Na chodníku

PROSTĚ FURT PODOBNĚ… VČETNĚ ČURÁNÍ.

Krom mně známé věci, že od malička koukám ve městě hlavně pod nohy – pokud za chůze zrovna nečtu – jsem zjistila, že si často nahlas zpívám venku. A hlavně v naší ulici. Uvědomila jsem si to až náhodou, když jsem si koupila diktafon kvůli rozhovorům pro diplomovou práci a on se mi v kabelce zapnul a jel dvacet hodin. Pořád v té kabelce.

Řeknu vám, že nejhezčí chvíle k poslechu byly ty kousky nahrávky, v nichž jsem pochodovala někde v metru nebo po ulici. Diktafon v takových chvílích zaznamenal krásně pravidelná vrznutí do rytmu chůze. Během některých pěších přesunů do toho i cinkaly klíče. Zatím jsem nahrávku nesmazala a stáhla jsem si volně šířený audio-program, abych mohla tyto rytmické etapy vystřihnout a udělat z nich perkusní doprovod pro nějakou hudební skladbu. Fakt.

A k některým těmto hlasitým rytmům zazníval i tlumený zpěv. Kabelka byla totiž zavřená a diktafon v ní, takže venkovní dění zprostředkovával pouze přitlumeně. Nahrál některé rozhovory a přípitky, ale pro mě je zajímavější ten zpěv. Můj. Dřív mi nedošlo, že zpívám, když vylezu z domu a vydám se naší ulicí na cestu do práce. A zpívám většinou to, co ráno hráli v rádiu. Naopak večer, i v hodině po zákazu vycházení, vylezu z tramvaje a zpívám něco jiného než ráno. Například Yellow submarine. Nahrávka to dokládá. A když jdu čůrat mezi auta – protože jinde se nedá, hospody zavřeny – tak zpívat přestanu a cinkavé bubny taky přestanou, nastane chvíle ztišení… A pak zase nanovo pěju než dojdu ke dveřím bytu.

Taky pějete?

.

Itýl

VÍTE, CO JE ITÝL? A ZNÁTE KYKOLKY?

Možná jsem o Itýlu už někdy psala. Budu muset do nové tváře blogu vrátit vyhledávací okénko, které jsem tam původně měla. Doufám smutně, že číslování komentářů také jednoho dne půjde navrátit, protože zmizela i čísla komentářů pod starými příspěvky a kdyby náááhodou si tam chtěl někdo něco přečíst, tak zabloudí a už se nikdy nenajde v hustém komentářovém lese. Představuju si, že bych se v něm prodírala a nikdy neviděla světýlko perníkové chaloupky. Natož chaloupky, kde bydlí babička Karkulky s vlkem. Asi bych začala ze zoufalství výt.

Háj konceptů nedopsaných příspěvků zůstal na blogu zachován, do něj jsem se nebála nakouknout a za tenkou břízkou se tam kryl Itýl. Jen jedno slovo jako připomínka. Představuju si Itýla, jak je za tou tenkou břízkou komíhající se ve větru zalehnutý se samopalem.

Na Itýla jsme narazili s mým nejlepším kamarádem, když nám bylo asi jedenáct. Vyústilo to v záchvaty smíchu v obchodě. – Víte, obchod, to je taková místnost, kde se prodávají věci. Místnost bývá specializovaná jen na jeden něbo několik druhů zboží a v místnosti je vždy přítomen člověk-prodavač, s nímž zákazník naživo komunikuje během realizace nákupu. Naživo spolu mluví, nemají obličej zakrytý hnusným hadrem a nemusí být od sebe na dva metry daleko. Věřím, že někteří starší z vás si ještě vzpomínají. A v takovém obchodě jsme se setkali s Itýlem.

Tak co byste řekli, že to je? Jak to vzniklo?

Nápověda: Princip je podobný jako kykolky. Znáte kykolky?

Pozor, teď přijde vyluštění. V komentářích ho uhodla Mařka
a dodatečně sem dávám příběh Itýlu a jeho fotky:

U nás na náměstí v půlce 80. let vzniknul nový obchod, malinké knihkupectví nakladatelství Naše vojsko. Můj táta dělal za normalizace přesné repliky vojáčků v uniformách, cca 40 cm na výšku, kromě jiných způsobů seberealizace, když už ho vykopli odevšad a musel dělat korektora v novinách. Vůbec se hodně zajímal o historii vojenství, měl doma obrázkové časopisy francouzské, nějaké knihy v němčině, i české, co se dalo. Ostatně je máme pořád… i ty panduláky. Jsou pěkný, i když je trochu divný bydlet mezi vojáčkama (jsou jen v obýváku a v předsíni; do kuchyně pronikly pouze malby ze Stoleté války a nějaký ten erb na stropě, můj pokoj a mámy pokoj jsou zcela nemilitantní).
A ten nový obchod bylo pro mě požehnání, protože v Našem vojsku vycházely i docela levný paperbacky třeba i pod 20 Kčs (normálně stály tehdy knihy od 30 korun výš), takže jsem nějakej levnej mohla koupit tátovi k vánocům apod.
No a s mým nejlepším kamarádem jsme tam koukali do výlohy, co bych tak mohla koupit, a jedna celkem tenká kniha – takže vhodná! – měla na titulní stránce tank a nějakého vojáčka a zřejmě pojednávala o nějakém bojišti někde v širé Rusi, protože se jmenovala „Itýl je bojištěm.“
To by mohlo bejt dobrý, říkala jsem si ve svých dvanácti letech, jednak je tenká levná, jednak o Itýlu se nikde moc nemluvilo, spíš o Tobruku, Normandii, Sokolovu, tátu jsem o Itýlu neslyšela mluvit, tak to určitě ještě doma nemá, to bude asi nějaký bojiště druhý světový. Koupím ten Itýl.
No a pak vyšlo najevo, že název je „I týl je bojištěm“ a kniha pojednává o zásobování vojsk, o týlu vojsk, no a tomu jsme se děsně chlámali smíchy. Prostě itýl. Směju se tomu slovu i teď.
A zní to jako něco mezi ichtylem, motýlem a tydýtem.

A tady je titulní stránka, co za to všechno může:

Zadní stránka:

A náhodný výběr několika stránek. Ty agitační, na kterých bylo, jaké školy jsou u nás pro budoucí pracovníky týlu a „Přijď mezi nás!“ jsem nefotila.

.

Výhody online výuky

MOHOU BÝT NEČEKANÉ…

Za poslední dva týdny jsem přečetla asi dvacet odborných článků s tématikou psychoterapie online, psychiatrie online a podobně. Hledala jsem v nich něco do své budoucí diplomky – důkazy, že online psychoterapie není plnohodnotná – ale vlastně jsem to nenašla. Už mám koncept diplomky, její strukturu, metodu a jinak ani čárku. Kromě napsání diplomky mi ještě zbývá absolvovat čtyři předměty, jinak nemůžu jít ke státnicím a v září asi už vyprší k tomu vymezený čas. Výuka probíhá online. Zase online. Pořád jsem četla o výhodách a nevýhodách online prostředí a dneska se ukázala jedna, o které v těch anglicky psaných článcích nepsal vůbec nikdo! Žádný výzkumník na ni ještě nepřišel! Možná je to průlom!

Jsem jediný výzkumník, který empiricky prokázal na vlastní kůži jednu dosud neobjevenou a nepublikovanou výhodu online výuky!

Háček je v tom, že tuhle výhodu asi nechci publikovat ani já. Cože, říkáte si, zamlčovat vědeckému světu data? Zamlčet pravdu? Nevzít v úvahu jednu velkou výhodu online prostředí? No, asi ne.

Podobný aspekt byl v pár mně sympatických odborných článcích uváděn naopak jako nevýhoda. Formulovali to nějak jako že komunikace je omezena i z toho důvodu, že není vidět dobře řeč těla a gestikulace rukou, pokud na obrazovce během videokonference snímá počítačová kamera jen hlavy zúčastněných.

Ano. A této nevýhody jsem dnes sprostě, velmi sprostě využila a udělala z ní výhodu. Doufám, že těch ostatních 12 účastníků online výuky včetně přednášejícího si toho vůbec nevšimlo. Jinak asi nedostuduju.

V první polovině výuky jsem popíjela pivo. To nikdo nevěděl. Jen jedno. Pak se výuka přehoupla do své druhé poloviny a probírali jsme důležitou věc – termíny dalších online setkání. Vyučující řekl, že podmínkou pro absolvování semináře je napsat několik esejí a být přítomen na všech výukových setkáních. Proto se jejich termíny jeden po druhém probíraly, v jednom případě hrozila nějaká změna, vždycky šlo o soboty, tak jsem poslouchala bedlivě, ale protože jsem předtím vypila to pivo, tak jsem poslouchala i trochu rozechvěle. Chtělo se mi totiž dost čurat. A řeč o termínech se vedla a vedla a kdybych si odskočila na záchod, zmeškala bych finální rozhodnutí. Krom toho bych zmizela z obrazu a vypadalo by to, že mě snad seminář nezajímá. No tak jsem se trochu nadzvedla… a vyčurala jsem se do vhodné nádoby. Kamera zachytila mou změněnou pozici – nyní bylo vidět, že mám dole na tričku nápis Delirium – a i můj soustředěný výraz. Chvílemi jsem koukala někam dolů, pak jsem si zase sedla a dělala jakobynic a koukám, že mám zapnutý mikrofon a ne vypnutý. Doufám, že jsem ho zapnula v tom rozčilení až po akci, jinak by museli slyšet zurčení.

No. Tak takovýhle výzkum já jsem dneska pro lidstvo podstoupila. Našla jsem velkou výhodu online výuky. Nazvu ji online vylučovací metoda.
Výzkum je někdy prostě prasácká šichta.

.

Rozestupy jsou druhá přirozenost

ANEB MŮJ PRVNÍ NÁKUP NA ALIEXPRESSU

O existenci Aliexpressu jsem se poprvé dověděla u Psice. Asi před dvěma lety? (pozn.aut.: pokud nesnášíte chaos, přeskočte nyní na odstavec 6)


… Pardon, šla jsem k Psici teď a začetla jsem se do tak vtipného článku, že vznikla další prodleva před psaním článku o nákupu z Aliexpressu. Už třetí. První vznikla, když mi ze zakoupeného zboží upadla náhradní součástka, kterou jsem předtím nahradila součástku, co upadla hned první den. A já tu náhradní součástku chtěla vyfotit, jenže jsem ji – upadlou a ztracenou – neměla, musela jsem v práci doplnit další náhradní té náhradní. No uvidíte nakonec na posledním obrázku. Upadlá součástka a upadlá její náhražka byla první časová prodleva. Ta druhá prodleva nastala až poté, co jsem zakoupené zboží zdárně vyfotila. A pak ty fotky ztratila. Vím, že jsem je uložila, proto jsem je pak smazala z foťáku. Ale v počítači v práci nebyly. V mém notebooku taky nebyly. Našla jsem je až dnes, až poté, co náhražka náhražky náhražky také někde upadla a instalovala jsem na její místo další stejnou. Už je v tom trochu zmatek, ale naopak mně se udělalo jasno, konečně jsem ty fotky našla – uložené netypicky ve zcela novém adresáři s názvem „blog,“ který jsem založila před týdnem asi v nějakém antichaotickém rozpoložení mysli. Asi jsem byla málo opilá. Jinak bych to nedělala a nechala fotky pěkně v chaosu v adresáří 2021 nebo „podzim 2020“ nebo tak něco srozumitelného, když jde o leden 2021. Mně se antichaos nevyplácí. Mně se vyplácí halda papírů rok, dva na stole v práci a pak ji celou vyhodit a dát na její místo další podobnou. Tak najdu všechno. A ze stylu psaní tohoto článku asi chápete, že chaos je můj přehledný přítel. Hlavně neuklízet.

Naše zdravotní sestra nakupuje na Aliexpressu a u jiných čínských dodavatelů jako na běžícím letištním pásu. A furt někam lítá za teplem. V Číně byla. Teď jsou obchody u nás kvůli kovidopatřením zavřené, tak kde si koupit zimní kabát? Mně už jich moc nezbývá, po jarní kovidouzávěře jsem přibrala přes prsa a přes to vzadu taky a je mi jen jeden pěkný kabát jentaktak, další jsou mi malé, malé, malé, větrovka na běžky (24 let stará, ale pěkná červeno-šedá) mi je a pončo. Tak mi ta kolegyně doporučila nějaký kabát z Číny, co si koupila sama, vypadal dobře, byl teda takový hadrózně měkký… tak jsem to zkusila, šla na jejich stránky a vzpomněla si cestou, že nemám černou koženou kabelku na denní nošení, ta moje už nevypadá dobře, když se otevře, no prostě ty vyrvané díry po magnetickém zapínání jsem před 12 lety zaslepila černými filcovými kolečky, ale to by ještě nebylo nejhorší, nějak to pak navíc popraskalo zrubu, no darmo mluvit, jen řeknu, že Italové všude frknou všem na očích značku, že je to echt leder, ale rub udělají z koženky, jen vršek z tenké kůže, prostě šejdíři. Proto jsem tu kabelku-trosečnici nosila tak jednou za rok se sebezapřením a je čas na jinou.

A tu jsem našla právě na Aliexpressu. Asi za 350 korun. Na denní nošení dobrá, na večer mám jiný model. Tedy kdybych náhodou chtěla někam jít do společnosti jakože moc nechodím a když je zákaz vycházení od 21 hodin a navíc je veškerá kultura poslaná do prdele, tak chodím ven většinou jen do 22 hodin a bez kultury.

Bystrý nechaotický čtenář už je asi unaven a bystrý chaotický čtenář si říká, co je to zase po čase za slepičí témata, nějaké kabáty a kabelky. Ale jaképak zase! Já používám kabáty a kabelky, dokud slouží. Ostatně jako všechny předměty a přístroje. Ten tmavomodrý flaušový dvouřadý tříčtvrťák, co mi je a je čerstvě vyzvednut z čistírny, je právě 20 let starý. 15 let jsem ho nenosila, takže je jako nový. No a na tom Aliexpressu jsem už kabát koupit nemohla, protože bonus za první nákup jsem nechytře spotřebovala na kabelku a bez toho bonusu by částka byla kolem 22 dolarů a musela bych platit clo a vyplňovat ten jejich papír a to kvůli ňákýmu blbýmu hadru dělat nebudu. To nebudu dělat kvůli ničemu. To si radši vezmu pončo každej den.

První nákup na Aliexpressu je tedy černá kožená kabelka na denní nošení. Má pruhovaný popruh, takže večer se vzít nedá a nikdo to od ní nechce. Dorazila o 3 týdny dříve, než bylo avizováno. Celá zabalená v igelitu. Pěkně tlustém. Pěkně tlustě. Rozervala jsem igelit, odstranila ho a narazila na pytlík z bílé netkané textílie a to byl finální obal mé kabelky. A hrozně smrděl. Plísní. Nebo přípravkem proti plísni, který smrděl jako intenzivní koncentrovaná plíseň?

Hned jsem ten obal nacpala do odpadků, vzala s povděkem kabelku a jela domů. V ponču. Jenže ta kabelka smrděla taky. Jiná kolegyně na první dojem říkala, že to smrdí kůží. Nojo, trochu podobný odér to byl, asi smíšený s pachem kůže, ale o dost koncentrovanější a plísňovitější.

My máme doma velkou předsíň. Velkou jako pokoj. Tam se taková jedna kabelka ztratí. Jenže nikoli před mou matkou. Před spaním si šla vyčistit zuby a povídá: „Tady je něco hrozně cítit zatuchlinou.“ A šla po čuchu, blížila se ke kabelce, já se hrdinně postavila mezi ně a dělala jakože nic, jakože čistému vše čisté. Pak jsem tu kabelku nenápadně vzala a než si matka vyčistila zuby, odnesla jsem kabelku do svého pokoje a šoupla ji mezi dvojité okno. Snad ten odér kaktusům fatálně neuškodí.

A to už jsem si všimla, že jezdec zipu není, za co vzít! Původně na něm bylo podlouhlé očko z kůže, stejně jako na zipu na kapse. To se rozhodlo setrvat a páchnoucí hostitelku neopustit. Kdežto hlavní zip byl pustý a prázdný. Druhý den jsem v práci našla vkusnou a nenápadnou a nesmradlavou náhražku a přidělala ji na jezdec horního zipu.

Ano, je to žabka na věšení záclon. Taková dozlatova. Máme jich v práci vícero, protože pro naši skvělou kreativní divadelní dílnu potřebujeme věšet oponu, horizont a další hadry.

Zkoušela jsem dát na kabelku napoprvé kancelářskou sponku na papír, ale ta spadla okamžitě, to byla měkkota. V ten moment jsem si nemohla nevzpomenout, jak poté, co můj otec intenzivně nosil strašlivé šedé omšelé kecky – mně bylo tehdy asi šestnáct a následky, jak vidíte, nesu doteď – začaly se konečně kecky natolik rozpadat, že jsme s matkou zajásaly: Konečně je vyhodí a bude ochoten nosit něco méně ošmajdaného a děravého! Ne. On vzal běžnou sešívačku na papír, secvaknul ty boty a nosil je další dva roky. Achjo.

Co byste místo toho ježdíku dali na zip kabelky vy?

Následujících několik nocí jsem kabelku přechovávala v mrazivém prostoru mezi oknem a myslím, že jí to prospělo. Spolucestující v hromadné dopravě a na ulici už nemají tendenci mimovolně dodržovat antikovidové dvoumetrové rozestupy, když začují mou přítomnost.

.

Na Nový rok nahá a povolná

VE VLTAVĚ SE ZÁCHRANNÝM KRUHEM NA KRKU…

Chtěla jsem napsat napřed článek o svém prvním nákupu na Aliexpressu – ne, není sponzorem mého blogu – jenže mi ze zakoupeného zboží upadla náhradní součástka, kterou jsem předtím nahradila součástku, co upadla hned první den. A já tu náhradní součástku chtěla vyfotit, jenže ji teď nemám, leda další náhradní té náhradní, a tu mám v práci, ne doma, takže až po víkendu.

Celý příspěvek

Běžný sen

SEN V NEDĚLI 10.1.2021

„Ty si vezmeš lyže?“ ptám se Lenky.
„Ne,“ odtuší.
Aha. Já si asi ty běžky vezmu, už jsem na nich asi pět let nejela, ale mohla bych to zkusit, tam snad nebude špatný sníh a strmé terény… Vlastně i teď jsme někde spolu na horách, toho jednatřicátého pojedeme jinam. Honza, manžel Lenky, byl přes den pryč, nechal nám tu puštěnou muziku ze svého přehrávače, pak se vrátil a je zvědavý, co jsme dělali, pouští si z mého foťáku nebo přehrávače, co jsme fotili a točili. I jednu holku někdo natočil, mladou, jak stojí ve svetříku u kuchyňské linky, je to cizinka Makedonka, asi vzal přístroj její kluk a natočil ji on, já ne. Tak to je dobrý, to se asi Honzovi bude líbit.

Už odjíždíme, (jdeme nebo jedeme na běžkách) doprava po cestě podél kolejí, takové bepečné, pěkné, kde nejezdí auta. V nádražní hale mají uprostřed podchodu vystavené jídlo – briošky a další takové lákavé věci, hned bych si dala… aha a platí se to hned vpravo u okýnka, tam je prodejna. Ostatní říkají, že si musí koupit vodu na cestu, je to devět hodin jízdy nebo kolik, to já bych si radši koupila ty briošky, už mám na ně velký pytel, naberu si je a zaplatím prodavačce, to snad stihnu, přede mnou jsou jeden dva lidi. Vybírám si trička, kalhotky a podprsenky, vezmu si toho víc, mám zrovna u sebe hodně hotovosti, několik tisícovek. Jsem na řadě, podávám prodavačce vybrané oblečení, spojené jedno za druhým do řetězu.Teď vidím, že jsem vybrala nějaké bílé prádlo a samá modrá a zelená trička a tílka, no co, to se neztratí, jedno tričko má malý zajímavý obrázek, to bych mohla dát kolegovi. Je na něm nalepená cenovka, dřív stálo víc, dvoumístné číslo, to je přeškrtnuté a je tam narazítkovaná osmička. Tak to je fajn, snad to nebude tak děsně drahé, osm – to je osmdesát, krát tři na české koruny? Je to v eurech nebo v librách? Jedno z toho, to je podobný, to je jedno, hlavně ať už mi to dají a můžu zaplatit.

Ostatní totiž už šli. V nádražním rozhlase zrovna hlásí o našem vlaku. Není to jen oznámení, je to přímo reportáž dvou rozhlasáků, říkají, že náš vlak už přešlapuje na kolejích. Přesto je snad ještě chvíli čas, jinak by přece nevysílali rozhovor, ale upozornění, že vlak je připraven k odjezdu. A vysílají v češtině, to asi nějak chtějí seznámit místní s tím, že odtud jezdí pravidelně vlak do České republiky a že je velký s velkou mašinou. Která přešlapuje na kolejích.

Ty dvě babky pořád v obchodě štrachají s mým nákupem, pomaličku, pořád to není hotovo, ale já potřebuju jít.
„Já už to potřebuju zaplatit,“ volám důrazně a nakláním se jim tělem co nejvíc do obchodu.
„Jé,“ uvědomuju si náhle, „já mám jenom české peníze!“ Možná se tím pádem obchod zruší a budu moct běžet. Sice nebudu mít nic, škoda, ale to je jedno.
„To nevadí,“ usmějí se pomalu babky, „My bereme všechny peníze.“
A pak říkají nevím proč:
„Musíme se chránit.“
Druhá přitaká pomalu s úsměvem: „Musíme se chráánit.“

Co to znamená? Jo aha, já jsem si nevzala roušku a nakláním se jim přes okýnko a vykřikuju. Rozepínám horní kapsu batohu, tu, na které je utržené držátko zipu, tam by nějaká zapomenutá rouška mohla být, ano, nahmatala jsem ji, je to jedna z mých roušek nastříhaných z trička, bez šití, jiné typy roušek odmítám, takže mám skoro všechny s červeno-šedým tenkým proužkem. Vezmu si ji a snad už to půjde rychle, v nejhorším mi ujede vlak.

.