NOVÝ NOTES!
Bez nového notesu jsem se cítila jako bezruká! Jako bez mobilu. Hůř. Jako bez nějakého orgánu. Brr. To nechci. Orgány mi neberte.
V nejbližším papírnictví jsem si koupila dva tenké černé fixy a proštrachala všechny bloky, skicáky a zápisníky. Jako obvykle spousta linkovaných. Nikdy! A nějaké malé – do těch se dost špatně kreslí. A těch několik nelinkovaných ve vhodném formátu (tj. A5 nebo o něco menší)? Mají tenký papír! Že je lesklý a hladký, to už ani jinak nečekám. Ale proč pořád tak tenký?! A když je hrubší a silnější, má žlutou barvu! Proč? Ten nepůjde uspokojivě digitalizovat. Ani tak nahrubo, jak to dělám já.
Jediná dobrá varianta byl motorkářský památníček. Není to myslím poprvé, co jsem zvolila památník. Motorka je asi Honda; nápadně se podobá Africe Akčního Hrdiny. Hm. To se mi moc nehodí, ale jinak to nešlo. Připomíná mi, že jsem stále zvána na tuhle motorku na cestu na sever Evropy, příští měsíc.
Mám to celé přelepit? Čím? Nebo mám vystřihnout Lišku a posadit ji na motorku, jako řidiče? Motorka je divně prázdná a ve vzduchu, asi lítací, jako měl Hagrid… Nebo mám ten obal nechat tak? A koukat se celé léto na motorku, na které bych mohla jet, ale (už) nechci a nemůžu a nepojedu?
Nebo na tu motorku mám posadit Klokana, abych dva poslední aktuální ze zvacích a lákajících mužů měla pohromadě? Nebo ten obal přestříkám! Jasně! Jdu na věc. Jen abych neodvratně nenabarvila své oblečení … Jdu hledat spray.
.
Nad svou neexistující rivalitou a nad tím jak vydržím být dlouho v klidu splachovací… Jak to spolu souvisí? řekla bych že když jsi dlouho splacovací ale pak vybuchneš nebo se ohradíš tak jde jen o míru, nikoliv o jinou kvalitu. a jakou roli v tom hraje rivalita?
Hraje, hraje. Rivalita jakožto soutěživost, jako vědomí konkurence, vstoupení mezi ostatní (ženy, hlavně) do konkurence. Když tam nevstoupím, uchráním se konkurenčního boje / vítězství / cíle / prohry …
A nevstoupit se dá a dělám to mnoha způsoby – například že jsem splachovací a v nezúčastněném klidu.
Až když si všimnu, že jde o něco důležitého a ne že ne, tak se zúčastním, ohradím, ozvu.
2. ptala jsem se spíše ze zvedavosti … kde je ta hranice kdy to tedy není rivalita (protože ta u tebe neexistuje) a stává se to důležité. čím se stává něco důležité? a jakou roli v tom hraje čas.
protože dlouho zůstáváš v klidu, tedy házíš na to bobek a je ti to úplně jedno a najednou je to důležité. to rozhraní mě zajímá
ratka 3
to ovšem obecně nelze říct, nejde o tom obecně mluvit, jen v konkrétních případech. Až přijdou.
V minulosti je ten hlavní před dvěma lety pracovní konflikt kolem projektu … tady popisovaný.
ratko 3
důležité se něco stává tím, že si uvědomím, že je to ohrožující. Že to ohrožuje něco mého – přesvědčení, důstojnost, sebeúctu, cokoli, jakoukoli životní pozici, kterou si uvědomím, že chci mít. Předtím ji jakoby nevidím, vyhýbám se vstoupení do ní (tj. nevydávám se všanc konkurenci z ní vyplývající).
Rivalita je více či méně ohrožující stav.
to je totiž velmi dobré téma… mě přijde že rivalita nás provází odjakživa – je uvnitř zažraná, strach ze smrti.
toto je jen takové rozjímání k tématu, mám vlastnost že když se nad něčím zamyslím otvírají se mi v duchu celé komnaty… obří prostory k danému tématu.
6
strach ze smrti jak by souvisel s rivalitou? To mě zatím nenapadá.
zajímavý!
7. je to přirozené a souvisí s naší tělesností a omezenými zdroji. tedy je to v genech. naši předkové museli bojovat o zdroje… zvířata i rostliny si konkurují o prostor. A většinou je to boj na život a na smrt. překonat rivalitu jemožné jen povznesením se nad vlastní tělesnost. Jinak ne… tedy se mi zdá :-)
8
vyhnutí se rivalitě je vyhnutí se kousku života.
9. taktak… nejde to. to je automatika :-)
10. tedy mohu se schovat, nebo někam zavřít abych nikoho nepotkala, nic neviděla a neslyšela ale jak mě vypustí do světa…. jsem v tom zas až po prdel :-))
Myslíém, že s evyhnout rivalkitě jde. Když člověk podvědomě cítí, že ho více ohrožuje nikoli ten naproti, co by v případě rivality byl potenciální protivník, ale ta rivalita sama, (pod)vědomí, že rivalita znamená boj, který mě vyčerpá a který můžu prohrát. Nevstoupit so rivality, resp. držet si od ní podvědomý odstup, je forma sebeochrany.
My jsme třeba s Žirafkou ani jedna proti té druhé bojovat nechtěly, to ani náhodou, ale je to v nás, ten konfrontační přístup, říct, dát najevo, nechat se vtáhnout, reagovat a nechat zvenčí do sebe a v sobě reagovat… Takže samozřejmě jsme tímhle do sebe párkrát narazily, a obě cítily rozladění nad tím nárazem i nad sebou samými, že k tomu došlo, až zklamání, člověka to mrzí, i když má nutkání se v té situaci prosadit, tak je mu líto, že to zkazil, zkazil tu chvíli,náladu, situaci, vztah…
Zatímco Liška byla pufr. Téměř i lakmus. Protože nevím jak Žirafka, ale já vcelku rychle přišla na to, že stačí vnímat Lišku a pochopím o krok dřív než jindy, že se k té konfliktní konfrontační situaci schyluje. Liška totiž jakoby se najednou stáhla a zavřela do sebe a udělala se kolem ní ochranná aura, “Nevidím, nechci vidět, neúčastním se, jsem sama za sebe a jinde” – pro mě úpně hmatatelně.
A to bylo varovnání, Liška v umělé hmotě odstupu od světa s magnetickou bouří.
Svým způsobem mi to ale přišlo a přijde taky docela razantní, ten její přístup “tohle ne”. :-)
Velmi tvrdá zeď.
ru 12 tyjóó
1.odstavec,
jo, přesně tak!
Já bych tě zaměstnala- každej den bys precizovala to, co chci říct nebo co myslím :-))
2. odstavec
jo,tomu rozumim
3. odstavec
FAAAKT?
O tom nemám ani páru. Dík za info!!!
Takže jsem “vystoupila” z toho ven, aby se mě to netýkalo, jasně.
P.S. neznám akorát slovo pufr :)
-to vše (jako vždy) souvisí s matkou, rodinou, rivalitou nebo /a zároveň (obojí, vylučovací i slučovací poměr) nerivalitou, připuštěním nebo nepřipuštěním si konkurence mezi matkou a dcerou a dcerou a matkou a tak.
12. zed jako obrana?… otázkou je zda je možné vždycky tu zeď postavit a zda bude v životě dost síly ji pořád obnovovat
a taky mě napadlo, že ty a žirafka jste nemusely být rivalky. jen jste si lezly na nervy třeba…taky mi občas leze kdokoliv na nervy. i partner. jen na něj kouknu a pružím.
ratko 14
1.odstavec
no to právě vyžaduje míň námahy než změna :)
2. odstavec
no jo, v některých určitých situacích si lezly na nervy, protože např. něco dělal každý jinak, vždyť jo. A to právě je rivalita. Ty myslíš, že je to něco jinýho?
14. hmmmm pufr je vyrovnávací látka… slabá kyselina či zásada s přídavkem něčeho, která je schppna udržovat stabilní PH roztoku po určitou dobu… i když se tam přidává nějaká reaktivní látka :-)) dá se říct že je to udržovač prostředí… řekla bych přesně to o čem píšeš Liško. Určitou dobu drží stabilní prostředí a pak to pustí :-)))
15. myslím že ne… ale to je věc názoru. Mě by vůbec nenapadlo, že když bud chtít jít doprava (a půjdu) že ten druhý to bude brát jako rivalitu protože on chce jít do leva. Spíše opruz.
Pod rivalitou rozumím, když je třeba balík na přidání mezdmezi skupinu lidí a ti na sebe žárlí a nepřejí tomu druhému když dostane
Nevo když jsou sourozenci v rodině… a bojují o pozornost matky. Když jeden tuto pozornost dostane, druhý mu ji nepřeje. nedokáží sdílet radost druhého, těšit se společně z úspěchu bratra
ratko 17, 18, 19
no, tak to je další zajímavá věc – jak různě se ta rivalita projevuje a /nebo co pod tím pojmem vidí jeden a co druhý.
A ty evidentně máš ten výhled na rivalitu širší než já (já si to teprve prohlídnu :).
Pro mě osobně je ten klíč ve tvojí 17:
právě to. Já to taky beru, že je to fuk, jestli palačinky dělám tenký a moje máma tlustý. Pro mě je to prkotina, distancuju se od toho, připadá mi směšný (a tím z té situace vystoupím ven a mám nadhled), že moje máma začne supět vzteky, když jí sáhnu na její starou kultovní pánvičku, na který dělá ty tlustý palačinky. V její kuchyni.
Do který mě nikdy nepustila. Protože nepřipustila žádnou rivalitu. A proto je pro ni rivalita a ohrožená pozice i taková prkotina jako tloušťka palačinky.
Kdežto já najela do opaku – pro mě je to v klidu, je to sranda, jdu od toho, jdu do jiné místnosti a kašlu na to, jsem splachovací, je mi to jedno, usmívám se, stáhnu se. Vystoupím z toho.
Jenže tím vystupuju i z toho, co je ZA tím, co je to doopravdy. Totiž uznání pozice, rovnocenné pozice a rovnocenné možnosti dělat palačinky tenký, i když ona dělá tlustý (uznání rovnocenných “soupeřů”??). Protože realita je taková: je hodně možností, jak dělat palačinky – uznat i jiné možnosti a nemuset se kvůli tomu vztekat. Je to běžné, že někdo dělá palačinky tak a někdo jinak.
Ale u mojí mámy v kuchyni je dělá jen ona a jen svým způsobem.
Nekompromisně. A já se radši stáhnu,protože taková kravina jako palačinky mi za to nestojí.
Ale ZA těma palačinkama je něco, co za to stojí. A mně trvá dlooouho, než za ten svůj způsob palačinek začnu “bojovat”. Než vůbec trvám na tom, že je to můj rovnocenný způsob. Tedy než vůbec vejdu do nějaké “rivality.” Než konečně poznám, že o něco jde, a to ne o blbý palačinky.
18
Rivalita je soutěžení o cokoli. O mzdu či kariérní postup, ale taky o prostor, o názor, o uznání, o pocit znalejšího, schopnějšího…
My jsme se s Žrafkou sešly dvě poměrně citlivé, a přitom vyhraněné osobnosti zvyklé rozhodovat. Takže cimprlich, jak se na ně okolí tváří a jak na ně okolí reaguje.
Na nervy nevím, lezení na nervy si představuju ještě trochu jinak, byly to spíš opravdu takové střety, nárazy, prostě proti podstatě to úplně nejde ani při nejlepší vůli obou stran. :-)
20. přesně v tom smyslu jsem myslela 1. spontánně mě to napadlo. že tam kde je to prkotina (pro tebe), tam kde se ti zdá že přece o to nestojí se hádat a mávneš rukou tam se ti zdá že rivalita neexistuje…ale ona může existovat, jen je přesunuta jinam, do jiných pozic… tedy zakuklí se :-)
když neporozumím (opět já) jak reaguji na rivalitu v drobnostech… tak tam kde je to pro mě důležité o to s větší silou. Jen proto že jsem se nenaučila nebo spíše vědomě neprožila v podstatě… jak to funguje v podstatě, jako jev.