Něco se změnilo

Jsem Nikdo. Cítím se jako Nic. Jen jako komín. Průtokový ohřívač. A není to nepříjemné.

V minulosti jsem si někdy říkala: Jaký je pocit „tohle jsem já“? A hledala jsem ten pocit sebe a našla. Kolikrát jsem ten stejný pocit napřed pocítila a pak si hned uvědomila: Teď cítím, že tohle jsem já.

No a teď je pryč. A kdo teď jsem?

Je to jako být zvyklý cítit nějakou hmotu, kus něčeho, velkou zakouřenou uzenou kýtu zavěšenou v komíně. A teď je to pryč. Cítím prázdný komín.

Necítím tu hmotu, ale necítím ani lehkost nebo vznášení se. Jen jako bych už nebyla tak důležitá, neměla v každém okamžiku tu maximální životní důležitost sebe. Cítím prázdný prostor, zvoucí k zaplnění novými událostmi. Jsem teď Nikdo a teprve v budoucnu Kdokoli.

Jak k tomu došlo?

Chtěla jsem zjistit, co mám dělat a jak jinak bych mohla zacházet se svými pocity, které u mne někdy propukají náhle, s bleskovým nástupem a vysokou intenzitou. Jsem živá a  spontánní – a považuji to stále za velkou hodnotu – jenže někdy mi to připadalo až moc impulsivní a to nechci. A bylo to tak a nejinak a žádné Aha nepřicházelo.

Až najednou – trochu pod tlakem, podobně náhlým a intenzivním – přišel aha-efekt. A jak to bývá, z nečekané strany. Nedocházelo mi, co a jak, ale najednou mi došlo, proč! Přišla jsem na to, proč dělám právě to, co dělám. A tím se rozplynul ten opakující se scénář mého nakládání s afektem. Doufám. Cítím to tak. Je to pryč. Jsem volná.

Myslím, že takhle napsané je to jen papírové – kdybych vám to vyprávěla poprvé a osobně, poznali byste, že sděluji svoje pravdivé svědectví.

O co jde:

Byla jsem opakovaně upozorňovaná, že když pocítím nějakou emoci a hrnou se mi slzy do očí, strašně rychle se snažím to vší silou potlačit a pokračovat v hovoru. A já nevěděla, co to znamená a co s tím a jestli vůbec. Ale viděla jsem, že to dělám.

A ve finále mi došlo několik propojených věcí.

Došlo mi, že to dělám jen před lidmi! Potom to na ně může působit, že zametám důležitá hnutí pod koberec a jdu rychle dál. Pravda je, že k tomu hnutí se – jakmile jsem sama – pokaždé vrátím a prozkoumám ho a nepolevím, i kdyby to měly být hodiny a hodiny sebereflexe. (Však víme, jaký jsem omílač :-) Takže já, velký omílač, mohu působit na přítomné naopak jako utíkač.

Druhá věc je, že u mne mívá afekt silnou intenzitu a rychlý nástup. Došlo mi, že to přichází jak u agrese, tak u úzkosti. Agrese a úzkost jsou skutečně propojené! Jasně že jo, v knížce jsem to jistě nejednou četla, vždyť například všichni známe, že reakce útok-únik souvisí se strachem, s ohrožením. Já teď vidím, v čem se projevy různých emocí sobě podobají u mne. U jiných lidí věřím, že je také úzkost a agrese propojena, ale zase jiným osobitým způsobem. U mne to všechno nějak připomíná paniku. Nebo spíš zahlcenost přívalem emoce mi paniku vyvolává a proto ho za tři vteřiny stopnu, dřív než akceleruje? To je jedno, všechno dohromady, včetně toho, že se to děje před lidmi.

Třetí věc je zdánlivá maličkost, která mi pomohla, abych si  všechno dala dohromady, abych na to nahlédla: Lektoři mého výcviku navrhli představu, že agrese je takové zvíře v nás. Svoje zvíře jsem nazvala gepardicí. Dál jsme o tom nemluvili. Ale právě ta představa zvířete mi pomohla oddělit sebe od afektu. Dosud jsem si připadala, když mě zalil nějaký pocit, zahlcená. Zahlcená celá já. Celá uvnitř. Jenže tak to není. To dělá gepardice. A gepardice je jen moje část. Já nejsem ona.

A čtvrtá věc je příběh, který se mi vynořil. Týká se evidentně tématu afektu, to jsem vždycky věděla, ale nedošlo mi, že je Příčinou mého zacházení s afektem před lidmi. Jde o to, že v dětství a dospívání, naposledy ve 23 letech, jsem měla více než deset zážitků, kdy vylítla gepardice naplno, zcela vypnula moje racio a já v afektu dala někomu přes hubu. Jedno zda dítěti nebo dvoumetrovému chlapovi, protože racio bylo odpojeno. A to od gepardice vůbec nebylo hezké! Ona hned zase zalítla – víme, jak jsou gepardice rychlé – a mě nechala stát mezi lidmi v situaci, kdy jsem někomu právě dala facku. Typicky se to stalo v den, kdy jsem byla ve stresu, v davu a ještě se semlelo něco naprosto nečekaného a šokujícího, např. jsem byla svědkem nějaké nespravedlnosti jednoho člověka vůči druhému.

Tak. A když se vám tohle děje, tak si řeknete: „Tohle už nikdy! Nemůžu dopustit, abych napadala lidi. Kdoví, co bych mohla udělat – buď někomu ublížit, anebo se dostat do situace, kdy budu v ohrožení na životě já sama. Přinejmenším budu za krávu.“ A pak ani nevíte jak, ale vždycky když na vás před lidmi skočí (jako gepardice) nějaký pocit, do tří vteřin ho musíte vší mocí zatlápnout, protože kdyby ne – co by se dělo pak, bez účasti rozumu? Vy to víte, vy to máte podložené dvaceti skutečnými vlastními případy. Vaše zacházení s afektem má velmi dobré důvody. No ale někdy se mi emoce zatlápnout nepovedla, načež posílena energií, kterou jsem vynaložila na její potlačení, vybuchla prudce. Ale ne ničivě, většinou jako pláč nebo vztek nebo obojí. A cítila jsem se přitom jako blbec. Jakož i při tom zadupávání emoce. To taky přece známe – čemu chceš vší silou zabránit, to vyvoláš. Dalo by se to formulovat trefněji, ale teď se mi nechce hledat slova.

Mít na výběr

To, co opakovaně děláme, má vždycky své dobré důvody; jinak bychom to přece nedělali. A co bychom dělali? Měli bychom na výběr. Mohli bychom se situací naložit i jinak, než opakovaně, stereotypně činíme. Jo, stereotyp. Stereotyp je právě tohle. Zaběhané scénáře, které si fungují spolehlivě a setrvačně a tak trochu už bez nás. Jak na ně? To nevím, poradit nelze a je to nepřenosné, ale moje vyprávění viz výše může fungovat jako svědectví, že to jde; jako podpora, povzbuzení, že jestli nějakým svým stereotypem serete okolí, nezoufejte, dá se ho zbavit (toho stereotypu nebo toho okolí :-).

Nesnáším situace, kdy nemám na výběr. A to moje chování byla vlastně jedna z nich. Vnitřní situace bez možnosti výběru. Ta tu byla. A z ní se pak odvíjí analogie navenek, že člověk nemá rád vnější situace, kdy nemá na výběr. A že si do nich třeba naběhne. Jako já. Já se v ní letos ocitla v práci. Co je uvnitř, projeví se i venku. Je to jako kouzlo. Jako magie.

A já si letos poradila s obojím, venku i uvnitř. Když se vypořádáte s jedním, vypořádáte se i s druhým. Když si poradíte např. s nějakým vnitřním ostychem, poradíte si i s ostychem, který v nějakých situacích projevujete navenek. Nebo to nemusí být ostych, ale něco jiného. Na tohle téma na blogách hovořilo už víc z nás /vás. Pro mě z toho vyplývá: Jakmile uvidím, že něco dělám stereotypně a pořád jedním způsobem, jako bych neměla na výběr, je to důvod se nad tou situací pozastavit a zabývat se jí a řešení přijde, tomu věřím. A přinese svobodu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

106 komentářů u „Něco se změnilo

  1. obvykle si lidé gratulují k tomu, že jsou stále stejní a pořád lépe vypadají, takže naopak … já ti gratuluji k dosažené (dosahované … protože tím to celé začíná) transformaci

  2. být hrdinou z paniky :-) to je moc pěkné propojení.

  3. liško, moc hezky a upřímně jsi popsala něco, co myslím,třeba v jiné formě,asi míň bouřlivé,, znám..Jen přece jen už jsem s k o r o o generaci starší, tak to bouření nastavá, když už opravdu mám např, starosti a někdo mi dá, nebo si to myslím, že dá opravdu už důvod. A impulzivnost v sobě mám, ale už dost zkrocenou..prostě se snažím si dát bacha.
    Bezprostřední zůstávám pořád a až si připadám divně už, že ta zůstává.
    Až tu budu, jdu pryč, asi bych se nás..takových chtěla ale v určitých věcech, situacích zastat. Teď jen, když se člověk snaží hlídat, že tohle o sobě přizná a ví o něco se snaží. Ale v žádné situaci na to není sám, je tam ještě druhý..a ten si vůbec nechce třeba připustit, že vyvolá situaci..která se stane tou živnou půdou, pro i pak neadekvátní výbuch.
    A za vola je jen ten jeden :(.

  4. A pak občas se člověku v životě vyskytnou i provokatéři, kteří to o druhém vědí, vědí i to, že z tebe toho vola udělají a i když se můžeš snažit, protože víš taky..jak raeaguješ..jsou pak spokojeni a mají v sobě, ev. před ostatními navrch.

  5. anino 3 a 4
    takoví provokatéři ale mohou být právě činitelé, kteří způsobí, že se něco změní. Mohou být k dobrému.
    Mně připadá, že už nic krotit nemusím, nemusím si teď už dávat bacha, nemusím moc myslet na to, jestli něco nepřepísknu, protože teď jsem v tom volná a věřím tomu, že už se to koordinuje celkem samospádem – jako předtím se to samospádem natlakovalo a bouchlo (nebo natlakovalo a já aby to nebouchlo, jsem vyvolala menší výbuch). Volně si koordinuju, ne pod tlakem afektu nebo jeho hrozby.

  6. extláčo 1
    díky, jasně že největší věc je změna a ne setrvalý stav po pěti plastických operacích; život je pohyb, hurá.

  7. ratko 2
    no právě, na moje téma Hrdina je toto přímo napojeno a konečně ujasněno. A já furt proč mi ty moje kydy o hrdinovi a rusalkách připadaly nějaký neúplný :)

  8. Uvidíš jak se to bude vyvíjet dál, co se bude dít…

  9. já mám tenhle prázdný pocit spojený se zrcadlem – připadá mi, že se zrcadlím do lidí a událostí okolo, ale na delší dobu mi připadá být zrcadlem příliš statické, takže se ještě ráda a rychle proměním v něco jiného. Ale s tím mám obecně problém, že nevydržím delší dobu užívat klid, přeneseně nevydržím sama se sebou, aniž bych se raději něčím nezaměstnala a nezaúkolovala. Dřív jsem tomu říkala činorodost a připadalo mi to daleko pozitivnější než teď, kdy se naopak učím, aby mě klid nevykolejil.

    Co myslíš pod pojmem vnitřní ostych? Abych řekla pravdu, mám v sobě širokou škálu vnitřních pocitů, ale jak se dá stydět sama před sebou a za co? Něco jako mít špatné svědomí? Subjektivně se stydím hodně, ale připadá mi, že zrovna tohle je emoce s jedinou a čistou návazností na lidi?

  10. … asi jsem myslela ostych se do něčeho sám pustit (o kterém nikdo jiný vědět nemusí) a pak navenek ostych si druhým o něco říct. Který ti druzí už zaznamenat můžou.

  11. 12. Lisko, to je velmi zajímavé. Ostych se do něčeho pustit. Teda bez pozvání a vyzvání. Jen tak z vnitřního impulzu. tento ostych znám velmi dobře. u mě měl podobu pocitu: to není pro mně.

  12. 13 ratko
    „To není pro mě“ mi zní jako rozhodná věta, jasné vyjádření, přesvědčení. Vůbec ne jako ostych, jako nějaké kyselé hrozny. Ostych bych si představovala jako více váhavou a delší větu, méně zřetelnou. Ale záleží na tónu hlasu, žejo, a ten my tady neslyšíme. Ani nevidíme postoj těla ve chvíli, kdy jsi říkala „To není pro mě.“

  13. ostych je že te neco zajímá (nadchne) ale ostýcháš se ten zájem projevit fakticky. teda skutečným činem k uskutečnění toho co tě nadchne. protože se mi (ti) zdá, že to není pro mě. že to je pro „ty druhé“. teda takhle jsem to kdysi dost měla. asi i výchovou. netroufla jsem si na věci které uvnitř tak nějak jsem obdivovala… ale pak se to zlomilo…. a udělala jsem úplně všecko co jsem si přála. teda kromě jediné věci – gruppensexu :-)

  14. Hehe, gruppensex už byl před pár lety skoro domluven jedním mužem, který ještě měl dva kamarády, kteří souhlasili, ale naštěstí to krachlo, protože nutná podmínka prý byla, aby bylo víc holek než kluků. A ta splněna nebyla, takže nic. :)

  15. u mě taky nic :-) a taky to krachlo víceméně na vnějších okolnostech. nikoliv na mém nezájmu :-)))

  16. to byl teda ten ostych. ten byl tak veliký že se mu přizpůsobovaly vnější okolnosti. to co jsme nedokázala vnitřně tak jsem nedokázala ani venku. přesně jak píšeš. to vnitřní bylo prvotní. když jsem uvnitř rozhodla tak i ten vnějšek jakoby se přeskládal podle toho.

  17. takže i z toho gruppensexu byl prd. protože ačkoliv se mi o tom zdálo a jakože i bych chtěla, ve skutečnosti jsem měla vnitřní zábrany. takže z toho nebylo nic.

  18. 2,7… vidíš, taky efekt otočení se… a docvaknutí. :-)
    Hrdina z paniky. Taky znám.

  19. Gruppensex, ba i obyč trojku laici amatéři jen ztěžka realizují, protože každé pohlaví si přeje mít početní přebytek pohlaví opačného.
    Takže ke konsensu málokdy dojde. Leda za předpokladu, že „pak na oplátku“.
    Což jsem udělala já – ale na „mou“ variantu už nedošlo. :-(

  20. ru,
    že ses na to nevybodla; kvůli ňákýmu blbýmu sexu :)

    ratko,
    já jsem ho nechtěla, protože předpokládám, že bych z toho stejně moc neměla – sex jen pro sex mě otravuje. Přišlo mi vhod, že na to nedošlo.

  21. ja jsem i chtěla, ale jak říkám nahoře… moje celé vnější a vnitřní nastavení říkalo ne. a zvědavost říkala ano. jak já byla zvědavá, až k zbláznění zvědavá.

    zvědavost byla nakonec přehlasovaná zábranami. takže skutek utek :-)

  22. můj celý život je nastavený tak, že jsem se mohla pohybovat jen v mantinelech mých zábran. i když jsme některé zábrany prolomila silou, což se mi stávalo protože mě už štvalo že některé věci prostě jsou pro me „tabu“, přesto mě to zase hodilo zpět. nemohla jsem nijak vybočit z koridoru.

  23. 22
    Já se na to nevyprdla kvůli němu. Chtěla jsem mu udělat radost.
    Mohla bych napsat, jak toho hrozně lituju.
    Nelituju.

  24. liško, ad 5, já ti nevím..asi jsi na tom výcviku byla, nebo někdo jiný v podobné situaci jako v životě a tam se to nějak řešilo ? Překvapení z nějaké raekce u tebe a jiných ?
    Víš, já si myslím, že jsem si snad stokrát myslela , že Z TOHO VYSVOBOZENÁ..
    Agrese se u mne projevila málokdy a spojují si ji až z hysterií, kterou špatně snáším u jiných, ale impulzivní chování bylo velmi časté, když jsem byla mladší a jak píšeš, pak jsem vypouštěla mozek a kála se a styděla, hlavně pokud ta unáhlenost byla zbytečná..cosi jsem si myslela, ale nebylo to tak, jen dost vypadalo..že je třeba říct..ale o tom jsem už nepřemýšlela v tu chvíli..
    Jistě, že jsem si xkrát říkala, že si na to musím dát bacha.
    Už to, že si čl. tohle uvědomí, i mu někdo komu věří řekne o tom je dobrý a dá se to časem opravdu zmírnit.Když se blíží zatemnění mozku, hodit ještě radši honem zpátečku.
    Ale stejně si myslím, že to, co máme v sobě, v genech se ZCELA potlačit jen tak nedá, jen dá se lépe uhlídat.
    To už je pak lepší..ale že bych se cítila volná, nebo od toho osvobozená, to ne..zvlášť když je člověk unavený, něco se děje..dá víc práce myslet na to, jak odpovíš, zareaguješ na něco..
    Mám kamarádku, kterou znám opravdu hodně, řekneme si vše. Má někdy až hysterický záchvat, pláče atd., ale i když jsem to zažívala zpočátku, nejradši bych ji poslala někam, ale dnes mlčím a nechám ji, za chvilku jí to přejde a já hlavně vím, že nechtěla ublížit mně, ublížila tím sobě, nebo někomu a ví to, že ji ten rozum vypnul. Uzná to, štve jí to.
    Má hodně dobrých vlastností a já ji takhle beru. A snaží se to nějak mírnit.
    Je to i v její původní rodině..teď už o dost míň, ale bývalo víc, ale jinak jsou fajn.
    Ano, ti co provokují..taky dobře..aspoň člověk ví..jak to nezvládl.

  25. Jak píše ratka, uvidíš, co se bude dít dál..každý jsme jiný..
    Ad 15, ratko, taky to tak mám, jen ve mně se to nijak zásadně nezlomilo. I kdyby mi někdo tisíckrát říkal, JO TO JE DOBRÝ, UDĚLEJ TO, tohle se ti povedlo , to ti jde apod. málokdy si věřím a když tak chvíli..jen někdy si říkám proč ne..pro sebe , ale jít ven, že bych jako v něčem byla nějak dobrá, prostě už neumím.

  26. 27. to rozhodující nutkání Anino přichází zevnitř. nakonec je úplně jedno zda ti odkolí říká zda jsi dobrá nebo špatná. ten vnitřní přetlak se po čase (učení) dokáže přetavit v konkrétní čin který není závislý na tom co si o mě myslí lidé a zda se jim to líbí.

    jen že to formován se postupně uvědomuje. ze chotického, zmateného a někdy až panicky překvapeného v uvědomované.

  27. 27+28
    jo, já když si do něčeho netroufnu, tak prostě ne a okolí mě může povzbuzovat, jak chce. A to, že si netroufnu, je signál, že to není pro mne. Nebo zatím není pro mne. A podle toho se řídím, ne podle okolí. Protože přes ten jasnej pocit nejede vlak, to prostě vím, že teď tohle dělat nebudu, do toho nepůjdu.

    A někdy je ale to okolí tímhle přesto trošku nápomocné – ale až zpětně v pravý čas, když si za pět let potom vzpomenu, že teď bych do tohohle šla a ahá přece tehdy mě k tomu okolí povzbuzovalo, ale to ještě nešlo, nebyl pravý čas pro mne, ten je teď a jdu teď a hotovo.

  28. … ale může se stát i opak: totiž že mám pocit, že něco nutně chci amusím mít a budu dělat, podle toh svého pocitu se řídím – no a pak skutek utek. příkladem je moje baskytara, co jsem si koupila před rokem. A výsledek nic moc. Čekám na okamžik, kdy mě to chytne – jenže asi k tomu potřebuju parťáka.

  29. anino 26

    Jo, to je zajímavý.

    Právě že nepotlačovat! Já teď nic nepotlačuju, ale volně využívám. Když nebudu výbušný afekt potlačovat, nebude už výbušný a budu ho moci volně využívat.
    Tak nějak.

    A to můžu udělat až ve chvíli, kdy rozpoznám jeho mechanismus fungování a rozpoznám nejen ŽE potlačuju, ale PROČ. Jen o tom vědět ještě nepomůže, to je jen první krok.
    Asi :)

  30. 31. rozpoznávat přímo v ději… jo. tak. nic nepotlačovat, naopak. ten děj jasně a vědomě rozpoznávat, vidět sám sebe, nepotlačovaná sebereflexe za pochodu. to funguje.

  31. ad 28 – 32, myslím, že nejsme v rozporu a myslíme to v podstatě shodně :) Jen já jsem líšo, blbě pochopila souvislosti s tvou větou, jsem volná, osvobozená , nebo tak nějak..což jsem brala tak, že jsi zametla se všemi budoucími výbuchy. A je fakt, že jsem se tomu divila, že by sis to myslela :)
    28, ratko, je mi jasný, že je to přetlak zevnitř, co má každý občas. Jen někdo impulzivnější častěji a dřív vybouchne, než např. Flegmatik, nebo i čl. co ten tlak má v sobě taky, ale třeba se víc bojí to, co se mu nelíbí dát najevo a drží se, ale stejně..co je někde navíc někudy ven jde a nemusí to pak vypadat jako když mu bouchnou saze.
    Pak ten druhý, když on se začne najednou chovat jinak už ani neví proč..
    No, nejsem z těch, co by jim zas nějak příliš záleželo na tom, co si kdo o nich myslí, každý se o druhém cosi myslí..spíš jde o to, že mi vadí u přátel a těch co mám ráda, když je ten výbuch vůči nim ode mne nespravedlivý a zaviněný jen tím, že nemám dobrý den apod. A i opačně.
    Ale myslím si, že každý máme nárok na nějaký přešlap, a pokud je to v okruhu lidí, co považuji za přátelé a znají mě, vědí, že mi ten mozek vypnul a nezlobí se, pochopí, že jsem nevybouchla proto, abych jim ublížila, že jsem něco nezvládla a stačilo už pak jedno slovo např.
    A souhlasím, že se to dá časem zkorigovat a dát ještě včas právě tu zpátečku.
    Tím nemyslím potlačit, ono to nejde, nebo pak na úkor toho impulzivního, a projeví se to stejně jinak..ale včas si uvědomit..hele bacha a pokusit se do toho výbuchu malinko, moc to nejde, zapojit rozum.
    A že vím, čeho jsem schopna a že to není nic moc..už to asi někdy pomůže ještě ten mozek zapojit a brzdit city.
    Myslím, že pokud je výbuch fakt oprávněný, může člověku i pomoc..signál pro druhé..už nevím, jak, co s tím..

  32. anino 33
    ano, já si myslím, že jsem zametla s budoucími výbuchy.
    A že teď se rozum už přitom volně zapojuje a nebojí se toho, že by byl ovládnut afektem a vypnut.

    Proto ty výbuchy byly – protože z nich měl rozum strach. Měl strach z těch neřízených výbuchů, kdy je absolutně odpojen. A s tím strachem dokázal, aby na takové výbuchy nedošlo, ale vždycky, když se moc snažil, způsobil menší výtrysk. Když se nebojí a nesnaží, tak ani menší výbuch nezpůsobí a ani nepřijde ten nekontrolovatekný velký výbuch na něj. To poslední nevím jistě, že nepřijde, ale předpokládám, že ne.

    Běžné spontánní důrazné reakce mi zůstanou, ty já chci – ale to nejsou výbuchy.
    Ty jdou ad32 za pochodu, jak řekla ratka, plynule, v klidu a součinnosti mých „ozbrojených složek“ :)

  33. Co je zisk?
    Cítím se, jak jsem říkala, jako Nikdo, jako ten, komu zmizel jeho známý pocit Já.
    Tedy jsem něco ztratila. A něco za to musím dostat.

    Dostávám, jak se mi to jeví, větší důraznost. Ne že bych byla nějaká bez důrazu předtím nebo nějaká kuňkavá v koutě nenápadná, to ne, ale když jsem se projevila hlasitě, tak v tom někdy, když šlo o hodně – ne pokaždý! – bylo trochu rozechvění nebo taková excitovanost, jakbychtonazvala, chvějící se srdce nebo srdceryvnost; byl tam prostě na pozadí přítomen afekt. Ne ničivý, ale spíš pozitivní – soucit, prožívání, prožívání důležitosti té promluvy.

    No a už na začátku března jsem dokázala promluvit, ozvat se přede všemi docela asertivně. To byla první vlaštovka a bylo to nové a hodně jsem se té pracovní aféře věnovala, protože jsem viděla, že mám možnost si na ní něco nacvičit.

    A teď se to o víkendu dokonalo a můj projev je stejně hlasitý jako jindy :), ale můj hlas je bez afektu, chvění tam je buď mizivé nebo žádné. Přímá jsem dost byla i předtím, ale teď můžu být zcela přímá a nemíchá se mi do toho ten afekt. Ono dřív kdybych měla někomu důležitému přímo říct něco, co se mi na něm nelíbí, to by nebylo lehké a měla bych na krajíčku a zvládla to silou nebo se u toho rozbrečela a to je někdy naprd, někdy je to OK, podle toho, o co jde. A teď mi to půjde snáz. Jsem taková pevnější – to jsem si vždycky přála. Už nemám ten pocit, že jde o nějakou důležitost napumpovanou, ale že jde o běžnou jasnou věc, kterou jasně řeknu a v klidu a je to.

    (Ahoj, jedu dělat vlásky keramickým panenkám.)

  34. Aha liško, tak vidíš, já bych do tebe neřekla, že bys měla nějaké problémy s tím se ozvat a dělalo ti to potíže. Ale je fakt, že ZASE..nedokázala jsem kdysi říct v klidu a přitom důrazně, co si myslím. A pak se to nakupilo..afekt, pláč a nakonec jsem neřekla skoro nic. Myslím, že jsem se bála, že se někoho moc dotknu, že vyvolám konflikty.
    Opravdu si myslím, že jsem se v životě omlátila tak, že dokážu, pokud nedojde ještě k afektu, říct co se mi nelíbí a proč a dokonce někdy s elegancí a s úsměvem a je v tom i kousek humoru a občas tím lecos vyřeším.
    Třeba z toho někdo může cítit až ironii, ale to v úmyslu nemám. Jako mladá jsem vše daleko víc ještě než teď prožívala a obdivovala, když někdo něco vyřešil v klidu tímto způsobem, který může odzbrojit někoho od nějakých výpadů.
    No, je docela zvláštní, že já byla v práci vysílána jako mluvčí za kolektiv.. s tím.. ty to řekneš v klidu a nenaštveš je:). Ale to už mi bylo tak 35.
    A vím, že v posudku ze školy jsem měla kromě bla, bla, je hodně temperamentní a impulzivní.
    Ale impulzivní vím, že jsem pořád , jen už ne tak, jako kdysi..nejvíc na základce.
    Jenže když vylítnu víc, už k tomu mám důvod, nebo si to myslím, a jsou lidi, kterým to můžeš říkat v klidu, kolikrát chceš a připadá ti, že jim je to šumák, co ti vadí.
    Jo, mají právo reagovat podle sebe, ale já snad pak taky.
    Tedy pokud mi za to stojí..

  35. anino 36
    Seš prostě dobrá!

    Co píšeš na konci,mě taky zaujalo – že někteří lidi jakoby neslyší, když se na ně mluví v klidu, neberou to jako závažné (mám podezření, že mezi ně asi taky patřím :-)) a až když se člověk vyjádří v afektu a je vidět, že je to síla, tak ti lidi najednou šup šup zareagují a slyší a rozumí. A naopak někteří jiní berou, že když nějakou stížnost nebo něco říká člověk v afektu, tak to neberou vážně, berou to jako jeho problém, jeho úlet a ne objektivní věc. A až když to řekne věcně a jasně, tak to vezmou v úvahu, rozváží, co s tím a jak na to a jaké to asi je být v jeho kůži atd. a reagují.

  36. 38
    Jo, hodně výstižné.
    A hodně to závisí na tom, na jakou komunikaci byl dotyčný naučený z domova.

  37. ru 38
    jo, to si právě myslím. Naše rodina je poměrně temperamentní a pokud nastane hádka, je rychle pryč. Nějaké tiché domácnosti s mlčením jako trestem, to z dětství neznám.

  38. existuje i takzvaně manipulativně impulzivní ukřivděné řešení, které znám z práce. Většinou takhle reagují ženy ale znám i muže. Cítí se ukřivděny a zareagují rozvřujícím srdceryvným afektem. Načež se srocuje dav chránící ukřivděného a dochází k lynči „tyrana“. Většinou je o totální vítězství nad tyranem který si odcház do kouta lízat rány. Až do příště :-) Jinak to celé fičí přes moji hlavu protože sedím v hale okázale ten řev ignoruju. Ale má to grády. ty ukřivděné baby jsou jsou příšerné.

  39. teda čím více dá najevo ukřivděný svoji ukřivděnost tím více se srocují kamarádky i cizí lid na obranu a tím víc se řve a hájí práva ukřivděného.

  40. 41
    Já tiché tresty a nekomunikace z domova taky neznala.
    Proto mě nakonec udolaly.

    43
    Ale taky ne. Záleží, jaké je to společenství, třeba moje maminka tu ukřivděnost dycky přepískla natolik, že pak i ti nejsrdceryvnější jakloby upadli do rozpaků a začli od její obrany pomalu vycouvávat. Ti inteligentnější rychlejc, ti prostší pomalejc. Ale nakonec nevydržel nikdy nikdo.

  41. Záleží na věrnosti kamarádek. Pokud má taková osoba věrnou kamarádku, která při ní stojí za každých okolností, tak je to zničující smršť.

  42. Ani věrná kamarádka, pokud není blbá, nebude stát za někým masožravkovitě manipulačně vysávajícím jen proto, že je věrná.
    Možná jednou.
    Ale tyhle silně manipulační typy jsou nenasytný a svůj scénnář mají tendenci opkovat čím dál častějc.
    A to už pak i ta nejblbější věrná kamarádka začne pochybovat.

  43. ad 38, líšo..no..dobrá nejsem :)), ale já se snažím vžít tak jak mohu a taky podle toho jak toho člověka znám, proč asi JAKO když neslyší..teda..je to můj dojem.
    Myslím si, že to celkem umím odhadnout, nebo možná i vím, proč jako z mého pohledu neslyší, necítí, že to a to je pro mě důležité..najevo to dávám, dokonce i řeknu..To spíš. Jistě to vědět nemohu.
    Ale nějakou odpověď, reakci tedy pochopitelně čekám..i třeba tu.. o tom nechci mluvit..no taky odpověď, to je jeho právo, a moje věc, jak to vezmu.
    Nebo úplně odbočí jinam, to beru jako takový schovávání se, uhýbání…to nic taky nevyřeší..neupřímnost.
    Jo, může mít i obavy z mojí reakce, ale ten impulz nevyvolá, nebo určitě ne tak, jako když se tomu vyhýbá.
    Nebo se snaží z toho, co je pro mne důležité udělat prkotinu, může se mu to i tak opravdu jevit..nevím jistě. Když ale zopakuju, že to není pro mne ale prkotina, to už přece musí vědět..
    Ve finále to zlehčí tak, že si chvíli připadáš jak blb, co to meleš ;)..
    A pak po snaze být v klidu a doufat, že zareaguje k věci ..už lehce následuje impulzivní chování a až pak většinou, ne vždy se dočkáš..až když se zachováš impulzivně. .Určitě máš pravdu, že pokud někdo nezačne komunikaci v poklidu a rovnou jedná impulzivně až v afektu, tak to druhý bere, že máš prostě blbou náladu a pořádně nemůže vědět.

    ratko 39, ..no já si myslím, že pokud je člověk impulzivní, tak pak se i stane, že se může dostat až do toho afektu. Pak nemyslí, řekne, i co nechce a v tu chvíli si neuvědomuje, že už může ublížit, přežene to..

    ad 40, jo, Ru, určitě..

    AHOJ VŠEM!

  44. Ratko . 42, 43, JO, i tak se lidi projevují, především fakt myslím ženy a když muži, tak tak nějak skrytě..jak jsou jinak většinou přímočařejší, tak toho ublíženého hůř ustávají, tedy před okolím.

    Ad 45, ratko, myslím, že můžeš mít sebelepší kamarádku, co za tebou stojí, i kdyby já nevím co a naopak. Ale osobně mám přítelkyně, že když se mi něco nelíbí v jejich chování a naopak, nějak si to řekneme. A před ostatními..nejdu tedy proti ní, snažím se ji pochopit, ale to neznamená, že s ní souhlasím a je to na mně znát.
    O samotě ji k tomu řeknu víc, stejně se zeptá sama a protože ví, že nejsem proti ní, jen byla situace, kdy jsem cítila, že se jí zastat nemohu, nemám proč..ale to jí dojde taky.
    Tak si myslím, že je to jak kdy.

  45. Je fajn, že i když udělá člověk fakt i kravinu, tak přesto tu ti přátelé jsou, ale nebudou ho plácat po ramenou, spíš mu pomohou, že tohle nemusel a přehnal , neměl..

  46. 46. ta děvčata se jen ponoří silně do obhajoby svých naprosto oprávněných požadavků. není v tom nic na co by něměly nárok. Jen ten způsob, jen ten způsob :-)) pokaždé je dovede k cíli a všechny kolem vyčerpá. Není v otmnic špatného, teda že by chtěly něco co jim nenáleží. většinou se ten cirkus spustí když jim třeba jejich nadřízená nechce dopsat nějakou hodinu z různých osobních animozit. tak se to pak spustí…. celý řetěz, dokuz hodiny nejsou dopsány a vedoucí poražena KO. do příště….

  47. takže jde mi víceméně o tu metodu. nikoliv že by neměly pravdu nebo nárok….

  48. proč mě to tak zaujalo, ta děvčata i s vedoucí jsou n ajedné lodi. vykořisťovány jsou jedna i druhá. a přesto si vzájemně ztrpčují život dorbnými naschvály. vzájemně.

  49. 51
    Protože to jsou zas ženský. To je prostě ženský způsob jednání. Takový ten typoicky ženský, ze stejné škatulky jako že na ženský nemůžou chodit na záchod samy, ale dycky s kamarádkou,nebo že když nekamárádím s Ančou jám tak ty taky ne, jestlikamarádíš se mnou a pod. Prostě naučený manipulativní slepčinismus.
    Když píšeš, že takhle řeší věci, na které mají právo, tak bych to asi já v reálu neřešila. Je to jejich hobby a problém té nadřízené, která se – podoběn ženským způsobem – na nich zkusila zahojit s nějakou svou skrytou averzí. Kdyby měla čisto a hrála fér ona, neměli by ji ony nárok dostat jakýmkoli divadýlkem.

  50. 54. baby jako baby. nadřízená je stejná jako podřízená. nemůže být jiná, je to jedna loď. nelze očekávat od nadřízené „zázračné“ jednání. je úplně stejná jako všechny ostatní.

  51. ad 53, ratko, jo..znám tyhle situace, nebo jim podobné akce kolektivní :). Příklad, co popisuješ ..u toho jsem se nikdy necítila dobře. To mi pak přijde až jako malinko lynč.
    Ono fakt záleží o jakou nadřízenou se jedná a co konkrétně tak hroznýho udělala, jestli k tomu měla důvod a ten mít může, že.
    Já se do toho nikdy nepletla způsobem, nedělá mi opravdu ta situace dobře.
    Když jsem si myslela, že dotyčná maká a je nějak šikanovaná, řekla jsem svůj názor, spíš nějak jinak, ale neúčastnila jsem se nějakého davového útoku.
    To by si měly vyřídit ty dvě spolu, především..jak to je.
    Než jsem šla na první mateřskou, tehdy záleželo, jak ji budeš mít vysokou, jaké máš nějaké poslední výplaty , ev. odměny.
    Byla jsem tam tehdy nejmladší, makala jak jsem mohla, tdíž jako těhule odnesla „to nejhorší „, některé věděly, že to hned udělám a tak trochu toho využívaly.
    Odměny jsem měla zdaleka nejmenší, i když nadřízená mi říkala, jak je se mnou spokojená..Byla jsem naivní a co mají ostatní, o to jsem se nezajímala.
    Až jedna už mamina se mě zeptala, jestli jsem dostala aspoň pořádný odměny. A já i řekla, že jo i částku.
    Udělala dost rozruch, proč zrovna já a ještě, když se mi jedná o mateřskou, že to se nedělá a roznesla to okolo.
    Bylo mi to dost líto, ale za nadřízenou jsem si došla sama a zeptala se jí na důvod, jestli dělám míň, nebo hůř, než ostatní. Prý ne, ale za tři měsíce budu odcházet. Řekla jsem ..NO A PRÁVĚ O TO MI JDE…no a ani jsem nic neztropila..se než ten dotaz :)
    Tak mi prosím vás dejte spravedlivě, co mi náleží, mateřská není důvod, nebo se zeptám vrchní, jestli ano.
    Vyhýbala se mi jak mohla, někdy to bylo pro ni ale těžké, když potřebovala službu navíc..
    Ale peníze jsem dostala další měsíc. Jen, když mě potkala s kočárkem, ani se nepodívala..nic..
    A té mamině tehdy jsem řekla, že jsem si to vyřídila, hned ten den, abych předešla něčemu podobnýmu,protože už se radila s ostatními co udělají..

  52. Docela jsem uvítala, když nám vrchní v jiném zaměstnání řekla, že si nepřeje, abychom se slétly:) po odměnách, kdo jaké atd. Že prý se to nikde nedělá a svůj plat nikdo nikomu neoznamuje, že to dělá jen zle.
    Nj., ale samozřejmě, že když se mě zeptala kamarádka, které jsem věřila, tak jsem jí neodpověděla ..neřeknu :))

  53. no ta nadřízená je samozřejmě příšerná :-) nikdo ji nemá rád.

  54. 60
    Kdyby ji měli všichni rádi, neudělali by z ní její nadřízení nadřízenou.

  55. 61, no právě, jednou jsem dostala nabídku na staniční, byl to boj ve mně..polepšila bych si, žádné víkendy a hlavně noční, co mě ničily.
    Nakonec jsem to nevzala, protože jsem ty holky léta znala a neuměla jsem si představit, že by některé udělaly vše, jako u té, co ji nemusely a bály se.
    Řekla jsem, že ne a měla slíbeno oddělění, kde byli jen lidé s Alzheimerem, už jsem tu někdy psala, že mám pro ně slabost, ale pak už jsem tam nebyla. Začli doktoři.. Tam bych šla.

  56. 65. to jo. Musela by jsi si to nejdřív zkusit na vlastní kůži. Pokaždé mě překvapuje jak lidé mluví co a jak by dělali jinak kdyby byli na místě tom a a onom, a jak je to zase úplně jinak když se tam opravdu dostanou. to chce fakt zažít. já to zažila a již nechci nikdy více.

  57. ratko 66
    Mně to připadá hodně komplikovaný hlavně pro člověka, co je napřed člen týmu a pak se stane jeho šéfem. Schůdnější mi to připadá, pokud je to prostě šéf, co přišel zvenku jako šéf – nejlépe po výběrovém řízení, ne nějaký jmenovaný, dosazený nebo vybraný předem bez ohledu na účastníky výběrového řízení. A ani ten nemůže být typ, co chce být s každým zadobře a mít se s každým rád, to asi nejde, na to by doplatil.

  58. 68. dosazený z týmu bývá respektován více – zná, umí z praxe a ano, není toi vůbec pro něj jednoduchý ty kamarádské vztahy z dřívějška a nenadržování. Dosazený zvenčí – neumí, nezná, neví o čem je provoz – nebývá tak respektován. oba případy jsem zažila mnohokrát v různých kolektivech. vůbec není co závidět tal ze spodu a zrovna tak tlak od nadřízených – dva mlýnské kameny.

  59. barčo,
    to je pravda, u nás úplně platí, že původně člen týmu je respektován, ano. A přitom si leckdy říkáme, jak to má obtížné – vlastně několik rolí najednou. U nás byl v mlýnských kamenech semlet člověk, co byl šéf předtím, manažer, ne původně odborník-šéf týmu odborníků, jako je naopak ten současný.

  60. Já si totiž říkám, jestli ty moje změna (viz článek) neznamená posun možností i v téhle oblasti. ne že bych něčemu chtěla šéfovat nebo mi to někdo nabízel :-)) to ne, ale mám pocit, že předtím by to nešlo vůbec a nechtěla bych to vůbec, kdežto teď je mi to akorát fuk :)

  61. 69, barčo, jo obojí má svoje..je fakt, že nějak už zaběhlý kolektiv, pokud funguje a přijde v jeho očích tach trochu vetřelec, něco času uteče, než si zvyknou obě strany, nebo taky nezvyknou..Taky jsem zažila. Přišel zvenčí šéfovat někdo, kdo o tom konkrétním oddělení neměl zrovna páru a narušil , ne vždy špatně, ale někdy ano, to dobré, už osvědčené. Tím netvrdím, že mohl vnést do toho soukolí i naopak něco lepšího..někde, v něčem.
    No, každý je jiný a být nad někým a určobvat mu, cio ano a co ne, když s ním jsi léta na jedné lodi..jedna z nich ,bylo by pro mne těžké. Přiznám se, že i z důvodu, že tam jsou už nějaké city k těm kolegyním, některé máš radši,..a je pak těžké určitě být opravdu objektivní.
    Tedy já se tak silná v tomhle necítila, že bych to ustála bez nějaké újmy..a ím, že pokud jsme měly stanici z původního kolektivu, fakt to dobře nedělalo.

  62. Ještě jsem chtěla napsat, že jsem o to zas tak nestála..nikdy.
    Až když už mě noční deptaly, a měla xy přesčasů a bylo mi nabídnuto s tím, že bych na tom byla líp, jsem o tom začala uvažovat..

  63. kdo si zkusí šéfování na vlastní kůži, tak ví. Zkusil si to. A ví jaké to je. A ví jestli by to ještě chtěl nebo už nechtěl.

    Na druhé straně je třeba žízení velké rodiny taky svým způsobem šéfování, když jsme teď organizovala tu slávu tak muselo být „ošéfováno“ celkem dost věcí aby to klaplo. Doma se dělala velká slává, vyřila jsem měla jsem nachystáno pohoštění, připravila jsem tabuli…. všecko klaplo skvěle ve spolupráci s ostatními. Takže se člověk dostal do tzv. managerské role tak nějak samozřejmě i bez papíru.
    A v práci? Ono mě to tlačí tím směrem. Oslovují mě lidé co byi přáli…. zatím to mám postavené tak (i to říkám) že zaměstnání není pro mě trestní tábor, že jsem tam svobodně a ze své vůle a tak chci aby to zůstalo. Člověk uvnitř cítí co už musí…. kdy už musí tu rukavici zvednout a neuhnout.

  64. Jenže ono je něco jiného řídit chvíli své kolegy, protože to vyplyne z daného úkolu, nutnosti spolupráce a prostého principu respektování, že dotyčný/á se v problematice orientuje nejlíp a nejrychlejc – a něco jiného je muset to dělat dnes a denně z titulu své funkce a mít to na zodpovědnost s koberečkem u svých nadřízených, tj. být vlatsně mezi mlýnskými kameny.
    Už nikdy, fuj.

  65. když je člověk mezi mlýnskými kameny tak většinou musí udělat zásadní rozhodnutí. na čí straně stojí, čí zájmy hájí. Ono to zní tak trochu divně, ale od toho čí zájmy hájí se pak odvíjí celé jeho další působení. A ono je to stejné i reálu :-)) něčí zájemn je nám přednější. teda ta vnitřní nespravedlnost (lidská) nakonec rozhoduje ve všem co děláme

  66. Tojo, ale právě – je i tak dost rozhodnutí, co na tomhle principu musíme udělat chtě nechtě, takže přibírat si ještě další v zaměstnání, (proč? pro pocit vlastní důležitosti? pro peníze?) když nemusím, mi přijde až příliš zatěžující. :-)

  67. nikoliv pocit důležiotsti…. ti lidé. chceš chránit zájmy těch lidí. dojde to do stavu kdy tě to tam prostě dotlačí protože se na to už nemůžeš dívat.

  68. Ale je mi jasné, že pocit důžitosti člověka žene do takové funkce. Taky jsem byla vedoucí v 28 letech :-) to bylo utrpení a vzala jsem to tehdy s naprostým pocitem pýchy a hrdosti :-) A později v posledním zaměstnání jsem to vzala a bylo to přílíš. zotročí to. a teď se cítím celkem volně. jakože můžu kdykoliv zmizet. jak je člověk ve funkci cítí zodpovědnost. jako v rodině. cítí za „svoje lidi“ zodpovědnost.

  69. 79
    Chránit zájmy těch lidí… nevím.
    Když je budeš chtít doopravdy chránit z pozice funkce, o tu funkci stejně zas přijdeš. Vždycky jkaždého můžeš chránit jen dojisté míry, jinak na to dojedeš, A je jedno, jestli se kvůli tomu vydereš do funkce, staneš vůdcem odborů nebo investigativním novinářem…

    Na to, že se někdo stal nadřízeným z čirého altruismu, jaksi vůbec nevěřím.
    Natož na to, že v té funkci s tímto svým postojem setrval a přežil.

  70. 81. to si uvěodmuju, teda j emi jasné že je to iluze. Jak říkáš, je třeba se furt vracet a uvědomovat si že nic nezmůžu. že se mám držet zpátky. a tak se do ničeho nepletu a udržuju se v klidu. I když kolem lítají trakače. A jsme přesvědčena že kdyby mě nutili a dávali mi podmínky co mám a nemám dělat, tak odejdu. Už se nenechám.

  71. vztahy a to jsou i pracovní vztahy je třeba pořád držet v klidu. nic nepřehánět, nikam se necpat, moc se nedružit.

  72. Ale jinak – zodpovědnost za svoje lidi, za ostatní kolegy, můžeš cítit i bez toho, že bys byla jejich nadřízený. Když je výsledek tvojí a jejich práce propojený, můj na jejich a jejich na mém závislý, taky je to jako v rodině, a taky můžeš kolegy chránit, já třeba můžu, i oni mě, můžem a musíme hrát na sebe, když to má mít smysl a k něčemu být. Tu a tam se ozvem proti šéfovi na zastání se sebe navzájem, nebo přijdem s variantou provedení ráce tak, aby na to kolega nedojel…
    A nebo si vysloveně kryjem záda při nějakým menším průseru. :-)

  73. pocit důležitosti je určitě hnací silou ctižádosti. a existence ctižádost je (asi) základní předpoklad pro přijmutí funkce a odpovědností (a pravomocí) z ní vyplývající. Takový odpovědný vedoucí je velmi důležitý :-))).

  74. je to pocit stability – kdy víš, že na tu funkci máš – cítíš se v ní ve své kůži, víš proč ji chceš dělat a jseš si vědoma toho, co to obnáší – a proto je tolik málo dobrých šéfů, :-) protože v té funkci pak zjistí, co podcenili, kde se mýlili a časem někteří (hodně) selhávají, jiní naopak dozrávají.

  75. 87,88 a kdyby to byla ženská? taky by jste se těšili jak ji to sluší a zraje u toho ? :-))

  76. jaké vlastnosti by měl mít člověk s funkcí? co znamená mít na funkci?

  77. 89. já své přímé nadřízené mám jen ženské. :-))

  78. moji nadřízení jsou muži. mám dva. jednoho co mi podepisuje dovolené a druhého s kterým se radím.

  79. zástup, záskok na pár dní je v pohodě (jsi bdělá) podle mě je nejhorší pak ten dlouhodobý tlak a stres a tu bdělost si udržet. u té 87. mi chybí i to další, co člověk nedohlédne, nebo naopak opomene, či přehlédne co ta jeho nová funkce šéfa obnáší – prostě to chce i právě čas, aby se ten dotyčný mohl bud vypracovat, nebo společensky znemožnit, tady moc jiných možností není.
    Na tohle jsou výborným prubířským kamenem – audity, kontroly ze shora na provoz – v ten moment se ukáže všechno – co šéf ustojí, neustojí, jestli se nechá rozhodit a začne řvát na lidi, nebo udělá nějaká opatření a nápravu jinak apd.

  80. 90. sebe – vědomí. plus právě tu bdělost toho vědomí – co vše jeho fc. obnáší. číst mezi řádky ve své náplni práce a znát také především svoje limity – protože tohle je právě důležitý v krizových situacích.

  81. 94. mockrát mě napadlo, jak chce někdo řídit lidi když neuřídí sám sebe. mám vlemi dobré šéfy, ale ti hodně obětují práci. Mnohem víc než jsem ochotna obětovat já třeba.

  82. a ještě je něco jiného dělat šéfa v dobře vycvičeném sehraném kolektivu a pak v kolektivu, kde se na tu práci kašle, a ještě jsou v kolektivu hodně rozhádané partičky. a pak taky záleží jaký je šéfa přímý nadřízený – pokud je to chaosář, něco řekne a za dvě hodiny to neplatí, protože si to nepamatuje, neví, zmatkuje apd a něco jiného je, pokud ten přímý šéf šéfa uvědomnělý, prostě konstruktivní a funkční.

  83. takže je to i o tom – s kterýma lidma si to i riskneš dělat šéfa, s kterýma prostě víš, že se domluvíš. víš jak fungují, nebo nefungují – jen nařízení z pozice jakože“ ted jsem šéf a takhle to bude a basta“ – nefunguje dlouhodobě nikdy, celé to upadá jak domeček z karet. – takhle upadá kvalita v práci.

  84. 96 dobrý šéf by si neměl vymýšlet úkoly navíc. jen aby se zalíbil těm nahoře. A pokud dostane nesmyslné úkoly tak by je neměl přenášet dolů n alidi. nějakby se s tím měl poprat a zodpovědět si je sám.Nevymlouvat se stylem: však jsem jim to říkal :-)

  85. zdá se mi, že jsem naprosto antišéfovský typ. zmatkař a chaotik. co nemá rád, když mu někdo říká jak co má dělat. a stějně nerad to říká jiným.

  86. 92
    Po zteči chlapských keců u oběda jsem tak zblbá, že čtu “ jednoho co mi podepisuje dovolené a druhého s kterým randím“ :-))

  87. teď mám nejlepší práci mého života, jsem mezi lidmi s kterými mám vztahy a spolupracuji, šéfa s kterým se radím daleko předaleko a šefá který mi podepisuje dovolené vidím jen když si chci nechat tu dovolenou podepsat. Lepší to být nemůže. Ovšem trvá to dlouho. Moc času je pryč.

  88. u ns je to zajímavější právě pro tu dvojitou kolej – lékaři, sestry. sice přímým nadřízeným mé nadřízené je vrchní sestra, ale defacto o tom jak to bude na oddělení rozhoduje vedoucí lékař – takže ta má nadřízená jeho musí respektovat – i přestože, že on je sice vedoucím lékařů, zná kompetence lékařů, ale už mu trochu unikají kompetence sester. navíc ten šéf dělá velké vizity, podepisuje drahé léky, rozhoduje také o technickém provozu na odd – schvaluje. učí mediky, má do toho svou ambulanci a poradnu, rozhoduje zda se přijme tenhle pacien – ano, či ne a proč. rozhoduje zda se udělají izolace na oddělení – pokud je potřeba, dohlíží na lékaře stážisty – takže i z tohodle důvodu ta spolupráce je s ním obtížná už jen proto, že bývá těžko k zastižení. a on navíc opravdu dost už zapomíná, nebo neví, nebo prostě už je myšlenkama jinde …

  89. nadřízený nikoliv nařízený. i když nařízený nadřízený :-) podle mě musí být ti lékaři naprosto vyčerpaní. protože ještě kromě toho všeho řízení musí pracovat. teda léčit lidi.

  90. ještě mají semináře, studie, speciální rentgenové vizity – prostě hlídat tyhle všechny možný dny a termíny – od – do . tedy jejich pohyb : -) a snažit se vyřešit vše co je potřeba před, no, ale někdy to prostě nejde, takže hlídat jestli má ten doktor pípák , nebo služební mobil a prostě odvolat ho.
    zmatky na oddělení se také velmi odvíjí od toho kolik je na oddělení nových tápajících lékařů stážistů a kdo tedy z těch stálých doktorů jim pomůže – jenže ti jsou také podobně rozlítání – takže tohle všechno brzdí sestry v práci – protože ona potřebuje ordinace od toho lékaře, aby je mohla plnit. takže někdy to na oddělení vypadá jak na nádraží – lidé čekají dlouho a dlouho na závěrečné zprávy a propuštění a jiní čekají až je lékař přijme a vyšetří a začne se něco s nimi „dít“- tedy ty plánované příjmy. když přijde akutní příjem – volá se lékař (to je to sledování pohybů – kde se vyskytuje) takže tak. no a pak z toho jsou ty dotazníky spokojenosti pacientů – čekal jsem dlouho na oddělení, než mě přijmul lékař, než se mnou začali vůbec něco dělat (odběry apd.) takže tak.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.