Patřím tam?

Mám pracovní aféry pořád plnou hlavu a to je blbý. Přetlouká ostatní věci, jak pracovní, tak všechny jiný.

Stalo se mi v těchto dnech postupně dvakrát, že když jsem chtěla situaci vylíčit druhé osobě – obě ty osoby věděly, jak hodně a radostně jsem se dřív v tom projektu XY angažovala – tak to mé líčení mi najednou zadrhávalo. Chtěla jsem se vrátit k tomu, jak rozkol vzniknul a proč říkám „my a oni,“ a nešlo mi to moc vysvětlit. Připadala jsem si trochu pitomě.

A myšlenky pak následovaly za sebou:
„Už nevím, čí jsem.“
„Kam já vlastně patřím?“
„Patřím na svoje místo? Co je moje místo, jak je stanovené? Je to zřetelné pro ostatní míň než pro mě? Nebo mě tam nechtějí? Někteří chtějí. Chtějí, ale jen někteří.“

„Podobně jako já mám potíž, aby bývalí odešlí šéfové pořád dosahovali k nám a měli nějaký VLIV, tak část lidí má zase potíže se mnou jako s člověkem na nové pozici, trochu VÍCE V POPŘEDÍ než to moje pozadí předtím.“

„Tak to asi je. Pasuje to k sobě, obojí je změna pozice, struktury, bohužel ne včas a zřetelně vymezená, takže následovaná špatným a nejasným přizpůsobením se nové rovnováze. Na obou stranách.“

„Dopytle tak je to přecejenom celý o mně, já jsem v centru celé aféry a z obou stran, ať se mi to líbí, nebo ne.“

„Takže jsem to přecejen způsobila já – nebo aspoň spustila.“

„Nojo ale co bylo tedy na začátku?“

Koukám se: Je to samotný začátek psaní notýsku na dobré zprávy…

ang_007_500

Na začátku byl tedy „bezmocný smutek“ – no podívejme se, to už ani nevím…

ang_008_500

… a já nechtěla boj, ale společnou dohodu. A dost jsem v sobě zkoumala, jestli to všechno nepřeháním …

ang_012_500

ang_013_500

Tehdy jsem to byla já, kdo cítil nezřetelnost a už dlouho. Na pozadí. V popředí byl ten despekt, zklamání možná a bezmoc – pocit, že nemám kontrolu nad věcmi, co se dějí ve stejném prostoru, kde jsem.

Zklamání? To mi nesedí. Nebo nechci, aby sedělo :) Každopádně pocit zklamání by byl můj problém, do kterého bych nezatahovala jiné lidi. Určitě. Zklamání ne.  A co ten despekt? Je to s ním podobné?

ang_014_500

Cítila bych despekt, kdyby tam nebyl? Cítila ho i moje blízká kolegyně. Spojily jsme se víceméně. Celkově ano, i když každá jsme v tom sporu jinak. Co máme stejné? Stalo se, že projekt XY od sebe oddělil ji o chvíli dřív a mě ve chvíli, kdy se změnila struktura teamu.

Namlouvám si tady něco? Byla jsem to snad já, kdo sám se oddělil? Ne, já myslím, že ne. Já to nechtěla, já nechtěla ani spor, já chtěla sloučení a spolupráci. Aha a „oni“ si to vyložili jinak a tím víc se oddělili? Možná. Jenže já nevěřím, že jim jde taky o sloučení. Proč jim nevěřím? Nevěřit můžu jen tomu, kdo je „oni“ … tak co bylo první?

Bylo první oddělení projektu XY (je „víc externí než dřív“, jak jim pořád marně opakuju),

anebo můj pocit, že se mnou někdo vymetá (a předtím nevymetal nebo vymetal s mým souhlasem?) ?

Jsem žádostiva, jestli to někdy všechno všichni zúčastnění rozkrejeme.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

58 komentářů u „Patřím tam?

  1. Připadá mi, že projekt XY má pro mě přijímající náruč, jen když budu taková, jakou mě chce mít. A držet hubužejo… A když se ozvu, tak mě nepřijímá? A jak to vím? Třeba přijímá!
    Jak to vím … já z nich nějak cítím, že by byli nejradši, kdybych byla pořád posluha, holka pro všechno, skočila pro tohle, udělala tamto. A když si řeknu, že ne, že nepřijdu, tak se divěj.

    Já teď nevím … abych jim nekřivdila. Vždyť pro mě je projekt XY fantastickej, mě hodně bavil, hodně jsem se v něm angažovala, nad rámec pracovní doby, vysoce nad rámec pracovní doby, do noci, do mnoha nocí. A to snad mám dělat do smrti? Copak to jde? A copak to jde, když si to teď organizují beze mne, pro mne zvenčí?! – Jó, klidně řekněte, že mám narcistický zranění :-))

    A když už se projekt XY nekoná celý pracovní týden, jak to bývalo, ale koná se tři dny a víkend, tak tím se neoddělil? Vždyť tak tlačí i na ty, co by v něm rádi byli, aby věnovali svůj volný čas, svůj víkend – aby ho sebrali svým blízkým a dali projektu XY. Jo, tak je to! – Ne, je to tak, že v ideálním případě i rodina toho angažovaného zaměstnance je vítána amůže se přijít veselit o víkendu nebo ve všední den, jak se to hodí, má na výběr. Tak to asi je myšleno. Ale praxe je pro někoho nátlak.

  2. A není možný, že to „vymetá“?
    Že tak trochu v souvislosti s pocitem neuznalosti, neoceněnosti tvého přínosu pro společnou věc…

    Ono to zabolí, když člověk natúruje motory a nažhaví srdce – a narazí na kru.

  3. Nevím líšo, nevidím v tom narcistický zranění z tvé strany. Ano, zranění a nedocenění cítím, ale naprosto přirozené.
    Dle toho, co píšeš to těžko nezúčastněný posoudí, jak se na tebe dívají..ti ONI.
    Ale věřím tomu, že se tím opravdu hodně zabýváš, jde ti o to vše, i abys nikomu neublížila a přitom na vše nekývla. To přijde líto, pak to nedocenění.
    A proč je..těžký to odhadnout, když ty lidi neznám..
    Ale tak nějak na mě z toho dýchá možná závist, že poskok už nebude..že si upevnil svoji pozici, a že se může cítit někdo ohrožen.
    Ale za to ty přece nemůžeš, tak to chodí, investovala jsi do toho hodně, žila jsi tím a pořád žiješ a oni zas mohou víc žít jiným.
    Pokud věříš a to myslím, že určitě v něco, nenech si to tím zkazit.
    Lidi si buď zvyknou, to většinou, a uznají, že nemá cenu ti házet klacky pod nohy, že si to nezasloužíš..a pokud někdo ne..pak jde o to, aby ses nenechala kvůli němu vyštípat.
    Protože věřím, že ty si na nikoho nevyskakuješ, že koukáš i na ně, co oni..Ale měla bys koukat i na sebe.
    Někdy jsem měla v práci něčeho, někoho opravdu dost a chtěla to vzdát, uvědomila jsem si, jak by mi to pak mrzelo a řekla jsem si, že od nikoho se vyštípat nenechám, jen proto, že on to viděl jinak a já mu vadila, že jsem necouvla. V tom, o čem jsem byla přesvědčena.
    Nebudu psát dnes, jedu na dlouhé vyš.

  4. Přiznám se, že jsem se od začátku v tvé aféře neorientovala – a dodnes tahle má neorientace trvá.
    Napíšu asi zase něco, co se nebude líbit. :-)

    Pokud so vzpomínám začlo tím, že ti velmi vadilo, že tvá kancelář je každým rokem na pár dní dávána volně k dispozici tomu projektu a vadilo ti, že ti ji vrací v nepořádku – a musela sis ji dát časem sama s kolegyní do pořádku.

    (Pozn. má : Pro mě je tohle prkotina – protože žádnou kancelář nevlastním a mám jen pracovní prostor a ten předávám další směně – pokud možno v pořádku (nepsané pravidlo1), ale jistě někdy je v práci blázinec a vypadá to na přípravně a sesterně jak po výbuchu – takže směna, která přijde se aktivně sama zapojí, pomůže té směně, aby se vše dalo do pořádku (nepsané pravidlo 2) a mohla se předávat služba a práce další směně – srovnat se to do normálu.)

    Jenže k tomu se později přidružilo – tvůj pocit nedocenění a proto si chtěla změny, aby se s tebou nevymetalo jen s tou kanceláří, ale aby jsi také měla větší vliv, větší slovo, v projektu.

    A tobě se to během roku tyhle změny podařilo prosadit – namalovala sis to tak – a ted to máš a zase to není ono. Impérium není nutně jen zlo, prostě je to systém, živoucí organismus. Tvůj problém shledávám jako zklamání z toho – že vše není v té práci tak – jak sis pro sebe namalovala.

    Ted mi to připadá, jako kdybys najednou toho všeho litovala – co se u vás v práci stalo. Už není cesta zpátky. Přijmi novou situaci a své místo v ní a nebo se rozluč.

    Zkus nepodezírat ostatní lidi, že ti chtějí ubližovat – to opravdu mohou být jen tvé projekce.
    Většina lidí v práci touží po řádu a klidu na svoji práci.

    Nevím, proč se stále cítíš ukřivděná, nedoceněná, nebo naopak dotčená, že jsi to způsobila vše Ty. Ano, ty jsi byla ta, která to vyprovokovala, všechno se to dalo do pohybu díky tobě, co chceš víc? Co sis vlastně představovala?

    Proč se nyní po vybojovaných změnách nemůžes soustředit skutečně na svou práci a stále řešíš rozložení sil kolem tebe? K čemu je to dobré?

    Ještě jedna věc – za mlada a svobodna jsem byla také velmi obětavá, dobrovolně dělala práci navíc, brala hromadu služeb, které nikdo nechtěl – chtěla jsem to tak a naplnovalo mě to, prací jsem vysloveně žila – ale Liško nikdy jsem to nemusela nikomu připomínat – ani kolegyním, ani nadřízené.

    A pak jsem časem z těch aktivit navíc postupně začala ubírat – tohle ano, tohle už ne, promiń.
    To samé se službami s kolegyněmi – tuhle ti prohodím za tuhle, tuhle můžu vzít, ale tuhle už ne, něco mám apd. V klidu.

  5. 4. V celé té kauze mi zkrátka přijde, že si až příliš vztahovačná a bereš si vše příliš osobně .
    „Oni“ proti tobě apd. a tímto způsobem vlastně nutíš lidi, aby si to také osobně brali – a proto ty nepokoje. Už není projekt – už jen jeden a druhý a támhleten, všechno je to pryč …

    Tahle osobní témata se dají řešit chvíli v práci – když se opravdu děje nespravedlnost, příkoří – většinou z nějakého nedorozumění, stresu – blbé krizové situace, ale řešit to takhle dlouho a stále a relativně, když se ti nic neděje?

    Jinak tohle je pro tebe taky dobrá lekce v tom – jak si to člověk maluje a postupem času si uvědomí – vlastně co způsobil, co nedohlédl ….

  6. Zkus se ponořit do své práce a toho okolo si nevšímat, nezasahovat. Jednak ta práce by tě měla bavit, zklidnit, třeba i těšit. a druhá věc je – že i kolem tebe se to pak zklidní a dá do „normálu“. a z nynějších soupeřů by zase mohly bát časem pracovní kolegové. No a pokud se tak nestane a ty nůžky se budou čím dál více rozevírat, ty budeš mít stále ten blbý pocit ohrožení, nedocenění apd – pak je snad lepší nejen pro tebe, ale i pro všechny zúčastněné, abys odešla jinam.

  7. 6. prostě přirozený vývoj v té práci. Někdo zjistí, že stávající pracovní podmínky a jeho pracovní místo a náplń práce mu po nějakém čase už nevyhovuje – usiluje o postup, změnu a přestože i postoupí zjistí, že mu to také nevyhovuje, že je třeba natolik silná individuální osobnost, že si přizná, že nechce pod nikým dělat – chce být sám sobě ředitelem.

    říkat si – já jsem byla blbá, když jsem jim tohle dříve dělala – je nesmysl. v té době ti to tak vyhovovalo a chtělas to tak, jinak bys to nedělala. no a ted si zase o kus jinde – usiluješ o změny, a ty změny se dějou a je na tobě, jak je přijmeš, nebo nepřijmeš a čím si to pro sebe zdůvodníš.

  8. já z lišky ukřivděnost, ani vztahovačnost necítím. ani jsem neměla pocit, že by si rozšiřovala původní políčko působnosti z pocitu nedoceněnosti. spíš mi to přišlo jako zdravá touha po růstu, učit se a dělat víc.

    a v tom současném liščím řešení a rozvažování čtu potřebu se v tom zorientovat, vyznat. což se ne u všech situací (zejména když jsou do nich zapojeni lidé :) povede.

  9. Neoceněnost není nedoceněnost, stejně jako neuznalostí jsem neměla na mysli zneuznanost – myslím tím, že člověka zamrzí, když udělá něco na sto procent a s čistým srdcem a co nejvíc pro celek, a přesto se najdou tací, co místo ocenění ho vemou útokem jako konkurneci. Bývá to rána do bezbranného místa, příliš citlivá, aby člověk dokázal zůstat na dvěcí. Vtáhne ho to pak moc do toho vítru nad odpadem.

  10. Nejde o neuznání nebo neocenění Lišky, ale něčeho konkrétního udělaného.

  11. Řekla bych, že kdyby Liška tak trpěla potřebou přijímání uznání a ocenění, jakože jak je dobrá, našla by si už od začátku jinou práci. :-)

  12. 10. za lišku a tedy za její práci se postavilo přece pár lidí, včetně šéfa. já tomu už moc vlastně nerozumím co liška po těch ostatních lidech chce, nebo co chce prosadit konkrétně pro celek. A další věcí je to, že my známe jen ten příběh z jedné strany a tu druhou nemáme možnost vyslechnout, nebo poznat. a v té druhé straně je také ukryté pro nás to – co liška považuje za neoceněnost nebo oceněnost. popsala jsem jen to ve svých komentářích – jak jsem to vnímala já z jejího vyprávění v počátku a dále. a zrovna tak jak to můžeme vnímat různě my zde, tak podobně to vnímají lidé u lišky v té práci. „Dělat sudího, nebo rádce“ a nekřivdit ani jedné straně je velmi těžké.

    Je velmi těžké prosadit změny i pro celek – natož jednotlivce.
    Znám to ze své práce – právě kdy lékaři si přejí část svých povinností předat nám sestrám a my se samozřejmě bráníme – řešíme to čas od času na provozních schůzích. A pak jsou změny pro jednotlivce – to se týká směn a malých úvazků a také s tím bývá někdy problém. Protože se určitá věc povolí jednomu a druhý to chce též. apd. Pracovní zásluhy jsou jedna věc a fungování celého toho systému je věc druhá – at se to líbí nebo ne – to jsou holt pracovní kolektivy. Něco jiného je, když je sestra sólista – specialistka – a na ni závisí třeba studie – ona si to šéfuje sama, protože nikdo jiný tomu nerozumí a tím pádem z toho plynou kromě povinností i privilegia.

  13. 12. ano, i to se může stát. pak na ten projekt má jiný náhled, vidí třeba to, že je nefunkční apd.
    zpravidla to pak vede k tomu, že se oddělí od ostatních a založí si svůj projekt o kterém je přesvědčena, že je dobrý a správný.

  14. Barčo, ta poslední věta. tam někde je zakopaný pes. jaké povinnosti (co musím) a jaká privilegia (co můžu).

    jestli někdo oceňuje, chválí nebo nechválí je fakticky již nadstavba a odpadní produkt nějakých aktivit, které běží nezávisle na ocenění a chvále (či nechvále) Míra povinností (a odpovědností) je asi daná pracovní náplní, míra privilegií… jde ale víceméně cestou určitého postavení které si člověk postupně buduje a po kouscích staví. To nejde hned. Uspěchat.

  15. 14. to jsi moc hrrr. Vlastní projekt? Liška zatím studuje aby dosáhla na kvalifikaci. Projekt vedou jiní, co už tu zasr. bumažku mají..

  16. 16. no a jsme zase na začátku. :-) kvalifikace, postavení, náplń – povinnosti a práva. vs. neocenění a podobné rušivé emoce. takže dvě věci stále dokola – fakta a osobní dojmy..

  17. 18. pochopit systém – bez osobní předpojatosti, zaujatosti.

  18. 18. 19. Jinými slovy – občas nadáváme na staniční co po nás všechno chce, ale její práci s jejími podmínkami a prac. náplní by jsme dělat nechtěli. a pak je staniční sestra – ne – pracovní osoba, ale osoba civilní člověk.

  19. 20. LIška má hodně tvůrčí zamestnání. Cítí v sobě velkou energii kterou by mohla přetvořit v něco hodnotného. Zde ani tak nejde o vztah nadřízený a podřízený jako víceméně o rozsah samostatné činnosti a možnosti kontroly. Kolik ji toho svěří a co všecko může dělat s vlastní odpovědností (kontrolou). Teda ty privilegia. Někoho/něco kontrolovat je taky privilegium. to většinou někdo nezíská za celý život :-)

    Mě třeba zaujala jedna věta z Liščinho zápisníku. V popředí byl ten despekt, zklamání možná a bezmoc – pocit, že nemám kontrolu nad věcmi, co se dějí ve stejném prostoru, kde jsem.

    Pocit že nemá kontrolu nad věcmi které jsou ve stejném prostoru. Kolik lidí tu kontrolu má? Kontrolu nad věcmi, kontrolu nad prostředím, kontrolu nad časem…. oooo jak těžký úkol. velmi nesnadný.

  20. ad vztahovačnost
    Když se rozhlídnu v práci, vidím, že tam je pár lidí víc vztahovačných než já (v té aféře).
    A pak taky několik víc v klidu, míň vztahovačných – ale taky mnohem míň VZTAHUJÍCÍCH SE k tomu celému!

    Já se k tomu vztahuju hodně – jednak svým dlouholetým aktivním působením a jednak prostorem, kde se to koná, a za třetí i tím, že pracuju na plný úvazek (ti co pracují třeba dva dny v týdnu, přijdou jen ty dva dny a jen třeba na chvíli, koná se to jinde, než v jejich pracovním prostoru, nemusí pro ten projekt ani pracovat ani nic, je na nich, jakou míru si stanoví, nemusí se s ním vlastně vůbec ani potkat; narozdíl ode mne, já MUSÍM).

    Není divu, že se mě to dotýká, protože mě se to nemůže netýkat.

  21. ad budování pozice
    Já jsem spokojena se stejnou pozicí, jako jsem vždy v tom projektu XY měla. Nechci víc. A pokud chci míň, mohla jsem si to v posledních letech opatrněji dávkovat a taky jsem to poslední dva roky skutečně dělala, v klidu.

    Pozice se ale týká i to, že některé věci dělat nechci a taky mě nikdo nemůže úkolovat – jen můžu mít nějaké konkrétní úkoly, na které se nabídnu nebo na kterých se společně dohodneme; anebo mě může úkolovat šéf.
    Ale dřív jsme v 1.patře měli extra team s extra šéfkou, která mě mohla úkolovat, já byla její podřízená a všechny úkoly jsem plnila a co jsem dělala navíc, to beru jako že je moje rozhodnutí, to jsem dělala ráda a jsem vděčná, že jsem to mohla zažít.

    Teď ale nejsem podřízená žádného projektu XY, (doprčicužjednou, říkám si sobě), jeho hlavní řešitelé se tváří, že jsou 4 osoby a dohadují se jen mezi sebou a beze mne – takže pokud můj šéf žádal představitele toho projektu XY, aby se jednou ročně konal v prostoru, kde jsem já, a jednou v prostoru jiném – tak co to znamenalo? Přece to, že je jakožto šéf zaúkoloval. A oni jen odmítali: Nenene, to nelze. A jiný návrh: Nenene, to nelze.
    Oni mají dojem, že jsou nadřazeni našemu pracovišti – že oni určují, kdy přijedou, kde budou, koho pozvou.

    Tak vypadá pohled z mého místečka, ten můj, moje stanoviště, které hájím :)

    Pohled z druhé strany by byl prima, ale bohužel při jeho sdělování se stále míjíme, je to nedorozumění, nepochopení a nabíhá pak ta vztahovačost…

  22. třeba představitelé toho projektu šéfují Tvojem šéfovi. Třeba je na nich závislý a oni mohou klidně říct nee. Třeba tvůj šéf nerzhoduje vůbec o ničem a jen tam tak sedí a říká že je šéf :-)

  23. 24. Pak by mi to celé dávalo smys. Ty a šéf, dva malincí červíčci a proti nim velcí představitelé projektů.

  24. ad ocenění
    – což je velké téma snad všech neziskových organizací, protože peněz mají málo na všechno, natož na platy, a s jazykem na vestě se často nenajde čas na to, aby člověk pochválil druhého nebo sebe nebo podřízeného nebo dokonce nadřízeného, kdyby chtěl…

    U mě to moc není téma ocenění. Mnohem spíš téma odstrčení. Despekt. Asi tak: „Rozhodneme si bez tebe a postavíme tě před hotovou věc, i když se tě to hodně týká v mnoha ohledech.“
    Prostě jsem chtěla být s nimi v tom jejich týmečku. Jako to bylo dřív, když jsem byla já i oni součástí týmečku 1.patra. Ten už není a oni se pro mě vydělili, jsou víc externí – a tuhle větu jim opakuju mnohokrt a oni jí nerozumí, oni to ještě nepochopili, pořád nehcápou, jak to, že najednou jsem venku, jak to, že beru projekt XY jako externí. Oni vidí u mne radikální nepochopitelný obrat. Nevysvětlitelný. A moje vysvětlení nechápou.

  25. 25
    no ano, na začátku jsme ten pocit měla – a připadalo mi, že podporu šéfa nemám. Pak on ji vyjádřil. Načež oni se začali bouřit, že nechápou, o co jde, proč to udělal, jak to, že rozhodl, že to je divný, že „důvody se k nim nedostaly“, jsou „to nějaké manipulace“, je blbá atmosféra a vedou se řeči, které odvádějí od zacílení na práci (to poslední je pravda i podle mne- vždyť to vidíte, jak mě to zahlcuje a zároveň nabíjí).

  26. 27. Jojo, my rozhodneme kdy co bude a jak to bude, ty pak přijdeš a uděláš to :-) to co bylo samozřejmé u nadřízeného a podřízeného, není vůbec samozřejmé u kolegů. Oni josu teď kolegové a nechápou že mají spolupracovat a nikoliv jen rozhodnout co kde bude. Liško, oni tím nerozuměním tobe jen potvrzují svůj postoj. nemá smysl jim něco dál vysvětlovat. Oni ti svým postojem dávají najevo co si o tom všem myslí. Taky říkám oni :-)) Protože tak nějak to ze zde řečeného vyplývá. Jeden (jedna) z nich ti to dokonce přišla říct mezi čtyřma očima. že prostě nechce. ani teď a ani jindy. Teda to jsem taky z toho vyrozuměla.

    Ony ty náznaky se rýsovaly asi delší dobu. od momentu kdy jsi se začala vzpečovat. a tak tě jednoduše vyšoupli protože to udělat mohli. Ty teď budeš muset popřemýšlet, co začít se šefem (myslím pracovně) nebo s někým novým u koho se zavedeš úplně od začátku.

  27. Se ví, to se uvidí, nadosmrti na jednom místě nechci být :)
    Potřebuju vyzkoušet i jiný způsob, jinou skupinu. Ve „střední budoucnosti“.

    Já chápu, že mí kolegové, co byli se mnou v tom malém týmečku, když jsem byla podřízená, že je pro ně úplně jiný typ spolupráce, kdyby se mnou měli být na skupině s klienty. Já chápu, že změna struktury a mojí pozice musí vyvolat přechodnou fázi, než nastane nová rovnováha. Asi jako v rodině, když jeden člen rodiě se změní nebo ožení nebo nedejbože na nějakou dobu onemocní; ta rodina si musí najít nový chod. Jako se to stalo v mojí rodině s tátou.
    Já dovedu pochopit, že moje kolegyně z původního týmečku by se mnou nechtěla skupinově pracovat, je to prostě jiný, jiná role, jiná spolupráce. Mně to včera řekla jiná kolegyně, úplně normálně jednou větou a já to mám s ní stejně – taky bych se s ní cítila nějak nepatřičně; ke všemu jsem s ní v jiném typu pracovního vztahu – na tom vedlejšáku č.2. Takže to nejde.
    Jenže ta první laň-kolegyně, co s tím za mnou přišla a rozčílilo mě to, ta mluvila trochu jinak, strojeně, k tomu načasování, k tomu její mentorský tón a taková nestoudnost za tím, vliv projektu XY s podtónem „přese mne nepřejdeš,“ hodnotící přístup, co není na místě atd. – a já fakt nejsem nijak obzvlášť vztahovačná, já se opakovaně s odstupem menším i větším (jak to jde…:-) sama sebe ptám a sama si kontroluju:
    „Není to tak, že ona přišla s čistou duší mi upřímně něco z lásky sdělit? Není to tak, že já už předem na ni koukám jako na protivníka a kdyby mi totéž sdělení řekl někdo bližší, tak bych to vzala v pohodě? Není to celé zabarvené už předem mým vztekem nebo negativním nastavením vůči té osobě?“
    A je, ale jen částečně.
    I kdyby mi totožné sdělení řekl někdo jiný, tak je to na bednu, divný, nemožný… vždyť ona mi řekla, že i pozvánky na nějaký program bude rozdávat radši sama, aby se „nepropásla terapeutická příležitost.“
    To je směšné. To mi mohla rovnou říct, že nemám telefonovat :-)))
    navíc z jakého titulu? – Když sama říká, že šéf má na to opačný názor…

    Prostě ano, jsem vůči některým lidem předem nastražená, ale ne zas tolik vztahovačně, jak bych mohla.

  28. Z toho co píšeš tak to vypadá že ona se cítí ukřivděná a že reaguje uraženě. a nevysvětlíš ji to. amožná jiní se taky cítí uražení a nevysvětlíš jim to. Prostě se to tak semlelo, že se urazili a dávají ti to najevo. tím asi budeš muset projít. a ignorovat to. nedolejzat. stejně ti nic jiného nezbývá než je ignorovat. a když to bude do očí bijíci tak poslat do prdele. jednou.

  29. 30.“Potřebuju vyzkoušet i jiný způsob, jinou skupinu. Ve „střední budoucnosti“.
    souhlasím. a tohle mám taky za sebou – jakože jiné pracovní kolektivy a týmy lidí. všem doporučuju vyzkoušet.
    jenže u mě to bylo většinou tak – že přišla vrchní sestra a řekla – pújdete tam a tam na výpomoc – bude to na měsíc, dva a pak z toho byli třeba tři roky . pak proběhla reorganizace klinik a šup člověk šel zase jinam na jiné oddělení. – škatulata hejbejte se a člověk nemohl nic. dnes už se nic takového neděje, každá klinika si hospodaří se vším i s lidmi sama. tohle byla pro mě a mé vrstavnice kolegyně velmi dobrá škola, narazili jsme na dobré i méně dobré i nesnesitelné kolektivy – o to více si vážíme našeho kolektivu.

  30. 31
    joo! :-)

    Ono se to totiž semlelo tak, že jsem z „jejich“ pohledu teď ta jediná šéfem podpořená a podporovaná, se kterou souhlasil a rozhodl v její prospěch a která za to nic nedává, nic nemusí udělat a v klidu si je na svém místě, kde sedí pořád (někteří jiní se museli někdy stěhovat z místnosti do místnosti, já nikdy – ale já jsem v jediné místnosti, kde se nedá sedět s klientem).
    Moje kolegyně, která se statečně a osamoceně ozývala dřív (ale rozkol nastal až když jsem se ozvala nebo „přidala?“ já), ta totiž něco dávat trochu ještě musí, musí vystěhovat některé věci z prac.prostoru vedle a některý materiál toho projektu XY snad někde i schraňovat na nějakou dobu, to nevím. Ale v porovnání s ní já mám od požadavků (šéfa) celkem volno. (Nebo se tvářím tak odmítavě, že šéf radši už mě radši nechává předem být, co se týká projektu XY…?)

    Jenže já za to dávám dost – jsem ten spouštěč a jsem s tím konfrontovaná pořád znova. Já bych ani nechtěla, já mám téma projekt XY uzavřený, pro mě je rozhodnutí šéfa daný a podložený a hotovo, mohlo bejt jiný, já čekala jiný. To ta druhá strana to nemá uzavřený, nemůže tomu uvěřit (mě mrzí, že se cítěj blbě a co mám dělat?!) a pořád a pořád ďoubá a vrací to do hry a rejpe a pak se diví, že atmosféra není příjemná.

  31. 32 barčo
    tojo! Ať už to je jen lepší!
    Vy určitě nemáte prostor pro nezřetelnosti, nejasné kompetence apod.

  32. anino 3
    hlavně ať ti to vyšetření dobře dopadne, za druhý ať je příjemý a za třetí ať jsou příjemní ti lidi při něm.

  33. 32. ale děje. moji kamarádku vyšoupli z interny na dialýzu. Prostě něco blbě řekla primáři a šup už jela o pět pater dolů :-) a teď si to pochvaluje.

  34. 36
    O pět pater dolů :)
    Dobře, že si pochvaluje.

    To se dějou věci. Ve skutečnosti si taky vážím toho, co je u nás! Hodně vážím. Jinak bych se tu neupíchla.

  35. Jinde by se totiž vůbec nic nerozkrejvalo, jen by se řeklo Je to tak a tak a konec. A nikdo by nemoh nic namítat – v tom je to sice dobrý… ale nejde se dopátrat původních příčin a pohnutek jednotlivců; a to my chceme. Doufám, že ve většině. I když mnohým by samozřejmě bylo příjemnější už se v tom nebabrat.

  36. enkidu 8
    ano, zorientovat se, to je ono – a předpokládám nebo sleduju, že i jiní zúčastnění, ti zdánliví protivníci, by taky rádi a taky jim to úplně nejde. A to je ten bod, který máme společný a kterého už jsem se minule jako společného chytla a chtěla společně hledat to rozkrytí. Tak snad to ještě půjde udělat, brzo (i když na příštím setkání, kde by se tohle dalo, zrovna vyjímečně nebudu, budu na svém výcviku).

  37. 21
    Jo, souhlasím, souhlasím…
    A… Hele, já tak strašně řvu, když se mi ze sekárny ztratí nějaký nářadí, co si někdo pučil a nevrátil!! :-)) Chlapi ze mě mají prdel a choděj mi ukazovat, co zrovna pučenýho vrací. :-) A když se něco ztratí jakože to doopravdy nutně potřebuju a nemám, tak proběhnu celou firmu, všichni kroutí hlavama, že oni ne, ale do druhej den ráno to mám zpátky na stole…:-))

  38. 40
    Já nebyla podepsaná?
    To jsou ty spisky v poklusu při práci…

  39. 43 žejo? je to mix. na jedné straně svobodomyslná Liška a na druhé straně Kontrolní tik. A ten tik to spustil. Iracionálno :-)

  40. 44 bylas podepsaná,
    jen já jsem dohledávala, co je tvoje.
    Jak začínáte s ratkou obě od R, tak někdy čtu furt ratka… :-))

  41. U mě je to jasný. Jsem taky sice ohromně svobodo myslná, ale taky dost bojavá, k mnoha mým straschům patří i strach ze závislosti. Svobodmyslnost není nic jiného než strach ze závislosti. Takže je jasné, že k tomu, aby člověk byl nezávislým, potřebuje mít vládu nad věcmi svými, nemusí jich mít moc, vlastně ani nesmí, ale musí je mít tak, jak je zvyklý a jak si je on sám utřídí… omnia mea mecum porto a tak podobně…

  42. Třeba taky proto mám daleko radši dovolenou s nejistým přespáváním někd evenklu pod širákem, než cestování s cestovkou.
    Nemám ráda pocit závislosti na někom jiném, kdo mi něco organizuje.

  43. Ale zajímavý je, že v práci mi to tak moc neva. Tam organizaci někoho jiného (občas pěkně blěb zorganizovanpou) snáším jako jedna z nejpřizpůsobivějších na firmě. Tam mi asi je jasný, že kdybych si měla organizovat zaměstnání sama, byla bych ve skutečnosti na spoustě věcí daleko závislejší, než v závislé činnosti zaměstnanecké…

  44. 42 a 12
    přerostla … takový slovo já bych si nikdy netroufla říct.
    Ani nevím, v jakém smyslu bych ho použila. Asi ho nepoužívám.
    Profesionálně jistě nepřerostla, protože je to parádní projekt! Ve kterém je hodně lidí a je navázanej na další podobné projekty v zahraničí. A je radost vidět lidi, jak přitom ožijou.
    (I když existujou lidi, který tam nikdy nejdou, protože jim tento způsob prostě nevyhovuje – pro někoho je to obrovská podpora, oživení a začátek životního pokroku a úzdravy. A pro někoho to není „jeho způsob“ a nejde tam.)

    Ono nejde o ten projekt, ale tu kulturu spolupráce. I když v něčem je výborná, v něčem jak vidno skřípe.

  45. 51
    Nejde o to, že bys jako stála vejš než ten projekt, ale přerostlas sama sebe v něm, každej se vyvíjí a posunuje, i ty ses někam posunula… Už jsem to myslím i tady někd epsala, že prvotní nadšení je nádherný, ale pak člověk začne víc a víc vidět ty drhnoucí věci… Víc a víc vidí, co by chtěl jinak.
    A většinou pak prostě jde někam dál. Obrazně, nebo i místně.

  46. 52. jo tak jsem to myslela. tvoje místo v tom projektu jsi přerostla.

  47. ru 47-49
    jo!
    50 je zajímavej bod!! To jsi na to asi zase kápla.

    53
    jo, zvlášť pokud projekt XY chce být pořád neměnný a nerad si nechá něco měnit zvenčí (jako já si nerada nechám něco zvenčí:-)) Mně teda připadá na můj vkus až dost neměnný, 15 let, ale svůj smysl to má – smysl má ta pravidelnost, rytmus, jistota opakování i příště…

  48. Tak. Dneska jsem odesílala online žádost o prachy a je půl jedenáctý … už domů nejdu. K večeři jsem měla čokoládu, teď si dám další (ještě že jsem měla nedávno svátek a nemusím být o hladu:-)
    A voním si tu novým vytouženým parfémem (pro ten jsem si odešla odpoledne, protože stejně nešel pár hodin internet a nemohla jsem poslat tu žádost v prac.době), tak to bude příjemné usínání. S oblíbenou pracovní kočkou.

  49. Já zrovna odeslala korektury. :-)
    Vzhledem k tomu, že jsem je smolila na cestách mezi špitálem, a maminčiným bytem a mým bytem a dodělávala teď dva dny po příchodu z práce v osm večer, tdoufám, že jsem tam toho nepřehlídla moc.
    A nevoním si, k obědu jsme měli ražnici s cibulí.
    Na usínání se těším.Usínání mě odjakživa těšilo.

  50. ahoj Lišinka. dovolím si malý výhryz.
    zaujalo ma:„Patřím na svoje místo? Nebo mě tam nechtějí?
    Někteří chtějí. Chtějí, ale jen někteří.“
    hlavne tá druhá veta ma tam zaujala. myslím, že málokto má to šťastie, že pracuje na pracovisku, kde je všetkými chcený a bez výhrad akceptovaný. kde sú všetci féroví a slušní. kolegov si človek nevyberá. a musí si to sám zrovnať v hlave, čo mu to konkrétne pracovné miesto dáva (a berie)

  51. SV Vlčica :)
    máš pravdu. Je to zdravé – čas od času si porovnávat, co mi pracovní místo dává, bere, dostává, co víc a co míň. Pak člověk neustrne, může něco změnit nebo pomalu připravit rozpoložení na změnu.

    U mě je vlastně nakonec pokrok tohleto celé:
    dřív jsem si říkala, že nejvyšší (pracovní) hodnota je pro mě pracovat mezi skvělými lidmi. Jak je to příjemné a podnětné. A pořád jsem se jen utvrzovala v tom, jak máme všichni pěkné vztahy a jak je to cenné.

    A teď si leckdy na někoho zanadávám – ale neznamená to, že není skvělý. Je, ale souhra mnoha okolností bohužel nás dostihla, protože ani ten, kdo se snaží, nemusí podchytit úplně všechno. Něco malinkatého nenápadného, co vypadá v pohodě, se zanedbá, nedá se tomu patřičná pozornost, protože to vypadá jako OK, a dožene to potom všechny.
    Když se dlouho nemluví o teamových tématech, i když jakoby žádné problémy nejsou, je to zkrátka trochu podezřelé a je to předzvěst bouře.

    Připadá mi, že jsem teď méně nadšená a víc realistka než předtím.

    Uvidíme zítra večer; jdu na plac, jdu posedět do práce s přáteli, co přijeli, jdu se vrhnout do tlamy XY a jsem zvědavá, kdo z mých kolegů tam bude nebo nebude. A jestli bude o něčem řeč nebo co. Tvůrce projektu mi totiž telefonoval a říkal, že bych chyběla a takový řeči, znáte to.

    A buď mu řeknu, že v pátek odpol přijdu na oslavy (přijede spousta lidí z Německa, se kterými se známe), anebo řeknu, že nepřijdu, že chci klid. Uvidím.

    Jó, ti co si odjedou na tři tejdny do Indie, ty nikdo nevolá a nepřemlouvá…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.