Povlaky na oblaky (1)

polstare-01_500

ang_018_500

ang_019_500

To bylo ve středu a v pátek. Následující středu jsem – po návštěvě obchodu s látkami Mráz – ušila za večer cejchu na peřinu. Také v ruce. Z jedné strany milá něžná zvířátka, z druhé strany brutální bavorský vzor.

– „To sedí,“ poznamenala jsem si do notýsku.

poltare-03_500

polstare-04_500

Další pátek, o dva dny později, jsem ušila velký povlak na vypasený náhradní péřový polštář, který přechovávám v horní polici skříně. Do postele už by se nevešel. Můj záměr byl i nadále zachovat víceméně barevnost bílá – modrá – červená. Motiv ocení dětské návštěvy:

polstare-05_500

Chystám se šít dál; včera jsem nakoupila v Ikee tři polštáře a nějakou hadráž. Nic moc pro mne tam neměli, ale nevzdávám se plánu potiskat látku razítky, které sama vyrobím. Svoje stará dobrá linorytová nemohu bohužel najít.

Z předchozí návštěvy v Ikee pochází i kostkovaný povlak na poslední fotce vlevo. Tím to všechno začalo. A ještě nekončí – odpočinkové postelové téma bude mít své pokračování.

polstare-02_500

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Ars Vulpeculae a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

29 komentářů u „Povlaky na oblaky (1)

  1. ty povlečky ve mě evokují babiččiny duchny. takové ty co se peří nahrne do nohou a nahoře zbyde jen látka. pruhované peřiny, těžké a hutné. no duchny :-) teď mě napadá zda je to od slova duch nebo dusit .

  2. Babiččiny duchny jsou pro mě příjemná myšlenka – protože mi symbolizují útulnost.
    I když byly určeny pro mrazivé světnice, brr. Tam se netopilo, topilo se jen v kuchyni.

  3. jo, člověka přišpendlily a bylo pod nimi teplo i když ve světnici mrzlo -:)

  4. Krásné, ale tedy v ruce, to muselo být strašně moc práce! Klobouk dolů. Ano, takovéhle duchny máme ještě na chalupě a taky mi asociují slovo útulnost.

  5. Dycky se do nich lezlo do studených.
    A ráno vylízt nechtělo. :-)

  6. Pořádná duchna.

    To zní dobře.

    Jako opravdová duchovní žena.
    Která vypadá trochu jako kachna.

    A však taky v těch duchnách mohlo být i kachní peří (?)

    Na moji současnou deku (péřovou prošívanou celkem lehkou; duchnu jsem nikdy neměla, jen na návštěvě) a dva polštáře dokonce částečně drala peří moje máma osobně, v rané mladosti u příbuzných na Šumavě.

    Sypek už původní není, ten už se párkrát měnil při čištění.

  7. ahoj Wlčice,
    já radši chodím jen do toho vchodu látek Mráz na Letné, kde mají zbytky. Vedle do obchodu, kde mají balíky látek, tam jsem šla jen jednou. A mám z toho závěs na okno a na dveře, malý, lehký, bílo-žlutý z prima materiálu 50 % hedvábí a 50 % bavlna.
    Bojím se tam vkročit. Na to vůbec nemám peníze.
    A bojím se zeptat, jestli si můžu koupit jen krásný malý kousíček.

    Koukala jsem tento týden na internetový obchod látky Mráz a tam se dá koupit minimální množství látky 10 cm! To mě nadchlo.
    Ale kolik účtují za poštovné jsem radši už nekoukala.

  8. Duchna a útulnost u babičky… to mě zaujalo. Ano, topilo s jen v kuchyni, tekla jen studení voda, ale stejně v mých vzpomínkách převládá pocit útulného teploučka a sklenička se zamrzlou vodou na nočním stolku je jen úsměvná histroka.
    Jak to ty babičky dělaly?
    Víš, že se mi mockrát stává, když se dostanu do nějaké situace, kterou nejsem schopna okamžitě řešit, že vzpomínám a přemýšlím, co by udělala babička?
    … k takovým úvahám mě zavedly tvé krásné povlaky…

  9. jééé, tie sú peknučké! prekrásna je tá kvetinka modrá kockovaná na červenom podklade ;-)

  10. Bára 10: babičky veru vedeli vytvoriť útulno aj v minus 10 ;-)
    Liškine obliečky na vankúšiky sú pekné, aj praktické, a ešte aj pozitívnoúvahotvorné, to je dobre! ;-)

  11. Taky jsem se přistihla, že moje mysl častěji než dřív vede k prarodičům; říkala jsem si, že si je nalepím do notýsku :)
    A moje jednoduchá „definice“ je: Moje babičky byly krásné a mí dědečkové byli stateční.
    Co asi je za tím … poslední prarodič zemřel, když mi bylo 16.

    Ty babičky byly fakt krasavice, vedle jejich fotek si připadám hodně šeredně.
    Jedna byla ranařka vůdčí a jedna byla přizpůsobivě pasivní. Asi. Ale přitom číslo. Asi.

    Dědové oba za války riskovali život a po válce je režim neměl v lásce.

    Musím toho zjistit víc; některé příběhy znám, některé ne.

  12. Liško, neznala jsem Mráze, jsou tam krásné látky, potřebuji nové závěsy, zatemňující, tak se tam podívám. Jsi obdivuhodná, že šiješ povlečení v ruce. Ten pocit, došít kapnu, musí být vítězný! Já jsem si nedávno koupila muchomůrkovou soupravu, ale nechávám ji na zvláštní příležitosti. :)

  13. Zuzi 14: „Já jsem si nedávno koupila muchomůrkovou soupravu“ sušený prášok z muchotrávky červenej? ;-)

  14. Liško, pod tou soupravou přesně jsme spali na naši první dovolené, pak to nekup! Z nostalgie. Nic extra se pod ní ale nezdálo, padli jsme do puntíků každý večer jako podťatí, tak snad až nyní, ale schovávám je na nějakou příležitost, však se brzy najde :).

  15. Liško, povlaky jsou parádní. Klobouk dolů všechno šít v ruce.

  16. barčo,
    právěže se šije jen obdélník, jen rovné čáry; pokud možno rovné.
    Nejsou tam žádné střihy, které si neumím prostorově představit a možná bych je přišila k sobě opačně. I nad polštářem musím přemýšlet, jak to otočit rubem, aby to po převrácením bylo celé lícem ven. Tenhle typ představivosti se mi legračně nedostává.

    Dokonce přiznávám, že když mám uložit pár bot do krabice na boty, musím přemýšlet, jak tu druhou botu natočit, aby se tam vešla. Vždycky mě to překvapí. Připadám si přitom divně nešikovně, ačkoli jindy ne, v jiných směrech. Naštěstí to zvenku není poznat, že tyhle věci mi nejdou. Ale když jsou na to otázky v psycho-testech, tak mi to ještě docela jde – asi proto, že je to všechno nakreslené na papíře a ten je 2D.
    … no ale je to moje slabina i v psychotestech.

    Někdy mě napadá, jestli bych vůbec úspěšně řídila auto; jestli tahle vlastnost pro to zrovna není diskvalifikující. Určitě se dá hodně rychle nacvičit. Jenže já dávám boty do krabice jen párkrát do roka, tak nemám trénink :)

  17. zuzi 18,
    příležitost se najde určitě!
    A to zní moc hezky „na naší první dovolené“ – znamená to, že společných dovolených je víc. Hurá!

  18. 20. Ale těch stehů. :-) Aby byly pěkné, stejné (vyšívám).To chce přece jen trpělivost. Krabice do bot a ukládání bot – mám to podobně jako Ty. A jsem neřidič. Jednou jsem řídila na polní cestě, (obyčejnou škodovku)kde údajně nikdo nejezdí. Můj manžel tehdy seděl vedle mě a byl dost nervózní, protože jsem jela téměř padesátkou, chtěla jsem předjet cyklistu a kus přede mnou byl v protisměru traktor. A protože to bylo úplně poprvé, co jsem seděla v autě a jen si chviličku před tím zkoušela řadit, tak byl opravdu dost ze mně a vůbec z té celé situace nervózní. Takže nakonec jsem zajela více ke kraji, přibrzdila a zastavila. Cyklistu jsem nepředjela ani nepřejela, traktor se v pohodě vešel a projel. A tím, že jsme stáli na místě, tak jsme se prohodili a tím moje kariéra šoféra skončila.

  19. barčo,
    taky jsem zkoušela řídit pod dohledem bývalého manžela. Vždycky to dopadlo stejně – ujela jsem pár metrů a pak ve chvíli, kdy bych měla přibrzdit nebo zatočit nebo něco udělat, vyřešila jsem to vždycky tak, že jsem se lekla, dala pryč do vzduchu ruce i nohy a pak to chcíplo.
    Na místě, kde se vyskytují traktoři a cyklisti bych si za volant nesedla, br.

  20. ježdění se mužem za zadkem má jednu velkou nevýhodu. ty začátečnické nejistoty má muž dávno za sebou a tak může dělat chytrého. a proto je třeba jezdit ze začátku sám a sám si ty svoje nejistoty odžít. teprve pak nechat muže vyhryzávat. protože takhle to má káždý kdo přijde jako „druhý“. teda jako začátečník blbec.

    taky jsem se nejlíp naučila jezdit když tam můj muž nebyl. s ním jsem se pokaždé rozrepala protože on na mě i řval. a nadával mi sprostě :-) a řídím dobře. neutekla jsem. všecko jsem se naučila. když jsem musela jezdit sama.

  21. Já udělala řidičák a tatínek, co mi do té doby nechtěl pučit auto ani na polňačce, mi povídá: „Tak v neděli odvezeš (cosi, už nevím co) do P-ova (k babičce).“ Já na to: „Jako sama? Ty mě necháš jet samotnou?“ – On: „A proč ne?“ – „No co když někde něco nabourám nebo odřu auto…“ – „Tak u toho nemusím být. Co bych proti tomu jako udělal, kdybych seděl vedle tebe? Máš řidčák, tak jezdi.“
    A bylo smetýno. Měla jsem řidičák a od té doby jsem jezdila. :-)

  22. Štěstí, že na sjíždění blogů není potřeba žádný řidičák.
    I když bych toho odpracovala, nebýt jich… Večer jsem chtěla ne šít polštáře, ale dělat vedlejšáckou práci na počítači. A místo toho jsem čas probrouzdala po internetu. Probrodila. Představuju si ho jako spoustu potůčků klikatících se přes sebe.

    Teď už pracovat nebudu, tak se ještě pocachtám v potůčkách. A před spaním si pustím rozhlasovou hru.

  23. A myslíš, že já včera ty jazykový redakce dodělala? :-))

  24. Hohóó, já bych řekla, že jo.

    Vypila jsem Merlot – včera večer půl a dnes půl. A už zas vyprchal. Příště si dám čaj Pigi a výsledek bude tentýž. Nebo pivo, to mi chutná trochu víc a mám ještě pocit, jak krásně načerpávám tekutiny a dělám to pro zdravé propláchnutí trubek.

  25. Přicházím sem napsat, jak je příjemné se po šestidenní nepřítomnosti vrátit a opřít se o své polšáře a přikrýt se jemnými zvířátky a navrchu peřiny mít výrazný grafický vzor – bílo-modré káry. Jéjé,je za čím se vracet i do „prázdného“ bytu. „Mrtvého“ bytu, jak říká píseň. Kdepak mrtvý!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.