Pletení rukavic

PRSTOVÉ RUKAVICE – NEŠKODNÁ VÁŠEŇ!

pleteni_prvni_500

Mám jednu velkou vytrženou stránku. Vytrženou, otrhanou a na roztrhání. Na jedné straně je návod, jak plést rukavice, na druhé straně je návod na ponožky se třemi způsoby vypletení paty.

Jó, ponožek jsem upletla docela hodně párů, ale vyfocené nemám žádné. Pletla jsem je jako dárky. Zejména novorozeňatům. To má své výhody – je to pěkný dárek pro miminko a plete se děsně rychle, natošup, cobydup ponožkou.

O starých fuseklích se ale dnes bavit snad nebudeme, přátelé. Jen o starých rukavicích. První z nich jsem stvořila asi před deseti lety. Tmavomodré s barevnými prsty. Radost převeliká.

Následovaly béžové, k dlouhému kabátu velbloudí barvy. Plést něco jen jednobarevného, to by mě vůbec nebavilo. Provedla jsem tedy pár prstů ve starorůžové – vycházela jsem i u druhých rukavic z barev, které jsem vyhrabošila mámě, zkušené pletařce, ze socialistických a mnohdy i prvorepublikových zásob.

pleteni_ruk-bez_500

Na obrázku vypadá rukavice dobře, ale buďte rádi, že ji nevidíte z druhé strany. Je totiž na několika místech velmi hrubě zašívaná. Béžová vlna, asi starší než moje maminka, je sice kvalitní, ale na některých místech protenčená, takže se snadno protrhala.

Jeden kluk, když viděl, jak pěkně pletu a jak nám to spolu jde, daroval mi k Vánocům 2007 krásnou knihu – „Carol Rasmussen Nobleová: Jak uplést rukavice s norským vzorem. 40 skvělých návodů.“

A celá kniha pojednávala o rukavicích z Shetlandských ostrovů. Tak jsem se dověděla, že krásné barevné vzory, například různé motivy X O X, nejsou norské. Jen se jim říká u nás norské, jinde „nordic“, ale pocházejí ze Shetland, jmenovitě zejména z Fair Isle, dále nejen z Norska, ale i Finska, Lotyšska, Estonska … a uchvátily mne. Ta kniha je jeden z nejlepších vánočních dárků, co jsem kdy dostala. Díky, sexuální bože! Hned během těch prvních Vánoc jsem upletla několikery rukavice.

Majstrštyk jsou moje červené. Jsou asi jako jediné přesně podle předlohy v knize. A nikdy později už jsem na tak jemných jehlicích myslím nepletla. Svoje červené mám ráda a docela často je nosím každou zimu.

pleteni_sh_c2

Hrozně se mi zalíbila i dlaňová část rukavic – tam se plete střídavě jedno a jedno oko v těch dvou barvách, z nichž je složen vzor na hřbetní části ruky. A podle toho, jak se barvy po řadách střídají, se tvoří i barevné spektrum dlaně. Nevím, proč mě pohled na takhle pletené dlaně vždycky naplní radostí, ale přiznávám se, že na své ruce v rukavicích hledím vždy se zalíbením. Nějak mě dostávají. Připadá mi to pošetilé, ale fakt mi ty rukavice dělají radost.

pleteni_sh_c1

Ke stejným Vánocům mi milá kamarádka dala klubíčka vlny v přírodních barvách, od každé jedno a ještě v košíčku. Krása. Pěkně vypasená klubíčka tlusté vlny. Použila jsem silné jehlice, tentokrát pletla shetlandský vzor dokola i v dlaňové části a rukavice byly překvapivě rychle hotové.

pleteni_sh_pr1

pleteni_sh_pr2

Ty jsou také prima. A hodí se mi k novému letošnímu kabátu.  Juch.

Příště nafotím žluté a oranžovo-černé.

Pro inspiraci doporučuji staré knížky „Vzory pro ruční pletení“, staré ročníky časopisu Praktická žena ze 70., 80. a 90. let a Pinterest, kde jsem do budoucna našla pěkné motivy. Máme na co a z čeho se těšit!

 

51 komentářů u „Pletení rukavic

  1. Tady už mi docházej slova chvály… Obzvlášť ty červené jsou fakt úžasné, to bych taky hleděla se zalíbením, mít je na rukách :-) Navíc si myslím, že i ta energie, kdy každé očko měl někdo v ruce a ne že to vyjelo v továrně ze stroje, je v takových věcech znát, že je v nich jaksi uložená :-)

  2. Přesně to mi v dnešní době připadá až povznášející.
    Dřív to bylo normální, ale dnes už je v tom duše – v době, kdy mnoho předmětů je jakoby bez duše, plastových kousků v počtu miionů stejných.
    Když vidím a beru do ruky něco z truhlářského vercajku mého dědy, skočí na mě krátce radost, takové rozechvění, štěstí, že můžu mít v ruce to,co někdo přede mnou; byť to je také asi řadový tovární výrobek. Ale jen částečně, pořád tam nějaký otisk je – jak výrobce, tak dědy.

    Na plastovém klavírku pro děti s hlavičkami bečících zvířátek, vyvedených v mnoha jasných přitažlivých barvách, tam není ani duše ani otisk vyrábějící ruky ani tam není viditelný otisk ruky nikoho. Neošoupe se to. Prostě se to rozbije a hodí se to na smetiště.

  3. Jo a s těmi starými „ručními“ věcmi naprostý souhlas, já se zase ráda probírala dědovou uzenářskou dílnou:) A co je moje slabost, jsou staré dobré boty. Boty, které mám několik let, cestovaly se mnou, tisickrát zmokly, šláply do bláta nebo do hovna, pražilo do nich sluníčko a ony fungují. Líbí se mi na nich právě ta patina, sešlapy, rýhy a další jizvy, ve kterých jsou psané příběhy. V tomhle by mě bavilo být švec. Taky u nás v okolí máme jednoho, který se s nima vyloženě mazlí a vydává je běžně jako vyléčené pacienty z nemocnice:)

  4. (v poslední větě mělo být něžně, ne běžně. Ačkoliv on je asi běžně něžný)

  5. Páni… smekám Liško, tady by moje trpělivost končila u… jo vlastně vždyť já žádnou nemám…ani bych nezačal! :-)
    Letošní Vánoce mi přišla líto rychlost, se kterou (při rozbalování dárků) prasynovec přelítl dřevěný vlak, směrem k plastovému letadlu s čudlíkem na zvuky a blikání. Jenže tomu se poručit nedá, lidi musí nejdřív zapomenout na některý věci, aby je mohli opět najít a bít se objevitelsky do prsou. Všechno je to jenom o lidech. O předávání hodnot. Stejně si myslím, že se to vrátí k té ruční výrobě… akorát nevím, jestli záměrně, nebo z donucení.

    W., dobrá přezdívka pro štrikovací web :-)
    Nevím proč, ale mám pořád takováhle slova v podvědomí s tvrdým Y, štrykování mi zní líp, původnějc… to se ale pletu asi.

  6. psice,
    guerilla knitting, ano, na to už jsem narazila. Taky yarn bombing. Připadá mi to jako dokonalej způsob street artu. Lepší než ty přiblblý billboardy všude, reklama, co krade veřejnej prostor a nikoho se neptá.
    Akorát vždycky když vidím ten bombáckej výsledek guerilla knitting naf otce, odradí mě rozsah té práce – to by muselo bejt koperujících lidí… Jedna kamarádka myslím má kontakt na guerilla gardening u nás.

    Občas si říkám: Dělej, co tě baví. Jdi tam, kde se to děje.

    A nikdy mě nenapadne, kam bych jako chodila :) a ským se družila. Guerilla knitting by mohla být pro mě dobré lákadlo k realizaci.

  7. A já než se zas dostanu k pletení, tak mi všecky ty patnáct až dvacet let starý vlny zteří.
    Ale třeba pletený rukavice jsme nedělala, snad jen jednou, přijdou mi nepříjemný na kůži, i mým synům, odmítali je nosit. Ponožky jo, ty unosím. A svetry taky.

  8. Jirko*
    letadýlko omrzí dřív. Pro vlak se dají stavět koleje, krajiny, města, nakládat náklady, vozit panáčky …

  9. Ale máš to vymakaný, to není o tom, že jsi jen šikovná, ale hlavně že to děláš ráda. :-)
    Chtělo se mi napsat s láskou, ale to by bylo asi hodně patetický. :-))
    Já pletla s láskou naposledy onomu čepici s bambulí, ale on ji stejně nenosí. Chtěl tu bambuli co největší, ale pak zjistil, že taková bambule je moc těžká a čepici sesouvá z hlavy.

  10. ru 11
    ani nevíš, jak se to podobá mým příběhům – pár chlapům jsem už upletla čepičku.
    Pak když ji nenosí, je to rána – tedy BYLA, když mi bylo 20 a pořád jsem čekala, kdy si tu čepici, kterou tak chtěl, vezme. Jsem byla blbá a vztahovačná a tklivá :-)))
    Neplést. Vyplývá z toho zásada: chlapům nic neplést.
    Protože to pletení představuje nemalej čas, kdy je pletařka tělem i duší i myslí u toho pleteného předmětu; když ho vymýšlí, chystá, shání materiál, plete ho, dokončuje … to nejde dělat jen tak tupě tuctově. Každé místo, každý bod toho předmětu prošel rukama a očima a vědomím svého tvůrce. Nic proti šití, ale tam je to rychlejší, na stroji – to není tak ruční, jakmile je v tom stroj (proto stroje nepoužíám ani v kuchyni). No a tohle upletené někomu dát jako dárek, to je připoutání jak sviňa. Vlnou :)
    Už ne. Pro chlapy nepletu.
    Stejně – ti, co už se mnou nejsou, přece nebudou nosit ode mne čepice, jak by to vysvětlili současné partnerce – blbě. A vůbec by bylo divný být s partnerkou a vědět, že mám na hlavě čepici od jiné ženy – i kdyby ta partnerka si čepic nevšímala.
    Prostě pro chlapy nepletu. To jsem si musela zakázat.

  11. Jirko* 7
    ad štrikování a štrykování

    Vida, to mě nenapadlo, napsat ypsilon, když je to původně od stricken.
    A dneska jsem naopak narazila na slovo „expertíza“, které bych rozhodně napsala s ypsilon, zvlášť pokud bych nad ním dělala čárku.
    A slovo striptýz – to už je úplně nelogické; po T je ypsilon a po R ne. Chá! Striptýz je úplnej nesmysl (to slovo:-)

  12. 12
    Došla jsem stejnou cestou úvah ke stejnému závěru. :-)

  13. Mám opačnou zkušenost. nemám moc ráda když mi někdo dává ručně zhotovované výrobky. ani rukavice, ani čepice, ani šály, ani ponožky. nenosím je. Proto něco takové nedělám druhým

  14. Ale v souvislosti s diskusí mě napadlo že je to možná podvědomá obrana. že mě nikdy nenapadlo proč ne. ale asi proto že je v tom uštrikovaný ten druhý :-) a mě stačí náklad co mám. víc už nechci.

  15. ratko,
    jo, na tom něco je! Bránit se vpádu toho druhého. To pletení je úplně magický :-)
    Nosíš něčí rukavice a znamená to, že tě má on v hrsti, udržuje s tebou spojení ..? Má tě ve svých sítíh, má tě opleteného nitkami.
    A průkopnice je Ariadna s klubkem.

  16. ratko, když si představím,že by mi někdo (krom mámy) dal šálu nebo něco vlastnoručně pleteného, vlastně by mi to taky bylo protivný. Je to určitým způsobem opravdu vpád a agresivní dar (pokud není objednán – a to čepičky mých chlapů byly).

  17. 20. oni si něco třeba objednají ale třeba si neuvědomí co to znamená, jaký závazek, teprve až to nosí… pak to podvědomě cítí. teda já to cítím určitě :-)

  18. 8. je to nádhera a taky kouska zenu – po té vší práci být připraven rozpárat to dřív, než to začne být ušmudlaný, prokousaný od veverek a vybledlý od sluníčka. Příroda si moc práce s údržbou vlněných výrobků nedá;)

    16.,20. tyjo, to je zajímavý, s tím (za)pletením do vlastního života. Skoro woo-doo story. A nemáte v okolí přetlak lidských pletacích linek? U nás v rodině totiž skoro nikdo nepletl, krom babičky. A pravda, její pulóvry nikdo nenosil, ale z prozaických důvodů, babička pravidelně pletla vstupní díru tak malou, že by si ho mohl obléknout jen člověk s tenisákem místo hlavy. (Od té doby taky nesnáším roláky. A kousavou vlnu!) Já za pletením vidím tolik soustředění a dřiny, že to beru spíš jako Dar, když se s tím někdo moří jen pro mě. Muselo by to být v nějakých ultra odpudivých barvách a provedeních, ale i tak bych to zrecyklovala aspoň na brož. Anebo od nějaké zaryté sokyně, spolu s nabroušenou jehlicí důmyslně zabudovanou vevnitř na proražení krční tepny;)

  19. psice
    zrecyklovala na brož :-DD

    Nojo, od sokyně, jako woodoo akce s jehlicí napuštěnou jedem, to je nebezpečné. Z toho vyplývá, jaký destruktivní potenciál je v ženách-tvůrkyních, včetně pletařek.

  20. já jen doufám, že když Liška má takhle hodně a krásně napleteno – neudeří ta „americká“ zima. :-) jako dítě jsem upletla šálu a dva svetry a tím to skončilo. nesnášela jsem jak píše psice – darované kousavé věci s těmi utaženými výstřihy přes hlavu v dospělosti jsem dostávala pletené ponožky od pacientek a když ta poslední zemřela, zařekla jsem se, že už nic pleteného od nikoho nechci, že pak brzy umře. a za pár let jsem to porušila, protože jsem dostala pletené ponožky od muže, starého mládence – pletl je na čtyřech jehlicích – pletací muž – něco nevídaného a co víc, ještě neumřel :-)

  21. Uf, barčo, to jsem si oddechla, že neumřel. Napjatě jsem to dočítala – a neumřel. Hurá. Plete dodnes.

    Já roláky nesnáším doteď. Cítím se v nich jako ve vězení. Podobně jako v kozačkách, ty jsem měla naposled ve 14 letech a to ještě nízké.

    Asi do dvaceti lety jsem nesnášela na krku vůbec nic – jezdila jsem třeba na běžkách v mraze s holým krkem. Dneska už by se mi nechtělo, už jsem si zvykla na zateplení a když je to šála vlastnoruční výroby, tak snesu občas i kousavou, to se přemůžu :)

  22. Pletací muž je úžasný! Já znám jen pečícího muže – kamaráda. Občas byl v létě sraz v parku a on dojel na kole s pekáčem buchty přivázaným ke koši, nebo prostě doma peče buchty, když má někdo přijít. (pozn. není gay:)

  23. 26.) asi fakt něco bude na pořekadle „hřeje ho/jí mládí“. Já jsem v zimě už od školy klasicky za rohem odhazovala šálu, kulicha, rukavice, rozepínala bundu. Sralo mě, že jsem se pak musela jen s hrozně moc věcma tahat a ještě od mámy dostávat sprda za to, když jsem tu svou zimní výbavu někde ztratila (pravidelně). Cca od 25 jsem si zvykla na hrozně dlouhý omotávací styl šátku a rozhodně zapnutou teplou bundu, v posledních letech mi v zimě začíná být tuhá zima na hlavu (ale čepici nosím jen na horách). Aź si ji jednou obléknu i ve městě, metamorfóza v ježibábu bude dokončena a pak už si budu dokupovat jen ledvinový pásy z králíka a stahovací bombarďáky. Takže s čapkou musím ještě pár let šetřit!

  24. psice,
    vydrž, přesně tak.
    Ten věk je hroznej, mně už se párkrát stalo, že mi v noci táhlo na krk a pak mě bolel. Ledviňák z králíka je blbej, nic nevydrží. Kočka je mnohem lepší. Já mám ledviňák z kočky už skoro 20 let, na výpravy, a je pořád stejnej a funguje. Funguje i doma :)

    Příhoda z dob, kdy mi bylo 15 nebo 16, cestou ze školy do kopce jsem seznala, že už není zima,, když svítí sluníčko a mně je vedro. Sundala jsem si zimní bundu i svetr a šla jen v triku. A odpoledne jsem měla sraz s mámou někde ve městě a šla jsem jen v tričku s krátkým rukávem. Byl začátek března. Bohužel, moje matka, která je vždycky všude o hodně dřív, tentokrát měla 10 minut zpoždění a já byla na místě o 10 minut rřív, takže jsem byla trochu zmodralá a točila se pro rozpohybování kolem tyče – dopravní značky. To neuniklo švarnému kolemjdoucímu a začal mě balit, když vtom přišla matka a byla strašně naštvaná, nikdy předtím jsem to neviděla. Poslala mě domů, že se mnou nikam nejde, když jsem jen v triku :-)) To byla děsivá příhoda.

  25. jsem teda ta ježibaba v bombarďákách. ale zase se cítím hezky v teple :-)

  26. 30
    já ne, protože nanejvýš jdu po městě nebo čekám na autobus a to není nic hroznýho. Leda večer jít domů, když je vítr a zrovna mám moc krátké triko, to bývá horší. Tomu se snažím předcházet – například sukně je ideální řešení, protože pod ní jsou punčocháče a za druhé sahá výš než kalhoty, co pořád padají a libují si ve vytváření holého cemru nebo břicha.

  27. u nás táhne ve fabrice z oken, takže klidně přijdu jak hastroš než si nachladit něco důležitého.

  28. liška, ratka: s tou ježibábou je to můj osobní proces, jen na vysvětlenou. Ne abyste si to převáděly na sebe podle počtu, síly a hustoty podvlíkaček! Tyjo, ledviňák z kočky. Ještě by byl dobrej z angorskýho morčete. Já tam nějak pořád vidím tu strašidelnou hlavu jak u liščího boa!

  29. Liščí boa má moje máma, i s hlavou. Bílý.
    Jako dítě jsem měla ráda podobná zířátka – babička měla dvě kuny, i s očima, s klapací hubou – jako je pinetka. Ta liška to má taky a skleněná očička a hebký kožíšek.
    Nojo, jako dítě jsem rozhodně nebyla ochránce kožešinové zvěře, ale její ošahávač. Můžou se mrtví ošahávat? Nebo už je to taky patologický …nekrofilie?

    Mně by se líbilo s tou liškou někam jít (máma s ní nejmíň patnáct let nikde nebyla, celkově tak třikrát). Jenže by mě asi někdo zmlátil a ještě mi ji ukrad. Alenení nad to někam jít se spřízněnou bytostí, i když jde člověk ouplně samotinkej. Já bych si s tou liškou i povídala.

  30. Kožíšky se mi líbí, ta jejich hebkost!
    Ale na sebe bych to nechtěla, to ke mně vůbec nesedí. To bych se cítila jako někdo jinej.
    Jako norek. :-)) Nebo jako černé persián-jehňátko v prenatálním stádiu. Br.

  31. … mno takže mi zbývá si hladit kočky (asi proto je mám ráda – psi mají takový hrubší chlupy a smrděj) nebo kamarádovic sousedům malé králíčky. Nebo maminčiny kožešiny. Má například takovýho něco z veverek a jakmile to vidím venku ze skříně, hned k tomu běžím a utírám si do toho ruce, protože té hebkosti nemůžu odolat!
    Na lidi tolik šahat, to není o co stát, ti nemají tu pravou jemnou chlupatinu. :) Jsem tedy asi zoofil, no nazdar.

  32. taky jsem šahač na kožíšky (pošahač?), je mi líto vyhazovat kožichy i když už jsem to se dvěmi udělala. jeden byl z dlouhých chlupů mongolské kozy co i prodali mongolové. a jeden tatínkův beran. oba šly do charity. zbyl mi kožich dívčí jehňátkový s naprosto jemnou úplně heboučkou chlupatinkou a mockrát mě napadlo co jsem to za zvíře, když jsem si něco takového přála. a dostala. Dárek k mým 16 narozeninám. A maminka má doma obří kožich z nutrií. no to je příšernost. ten můj heboučký jehněčí je až dojímavě herodesovský. z malých jehňátek, prý právě narozených… nenosím ho. jen se občas na něj podívám, abych si připomenula kdo jsem a co jsem si přála jako dívka . to přání je němá výčitka…

  33. 36.) hladit si (cizí) lidi taky odolávám, protože je to většinou jako se psy – mají hrubou srst a smrděj:) Čest všem světlým výjimkám, afghánským chrtům, barzojům, štěňatům a hebkým lidským vyvoněncům! Z veverek se prý vyrábí nejkvalitnější malířské štětce.

    37.) já bych takovou věc nemohla mít doma ve skříni, mám špatné svědomí i z věcí, co jsem si koupila zbytečně. Natož z jehňat, ty by mě pronásledovaly! Vůbec beru šatní skříně jako obal na věci denní potřeby, co nenosím, jde minimálně 3x ročně pryč. Včetně sentimentálních kusů.

  34. 38. nojo, když já si tehdy ten kožich vybečela protože podobný měla spolužačka ve třídě. vyškemrala doslova.

  35. ratko, takže skoro perzián, hoho.
    Já naopak ve 13 letech dostala bílo-černou králičí ušanku od ježíška. Doufala jsem, že si ji nikdy nevezmu, ale jednou jsem byla přinucela – když to byl ten dárek… – u příležitosti návštěvy Národního muzea. Byla jsem jako opařená, připadala si jako debil, jak maškara. Pak už jsem si to na hlavu nikdy nedala,ale myslím, že „to“ mám stále ve své skříni u rodičů. Ani to nechci vědět.

    psice,
    3x ročně vyhazovat věci, to je výrazný nadprůměr!
    Já učinila pokus v roce 2013 vyhazovat 2x ročně, ale obě várky stále leží v pytli u dveří, čekajíce na odnos do kontejneru na šaty (chodím kolem něj každé ráno), přičemž dvě věci už jsem vzala zpátky, že z nich ušiju kus polštáře a tělo pro eskymačku.

  36. 40. nevím proč si to nechávám, stejně do to ho nevlezu. a je to těžké, má to všechny šikymiky kvalitního produktu. asi jako němou výčitku a tak trochu ze sentimentu.

  37. Psice 38
    S těmi štětečky pracuju, jsou na nanášení volného plátkového zlata (ty nepoužívám zlatím z papírků) a na zahlazování (tupování) zlata po nanesení, čerstvě nalepené zlato jemně dotlačí do nerovností a ohybů v kameni, aniž by mu podřely povrch a zkazily lesk.

    http://www.weha.cz/stetec-vlasovy-nanaseci-75-mm-ean4100430-skup416.php
    http://www.weha.cz/pozlacovaci-stetec-maly-c-6-ean122292-skup416.php
    http://www.weha.cz/pozlacovaci-stetec-velky-c-20-ean4100408-skup416.php

    Oblečení vyhazovat 3x ročně – to bych nestíhala ani dokupovat. :-))
    Třídím do popelnice a na charitu tak jednou za tři roky. Jinak co je přírodní materiál a už se dere nebo z čeho jsem vyrostla a nedá se to už nikomu dát donosit, tak beru průběžně do práce na hadry na utírání barev, lepidel, ale ředidel… Těch je tam pořád nedostatek. :-)

  38. zuzi,
    tak pozor, už nic nepleť, jen se mějte spolu dobře a žádný nitě ať se vám nepletou pod nohy na vaší cestě.
    – To zní vznešeně :)

  39. 42. rulisa: ty jsou krásný. Koupila bych si ten nejširší a jen tak bych se s ním šimrala po tvářích.
    3x zní mockrát, ale já zas tak moc velkou garderóbou nevládnu. Počítám do toho i výměny nebo vyhazovy pár věcí, včetně ponožek. Ty mě baví úplně nejvíc, protože sepraných a děravých mi není líto nikdy:)

  40. psice,
    ano, pryč je počátek 90.let, kdy naposled jsem ještě štupovala ponožky.
    Ale ty dřevěný hříbky se mi líbí, zvlášť ty staré, omakané. Případně otlučené. Můj táta totiž si někdy sám štupovával ponožky a potom ještě na natažených na hříbku do nich bušil kladivem, aby to jeho prošpikování změklo a netlačilo ho pak v botě.
    Ono ho to šití asi bavilo, když si vezmu, že šil i kostýmy pro amatérské divadlo a vojenské uniformičky pro svoje pajduláky…

  41. 47. to jako můj otec, taky ho bavilo šití. sám si přešíval oblečení i boty. a jako mladý učitel šil oblečky pro loutkové divadlo. Ale nebyl pečlivý. Ve vymýšlení jo. Ale když se dívám na ty jeho výrobky, tak pečlivě udělané nejsou :-)

  42. 46
    Taky si na něj (ten nejširší) občas jen tak šáhnu – je jak dech. :-)
    Jo, jestli bereš to vyhazování až takhle, tak to možná vyhazuju i častějc. Jen to dělám tím stylem „do práce na dotrhání a hadry“ a nebo to u pračky šupnu rovnou ob jedny dveře do uhláku s popelem od kotle. :-)

  43. 47.) ten hříbek měla babička! Tojo, to jsou věci, který teď už nevidíš – štupovat fusekle a je už i málo lidí, co ještě používají a perou látkový kapesníky. Když jsme měli potkany, šlo omšelé spodní prádlo a děravý ponožky k nim do klece na tunely a hnízda. Občas to bylo až takové intimní, když přišla návštěva, se kterou jsem se neznala ještě tak moc dobře a okukovali krysáky zahnízděné v počůraných gaťkách a rozkousaných trenclích;)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.