Poslední letošní hospodský

VEČÍREK SKONČIL OPĚT NA STAROMÁKU A PAK BYLA JEŠTĚ SRANDA…

Týden před Štědrým dnem. Že prý obvyklá předvánoční besídka v hospodě nebude. No to teda byla!

Že jen po poradě posedíme v práci, můžeme přinést dobroty. Nic jsem nepřinesla. Byl poslední den otevřených hospod, tak půjdu do hospody, nebudu sedět v práci v rouškách. Stačí mi hodinu sedět na poradě v roušce. Víc než hodinu nejsem ochotná. A to jen když nemusím moc mluvit. Huhňat do mokrýho hadru, na to mě neužije. A naštěstí vím o kolegovi a kolegyni, kteří následkem podobného rozpoložení už hospodu rezervovali. Pro pět lidí. A už v ní sedí. Počkala jsem tedy na zbyvající dvě konspirátorské kolegyně, přitom jsem vyluxovala něco z dobrot, co donesli a nakladli přizpůsobivější kolegové. A jeli jsme.

O našem alarmovém mobilu jste už asi slyšeli, že? Například tady. A v tento předvánoční týden ho mám u sebe zrovna já a zrovna nám trochu blbnula čidla, spustila nedávno planý poplach i během dne, jsou stará, o pohotovostní telefon se už skoro nikdo nechce a nemůže střídat, takže od 4.1.2021 jsme se rozhodli alarm odpojit. Teď mám ale ještě tohoto Černého Petra v tašce. Na týden.

V hospodě nás bylo pět. Bylo to fajn. Jen kdyby nemuseli zavřít už v osm a zase na několik týdnů. Achjo. Nesetkávání se s lidmi je smrt. Nechápu, proč vláda neaplikuje opatření aspoň trochu regionálně; tady v Praze zrovna virus tolik neřádí, všichni se mejou, jezdí s hadrem na obličeji a městská doprava není zrovna moc přecpaná. A i kdyby byla, tak funguje dál. Kdežto hospody ne, koncerty ne, divadlo ne. Je to nekulturní vláda. My jsme pro kulturu, tak jsme po zavíračce vyrazili přímo na Staroměstské náměstí. Myslela jsem, že tam bude nějaká demonstrace, přece musí být, po zavření restaurací, to se nabízí! Nebyla. A nebyly tam ani vánoční trhy, což bylo docela prima, protože na náměstí byl prostor a vešli se tam lidi. Bylo poseté malými hloučky lidí a atmosféra byla příjemná. Já nevím, proč za koronáče tak často končím mejdan na Staromáku. Předtím nikdy. S kamarádem varhaníkem letos skoro vždycky. S kamarádem kolegou dnes plánovaně demonstrativně.

Prosím vás, kde se dovím, že bude nějaká demonstrace? Vím, že happening hospodských za nelikvidování restauračního odvětví bude 3.1. Hurá! Jinak nevím nic a nikde se to nedovídám. S podivem. (A nemyslím tím Milion chvilek nebo jestli se to tak ještě jmenuje; to davové uskupení mě nezajímá.)

Bylo nás pět a odcházeli jsme z náměstí Kaprovkou. S kolegou jsme vtrhli do večerky a ještě si koupili pivo a koktejl v plechu. Holky už asi nic nekupovaly. Mohla to být stejná večerka, ve které jsme si gintonic koupili minulý týden s kamarádem varhaníkem, než jsme šli na poslední metro (ve čtvrt na dvanáct to bylo; hodina posledního metra se možná už od té doby změnila a tehdy zrovna nebyl žádný noční zákaz vycházení a asi ani zákaz konzumace alkoholu venku). Popíjeli jsme pivo a najednou jsme se ocitli Na Perštýně. Asi jsme šli na tramvaj k Máji. A v tom se někde rozezvonil telefon. V mojí tašce. Alarm.

Postavila jsem někam svou plechovku a vyhrabala alarmák. Hovor nebyla alarmová nahrávka „Pozór, došlo k poplachu ve firmě…“ Byl to šéf. Generální. Jeho vede městská policie jako odpovědnou osobu. A jemu zazvoní jeho telefon ve stejnou chvíli, kdy se spustí poplach a zvoní poplachový telefon s nahrávkou. Říkal něco o poplachu a že mám zavolat policajtům, asi. To si nepamatuju, jen si pamatuju, že jsem s nimi pak mluvila. Hodně nahlas. Kolegové stáli kolem a čekali. Dohodla jsem se smířlivě se strážníky, že jde o technickou závadu a nemají k nám do práce posílat hlídku. Ptali se: „A s kým mluvíme?“
Řekla jsem své příjmení. A začala ho důrazně hláskovat:
„H jako hovno…“
V ten moment kolegové odskočili tři metry dozadu a hrozně se chechtali. V hláskování už jsem nepokračovala, protože mě žádná jiná slova už nenapadala, na H mě napadlo jen to hovno a dál nic. Strážník se klidným hlasem zeptal, jestli je tam ypsilon, řekla jsem, že jo a že od ledna už jsme se rozhodli ten alarm odpojit, a rozloučili jsme se. Pak rozchechtané holky někam zmizely, asi na tu tramvaj.

S kolegou jsme zabočili do Ostrovní. Asi že jsme tam šli i 17.11. (Tehdy se alkohol na ulici konzumovat nesměl a většinu večera jsme strávili nedaleko nastojáka před café Jericho a kupovali si pivo od nich přes okýnko, předtím a potom navštěvovali památná místa a hledali demonstraci, kterou jsme minuli.) Chtělo se mi čurat, tak jsem si vyhlídla za rohem v Mikulandské opodál jedno auto, za které půjdu. A šla jsem. Kolega čekal na místě a pil svůj koktejl z plechu. Šla jsem rychle a řízla sebou u toho auta. Z dálky jsem slyšela, jak se kolega začal smát nahlas. Odložila jsem na místě zavazadla a pokračovala v plánu – vedle čumáku auta jsem přidřepla. Když jsem byla asi v polovině akce, to auto najednou rozsvítilo světla. Ozval se kolegův hurónský smích. Groteska. No nic, nebylo to poprvé, čůrám mezi auty rád a je to na mně doufám znát. Dokončila jsem v klidu akci, dveře auta se neotevřely, sebrala jsem tašky z chodníku a šla zpět, smíchu vstříc. Když zavíráte hospody šmahem, holoto, nedivte se, že slušný lidi vochcávají ulice.

Pak jsem hledala svou plechovčičku s gintonicem a nenašla. Zmizela.
„A to je možná dobře,“ řekl následujícího dne v práci kolega, „protože já jsem tu svou vypil a ráno jsem si musel vzít prášeček.“

Mám dojem, že po akci Rozsvícené auto už jsme se otočili a šli na tramvaj a každý jsme jeli na jinou stranu. Vzpomínám, že jsem nastoupila, vzala si roušku a do ní jsem se nahlas smála, až jsem slzela – a to se asi taky dneska nesmí – tak jsem vytáhla křížovky s názvem „Vtipy o koronaviru“ a začala luštit, aby byl můj chechtot pro spolujezdce srozumitelný.

To byl čtvrtek. V sobotu jsem jela vlakem ke kamarádce na narozeniny a ten alarmový mobil zase zvonil. Musela jsem se ve vlaku nahlas představit, říct číslo našeho objektu, název firmy a zase dohodnout, že jde o technickou závadu a městská policie nemá reagovat, nemá nikam jezdit, protože my taky zbytečně nepřijedeme. Zase se ptali, s kým mluví, tak jsem si dala pozor, abych své příjmení tentokrát nehláskovala. Vsadím se, že u toho alarmového pultu mají už dva dny obří ceduli s nápisem „Pozor, H jako hovno, rozverná paní.“ Tak jsem nechtěla provokovat. Vzápětí zvonil zase telefon. Já ty křížovky snad nedoluštím! Volal šéf. Ujistila jsem ho, že jsem výjezd policejní hlídky zrušila a že jsem jim oznámila, že od ledna už alarm odpojíme.
„Ale tos jim řekla už předvčírem!“ smál se.
„Jak to víš?“
No nic, takže mu někdo vyprávěl i tu historku s H jako hovno. Popřáli jsme si veselé vánoce a zavěsili.
Za minutu zase zvoní telefon. Nějaké cizí číslo.
„Městská policie Praha 6, máme tady hlášený poplach…“
Oznamuju, že jsem se už dohodla s jejich kolegy, že to je technická závada a nic se neděje.
„Hlídka už je na místě. Za jak dlouho tam můžete přijet?“
Už jsem to neukecala – tihle zřejmě neznali tu historku s hovnem nebo prostě neměli smysl pro humor. Musela jsem jim slíbit, že jim dám vědět, za jak dlouho tam kolegyně dojede.
Zavolala jsem jí, v telefonu se ozývala hlasitá disco hudba. Ona je šedesátnice a byly jsme dohodnuté předem, že během víkendu já jedu mimo město a ona by případný alarmový výjezd zajistila. Doprdele a obě víme, že je zbytečný! No, tak prý za dvacet minut bude na místě. Achjo.
Volám tomu cizímu číslu na Prahu 6, že za dvacet minut. Nazdar. Jsou spokojeni. Hrozný. H jako… Proč spolu dva týmy jedné městské policie nekomunikují?

Jízdu vlakem jsem protelefonovala, fuj, a vystupuju. Beru tašku. Něco studeného mi z ní vyteklo na kalhoty, na stehno. Do pytle! A rychle ven. Koupila jsem si totiž dvě plechovčičky gintonicu. Když jsem tu jednu předvčírem ztratila. Tak abych měla něco na cestu do kopce ke kamarádce, až vystoupím z vlaku. No tak ta jedna plechovka byla proražená přesně v polovině své výšky, takže půlka tekutiny je na mých kalhotách a na tašce. Druhá plechovka studí taky, ale jen do ruky a do krku. Mejdan jsem trávila v teplákách kamarádky a bylo to prima.

To už ani kolegovi nebudu vyprávět, že se mi něco vylilo na kalhoty. Tomu už se poslední rok ani nesměje, to je pro něj už denní chleba. Napsala jsem mu pak na Štědrý den, že jsem jen jednou vyhodila pojistky, málem sestavila stromeček v miniaturní verzi a zapálila kadidlo, načež se zbytek kadidla záhadně ztratil a už se nenašel. Nepsala jsem, že bylo kadidlo zabalené v papírovém ubrousku a bála jsem se, že jsem ho omylem vyhodila, takže jsem prohrabala plný odpadkový koš, ve kterém bylo papírových ubrousků požehnaně. Ale v žádném nebylo zabalené kadidlo, to vím. Veselé koronáčové!

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

24 komentářů u „Poslední letošní hospodský

  1. Ahoj Liško, to co jsi dnes postla je takové spíš silvestrovské… napadlo mě jen H jako hov.., K jako kadidlo… škoda žes to těm cajtům takhle nedohláskovala, to by se rozneslo po celý Praze, to si piš. A byl by pokoj! hezký zbytek roku! zuzi

  2. Po přečtení článku mám sto chutí aspoň na chvíli, přes svátky, otevřít blog a napsat příspěvek o mém průběhu těsně předvánočních a vánočních událostí. Když vynechám asi tak jedno a půl až dvě promile, bylo by to hodně podobné vyprávění tvému – z čehož vyplývá, že jsem na tom o hodně hůř, protože co ty máš pod vlivem, já už za střízliva. :-))

  3. zuzi,
    nazdáár. Asi to mám místo silvestrovských radovánek, to je fakt. Silvestrovské příhody nemívám žádné pozoruhodné (nebo si je je nepamatuju?) a letos asi taky ne; nechám se ještě překvapit.

    ru,
    tak to napiš klidně sem, aspoň tady nebude pořád jen alkoholové ovzduší. Jiné výpary než alkohol a kadidlo vítány. Já si slibuju přes svátky, že napíšu návrh konceptu diplomky, který jsem měla odevzdat asi tak před rokem. Stále nemám ještě školitele, demotivace pokračuje.

  4. Tak to je husty! Jak se blbej alarm tisickrat vrati na historkach. Preju pohodove vanocneni a stastny novy lock:) Taky doufam, ze se vyhledove spusti ty hospody driv nez zacnou krutomrazy, uz takhle je venku zima i s termoskou.

  5. Šťastný nový lock :- DD to je vtipný.

    Jo, teď jsem byla doma, zítra asi budu taky někde uvnitř a pak nastane nějaké chladné venkovní setkání.

  6. Tak to je ovšem pořádná koncentrace výbušných historek! :-D Nezbývá než si do nového roku popřát rozumnější opatření a aspoň občas něco otevřeného.

  7. Nejdřív jsem chtěl napsat, že je to možná škoda, když ubydou „alarmující“ příspěvky, ale spíš to vypadá, že po zrušení adrenalinového telefonu se průserové zážitky naředí na únosnou míru :-)

  8. Jirko,
    joo. Pro jistotu jsem si ten mobil přes vánoce už odmítla vzít. Sice by to bylo za další příplatek kvůli svátkům, ale radši ne. I když včera kolem mě projelo 5-6 aut městské policie a nic se nestalo. On je teď zákaz vycházení po deváté. Já jsem naopak v 9 večer vyšla k domovu a schválně pěšky přes město, bylo to tak 3 a půl km od Národního divadla do kopce domů na Vinohrady. A jeli kolem, ale asi je zajímají jen hloučky, jednotlivce nechávají být. Šla jsem přímo přes Václavák a nic. Pak si pamatuju, že jsem si ve Slezské liduprázdné ulici všimla, že zaparkovaná auta mají často na předním skle v pravém horním rohu (při pohledu od řidiče) nedotřený růžek, kam stěrače nedosáhnou. Tak jsem těm autům jednomu po druhém do toho růžku prstem kreslila srdíčka. Viděli to asi dva lidi se psem a nic neříkali. Tím se mi cesta časově protáhla.
    Úplně jsem zapomněla, že kdyby mě ti policajti chytli a zjistili jméno (je vůbec povinný říkat strážníkům jméno? nemá na to právo jen státní policie?), možná by si hned v databázi přečetli poznámku „H jako hovno“ a měli by na mě pifku :- ) Až teď jsi mi to připomněl tím slovem průserové zážitky… :- )

  9. Ty jsi rebel!
    Kdyby v pravém růžku nebyla srdíčka, ale písmeno „H“, tak tě maj i bez lustrace :-)

  10. 11
    Já jim to chtěla udělat hezký a milý, těmi srdíčky, ne tam rvát podpis H jako… :- )

    Rebel to nejsem, to se tak jeví zvenku. Tuhle jsem o tom přemýšlela, myslím, že zrovna po té cestě se srdíčky, jestli vůbec někdo z rebelů někdy chtěl bejt rebel nebo se tak definoval. Jestli ho tak nenazývají druzí, on sám sebe ale ne. Já teda nechci bejt rebel, rebelství mám spojený totiž s vymezováním se a pubertou a dospíváním. Pravda je, že vymezovat se vůči něčemu se dá celej život… když se něco takového objeví. Jako teď.
    1. Pro mě je to zákaz zpěvu, to považuju za nonsens a nedodržuju ho a nebudu.
    2. A zákaz vycházení taky.Kam by asi v zimě davy v noci chodily se nakažovat, když je všechno beztak zavřený… Další nonsens. Jít po liduprázdném městě v noci mě vždycky bavilo a nikdo mi to nebude brát. Jít sám ulicí je snad nebezpečný? Pro koho? Takže ne, nebudu to dodržovat.
    3. A roušku venku nenosím. Ani na zastávkách, kde je to povinný. Včera jsem viděla pána na prázdné ulici (když jsem stála se dvěma lidmi na zasávce tramvaje a neměla roušku), jak vylezl z domu a začal omývat výkladní skříň. A k tomu si pečlivě nasadil roušku. To považuju za nenormální. Buď na hlavu, nebo nezdravě konformní. Odporné.
    Jako rebelství mi můj postoj ale nepřijde. Je to jen moje přesvědčení, nic víc. Jen to, co považuju za rozumné. Tedy etické. A hotovo. Můžu změnit názor, jistě, ráda, až budu mít důvod.

    Potíž se mnou trochu je, že já fakt neumím dělat něco proti svému přesvědčení, já to nedokážu. Je to sice hezký, držet se svého přesvědčení, ale je to zároveň i pěkně blbá komplikace. V tomhle neumím mít na výběr, v tomhle nemůžu jít proti sobě a proti rozumu. Dokud nepůjde o život. Ale ani tím si nejsem jistá! Hlavně nechci bejt hrdina, natož mrtvej hrdina, jenže přes svoje přesvědčení prostě neprojdu!

  11. H jako hovorný, hodokvas, holátko, homo, hýkat, hadr, hastrman, hukot … humor …

    Srdíčka na sklech .. to je trochu jako kosočtverce na ohradách :)

    PF 2021

  12. bo, díky za přání.
    Kosočtverce na ohradách, to by byl taky pěkný tvar. Nepřišla jsem na jiný kromě srdce, který by byl dárkový a potěšující. Leda kytka, ale ta mi připadala ještě infantilnější. Hvězdička! Jasně, to je lepší, ta svítí. Srdce mi připomíná jednak Havla a jednak spolužačky ve škole, když kreslily srdíčka a já nikdy. Až teď.
    Takže příště hvězdička. Nebo usmívající se ksichtík. To je pozitivní. Tedy usmívající se ksichtík bez roušky. jestli se vůbec dneska ještě smí kreslit portréty lidí bez roušky :- )

  13. Tak u nás vše v pořádku.
    Píšu ze zahrádky (pravda, v prosinci to není to pravé ořechové), ale na výdejním okénku vyložené kořalky, termoska se svařákem…
    Vyžádal jsem si točenou jedenáctku a no problem.
    Tak po dvou zkouším ten svařák.
    Je nás tu tak 20.
    Takový živý betlém:-0)

  14. Saule, týjo.
    To tady nikde. Jen okýnka. Zítra odpoledne strávím na toulce městem, jojo, to se těším. Dneska jsem navštívila jen okýnko s výtvarnými potřebami a vyzvedla barvy. Myslela jsem, že to budou čtyři tubičky, ale byly to čtyři štoudve a vážilo to asi 7 kg, tak jsem jela rovnou domů.

  15. Tak nic, už to vzdávám, dva dny snahy o zveřejnění reakce na kom. č.12 je asi málo, ale dál to zkoušet nebudu. Nejdřív jsem si myslel, že jde o čas, ale asi i o délku. Nebo o náhodu, kdy má a kdy nemá WordPress náladu.

  16. No moment! Naštvaný komentář nemůže být ten poslední v tomhle roce :-) WordPress mi samozřejmě nemůže zabránit v tom, abych všem popřál úspěšný vstup do nové sezóny, hodně zdraví a trochu štěstí. Máme velkou šanci, že příští rok bude mnohem lepší, než ten letošní. Tak ahoj v něm.

  17. Něco se tu podělalo, nevidím komentáře. Jen v administrátorské stránce wordpressu.
    A v nich čtu, že Jirkovi* už několik dní nejde něco vložit a že bo poslal odkaz na pěknou fotku s pěknou kočkou, přání do roku 2021 – to jsem otevřela přes administraci, tady to nevidím.
    Jdu zkusit jiný prohlížeč (teď jsem v práci a nemůžu prohlížeče aktualizovat, doma jo, tam jsou novější).

  18. Alarm se nedal jen tak lacino. Věděl, že bude po vánocích vypnut, tak způsobil výjezd policie 25.12. Zároveň zařídil, aby poplach nezvonil na příslušném pohotovostním mobilu kolegyni, ale policajtům ano. Ti volali řediteli jakožto odpovědné osobě a musel nechat příprav vánočního oběda a jet do práce k čekajícím městským strážníkům.
    Nepěkné rozloučení, se vší parádou; asi abychom si řekli, že to opravdu stačilo.

  19. Ahoj Lisko. Teprv teď odesílám pozdrav. . Ne pardon. můj debilni mobil mi opravuje věci. Takže už se mi to podařilo vymazat. Mějte se hezky. Ráda vás čtu a vaše kresby jsou fakt ilustrační a hezky jo a taky šílený…. . Přestože se neznáme preju dobrej život. Radka z P.

  20. Omlouvám se. Jasně že jsme si nepotykaly. Doufám že alespoň formálně bude omluva prijmuta. Radka z 0.

  21. Radko z P.,
    už jsme si určitě psaly i před delší dobou! A tady na blogách se tykalo vždycky rovnou. Kdežto na facebooku se vyká, tam jsou lidi pod svými jmény a existencemi :- ) nebo se to předpokládá.
    Takže omluvy pryč, v lepším případě tykání sem! A v horším případě si můř
    žeme vykat . Opětuju pozdravy, přeju celý rok dobrý a zdravý a mnohem lepší, než to teď vypadá.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.