Povodňové zpravodajství

DŇOVÉ POVODŇOVÉ

V sobotu 1.6. kolem druhé hodiny jsem přebíhala v Berouně na autobusáku v lijáku z autobusu na autobus. Nic pozoruhodného. Celý den lilo. V Nižboru Berounka rozvodněná, ale to známe. Pozoruhodnosti jsme se dočkali v neděli – celý den tam nešla elektřina. Opět kolem druhé hodiny odpoledne jsem přesedala na berounském autobusáku. Jestli to teda byl on. Protože vypadal dost jinak:

beroun2_02-06-2013

Našla jsem kontrolní foto z 23.3. loňského roku.  Autobusák je v suchu za mými zády a Berounka za normálního stavu jarního tání na snímku není vůbec vidět – je dole mezi mnou a druhým břehem:

z12_25m

Ani na oblíbený most pro pěší se teď nedalo dostat:

beroun1_02-06-2013

Já se dostala na Vinohrady k rodičům, kteří mají televizi, a zcela totožné záběry berounského autobusáku jsem pak sledovala po zbytek deštivého dne na zpravodajském kanálu. – Sluší se vůbec v povodňové situaci nazývat TV stanici kanálem? – Komentátoři říkali, že v Berouně má hladina stoupnout ještě tak o tři čtvrtě metru. To je dost! A to se šeredně spletli, bohužel. Bylo to nakonec horší, než jsme čekali.

A mnohem horší níž po proudu. A ještě v tuhle chvíli se to tam valí, i když v Praze už dnes voda nestoupá… Ústí nad Labem teprve čeká na svůj soudný den zítra.

Vždycky to u mne probíhá stejně: napřed mi připadá, že je to jen film, že to není skutečné. Jen to někdo říká v televizi – a to přece nic neznamená. V roce 1997 byly povodně ve východních Čechách a na Moravě. My byli s dětmi na táboře v Orlických horách. Přístup k nevinné Říčce, která je obvykle hluboká jen po lýtka, jsme dětem museli zakázat, protože hnědá masa vody se valila korytem a převracela v něm balvany. Pršelo tolik, že menší děti jsme z podsadových stanů přestěhovali do domu, pokud si vzpomínám. A doma jejich rodiče strachy šíleli, protože jen 20 kilometrů od nás byla pod vodou celá města. Žamberk. Pamatujete na tu novinovou fotku psa, jak plave ulicí?

Já ji mám v cestovním deníku a jistě tam je všechno podrobně popsáno, ale zrovna ten příslušný díl cestovního deníku nemám u sebe, naštěstí pro vás. Návrat z letního tábora byl skok do katastrofické reality, která narozdíl od nás byla o povodních neustále informována. To byly první obří povodně.

Druhé byly v roce 2002 a ten rok si, zdá se, většina lidí pamatuje jako určitý předěl: – „To bylo před povodněma, nebo po povodních?“

Opět jsme v té době byli na táboře s dětmi, tentokrát na Šumavě na puťáku. Rozhodli jsme ho o několik dní zkrátit. Pršelo pořád. Vydra se také změnila v hnědou masu vody, v jejímž hukotu bylo slyšet křesání převracejících se balvanů. Taktak jsme ještě projeli do Prahy.

j-cechy_2002m

To jsem já, mám tu milou fotku dokonce zarámovanou, jak vidno. V ruce nedržím samopal, ale kytaru důmyslně zabalenou do pytlů na odpadky.

V roce 2002 to bylo hrozný. Bylo to TADY. První fáze neuvěření, že jde o skutečnost, byla doprovázena snovými záběry nedobrovolného surfaře na kmeni stromu, který se proháněl po Vltavě. Pak jsme se dověděli, že sesednul a v pořádku vystoupil na břeh. Hodně lidí ale umřelo, achjo. Do mé druhé fáze sledování dramatických informací se vklínila třetí fáze – svíravý smutek, lítost, empatie. A všudepřítomná nervozita v ovzduší. Smradlavém. Finální fáze byla dobrovolnická pomoc bližním – nakládala jsem kontejnery v Karlíně na Invalidovně. Vyfasovali jsme gumové rukavice a nakládali hnijící obsahy vypnutých ledniček a mrazáků, trosky nábytku a promočené knihy. Pamatuju si, že mezi nimi byla i moje oblíbená bichle z dětství: Slovník antické kultury.

Já byla ta šťastná. Já mám slovník v suchu. Já bydlím vždycky na kopci. I kdyby žádných povodní nebylo, nehrnula bych se bydlet do čtvrtí u řeky. Není to zdravé bydlení, historicky jsou to často narychlo postavené domy pro dělníky v prvních perifériích. Blízko továren, které bylo potřeba stavět u vody, v údolí řeky. A v něm se pak válel jejich smrad. Teď tam smrdí auta.

Jen dva měsíce v životě jsem nebydlela na kopci. A byla jsem celkem ráda, když moje spolubydlící, tehdy před třemi roky, seznala, že v Záběhlicích to divně smrdí a v domě to smrdí ještě hůř a pojí se jí s tím místem zlé životní období a jdeme pryč. Cestovat autobusem v Záběhlicích nebylo příjemné ani při pohledu z okýnka ani při pohledu na cestující. Tady v Horoměřicích, výše položených než nejvyšší bod Prahy, je radost pohledět na tu krásnou cestu do práce a radost pohledět na lidi v autobuse.

Hele, ono snad zase drobně prší!

Červen 2013 a fáze smutku na mě skočila včera, v pondělí ráno. V noci potom na mě skočila bolest ledvin, asi jsem to s oblečením podcenila jako obvykle. Nahej cemr ve vlhkém počasí. V určitém věku už se to nevyplácí. K tomu myslím na to, že jsem zase švorc a zítra jdu k soudu kvůli úplně ožralýmu chlapovi, co v březnu nakřápnul plastový okýnko u karavanu. Samozřejmě ne moje. Pozítří ve čtvrtek třídní sraz. Vůbec se mi nechce v pátek odpoledne jet na čundr. Ledviny sice už se během dne zmírnily, ale je mi trapný jet dva dny po kulminaci povodní přes Kralupy, Roudnici, Lovosice, Litoměřice… na víkend ve volném čase, když tam lidi ryjou držkou v zemi. Kdyby v zemi…

A co vy a povodňové strasti?

Hlavně nikomu nepřeju Karlín 2002:

krizik_2002

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Zákoutí a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

35 komentářů u „Povodňové zpravodajství

  1. Tady u nás na vrškách to lidi sledujou stylem „copak se to tam těm pražákům a zase děje“.
    A krom mírného nádechu „hurá, něco se děje“, je to nechává klidnými.
    Sem Vltava ani Labe nedotečou.

    Ty srovnávací fotky autobusáku jsou výborný.
    Děs.

  2. A ke všemu ty povodně jsou letos ne v polovině srpna, ale před sklizní. Všechno z polí splavený… v Polabí. Medu taky málo,nic nekvete a leccos už pomrzlo v dubnu, za květu.
    Dražší jídlo ale už snad bejt nemůže, než je u nás.

    Takových peněz za zelený nebo nahnilý banány.Nebo za jabka. Nejlevnější je 35 Kč za kilo, no co toje! To už ani jabka nemůžu jíst? Dvě jabka za patnáct korun.
    Mléčný výrobky taky drahý. Ale kupuju.
    A brambory drahý a hnusný. Ty nekupuju. Jen v práci když je děláme.

    Tuhle sezónu není možný, abych jedla zdravě. Já bych ráda jedla upejpavě kousíček něčeho super zdravého“vymazleného“ kvalitního načinčaného. Ale já se zeleniny prostě nenažeru. Zvlášť když pořád prší a není slunce. Mám hlad. Včera jsem snědla k večeři šest krajíců chleba a stejně jsem měla v noc hlad. Tloustnu. Je to známka toho, že mám míň peněz než na podzim. Chudý lidi jsou tlustý. Protože se bojej, že budou mít hlad. Tak jakmile je příležitost se napráskat, tak se naperou. Sajrajtama. Hlavně mít pocit, že mám co jíst, a neže mám hlad a nic doma.

    Jsem se naštvala při vidině dalšího zdražování jídla. Kdyby aspoň bylo kvalitní to, co je běžně k dostání; běhat do farmářských obchodů se mi moc nechce. Neumím kupovat malinké množství kvalitního. Koupím toho tak pro 2-3 a sežeru to naráz, no. Když vařím, tak taky ne jednu porci. A sním to naposezení.
    V tom je jádro pudla.

    Vynechat jídlo, když nemám hlad, se mi dařilo ještě nedávno, než přišly ty deště. To jsem byla hezky štíhlá. Teď se musím docpávat, abych měla pocit pohodlí, když prší fouká táhne mi na ledviny.

    Radši jdu spát:)

  3. Ahoj Liško, z Horoměřic? To se asi potkáváme v autobuse :-)))

  4. Ad 2
    Nesmutni, za to může počasí. Po pár krásných letních dnech se ochladilo a přišel podzim – a tělo má info, že musí nabírat na nadcházející zimu.
    Normálně taky vždycky v chladu tloustnu a v teplu hubnu (jakože v počasí), akorát teď zcela vyjímečně taky hubnu, ale to jen proto, že lítám jak šus v práci i doma.

  5. u nás platí: jestli nám to nezkazí červenec a srpen, byla letošní zima celkem fajn.

  6. 6. přišlo mi na mail: „Končím s chlastem. Takový vokno, jsem ještě nezažil. Venku podzim a já si vůbec nepamatuju léto. „

  7. Liško, s těmi krajíci mi mluvíš z duše. Ale šest bych nezvládla.. no snad to nebyly „dřevorubecký“ ? :). Já kupuji jen co hned sním, zásoby nedělám, protože bych je stejně zlikvidovala předčasně, nejlépe hned :). Mám pořád vlčí hlad. Nebo je to nejspíš permanentní chuť k jídlu. A sladký si musím tvrdě odpírat.

  8. Cleo 3

    to asi jo, ahoj. Kdyžtak řekni, až mě uvidíš. Ráno jsem jela místo čtvrt hodiny na Dejvickou hodinu a čtvrt. Všechno jezdí kvůli povodním horem přes Horoměřice. Dneska jsem konečně našla, jak hodně je zatopená dole Podbaba:

    http://gweni.rajce.idnes.cz/povodne_Podbaba_2.6.2013/#P6030302.jpg

    (pod tím viaduktem jindy vede silnice, po níž jezdí autobus, co to bere do Horoměřic přes Břetislavku a Lysolaje; teď za povodní musí jezdit druhou cestou – serpentinami přes Šárku – a tudy jezdí všechna doprava i busy do Suchdola, všechna auta…)

    http://gweni.rajce.idnes.cz/povodne_Podbaba_2.6.2013/#P6030308.jpg

    (zastávka busu; a tam, kde je prostředek vodní masy, se jindy schází dolů k řece k přívozu. Na protějším břehu dál je ZOO)

    Video z trati pod skálou ukazuje zmizelou silnici:
    http://www.youtube.com/watch?v=rRQRazVfrL4

  9. zuzi 8,
    krom těch krajíců jsem ještě měla dvě fidorky.
    Víc jsem jich naštěstí nekoupila :)

    Po sladkým v posledních letech ani netoužím. Jím ho spíš, když nemám nic jinýho. Nebo nic jinýho pro lenochy, co jde rychle rozbalit a sníst a nemusí se vařit ani loupat s námahou slupky. Třeba obří 300g čokoládu, když je zrovna náhodou zlevněná … Lenoši nekupují pomeranče a kedlubny, nedělají omáčky, používají málo nádobí.

    Když jsem zrovna v ráži, je hezké počasí, jsem aktivizovaná nejlépe zamilovaností, tak naopak nejsem lenoch, vařím i v několika nádobách, peču a tak.

  10. Liško, tak jo ;-) zamávám!
    Dnes jsem jela v 6:20, náhodou zastavila projíždějící 107 ze Suchdola a v 6:48 jsem na Kulaťáku dobíhala tramvaj. Takže tak. Ale už teď se děsím cesty dom, včera čistou hodinu…

  11. Ahoj, u nás na soutoku to vypadá asi takhle:
    http://youtu.be/cF4c4e3MsQ0

    …a pořád stejně blbě, protože hladina klesá strašně pomalu. Ale myslím si, že to odnesou hlavně na severu – Ústí n.L. a Hřensko, kam se valí všechny ty novými opatřeními odkloněné masy vody, které u nás všichni tak pochvalně oslavují.

  12. Cleo,
    uáá, tak to já ráno jezdím až kolem 8.hodiny,v 6:20 bych asi byla úplně mimo duchem i výstrojí.
    Pravděpodobnější náhodné setkání je tedy na nástupišti na Dejvické. To jsem zvědavá, za jak dlouho se to povede. Asi brzo! Můžeme přijímat sázky, kdy to bude.

    Jirko*
    u vás je nejhorší oblast letošních povodní, zřejmě :((
    Asi stejně hrůzoucí jako Ústí. A pak se ještě vleje Kamenice, která má taky 3.stupeň :(

  13. Pro nás tady na Vysočině je to naprosto nepředstavitelný.

  14. Dnes jsem zcela probuzena už v půl šesté, takže opravuji předchozí tvrzení. :)
    Teď už mám umyté vlasy a chystám si zavazadlo. Není to ale vůbec obvyklé – jenže v noci mě zase otravovaly ledviny nebo co to je, pak jsem na chvíli usnula a probudila se definitivně v půl šesté, vzala si ibuprofen a ledviňák místo mikiny a radši pojedu k doktoru. Cesta bude trvat za povodňové dopravy asi dvě hodiny, takže už skoro můžu vyrazit, achjo. Až mi uschnou vlasy. Ještě aby mi doktorka vyčetla, že chodím venku (ano, celý život i v mraze) s mokrou hlavou, to tak.

    Teď se mi ulevilo, cítím se svěží a samozřejmě mě hned napadá, že k žádnému doktoru nepojedu. Ale když už jsem kvůli tomu pobolívání nemohla spát tento týden dvakrát, tak nebudu riskovat nějaké víkendové pohotovostní akce.

  15. … a vypadá to, že se seznámím s novou doktorkou.
    Co odešel doktor a jeho prima sestřička s krásným jménem, je tak osm let. Za tu dobu jsem viděla novou obvodní doktorku jen asi dvakrát, když jsem šla tátovi pro něco a jednou na očkování proti klíšťové encefalitidě. A nepoznala bych ji. A teď jsem chtěla najít ordinační hodiny, ale nenašla, protože ta doktorka už pracuje jinde. A já neznám jméno jejího nástupce, takže nemám, podle čeho hledat ordinační hodiny. Budu počítat s těmi starými. To je docela srandovní.

    I když… jestli ordinační dobu změnili a budu dlouho sedět v čekárně s výhledem na hřbitov a pohřební síň, tak to bude úmorný.

  16. Urologická vylučovací soustava – zrcadlo vztahové.
    Taky mě vždycky začla zlobit, když mě začly trápit vztahy, začla jsem cítit krach, konec, i když jsem si ho třeba ještě nedovedla vědomě přiznat. A pak, když něco skončilo, taky byla vždycky recidiva močáku a ledvin.
    S nikým si nic nezačínat je asi nejlepší způsob, jak zůstat zdravá, nejen po stránce nemocí pohlavních :-)

  17. 19 :-) potvrzuju. od určité doby jsem neměla močák a ledviny nemocné. a věřím že to takhle bude i nadále

  18. Já jsem prožívala povodně s dědou, který měl dům 50m od Labe….pamatuju si to dětské nadšení z hasičů a povodňových čumilů, během toho, co jsem byla vykloněná z okna v prvním patře a uvědomuju si zpětně, že jsem tenkrát jako děcko vůbec nesdílela a dokonce ani nevnímala dědovy obavy, vyklízení věcí, neustálou kontrolu hladiny (televizi neměl, jen dráťák a povodňový sms jen sci-fi. Byla jsem nadšená šokem a událostmi. Včas si vzpomenout, zeptat se a pomoct přišlo o mnoho později. V každým z nás to dítě je, ale zrovna u povodní se hodí, když jsou v té hlavě oba i s dospělým a minimálně nepřidělávají práci hasičům, to mě spolehlivě irituje nejvíc, protože ta voda je strašná, ale v podstatě se jinak chovat nemůže.

    Mimochodem ta fotka s bajonetem je úžasná! A ke Karlínu se mi líbí tenhle článek z Reflexu: http://www.reflex.cz/clanek/nazory/50669/petr-holec-velka-voda-muze-prinest-i-velkou-nadeji.html

  19. Ledviny to nejsou!
    Vylučovací ústrojí vyloučeno vylučovací metodou.
    A z ranní moči.

    Tak jsem zajásala, že to není „nic.“ Jenom bederní páteř. Prej je na to ledviňák a ibuprofen a to jsem si obojí ráno vzala, takže jsem příkladná. A hned mě poslali na nějaké odběry, asi krve, žejo. Vysvětlila jsem jim, že nebývám nemocná a když mi jednou za čas něco je, tak nepoznám, jestli je to Něco, anebo nějaká prkotina.
    Tak ráno zajdu na odběr krve do přízemí polikliniky – mám to blízko, zůstanu na noc u našich, nebudu cestovat dvě a půl hodiny jako dnes ráno.
    Minule, před deseti lety, jsem tam v té kobce bez oken a vzduchu omdlela spolu s jinou slečnou a můj praktický doktor tam pro mne přišel a slíbil mi, že už mě nikdy na odběr krve nepošle! Asi věděl, že jde do důchodu.

  20. ad zdravotní stav – pokud souvisí s mojí situací, krom toho že souvisí s vleklým vlhkým studeným počasím a tím, že se oblékám lehčeji než je zdrávo, tak to souvisí leda s prací, ne s osobním životem, tam se teď nic neděje. Kdežto v práci ten vztahový spor kolem jednoho projektu a do toho jediná já šla včera k soudu a ten se týkal taky toho stejného projektu. Respektive lidí z toho projektu. Zvláštní.
    A taky je sranda, jak kouzelně na mě účinkovalo, když sestra otestovala moč a řekla, že je v pořádku. Málem jsem šla domů a ne už do vedlejších dveříí do ordinace k doktorce :)

    Asi o návštěvě soudu napíšu extra. O návštěvě ordinace už stačilo, už jsem toho nakecala dost.

  21. psice,
    hahoj, čtu ten článek.
    Karlín 2002 – on Karlín už byl nastartovanej předtím a všechny změny by se udály tak jako tak. (Já na to psala případovou studii jakožto postgrad.student, prošla všechny ulice a vyznačila všechny domy po rekonstrukci, sledovala developerské projekty atd. a proto mám taky hodně fotek odtamtud před povodněmi a pár po povodni -jedna viz výše, kdy už jsem o něm nepsala. Už jsem to kdysi měla chuť dát na blog v nějaké formě, ale vlastně nevím, jestli můžu, jestli na to mám nárok, když ta práce patří UK.)
    No a povodně ty změny urychlily. Pročistily to. Ale nebyly v žádném případě jejich příčinou.

    Dokonce už před povodněmi se s karlínem v oficiálním územním a strategickém plánu počítalo jako s jedním z území, která rozšíří centrum města, budou takovými centry druhého řádu nebo póly růstu – ono to mělo nějaký děsně odborný název, ale ten si nepamatuju :) Už nejsem urbánní geograf.

  22. Obdivuju lidi, co mají vodu v domě a berou to s humorem! Věřím, že to přežijí ve zdraví (fyzickém, psychickém i sociálním).

    Ve zprávách pánse brodí po pás ve vodě, prochází brankou zahrady, která je pod vodou a říká „Tak pojďte dál,“ vchází do domku a říká reportérům se smíchem, že jim bohužel nemůže rozsvítit…

    Starší paní má štos rodinných fotek, promočených, rozkládá je jednu vedle druhé na chodník a říká: „Já s tím půjdu snad až do Písku!“

    A pak paní, která to možná neříkala jako legraci, ale myslela vážně, kdoví – po vzoru Pollyany hledala na povodni něco pozitivního, v pozadí zatopený dům se zahradou:
    „Jednu výhodu ta povodeň má – my jsme se nemohli zbavit krtonožek , nemohli jsme kvůli nim nic vypěstovat, a ty povodně je zlikvidovaly!“

  23. ad 26)
    ten humor je neodplavitelný :-)
    V jedné části „mého“ města není dokončená protipovodňová bariéra. Hasiči se to snažili místo kovových segmentů nahradit nafukovacími vaky, ty se ale brzy rozjely s přibývající hladinou. Jedni z majitelů, kteří jsou při každé větší povodni vyplavení, si před odchodem do bezpečí pověsili na plot terasy plachtu s lakonickým nápisem: „HLINÍK JE V HUMPOLCI“
    :-)

  24. Probíhá to zhruba ve smyslu odkazovaného článku v Reflexu – s velkou vodou často přichází i velká naděje, respektive konkrétní, hmatatelné důkazy lidské účasti, takže to zoufalství, které samozřejmě existuje, je celkem upozaděný. Tady jsou lidi nervózní, kdy je pustí zpátky domů – ty sice nejsou pod vodou, ale pod hrází, která je nestabilní (voda pořád tlačí na násep), zítra o tom má rozhodnout komise, tak se to možná změní, lidem se uleví a já konečně budu moct spát (ten hlídkující vrtulník s reflektorem mi už opravdu vadí) :-)
    Osobně nejsem zaplavený, mám to štěstí, že mou jedinou starostí je rozhodování, komu pomoct teď a komu později. Vzpomínky na rok 2002 byly ve vteřině zpátky, tehdy šlo o neuvěřitelný scénáře lidských osudů, kam se hrabou fikce…
    Každým dnem si taky uvědomuju, na které všechny mé projekty vlítla voda a zajímalo by mě, jak na tom jsou – doufám, že z ničeho nevzniknou nějaké výčitky, nebo dokonce konflikt. Ale to už jsou podružný věci.

  25. Přijde mi, že když jde o prkotiny, lidi je snášejí podstatně hůř, než když jde o život. V opravdu vážných situacích jak kdyby se aktivovalo něco v podvědomí, nějaká ochrana duševního zdraví, schopnost nadhledu, a s tím třeba souvisíi ten smysl pro humor. Jednoznačně je obrovskej průser, se ktzerým už nejde nic dělat – tak se mysl obrátí o kus dopředu a řeší to, co řešitelné je. Musí být.

  26. 30. Ano, v akutní fázi ano. Ale pak to doznívá, dobíhá to do podvědomí naplno, co se stalo, mnohem mnohem později….

  27. napadlo mě, že to funguje stejně jako u imunitního systému lidského těla. když se otravuje tak vymýšlí různé alergie a astmy a exémy a já nevím co protože není do čeho píchnout. a jak příjde skutečně něco opravdické tak všecko autoimunní zmizí.

  28. liško k 24. – dává smysl. A taky nějaké Horní Dolní o 100 stálých obyvatelích věkového průměru 60+ by povodně žádnou naději nedaly, i kdyby tam byly baráky oprýskaný a zahrádky zaplevelený kdovíjak, že. Ale víceméně to má trochu biblický kontext, prostě musíš začít od začátku, když ti často celoživotní hnízdo sebrala voda. I to může být pozitivní, ale nechci do toho šťourat, vím, jak by mi bylo, kdybych přišla o střechu a někdo by mi vykládal, jak je fajn, že jsem přišla o všechny ty domácí stereotypy, nakřáplý hrnečky a tu hnusnou omítku v chodbě…s těma komentama tedy radši opatrně, ať nedopadnu jak Marešová v postu u Sejry;)
    26. úžasný!!!

  29. psice,
    ano, přesně tak, kvůli nakřáplým hrnečkům je vhodné zachovávat nejvyšší opatrnost.

    Marešová je ta reportérka? http://sejra.blogspot.cz/2013/06/chudak-moderatorka.html
    Já u Sejry radši nekomentovala, protože jsem z toho pochopila, že ona byla prostě upřímně překvapena nevídaností toho, že má vodu po kotníky před domem. Já bych taky byla. Ale neslyšela jsem, jak to podala, a v tom bude asi jádro – že to řekla úplně nemístně, když byla řeč o lidech krutě povodní zasažených. Já bych jí to odpustila; jestli je ale ve veřejnoprávní televizi, přímo ve zpravodajství, tak to bych pochopení neměla, to je přestřelení a tahání osobního života do objektivního informování a to je mimo.

    No nic, hlavně že jsme se zbavili krtonožek.
    To je hláška té Marešové v podstatě dost podobná.
    Jenže kdoví co dalšího ta starší paní ještě říkala a nebylo zveřejněno, ale vytrhnuto.
    Nevadí, připomenout si krtonožky není nikdy na škodu. Jedna pronásledovala Brouka Pytlíka, to byly nervy.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.