Notýsky z puberty (2)

TAJNÉ PÍSMO NA TAJNÉM MÍSTĚ!

puberta-notys1

7*5◘6* byl můj nejlepší kamarád. Bydleli jsme ve stejném domě, nad sebou. Chodili jsme spolu do třídy, ze školy, do turistického oddílu a odpoledne jsme se často navštěvovali. Na výletech jsme hráli jeden na flétnu, druhý na kazoo nebo trumpetku s barevnými klapkami a dávali si hudební hádanky. Uspořádali jsme představení papírového divadla. V našem bloku bydlely ještě nejmíň čtyři naši spolužáci ze třídy a scházeli jsme se na dvoře. S míčem, křídami, koloběžkami, gumou na skákání a všemi sourozenci.

S Danem jsme byli jediná pohlavně heterogenní kamarádská dvojice v celé velké škole a po osm let docházky to budilo podiv žactva a otázky, kdy bude svatba. Spolužáci ze třídy si po pár letech zvykli, ostatní žáci stále zvědavě zkoumali, o co jde.

Inspirovali jsme se knihou Děti z Bullerbynu – ty měly nataženou šňůru z okna jednoho do okna vedlejšího domu a posílaly si po ní poštu. Nebo věci? Už nevím. Hned jsme si představili náš velký dvůr! Jak by se to dalo využít? Naše pokoje byly přesně nad sebou. – Jasně, z okna do okna, nahoru-dolů! Uvázali jsme špagát na kliku mého okna, na druhý konec přivázali igelitový pytlík. Do něj budeme dávat dopisy, bonbóny a tak. Jak ale poznám, když pošlu zásilku, že už ji kamarád vyzvedl a napsal odpověď? Musíme mít signály! Když Dan trhne spuštěným provázkem jednou, znamená to: “Stačí, níž už nespouštěj, vyzvedávám poštu.” A když trhne třikrát, znamená to: “Pošta připravena, můžeš tahat nahoru.”

A fungovalo to. Dan škubal dost vehementně, až se pelargónie v truhlíku za oknem chvěla.

To nám bylo asi jedenáct nebo dvanáct. Jedno léto jsme taky pro komunikaci měli zavedený domácí oranžový telefon. Nebo ne domácí, asi na drátu, dva aparáty s malým dosahem a červeným světýlkem (znáte to?), ten byl Dana. A později jsme zavedli signály na záchodě. Cinkali jsme do takové tlusté trubky, spojující patra. Nejdobrodružnější byla ovšem tajná abeceda!

Psali jsme si vzkazy tajným písmem a dávali si je dole v domě do poštovní schránky. Uměli jsme je vydolovat i bez klíčku. To už nám bylo třináct, byli jsme v sedmičce. Danova ségra, o dva roky mladší, kamarádila se ségrou jiného kluka z domu; chodily spolu do třídy. Ty dvě se také zřejmě pídily po dobrodružství a dostaly detektivní náladu. Vyčmuchaly, že si píšeme tajným písmem a zpozorovaly, jak zhruba vypadá. Ale nevěděly, kde máme skrýš na dopisy. Bylo jasné, že si je vyzvedáváme někde v domě, asi dole. Jenže kde?

Nechtěli jsme, aby se dostaly k našim dopisům, a vymysleli jsme léčku: budeme psát falešné dopisy, vypadající podobně jako ty pravé, a dáme je dole v domě do elektro-místnosti na hřebík ve zdi! – Odtud na fotce výše nápis PS: NEZAPOMEŇ DÁVAT FALEŠNÝ DOPISY! Je to závěr dopisu od Dana, který jsem vyluštila.

Psala jsem si během luštění text dopisu tiskace do notýsku. A svoje odeslané dopisy jsem si tam přepisovala také, abych pak věděla, na co Dan odpovídá:

puberta-notys2

PS: Na žádnou desku Šmoulů si nepamatuju.

.

43 komentářů u „Notýsky z puberty (2)

  1. Hmm,tak to by nedešifrovali ani v Bletchley Parku.
    Snad leda ten strýc ze Sovětského svazu:-)

  2. Zítra ráno odvezou do sběrného dvora můj obří psací stůl, na kterém jsem tajné písmo fotila.

    Tak budu další notýsek asi fotit na koberci – na starém taky ne, ten jsem včera hodila do kontejneru. A ještě křeslo (druhé si nechávám), matraci do dětské postýlky (mojí). A štokrle tam hodila máma.

  3. Stůl odvezen. Doprovodila jsem ho až na Jarov do sběrného dvora – musí se tam ukázat občanka. Teda občanka já, že jsem občanka, a moje občanka kartička, že mám bydliště někde v Praze.

    A cestou v kabině se dvěma sympatickými Ukrajinci to bylo obohacující – dověděla jsem se, co jsem nevěděla! Jeli jsme kolem zdi s plakáty a jeden tam byl azbukou. “Přijede Maxim Halkin!” řekl stěhovák.
    Tím se potvrdilo, že stěhováci jsou Ukrajinci a ne Rusové.
    Maksim Galkin tam stálo azbukou a je to prý muž Aly Pugačovové, je skoro o třicet let mladší než ona a mají spolu dvě děti. Asi tak tříleté. Které jim odnosila náhradní matka, protože Pugačovová je prý asi tak stará jako Karel Gott.

    Tak to jsem nevěděla!

  4. … na internetu to fakt bylo, že měla dvojčata v 64 letech a rodina bydlí v šestipatrovém paláci s delfináriem. hehe.

  5. Á, byly tam od tebe, ru, už čtyři nepřečtené maily!
    Tak jo, jdu si je ráda přečíst. Telefon jsem nezaplatila 2-3měsíce, to ještě počká. Jdu radši na maily :)

  6. 7
    Ale já termíny potřebuju vědět co nejdřív. Při odpovědi až v létě by mohla spát už leda pod širákem.

  7. 9,7
    beru termíny zadní dva. A ty přední dva by asi taky šly, v tu dobu (nevím přesně) budu zhruba týden na vysočině, takže bych jen popojela.
    Jójó.

  8. Dneska večer, zítra večer a v sobotu dopol balím v Horo. To by mělo časově stačit, ne?

    Doháje: Právě jsem naplnila knihami dvě krabice a už jich mám jen pár. Těch krabic! Knih ještě dost. Knihovničky jsou miniaturní, jen osm krátkých regálů (to je prd!) a nahoře nějaké drobnosti, např. 20 notýsků.

    Jenže si představte, že do těch dvou krabic se vešel jen JEDEN regál knih A PŮL. A těžší krabice už jsou moc těžký.
    To bych potřebovala ještě 10 krabic jen na knihy. A co nádobí, žejo,mám sice piknikový košík a batoh a menší batoh, ale…
    všechno nejde naházet jen do pytle z igelitu. Krabice už mám jen tři a pak jen malinký, od bot apod. Zítra abych cestou z práce pobrala víc než tři krabice a to jde blbě.

  9. Notoje asi pro dnešek fuk, protože mi stejně už došly lepicí pásky :)
    Mno. Zítra koupím, dokoupím. Pozítří stěhování. Dneska bych mohla ještě svázat špagátem k sobě krabice s botama, dole v suterénu pod schodama. Když teda nevyndám do krabic všechny knihy, abych mohla rozmontovat knihovny.
    Postel chci taky rozmontovat, až se na ní naposled vyspím…

    – Si tak píšu, abych se později mohla podívat – až to budu zase potřebovat – jak se inteligentně balí saky paky včas a tak.

  10. Jsi dobrá, vím co je stěhování. Stěhovala jsem se asi 6x. Se vším :-) pokaždé ale s méně a méně věcmi.

  11. Já zatím stěhovala 4x, ale u našich jsem vždycky měla svoje historické, aktuálně nepoužívané věci. Hodně jich ale ke mně patří – koberec, zvětšovák, fotky z dětství (co jsem hlavně já fotila), dětská literatura, ty moje papíry, notýsky, pár obrazů, hodně oddílových věcí, vyrobených her, věcí na hry, mapy…

    Mapy chci – až se nastěhuju – narvat nahoru na zeď nad dveře a nad knihovnu. Vyrobit z nich možná nějaké koláže skrumáže – stejně detaily nebude u stropu vidět. I mapky, co jsem si kreslila v dětství – kde kdo bydlí na Šumavě ve vsi a podobné srandy.
    Uvažuju, že je všechny dám do nějakých rámů, nebudu je lepit rovnou na zeď. To jsem zvědavá!

  12. Uvidíš… my všechny tvůrčí počiny máme v krabicích, nakonec se to vyhodí. zůstane pár drobností pro další generaci.

  13. 5 – Já jsem měla dvojčata – 2. a 3. dítě – v 36 letech a mám pocit, že absolutně nestíhám chápat, takže po šedesátce? Nevím, jaký smysl to má, co dětem a světu tím kdo dá, snad jen sobě.

  14. 16. banánové krabice jsou všude, stačí se stavit v nějakém obchodě a naskládají ti jich kolik potřebuješ. (po dohodě)

  15. 19
    Ratko, hurá, zas jednou jsem se trefila s tipem na tvou odpověď! Dobrá rada v každé situaci. :-))
    (Tím hojím sebe, páč to mám často podobně, že sebevážně odpovím i na evidentní vtip. :-)

  16. hlavně nezapomeňte na dobrou brazilskou kávu:-)

  17. ratko 19
    nojo, ale banánový jsou moc těžký, když se naložej knihama a hlavně – kolik myslíš, že jich PRÁZDNÝCH člověk tak pobere, když má běžnou tašku s věcmi a jede busem s dalšími lidmi, metrem a busem a pak tři čtvrtě kiláku pěšky…

  18. 20 ru
    aha :)
    Nojo, není nic lehčího než jít vedle do obchodu, vzít si tam deset těžkýcha objemných beden, zatočit Arabeliným prstenem a v tu ránu stát u sebe před domem. Brnkačka.

  19. Saule,
    TEĎ jsem ji dovařila. Akorát nevím, jestli ta kvalita bude potěšjící. Jdu ochutnat. Pak už asi musím jít dělat dřevo na polední táborák, naladit kytaru asi taky a vyhrabat nějaké písně.

  20. Libo 18,
    sobě na prvním místě, tojo. Zas když má peněz dost, zaplatí si i za lepší zdraví a delší život a těm dětem všechno taky.

  21. 22 v pondělí jsem potkala v Podbabě pána a nesl banánovky tři a měl dost. Já šla proti němu a nesla krabice dvě, třetí jsem si vzala z kontejneru na papír až v Horo. A ta mě praštila do nosu (byly v ní časopisy). Kupodivu mi netekla krev. Tady je vidět, jak je to namáhavé, nosit domů prázdné krabice. :)

  22. 23
    Aha, mně banánový bedny samy o sobě nepřijdou těžký, taky si je nosím z Tesca, ale fakt je,že to mám pár kroků a že mám trošku jiný měřítka na těžký věci a že do těch beden nestrkám knížky. Právěže mi to přišlo tak jednoduchý jednoznačný řešení, že jsem si fakt myslela, že si děláš srandu.

    Ale jiný bedny v nějakým marketu i větším obchodu s potravinama mívají taky. Když je tam rovnou nevrší u pokladen pro “rozborku” zákazníkům, dá se jich zeptat, většinou řeknou, že mají, dají.

  23. 26
    Každej den jen jednu.

    Vidělas ten film od Kachyni Kráva? Tam nosil takhle na kopec úrodnou hlínu a kameny na tarasy. :-)

  24. nejlepší jsou banánové, jdou na sebe skládat a vydrží i těžké knihy a mohou se skladovat roky a roky ve stejném stavu. je to odzkoušeno léta praxe :-)

  25. a fakt si nedělám srandu, jelikož banánové krabice jsem po jedné odnosila postupně… když jsem stěhovala celou rodinu a těch krabic bylo asi 40, z toho 10 s knihami

  26. to neplatí, to je jako by jste si o den dřív udělaly MDŽ:-)

  27. to byl taky hezkej svátek.
    Jak jsem se motal po fabrice s hrstí polámaných karafiátů…
    Dnes už si vás nikdo tak neváží:-)

  28. 34. taktak, z titulu našeho pohlaví si nás muži neváží.

  29. 27,28, 23,22,19
    nedělám si srandu – když mám krabice, např. musím jet busem X a ne busem Y, kterej jezdí narvanej. A nemůžu mít zároveň velkej batoh a krabice, musím s tím počítat od rána nebo o několik dní předem.
    A každej den jsem vzala krabice tři – každej den, kdy jsem jela do Horo, což byla neděle a pondělí, předtím 10 dní jsem tam nejela a předtím zas 10 dní ne. Včera (čtvrtek) byl další den, kdy jsem tam jela, a to jsem měla batoh a v něm pytle na odpadky apod., ještě jsem šla cestou do obchodu pro jídlo a když zrovna pak u kontejneru krabice nebyly, tak jsem měla jen ty malý v batohu.
    Je to prostě potíž :-)) I když to tak nevypadá.

    Jednu velkou krabici například (pro ty účely nachystanou) jsem chtěla vzít hned ráno do práce a pak do Horo. Jenže ti dva maníci chtěli, abych jela s nimi v náklaďáku do sběrnýho dvora na druhej konec města, než pracuju. A do kabiny se mi sotva vešel skoro prázdnej batoh, rvát s sebou krabici – byť stěhovacím vozem :)) – to né, to byhc ještě zas musela čekat, až mi ji vyložej, a já ve sběrně jen ukázala občanku a vydala se pěšky do kopce na tramvaj, abych dojela do práce. A to jsem byla celkem ráda, že žádnou krabici nenesu.

    Ale já si ještě nějakou šlohnu v suterénu, někdo jiný, kdo v domě bydlí, je tam má. (Pak je tam možná vrátím.)
    Já tam měla dvě banánovky s víkama, ale jednou po zimě tam natekla voda, takže už je nemám.

  30. … nehledě na to, že chodit po Praze s krabicema jasně ukazuje na moje společenské postavení.

  31. A v tom obchůdku u dvou holek v Horo by nějaký krabice neměli?
    Neb pan domácí, když tam jezdí autem, nešlo by se s ním domluvit, by ti něco vzal?
    Nebo s Klokanem… má auto…

  32. 38
    zapomínáte vzít v úvahu, že jsem člověk, který si neumí říct o pomoc.
    Takže mám smolíka :) a nemůžu se divit, že nemám dost krabic.

    Dneska odpol snad něco schrastím cestou.
    Ještě mám pět tlustých pytlů na odpadky, co prý unesou 50 kg, píšou to na obalu. Cha.

    Můj záměr ale není vyrábět moc těžké krabice a balíky, jen přiměřeně, aby byli chlapci stěhováci šťastni a já taky, protože ty bedny chci vylifrovat dneska večer z pokoje ven. Dřív to nebylo možné, kvůli provozu toho onoho zařízení, co v domě je.

  33. No, tak to bychom měli povídání o (ne)schopnosti zajistit krabice,
    víc už o tom asi není třeba nic dodávat.

    Leda večer, až nějaká prdne, tak asi nezdrženlivě napíšu. :)

  34. Banánová neprdne, ani naplněná knihami. Za celou historii stěhování všecky vydržely všecko

  35. 41
    no dobře, ale já banánový nechci, chci menší a mám menší. Ty, co mám :)
    Za moment se vydám na lov lepicích pásek a krabic.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *