Nic je Ono?

levandule

Mám se spokojeně. Letní provoz.

Nic se neděje. Naštěstí.

Takže dobrý. Zaplaťpámbu.

Potvrzuji taky už jednou, že když blog mlčí, s bloggerem je všechno v pořádku. To je ono.

V polovině prázdnin jsem byla na oblíbeném čtyřdenním semináři „Cesta hrdiny.“ Imaginace mi prostě seděj. Spíš ležej. Účastníci prý z témat, jež na semináři naťuknou, často čerpají ještě měsíce až rok. Mě to setkání spíš pomladilo a poveselilo. Asi se už dobře znám; objevila jsem jen jednu pěknou a vtipnou souvislost – uvědomila jsem si, že jedna moje vlastnost je totožná s vlastností, o které moje máma vypráví zkazky z doby, kdy mi byly tak dva roky. Už tehdy! Jojo, už tehdy jsem vtipně odpálkovala své fanynky, staré babky a různé prodavačky, s jejich dle mého soudu trapnými dotazy (tuto dovednost bych měla aplikovat pokaždé, kdy se ocitnu v kadeřnictví).

„Jmenuju se Pepíííík!“

„… a nejradši mám kožešiny a perly.“

„Já mám vešky, víte?“

„Bohoušek musí přesedat … protože je z Kutný Hory, z Kutný Hory koudelníkův syn.“

„To není moje maminka. To je moje teta. Maminku mám v západním Německu.“

Hezké taky bylo, jak se mi potvrdilo, že ve snech, potažmo v imaginacích mají některé věci /symboly dramaticky zdůrazněnou podobu. V mém případě šlo o useknutou hlavu. To byste nevěřili, kolik s ní v imaginaci užijete legrace! Fakt mě to ve výsledku poveselilo. Ale ze začátku jsem ji radši schovávala, vnímala jsem hlavně její medúzovský aspekt – vytáhnout ji v pravou chvíli; stejně jako vytáhnout svou šokující drsnou hlášku v pravou chvíli. Pak jsem přemýšlela o salomeovském aspektu. A nakonec se hlava stala mým veselým kumpánem. Úplně veselým, úplně uvolněně veselým. Uvolněné živé společníky, ty já nejradši.

Chlapy taky. Dneska bych si dala nějakýho chlapa. Ale ne ledajakýho. Ideálního pro mne, jak jinak. Jiný protějšky člověk beztak v danou chvíli nepotká. Nazdááár!

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Výštěky a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

58 komentářů u „Nic je Ono?

  1. Ty hlášky jsou super, hlavně zapírání maminky mě zlepšilo sobotu. Tak na hrdiny! Hrrr na ně!

  2. Jasně, že NIC, může být někdy vlastně to ONO..
    Jinak líšo, já byla myslím spíš do určité doby hodné a snaživé dítko s obrovským smyslem pro spravedlnost.
    V naší ulici bydlely děti tehdejších pohlavářů. 4etla jsem, ještě než jsem šla do školy a byla pyšná, že mi paní učitelka půjčovala ukazovátko :))
    Jedna holka uměla taky číst, sebevědomí měla oproti mně mnohem větší, život s tím mým nesrovnatelně lehčí.
    Kdyř nás mámy společně někdy odváděly z první třídy, často jsem slyšela ..naše Jituška je ..a samé superlativy.
    Věděla jsem, že nejsem o nic horší, než Jituška, která měla ve škole od ředitelky počínaje až po školníka vždy lepší pozici, než ostatní děti. Věděla jsem i proč.
    Nějak už jsem to věčné vychloubání její mámy nemohla jednou poslouchat, ta moje máma radši mlčela, tak jsem otočila a fistulí zapištěla na její mámu..a vaše Jituška taky takhle mluví…
    Už se s námi nebavila, pasovala mě na spratka a máma mi řekla, že jsem si -jí pěkně zavařila..
    Takhle jsem se nečekaně projevila mockrát :)

  3. Me vychloubani moji maminky dost nicilo… mela jsem (asi) deprese jako mala holka. na jedne strane jsem byla „nejlepsi“ a na druhe strane jsem vedela ze to neni pravda, ze nesmim zklamat, jelikoz cela maminka je na tom postavená. A to plati dodnes. Ted vím ze jsme se jako decko mela chovat jinak, otevrene… postavit se zprima rodicum. ale misto otevrneosti jsem utikala do fantazii jako Liska a schovaval se v pokojiku. Taky jsem zapirala rodice, tvrdila jsem ze jsem sirotek. vnitrne jsme se jiz od rodicu oddelovala. ted vim, ze me to hrozne nicilo. jejich tlak na me, jak to ma byt spravne, snaha me ovladnout, jejich predstavy o me. krivilo me to. vlastne jsem jako dite byla pripravena „zemrit“ kdyby se na to prislo jaka doopravdy jsem, ze jsem tak strasna… ze se me rodice zreknou. To kdyby se provalila moje skutecna tvar… Takze ted vim, ze jsem se na to vnitrne pripravovala, na tu situaci. Ze zjisti ze jsem … hrozna. No ale maminka ma furt iluze o me :-) A tatinek… tomu to ve skutecnosti bylo jedno.

    Takze chu tim rict ze jsme si vymýšlela šíleně, ale před rodiči jsme to tajila a mžila. Dokonce jsem dostala vařechou za to že si vymýšlím. ale neustoupla jsem. Jak říkám, za svoj lež jsem byla připravena cokoliv… nikdy bych se nepřiznala.

  4. ratko, mně vadí vychloubačnost taková ta okatá dodnes. I když se chci sama něčím pochlubit a to už musí být, tak vlastně nevím jistě, jestli to nemám radši nechat..
    Vadila mně tenkrát a pak ještě mockrát nespravedlnost a tahle byla nastřádaná dlouho už ze školy.
    Nevadilo mně, že se moje máma se mnou nevytahuje taky, ale doma mi dala najevo, že má radost a proč Jituška je Jituška a vše jí projde. :)
    Nebyla v tom žárlivost na Jitušku a její život..Cítila jsem jen to, že se bere jinak, než ostatní..to mi vadilo.

  5. Nemohu vědět, jak se to zamlouvalo Jitušce, ale měla jsem pocit, že ji to neničí.ale ale naopak ještě zvedá sebevědomí.
    Ona nemohla za to, jak žili, ale byla to zkrátka Rozcapína :)

  6. hehe, teď mi to přijde celkem legrační… Aninko, asi jsem taky byla rozcapína a jsem dodnes. Ono tyto věci člověka hodně poznačí… přijde mi že snad navždycky. jedinou obranou je smát se tomu. mávnout nad tím rukou.

  7. teda cítím to tak trochu jako vlastní vinu… ale o vině a pokání a nápravě už jsme toho popsali (teda já celkem dost) hodně. a není to tematem Lisky.

  8. 3 hahá, anino, to je taky pěkná příhodička!

    Taky jsem uměla plynule číst před nástupem do školy, ale nikdy mi to k ničemu nebylo. Jen pro mou zábavu a zálibu ve slovech. A to stačí, to mi dělalo radost vždycky.

  9. 4 týjo ratko
    to je úplně opačně než u nás – já musela naopak pořád bojovat, aby mi táta přiznal právo na vlastní názor. Změnit mámino devalvování a nechválení, to nešlo, tam nemělo cenu bojovat. Pak jsem musela sama horko těžko a s velkým zpožděním budovat svoje ženské sebevědomí. Uf.

  10. No je to zajímavý, jak jeden je dávanej ostatním za vzor a jak se s tím vyrovná a druhej, třeba i šikovnější, není pochválenej a je spíš sráženej. Vlastně i dneska je pro mě svátek, když mě někdo pochválí, at pro drobnost nebo pro něco, co se mi povedlo. A nejlepší pocit a největší pocit, že žiju, mám, když se mi něco povede, to je nejlepší hnůací motor pro mě. A nemusí to přijít zvenčí – můžu si jen sama uvědomit, že se mi něco povedlo udělat, dodělat, a cítím se dobře.
    Ovšem se to lehce překryje tisícem možných věcí, které jsem neudělala a ani dělat nezačla a nikdy nebudu – a protože vím, že si člověk může vybrat a stihnout jen něco, ne všechno, tak sama sebe snad nesrážím za to, že jsem necestovala nikam daleko, neumím vydělávat prachy, nerodím děti jak na běžícím pásu, nehraju v kapele, nesportuju … jen někdy se objeví malá myšlenka, že bych třeba mohla jedno z toho … ale nemusím!

  11. 11. Některé věci se časem promění. Pozornost se obrátí jinam. Dnes jsme s manželem o tom mluvili, jak jsme chodili po horách a jaké to byly pocity sebeuspokojení… . šlo jen a jen o uspokojení sama sebe, jakože sám sobě poklepat po rameni. potřebovali jsme to v ten moment se nějak posilnovat, dělalo to dobře…. teď se jen tak procházíme a říkáme si, bůhví co přijde. třeba nic. a třeba něco. všecko je jinak.

  12. ad 11 :)). liško, ale to by při tvé šikovnosti v tolika, s tolika zájmy nemohly už stíhat ani čtyři lišky :)
    A proč myslíš, že už ti moc k tvým výtvorům nepíšu..Já vždy jen zírám, s čím ještě přijdeš a jak to můžeš stíhat.
    A pořád bych se opakovala, jak už jsem ti psala na blog jednou, že je to pěkný a že umíš tolik věcí a pustíš se do všeho. Až tu najdu návod, jak hodláš zkonsruovat letadla, asi mě to až tak nepřekvapí :))

  13. Tak vás tu tak čtu a už mi bliklo, proč já jsem ta duše rozpolcená – já měla podobojí! Maminka mě devalvovala, srážela, haněla, posmívala se – mockrát jsem to obrečela – a tatínek se ke mně stavěl, jakože já jsme ta nejschopnější a nejinteligentnější dcera ze všech dcer na světě a zvládnu cokoli, jen když to budu chtít, což mě taky deptalo a nešlo mi tomu věřit, cítila jsem, že se mi hlavně snaží vynahradit to maminčino negativum…
    A ve výsledku jsem nevěřila nikomu, natož sobě. Jen to, že asi kdybych doopravdy chtěla…
    Akorát že jsem dost často asi chtěla málo, zdá se. :-)

  14. Ru, jo tak to je dost blbá situace se jako dítě pak vyznat..ale pravdu měl tatínek..možná maminka tě chtěla „nakopávat“, ale jaksi se jí to nepovedlo..chudáci děti, komu a čemu pak mají věřit..
    Mě dost srážel otec, opravdu hodně.
    Ale pak jsem doma nežila a tam kde jsem byla, jsem zase byla hodně podporována, tedy většinou..

  15. ad 4, ratko, to musela být v tobě velká bezmoc a zmatek..
    Ty nároky a velký diktát taky děti odrovnává, nechtějí zklamat a někdy mají i strach z reakcí rodičů. S mojí dcerou byla ve třídě holka, byla nejlepší ve třídě, vždy našprtaná. Když jely děti na školu v přírodě a povídaly si holky co doma, tak nikdo neměl tušení, že její rodiče mají na ni tak šílený požadavky. Říkala jim, co se děje, když dostane jen 2 a ne 1..tam to ze sebe dostala, nějak ji to vzalo a chtěla skákat z okna.
    Zavolaly učitelku, snažila se ji uklidnit.
    Rodičům pak řekla, co se dělo, ale se zlou se potázala ;)
    Zuzka to měla doma stejné i pak. V 18 odešla z domova.

  16. hele Liško, ale chlap není rohlík, toho si nemůžeš dát ! nebo jo ?

  17. :-))) krásný hlášky. jako malá jsem nemluvila do tří let vůbec, říkali o mě, že jsem retardovaná. prostě jsem nemluvila a když jsem začala mluvit, tak málo a potichu, vystrašeně. prostě „klasický“ malý hodný ustrašený dítě. a chodit jsem začínala až ve dvou letech, v době až když jsem se dostala z kojeńáku k babičce do rodiny….všechno prostě probíhalo trochu nestandartně….

    Liško přeju letní pohodový provoz i nadále.

  18. 12. Ratko, až takhle jste to s manželem přehodnotili?! to teda koukám :-(

  19. 18. Zdravím extláču :-) jen na slovíčko, ty jsi zrušil svůj blog? chodila jsem si tam ráda číst, ale od minulého týdne mi to hlásá, že blog byl pozastaven a nejde se na tvůj blog nijak dostat. :-(

  20. 20
    Barčo, taky mě ta zarazilo…

    12
    Ratko, pamatuju si tvoje psaní o chození pohorách.
    Přišlo mi hrozně studený. Nadšený, ale studený. Zavřený do sebe. Připadala jsem si skoro až nepatřičně, že jsem to tehdy cítila nějak jinačejc a divnějc než ty. Že jsem to srovnávala se svojí maminkou, které ty hory sloužily podobně, ale jí nejen hory a výstupy, i kamarádi na nich…
    Je moc fajn nakonec číst tohle, cos napsala teď.

    Jen mi zas trochu vrtá v té mojí egoistické sebestředné dušičce lítost, že právě tohle, co bych si tak moc přála já a proč to lezení na čím-výš-tím-líp-hory už roky odmítám, se mně nedaří.
    Tak aspoň někomu. :-)

  21. 22. Jsou zde Ru, dva faktory. Opravdu vážná nemoc manžela která mu znemožňuje jakýkoliv „výkon“ a to nejen pracovní, ale i fyzický a nemůže pořádně jíst ani pít :-) Jakoby se to sneslo z nebe, to prozření a zastavení se. Mě to nezastavilo zcela ale nastavilo mi to zrcadlo. Jsem pořád ve švungu od rána do večera, ale vedle mě je někdo spokojený a klidný. Protože jiná varianta vede k problémům. Oběma nám hrozně pomáhá víra. Přináší pokoj do situace. Uklidňuje. Uklidňuje i mě… zásadně.

  22. Jo, ty důvody vašeho zpomalení mě napadly, ty asi jsou jasný.
    Kdo jede naplno na pětku (či šestku), tak bez zatáčky nezpomalí.:-)

  23. ad 24:
    Asi tammělobýt „kdo jede naplno napětku (či šestku) a baví ho to…
    Protože tebe to bavilo, zdálo se ti to supr.. Nevidělas důvod to měnit. Dělalo ti to dobře a jiná dobře jsi považovala za méně přínosná.
    Myslím, že iopravdu chápu, že pro tebe ta víra je něco unkátního, i pro celkový tvůj způsob života, který nedokázal zvenčí zbrzdit nikdo a nic jiného. Neřízené tanky prostě potřebujou extrémní brzdný systém. :-)

  24. 22. Ru, mě to zarazilo hlavně proto, že Ratčiny články o chození po horách mi přišly citlivé, jak chodili kolem hory, jak si uvědomovala všechnu tu pospojitost – hory, lidé, nebe, svůj vnitřní svět apd. a ted najednou prásk ratčina jednostranná 12 – jako kdyby to psal člověk kterého zajímá na horách – jen jméno hory, výška a sláva. nic víc.

  25. ratko,
    tady vysvítá, kolik ty toho obdivuhodně děláš a zvládáš a kolik blízkých máš ve svém životě a dokážeš se přiměřeně starat!
    A teď se k tomu připojuje to téma původní rodiny – co byla ta původní laťka a jestli jsi nakonec podle ní jela nebo ji ještě překonala a nebo se uvolnila a nechala to být … nějak ztrácím přehled, ale připadá mi, že dokážeš na to jít různými způsoby a to mi připadá skvělý. Jinak b to bylo strnulý a nanic.

    barčo 19,
    znám pár dětí, co nemluvily do tří let, a dneska jsou to nadmíru šikovný, milý lidi, se soc.cítěním a vůbec zajímavý!

  26. Barco, uz rozumim tvuj komentar… ve srovnani s dneskem to ale tak bylo. chozeni po horach… uvedomování si souvislostí a vztahů Ja a Hora, pořád jsi na Zemi. Teď to vidím, předtím jsem toho nebyla schopna.. neviděla jsem.

  27. teda nebyla jsem schopna vytvorit vztah k „nebi“. to mi scházelo, to přišlo až … Teď. Jako blesk z nebe.

  28. extláčo 18,
    no trochu tvar rohlíku má :-)
    Dobrá poznámka. Poměrně často mi připadalo, že chlapi si tahkle dávají ženskou – hlavně hezky, příjemně, mile, kouzelně, ale žádné těžké chvíle nebo nedejbóže pláče, t ne, to už by se jim nelíbilo; jen ať je to příjemné s milou / milovanou osobou a nikdy jinak. To mi připädalo nereálný, já chtěla komplet. A chci. Pokud vůbec něco, tak si dát celýho chlapa, nejen ten rohlíček s medíčkem :)

    PS: mně zas nějak myslím nešlo u tebe komentovat. A teď mi tam nejde vlézt, prý pozastaveno, jak říká barča.

  29. 29
    :-)
    Tak ať to je trvalé a dobré; byť já s tím takovou přímou silnou zkušenost nám a nemůžu plně chápat.
    Ať slouží!

  30. je pravdou, že mě ratčin extremismus čas od času vždycky překvapí :-)), navíc umocněn o to víc, tam, kde bych ho vůbec nečekala.

  31. 29. vidíš, tím, že tě vnímám tak, že dokážeš ve svých článcích a myšlenkách postihnout souvislosti a pospojitosti, by mě nenapadlo, že „nebe“ stálo jakoby mimo a na horách už vůbec, tam přece nikdy pořádně nevíš, co jsou vrcholky hor a co jsou už mraky. :-)

  32. Jojo, věci mezi Nebem a Zemí :-) jsou nevyzpytatelné.

  33. 33. Barčo, nechci aby se to zvrhlo tady v nějaký disputát… Mraky nejsou Nebe.

  34. 35. dobře. jen prostě ta 12 mě hodně zarazila a přemýšlela jsem o ní. to je celé.

  35. 27. obrací se to celé vzhůru nohama. zdá se mi, že dříve to bylo postavené na tom co chci a co si přeji. Samozřejmě že povinností i přání bylo habaděj, ale člověk tak nějak mezi nimi lavíroval, organizoval a nakonec se nějak k tomu medu a splnění svých přání dostal.

    Teď je to jakoby naopak, otočené. Ráno vstanu a ptám se co se po mě chce? A to jdu dělat. Tento přístup mě naplňuje klidem. A dost velkou odolností, fyzickou a psychickou. Řekla bych, že tento klid… je snad i štěstí či co :-)

  36. 38
    tak to je paráda – ráno vstát a říct si „co se po mně chce?“ taky může naplnit pěkným vztekem nebo vzdorem nebo i zoufalstvím.
    Jak to vlastně dělám teď já … já se ráno probudím, uvědomím si, co je za den a co mě čeká, pak si z toho vyberu to hezký a pro to asi vstanu a nejsem zpruzená.

  37. 38. může samozřejmě… pokud to třeba chce tvoje okolí a tak… mám to postavené tak, že se ptám po Vůli boží, no nemůžu se ptát jinak když jsme věřící, že… A právě skrze tu Vůli se ptám co On po mě chce. Je to tak přirozené jako jíst chleba. Nedělá mi problém vstát a těšit se z toho co mohu pro Něj dělat. Je to naopak. Nedělá mi problém někoho poslat někam, postavit se do opozice, bránit pozice. Když vím že je to tak správně. že to tak má být. že je se mnou. Někdy se mi stane, že mě situace převálcuje a vypadnu z klidu. Musím se zastavit… poprosit o pomoc, zklidnit se. Až cítím opět že je se mnou, mohu jít dál. Potřebuji mít vedle sebe oporu. Velmi mi to pomáhá. Doma i v práci. V nepřehledných situacích. Nezmatkuji. Důvěřuji že je to tak správně. že to dopadne tak jak to dopadnout má. nestresuji se.

  38. Jó, to by se mi líbilo. Jsem už zvyklá na to, že oporu nemám nikde žádnou. Nepočítám s ní, jen spoléhám, že v případě opravdu krize se objeví, a zatím dobrý.

  39. kolem me se to ted dost toci… dnes jsem sla do prace a opakovala jsem si: pracovni problemy nejsou moje problemy…. pracovni problemy nejsou moje problemy…. A te`d to musim cely den udrzet. Odpoledne prijedou mladi, je treba porad spravne udrzovat pozornost a neblbnout. :-) Abych nebyla vychcana, jakoze jen ja vim jak by to melo byt nejlip musim se udrzovat v klidu… nevrhat se do veci, nechat je plynout. a ktomu mi pomaha to nahore. i ve velkych turbulencich se drzet zpatky, jakoby pouze to resit ale nekomplikovat sama sebou.

  40. „já su piča,já jsem se zapomněl dívat na večerníčka“
    Tímto jsem maminku konsternoval někdy ve svých 5 letech.
    Holt předčasně vyspělé dítě:-)

  41. cim vic si rikam: pracovni problemy nejsou moje problemy tim vic se v nich tocim a furt se snazim :-))

  42. 44 no, to jsem si řekla minulý týden. A úplně jsem zapomněla na jednu věc, co jsem měla vyřídit. Až mě jiná osoba musela dohnat zprávou ve hlasové schránce.
    … kterou jsem si naštěstí poslechla. Někdy to nedělám. Zvonění telefonu jsm měla vypnuto … a tak.

  43. 45. stresuji kolegy… teda celkem dost. nutim je aby se vyjadrovali rychle a nezalepovali me vysvetlovanim proc to nebo ono neudelali. Bud reknu aby zrychllili svoji rec (zejmena jednomu) nebo at mi rekne jen pointu neboli zaver. A udela to co je treba ihned …. A to uz vidim jek se zacina kacet. Ten druhy stres zvlada lip. Nasadi si sluchatka, na nej musim zarvat.

  44. Liško, smekám před Tvým výběrem blogů. Včera jsem tu našla alžbětu, odkaz znovu marně hledám, a skůžítrh. A ještě – nemám ani dolar, ale Tvé věči jsou dobré. Co platba v korunách?m

  45. marca.
    ahoj a díky!
    Platí se to přes paypal, takže z platební karty a oni už si tu měnu přepočítají (a jestli jsme to dobře pochopila, tak výhoda služby paypal je v tom, že se neplatí žádný mezinárodní poplatek, který by se platil, kdyby člověk platil z účtu).

    Hlavně nesmí mít jeden balík hodnotu víc než 22 dolarů – potom to pošta zadrží (to se mi stalo…), pošle štos papírů s informacemi, jedno z toho je formulář na plnou moc pro celní řízení, ten se musí vyplnit a poslat jim mailem zdigitalizovaný nebo poštou. Ještě si vyžádali potvrzení o zaplacení nákupu, tak jsem jim musela poslat potvrzovací email od society6. Za to celní řízení jsem platila 180 Kč. Za každý den skladování navíc (když jim člověk nepošle vše požadované v nějaké lhůtě asi 14denní) je 10 Kč.
    A to celé se podniká kvůli tomu, že věci nad 22 dolarů sice nepodléhají clu, neplatí se clo, ale DPH se platí. A to vyměřej 21 % jenže ne z hodnoty toho balíku, ale z nějaké vyšší hodnoty. Nevímproč. Poslala jsem jim – na naléhání kolegyně, kterou to zajímalo – dotaz a byl postoupen někomu k prošetření, tak ještě nevím odpověď.
    Prostě hlavně nedostat z Ameriky balíček v hodnotě nad 22 dolarů. Zaplatila jsem kvůli tomu přes 400 Kč navíc :(

  46. Balím batoh, možná budou nakonec dva. Už nejsem úsporná, nestačí mi dvoje kraťasy jako kdysi. Chci mít na výběr. Nesnáším nemít na výběr.
    A nebudu přestupovat, protože nejedu do Kutný Hory, Kutný Hory, koudelníkův syn, ale do jiného krásného města a lesů.
    Mějte se báječně, poslední prázdninový týden si to žádá!

  47. Ano, nejsme vybíravé, ale jsme rády, když si můžeme vybrat! Proto ať jedu na víkend nebo týden či dva, nedovedu se vzdát možnosti výběru. I moje zavazadla jsou objemná. Liško, kampak jsi odjela??? Jsi tajemná! A tím dráždíš naši představivost.

  48. Zuzi ahoj,
    já dráždím dál i po návratu, protože jsem se nestihla dohodnout, jestli o uplynulém nabušeném týdnu budu referovat na blogu a co a jak.
    Bylo to prima.
    Škoda že za tři týdny už je zase podzim.

  49. To teda, jo, škoda, uteklo to ani nevím jak. Ale i podzim a zima mají své kouzlo. Člověk není tak rozlítanej a bude čas na návštěvu kina. Jen aby bylo na co jít. Tak už Liško piš, piš, piš, co je nového. :).

  50. Něco už vím, co napíšu.
    Jenže teď musím udělat pro nějakou sociální akci plakátek, co jsem slíbila, a už mám zpoždění. Teprve vpodvečer jsem nakreslila nějaký kousky a teď nafotila a budu je v počítači skládat a vybarvovat. Akorát mi připadají nicmoc. No tak to kdyžtak ten pořadatel nepoužije, no…

  51. Hurá, dodělala jsem ten plakát!
    Kdyžtak vám ho pak ukážu, až bude i s textem. Docela ujde. Není to dokonalý, ale je to možnost, jak by to mohlo být.

    No a je úterý tři čtvrtě na deset večer … a v pondělí jsem chtěla poslat nějakou tabulku (svůj vedlejšák) a vyřídit maily a neposlala nic, až zítra.

    53 zuzi
    Podzim je právě dost ukrutně ulítanej!
    Loňský září jsem padala na hubu. Letos to bude míň práce a víc zábavy, asi, ale stejně furt něco.
    Jsem ale ráda, že mám teď jen vedlejšáky, co mě baví.

    Ten druhý organizačně-administrativní, co mi tak nešel a dělala jsem kiksy a byla nespolehlivá, už jsem od června nedělala. Hurá. Ten první si nechávám, je to dobrý, i když taky často nejdu na mail tak často, jak by se hodilo…
    Zato příměstský tábor na konci srpna navíc byl bezva, hurá hurá, a dneska ten plakát, za kterej mi dokonce prý zaplatěj a mám si říct, kolik. No prosím, to jsou věci. Sice jsem neměla peníze na nějakou dovolenou podle konvenčních představ, ale letos jsem si koupila už čtvery boty a páté si koupím brzo. To se mi nikdy v životě nestalo. Však jsem je přesně už potřebovala.

  52. Liško, prosím, vyfoť ty nový boty i plakátek, víc mě ovšem zajímají boty :). Díky.

  53. zuzi,
    jak víš, že ty boty chci vyfotit :-)
    Včera jsem koupila svoje vyhlídnuté podzimní.

    Plakátek jsem dodělala teď. Snad to bude včas… jela jsem do práce městským busem namísto10minutové jízdy hodinu a 10 minut! :(
    No a můžu se vrhnout na vedlejšák, který dva týdny stojí opuštěn… taky blbý.
    Případně pracovat, když jsem v zaměstání, žejo…
    Takže boty doufám vyfotím zítra, to je sobota.

  54. Juch, vše doděláno a pátek byl v pohodě, dnes provedeno slavné sobotní focení letošních bot – a pak jsem zjistila, že fotky nemohu dát do počítače, protože jsem kabel nechala v práci. Takže počkají na pondělek. A můžu dělat zatím další fotky a další … a vyperu konečně po táboře, defragmentuju počítač, přelakuju si nehty na nohou, pustím si asi film (ráno jsem se koukala na Singing in the Rain, parádní taneční čísla).
    Takže v souladu s nadpisem výše – nic je ono, běžné všední věci jsou pro mě svátek! Svátek, že svítí sluníčko a já nemám žádné pracovní resty a mám den jen pro sebe. Už vidím, že ven asi nepůjdu, budu tu krásu vnímat zpovzdálí. Andulce jsem dala salátový list s vodou prý to zbožňují – jenže tahle to nezná, bojí se mě, nikdy nebyla mimo klec. Ale já jí ukážü svět a vztah! Hm, další zvíře, které nemá svého člověka, bydlí někde, kde je provoz ve všední dny a jinak je samo. Jako naše zlatá kočka v práci. Asi mám s takovými zvířaty něco společného, že si je vždycky nakonec navážu na sebe…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.