jenom sázíme (lhostejno nakolik oprávněně) a že pak se nedivme, že nám ty vajíčka udělá sázený… :-)
88-89. tak nějak :-)
:-))