Tak to vidíte – oblíbená fixa o tloušťce 0,7 mm má nakonec stejnou tloušťku čáry jako japonská s hrotem 1,0 mm. To jsou věci.

Já ale chtěla tlustší nástroj – že překreslím jednu starou epizodu o sýru. Naplánovala jsem si, že to bude tlustší čára, jen černobílé, ve čtvercích. A pátrala jsem, pátrala, až jsem vypátrala, že pro komiksové stripy se asi často používá formát 3:10. Ale těžko říct. Mně se zdá ten poměr stran dobrej, protože je právě na tři čtverce plus tam zbyde širší sloupek místa na podpis. Buď na konci, nebo mezi druhým a třetím čtvercem. To se mi pak jevilo jako rušivé, takže radši na konci.

Tlustší fixu jsem koupila. Je to obyčejná černá školní a stála jen 3 koruny! To jsem nezažila dlouho, že bych v obchodě platila jen 3 koruny. Sympaticky nízké náklady. Papíry jsem si koupila taky nové – gramáž 200 g na nevímkolikčeho a hladké. No a pak teprve jsem zjistila, že jsou až moc hladké a čáry hrotem 0,7 mm nebo 1,0 mm hladce vypadají ještě tenčí. Ta obyčejná školní fixa bude akorát. Lihovky totiž radši už nepoužívám! Ne proto, že propisují na druhou stranu; to mi dřív vadilo, chtěla jsem mít všechny notýsky pěkně plné po všech stránkách. Ted už kreslím jen jednostranně. Jenže lihovky mění barvu a to hodně rychle. Do roka už čára není černá, ale fialová a navíc se obtiskne na protější stranu její žlutý stín; je to nanic.

Překreslila jsem tedy epizodu – je to jedna z těch univerzálnějších, kam v době vzniku méně vstoupilo moje aktuální dění a případně moje naštvání na někoho. Dotyčného jsem si v takových případech představila jako vránu a v komiksu mu to nandala a hned mi bylo veseleji. To bylo v roce 2014. Jsem zjistila. Taky jsem s překvapením viděla, že vránu jsem kreslívala celou černou, s černým zobákem. Je mi jasné, proč – ten notýsek měl na výšku jen snad 15 centimetrů, na pidistránce byly pod sebou nadpis a tři okýnka. Miniaturní. A do toho můj záměr zkusit kreslit po dvaceti letech tuší. A perem. Starým. Které jsem si musela narovnat. A které ani není kreslicí. Na malinkou stránečku. Takže ty obrázky jsou co nejjednodušší, vrána má zobák černý, aby se případné chyby daly prostě zamalovat černě do nového tvaru. Takové miniaturní kresbičky opravdu nejsou vhodné pro tisk, to je jasné. Takže překresleno:

Proč to všechno? Protože to bude v časopise! Hurá!

Teda vlastně nebude.

Protože jsem nepochopila zadání a udělala to následkem toho posvém jako obvykle a jako obvykle vznikl zmatek. Mám dojem, že tohoto svého zakořeněného způsobu se nezbavím a že prolíná do všeho. A pak to takhle dopadá…

Já to nepochopila. Bylo mimo moje chápání, že by si někdo troufnul otisknout ty miniaturní původní starým perem napatlané obrázečky! No a oni chtěli.

„Co jste nám to udělala, vy jste to překreslila naležato. A ten původní styl se nám líbil…“

„Mě by v životě nenapadlo, že chcete ty starý ošmatlaný obrázky!“

„Tak to už nestihneme, dáme tam ten jeden nový a naopak ty staré až později, bude to naopak…“

Zadání totiž bylo poslat těch několik starých. Já se ptala, v jakém rozlišení, pak jsem dostala odpověď a jala se ten jeden překreslovat do čtverců. A já měla jen poslat digitalizované ty staré. Ahááá. Tak to mě fakt nenapadlo. Já je chtěla nakreslit znovu, aby byly jako doopravdy. Jako komiksové stripy bývají. Ne tak odfláknutý. Staré hrcprc obrázky já bych si v životě nedovolila někomu posílat nebo publikovat, to by mi připadalo, že bude ostuda. Je vidět, že existují odvázanější lidi, než jsem já! Asi jsem opatrný nesmělý přizdisráč.

Takže tam dají jiný nový obrázek. Aha. Tak to je konec, to mě úplně vyhodilo z konceptu. Ten má totiž zase úplně jiný formát, je dělaný tou tenoučkou fixou a ke všemu je vybarvený, protože jsem zkoušela, jak by vypadal vybarvený, a poslala jim ho jako jediný na ukázku. Na ukázku. Že ho potom předělám do černobílého… Nebo kdyby musel být barevný, tak bych ho barvila až v počítači, protože ta ukázka, co jsem jim poslala, nevypadá dobře. No a ten tam dají. To jsem tomu dala se svou nechápavostí.

Takže to nebude mít úvod se sýrem, protože ty staré sýrové tam půjdou až někdy, a já teď nemůžu udělat lecjaké nové v tom stylu, co jsem si vymyslela – čtverce, tlustá fixa, formát 3:10. Musím udělat takové, co jdou k tomu prvnímu barevnému. Takže bez vrány, asi. Liška na psychoanalýze. To byl ten první barevný. Ale může se o tom bavit s vránou, to jo. A ten formát úplně blbej, náhodnej. A to mě vyvedlo z míry – uvědomila jsem si, jak dělám věci v sériích nebo celcích, stejný materiál, nějakou dobu stejný formát… vždyť ty moje cestovní deníky, co jsem psala od svých 15 do 30 let, byly všechny ve stejných nelinkovaných školních sešitech. Ty se pak už nedaly koupit, ale kamarádka z učitelské rodiny mi jich štůsek dala. Celkově jich mám asi 30 popsaných. To už je pěkně rigidní sérka!

To jsem o sobě nevěděla, že dělám takovéhle cykly, ucelenosti a že potřebuju mít daný jeden rámec a v něm pak můžu cokoli. Když si nedám žádný rámec, nemůžu nic. Jsem ve zmatku. Nemám, z čeho vycházet, k čemu se vztahovat a jak ten rámec narušovat. Když není.

Vduchu už jsem najela do čtverců a už lezou. Například jsem chtěla překreslit ten koňský vtip. Překreslit. Aby měl kůň lepší uzdu. Potom je tu variace na starej fór, jak tři slepci potkají slona (kterej samozřejmě taky měl být překreslen!):

Prostě jsem nějaká konzervativní a teď mám změnu a určitě z ní vypadne něco děsně zajímavýho. Hurá, hurá, hurá.

A když se otiskujou takový malý pokaňkaný obrázky, tak nějaké pošlu do New Yorkeru a bude to! Nebo někam. Nevímkam. Zeptám se.

Jo a k podpisu! Řekla jsem si, že do časopisu – oho! – dám věci pod svým jménem, nebudu se schovávat za infantilní přezdívky. Zkoušela jsem ten strip ze tří čtverců podepsat, ale celý podpis mi připadal dlouhý a nečitelný. Tak že bych tam dala jen křestní jméno a první písmeno příjmení a rok? Nějak se to nevedlo. Pak mě napadlo Psycholiška. To se mi líbilo, dala jsem to tam a teprve potom mi došlo, že to přece není moje jméno a příjmení. Nonic. Prostě to bude Psycholiška a už to je, no.

.