Přání splněná předem

SMYSL A RÁMEC A VDĚK A TO STAČÍ

Přeříkávaným pozitivním afirmacím a podobně čistě kladným, sladce barevným projevům jsem se smála nebo v ně neměla důvěru. Říkala jsem si: To není realita, to je kýč.

Pozlacený povrch. A taky že je. Může být – jenže ono jde asi ve skutečnosti o dvě věci, ne o jednu, a kladné nemusí být přeslazené. A přeslazený člověk nemusí být povrchní blb.

Vlastně už v dětství jsem to považovala za trapné. Nikdy jsem si na ruku nekreslila srdíčka, nelepila jsem si fotky fešných zpěváků a herců nikdy nikam, nezajímali mě. Nedávala jsem si ani později do peněženky fotku svého kluka ani svého kocoura. Styděla bych se. A proč taky zobrazovat své modly a ještě je stavět na odiv – lepší je s nimi žít v realitě.

V soukromí. Ne na očích. Nesvěřovat nic. To byl můj extrém, který jsem prolomila ve třiceti. Hosana.

 

*   *   *

Tenhle měsíc jsem byla rozmrzelá. Viděla jsem, jak mám v životě věci na všech frontách nezřetelné, nepravidelné, nenaplánovatelné a rozbředlé a jak potřebuju rámec – nikoli pevná pravidla, řád, hierarchii, rozvrh hodin, příkazy a řízení shora, strukturu a její jistoty, to ne, to pro mě není. Volám po rámci v práci i ve vztahu, frustrace narostla, otrávilo mě to a prosáklo do všeho už tak, že jsem si říkala: „Svítí slunce, ale to jen tak vypadá, ve skutečnosti je zima! Má vůbec něco na světě smysl?“

V práci je pro mě důležitý smysl a rámec, v němž se smysl naplňuje. A to stačí. – Obsah a forma?

Musela jsem něco udělat. První rychlá záchranná akce bylo přihlášení na jógu. Budu tak mít vprostřed týdne jednu pravidelnost. Další akce – sdělit své pocity jiným lidem. Dobré. Další věc: uvědomit si, odkud nepohoda vychází. Šíří se do všech sfér, ale co bylo prvotní – nepohoda v práci, nepohoda ve vztahu, anebo já jako člověk? A kdyby ta třetí možnost, znamená to, že si nepohodu vyrábím sama, že to záleží jen na mně, na mých zažitých postojích a způsobech reagování. OK – objektivně mi ve vztahu nikdo nic nepříjemného nedělá a v práci se snažíme hýbat s věcmi k lepšímu. Takže klid, je to v cajku, je to jen iluze a mám ve své moci cítit se dobře a udělat si rámec dle svých potřeb.

Což je makačka, ale vím o sobě s jistotou, že to dokážu. Nepochybuji. Nepochybuji, že je to těžké, očekávám i nadále vracející se průlomy starého prožívání, nepohody, zamrzení. Jsem přece člověk. Ale nepochybuji, že jsem už předem vítěz. Jsme stvořeni jako vítězové? Předem odsouzeni k naplnění vlastních životů…

 

*   *   *

JAK JSEM SI ZLEPŠILA NÁLADU

Znovu jsem sáhla po knížečce Pierre Frankh: Jak si správně přát. Ta se mi čte příjemně, civilně. Koukala jsem se na internetu i po stručných bodech z knihy Rhonda Byrne: Tajemství. Celou ji číst nechci, víc než jedna návodná kniha je na mne moc, bojím se, že to bude příliš poučné nebo dramatizované; film se mi nelíbil a zřejmě se nedočtu nic jiného než v prvně jmenované knížečce. Viděla jsem, že existuje také kniha Wallace Wattles: Jistou cestou ke skvělosti. Což by mělo být opět totéž.

„Jak si správně přát“ je pro mě schůdné ke čtení. Nebo spíš sjízdné, protože většinou čtu během jízdy v MHD. Jiný den v týdnu jsem si místo téhle knížečky vzala jinou, Nový Zákon. Je to podobně útěšné. Uchyluji se k četbě tohoto druhu, když se necítím zrovna prosluněně. Když mi teče nálada do bot. Zklidní mě to a časem zase naskočím a cítím se ve svých botách opět pohodlně. Četba mě jako průvodce přenese přes dva dny nepohody. Ne že by mi to dalo nějaký nový směr; je to klidná útěcha, náplast na kuří oko.

Včera to zafungovalo doopravdy!

V nedávné minulosti jsem si zkoušela přát pár malých věcí. Dvě. Půlka z nich se nepovedla – přání, abych se toho dne napila černého čaje. Došel mi. Vypustila jsem tedy přání, objednávku, že dnes si dám hrnek černého čaje. A jaká to šťastná náhoda – šla jsem kolem čajovny! Jenže měla zavřeno. Pak jsem nečekaně někoho potkala. Říkala jsem si, to je ono, přesně takových náhod si má člověk všímat, ty směřují ke splnění přání. Zmínila jsem se před dotyčným – protože měl pak večer ke mně přijít – že mi doma došel čaj. Představovala jsem si, že už nebesa pracují, zákon přitažlivosti už se dal do pohybu, ten kluk asi čaj přinese a přání bude splněno. Ne. Přinesl litr irské a vypili jsme ji. Čaje toho dne ani hlt.

 

*   *   *

JAKÁ PŘÍHODA SE MI STALA

Původně jsem chtěla napsat jen malou příhodu a teď koukám, že třídílný úvod je delší než celá akce. Příště si budu přát nebýt rozvláčná. Vlastně ne, to bych formulovala špatně a nefungovalo by to! Přání bude znít: Jsem stručná, výstižná a dovedu pointovat.

Na formulaci přání hodně záleží a jak se mi jeví a jak se ve výše jmenované knížce píše, neméně důležité je rozpoložení, přesvědčení – cítit se a jednat tak, jako by se už stalo, s klidnou nepochybující jistotou. Je to pocit veselého zvědavého klidu, zjistila jsem. Vyměnila jsem tragické scénáře za představu příjemné společné snídaně pod ořešákem: sluníčko, vánek, šatičky, jídlo, příjemné spolubytí, hovor, úsměv, káva, čaj (i ten černý, co už jsem dokoupila)… a jiné podobné příjemné představy, při kterých je zároveň přítomen pocit klidu, že se to jistě stane, protože už to sem jde, přichází, vše k tomu směřuje a nikdy jinak.

V tomto příjemném rozpoložení a s knížkou na klíně jsem se usadila v metru. Vedle mě si sedl bokem malý chlapeček, jeho maminka přes uličku, tatínek stál. A já si řekla: Stejně si ten chlapeček za chvíli odsedne. A četla jsem a jela dál v příjemné zvědavé jistotě a až za několik stanic si skutečně odsedl. Nevystoupili, odsedl si na jiné místo! V tu chvíli jsem si řekla: Tak a někdo jiný si vedle mě přisedne a bude na něm pro mě něco inspirujícího, od pohledu.

V tu chvíli se z rohu odloupla paní a sedla si vedle mě. Já loupla po ní okem, co že je na ní inspirujícího – odvážně modré obroučky brýlí, to rozhodně ano, plus jednoduché upravené oblečení, no dobře, červená čapka taky dobrá, i když já bych radši … Už vystupuju. Vstala jsem a jak jsem vycházela z vagónu, uviděla jsem do otevřené knihy, co paní držela v ruce. Přes celou stránku tam byl název kapitoly:

DOVOLTE SI BÝT ŠŤASTNÍ.

A to je právě to inspirující poselství kolem přání: Ono ani tak nejde o to, co si kdo přeje a jestli se to splní, ale o to, že se přitom člověk cítí šťastný. Protože prociťuje svoje tužby, jako by už v tu chvíli nastaly. Prožívá pocit, že se jeho přání právě plní. A je za to vděčný. A to se počítá.

 

*   *   *

Včerejší příhoda není tak prazvláštní a magická jako tahle, je celkem nenápadná, ale pro mě osobně ten zážitek potvrzuje, že skutečně nejdůležitější je přítomný okamžik. Nebo lépe formulováno: není důležitý přítomný okamžik v čase jako takový, ale to, jak se v přítomném okamžiku cítím. Je to určující pro budoucnost.

Budu to dál zvědavě zkoumat. Je to zábavné.

A abych se obloukem vrátila k úvodu – jsou dvě rozdílné věci: Jedna je říkat jen to hezké, vědět o ošklivém, ale nemluvit o tom, myslet jen na to dobré, vybarvovat si to svítivě růžově a zakrývat si oči před tím, co se mi nelíbí a nechci vidět, bránit se tomu. A druhá věc je procítit to dobré jako realitu. Cítit se dobře bez ohledu na to, o čem mluvím. Nevím ještě přesně, jak se to druhé od toho prvního liší, ale doufám, že liší (?).

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

105 komentářů u „Přání splněná předem

  1. Tenhle článek je pro mě dost děsuplný. Cítíš se nicmoc a po přečtení knížek jsi se rozhodla že se budeš usmívat na sebe do zrcadla a opakovat si mantru „jsem šťastná, jsem šťastná“a budeš si to hezky realně vybarvovat jako skutečnost. A pak šťastná budeš.

    No moc tomu nevěřím :o) ale zkusit to samozřejmě můžeš. někdo si přikládá kameny na čelo a někdo se ozařuje polarizovaným světlem. a taky jim to funguje.

  2. Nepřipadá mi děsuplný.
    Motivační knížky nečtu (ale nikdy neříkej nikdy ;-)). A díky tomu, Liško, jak jsem si teď ráno v práci u snídaně tenhle tvůj článek přečetla, po dlouhé době jsem si taky uvědomila, že byla doba, kdy jsem si uměla najít na všem to dobré a byla jsem s tím spokojená (vždycky aspoň chvíli a vědomě) a bylo mi úplně jedno, že někomu jinýmu by se to, s čím já byla spokojená, mohlo zdát žalostně málo. A že teď je doba, kdy jsem tuhle schopnost buď zapomněla nebo někam ztratila, upozadila, zaskládala ji nějakým dalším chandrovitým balastem či co já vím…
    A tak nějak je to možná i s těmi motivačními knížkami – pojmenujou konkrétními slovy to, co člověk cítí a dají tomu jasný tvar. Je od čeho se odrazit. Neurčitý pocit nespokojenosti je rozbředlina, což je špatná odrazová plocha :-)

  3. Nevím, jestli motivační, třeba je to jen knížka, ketrá radí, jak si v duchu co naformulovat, aby to nebylo předem neagtivní. A aby ro dávalo šanci na splnění a tedy i na radost.

  4. Motivační knížky jsou jeden ze způsobů jak pozorovat a uvědomovat si sám sebe – aspoń na chvíli , aspoń na chvíli vyběhnout z toho zaběhaného, než do toho vlítne člověk zpátky – a v tom je to dobrý. Takže takovou četbou člověk začne více pozorovat sebe, své myšlenky a pocity i to své okolí, chvíli, než zase otupí a vleze zpátky do stejného vzorce než vzal knížku do ruky. :-) Postupem času se dají tímto opakovaným způsobem zvládat právě ty výkyvové nálady. Uvědomit si, že právě není jen černá a růžová. Co se týče přání.
    Pokud má člověk nějaké přání a nic pro to neudělá a nejde tomu naproti, nic z toho není, samo přání se nevyplní. Musí jít tomu člověk naproti, a nejde to většinou vzít zkratkou, chvíli to trvá. Realizace přání jsou vlastně činnosti, které se člověk oddá naplno, věnuje tomu čas, pozornost, energii, úsilí, lásku celou svou bytostí a teprve pak se dílo daří, baví a přináší radost.

  5. Já bych si teď asi měla hlavně opakovat rčení „Všechno zlé je pro něco dobré.“ Třeba tomu časem i uvěřím.
    Nebo je taková knížka o dívce jménem Polyanna, která hrála hru spočívající v tom, najít na každé mizérii něco dobrého.
    Odhodlala jsem se ti napsat mail, nelekej se, asi jsem se nechala unést a trochu vypisovala :/

  6. 4. Barčo, poslední věta souhlas. K tomu ale nepotřebuješ žánou knihu. Možná se zavřít na pár dní sám se sebou nebo si zajít na vipisanu. Ale kniha ti neřekne k čemu tě to táhne. To je třeba najít. A když se budu nutit pol eknížek být šťastná a na všem najít to dobré tak můžu přešlapovt a chodit v kruhu do konce života. Všecko bude dobré a ten hlas uvnitř umlkne.

  7. Každýmu pomůže něco, Najít scůj impuls. Někomu knížka. Nevidím na tom nic falešného. A i kdyby, tak se nebojím, u falše člověk jako Liška nezůstane. :-)
    Jen je epotřeba ten impuls. Hůl na rozejití se.

  8. ratko ad1
    ale jó – když člověk zapracuje na tom, aby se cítil dobře, je potom zase stabilní – já jsem člověk stabilní dost, akorát když mě několik podnětů naráz šíbuje do rozpoložení, co nechci, tak musím zakročit a najít, jak se stabilizovat, jak najít v sobě podporu. Aktivně. Proto podle mě není nic blbýho udělat si pocit bezpečí v sobě uvnitř, je to aktivní „práce“, není to zametání nepříjemností pod koberec, vyhýbání – to právě jenom tak vypadá, vypadá to jako kýč, jako povrch, jenže to není; právěže je to jiná věc, jak mě napadlo v tom článku v úvodu a závěru.

    (Nebo se pletu, vůbec to nevylučuju, ale momentálně mě tahle linie celkem zaujala, tak ji budu chvíli sledovat.)

    A následně, když najdu v sobě podporu, bezpečí, vrátím se do stability (a jasně že nikdo neví, na jak dlouho:-))
    a pak mám možnost to nepříjemné zpracovat, pak mám i možnost pohledu trochu zvenčí (moc zvenčí to není nikdy) nebo spíš stojím někde trochu jinde a můžu tedy konat z jiného místa a to stabilního, bezpečného. Mohu konat.
    Naproti tomu, když jsem přímo v tom, plavu uvnitř, zahlcuje mě to, myslím na to častěji než bych chtěl, potom těžko budu jednat. Těžko budu mít zdravý odstup; třeba ho nebudu mít ani tak, ale stabilizací si vytvořím pro to šanci a vytvořím si větší kapacitu i na jiné věci, už nejsem zahlcenej, nervózní, sevřenej člověk, kterej se veze.

  9. ru 7
    rozejití myslíš jako rozejití nebo jako rozejití? :-))
    Jako vykročit, nebo jako se rozejít s někým? Nebo to může být právě totéž, žejo (sem smajlíka dávat nebudu, s úctou k nám oběma s těmi našimi chlapy…)

  10. No, mylsela jsem na udělání prvního kroku, ale ten druhej význam taky funguje. :-))
    A někdy to může být i totéž. Jo.
    Bez smajlíka. Páč nevím jakýho líp.

  11. Mischko 2,
    ano, tak knížka může působit – že je od čeho se odrazit, to sedí.
    A sedí i to, že si člověk uvědomí to dobré, co ve svém životě přehlížel už jako samozřejmost a viděl zrovna je jednu špatnou věc, která vystoupila do popředí a zastínila těch padesát tisíc dobrých věcí. Vůbec jen to, že si člověk připomene aspoň několik těch dobrých věcí, je stabilizující samo o sobě a navíc si tím líp utřídí, kdo je, co už dobrého udělal / zažil / přežil…

  12. ru komentář 3 čtu…
    Jo, jak formulovat ne negativně je taky dobrý, protože formulovat negativně znamená se soustředit na negativní věci. A ne že jak píšou v těch knížkách „negativní vibrace přitáhnou zas jen negativní energii…“ takhle magicky já to formulované nepotřebuju, ani fyzikálně s těmi kecy o energii – prostě je to jiné pojetí, vycházet z kladného formulování všeho, úkolů, důležitých zážitků atd. versus vycházet při mluvení / myšlení / cítění / obavách / přání nebo spíš ne-přání z předpony ne-.
    Když se člověk cítí blbě a zoufale, těžko se mu něco splní, to je pravda – „šance na splnění a tedy i na radost.“ Akorát ta radost už je přítomná předem, v tom nenegativním rozpoložení.

  13. Když si řeknu „nebýt při práci zbrklá a nesoustředěná“, tak se neustále přistihuju při tom, že jsem zase byla zbrklá a nesoustředěná.
    Když si ale řeknu „být při práci pečlivá a soustředěná“, tak už to zní, jak kdybych už jenom tou snahou o tohle taková kousek víc byla. Už jenom tím, že si to dávám za cíl, a tedy je jasné, že taková být můžu.
    A pak při práci se sleduju, jestli tajková skutečně jsem – a jsem!
    To, na co se člověk soustředí ve svém sledování sama sebe, taky nachází.

  14. barčo 4
    Žejo! A ta černá a růžová, to jsi u mě si vystihla – když něco není pořád „super“, tak je to najednou černá.
    Zamilovanost je růžová a po tři čtvrtě roce, když to poblouznění opadne, najednou že by to byla přímo černá? To asi taky nebude realita – jen přehoupnutí z důrazu na růžovou, z růžových brýlí, do přivyknutí jim, nevnímání růžové a vystioupení černé do popředí tak, že to vypadá celé jako čerň. Dejme tomu.

    Nebo co já vím, třeba zjistím, že to čerň opravdu je… musím se na ni ale napřed pořádně podívat a to tak, abych viděla všechny odstíny, ne se soustředila jen na póly škály.

    Jít přání naproti, věnovat mu energii, úsilí – ano a to jde dobře, když člověk nepochybuje o reálnosti toho přání. Protože kdyby si pořád říkal: „To je stejně naprd, to se asi stejně nepovede, ale zkusím to, no, co se dá dělat, i když moc šancí tomu nedávám … “ tak pak není vůbec žádný důvod, aby se to splnilo. Ani se ten člověk před ostatními podle toho nechová a pak ani to okolí nevěří, že by se to mohlo uskutečnit. A nic k tomu nespěje. A proč by to potom najednou mělo krásně šťastně nastat, že jo!

  15. Evo 5
    A všechno dobré je taky pro něco dobré!
    Polyannu dávali v televizi, když jsem byla malá – a taky Černého Bleska – ale konkrétně si ji nepamatuju – v dospělosti jsem ji četla v angličtině, mám ji. Akorát konec jsem nedočetla, no. Pamatuju si, že jedno z pro mě nových slov tam bylo „lamb broth“ – jehněčí polívka.
    Mail je vhodný, i délkou vyhovující. A ještě si ho potřebuju přečíst jednou, aby mě líp napadla odpověď.

  16. ratko 6
    jako startér můžu mít knihu. Nebo něco jinýho. Ale zavřít se někde sama, to mně osobně nic nepomůže. Zklidním se druhý den, ano, to vlastně se mi stává. Jenže pak nevím, co dál. Nic nového se nestane, protože se zavřu impulsům a ne otevřu (možná introvert se jim otevře, ze sebe, možná jako extravert víc koukám kolem po impulsu, než že bych ho dolovala z nitra; to jsou asi dvě možnosti…?). Pak vylezu a můžu jet úplně ve stejných šlépějích co předtím. A jede to celý znova, což nechci – já chci zakročit. (Heleme, ono je to pěkný slovo, „zakročit“, i v souvislosti s rulisiným kom 7, který právě říká lépe to, co tady já vypisuju.)

    Ad konec kom6
    nemám hlas uvnitř, co by umlkl. Vyberu si impuls, který s mým hlasem rezonuje. A možná to je TEN rozdíl mezi intro- a extra- vertem! (?) Možná je to blbost, já nevim.
    Jestli myslíš, že tím příjemným rozpoložením umlknou ty negativní věci a dojmy úplně (což by byl ten povrch, kýč a vyhýbání se), tak to ony neumlknou! Ony se ohlašují. jenže ne do chaosu a paniky, která se jich hned chytne a nic jiného nevidí, ale do stabilní bezpečnější půdy, kde je možnost vnímat ty negativní věci vyděleně, jako jednotlivosti, ne jako všezaplavující nepříjemnost.
    Možná je to pro tebe nebo pro všechny něco běžnýho, ale pro mě je tohle vydělení jednotlivosti důležitý si uvědomit a udělat – asi jsem to moc neuměla udělat. A to pak mohlo vést k tomu, co říká barča – že je něco růžový nebo najednou celý černý;ne že tam je jeden černej kus,kterej si můžu prohlídnout a můžu posoudit, jestli není už tak velkej, že je to blbý, anebo jestli je ještě docela malej v porovnání s ostatními kousky, takže si s ním nemusím dělat takovou hlavu!
    A to předtím nešlo, to jedno černé vrhalo stín na všechno.

    No kdoví, ještě to podrobím zkoumání :)

  17. 18. je možné že neúspěch nebo nesplnění něčeho ti pohnojí všecko. ale opět mě to vrací zpět k otázce. no a co? Vím že říkáš že jsi extrovert, že potřebuješ potvrzení zvenčí, že když zvenčí něco nevyjde tak je všecko černé. Proč to tak je? Tam někde ta odpověď je. Prostě pořád budeš mít neúspěchy, něco přijde úplně blbě a z tebe udělají blba a sama totálně něco pohnojíš. Čím víc toho člověk podniká a dělá tím víc se toho děje co je úplně blbě, úplne na pytel. A je zajímavé že to čím dál tím méně vadí, čím více má člověk obsahu sám v sobě.

    psala jsi článek o vodě. Teda tady mám takový obraz. čím víc obsahuješ v sobě masy vody, tím jsi stabilnější a neporazí tě potůček. jsi jako stabilní sud :o) Nevím zda je to srozumitelné. Proto mluvím o tom otevření se nitru, aby se naplnilo obsahem a nebyla tam pouze černá díra. která o sebe saje všecko co potká. černá díra pohltí všecko.

  18. ratko 19
    obraz masy vody je pěkný. Ale pod tím ostatním si neumím úplně představit konkrétnosti – jak otevřít svoje nitro, abych slyšel ten vnitřní hlas, pochopil ho, uměl to uchopit, verbalizovat, vyhodnotit a jednat podle toho neomylně, protože je to podle mého nejlepšího nitra a vnitra.

    A předtím – fůj, dělat furt něco blbě a neúspěchy jeden za druhým a všechno pohnojit, to teda né, to vypadá jako nějaká extenzivní cesta. Nebo spíš tomu nerozumím. A té černé díře taky nerozumím, to je škoda.

  19. Včera jsem se Liško dívala podrobněji na tvé odkazy Pierra Franckha. Dívala jsem se na ně proto, abych Tě neodsuzovala, co čteš za nesmysly. :-) On toho vydal víc. Četla jsem si také jeho životopis na jeho českých stránkách. Prostě úspěšný muž, pohybující se na veřejnosti.
    Prostě koučink, seberozvoj jako byznys.

    Dnes jsem byla ve městě. U kadeřníka, koupila jsem si kabelku, rifle, ale taky jídlo. No a aby té pomíjivé hmoty a marnosti nebylo tolik – vlezla jsem do knihkupectví. Pozvednout ducha. A ejhle, upoutala mě v regále vystavená malá žlutá knížka s mandalou – Jednodušše buďte štastní – Pierre Franckh. :-) Pak jsem si všimla i těch dalších jeho knížek. Byla tam i ta s tou pampeliškou.

    Mrkla sem se do té žluté, co mě zaujala. Obsah mě velmi mile překvapil. Vychází to totiž z východních moudrostí. Je to psáno „ošovským“ způsobem. Líbí se mi.

    Tady je kousek k prolistování.
    http://www.floowie.com/cs/cti/jednoduse-budte-stastni-7-klicu-k-lehkosti-vaseho-byti/#/strana/1/

  20. Vlastně jsem si původně včera myslela, že to jsou knihy tipu: “ Jak být milionářem za 21 dní“ apd.
    K tomu extrémnímu pozitivismu jsem skeptická.

  21. ta kniha je přece totální pozitivismus, extrémní je málo :o)

  22. 24. No jasně, je to kniha o štěstí. :-)
    Měla jsem spíše na mysli nereálný a umělý pozitivismus: Takový ten klasický americký, manažerský. V té knize mě přijde dobře spousta věcí vysvětlených. Tak např. str. 6-7 : Většině z toho, čemu věříme nás naučili. Na další dvojstránce: Jak se vyrovnat se ztrátou. Ztráta, opuštění, nelpění, odpuštění sobě i druhým. Nesrovnávání se. V další kapitole štěstí je změna – naučit se přijímat změny. Já jsem si tu knížku chvíli pročítala v obchodě – líbila se mi, právě pro ta vysvětlení. Jsou tam citáty různých osobností, Lennona, Buddhy, Hawkinga a dalších. A takové to shrnutí toho vysvětlení je v těch modrých odstavcích.

  23. to ale je klasický americký manažerský pozitivismus :o) schválně se jdu podívat odkud ten autor pochází.

  24. takže je to němec. ne že by to bylo lepší než američan, ale jde na to manažersky systematicky jako němec. kdyby se takhle dalo naorinovat štěstí a úspěch tak by to každý dělal a asi by autor dostal nobelovou cenu. ale je to jen horky vzduch další dobře prodávaný produkt na trhu. takové rostou jako houby po dešti. lidé touží po štěstí a tak si to koupí. aby si zkusili nějaké to štěsti dopřát.

  25. dostala se i do ruky kniha Master Han Shana, taky němce posléze buddhistického mnicha. Jedna věc je zajímavá u těchto osvícených lidí. Jsou skvělí byznysmani. Nevím jeslti to oni sami nebo zázemí kolem nich.
    Tady tem „můj němec“ se vzdal skvěle prosperující firmy odevzdal ji dvoum ředitelům, odevzdal tři velké domy a byty dobročinným organisacím a šel jen s rouchem do Thajska meditovat jako mnich. Zvládl to skvěle, stal se skutečně mnichem ale nakonec to dopadlo jako u všech úspešných lidí. Vybudoval velké meditační centrum, začal dávat služby v rámci retreatu a stal se obchodníkem s duchovnem. Takže se zopakovalo opět totéž co s firmou. Je z něj podnikatel.

  26. Jen jestli my (nebo Ratka) už nejsme na ten pozitivismus alergicky negativističtí… :-)

  27. ad 30 –
    Evidentně inteligenci i cit můžeš mít, ale svůj stín nepřekročíš. :-)

  28. 29. to je už překonané :o) to dostávali multimarketingové oběti z Amvey a pojišťováci před 25 lety nebo i dříve. Od té doby podnikatelská strategie pokročila. Teď jsou všichni šťastní. Peníze už netáhnout tak jako štěstí. Teda teď to dělají jinak. Buď šťastný a peníze přijdou.

  29. vyžeňte mě, nebo tady začnu vymetat :o)) už radši jdu, bila bych je

  30. 33. vlastně jsem si Ratko uvědomila, že Ty to musíš vědět. Jsi na manažerským postu. :-)
    Po nás se v práci jen dupe, lidi jsou v presu a lisují z nás jak olivy. Takže by mohly změnit taktiku na štěstí – já jsem pro. :-)

  31. U nás se to neřeší. U nás se kecá u oběda a u svačiny o ženských, sexu, rybaření a televizi tak krásně, že nás z toho den co den bolí bránice.
    Esli zrovna to není štěstí. :-)

  32. Ratko, peníze sakra táhnou. Třeba v té Praze je to jiný, řekneš opusť práci a jdi umývat nádobí. Ale k nám do nemocnice třeba jsou lidi ochotný za prací dojíždět i 50 km. Tady si nikdo nedovolí jen tak práci pustit. A není to jen ve zdravotnictví. Prostě není práce. Ale to jsem odbočila od tématu, omlouvám se.

  33. 36. u nás taky tak. kabaret mám od rána do večera. bohužel se smějeme předvším my co „patříme k sobě a můžeme ještě dýchat“. těm ženským co je po nich dupáno a co jsou sdírány z kůže do smíchu není. ty jsou prostě v pr… tam nepomůže žádná kniha o štěstí. jen jít jinam a žít jinak.

  34. 38. BArčo, je to do očí bijíci nespravedlnost. Totální. Nelze být šťastný a dívat se na to každý den. to prostě nejde. a je spousta jiných povolání kdy tě přemůže natolik soucit s bližním a hluboká empatie a bolest že není možné být šťastný. Přesto lze žít naplněný a bohatý život, třeba i bolavý ale vnímavý k okolí a soucitný. Tam moc štěstí není. třeba žádné štěstí není a přesto hluboká naplněnost životem.

  35. Řekla bych, že se dříve po nás dupalo víc a blbě jsem to nesla. Měla jsem žaludeční vřed z toho. Navíc to bylo v době, kdy hrozil exekutor, manžel měl milenku, všechno totálně posraným nahoru.
    Dnes to dupání beru jako standart, jakože vedení dělá preventivně bubu, aby nebyl úpadek. No a za ty léta ty jejich nároky má člověk v krvi – bere to jako standart. No a mě mají vyzkoušenou. :-)

  36. 40:
    „Přesto lze žít naplněný a bohatý život, třeba i bolavý ale vnímavý k okolí a soucitný. Tam moc štěstí není. třeba žádné štěstí není a přesto hluboká naplněnost životem.“

    To mi hlava nebere. P
    Jaktože tam není moc štěstí? Přece PRÁVĚ TOHLE je štěstí?!

  37. Hluboká naplněnost životem je právě ten pocit štěstí… Ten, co tam je, i když něco (nebo cokoli a pořád) bolí.
    Ne to, že je mi jen dobře a nic mě netrápí.

  38. Napadlo mě. Ty knížky jsou možná hodně pozitivní pro to – aby vyvažovaly to co slýcháme v reálném světě od jiných. Jsi neschopný, málo pracuješ, jsi takový a makový a nezasloužíš si – až jsme tomu uvěřili a přijali to za své. Cítíme se k ničemu, nic se nedaří, nic nemá smysl. A takhle přemýšlíme a co hůř posíláme to dál. No už si to vlastně táhnem jako západní lidstvo od Adama a od Evy – protože jsme selhali a neposlechli Boha a šup – vyhnáni z Ráje, apd.

  39. 45 a jak to Barčo chceš vyvážit? že si řekneš a přesvědčíš sama sebe že nejsi neschopna? to je slepá ulička. co když jsi doopravdy neschopná a jen to nechcš přijmout. tohle ti žádná kniha neřekne. že vlastně to negativní co cítíš je pravda :o) kterou odmítáš. že i když to člověk překlopí na pozitivní jakože to je úplně naopak tak uvnitř je pořád chycen. nedovede ho to nikam. nepustí ho to. proto pak člověk potkává pozitivní neživé mumie chycené do svých představ. a jakoby mluvil se zdí.

    mě třeba jsou neschopní, líní a k ničemu lidi hrozně sympatiční :o))

  40. Na svém osobním životě jsem poslouchala do svých osmnácti jak jsem k ničemu od svého otce. Pak jsem se dostala z jeho stínu a dobrý. Ale člověk si to nese dlouho v sobě – prostě věří, že to tak je, jak okolí říká.

  41. ja tomu rozumím Barčo. Moje maminka žije ve stínu své matky dodnes a já nevím jak ji mám pomoci. Je příliš inteligentní aby ji nějaka kniha ovlivnila. Žije ve světě své matky pořád.
    Píšu o hlavně o to, že stín svého rodiče můžeme překonat často jen zdánlivě. Není to skutečné. Ty knihy dávají návod, ale neosvobodí tě doopravdy. Jen se to tak jeví jakoby.

  42. Lidi co jsou neschopný na jednom místě, mohou být schopní dobře na jiným místě. Jsou sestry, které absolutně nezvládají práci na Jip, ale jsou z nich výborné obětavé sestry na standartu. A naopak akční sestra na standartu je flink, práce ji nebaví – potřebuje akčnost jít na Jip. Nevěřím tomu, že by byli lidi všude úplně neschopní na všechno. Jo a pak jsou lidi schopní úplně všeho. :-)

  43. A ti lidi, co nejsou schopní ničeho, nejsou schopní ani si takovou knížku přečíst, natož si ji dojít koupit do knihkupectví. Takže pro ty určitě určená není. :-)

  44. 50. nojo knihy :o)) tu poslední to tom thajském mnichovi jsem dostala od kamarádky esoteričky. a pak jsem dostala knihu od maminky „jak se má chovat úspěšná žena“ Je vidět jak různé představy mají o mě. Jedna mě nabízí sen o mnichovi a druhá o úspěšné ženě.

    Ještě mám jednu zkušenost, která je (asi) univerzální na každého. Každý vychází z určitého prostředí. Které behem dospívání nebo dospelosti zneguje. Ve smyslu Nikdy nebudu jako matka nebo jako otec. Budu jiná. A to je klec. Teprve až se stanu vědomě jako matka nebo jako otec který jsem nikdy nechtěla být. Teprve až si uvědomím plný dosah jejich jednání na jejich ceste za jejich štěstím tak se dokážu osvobodit od jejich vzorců. to je každého jedinečná cesta. tamžádný návod nefunguje, jen odvaha být tím kým jsem nikdy být nechtěla. Protože lidé nedělají špatné věci proto že jsou zlí, oni je dělají protože v nich vidí svoji cestu – svoje štěstí. věří v to. A tohle je třeba nějak projít skrzeva. Tím se uzavře cyklus a rodičovké energie (zavislosti odpadnou jako svlečená hadí kůže)

    Jinak jsem přesvědčena že takhle to funguje i v partnerství. Všecko co na partnerovi nesnáším musím projít skrzeva jakoby v jeho botech. Tím odpor odpadne.

  45. 48. Ano, Ratko, neosvobodí trvale. Ale dávají možnost tu a tam, chvílemi se na věci ve svém životě podívat jinak a třeba snáze je pak přijmout, nebo naopak dříve odložit. Vlastně tuto schopnost mají všechny knihy a v nich jejich příběhy napsané – jen záleží po které knize zrovna člověk šáhne v té které životní situaci.

  46. napsala bych knihu :o) úzkost – věrný průvodce životem

  47. 51. Ano, přijetí rodičů – mluvily jsme tady o tom. A o tom partnerství, ano souhlasím, také jsme o tom mluvili, jde o to opadnutí prvotní zamilovanosti, kdy člověk začíná vidět ten reál a „chyby“ – takhle je to i popsané v té knížce. :-)

  48. 51
    Možná má neprožití dospívání s matkou svoje výhody – prostě jsem tuhle potřebu negace svých rodičů nepocítila. Od jejich rozvodu jsem je viděla jako reálné lidi s chybami a bolestmi. A potřebami, třeba mít někoho k sobě. A neřešila je, resp. Jejich omezování mně. Neomezovali mě. Naučila jsem se je nepotřebovat.
    Maminku dřív, vlastně jsem už dlouho před rozvodem měla pocit, že ji nepotřebuju. – Ha, možná., že ta negace maminky neproběhla až v dospívání, ale už hned v dětství, jakmile jsem ji začla vnímat jako člověka, který by měl být jiný ve své roli… Byla někde daleko za tím, čím jsem žila. Zvykla si žít.
    A tatínka pozdějc, když jsem přijala jeho potřebu mít vedle sebe jinou ženu, kterou by mohl milovat a vážit si jí. A ona jeho.

    Věděla jsem, v čem jsem jiná než rodiče. A vím taky, v čem jsme po nich. Něco jsem věděla už tehdy, něco jsem donacházela postupně, ale nebylo to špatné. Je fakt, že mě to k nim po tom odstřihnutí se zase postupně přibližovalo.

  49. 55. já měla pocit že nepotřebuju rodiče fakticky od svých 10 let . je to hrozné ale nepřijala jsem je. odmítala jsem mít s nimi cokoliv společného. překlopilo se to do děsivé lhostejnosti a přetvářky. kdy jsem předstírala že mě zajímají a dělala jim radost. tohle ve mě vyvolávalo velké pocity viny. že nemám ráda své rodiče. a táhlo se to dlouhá léta. i ty pocity viny a hořečná aktivita předstíraného zájmu a radosti.

    no dost nářků, je to naštěstí za mnou a přeji všem hezké a upřimné rodinné vztahy. Moje maminka nechápe co dělala špatně. ona je ještě víc úzkostná než já, takže se ji zdálo že je všecko perfektní :o) teda že je všecko perfektní co vypadá perfektně.
    že je šťastné to co vypadá šťastně. a pozitivní to co vypadá pozitivně.

    je to přitom nekonečný rozdíl. totální. neco být a vypadat tak.
    už jsme to podle mě mockrát na blogu probíraly. ono je to hodně zapeklitá věc.
    člověk jakoby dělal všecko správně, jakoby byl veselý a pozitivní a jakoby šťastný. jakoby láskyplný a milující. a přitom není vůbec. prostě není. nežije.

  50. Aha, tak to jsi to měla nějaký moc… Že by zas ten extremismus? :-)
    A nebo je tvůj extremismus následkem tohohle prvotního?

    Já je nepotřebovala, ale ani je neodmítala. A ani se nijak nepřetvařovala. Neměla jsem pocit, že bych se přetvařovat měla. A pocit viny za to, že nemám ráda vlastní matku, jsem taky necítila. Prostě jsem považovala za jasné, že když nemá dítě dost rádo svého rodiče, není to vina toho dítěte. :-)
    Vlastně jsem byla docela šťastná. Mohla jsem se s odvoláním na tuhle rodinnou situaci rozhodovat sama za sebe a nemít žádné výčitky nebo pocity nutného splácení vděku, poslušnosti či něčeho takového rodičům.

  51. 58. byla jsem manipulované dítě. dost vysoká liga. ale rodiče za to nemohli. to je právě pak to kouzlo skočit později do jejich „energií“ a zažít to. co cítili a jak to cítili. a proč. co cítí teď. a co já.

    z mé strany to byla přirozená instinktivní obrana. ale člověk se rodí hodně nevědomý. teprve časem usedá zvířený prach a on něco vidí.

  52. třeba jsem nikdy nevěděla že jsem extremista :o) hraničící až s anarchismem. uměla jsem se dobře přetvařovat. mimikry. jako extremista anarchista v zaměstnání si to fakt momentálně užívám.

    nikdy jsem si práci tak neužila jako teď. přímo si plavu v rybníce. uvidíme jak dlouho si mě tam nechají.

  53. ratko,
    vypadat spokojeně a být spokojený rozlišuješ je v 56
    a předtím v 48 říkáš, že knihy neosvobodí, jen se to jeví jakoby. A že dávají návod. No a to přece není v rozporu – dávají návod, ale nemusí to být jakoby! Co jsou kniihy jiného než třeba něčí komentář?
    Záleží, kdo to čte, kdo v tom čte obsah a kdo jen písmena a jestli to zapůsobí nebo ne a taky jak. Protože přece stejná kniha může být pro jednoho impuls k tomu, aby hledal další knihy, pro jiného, aby se držel návodu, pro třetího, aby se nedržel návodu, pro dalšího, aby se zklidnil atd. Není to všechno jeden pytel šmahem, že knihy jsou nanic a hotovo.
    Navíc bychom museli ve stejnou chvíli číst stejnou knihu (a ne se bavit o něčem, co jsme ani nečetli, že) a o tom se bavit.

  54. 63. Předposlední odstavec – naprosto souhlasím. Tu nadstavbu a takový určitá vhled do těch knih dát nejde. Z mého pohledu nejde ani tak přesně o návod, ale o uvědomování si těch principů a mechanismů. To objeví nebo neobjeví člověk později – tím uvědomováním si, a tím, jak ta kniha zarezonuje nebo nezarezonuje uvnitř s tím člověkem.

  55. 63. jasně, tomu rozumím. je to něčí komentář. něčí názor. knihy určitě nanic nejsou. jsou moc důležité. obsahují různé informace. a zachovávají vědění z generace na generaci. Ohradila jsem se jen proti těm slibujícím. co slibují něco, co je ve skutečnosti placebo.

  56. 68 ještě k tomu patří http://www.nakridlechandelu.cz/archandele/michael

    Mně přijde pozoruhodný, jak stejná věc, princip, včetně toho „návodu“ je jeden, ale z různých stran – jednou archanděl, jednou psychoterapie, jednou filosofie, čínská filosofie, … a je to furt to samý,protože člověk je furt člověk, akorát se přece jen během věků vyvíjí, na čem je důraz, která oblast se zrovna nejvíc zpracovává.

  57. ano, podstata , princip je stejný. Jde jen o to jaká interpretace Ti je bližší. :-)

  58. 64 barčo díky za odkaz.
    Už tu ukázku k prolistování, jna kterou jsi odkazovala ve 22, jsem si v práci párkrát otevřela a těšila se na čtení, ale neměla jsem na to nakonec čas. Takže se těším teď.

  59. musim od 51 predbehnout a napsat ze ja ti ratko nabizim ustrihnuti antenek !

  60. ahoj ore!
    Jen piš, já třeba nepochopím, ale za několik měsíců si to otevřu a najednou třeba mi to sedne. Lišky jsou někdy bystroušky a někdy tupoušky. Čaj pluje do Bostonu?

  61. Zvlášť když se to neumí:) Se musí nacvičit – a to já zkoušela před třemi dny. přála jsem si vidět veverku a viděla jsem místo toho kočku s huňatým ocasem. Tak to už bylo blízko splnění.. :-))

  62. To bylo před třemi dny a před dvěma dny – předvčírem – jsem si cestou domů přála zas něco jiného na zkoušku, ne veverku, ale narazit v textu ten večer na slova „poklepat na rameno.“ A nenarazila. A píšu to sem, protože na ta slova jsem v čteném textu narazila právě teď – v té Barčou odkazované knize, čtu ji v pdf.
    To ještě pořád není úplně splněno, co jsem si přála, nebo spíš je, ale o dva večery později.

    Vymyslím další zkušební materiál…

  63. vidím že jsi to tady pořádně proklestila. jen každý desáty komiks zůstal :o)

  64. 79
    to už dělám asi půl roku, že nechávám jen každý desátý z komiksového seriálu. Akorát teď jsem to skryla do soukromých rychleji, dřív jsem poslední díly nechávala viset déle. Není to smazáno, jen ty komiksy vidím jen já, pro ostatní jsou skryté, ale dá se to kdykoli obnovit, kdyby někdo potřeboval nahlédnout.

  65. Notebook furt nejede a jiní lidi, co jim končila dražba stejný den nebo později, už od stejného prodejce zásilku mají a hodnotí transakci pozitivně. No toto. Tak jsem mu napsala sms. Předtím na mail nereagoval. Platbu jsem poslala před týdnem.

    Svoje PC jsem odstěhovala do suterénu do regálu pod schody, získala jsem tím pádem jídelní stolek místo pracovního, ještě učinila v neděli menší přesuny nábytku a úklid, přemýšlím přitom i jak a v čem to koresponduje a feng šuej …

  66. Tahle diskuse byla taky dobrá. Taková kultivovaná.
    Možná se mi témto způsobem daří koukat na sebe s odstupem – co jsem psala před časem, jak to působí. Hlavně jsem vděčná za ty vaše komentáře. Možná tady začnu pročítat všechny roky dozadu a najednou zjistím, že z toho jsem vševědoucí :) -že je v komentářích skoro všechno, co tak člověk potřebuje!

  67. Víš, Liško, že mi svým způsobem připomínáš mně? To sledování synchronicit, ovlivňování reality a tak.

  68. Lucienne,
    magické myšlení je lidstvu vlastní :)

    A vím, že někteří psychoterapeuti, asi víc než by člověk čekal, to sjíždějí taky: jedna psycholožka si každé ráno vytahuje tarotovou kartu. Jeden psychoterapeut když má nějaký duševní konflikt a neví, jestli rozhodnout ano, nebo ne, tak jde na procházku a hledá znamení. Jiná psychoterapeutka si na všechno, co se jí děje, řekne: má to tak být. Psychiatr si hází i-ťing. A nikdo z nich ani není jungián :-)

    Mě to baví, chci to častěji – i-ťing, tarot, znamení. Právě v obdobích nejistoty a čekání na něco a vybírání z více možností v situaci, kterou nemohu zcela řídit, kterou ovlivňuje ještě jiný člověk a tak.
    Člověk se obrátí buď k tomuhle, nebo přímo na boha.

  69. Wow. Pravda. Teda Liško :) To je paráda, když to takhle řekneš. Hned mi ten svět dává větší smysl, jenom já znám pouze pár lidí a někteří z nich na synchronicity nevěří. Tenhle Tvůj komentář si uložím a když ráno nebudu vědět, co se sebou, přečtu si ho :)

  70. Lucienne,
    já nikdy neviděla tak hojné pozorování synchronicit u nikoho, jako právě u psychoterapeutů!

    Je fakt, že lidi se většinou o tom zdráhají mluvit, protože jim to připadá trapné nebo anachronické nebo dětské nebo ujeté. A právě psychoterapeuti totiž se nebojí mluvit celkem o čemkoli, jsou na to zvyklí a jsou zvyklí pozorovat jevy,dění a dávat tomu významy. Tak asi proto je jim to blízké.

  71. Jo, to můj psychoterapeut je spíš průměrný člověk a synchronicity mu nic neříkají. Je velice praktický. Racionální. Vlastně naprosto nechápu, jak ho něco, jako psychologie, může bavit. Kdybys ho slyšela… Já jsem snad nikdy takhle racionálně založeného člověka neslyšela. Je jak z jiného světa.

  72. Tak to taky nechápu!
    Jakého psychosměru má asi výcvik…
    Každopádně ta zkušenost s ním může být zajímavá. Na čas. A pak si můžeš vybrat nějakýho jinýho.

  73. a já měla za to, že právě psychologové a psychiatrové se běžně zabývají iracionálními věcmi, iracionálním chováním svých klientů, rozplétají ty neviditelné nitky – tedy iracionálno jako denní chleba.

  74. barčo,
    no právě, Lucienne si asi myslí totéž a já taky. Třeba ten dotyčný to jen neukazuje, kdoví.

    Asi někteří psychiatři mohou být vědečtí. Jestli jsou zároveň i psychoterapeuti, tak nějakej výcvik mít musej, ovšem existujou i takové jako KBT (kognitivně-behaviorální) nebo asi i jiné pro mě nezvyklé (mírně řečeno), možná technické a ne s důrazem na individualitu člověka; jedna mladá MUDr. mi vyprávěla podivnosti ze svého výcviku – který chce rychle překrýt jiným – ale zapomněla jsem, co to bylo zač.

  75. Když k nám občas některý psychiatr přivítá na konsilium, prostě už je ode dveří poznat, že je to psychiatr. Už nese v sobě stopu té iracionality, v pohledu, v gestech, v tom jak mluví, jak se chová.

  76. Psychologové k nám též občas chodí na pohovory, mluví s mladými lidmi,nebo lidmi ve středním věku, kterým byly zjištěny z plného zdraví smrtelné vážné rychlé a zákeřné nemoci. S jedním takovým jsme se dali do řeči o buddhismu…

  77. No já nevím, dneska mi moje psychiatrička řekla – po tom, co jsem jí ve zkratce řekla o svém prudkém vývoji spirituality – že to vypadá, že budu podvědomě psychoterapii bojkotovat. Což mi přišlo logický. Už jsem jednou zaspala. Vzbudila jsem se ve čtvrt na dvě odpoledne. Divné. Moje psychiatrička je kádr. Vyjádřila se, že moje spiritualita je součástí mně a není ji možno nijak potlačovat. A že jistě psycholog nemyslel, že jsem blázen. No já nevím. Já jenom vím, že si to s ním musím vyjasnit, nastínit mu, jak by moje psychiatrička pracovala například s představou domu krve a tak. A hlavně mu říct, že jsem opravdu psychicky zdravá, co se týče mého duchovního života a bohů a bytostí. Je to duchovní bytost. I když je to psychiatrička. Každopádně, ta by se svojí čtyřicetiletou praxí přece musela poznat, že mi něco je. Kromě deprese :) Vyvolané jiným psychoterapeutem.

  78. Mně se to nějak plete: je ta psychiatrička imaginární,nebo ne?
    :-)
    Odpor a bojkotování je normální; nevím, jak dlouho vydrží. Já měla zas odpor jinýho druhu: pořád jsem dělala, že je mi líp, než mi bylo. Přede všemi lidmi i před sebou. Takové tendence mám asi pořád, ale už si jich rychle nebo spíš okamžitě všimnu a jsou to jen tendence (tj.vidím je zvenčí, nejsem v nich, rozliším je v klidu, je to jen drobnost) a můžus nimi naložit, jak chci.

  79. 94… no a jsme u toho zas: my přece nevíme, co si myslí ten terapeut a proč dělá to, co dělá. To se jen dohadujeme, asi. To on to ví.

  80. Ne, nikdy jsem nepsala o své psychiatričce, kterou máme s Kojotem společnou. Tady je ta diskuse tak dlouhá, že si to asi nikdo kromě Barči a Tebe nikdo nepřečte, což je můj záměr. Chodím k ní s depresemi několik let. Nemám imaginární lékaře. Nemám imaginární hrnky s teplým čajem. Mám reálné bohy, bytosti, zemřelé a další bytosti a Boha, vyšší sílu. Taky anděly. K psychologovi chodím kvůli tomu, aby se přišlo na to, co se tenkrát s tím minulým psychoterapeutem ve mně stalo a pak kvůli nějakým svým vnitřním nesrovnalostem – těžké dětství, dospívání, nemoc, nešťastné lásky. No a furt miluju Kojota, což všechny kolem mně fascinuje. Každý mi nabízí cesty síly, ale já mu nechci zkřivit ani vlas na jeho hlavě, žádný hry.

    Taky je mi po vynaložení nasrání líp a budu líp spát, doufám.

  81. Je tu prosím nějaká hodná duše, která by mi na lavesek@gmail.com tu knihu jednoduše buďte šťastní? Na uloz.to je smazána. Předem moc děkuji za každou pomoc.

  82. Ahoj Liško Ryško. V komentářích píšeš, že máš knihu Jednoduše buďte šťastní v počítači. Mohla bych tě poprosit o její zaslání na můj email jana.liveispirit@gmail.com? Knihu mám doma tištěnou, ale jsem už skoro půl roku na cestách a docela mi chybí. Je dobré občas do ní nakouknout a připomenout si :) … jak ty píšeš – když mi teče nálada do bot :))

    Jinak … tuhle jsem si uvědomila, že opak chaosu není řád (píšeš o své nechuti k němu), ale … soulad. A to se mě líbí, ne řád z pohledu mysli, ale prostá harmonie, která člověku umožňuje věci dělat efektivněji bez zbytečných zmatků, tápání a stresu….

    Díky Jana

  83. Ahoj Jano,
    myslím, že do mailu to byl moc velký soubor a že jsem ho nakonec nahrála na ulozto, když ho jednou někdo taky chtěl; jemu se to ale nepodařilo z té úschovny uložit.
    Napřed musím najít, ve kterém počítači ten soubor je (to už si nepamatuju), pak pošlu nebo uložím někam a pošlu odkaz. Nebo ho dám na google disk, to by mohlo jít! A pošlu ti z gmailu přístup.

    Soulad! Nojo.
    Přečetla jsem si článek výše, byl takový zahloubanější, než si připadám teď, a byl z doby těsně na startu neshod v práci, co trvaly pak skoro rok. Takže v té době na startu jsem potřebovala sbírat síly, evidentně. Taky na rozchod s Akčním hrdinou. A sbírala jsem síly zaměřením na soulad a dobrý pocit v přítomnosti, asi. No, tak to jsme udělala docela dobře :)

  84. Jo tak jsem to tam dala zazipované, na uložto, a asi to prošlo. Předtím jsem to tam dala jako pdf a to mi řeklo, že soubor může být uložen pouze jako soukromý, protože je autorsky chráněn.
    Takže zip.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.