Poselství z imaginace (1)

CO MI ŘEKL MOUDRÝ STAŘEC … 

Už asi před deseti lety jsem se ponořila do imaginace, tehdy trhaně a nesoustředěně, sestoupila dolů na palouk v lese, do podzemní říše pána zvířat. Má parohy. A nebála jsem se mu položit otázku, i když působil velmi důstojně, nevyzpytatelně až nebezpečně. A on odpověděl – vyprávěl mi, jak k těm parohům přišel. Je to asi keltský Cernunnos nebo lovec Herne, z Gundestrupského kotle. Možná zároveň i germánský Wotan nebo jiný pán života a smrti a lesa a zvěře …

Parohy mu nerostou přímo z hlavy – má přes sebe přehozenou jelení kůži s parožím. Vyprávěl, že jelen byl jeho blízký přítel. Jeho věrný přítel. Jelen se obětoval za něj a on teď nosí jeho kůži. Nepamatuju si bohužel přesně, v jaké situaci k tomu došlo, ale bylo to zajímavé. A myslím, že kdybych šla do podzemí dnes, už bych se nedověděla – snad! – nic o sebeobětování. Protože to už nejsem já před deseti lety.

Však jsem do podzemí také šla zas; je to skoro dva roky. Potkala jsem tam Medvěda. Medvědího ducha. Psala jsem už o něm a co mi ukázal. Prozradil mi své pravé jméno. Označení „medvěd“ je totiž zástupné, je to opis – „ten, kdo ví, kde je med.“ Jména mocných duchů se nesměla vyslovovat jentak, kdykoli. Byla tabu. Vyslovit jejich jméno znamenalo je přivolat, řekla bych.

V podzemí jsme se setkala také se sojkou. Stejně jako medvěd vyžaduje její přivolání a zahájení rozhovoru s ní určitá gesta nebo zvuky. Speciální. To mě překvapilo. To prostě rozumem nevymyslíš! Oni sami, sojka i medvěd, mi odkryli, jaké volání nebo gesta mám dělat, aby vystoupili z lesa ke mně a komunikovali se mnou.

Tak jsem zjistila, že se do imaginací dostanu snadno a fungují. Fascinují mě. Poslechla jsem si pak různé nahrávky relaxací a imaginací s průvodním slovem. Samozřejmě že to nejsou žádné diktáty; je třeba se chovat volně, uzpůsobit si představu podle sebe. Lépe řečeno: ona se uzpůsobí sama. Pravda je, že některé nahrávky byly spíš návody, navíc jsem nevěděla, z jakého postoje, směru nebo konceptu vycházejí. Ale nikdy mi to nevadilo, neublížilo, cítila jsem se pak příjemně. Většinou jsem ale stejně usnula :)

A uprostřed léta jsem byla na čtyřdenním semináři, založeném na řadě imaginací. Dobré to bylo, hodně mě to poveselilo a oživilo, až omladilo. Nemohu psát o jiných účastnících a nechci ani popisovat metodu semináře. Mohu psát jen svoje kousky. Jeden střípek bylo setkání se starcem. Nebylo to přímo řečeno, ale jevil se jako archetyp Moudrého starce. Jako božský stařec. Aspoň ten můj ano. Jak naše setkání proběhlo:

„Sedni,“ řekl mi. Asi i kávu mi nabídnul … 

Položila jsem otázku, ačkoli jsem měla pocit, že jsem měla nechat jeho, aby začal, a taky že moje otázka je moc banální až konverzační. (Jakou to otázku že položil Parsifal a bylo to dobře?)

Zeptala jsem se ho: „Máte tady nějaká zvířata?“

On: „Zvířata přicházejí a odcházejí. Jako lidé,“ dodal. 

To mě trochu zasáhlo. Ptala jsem se: „A co zůstává?“ 

„Co uděláš, to zůstává. Co zažiješ a uděláš, to na světě zůstává.“

„A co pomíjivost a smrt a co když zmizí a pomine ten svět?“

– vtom už byl pokyn končit, stařeček by toho snad řekl víc; jen dal najevo, že platí, že věci zůstávají, že i tak to zůstává. 

Loučíme se. Sbohem. Podáváme si ruku. Schválně se chci starci podívat přímo do očí. 

„Ještě se setkáme,“ říká mi. 

*   *   *

Kromě poselství – které každý dostane jiné, jaké ho zrovna zajímá – mě zaujalo moje opakující se chování: položím otázku nebojácně jako první. Přitom tváří v tvář starci, mocnému vládci, zkrátka velké autoritě. V další imaginaci jsme se zase setkali s králem, jindy s královnou. I s nimi jsme každý hovořili, podstoupili nelehký rozhovor. A dověděla jsem se nebo viděla, když došlo na přehrání, že někteří před těmi autoritami poklekali. Já vůbec ne, mě to ani nenapadlo, odmítám to. Byť ty autority nebyli lidé. Před člověkem já nepokleknu, nemám co poklekat, jsme si rovni. A z toho vychází i můj životní postoj k autoritám. Často se s nimi obyčejně bavím, jsou to přeci lidé. Nebojím se jich, beru je za spojence. A mnoho lidí se chová jinak. Královské postavy v imaginaci ale nejsou vlastně lidé, jsou to mocnosti, bytosti, které mají moc nás poslat do vězení nebo do pekel. A ani před takovými já nepoklekám? Asi mám velké štěstí, že nemám zážitek, že by se mnou někdo zametl, někde mě zavřel, násilně držel, měl můj život ve své moci. To jsem vděčná. A není to i naopak – kdybych byla jiná, mohlo by se mi to možná stát. Jsem to i já sama, kdo vytváří v autoritách chování, které mě nedestruuje. Spíš spojenectví.

Fakt mě ty imaginace baví.

Jak by vypadal a co by říkal váš stařec?

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

38 komentářů u „Poselství z imaginace (1)

  1. (Jakou to otázku že položil Parsifal a bylo to dobře?)

    Komu slouží Grál?

  2. Jo?
    Dík, Saule.
    Musím si tu otázku pro krále Rybáře ještě pročíst někde na netu a taky mám anglicky jednu z verzí příběhů kruhového stolu, tam by něco být mohlo – ale spíš pro děti.

    … hoho – teď jsem našla:
    http://netexty.blogspot.cz/2009/12/neubauer-o-svatem-gralu.html

    – Jo tak Percival to pohnojil, protože se na nic neptal. Až pak po letech, kdy dospěl a přešel od nevinnosti v přírodě (matka) přes „zrytířštění“ (Artuš a spol) k živé víře, tak položil otázku. Jo, hlavně že z toho vyplývá, že ptát se je dobrý. To jsem ráda. Já se ptala.

  3. Komu slouzi Gral? Tomu kdo slouzi Gralu. Je to jedno v druhem. Ruka v Ruce. Jednota. Jedno vznika ze sebe aby se navratilo samo k sobe. Otazka obsahuje v sobe odpoved.

    Tot otazka otazek.

  4. muj tatinek mel v vidiny v komatu a pred smrti, nejdriv ze je polevan krvi… a pote trhan psy na kusy. dusledne vzato jedna se o krestanskou tematiku vykoupeni a ocistce. Co by mi rekl starec… asi at tolik nemluvim a vic nasloucham. a vic se modlim. za vsechny

  5. 4 týjo. Pes je takové podsvětní zvíře – když roztrhá na kusy, připadá mi to jako akt přechodu do podsvětí, do jiného světa. Do toho, ze kterého lezou všechny symboly, obrazy a imaginace.

  6. 5. asi bych byla opatrna na to co privolavam. jake svety. ale to je zase spis moje obava. a jak jsem starsi tak o to intenzivnejsi.

  7. Jo, já myslím takový svět v nás, to kolektivní vědomí, v němž některé věci, ty staré asi zejména, jsou ve formě obrazů.
    Tak nějak si to představuju. Ale stejně nevím, co všechno to znamená, jak staré to je a jestli se to hodně mění a jestli to pomine…
    To už jsou zase otázky pro Moudrého tarce.

  8. Kolektivni vedomi… a ty si vytahnes zrovnaaaa…. co asi :-) neco. a podle jakeho klice? podle me podle klice pozornosti. privolava si presne to na co se zameruje. vraci se mu to jako ozvena. vytahuje si to ze sveta stinu. jak nahore tak dole.

  9. Asi bych se před tím sestupem taky trochu bála.
    Ale pak v něm asi už ne.

  10. 4:dusledne vzato jedna se o krestanskou tematiku vykoupeni a ocistce

    No a buddhista by řekl,že důsledně vzato je to přesný popis barda.
    Šaman by to zase v důsledku označil za jasný projev iniciačního procesu.
    A pro neurologa by to byl důsledně vzato projev narušené nervové soustavy.

  11. Ahoj liško, tady se taky necítím stísněně, ale já v mezičasech přemýšlím, jak by vypadal ten „můj“ dědeček a co by mi asi říkal..nebo já jemu..vím jen, že toho, co bych chtěla od něj slyšet je dost, a nechci plácnout nějakou blbost :). A zrovna mi fakt nenapadá, co bych chtěla slyšet a vědět PRÁVĚ OD NĚJ nejvíc..:)
    Ale myslím, že by byl moc milý a hodný.

  12. Liško, nooo. .blbě se mi to píše, ale myslím si, že i jo, nebo byli alespoň poblíž. nebo jsem blázen :)
    Ale napadlo mě teď, že kdybych se toho moudrého dědečka mohla na něco zeptat, tak nejspíš na to, co si myslí o mých životních rozhodnutích, těch zásadnějších..myslím.
    Protože kolikrát si říkám, že jsem byla o něčem přesvědčena, nebo téměř, že se rozhoduji správně a časem jsem si myslela, že to správně nebylo.
    A naopak, když se mi naskytlo něco, tak jsem to nechtěla, nebo si nevěřila, tak jsem zase po nějaké době měla dojem, že jsem to blbě propásla..ale tehdy jsem se na to necítila.
    Ale já myslím, že vše má svůj smysl a na náhody nevěřím.
    A taky bych se ho zeptala, co dělat, aby ve světě bylo všude bezpečně.

  13. Jednoho, co už není a byl už moudrý dědeček, jen ne imaginární, bral mě jako dceru, mi to připomnělo.
    Byl to manžel mojí někdejší šéfový a ten mi kdysi dááávno, když jsme tak povídali řekl..hele, hloupá nejsi, tak koukej a koukej a ty to vše okolo uvidíš..zdálo se mi to moudré a tak jednoduché tehdy. Snažila jsem se koukat i snažím, ALE lecos jsem přehlídla ;).
    Asi si myslel, že jsem chytřejší :))

  14. Cokoli v tu danou chvíli je správně.
    To, že z jiné chvíle to správně nevypadá, neznamená nic jiného, než že zas z jiné chvíle to může vypadat zas opačně.

    Všude bezpečně… Na Mars. Někde, kde není nic živýho.

  15. Zítra jedu do pryč, tak budu zase koukat nenápadně i nápadně :) do očí babiček i dědečků, to někdy člověku lecos napoví..to co v nich mají..
    A taky skoro denně koukám na měsíc, když je vidět , nebo hvězdy a v duchu se ptám..a respekt velký mám..
    Ještě jsem chtěla napsat, že já bych si liško taky neklekla, neviděla bych důvod, nebo, že by ten moudrý dědeček o to zrovna stál..to si nemyslím.
    Možná, když má někdo z něčeho velký strach, až příliš zatížené svědomí, potažmo pak respekt k přirozené autoritě, pak si asi klekne, nevím..

  16. Ahoj Ru, no vidíš, ty to snad víš a ono to tak nějak bude..

  17. to s tim klecenim je tak. clovek pokleka aby byl blize k zemi a vstava aby byl blize k nebi. vse ma svoji smyboliku. proto se verici uklaneji, poklekaji a vstavaji behem Liturgie. Vyjadruji tim i dvojitou povahu sama sebe (zeme – nebe)

  18. Jen tim chci rict, ze pokleknout nemusi byt nijak ponizujici. Teda pro me.

  19. 20 ratko,
    to je dobrý – to mě nikdy nenapadlo, nahlídnout i na to vstávání, nejen poklekání! To je fakt dobrý.

  20. me zase nikdy nenapadlo projevovat uctu poklekavanim… :-) tak me to zarazilo ze jsem par dni nad tim premyselal abych zase neco neplacla. vubec si to nedkazu predstavit ze bych treba pred pred nejakym dulezitym clovekem ci mocnosti poklekala. me to nikdy nenapadlo :-) kdezto poklekani ve smylsu ritualnim, jakoze se sklanim vnitrne… to mi prijde dobry. jakoze se clovek uvnitr tak nejak usebere a skloni pred necim co ho presahuje. to mi prijde dobry. jako porozumeni souvislostem.

  21. spontanne me napadlo poklekavani pred lekarem na kolonoskopii. sice jsme n ani nikdy nebyla ale slysela jsem od lidi z to byl zvlastni zazitek. nebo pokleknuti pred muzem pri Tom ehm sex. spojeni. heled ono me to hazi nekam jinam nez to asi melo byt…. poklekavani je dost zapeklita zalezitost. celkove kleceni treba n avsech ctyrech a cviceni na zada. to vsecko ma v sobe symboliku.

  22. ale to co me napadlo jako uplne prvni… zda poklekat pred mocnostmi. Pred kym se clovek sklani? Jsou dve zidle. Modly nebo buh.

    Kam patri mocnosti… tot krizovatka Zivota. kam se obraci moje pozornost. K Nebi nebo k Zemi. V cloveku je oboje. Zem i Nebe.

    NOhami zapreny do Zeme s pohledem uprenym do Nebe. TAk nejak. A pred cim se sklani? Co povazuje za vetsiho. Mocnosti nebo Boha.

  23. “ kdezto poklekani ve smylsu ritualnim, jakoze se sklanim vnitrne“
    „nebo pokleknuti pred muzem pri Tom ehm sex“

    Tak nějak stejně to zas mám já.:-)

  24. Nazdáááár ratko,
    včera večer jsem se pokoušela vypravit do hájemství imaginárního světa, ale nakonec jsem usnula, tak si z toho nic nepamatuju. Dvojka je vlastně předchozí příspěvek se sdělením o veselé oživlé useknuté hlavě a mojí vlastnosti, kterou ta hlava zobrazuje – odtušit něco nečekaného, šokujícně brutálního a verbálně to napálit pravé osobě v pravou chvíli.
    Přičemž je geniální, jak je to obrazově předvedeno:
    když to člověk (teda člověk = já) dělá nečekaně a ostře, je to jako vytahovat z mošny hlavu medúzy. Dlouho nic, nic nenapovídá, že něco vypálím.
    Kdežto když je to víc s humorem, tak to funguje, ale jinak, líp a ve výsledku nikdo není nepříjemně překvapenej – ani dotyčný ani já. Žádné pochybnosti,jestli to bylo namístě, žádné případné výčitky a žádná hořkost, šok a odchod toho člověka ode mne.
    Tak nějak asi,teprve to zkoumám :)

  25. 29. no to je zajímavé :-) jsem zvedava na vysledky experimentovani.

  26. 30 nojo, jen nevím, jestli jsou sdělitelné dojmy jak se cítím, když …tohle, anebo když tamto. Asi ne :) A považuju je za nudný pro každýho jinýho než mne.

  27. 31. pro me je jsou pocity jinych kdyz tohle nebo tamto velmi zajimave vedet :-)

  28. :-)
    jen jestli je jedinec umí dobře detekovat a rozpoznat, aby vůbec mohl něco rozrůzněného sdělovat; natož později než v přítomném okamžiku, kdy už to dávno pominulo a překrylo se jinými dojmy.

  29. liško, já chápu, že to musí být hodně těžké nějak načtrnout někomu jinému. Něco MÁLO jsem si o tom přečetla..
    Kdyby to šlo a mohla bys jen úplně na smyšleném a jednoduchém příkladě popsat, že si třeba někdo řekne..to a to, bych chtěla vidět, vrátit se někam a hledat nějaké souvislosti s něčím, nebo na určitou zkušenost navázat, tak jak na to jdeš.
    Asi na to musíš mít klid a i když vědomě se někam „ponořit“ někam, k něčemu, ale asi to nejde vždy.
    Když se mi něco a to nejspíš před spaním takhle samo vloudí a pokračuje, tak většinou pak usnu. Třeba mi to ještě stačí něco naznačit, odpovědět, ale nezůstanu bdělá asi do konce. Možná to i tak může být..naznačí a stačí, a už spi :)
    Prostě nemyslím nic osobního a konkrétního napsat, ale tak nějak obecně.
    Nevím, jestli jsem to napsala srozumitelně pro tebe, ale já tomu rozumím :))

  30. ad 34, jo liško, to právě asi jen tak nejde, ale myslím, že překrýt jinými dojmy to jistě, ale že to vlastně nepomíjí, zůstává to už někde ve tvé mysli, třeba se to jen zašoupne hlouběji a pak až je čas ..se to může zas vynořit a něco se k tomu „přibere“, něco to doplní, i dá jinak do souvislosti..do jiné.. třeba..

  31. anino,
    jo, to určitě zůstává a zařadí se na správné místo a tím to zmizí, už to není téma, už to neupoutává pozornost.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.