JAKÉHO BYCH CHTĚLA.
Našla jsem ho na videu!
Mně se s Bohem těžko mluví, moc mi to nejde a hlavně si na to skoro nikdy nevzpomenu. Že bych to mohla zkusit. Říkám si: Jaké to asi je, když někdo cítí boží přítomnost? Jak cítí, že ho Bůh provází? Pořád. Závidím mu. Cítí se, že nikdy není sám. Prý. Prý to tak je. Já jsem sama často, ale necítím se sama nebo osamělá, jsem na to zvyklá. Už. A být s lidmi jsem také zvyklá, to je nejlepší věc. Takže asi bude od Boha :) Od Boha, který nevypadá nijak. Nevypadá jako fousáč na obláčku, nevypadá jako boží oko ani jako duch; Duch Svatý je jen jedna jeho forma a původně byl ženského rodu. Vlastně JE ženského rodu. Ve Starém Zákoně. Jenže my to máme přeloženo do češtiny v mužském rodě, protože duch u nás ani ženský protějšek nemá, leda duchnu nebo duši, a to znamená něco jiného. Asi jako had a hadice, kýl a kýla. To jsem odbočila.
Bohu se asi nedá vidět do tváře, koneckonců se o tom praví – proto se kryl v hořícím keři. Našla jsem video, co mi připomíná Boha. Možná mi připomíná spíš mého tátu. Vždyť také nedospělá představa Boha taková bývá, než člověk pracně dokáže tu projekci překročit.
Co ukazuje božské video:
Bůh Otec stojí v pravé části obrazu a je z něj vidět jen kostkovaná košile a ruce. Do tváře mu vidět není.
Druhý dojem:
Ten Bůh mluví, něco vysvětluje napůl pro sebe a já mu nerozumím (pusťte si k videu zvuk). To dobře Bohu odpovídá – já lecčemu duchovnímu nerozumím. Ten Bůh nejenže laskavě promlouvá, ale on pořád něco dělá. On tvoří. Jako můj táta. A já jsem mu po boku, připravena podržet prkýnko nebo zamést piliny. Přesně jako v mém dětství. A koukám se, co dělá. A on mě k tomu někdy i pustí. On chce, abych tvořila i já.
Třetí dojem z videa (na jeho začátku):
Jsme venku, je hezky a fouká příjemně vítr. Vítr je cítit na těle, je to hmatový vjem, tělesný vjem. Když je vítr, člověk cítí svoje tělo, odpor, proud. Vítr a Duch nad vodami – ten v tom ženském rodě, jak jsem říkala o začátku Starého Zákona – je totéž. Jak se praví. Vanul. To znamená, že byl, JE v pohybu, pořád, je dynamický. Bůh není statický. Jestli něco je, tak statický ne. A my taky ne.
Začtvrté:
On tvoří, jak jsme řekli, a tvoří svět. Maluje krajinu. Maluje oblaka svým specifickým způsobem a pak maluje krajinu, stvoří Zemi.
A víme, proč. Protože má rád. Má rád krásu. Má rád rozmanitost. A má rád, když může pocítit, že má rád – je to jako pocítit vítr. To vím podle sebe. Protože si kladu otázku, proč mě baví malovat a proč mě baví malovat hlavně krajinu. Odpověď je jasná. Protože mám ráda rozmanitost a krásu krajiny, tu dokonalost každé krajiny. Jako každého člověka. Na krajině a na lidech je to dobře vidět, ta nekonečně krásná rozmanitost. Taky mám ráda kompozici. To znamená řád té krásy. Krása nemůže být krásou, když nemá svůj rámec, když člověk nemá tělo, krajina nemá linie, tvary a odstíny (nechci říkat “barvy,” protože i krajina v černobílých odstínech různé sytosti je krásná, jako kresba tužkou, tuší, uhlem, černobílý film nebo černobílá fotka člověka).
Zapáté:
Poté, co Bůh stvořil svoje dílo, zastavil se (!), podíval se na něj a “viděl, že je to dobré.”
Stvořil jsem to já, je to stvořeno. Tohle nevím, jak prožívají druzí. Možná někdo je zdravě hrdý, někdo dokonce pyšný nebo se cítí mocný. Já jsem vždycky překvapená a zamilovaná. Asi ten pocit má ve větší intenzitě rodič, když se mu narodí dítě. Když dodělám nějaký celek – obraz, text – a potom se na něj, na hotový, podívám, je to pocit překvapení a radosti zároveň: “Tohle jsem fakt udělala já, je to možný?” Tvoření dělá radost. Především přímo ten proces tvoření, bez ohledu na výsledek, ale zároveň pozor – nějaký cíl, směřování k výsledku tam být musí, jako u všeho na světě, protože opět by to jinak nemělo rámec. Hrátky na divadelním semináři jsou fajn, půl roku si něco společně hravě tvořit je fajn, ale pokud to nesměřuje k výslednému tvaru (gestaltu, řeklo by se…), ta radost, láska, energie, nastavení na chuť se učit, být, dávat, chuť (se) poznávat možná přijde, ale jistě vyprchá, rozptýlí se marně do okolí, když nenajde svůj protějšek, cíl, terč šípu svého amorka.
Život prostě má svůj konec. Jinak to nešlo udělat.
.
To je mo chezky napsaný, vnímání laskavého tvořivého boha a pro ěnejvíc ta radost z vytvořeného – “překvapená a zamilovaná” – přesně!
Nemaluju, jen píšu (teď už málo), ale když s eto povede, pořád dokola to posbě čtu a laskám se s těxtem, co plyne lehce a přirozeně, nenásilněš, nešroubovaně, a přitom bohatě jako krásná řeka s jedním proudem a spoustou vln v něm…
Ale tou poslední větou si nejsem jistá. Čeho všeho se týká.
Liško, ten poslední akvarel je tvoje dílo?? Safra, je tam včerejší datum a Hedunka H.? No to bys mohla být ty, takhle maluješ, nebo se pletu? Tipuju to prostě na tebe a je to móc krásný… text je na mě moc složitý, já teď nečtu, nedumám a žiju procházkami lesem nebo posedávám na zahradě a splývám s terénem… asi stárnu a zjednodušuju se. Dost se vysaju v práci a pak už mám ráda klid… tak se drž, Liško, odpočívej a udržuj svá živá přátelství tam v Praze… jsem ráda že ses ozvala, brousím tady každý den a dnes – je to tady!!!
ru,
čááu. Nojo, tajemství zůstávají!
zuzi,
jo, to jsem namalovala, je to malý, na A4, řekla jsem si, že budu teď trénovat a zkoušet malý formát, tam se dá všechno trochu líp uhlídat. Teď mi připadá, že jsem to foto obrázku nějak moc přikontrastila – vlevo ty žluté tak nesvítí a červená nakonec taky ne. Ty malby se blbě fotí!
Je tam napsáno Hedvika H.
Hedunka je hezký, to mi začalo pár lidí říkat až nedávno.
A nedivím se, že chceš klid, já taky skoro nic nečtu – ani blogy ani knihy. Je léto, takže poslouchám Agathu Christie – audioknihy a rozhlasové hry. Je jich na netu jen pár, ale já to můžu poslouchat každé léto znova. Jen jednu mám v originále: Vlak z Paddingtonu, s Růženou Merunkovou.
Je to nádherně napsané, umím se do toho vžít a chápu to. Dotyky Boha na těle, které se proměňují v něco tvůrčího, krásného. Jako když se ohání silný muž se sekerou a pak dlátem a já nevím čím vším ještě, plný sil a vznikne z toho krásný stůl, na který si položím kávu a piju a dívám se.
Tvořivý život, chápu o čem to je. Prožít svůj život aktivně a s vědomím že jsem živá a mohu.
Jak Bůh tvoří život? Jak tvoří oblaka, řeky, hory, ptáčky, osypané stromy jablky… ptám se na to denně. Co je tou silou ve mě, která dokáže vykouzlit svými smysly tyto krásné obrazy, vnímat je… vytvářet je ve své mysli. Učí se to již malé děti, učí se jak tvořit svými myšlenkami krásný a smysluplný život, ak ho žít. řodiče by im to neměli kazit, protože děti jsou ještě scopny úžasu z tvůrčího momentu a žasnout. Co je tím uvnitř co dává do pohybu dění a to se takhle krásně otiskuje a ukazuje. Asi Bůh. Tedy tak ho nazývám.
A taky tvoří. Skrze lidi. Liško ty jsi tvořivá Liška, obrázek se mi moc líbí, je krásný. Je do něj vloženo to co vidíš. Jak se díváš. Tvořivost. Přeji hezký den :-) Jdu dnes nastřelit naušničky vnučce, moc si to přeje. Tak snad to zvládneme. Bude se dívat do zrcadla a zatím obdivovat ak ji to sluší. Někdo tu krásu ve 4 letech vidí třeba na sobě, jaké má šatičky, ve vlasech třpytivé spony ale snad se to čase rozšíří i na zbytek světa. Asi záleží na každém zvlášť co vidí, jak vidí, co ho zajímá a hlavně co mu přináší radost. Mě přináší teď radost úplně všecko. Tedy ehm kromě mojí švagrové. Měj se hezky, ať se daří a vše dobře dopadne. Přeji ti vše nejlepší.
Jsi šikovná Liško.
Tak ať Ti to maluje a ať se uzdravuješ bez komplikací.
Tvorba má mnoho podob.
Od čehokoliv, až k respektu člověka k Božím zákonům a přizpůsobení se jim, což je taky tvorba.
Nebo i záměrnému opuštění vlastní tvorby, jako vrcholnému sblížení se s Bohem.
Akvarel s vlčími máky skvělý.
A to mám na ten motiv averzi.
Kdybys viděla, co všechno jsou schopny některé “umělkyně” k tomu nabídnout k výstavě, tak…;-)
Ale ty dál tvoř a v klidu.
I ta hnusná nemoc má svoje pozitiva.
Nebo asi jen jedno.
Že můžeš/musíš být v klidu.
Kdyby kazatelé v mojí církvi kázali tímto způsobem, tak bych tam asi zůstala. Po dvaceti letech jsem odešla. Moje vidění Boha bylo diametrálně jiné než jejich. V duchu se pořád modlím. I za Vás.
díky, ratko, bo, Saule, Soňo.
Já teď už kotvím u starokatolíků, zda trvale, to se uvidí. Je to hodně akceptující farnost, malá, všichni se známe, občas někdo přibyde, někdo nechodí, můžeme si uspořádat tematické setkání, filmový klub,… hodně lidí tam má rádo umění, je tam několik profi muzikantů a naše kapela Starý pole (máme stránku jen na facebooku) je v podstatě farní kapela.
Jo a ten mariáš taky hrajeme. Až přijede farář z prázdnin, musíme to zase obnovit. V poslední době se hrálo u nás doma v kuchyni, abych nemusela nikam jezdit, protože bylo nejisté, jak bych to zvládla, a navíc mám vycházky do 19 hodin, kdy mariáš obvykle začíná.
Minulý týden mi bylo ještě dost blbě po ozařování, tenhle týden lepší, ale dneska (v pátek) zase blbý, bolely mě nohy, navíc bylo celkem dusno. Donesla jsem praktické lékařce papír a ptala se, jestli mě později pošle na odběr krve (protože na kontrolu na Bulovku jdu až koncem září, potřebuju předtím vědět, jestli se mi už vylepší červené a bílé krvinky). Tak mě tam poslala hned. Koukla se na výsledky krve z doby před 14 dny a řekla, že těch bílých krvinek mám ne o něco, ale o hodně méně – prý kdyby se to jen o trochu ještě snížilo, byla bych indikovaná na transfúzi krve, achjo, to snad nenastane.
Teď se snažím dopatlat temperu na plátně pro strejdu – habrový les starý několik let. Možná to do zítra stihnu! Zítra přijede.
ad máky Saule,
já mám zas averzi vůči moc zeleným obrazům. Jedovatým zelením a břízkám. A tenhle s máky mi už připadá moc zelený, takže červené máky to zachraňují.
Však co jiného je lidská kreativita než podvědomá snaha přiblížit se božskému procesu tvoření? :-) Moc se mi líbí, jak je popsaná ta radost z vytvořeného. A říkám si, jestli jinak ustrojení lidé mají podobnou radost, když naopak něco rozbijí. A přál bych si (nepřejícně), aby ne…
Čerfe,
jo to je zajímavý – k nějakému tématu si představit opak. To mi také tak často naskakuje. Bohužel i u některých reklamních sloganů jako “banka pro život” – mě napadne: Když je banka pro život, tak existuje snad nějaká banka pro smrt? A když ne, tak ten slogan je blbej : ) Ale nahlas tohle většinou neřeknu, protože ta smrt trochu děsí ostatní.
Tohle je tak krásný článek na tolika různých úrovních! Vychutnala jsem si nádherný proces tvoření, ty jemné barvy, okouzlující tvary, to, jak to přibývalo a objevovalo se. Vychutnala jsem si všechny ty krásné a hluboké úvahy, to přijetí, smíření, upřímnost, tajemství. A nakonec ještě takováhle pointa. Jsem dojatá :-)
Marie Veroniko,
díky,
ještě jsem teď přišla na analogii s kocourem : ). Tak až to promyslím, tak o tom krátce napíšu.