Noční Klokan

S MALOU RVAČKOU

Plánovali jsme se sejít v neděli, Soused volal v sobotu, když jsem dojídala večeři. Že zas krize a jestli se nesejdem dnes. Tak jo. Jsem RR, říkala jsem si cestou – Rescue Ranger. A taky ZZ. Zasranej záchranář. Co přijede na zavolanou.

Ale co, beztak jsme se chtěli sejít. Krize je to podobná jako dřív – věčně nespokojená žena vs. oddaný muž cítící se jako hadr. Ona to jinak neumí, jinak to s ní nebude, všechno hází na druhé a dělá z nich blbce, takže jsou dvě možnosti – buď toto přijmout, protože to z různých důvodů za to stojí, anebo jít od toho. To víme. Přesto je to krize horší než dřív. Protože už je mnohá v pořadí za těch pár let. Každej jinej by odpadl už dávno, říkám. Soused je tak odolnej, splachovací a trénovanej z dětství, že vydrží nebývale dlouho.

Kolem jedenácté jsem zaznamenala, že dávají židle nahoru: “Oni v jedenáct zavírají?” “- V deset.”

Kam bychom odtud metrem béčkem popojeli? Jedeme k Andělu, nic jiného mě nenapadá. Vybavil se mi bar s dvorkem, kde mají záchod na číselný kód. Nedávno jsem totiž u Anděla byla na Dni neziskových organizací Prahy 5, celý den u stánku, a došla jsem do toho baru pro pivo do kelímku, které nám s kolegyní dost bodlo. Záchodový kód také.

Radši se projdeme venku, přece jen bych tomu dala přednost, protože Klokan už má vypito docela dost. Vzpomínám si, že jsme začali tančit na ulici a pak hned vedle vstoupili do baru s modrým světlem. Hráli tam Queeni z juke-boxu. Sousedova oblíbená kapela. Zalíbilo se nám tam. Queeny má rád i muž u baru – oba se sousedem hrají na virtuální elektrickou kytaru, muž dokonce i na klavír. Prý chodil do lidušky. Já v klidu pokračuji v pití piva.

Barmanka vypadá sympaticky, je tu celkem do deseti hostů. Jeden z nich je hladce oholený mladší Arab. Obrátil se ke mně, samozřejmě se mi nalepil na rameno, jak to tak tahle kultura bílým ženám dělává, nasadil přimhouřený úsměv a zeptal se “Jak se jmenuješ?”

Já,  jak to tak dělávám při podobné otázce, odvětila, že on se představuje první. Tak jsme se představili. Dobrá. Pokračujeme v barobytí. Freddie Mercury jede. Pán u baru je veterán z Afghánistánu, Iráku a Mali. Arab se usměvavě chová trochu, jako by mu to tam patřilo. Veterán mi říká: “Oni jsou strašně hodný lidi! U nich doma.” Jak přijdou sem… Přišli dva vysocí vlasáči. Přinesli Arabovi asi trávu protože mi ji přichází ve sklenici nabídnout. Pak pro ně objednává tři zelené. Nebo absinth? Už nás nějak sere, ačkoli si nic neříkáme. Otáčí se do lokálu a všem přítomným s úsměvem adresuje: “Co, vy kundy!”

A co teď, my kundy? Nechat ho být, ať si žvatlá? Nic to přece neznamená. Bylo by to jiné, kdyby byl Čech? Zcela jistě. Nic by to neznamenalo. Ale takhle to znamená, že oslovuje z pozice cizince nás, všechny přítomné. A my jsme všichni Češi. Zvečera jsem Sousedovi odsouhlasila, že řekl své vyvolence, že se cítí jako hadr. Ničemu to nepomohlo a nepomůže, ale připadá mi to pro něj lepší, než držet hubu a nechat druhé se po něm vozit. – A teď máme nechat Araba, aby došel k závěru, že my Středoevropani jsme bezbranná másla, která nechají druhé se po sobě vozit? Komu to teda říká, nám konkrétním lidem v baru, Čechům, komu?

“Komu to řikáš? Komu to řikáš?” povídám mu nahlas.

Otočil se na mě, načež Soused šel hned po něm, začli se prát. Veterán je vzápětí od sebe oddělil; já byla naprosto v klidu, protože u toho byl on. Jinak blbý, Soused byl dost napitej. Povídá: “Škoda. Škoda že nemám s sebou nůž.” Dodává, že by bránil mě nožem. No to snad ne. “To by byla nedovolená obrana. Je to neškodnej provokatér,” říkám Sousedovi. “Je to neškodej provokatér,” opakuje veterán, velitel tanku. A vážně radí, abychom vypadli. Tak jo. Nedopíjím půllitr.

Jdeme vedle všichni tři, do té hospody se záchodovým kódem. Dáváme si každý jeden nápoj. Soused sedí a usíná. Veterán několikrát říká “On tě má rád.” Půjdem domů. Loučím se s velitelem tanku, půjdu domů sama. On si bere taxík. To je spásný nápad! Loučím se s Klokanem, ne, s tebou také nepojedu, ukládám mu telefon do batohu, batoh na klín, do ruky mu dávám svou bankovku, říkám řidiči jeho adresu, zavírám dveře auta a jdu na Palackýho most. Jdu domů pěšky, mě to baví. Je to pět kilometrů, za hodinu jsem doma. Ve čtyři ráno.

Ještě že jsme ten sraz měli v sobotu a ne až v neděli!

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

46 komentářů u „Noční Klokan

  1. tak to je síla!!! nevím co říct až na to – že pro mě od shora dolů všechno špatně. Od tvýho momentu (pocitu) RR, ZZ až po to “rozloučení se” a nocí cestou sama domů pěšky. Jasně, drsný pařby, špatný podniky, špatný konce pařeb znám taky – ale to mi bylo dvacet. No, síla ! štěstí Líšo, že se ti nic a nikde nestalo. Velké Ufff!

  2. barčo,
    jak to? Já se cítila celou dobu naprosto bezpečně a klidně. Prostě mejdan. S normálním koncem. Byla jsem ráda, že je to mejdan, na kterým se jde do dvou tří podniků, to mám pocit, že jsem aktivní a jen nesedím na místě :)

  3. Akorát ten usmívající se Arab nebyl obvyklou součástí mých mejdanů, ale já mám za to, že to byl neškodnej provokatér.

  4. Liško, napsala jsem komentář, ale nejde mi to vložit sem – tak to máš v mailu. Zkus to vložit ty :-)
    2. Mě ten tvůj mejdan připomněl jinou příhodu – viz. mail. :-)

  5. Drsný, al ene špatný.
    Velitel tanku se mi líbí. Chlap, co tě přesvědčuje, že tě jinej chlap má rád, tě vnímá jako ženskou hodnou mění rád. Nebo jak to napsat. Čili možná jen čekal na signál. Nelíbil se ti? Bylo ti s ním bezpečně…

  6. ru 5
    On má malý dítě, říkal.
    Jo, cítili jsme se spolu tak normálně, dobrý, ale přece jen měl taky dost vypito, takže nemám tušení, jaký je.

  7. 4 – Barča komentuje drsnější příhodou:
    Vzpomněla jsem si na lonské takové nečekané dobrodružství se Saulem. Nerada na to vzpomínám.

    Jeli jsme z Prahy, taky jsme to oba pokazili tím, že kdybychom jeli původním dřívějším vlakem, jak jsem chtěla – nedošlo by k tomu. No prostě ve vlaku parta mladých agresivních debilů napadala slovně dost drsně cestující ve vlaku…..já jako ženská bych to řešila jinak, než Saul, ale stalo se. Prostě jsme nakonec vystoupili oba v noci z vlaku v Kolíně, a dohodi se společně, že prostě už dál nepojedem – on do Ol já do HK. Takže spoečně řešit krizovou situaci – nocleh, samozřejmě hádka,(ze vzájemnýho strachu) ale dobrý, nakonec jsme zůstali v jednom hotelu společně na pokoji, nespali jsme, hádali jsme se, probírali jsme to…nakonec ráno po snídani jsme oba společně jeli na nádraží, společným vlakem směrem na Ol, já vystoupila v Pardubících a dostala se pak domů. Prostě blbá nečekaná krizová situace, ale zvládlo se to nakonec přestože dramaticky, ale společně.

  8. 8. Liško, díky.
    Oba na ten Kolín neradi vzpomínáme. Ale na druhou stranu musím říct, že od té doby to se zpátečními vlaky zvládáme o něco lépe :-)

  9. (achjo, mám poč v posteli a ne v obýváku, jde mi internet dnes hodně mizerně! Zkusila jsem se připojit na internet přes cukrárnu, co byla v dosahu sítí, ale to se nezdařilo, to je vopruz. Ha, teď naše připojení půl minuty jede…)

  10. 8,9
    zážitek nicmoc. Ale líbí se mi, jak končíš větou
    “nečekaná krizová situace, ale zvládlo se to nakonec přestože dramaticky, ale společně.”
    Společně. To je nejvíc. Taková hádka, ve které a po které je každý sám a vlastně to není společná komunikace, to je blbý. Společně je super!

  11. ale k tvému článku, to vypité provokaterství a ještě od arabáka to mě hodně vyděsilo.
    je v tom nepředvídatelnost, dobře, že jste se vypadli, podobně jako my jsme vypadli z toho vlaku se Saulem, hustilo se to tam.

  12. 11. krize a hádka právě byla, že já i Saul jsme jednali v té době ne společně, ale spíše každý po svém za sebe – jsme na to léta byli zvyklí. ale na tom krizovém místě v tom vlaku jsme byli spolu a měli strach jeden o druhýho – jen to každý z nás řešil po svém, jinak.

  13. 11.ten blbý pocit z toho všeho a z toho co kdo z nás zvoral a nepochopil byl delší čas.
    a pak postupně už další všední dny v klidu a v bezpečí jsme si o tom mohli povídat.
    Přímo na místě ve vlaku a v Kolíně to bylo dost drsný pro nás po všech stránkách.

  14. a Liško, kdo ví, jak by se Klokan bez tvé pozornosti dostal domů, ten teda asi opravdu musel mít dost!

  15. 13,14
    křest ohněm. Brrr.

    12
    ten Arab mi právě připadal takovej, jak je znám, typickej, s úsměvem, lepící se na tělo. Bývají dost voražený v případě, že potkají samotnou ženu v noci. (Prostě sama bílá žena je kurva, na kterou můžou sáhnout, a předpokládají podle svých měřítek,když jde sama večer, že to prostě lehká žena opravdu je, že s nimi půjde, a naserou se nebo jsou překvapený, když ne; měřej to podle svojí kultury.) Já tam ale byla se Sousedem a věděla jsem, že velitel tanku je velitel tanku, kdežto ten Arab to asi nevěděl, takže jsme měli mnohé výhody.

  16. 15 on by nějak klopýtal a někde si ustlal, asi, to by taky nakonec šlo, on s tím počítal :)

    Podle svého zvyku dnes poslal řadu děkovných sms. Doufám, že si pamatuje, že ta bankovka byla moje! :- )
    On totiž už neměl moc hotovost, jak jsem zjistila po prohlídce jeho šrajtofle.

  17. …ještěže, ten Klokan neměl s sebou nůž…..ani nedomýšlet….

  18. Nevím,ožralej arabáč,kterej by jen tak neadresně prohodil “vy kundy” by mne asi nechal ledově klidným,možná bych se tomu i zasmál ale do fyzickýho konfliktu bych se kvůli tomu nepouštěl.
    V tom vlaku to bylo jiný.
    A koneckonců ani tam ke rvačce nedošlo,naštěstí,protože tam by už i ta obrana nožem byla na místě.

  19. 8:
    nenapadala je jen slovně Barčo.
    A ženský to tam s nima řešily taky,dokonce dřív než já.
    Ale nechme toho,to je jinej příběh.

  20. Arabovi možná stačilo vysvětlit,že kunda není nikdo v tom baru,ale ti kdo ho k nám pustili a nechali tady žít.

  21. Araby jsem zažila v akci i se všemi provokacemi a se záchvatem pláče když jsem ho objala a zpívala mu tiše a houpala ho na kolenou… Oni nejsou šťastní…ani doma ne, ani tady ne. štvanci sami sebe, v sobě zavřeni a s problémy ve vztazích. i mezi sebou, i s jinými nezávisle na kultuře či zemi.

  22. ale baví je vzbuzovat emoce… když jsou emoce vytočené na maximum, teprve začínají žít.

  23. téma arabové: vzpomínám….90. léta, hotel Černigov 14. patro – nejluxusnější diskotéka – chodili jsme tam s holkama z práce – byli myilí, platili, bavili se…..šlo jen o to, nezůstat s nima sama jako ženská.

    Vídeň: turecký bar a tamnější prodej – překupníci rakouští s bílým masem, Turek mi tehdy pomohl, nojo, ale zase ti tři albánci za bílého dne na ulici.

    současnost: arabové v práci – stálí, doktoři – ok. jenže svět se pootočil všemi těmi událostmi ve světě – IS apd. dnes už nemám dvakrát dobrý pocit, když mi odpoledne na odd. přijde skupina arabských mediků a mediček s batohama na zádech, kde mají sice učebnoce, vodu a plášt a shání vyučujícího lékaře….už je to divný pocit z nich.

  24. 23:
    to jo,ale u nich a mezi svými má to vytáčení emocí jasný pravidla,který oni znají a dají si bacha,aby je nepřekročili.
    Tam někoho urazit opravdu znamená mít kudlu v břiše.
    U nás mají pocit,že můžou cokoliv.
    Bohužel v podstatě oprávněný.

  25. Protože pravidla, který tu kudlu v břiše za urážku zakazují, jim přijdou směšná a celá taková společnost nedůstojná.
    Tak jako my nerozumíme jim. Ani my ani oni nejsme schopni respektovat, že nejde měnit, cokoli si člověk zamane, ani když si myslí, jak dobře tomu rozumí a jak dobře to myslí. Že jediná cesta je nevstupovat, nepřekračovat a nechat být.

  26. To jsem tam,tuším v Syrii sledoval scénu…zřejmě jen nějaká blbost ohledně špatně koupenýho lístku na autobus.
    Do pár minut se tam hádalo,ječelo po sobě,šermovalo rukama tak 20 lidí.
    Bengál jako prase.
    A pak se prostě uklidnili a s úsměvem se rozešli.
    V těch jejich kavárnách a čajovnách to samý.
    U nás se chlapi takto v hospodě hádat,tak do pár minut je rvačka jak sviňa.
    Ale pro ně je to prostě součást komunikace.
    Zvyšovat hlas jo,ale na urážky bacha,na to mají jasný meze,který neradno překračovat.

  27. 28. :-) folklor – viz, jejich bazary. nesmlouvat, nediskutovat o ceně – je pro ně urážka. neumím nakupovat na orient bazaru :-) vyzkoušela jsem si to v Athénách :-))

  28. “….A vážně radí, abychom vypadli.”
    jo,jo veteráni bývaj rozumný chlapi.
    Mě taky jeden z Vietnamu ochránil,ne před rvačkou,ale před ženskou:-)
    Která na mne zavolala policajty,protože jsem ji nabídl panáka.
    Toho odmítla,já už dál neobtěžoval,hleděl si svýho chlastu,ale on za mnou přišel,že mám radši vypadnout,že už pro mne jedou.
    Jsem si myslel,že si dělá kozy,ale radši jsem šel a za prvním rohem už jsem slyšel houkačku.
    To by ze mne měli radost,z toho mýho rok propadlýho víza….
    Jó to byly časy v jůseej:-)

  29. Nevím, co všichni máte za strachy, štrachy… :-) V takových chvílích se naopak člověk cítí víc naživu. A bloumat Prahou ve 3 ráno může i mamina od rodiny, natož liška a další šelmy psovité ;-)

  30. Klokan… to je věrný chlapec. Všechno přežije. Co to musí být za femme fatale, že se jí tak drží přesto že se k němu nechová hezky. Spíš bych tu slabost a jistou závislost čekala u ženy.

  31. 18-29
    pro mě je ta kultura tak odlišná, že ji nechápu. To chování je pro mě tak nezvyklé, že si na něj nikdy nechci zvykat.

    ratko 22,23
    týjo, to je dost zajímavý!
    Takhle přímo mě to nikdy nenapadlo, že mají rádi vytočenější emoce, ale podle toho chování to tak bude.

    barčo 25
    jasněěéééé, hotel Černigov, te je vidět z autobusáku. jednou jsem tam byla na výzkumu veř. mínění o jogurtech, protože jsem měla dlouhou pauzu na přestup :-))
    Divnej pocit, žejo? Zasahuje to, i když nechci – v metru obzvlášť…

    26,27,28, 29
    no, právě, TAK jiní…

  32. Shanti 31
    žejo!
    V noci ráda chodím pěšky po městě.
    Popravdě tedy si v 95 % případů tu cestu pak nepamatuju, nevím, kudy přesně jsem šla a jaké to bylo, ale to neva. Ani tu nedělní si nepamatuju. Jen Karlovo nám. jako jeden bod, pak už nic. :)

  33. 32 zuzi
    no, bývá o tom slyšet víc v souvislosti s ženami.
    Femme fatale má určité přednosti, které on má rád, tak mu připadá, že to za to stojí. Je to přelomové, protože pro žádnou v minulosti by to všechno nedělal. Plus odstěhoval se daleko, snaží se vydělat atd. A buď to vyjde, nebo by šel zase zpátky do svého kraje. A to by bylo taky nějak přelomový, vrátit se zase… možná to není úplně pozitivní představa, tak se snaží dál.

  34. 35
    a dělá to, co si myslí, že povede k cíli. Nedělá to, co chce on, ale to, co chce ona, jenže ta věčně nespokojená mu za to ještě vynadá.
    Teď nevim, jestli se smát, nebo vůbec ne. Jediný, co můžu dělat, je s ním občas být a stále opakovat svůj názor: Takhle to je, ona to jinak neumí, s nějvětší pravděpodobností to takhle bude pořád, když je to tak na začátku a už pár let. Takže buď přijmout a vydržet tohle, anebo jít od toho.
    A to on ví sám.
    Jenže co kdyby to vyšlo…

    Naše kamarádství je dobrý. Ono není jednostranný, že já jsem jeho vrba – to ne, my si říkáme vzájemně, že se každý z nás podceňujeme. :-)

  35. 34
    Ty máš tu kouzelnou podnapilost, kterou ti závidím. Jsi veselá, není ti špatně, perfektně funguješ, ale druhej den si nepamatuješ nic.
    Já to mám doplňkově – je mi blbě, bleju a ztrácím rovnováhu i sílu k čemukoli, ale pamatuju si bohužel úplně všecko.

  36. Ty bláho, to je večírek! Veteráni že bývají rozumní lidé? Tenhle zrovna jo, ale obecně mi veteráni teda nepřijdou zrovna jako etalon psychické pohody. Mě přijde, že Arabáči vyvolávají zbytečný emoce. Tím teda rozhodně nemíním, že bych měla radost z vtěrky na rameni, ale zas mu nemůžete upřít, že se aspoň ze začátku snažil. A s těma kundama – nevím, ne/pobouřilo by mě to stejně v jakýkoliv jiný pajze ve tři ráno. Urazilo by to od starýho chlapa? Od Vietnamce? Rusa?
    Chudák Klokan:) Za tu prázdnou peněženku a batůžek na bezuvládných kolenou:) Za nic jiného chudák není, protože jestli je tak dlouho ve vztahu s takhle nekompromisní partnerkou, tak nevěřím tomu, že to tak trochu nechce a nepotřebuje.

  37. ru 38
    My si opakujeme obě varianty :-)) Já tedy s vědomím, že kamarádovi zdůraznit tu variantu změny je blbý, protože to bude cítit jako tlak a změnu stopne a navíc je po kamarádství, protože jeho potřeba byla si postěžovat a být přijatej (často tak, ale mohla bejt i jiná, tojo). Proto sice beru v úvahu obě varianty, ale víc mluvím o statu quo (jak se to skloňuje??). Tím si kamarád líp uvědomí, co všechno ten status quo obnáší – když si ho zvopákne. (A já taky a budu ho líp chápat a on si všimne, že je pochopen a přijat a může sám sobě udělat pak totéž, snad, ideálně.) No a tam právě je šance na změnu. A na takovou, na kterou přijde sám a bude načasovaná podle něj. Říkat někomu, že by se mhol nebo dokonce měl přiklonit ke změně, když zatím uvnitř bojují ty dvě jeho strany, nevede ke změně. Paradoxní teorie změny se to myslím jmenuje. Na to spolíhám! :-)
    Napřed poznám sebe, svůj status quo líp a líp, až pak na základě toho se můžu rozhodnout něco měnit. Do tý doby mám málo informací, abych mohl nějakou změnu udělat.
    Na to spolíhám.
    Beztak se člověk na sebe kolikrát naštve, že nic nemění, není schopnej změnit, setrvává a to dokonce v utrpení…
    Nojo a to je taky to samý: dokud se takhle naštvávám na svoji neschopnost změny, žádnou změnu neudělám. Protože nejsem k sobě laskavej, nejsem shovívavej, nejsem se sebou kumpán. Tak nemůžu dělat nic, protože nejsem jednotnej. nejsem usnášení schpnej :-DD

    – teda to je mými slovy, jak mně to připadá. Možná ta paradoxní teorie změny je jinak, já už nevím. Jen popisuju, k čemu to omílání stejné situace dokola a dokola, může vést. Ale kdy, to nidko neví. To se musí čekat :(

    37
    aha. Tak co je lepší… asi to moje, pokud to není předzvěst demence.
    Zatím jsem vždycky došla domů, ale pamatuju si cestu jen jedinou, z vánočního večírku – tu kdy jsem rychle běžela z kopce, (protože mi předtím pod vlivem nedošlo, že mám radši jet tramvají, když je to 3,5 km na metro) a rozplácla se na přechodu, pak čůrala na kraji parku a pak běžela zase dál a vběhla do posledního busu na poslední chvíli.

    Asi musím běhat a pak si to budu pamatovat! Rychlá chůze asi tolik nerozproudí paměťové stopy.

  38. … nedávno, jak jsem tvrdila, že neuplatňuju žádné psycho-myšlení v soukr.životě, tak to jsem, koukám, lhala :-DD

  39. 39 psice
    Mě to nepobouřilo ani neurazilo, mně připadal jako neškodnej provokatér,
    ale když stejného večera ocením, že Soused vyjádřil svou nespokojenost (i když je to k prdu) z toho, jak s ním někdo mluví, tak najednou mám dělat, že je norma, aby někdo s úsměvem oslovil takhle přítomné? – To jsem právě nemohla. Teda mohla. Mohla jsem to nechat plavat, nic to neznamenalo (jsem si říkala, ale kdoví…) Ale zvolila jsem, že to nechci nechat plavat, protože bych si připadala nekonzistentní.
    A protože usměváček, co se cová ze všech přítmných nejvíc jako doma, ten vysírá, i kdyby byl Cech jak poleno.
    Zajímavý je, že to chování, mám dojem, mají jen cizinci. Jakýkoli. Evropani. Ti na návštěvě. Nebo si toho u nich víc všímám, asi jsem nějaká na to vysazená. Nakonec kdoví, jestli se tak sama nechovám, dost možná vysírám :-) přesně tím samým…

  40. (ten internet je slabota, trvalo hodinu, než jsem vložila asi 4 komentáře, tak jdu od toho, dobroooou)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *