Představa je důležitá

… A BEZ NÍ ŠTĚSTÍ NENÍ.

Když víme, že nás čeká neobvyklá událost, například veřejné vystoupení, často si to celé předem představujeme. A ne jednou. A ono to nakonec možná proběhne úplně jinak.

To nevadí. Pravděpodobně to proběhlo lépe, než kdybychom si předem nepředstavili vůbec nic.

Mluvím samozřejmě o situacích, které máme aspoň nějak ve svých rukou, aktivně se na nich podílíme. Ne že si budu představovat, jak spadne meteorit. Dokud si nevytvoříme představu, nikdy se nestane to, co chceme. Ahá, zase nějaká vizualizace, růžové bubliny a pozitivní myšlení – to zní otřepaně, řeknete si. Podle mojí osobní zkušenosti žádná vizualizace pozitivních věcí nefunguje, když to není opravdu moje představa, moje vlastní fantazie, můj denní sen, vzniklý ve mně a se zaujetím přehrávaný před vnitřním zrakem. Když je jen vykonstruovaný, přejatý, přečtený a použitý, tak si myslím, že nefunguje.

Použiju sebe jako příklad. Téma: Muži.

–   –   –

Párkrát jsem tu psala o svých „tragických scénářích.“ Jak si ve své zamilované nabuzenosti – když na to přijde – představuji třeba hořící dům a co se za velkého hrdinství všechno semele, je to dojemné a v představě dotyčný muž po mnohých peripetiích a mých příkořích nakonec prohlédne a někdy ještě není pozdě. Velkofilm. Rusalka. Tragické scénáře se vyznačují dramatičností a tklivostí. A ta tklivost mě často štvala; rozčilovalo mě, že v denním snění nemám jen sladkou selanku, sex a bezproblémový happy end. Vždycky nějaké utrpení…

A včera změna! A já vystopuju a napíšu si, co k ní bezprostředně ten den vedlo:

V práci se čas chýlil, měla jsem chuť si pustit hudbu, ale nepustila; zpívala jsem si na odchodu sama. Píseň z nejdojemnějších, francouzskou Brave marin. Poslouchala jsem ji často v dětství na LP; Guy Béart zpívá smutných víc a já si je někdy také zpívám. Táta mi tenkrát řekl překlad textů. Byly všechny napsané na obalu gramodesky a já si je přeložila podrobně později, když mi bylo asi čtrnáct. Některé si pamatuju zpaměti celé.

Potud tklivost zachována, vím, jenže jak si tak zpívám, vynořil se mi scénář a nebyl tragický. Scénář seznámení. Seznámení na základě té písně, tedy na základě něčeho společného, nikoli na základě dramatické dobrodružnosti. Představa silného okamžiku, ale ne smutného, jen velmi spojujícího. Zní to pitomě a soukromě, to taky vím, ale pro ilustraci to potřebuju a pro svoje stopování také.

Zpívala jsem si a dojela domů. Cestou jsem si v jedné učebnici Gestalt-psychoterapie (kteroužto knihu jsem dřív neměla ráda) pročítala kapitolku o tom, jak je existence představy důležitá pro následnou realizaci. Dobře jsem si uvědomila, že jsem před pár minutami sjížděla fantazii o seznámení s mužem; a tu jsem dlouho neměla, protože porozchodové období se protáhlo na tři čtvrtě roku. Někdy člověk má nějakou fantazii a třeba i opakovaně, ale jakoby to nevěděl, nedostane se to úplně do vědomí – i proto, že o tom prostě nikdy nemluví s jinými lidmi, je to příliš intimní. To si myslím já.

Pod vlivem vědomí, že jsem měla fantazii o seznamování s mužem, jsem si přečetla sen měsíc starý, z doby, kdy jsem poznala, že porozchodové období končí. A teprve v tu chvíli mi došel nový přesný úhel pohledu:

Při seznámení, na začátku mě přitahuje, když ten muž má nějaký problém, sdělí kousek ze svého života, něco komplikovaného – a na to se chytím! Na to já se chytám! To jsou věci typu „mám nabídku jet do Afriky na půl roku, ale nepojedu, protože mám malé dítě a já se mu chci věnovat, jak jen to jde“ nebo „manželka mi nerozumí jako ty, ona je jiná, taková sportovkyně, a má spoustu milenců, naše manželství je formální.“
A podobně. Ty dvě ukázky jsou z reality.
Když mi někdo vykládá něco neproblémového, tak se asi hned nechytnu. Nezaujme mě to. Nemá to v sobě to dobrodrůžo. – To já vím, že mě přitahují spíš dobrodružní muži, ale nevěděla jsem, že mě chytne problémovost a problematičnost kvůli tomu, že za tím stojí můj vžitý stereotyp: „Já pro něj musím něco udělat, když má takové potíže a tak trpí.“
A udělám přesně to, co on chce, aby se povyrazil a dodalo mu to radost a sebevědomí. Dělám to pro něj a zároveň mě to baví a mám radost, jak to funguje, ale jen do toho okamžiku vystřízlivění, kdy seznám:
„On že má problém? Vždyť v něm setrvává! Kdyby to byl problém, už by s ním něco udělal, a ne jen o tom mluvil.“

–   –   –

Kdybych si nepředstavila idylický scénář, ale tragický jako obvykle, neměla bych vůbec potenciál realizovat seznámení s mužem jiným než velmi komplikovaným, problematickým, zraněným, zjizveným, dobrodružným. Teď ten potenciál mám. Konečně zase jednou po dvaceti letech.

Ale přesto nevím, proč jako agens zafungovala francouzská píseň.

Protože ji zná pravděpodobně málo lidí a najít soukmenovce už Něco znamená?

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

345 komentářů u „Představa je důležitá

  1. veřejné vystoupení, moje noční můra :-) jsem si velmi pečlivě připravovala, zejména proto že jsem se bála že zlyhám. nikoliv jako tvůrčí fantazii. Spíše jsem si něco připravila a pak zkoušela jak dlouho to trvá a psala si body a tak. A když se to pak dělo tak mi po zádech tekl pot z úzkostné hrůzy protože veřejné vystoupení byla pro mě tortura.

    ale k fantaziím ohledně mužů. to byla taky tortura a utrpení stejně jako to vystoupení. ve skutečnosti nikoliv ve fantazii :-) vypnul mě mozek a nemohla jsem mluvit a myslet zároveň. nevím zda i někdo jiným má ty stavy. že neumí mluvit a myslet zaráz. no to se mi dělo.

    takže ty fantazie a představy byly k ničemu. teda k ničemu ve smyslu budoucího úspěchu. stejně jsem slyšela že žena si nakonec najde někoho úplně jiného než byl její typ z představy.

    a doma mám knihu Tvůrčí proces v Gestaltterapii od Josepha Zinkera. Jestli chceš, přivezu ti ji příště. Nepotřebuji ji.

  2. Jejda. A já furt čekala, že v závěru bude napsáno, žes někoho potkala.
    A myslím si, že lepší je v tomhle představa než představivost. S představivostí si představíš tisíce tragických scénářů, což se pak tak nějak vyplní, ale když se ti povede udržet si tu „správnou“ představu, může to dopadnout i dobře.

  3. Z představy se velmi rychle stane jediná možná pravda, představivost je lepší.

  4. Por sebe považuju představy stran mužů za kontraproduktivní. Ukrutné hnusné břímě kazící mi radost.

    Moje představy mi totiž fungujou pekelným tempem a jsou schopny jet v několika směrech téměř současně, cca impuls letící po vláknech neuronů, takže zpracujou všecky možné i nemožné alternativy tak rychle a tak dopodrobna, že už mě pak od toho muže v podstatě nic nedokáže překvapit a všechno od něj přichází až se zpožděním po mém očekávání. V podstatě krom prvních pár minut po seznámení už jen dycky koukám na indicie, kterou variantu z mých představ ten dotyčný nastoupí, a už jen odfajkovávám, jak daleko je na síti mého letu představ, neb v čem se maličko liší.
    A to je děs.
    Nejlepší je, když se něco stane, než si to stihnu začít představovat.
    Ale to skoro není.
    Celej život toužím po muži, co bude rychlejší než já.
    Nebyl by prosím někde po ruce jeden nezadaný tryskáč?

  5. Musíš inspirovat k nějakému jinému chování.

  6. A z toho vyplývá co? Že když ho budu inspirovat k jinému jednání, než bych ho inspirovala nez snahy ho inspirovat k jinému jednání, tak že bude rychlejší než moje představy? :-))

  7. Hele, ale možná by to fungovalo – kdybych ho místo inspirace něco si se mnou začít inspirovala poslat mě do prdele, to by možná mohla bejt celkově rychlá varianta – akorát zas a poždá ještě nevím, jak to udělat, aby to rychlejc napadlo jeho než mně, když ho k tomu mám teda inspirovat. :-))
    Někde bude nějaká logická bota v úsudku oné rady, rychlý Karle. :-))

  8. Nemá to řešení. Jsi ty, ten druhý a ta „situace“. Takže tři věci.

  9. Karle, jdu si ještě nalít. Tys to vskutku rozlousk. Všichni muži v mém životě jsou nudní burani.
    Na zdraví! :-))

  10. 8. Ty jsi přece vybíráš z těch svých možných variant, které tak rychle vyhodnocuješ – jaký zaujmeš postoj k tomu muži a tím pádem, jak se k tomu muži budeš chovat – tím vznikají ty situace a vstoupení do děje. takže pokud uvažuješ nad tím, že on je pomalej, nudnej a už jsi ho odsoudila – dáváš mu to najevo tak sis tuhle situaci vybrala Ty, není chyba v tom muži, ale ve tvé volbě té možnosti, podle které se chováš. nastavila sis to tak ty.

  11. chyba v úsudku? Ru, proč máš zafixováno a jedinou představu, že potřebuješ toho super rychlýho tryskáče? :-))

  12. Liško, tvůj článek se mi líbí, přijde mi dobrý si uvědomit, na co si člověk nabíhává a na co se chytá sám – do svých vlastních pastí. a na ty představy je taky dobrý si dát pozor – neulpívat na nich, spíše vidět reálné možnosti.

  13. 4. „stejně jsem slyšela že žena si nakonec najde někoho úplně jiného než byl její typ z představy.“
    s tím souhlasím, mám to sama na sobě odžité. :-)

  14. 21. řekla bych to možná ještě takto – žena si myslí, že se hodí k ní ten a ten typ muže. skutečnost však ukazuje, že se k ní hodí zcela jiný muž, než ona si myslela. :-)

  15. mě napadlo jako první: zakázat si představy :-) a to vůbec není jednoduché.

    u Ru mě napadla její rychlá maminka (předem se omlouvám za podpásovku ale risknu to). A že Ru je určitě ještě rychlejší než maminka protože děti překonají své rodiče po všech stránkách. a tak muž rychlejší než tryskáč je už neviditelný. protože letí taky rychle že ho nelze okem spatřit. a taky informace, že ru si rychosti velmi cení. svoji vlastní která je velmi velmi vysoká i rychlosti budoucího muže co ji má trumfnout. ale bude to stíhací závod.

  16. a téma je vlemi zajímavé, zásadní.

    teda připravovovat se pomocí představ na budoucí děj a fakticky pak jen vyhodnocovat zda děj probíhá představovaným způsobem. fakticky interakce upravovat žádoucím směrem. ano dobrý – ne špatný.

    anebo se nepřipravovat pomocí představ a budoucí děj pozororovat a nevyhodnocovat. nechat ty interakce běžet spontánně, neupravovat je. takže pak je paleta možných variant mnohem bohatší. objevují se možnosti na které představy nestačí :-)

  17. 17, 18
    Barčo, asi si představuješ něco jinýho, než o čem píšu. A Karel evidentně taky. :-)

    Nejde o to, že já bych ho odsoudila, aon to pak už neduělal. To vůbec ne. Jen mě prostě nepřekvapí. Nemá šanci.
    Ať udělá cokoli, bude to vždycky něco, co už jsem si stihla představit jako jednu z variant děje.

    Ano, samozřejmě se to týká takových těch balicích hrátek, předehry, sexu a podobně.

    19
    Barčo, proč si myslíš, že mám zafixováno a jednou představu, že potřebuju toho superrychlýho tryskáče? :-))

  18. Ergo ještě jedna věc, na kterou pozor při čtení – já nepsala, že muži jsou pro mě nudní. To napsal Karel a já ho se smíchem ocitovala, což byla ironie, výsměch tomu, jaký rychlý, lacině povrchní závěr udělal. Stereotypně jednoduchý.:
    Žena napíše, že ji muži nepřekvapí a protože ona je rychlejší než oni, z čehož vychází, že si za to může sama, protože oni jsou pro ni nudní a tak je předem odsoudí a nedá jim šanci. :-)

    Na to se nedá nic napsat, takovému způsobu myšlení to nevysvětlíš.

  19. no, vyplynulo mi to z toho, co jsi psala, ale důležitý Ru je, že vidíš své možnosti s těmi muži. takže je to stejně na tobě, na tvém rozhodnutí zda muže mít či nemít :-))

  20. 23
    Maminka je rychlá jinak, ve skutcích, ta nepustí nikoho kolem sebe ani ke slovu, natož k úkonu. Je extrémně dominantní.
    O tom jsem nepsala, to tak nemám.
    Jo, rychlej nástup při předehře mám, ale to zas nemůžu posoudit, jestli mívala i maminka. :-))

  21. Hele, neberete vy to zase až moc vážně? Mám dvě děti, tak mě asi ti chlapiobčas i dohoněj, žejo… :-))

  22. 24
    Vyhodonocování dobře-špatně je naprd, to ty představy hrozně blokuje. Jak začneš vyhodnocovat, tak automaticky podvědomě oklešťuješ směry představ jen určitým směrem a pak už není ani ta hra z možnosti sledování, kudy to poběží. Překvapení možná pak být může,a le už jen nepříjemný, nutně to musí vést k tomu, že nejsi s nikým spokojená.

  23. 25/24 druhý odstavec – to by mě zajímalo, jak to chcete udělat, zakázat si obrazy v hlavě.
    To mi připomíná tu ruskou pohádku, jak jakýsi bohatýr či kdo nakecal popům, že když skočej do kotle s vařící smůlou, tak se jim nic nestane, naopak z ní pak vyskočí omlazení a zkrásnělí. Akorát že to má jedinou podmínku – nesmí v té chvíli vůbec na nic myslet. :-)
    A ti popi mu na to taky skočili. :-))

  24. Jak rychle myslíte? Jak rychle si dokážete představit příběh?

  25. představa jako svodidlo. jasně, že se nespustím se starým alkoholikem, bezdomovcem ve 4. cenový.

  26. Může mýt mě kdysi bavilo. Ale mám pocit, že už jsem si to odbyla.
    Kdyby myl on mě, to by bylo…

  27. 36
    To není představa, to je čichovej vjem. :-)

  28. 33. nejde to zakázat, psala jsem to víceméně jako ad absurdum sdělení. Kdo si zažil bezesnou noc, kdy promítal v hlavě něco co se stalo nebo se stát má, tak ví jak vlezné jsou představy. a jak neodbytné.a jakse do všeho montují a rozhodují kdo se mi bude líbit a kdo ne, jestli se rozčílím a jestli ne, dokonce jestli mi něco bude chutnat nebo ne :-)

    představy se vynořují z podvědomí a obelstím je tak že je nevemu vážně. že se nimi nebudu řídit.

  29. Porozuměla jsme článku v otm smyslu, že Liška se učí svoje představy řídit. Že nejdřív byla představa hrdiny a teď je představa milovníka francouzské písně. Že došlo k posunu představy ať vlastní vůlí nebo nějakou změnou ve vnitřním nastavení podvědomí.

    Protože mám nedůvěru jak k vlastní vůli tak k vlastnímu podvědomí, tak bych nevěřila ani jedné z těch představ :-)) vlastně to měla být výpověď ty 40 – cítky. Že představám nevěřím.

  30. Karle 6
    vida, mě by nenapadlo rozlišovat mezi představou a představivostí a může to být podnětné. Nebo taky né, podle toho, o co zrovna jde.

    Barčo a Ratko,
    logika vašich domněnek mi uniká, asi nejsem tryskáč. Připadá mi srandovní, jak skočíte po drobnosti, kterou napsala Ru a už to jede … z mého hlediska úplně nesmyslným směrem.

    Ad představa muže – nikdy si nepředstavuju nic konkrétního, natož vzhled. Pak až když teprve s někým chodím, představuju si jeho (jakož i v erotických fantaziích) – ovšem o tom tady diskutovat snad nemusíme. Mně šlo o to říct:
    je dobré sledovat své představy, uvědomit si, o čem jsou nebo jak se změnily, protože se to může spojit s něčím dalším a vést k posunu v postoji. Nazdar. To je téma článku, zhruba.

    Ratko, jéé, Zinker, jó, z něj jsem četla před 8 lety pár kapitol česky a anglicky a nepamatuju si nic, ale je to dobrý! Beru! Co chceš naoplátku – co knihu od Palo Coelho 11 minut :)) nebo si řekni dle vlastního výběru a já knihu opatřím a uděláme výměnu.

    … to jsem psala, když bylo komentářů 28.

  31. 24, 25, 40, 41

    To mám nějak jinak:
    já nechci řídit svoje představy a ani se nechci řídit podle představ.
    Řízení není téma – pro mě v tomto ohledu.

    Představa prostě existuje nebo neexistuje.
    A mně jde o to, že si uvědomím, jaká je nebo není.
    To je celý.
    To úplně stačí.
    K rozhýbání věcí příštích v pravý čas.

  32. … 43 a neříkám, že je to podmínka nutná, a neříkám, že je to podmínka dostačující (kdyby se náhodou někdo chytil a začal to rozvíjet).

  33. 42. já věděla že mi bude s Ru vyčiněno :-) už na to čekám tady a furt nic. Moje blbá poznámká měla totiž mnohem hlubší dosah ehm přesah. který jsem chtěla říct teprve postupně. Jakože až bude zkoncentrovaná pozornost. No vidím že to nevyšlo, nikdo si mě nicmoc nevšim :-). Ru naprosto rozumím v pojetí, tohle znám a toto taky a to jsem už taky viděla. Až do polohy že se vůbec nemusím dívat nahoru protože nebe už taky znám.

    Takže ta 40-tka jde tímto směrem. že je třeba tohle nějak ze sebe setřepat. nemůžu dávat nikomu dobré rady, jak protože by ste mě poslaly někam :-)) i s nápřahem. takže jak setřepat představu. s tím už každý nejak jak umí.

  34. 43. uvědomění si představy a neřídit se jí.. to je podle mě supr.

  35. Liško, ad unikání logiky – nevadí :-) ono je to myslím vzájemné. jsem ráda, že jsi vysvětlila své pojetí článku – jakože z jedné představy hup do jiné představy … kam a proč.
    no, takže řeknu jen za sebe, mám to jinak – právě tak nelogicky jak ti to uniká. :-)

  36. 43. aha. v tom článku to pro mě vyplynulo jinak.

  37. Cítím potřebu pro jistotu dodat, že slovo „představa“ stále beru ve významu vizuální představa, obraz, fantazie projevená vnitřním obrazem.
    Ono se to může plést s řízenou představou nějakého děje, ale já mám pořád na mysli neřízenou představu, spontánně vzniklou; ne že si naplánuju, že si budu něco představovat, když mě něco čeká (byť toto manažeři jistě dělají a pomáhá to nějak, dá se to využít), ale jen si všimnu, jestli nějaká obrazová představa přijde.

  38. 49. spontánní představa ale taky souvisí s tím co znáš. co jsi již někde viděla. ano jsou i představy kreativní, umělecky novátorské, vědecké objevy co přicházejí s představou, třeba v noci když je člověk uvolněn tak se mu to v hlavě přeskládá do nové kombinace. Takovou představu člověk zhmotní do díla.

    Chceme koupit nové auto :-) Takže už diskutujeme parametry, jak má být velké a kolik by mělo stát. Manžel sepisuje tabulky s variantami. pak půjdeme k prodejci a necháme si ho ukázat a budeme diskutovat zda jo nebo ne. A rozhodneme se citem a po dohodě. tohle chápu jako výběr z variant.

    u lidí to ale (asi) nejde. podle mě si (asi) takhle nemůžu představovat muže. že to brzdí. překáží.

  39. Liško, tu knihu ti klidně pošlu poštou jestli chceš. :-)

  40. 50 1. odstavec
    tojó, právěže ta představa souvisí s tím, co znám, jakpakbyne – toho právě můžu využít, když si ji uvědomím.

    50 2.odstavec
    No dobře, ale na co navazuje téma „výběr z variant“??

    50 3.odstavec
    O tom taky řeč nebyla a pokud pak v komentářích (pro mě bez souvislosti) byla, tak viz 42 3.odstavec – totiž že se to nekoná.

  41. … asi vidíte nějakou souvislost s výběrem z variant, variantních představ děje (?), kterou já nevidím a ani nepraktikuju :))

  42. 52.53 už jsem pochopila :-) a může za to ru se svojí osmičkou :-)

  43. 51 ratko
    knihu poslat možno, díky – v případě, že mi pošleš na sebe adresu a já ti pošlu taky nějakou knihu, ať je sranda.
    Tak to můžem vybavit mailem.

  44. 26. Dalo by se říct že jsi svým způsobem neukojitelná? :-) docela prokletí, myslím, protože když už tě někteří chlapi doženou, tak nevydrží to tempo věčně, mně přijde že chlapi jsou tak nastavení že potřebují dlouhodobě zátočinu, i kdyby to měla být Potěmkinova ves :-). Takže i oni jsou pak nespokojeni. Teď mě napadá, že to je jako žít s někým kdo má hendikep, chybí mu něco, nebo přebývá, lidi žijou spolu i s tím hendikepem, protože jeden trochu ustupuje, druhý se snaží přidat…nj, idealistická představa ideálního páru :-)

  45. 45
    Konstatuju, že nerozumím. Chtěla jsi napsat, že Ru rozumíš v jejím pojetí, protže to taky znáš (jako nebe nad hlavou) – nebo že Ru rozumíš, protože její představy jsou (jako u tebe) sled uvědomování si, že všechno už člověk zná (jako ve finále nebe nad hlavou)?

  46. 43
    Jo, představy si stačí uvědomovat. Dívat se na ně jak v kině. Nebo v televizi. A dívat se, na jaký program přepne partner (či někdo, kdo je vedle mě).

  47. 49
    Bingo! To je asi podstata toho vzájemného neporozumění!
    Pro tebe, Liško, i pro mě jsou to představy obrazů či dějů, pro Barču s Ratkou, jak mají blíž k těm řešením morálním a duchovně vyšším, je to představa, co by jak mělo být.

  48. 54/50
    Za co můžu zas kruci já! Kde píšu o nějakým mým výběru z variant??
    To jste si tam domyslely vy dvě, já to tam nikde nemám a ani vzdáleně jsem to na mysli neměla, ty varianty vybírá on, já mám jen varianty příběhů, ale ovladač programů drží on!

    Já auto nekupuju, Ratko, já sleduju, kdo co dělá v matrixu. A tomu se přizpůsobuju.

  49. 55
    Byla, a proto napsala něco v pdostatě velmi intimního, o čem by jinak nenapsala, protože by věděla, že to nebude pobráno. :-(

  50. 57
    No, a další katastrofa.
    Proč neukojitelná? ¨Ty se ukojíš jen nepřetržitou řadou překvapení, nebo co? Neumíš si život užít jinak, než že se musíš furt překvapovat? Vztah nebudeš cítit jako plnohodnotný, když to partner nebude zajišťovat denní dávku sověžujících údivů?
    Uff.

  51. Proč nejde prostě vzít to, co kdo napíše, bez toho, že si k tomu budete domýšlet jeho povahový posudek a tragické rysy osobnosti?

  52. 65 protože ten popis letících neuronů a zpožděných mužích, kde je každá varianta jen odfajfkována je úžasně plastický. to člověku naskočí samo :-)

  53. Co mu naskočí?
    Že je odepisuju, protože nedělají, co si já přeju, strašně se s nimi nudím a jsem v podstatě neukojitelná?

  54. 67 mě naskočily ty varianty. a to v rychlém sledu za sebou. jakože víš co máš čekat :-)

  55. 67. to s tou neukojitelnstí by měla vera vysvětlit. tomu nerozumím. teda nerozumím jak to myselal. pak ty Potěmkinovy vesnici jsme zase rozuměla. že klidně namalovaná, hlavně že je.

  56. Naskakujou mi varianty, obrazy, děje. Nevím přesně, co mám čekat, vždycky volí chlap, pokud nedá jasně najevo, že mám volit jám protože on si to tak přeje, a vždycky je prostor pro doufání, že ten chlap vymyslí ještě něco jinýho, co já ne. :-)

  57. 70 to třeba chápu jako nějakou soutěž. jako trumfování kdo je lepší. Ale to je asi špatně. třeba je to úplně jinak. Mohu se s někým pinkat, jakože srandičky ale to už v rámci nějaké zábavné hry nikoliv námluv.

  58. 70 teda proč by měl chlap něco vymýšlet aby zaujmul. dyť zaujme i bez. :-) teda bez jakékoliv sebeprezentace. ženská tak nějak kolem krouží a říká si, no ten by se mi i líbil. A když se zapřede hovor tak zjišťuje zda je protějšek příjemný. co ho zajímá a a tak. Ale v žádném případě to není přestřelka. spíše tkaové lehké uťukávání. tohle mám rád, no skvělé já taky. a jak dlouho tady bydlíte, krátce pár měsíců etc. prostě takové to houpavě něžné kroužení kolem. přičemž každý z dvojice se drží víc zpátky než dopředu,takže vzniká takový dovjzpěv podtlakem :-).

  59. 72
    Hlavně to není nic tak-nebonaopak. To se prostě děje a ty to jen sleduješ. Víš, že se to děje. Není to ani soutěž, ani souboj, ani hra. Nevím, jak jinak to přirovnat. Ty jsi televize, chlap je ovladač programů, lepší vysvětlení fakt nemám.

    Jo, když pudu do technických detailů, tak občas mi přijde nějaká ta předehra zbytečně moc dlouhá, ale to není problém představ, jen normál souhra tempa dvou lidí, většinou je to proto, že ten chlap ví, že má tak na krajíčku, že se pak hned udělá. Tak to prodlužuje kvůli mně, aby mě jakože nezklamal. Takže to stačí říct nebo dát najevo a je to. To ale není problém nějakých nesplněných očekávání. Moje rychlost v tomto směru je spíš to, co chlapi vítají. :-))

  60. 73
    No dyk, proč by to mělo být něco, že chlap musí, aby zaujmul nebo ženské něco dokázal. Tak to přece vůbec není. Tak to vidíte vy, ne já. :-))

  61. No původně nebylo, ale když to tam holky šouply, tak pro jistotu upozorňuju opět, že není. :-)

  62. Páč to čtu (v mezičase při řezání) furt dokola apřemýšlím, kde a jak a proč jsem tak neukojitelná a na chlapy mco rychlá, ež jim nedám šanci a doepisuju je a tak.
    Přijdu si jak na pranýři za čarodějnictví.

    A přitom jsem kdesi na začátku jen napsala, že mi hlavou běží příběhy, všechny možné i nemožné, co se od dané situace můžou odvinout.

  63. tu 74 nemůžu chápat jinak než jako o sexu. opět by mi to nedávalo smysl. jak na krajíčku? a co se na něm udělá? jeslti to není o sexu.

  64. 79. a co když tím neukojitelným je myšleno neuspokojitelné. že je to jen záměna slov.

  65. Bože…
    Jasně, že 74 už o sexu byla! Dyk to píšu, že když jste to tam dotlačily, tak pro jistotu jsem napsala i tohle.
    Už doost, prosím!

  66. Původně to bylo o začátku. O kouzlu, zaujetí, zvědavosti začátků.

  67. To jsem psala? To je hezké… :-))

    Osobně mi tedy ale Lišky článek vyzněl spíš tak, že je to o konci. O konci hojení se konců.
    I když konec je (většinou) začátek.

  68. 88 Taky jsem to tak chápala jako Karel, že je to o výběru a volbě partnera. Podle čeho a jak kdo vybírá.

  69. Příprava na nový začátek a myslím, že člověk musí být trochu připravený.

  70. Já to pochopila tak, že když se objeví nějaké impulsy, představy, a člověk si je uvědomí, tak už je to v něm nachystáno, uvnitř uvolněno od předešlého.. A umožní to nadhled, spojit si to předchozím zablokované do nějaké informace.

    Představy, které se v nás rodí, nám ukazují, jakým směrem jsme namířeni. Nachystáni. Otevřeni. Je to informace, ne něco, co bychom si vysnívali a čím se obelhávali. Nebo díky čemu nemohli vidět nic jiného.

  71. Ten partner a muži tam byli jen jako příklad.

  72. Ale ten článek je o mužích a ženách. Zdá se mi divné, že se Liška vidí jako jakýsi zachránce mužů.

  73. Liška „hledá“ muže sebevědomého, který je dobrý v tom, co dělá, v práci, nepotřebuje záchranu. To spolu velmi souvisí.

  74. Karle, díky za 76.

    93 já o mužích původně nemluvila, to bylo pro ilustraci. Téma bylo: když se vynoří z nevěomí nějaká vizuální představa, je podle mé zkušenosti dobré si uvědomit, o čem byla, protože to může v brzké budoucnosti něčemu pomoct; je to signál, předzvěst nějaké změny, pokud ta vizuální představa byla trochu jiná než obvykle.

    ale jo, ad93 a 94,
    jen bych to řekla jinak: Já se nevidím jako zachránce mužů, já uzřela, že se tak trochu chovám, že na to skočím a to je moje chyba, protože následuje typ vztahu, o který nestojím (ovšem nic proti těm mužům, ti to na mě nenastražili schválně, to já se chytla, oni jsou jinak sympatický).

  75. Ru, 83 a 81 :-DDD tak to už mě rozesmálo od ucha k uchu.

    64,65,67
    no a čím to je, že to, co řekneš, zapůsobí na některé lidi nějak jinak, než jsi mínila? A pak seš na pranýři, to teda jo :(
    Já nevím, čím to je. Je to tím, že když zařadíš větší otevřenost a intimní sdělení, tak vyzní nějak jednoznačně a radikálně nebo nekompromisně nebo proč svádí k tomu, aby to pak čtenář vytrhnul z kontextu a zacházel s tím jako s jedinou daností bez ohledu na to okolo?

    Tak mi to připadá, ale proč se to děje, na to nikdo přijít nemůže, krom tebe. Pokud to tak ale vůbec je doopravdy a ne jen můj dojem. Třeba je to jen na straně těch interpretů a ne tím, co píšeš, to já nevim.

  76. …96 ru,
    nebo možná tvoje sdělení a někoho působí „moc suverénně“ a ne jako sdělení vlastního zážitku, který samozřejmě musí být suverénní, když je vlastní :)
    Nevim.
    Každopádně jsem tě těmito svými řečmi nechala na pranýři – ale klidně tam nebuď, si dělej svoje.

  77. 96
    Což o to, s jedinou daností, ale ty závěry, co jim z toho vycházejí… já taky nevím. Fakt nevím. Ale je fakt, že občas něco plácnu jen tak napůl ze srandy (viz inzerát na tryskáč) a pak mě nadzvedne, když se z toho udělá Causa Králík.
    Třeba mi to dojde jindy, až nebudu v práci a na půl hlavy jinde.

  78. záleží co se rozumí pranýřem :-) že se zareaguje? jakože fakt?!

  79. Asi by měl mít člověk všechno propojené. Tělo, rozum, cit, ….a tak dále. A moc to nejde.

  80. 96 třeba se tady sešli samí hrozní interpreti :-))) teď se fakt chechtám. ale na druhé straně, v reálu by ti interpreti byli jiní a tak to pak vyzní jinak. takže to asi doopravdy je v interpretech. teda určitě :-)

  81. Dnes mě někdo rozrušil doběla. Až se mi zatmělo před očima a to útokem na mojí ješitnost.
    To mi jen potvrdilo že nic není jinak, že je všecko stejně. to co se mění je rychlost s jakou člověk dokáže opět přepnout na volnoběh. a uklidnit se a celé to pustit z hlavy. ale nemůžu říct že příště to bude jinak.

    akorát že svět je pestrý a ta bude chvíli trvat než dojde opět na tuto kombinaci kdy bych někoho zakousla.

  82. Zrovna nedávno se v rodině kamarádky přiznala dcera, se dvěma malýma dětma, že se chce rozvést. Tak to probrali, a když to probrali, tak se taky přiznali širokému příbuzenstvu. A co se nestalo – najednou se ze zdánlivě spořádaného příbuzenstva začly valit zprávy kdo se rozvedl, rozvádí, kdo koho bije a tamten pije. Každé otevřenější sdělení navádí taky ke svěřování. Jakože se najednou najde někdo, s kým se dají probrat věci jiné. Pro mě jsi Ru jako z jiného světa, mně ty představy až tak rychle nenaskakujou, někdy vůbec:-) Neukojitelností jsem nemyslela sex, spíš vůbec celkově způsob života – jakože ve všem jestli seš tak rychlá. A jestli nějak vyvěrá na povrch nespokojenost. už mi došlo :-)

  83. 60. „pro Barču s Ratkou, jak mají blíž k těm řešením morálním a duchovně vyšším, je to představa, co by jak mělo být.“
    no to právě ne. mluvím za sebe. to je Ru nepochopení, ale nevadí.

  84. Eee, já už se taky odbělila, Ratko.
    Pranýřem spíš to přisuzování vlastností, a hned za tím vyvozování, co asi dělám blbě, když s támhlenctím (taky jen vyvozeným) mám takovej problém… A když napíšu, že ten problém nemám, tak ukazování, z čeho vyplynulo, že mám.
    Ale to není jen tady a jen u mě, to se asi děje na střídačku mezi náma tak různě. :-)

    Nejsem ve všem taky rychlá,. Vero. Nedávno – před rokem? možná – jsem tu na blogách kvílela, co jsem to zač, že sex nesex, doopravdy se do chlapa zamilovávám až po roce vztahu s ním, teprv pak si ho k sobě doopravdy pouštím, teprv pak s pocitem, že je mi blízký a že jsem u něj v bezpečí a že se ho nebojím a … A to jeho už to neba.
    Takže není rychlost jako rychlost.

  85. 99 ratko
    na pranýři – ne že někdo zareaguje, to je žádoucí, krásné atd.
    Jako na pranýři to vypadá, když se sesype víc lidí na jednoho člověka a na několik jeho věcí zároveň a šijou do něj.

  86. 104
    Barčo, mně tahle spojitost napadla v souvislosti s tím, jak se vám tam pořád vkrádalo to hodnocení a posuzování. Jo, teď taky vidím, že je to logika trochu přes kolenl. Ale tvůj komentář č. 17 byl pro mě jak palicí po hlavě – sbírka toho, co jsem vůbec nenapsala, nemínila, ani mezi řádky – vyhodnocování situace, podle toho že zaujmu postoj vůči muži, uvažuju tak, že on je pomalej a nudnej, odsoudila jsem ho a ve finále mu to dávám najevo… Moje volba možnosti, podle které se chovám…
    Uff, to byl pro mě pohled úplně odjnud.
    Prostě mi to v tu chvíli znělo jak z budhistického ranku. :-))

  87. 108
    Eště jsem v práci. :-(
    Ale stejně bych měla strach koukat. Dycky, když se koukám, prohrajou.

  88. přišla jsem před chvílí. přiznám se, už se v té debatě neorientuju- jede se sex, začátky, konce, výběr partnera, pranýř, vyhodnocování – už to nepobírám, už vlastně ani nevím o čem je řeč. :-)

  89. mě vytočili v práci. taková blbost. jsem taky moc rychlá. rozhoduji bleskově a dle nejlepšího vědomí „správnosti“. a někdo na mě houkl že na to nemám kompetenci. ať si trhne nohou, může si jít stěžovat :-) nedržím si židli násilím.

    vím že je to jiné téma. ale umím se nasrat hrozně.

  90. u toho posuzování jsem nezabrala. protože se necítím oslovena. nevím kdy jsem pranýřovala a netuším co jsem posuzovala (hodnotila) Možná ta soutěž. Jakože soutěží. No prostě mi to tak přišlo že se soutěží. Jestli nesoutěží no tak ne. odpověď je ne a hotovo. mě se to zdálo asi špatně. je to náhoda pokud se zdá, že jedu s Barčou v tandemu. nejedu.

  91. 111 :-)) tak ty tady něco rozjedeš, o čem nebyla řeč – ne sama, pravda – a pk řekneš, že nevíš, o čem je řeč :)
    Tak se to jeví mně, pravda – na první pohled.

  92. 112 ratko a bude to mít dohru v práci?

    110 A né, je to 1:2 po 15 minutách, ale pěkný!
    Já jsem taky v práci, doma by se mi to online moc trhalo.

  93. 115. nevím možná. seru na to. byla jsem si zacvičit. Původně jsem myslela že si musím na někom namasírovat sebevědomí, protože mi úplně splihl hřebínek. ale je to dobrý :-))

  94. 114. no tak já to ještě zkomplikuju :-)) připadá mi, že každý něco píše a každý to myslel jinak než to vypadá napsané a vyznívá pro druhé. takže každý vlastně píše o něčem jiném. :-) ale to je můj problém, fakt se v tom nevyznám, nevím kde to uchopit – protože mi připadá, že je tu rozjeto spousta témat.

  95. CZ: USA 1:3 po 1.třetině achjó, ale naši hrajou výborně a nic není ztraceno. (Někdy jsou ta klišé přece jenom útěcha :-))
    Tady asi žádná vizualizace nepomůže, ale sportovci prý když si své pohyby předem představí, tak je zdokonalí – při rychlosti hokeje si myslím, že se to ale aplikovat nedá. Leda míření střely; tak ať se jim to zdaří!

    – aktuální tématická olympijská vložka povolena kvůli aktuálnosti; viděla jsem dnes smíšenou štafetu biatlonu, paráda, a teď vidím, že i rychlobruslení je medaile!

  96. 111,114
    však jsem několikrát v komentářích téma zopakovala, aby bylo zřejmé a řečené, a na některé komenty nereagovala.
    Teď už je mi to jedno, teď už to téma držet nebudu – zopakovala jsem ho v komentech, jak říkám, a to mi stačí; víc pro jeho udržení dělat nebudu, nejsem bachař a vymazávač.
    Teď už si můžem kecat třeba o hokejistech :)

  97. … můžu dodat, že jak sleduju svou zvyšující se konfrontačnost a snižující se dobráckou splachovačnost, pravděpodobně brzo pošlu doprdele každýho, kdo nebude reagovat na téma článku.

    Při mé rychlosti se to stane asi tak za rok a půl.
    Stay tuned!

  98. 120 Ty nevyšumí, ty jsou nedílnou součástí komunikace mezi přijímačem a vysílačem. :-))

  99. JO, 91 je dobrá! Tu jsem přehlídla. Zrovna něco potěšujícího a já to neregistruju – to je tím, že jsem měla představu, že jsou už všechny komentáře o něčem jiným :)
    A „konec a začátek“, to taky celkem odpovídá, i když je to obecně shrnuto.

    Hokej dopadl 2:5
    tak já pojedu domů a vezmu si zítra něco úplně jiného na sebe, aby bylo jasné, že jsem v práci nepřenocovala.

  100. Jestli můžu ještě sem – nejsem si jistá, že můžu, protože nakolik to souvisí s tématem článku.
    Ale jak jsme tak před chvílí pískovala, šlo mi hlavou.
    „On že má problém? Vždyť v něm setrvává! Kdyby to byl problém, už by s ním něco udělal, a ne jen o tom mluvil.“

    Když jsem začla s nevztahem a plakával mi ve stavech podnapilosti ještě coby ženáč na rameni, jak si pokazil život a jak to zkazil už se svou první, že to dělá furt stejně blbě… Pak mi říkal „Ale já to vím, chyba je ve mně…“
    Pamatuju si ten intenzívní pocit, že ho v tom nemůžu nechat, že takovej hodnej, vyrovnanej, pracovitej člověk, mezi kamarády a kolegy obecně respektovanej,m přece nemůže být tak asociální, že si akorát blbě vybírá a je nezralej, časem dozraje… a že já budu stát vedle něj, jak bude potřebova,t, vždyť já nepotřebuju od něj nic, tak ho nikam nemusím tlačit… I kdyby mi udělal totéž co těm přede mnou, mě to nemusí bolet…

    Kravina. Bolelo to jak sviňa a nejvíc nutnost smíření se, že on to opravdu jinak nechce, jemu ta jeho zdánlivá „chyba“, kvůli které se nechává olitovávat, ve skutečnosti úplně vyhovuje. Má od všech všechno, protože je hodnej a milej, ale nic vůči nikomu nemusí.

    Jako rána do nosu, abych si přiznala svoje opečovávatelskozachraňovatelské sklony, jež u jiných poažuju za naivní, to fungovalo skvěle.
    Jako rána do sebevědomí taky. :-)

  101. 127 ru
    jo, to je dobrý pokračování – tisíckrát lepší než o hokejistech.

    Jo, takovýhle „hemuňky“ (jak by řekla máma) jsem taky měla:
    někomu pomoct, protože já přece to dokážu (!), já to vydržím a bude to krása a až to dobře dopadne, tak o to to bude cennější a úžasné.

    Asi v tom je opět moje
    1) já se nevzdávám
    2) já to dokážu
    plus bohužel klamné a povyšující se:
    3) … narozdíl od ostatních, co to nedokázali

  102. 128
    Já to mám postaveno: a) Jak já mu rozumím, máme tolik společného b) Budu za ním stát, půjdu za ním až na konec světa c) Konečně někdo, kdo má ke mně takovou důvěru, že můžu stejně věřit i já jemu…

    Ehm.

    Zajímalo by mě, jestli jsem z tého choroby vyléčená (což může být důvod, proč zatím nikoho jinýho nemám a při představě přiblížení se zatím k jakýmukoliv jinýmu konkrétnímu chlapovi mi naskakují pupínky), a nebo jestli jen choroba v rezistenci čeká na vhodnou příležitost k ještě horší recidivě. :-)

  103. pokrač. 120:
    …protože nepochybně tak, jako si na svých olitovávaných chybách stojí chlapi, líbí s ejim to tak, stejně tak jsme na nich pořád stejně i my ženský. Když na lákmání chleba přijde, zapne nám to zase stejně a bojím se, že i když to na sobě udem vidět a budem přesně vědět, o jaký mechanismus jde, naznáme, že ho měnit (jakože jen pro tentokrát) nebudem, že to, co s sebou nese, je pro nás i tak zisk.

  104. 129
    recidiva ještě může bejt, ale určitě tam bude nějaký posun – třeba v tom, že člověk se probere dřív. Optimální je být probranej automaticky furt a tím pádem si takovýho chlapa vůbec nevšimnout jako někoho zajímavýho pro mě.

    To tvoje a) tam mám taky – máme tolik společného, tak se k sobě skvěle hodíme ve všem…pěkně nám to ladí.

  105. 130
    To jsem zvědavá. Obojí je možný, to vzrušující pro mě je vystopovat, kdy se to láme, co je toho původcem, spouštěčem, kdy se to zlomí k novému schématu. Sledovat ten proces, to je právě to dobrodrůžo největší, pro mě.

    Jestli se to u mě už zlomilo, nebo ne. Já doufám, že jo – a původce byla ta změna spontánní vizuální představy. Jenže co spustilo tu změnu, to už moc vystopovat nejde. Určitě v tom byl čas – rekonvalescence jakási. Ten sen je totéž – taky vizuální. Tím by se potvrzovalo, že vizuální myšlení je starší než slovní – a že se to může projevit i takhle. Že obraz přijde dřív než formulace (a pak následná realizace). Musím najít příležitost to vyzkoušet v realitě, jestli změna nastává :-)

  106. … čili mi z toho vyplývá, jak jsem už říkala výše:
    věnovat pozornost vnitřním obrazům je dobré.

    Ale je možný, že i beztak je výsledek tentýž, akorát člověk ví ještě míň, kdy se to zlomilo jinam.

  107. aj bych napsala, že všecko co jsem psala bylo k článku a že jasně vidím (jako facka) v čem je ten problém. že jen když zůstanu jaká jsem, představy sem a představy tam, jen když budu soběstačná tj. ten chlap se nestane součástí mých představ, nebudu ho vtahovat do mého života, jen pak to může zafungovat. Protože pak ten chlape nebude tím kdo zapadá do mých představ. bude paralelně běžet vedle mě. každý za sebe.

  108. 134
    a to je zajímavý, protože pro mě buď
    1) je 134 o něčem jiném, než jsme mluvili,
    anebo
    2) já tu souvislost nevidím, co je u tebe jasná jako facka, protože jsem asi teprve jinde a nemám ten nadhled

  109. Krásná písnička. Kdyby u mě zafungovalo vtisknutí představy a představivosti do reality, dopadlo by to hodně bídně. Po nějakém divném prapředku (protože tohle v rodině nikdo nemá) jsem zdědila koncentrovanou míru přesvědčení, že situace, které mohou dopadnou blbě, ve skutečnosti dopadnou naprosto tragicky (rande naslepo – nebude jen nudnej a ošklivej, ale bude mít zároveň amputované nohy od kolen, těžký autismus a já už se několik dnů v předstihu pomalu domlouvám s personálem, že mě na znamení po deseti společných minutách vyhodí z restaurace ve fingované scénce „neplatící zákazník z minula“. Pracovní pohovory vůbec – že mě vydrtí těžkou technickou angličtinou, ve které budu muset půlhodiny prezentovat něco, o čem jsem zatím ani neslyšela, zatímco se bude 6členná mezinárodní komise smát do hrsti nad mou neschopností (bacha, tohle už se náhodou jednou stalo, jen se nikdo nesmál, kromě mě). Takže jsem většinu života strašně příjemně překvapena a šťastná, že většina lidí v okolí jsou velmi sympatičtí a duchaplní, s novým místem zatím nebyl žádný zásadnější problém a Milý má všechny končetiny a nikdy bych neměnila. Romantické představy s happy endem šly vždycky mimo mě a úspěšní ulízaní mladí muži s vyřešenou minulostí , přítomností a budoucností mi odjakživa připadají hrozně asexuální.

  110. 134
    Ratko, a jak to děláš, že žiješ se svým manželem, a nemáš ho ve svých představách – třeba při plánování času, dovolené, co uvařit, kdy vyprat, že mu musíš něco sdělit apod.?

  111. 136
    Tohle mám podobně. A stejně mě realita zaskočí ani ne tak tím, jaká je nebo co se v ní děje na rozdíl od mých představ, ale jak to zamává se mnou. A nezáleží na směru onoho mávnutí.

  112. 138. Ne nemám ho ve svých představách. Opravdu ne. Někdy semi zdává, že spolu někam jedeme. Ale není to představa spojujícího okamžiku, třeba nějakou písní , soukmenovec a tak (jako příklad). Takhle náhodně mohu jít i s maminkou, synem, přítelem. není v tom nic vyjímečného.

    Teda jak píšeš v tý 139. žádné mávání se nekoná. přijdu domů a nic. káva. ticho. prostě každý za sebe.

    Když jsem byl amladá tak to bylo jiné, al eopět ta opatrnost před týpky co mě připravovali o rozum. Jen to ne. Pořád být sám za sebe. co chci? Tam ta představa byla. v tý době. Chtěla jsem zdravé děti a muže co se dovede postarat. Ale ta představa byla taková nějaká normální. A když přišly krize, tak jsem se pořád mohl ao to opřít. Máš zdravé a škovné děti? máš. A stará se muž? stará. A bylo to. Představy bledly a bledly. Až úplně vybledly. co je, díky za to. Představy mě kdysi víceméně týraly. Prootže ta realita byla jiná. Asi proto to píšu. že zavádějí jinam. si myslím.

  113. Tak mávání u manžela nepředpokládám, manžela má člověk za manžela proto, že je spolehlivý a mávání už od něj člověk nečeká. :-))
    Ale vím, že ten pocit hřejivosti, kdžy cvaknou jeho klíče od dveří v zámku nebo zavrčí jeho auta před barákem, pro mě důležitý je.

    Ale jak teda plánuješ třeba tu dovolenou bez toho, že si v ní představuješ manžela? Přece nejezdíš na dovolenou bez něj. Jezdíte společně. Tak jak tu dovolenou organizuješ, plánuješ, chystáš, když myslíš jen na sebe?

    Píšem vůbec o týchž představách? Nejsou pro tebe představy jen denní snění s otevřenýma očima a vysnívání si příběhů, co bys ráda, aby se staly?
    O tom ale myslím ani já, ani Liška nepíšem.

  114. 141 plánování dovolené musí povolit Liška :-) se odmlčím.

  115. 142
    Proč uhýbáš odpovědi? Tak piš místo plánování dovolené nějak jinak konkrétněji o tom, co ty si představuješ pod pojmem představy, když v nich nemáš lidi sobě nejbližší, s nimiž sdílíš svůj čas i bydliště.

  116. neuhýbám, jsem hluboce uražena. zjebe mě že ti kolektivně ubližuju :-)

  117. :-)))
    Nee, teď kolektivně ubližuju já tobě. :-))

  118. Vrátím se k tvojí 140.
    To, jak píšeš „není to představa spojujícího okamžiku, třeba nějakou písní , soukmenovec a tak (jako příklad).“ přesně vypovídá, jak tu představu či představivost vnímáš – jako ono mnou dotazované denní snění, představy náctiletých holčiček o tom, jak jejich obdivovaný herec či zpěvák shlédne z jeviště do hlediště a vytáhne právě onu jedinou k sobě do záře reflektorů…
    No, a to je právě to, co cítím od začátku v tom pohledu, z nějž vám pak vycházely všechny možné maximalistické vývody.
    Jenže o tomhle jsem nepsala. A myslím, že ani Liška.

    „Takhle náhodně mohu jít i s maminkou, synem, přítelem. není v tom nic vyjímečného.“ – ano, to je přesně ono, to jsou ty představy, o nichž jsem alespoň já psala. Obyčejné denní dění. V němž jednou je ten, podruhé onen, potřetí někdo úplně jiný.

    Tu informaci, o níž psala Liška, podle mě takové představy nesou v okamžiku, kdy si zpětně uvědomíš, že se ti v obyčejných denních představách objevilo něco, co předtím nebylo nebo se předtím vytratilo, někdo se ti připletl do úvah při plánování či někdo se objevil v pozadí nebo v širší souvislosti myšlenek na někoho jiného a pod.

    Prostě smysluplná debata pod tínmhle článkem je asi mimořádně citlivá na schopnost brát informace jen jako informace, a ne jako plnící otvory pro dofouknutí představ vlastních. :-)

  119. když napíšu že si to nepředstavuji, tak mi není věřeno. sen je sen. ten mohu popsat. během dne dělám co dělám. a když i píšu sem tak reaguji na to napsané co nejpříměji. bez mezičlánku představy i když je mi jasné že je to o hodně těžší.

    plánování. co si představuješ když plánuješ dovolenou. Které dny třeba, kam se pojede – místo. že je třeba si dovolenou zažídit. objednat, nahlásit (zažádat) jsou tohle představy o kterých mluví Liška. Jeslti ano tak jsem úplně mimo. a fakt se vzdávám.

  120. 147
    Pakliže ti ani při tom plánování neběží paralelně hlavou představy tvého muže v patřičné obuvi, oděvu, co dělá, jak to dělá, jaké má pohyby, typické úkony třeba na letišti – podvěvdomě, třeba ve spojitosti s tím, jestli je všechno i v souladu s ním, tak ano, uznávám, že to áš naprogramováno jinak a jedeš sijen po svojí ose bez jakýchkoli ředstav. :-)

    Třeba to je zrovna to, co o čem jsem psala já v tom !“tryskáčovém“ komentáři – mně tohle všechno naráz tou hlavou letí. Třeba teď píšu tenhle komentář a současně mám v hlavě obraz travertinů, co musím obhlídnout, jestli zž mi naschly na kytování a současně vnímám šéfa, jak dole mluví s ezákazníkem, a prostě ho vidím, aniž an něj myslím, vidím ho, jak sedí na svém manažerském křesílku, jak se pohybuje, jak se nadechuje a jaká má gesta, když udělá mezeru před nějakou odpovědí, a současně i vidím sebe a sovje rucde, jak píšou a říkám si, jestli taky tak dramaticky odmlčím sovje ruce, než doformuluju delší souvětí…

    Atd atd. nepřetržitý tok představ všemi směry najednou.
    Proto sjem se tu taky ptala, jestli to taky tak máte.
    (A proto s emi ani nechce to po sobě číst a opraviovat, protože je mi jasný,že v psaní snažícím se stíhat tok myšlenek musí být chyb jak máku.)

  121. ne nemám to tak. někdy když mi ujíždí pozornost a to vím že jsem nepozorná, jakoby se mi rozostřil zrak a vidím do osoby. ale není to záměr, nechci to. teda v hlavě mi běží obrazy té osoby. ale to se mi dělá jen když si nedám pozor. rozjede se mi hlava. stačí mi chvilka a vrátím se zpět. Hluboká koncentrace na to co dělám. Tam není místo pro představy. Třeba hory, tam člověk sleduje každý krok, každý pohyb ruky a vůbec neuhne. ani na vteřinu ne. Takže tam se dá dobře naučit, jak svázat pozornost.

    ale to je zase jiné téma. Představy jsou něco co se snažím co nejvíc podvázat. Aby mi neutíkala pozonost.

  122. ale to proč jsme možná zareagovala špatně, nebo proč jsem úplně mimo se svojimi příspěvky je základní nedorozumění o úloze představy. jasně že spoustu věcí neumím, ž emi nejde to a ono, že padám, že tápu, že jsem vůl ješitný (včera jsem si to opět potvrdila) al ejedno vím bezpečně. že představa je stroj pekelný :-) a že pokud mě omráčí vědomí vlastní ješitnosti tka je to protože mám představu ješitnosti a patlám se v ní. utápím se v ní tka dlouho, dokud se ji nezbavím a opět nenaleznu rovnováhu.

    když mi naskakují představy, a nejsem imunní vůči nim, tak jsem si kdysi odříkala mantry. třeba Gate, gate… teď se modlím a tím se vrátím k sobě. a když jsem v sobě tak je vše úplně jednoduché. jsem doma. ve své mysli. úplně intnenzivně to cítím že jsem doma.

  123. mám to hodně podobně jako Ratka. když jsem unavená, zpomalená rozostří se mi trochu zrak a rozjedou se mi mimovolně myšlenky do stran, ale zase je pochytám a vracím se do reálu. když na někoho, nebo něco myslím – je to soustředěné a myslím na něj nebo něco a ano, umím si ho vybavit do detailů, ale přes den vyloženě nesním. – žádné takové ty scénáře ve stylu ted si představuju to a to s tímhle tím a támhle tím, nebo být jinde …vzpomínky do představ nepočítám, vzpomínání je záměrné a soustředěné (říkám to jen pro jistotu, aby jsme si třeba nepletli vzpomínky se sněním, nebo představováním něčeho co se nestalo – vzpomínky jsou odžité, představy jsou něco jiného)

  124. 151. BArčo, ale podle me LIška právě měl ana mysli to soustředěné myšlení. Nikoliv snění. Proto se zlobí. že ji podsouvámě nějaké fantazírování a denní sny. že tohle nemyslí. že myslí něco jiného. dostaneš na budku.

  125. 149
    K čemu potřebuješ mít pořád takovou svázanou pozornost?

  126. 150
    To opravdu patláš všechno dohromady. :-))

  127. 152. Ratko, dík za upozornění. Máš pravdu, mlčeti zlato. :-)153. Ru, no jo, ty nás vidíš zase moc upjaté a moralistické a duchovní, viď ? :-)

  128. tu soustředěnost mám nacvičenou z práce, – právě proto, jaký musím zvládat najednou chaos a neplést to. nesplést léky, lidi, vyšetření, odběry … apd. v tom chaosu se pohybuju tiše a soustředěne od jedné řčinnosti k druhé, od malého detailu až po velké věci. mmusí v tom být maximální soustředěnost, i když dělám dvě tři věci najednou.

  129. 151
    Vidíš, jakmile je to něco, co nemáš, neznáš, myslíš si, že nemáš, nebo to považuješ za nežádoucí, považuješ to za snění. To je přesně ono. A kdybych tisíckrát opakovala, že to není snění, ty se budeš zamýšlet nad tím, že tohle snění nepotřebuješ. Přesně to mě rozhodilo u té 17 i už mockrát jindy v diskuzích u Ratky.:-) Že jste si něco nějak ocejchovaly a šmytec.

    Představy nejsou myšlenky. Jsou to prostředky vnímání. Rozutíkávající se myšlenky jsou už myšlenky, to už je rozutíkávající se koncentrace. Ale já klidně budu koncentrovaná na něco naplno a nebudu vnímat ani, že někdo vešel do místnosti a že na mě mluví. Ano, to mám taky často. Tím jsem tu na firmě pověstná, že při soustředění na práci i šéfa samotného takhle klidně zasklím a pak mu ještě vynadám, že mi něco říkal, když musel vidět, že nevnímám.

    Ale to přece není potřeba mít furt. Je potřeba taky to „rozostření“. Uvolnit proudy, toky energií. Nechat podvědomí, ať pracuje.
    Proč se tomu bráníte? Klidně to může jet pořád, dokud nezavelíte jednosměr laser bod.

    Na jednu stranu se tomu bráníte, na druhou se to pak pracně snažíte naučit všelijakými duchovními postupy a obejvujete úžas, jak to funguje. Tak mi to připadá.

  130. 156
    Nemá pravdu, ve 152. Jen si hojí uraženou ješitnost. :-)

  131. Myslím, že i ru tohle zna. když seká písmena. V naprosté soustředěnosti na to co dělá. Od jednoho písmena k druhému. Jak ji ujede pozornost, tak se může splést. Pokud je tohle představa, tak takto si představuji ideální představu. Pohroužen do toho co dělám. V hlubokém soustředění, i když je to jen žehlička. Nebo psaní odpovědi na otázku. Jsem do toho úplně zabraná. Představa. Kde je tam představa.

  132. 1651
    Při psaní odpovědi na otázku moc soustředěná nejsem, tam mi stačí formulovat letící myšlenky stran jednoho proudu oněch představ.
    Ale při sekání soustředěná být musím. Teda hlavně při rozměřování a narýsovávání písmen. Když někdo v té fázi přijde a stoupne si za mě, aby se díval, jak pracuju, tak toho nechám, chvilku si s ním radši povídám a s prací počkám, až dotyčný odejde. Jinak pak mám takový seky, jakože vyškrábnu do kamene jméno zadavTEle místo zesnulého, a podobně.

  133. ne Ru, duchovní cvičení je o koncentraci, ne o relaxaci jako new age, nebo welnes. jestli máš tohle na mysli. a dál jak vidím, psát nemá nic smysl. klidně si tu liška může notovat s tebou a je to tak v pořádku.

  134. Při sekání samtoném, když už mám písmenka naškrábaný a jen se držím rýh, tak už klidně myslím na cokoli.
    Ale jen sama v sobě.

  135. 164. myslet na cokoliv při práci – to neumím, udělala bych botu :-)

  136. no, jájsem asi ten článek lišky nepochopila tak jak ona ho myslela. :-(
    už budu mlčet

  137. 167. já ho možná pochopila ale nepomohlo mi to :-)

  138. 165
    To záleží na druhu práce. Když rozměřuju, kreslím, rýsuju, přenáším data, ladím v Corelu detaily šablon – tam se na nic jinýho myslet nedá.
    Ale při sekání, pískování, kytování (špachtlování), zlacení – to je jak při umejvání nádobí nebo žehlení. Rutina. Ty detaily, co musíš při akové práci sledovat, sleduješ podvědomě, automaticky, a klidně přitom myslíš na něco jinýho.
    Takže třeba když mi bylo ouvej, pískovala jsem, a pak zjistila, že jsem na to přestala vidět, páč bulím.
    Tak jsem šla chvilku dělat něco jinýho, soustředěnínutnýho, abych vyhnala myšlenky, a pak se teptrv zas vrátila k pískování.

  139. 163
    Nemůžu to mít na mysli, protože nevím, co to je. :-))
    Jen vidím, že ty za tím vidíš relaxaci.
    Opět svůj úhel pohledu – když ne snění, tak aspoň relaxace. :-)

    Nevím, nakolik je to relaxace. Mně to moc odpočinkové nepřijde, je to spíš velmi silné a intenzívní – relaxace je proti tomu právě naopak plné a naprosté soustředění se jen na jednu věc, protože to je hlava čistá, zaměřená jen jedním směrem, má jasno a přehledno. Nic nepřenáší dál do nitra k teprve následnému zpracování. Laser, nikoli radar.
    Prostě nepíšu o uvolnění sebe, ale o uvolnění svého vnímání, schopnosti nechat proudit toky energií. A vnímat je.

    A měla jsem za to, že duchovní cvičení jsou mimo jiné práce s tokem energií. Tak pamprdon. :-)

    Nicméně ten závěr komentáře o notování si je ze stejného soudku jako Ratčin varovný, že dostaneš po nose.
    Máte to vy dvě dokonalky zapotřebí, tyhle hlášky? :-)

  140. Ještě ad 168.
    Představ si, že jedeš autem, řídíš.
    Taky se přitom musíš plně věnovat provozu, oči máš hozený na silnici, periferně vníkmáš vjezdy z vedlejšek, někoho, kdo tě předjíždí, jízdu v pruzích…
    A přitom ale klidně myslíš na něco jinýho. Při jízdě autem se skvěle myslí na něco jinýho. Soustředění v jednom směru uvolní myšlenky, co jinak byly kdovíčím blokovaný. A rutinní činnost rukou a nohou přio řízení je natolik automatická, že tomu jinému přemýšlení vůbec nevadí.
    Není to problém.

  141. 169. dělá mi to zvrácené potěšení :-) už nejsem hlubokodotčeně uražena. stejně mi to vydrží jen chvílu i když se hodně snažím.

  142. 171
    To mám podobně. :-))
    Proto jsem tak v pohodě teď vůči tomu a v pohodě jsem ti to tu napsala, páč se u toho tady chlámu a předpokládám, že už tě to nevytáčí. :-)

  143. 169. komentář o notování s liškou je ode mě upřímný – protože vás vnímám na stejné vlně.

  144. 170 jo, žehlení je relaxace :-) jo, u žehlení to mám tak co popisuješ s tím co zažíváš s tím řízením auta. ale ten lišky článek jsem vůbec nepochopila, že je myšlen takhle.

  145. 174. jo to myšlení u žehlení je volné, necílené, ne- snové jsou to myšlenky, ale nehoníš se za nimi, jen je jakoby pozoruješ.

  146. 173
    Nejsme, spíš se snáz pochopíme, co jak myslíme, protože se známe, ale s tou vlnou je to jak kdy, a taky jsem zrovna Lišce pod fousy nehrála se svými včerejšími řečmi.

    174
    Žehlení není relaxace, žehlení je utrpení. Jediný, co mě s ním smiřuje natolik, že jsem schopná ho tak jednou za rok podstoupit, je, že to prádlo přitom hezky voní.

    Lišky článek nevím, jestli byl myšlen přesně takhle. Jeho podstata byla jinde než v rozborech, co jsou představy, aby to nebylo laciné a falešné denní snění a aby měl člověk právo to provozovat. :-)

  147. ty duchovní cvičení jsou právě dobrý na to, aby se nerozjížděly v hlavě ty černé nebo růžové scénáře, aby se toho člověk právě nechytl. duchovní cvičení jsou dobrý na to, aby člověk viděl věci takové jaké jsou a také, aby se co nejrychleji právě uměl smířit s tím, že nejsou podle jeho představ a nechytal se falešných nadějí a naopak uměl a dokázal ty proměny těch dějů zachytit a vidět nové možnosti a pustil se toho, co už neplatí.

  148. 177 :-)

    178 dobře, no, tak sem s tím – vykládat obecně, na co jsou duchovní cvičení, ještě neříká nic o zakoušení těch duchovních cvičení samotných, jaké jsou kvality, jaké to je a co bylo předtím a co potom, konkrétně. Zážitek jsme tu ještě neměli. A mě by to zajímalo.

  149. 178
    A já pro změnu přemýšlím, proč pro Barču duchovní cvičení jsou jen ty její…

  150. 178. zážitek, jako ted hned na počkání? to není tak. ani žádná vize. to se postupně to myšlení v člověku mění – prostě je to klasický trénink. ale uvědomuješ si to v každodenním životě, situaci – na čem si dříve v tom myšlení ujížděla ted ujíždíš mín, a vidíš a vnímáš to jinak. a právě prověřují tě takové ty situace, kdy ses vytočila do běla a ted nic, klid, ani to není žádné přemáhání, prostě tu situaci dnes vnímáš tím svým přenastaveným myšlením díky tomu tréninku malinko jinak.

  151. psice 136
    ne, nepřehlédla jsem tě, naopak to čtu už potřetí.
    Zaujalo mě, že o sobě v rodině zhruba víte, jaké kdo má představy – že jsi tam jediná, kdo situace potenciálně blbě dopadající si představíš spíš blbě a pak jsi mile překvapená.

    …tím chci říct, že mi to připadá dobrý, že takhle o sobě víte.

  152. Duchovní cvičení moc neznám. Ale znám jogu a taichi. A obě jsou koncentrační cvičení. Co se u toho zakouší je asi třeba zkusit na vlastní kůži. Teda ten zážitek. Jak ho popsat? U taichi je to trochu jako plavání. Je to podobné jako běh na lyžích, taky jakoby se plavalo. točí se rukama nohama kolem středu. U jogy je to spíše soustředění přímo na místo které člověk procvičuje. Cvičení s důchodkyněmi je velmi podobné joze, teda mám tam vložené tyto prvky a vždycky říkám, ztište se a naslouchejte tělu. dýchejte. zejména výdech a pak nádech. výdech nádech. Možná to je duchovní cvičení.

  153. 180. jo, mě jsou potřeba hodně. kvůli všemu, kvůli tomu jaký vedu život. :-)

  154. 183 ratko
    aha, tos mi trochu přiblížila.
    K tomu běhání na lyžích nebo podobným pohybům – právě když běhám na lyžích, odehrává se toho ve mně spousta, projíždím si různé situace co se staly nebo co se stanou, jen napůl vědomě, hodně myšlenek mnou projíždí, obrazy taky, ale myšlenky víc a jakoby se toho hodně „odehraje“ a možná ukončí.

    181 barčo
    to se dá chápat ze dvou stran- že je to k něčemu dobré, k utlumení vášní a vztahovačnosti, jestli to dobře chápu, ale jen z toho popisu to může taky vyznít jako dost škodlivé,jako zabrždění přirozených a nutných procesů, co v člověku probíhají.

  155. 184/180
    Já se neptala, proč jsou ti potřeba duchovní cvičení. Ty jsou – podle mě – potřeba každému. Vezmu-li to v širším kontextu, tedy nenavázáno na konkrétní duchovní nauku ve smyslu náboženství či víry.
    Já se ptala, proč jen ty tvoje…
    Proč odmítáš pohlídnout na něco jiného jako alternativu k tomu, co jsi ty převzala do provozu.

  156. 185 druhý odstavec – o tomhle přesně tu dobu tady píšu.

  157. 185. ono by to s člověkem asi nemělo mlátit z místa na místo pořád. mělo by to fungovat jako panenka s těžištěm dole. Když je klid je v klidu a jen spočívá. Když do ní strčíš tak se zakmitá a za chvíli zase ustálí. To podle mě je cílem cvičení. Tento rovnovážný stav. že se vychýlí když kolem něco silného profrčí je normální, ona se zase zklidní.

  158. 185. na vztahovačnost, na soucit, na odvahu, na rozhodování se … ono se to takhle moc nedá dobře popsat, teprve s tím když to děláš, tak to vlastně objevuješ postupně …

  159. 187 jo, ajo, to je pravda, na tos někde nedávno výše upozorňovala.

    186 a co třeba jiného? Třeba modlitby nebo nějaký osobní vlastní způsob? Nebo žehlení :-))) to neprovozuju. Provozuju leda relaxaci s imaginací. Asi jsem chytlavá na ty obrazový věci.

  160. 186. Ru, co odmítám, zkus to napsat konkrétněji? Odmítáním máš na mysli to, že stojím občas v opozici? Nebo, máš pocit, že nerespektuju červenou Lišku :-)

  161. Jdu ocaď. Tady se zamotalo, kdo komu na co odkpovídá, a já mám třetí deci. Už nezpůsobilá rozmotávat. :-)

  162. 188
    no a to mlže člověk i bez cvičení. prostě stačí vycházet z vlastní zkušenosti. Z toho vyplývá, že v mládí to jde hůř. Znamená to tedy, že ta cvičení by byla žádoucí dělat co nejdřív v mládí, aby člověk nebyl zaskočen a paralyzován první krizí.
    A opravdu to je prevence i v tom mládí? Stačí to, když zkušenost není?
    Umím si představit, že později, po třicítce dejme tomu, už to jako určitá podpora fungovat může. Ale jako prevence – tomu nevěřím. Aspoň podle toho líčení; které jen líčením bohužel zůstane, asi, bohužel se to asi nedá sdělit plně, žejo.

  163. Liška a imaginace, vzpomínám si. Nezatracuji, určitě ne. a taky lišce fandím v tom jednom článku jak psala před časem o té změně ….měla jsem tenkrát pocit, že je to pro ni velký osobní vnitřní zlom právě v tom vnímání a náhledu na situace. ten článek a ten směr, kam ji to ukazovalo mi byl hodně blízký, protože jsem si tím podobným zlomem prošla.

  164. 193. v mládí nic moc. když jsem byla „v klidu“ začala jsem se hned dusit :-) furt jsem musela být v pohybu. nedokázala jsem se zastavit z důvodu určitého vnitřního napětí. Toto napětí bylo neodbouratelné. Bylo to napětí mládí, volání přírody, volání k boji, k probíjení se houštinami…. tomuto volání k akci jsem se nemohla bránit. nebylo to vůbec možné.

  165. nevěřím ve změnu, spíše v postupné naplňování cesty… to zklidňuje. a taky stárnutí zklidňuje. celkově pocit, že už přírodě nic nedlužím. to je jako kus cihly co odpadne.

  166. 191 barčo,
    teď budu tlumočník :-))
    Rulise asi připadalo, že jako cestu vidíš jen ta duchovní cvičení a jiné věci ne.
    Vybavuju si teď ale, že ty často říkáš, že různá náboženství jsou vlastně o tomtéž, jen jinak, odjinud – tak asi duchovní / duševní praxe taky.

  167. ale to je opět něco jiného než imaginace – vizualizace vnitřních stavů. Takže nic.

  168. 186 a 187 nebylo na tebe Liško, ale na Barču. :-)
    Jakože právě jsou i možnosti jak na sobě pracovat jiank než těmi motlitbami a koncentracemi skrze mantry a podobně. Nechávání plynutí představ kontra střídání úplné koncentrace na něco je za smoje metoda, třeba. Nezavrhuju ty Barčiny nebo Ratčiny. Jen bych ráda emancipaci pro všechny cesty. :-)
    Nejlepší nápady člověka napadají při sezení na záchodě. :-))

  169. 197. nene, to říkám já a naprosto tomu věřím. Barča říká že nejsou :-) Teda nesouhlasí se mnou.

  170. 196 ano, to připomíná tzv. „paradoxní teorii změny“:
    Když cítíš, že potřebuješ změnu, sebe změnit, tak jen začni víc být sám sebou.
    Tak zhruba.

  171. 200. teď mě Rulisa obsolutně inspirovala. Dala jsem dohromady sezení na záchodě a nadpis Představa je důležitá.
    Představa je myšlenka, a myšlenka je ještě nerealizovaný čin. Takže čin předchází myšlenka (představa)

  172. Ono mě zmátlo to slovo – představa. Je to myšlenka.

  173. 201 ratko,
    aha, noprosimtě! Budu muset absolvovat ještě tisíce a tisíce komentářů u tebe na blogu, abych si to osvěžila!
    – beze srandy mě tvůj blog hrozně přitahuje, láká, protože ta volnost a jízda a přeskakování a zaplétání do chaosu je taky nějak potřeba, nejen pevná struktura. Obojí. Obojí duše potřebuje. Je to užitečný. Jinak tam nelezu.

  174. Anebo už fakt jsem křesťanka, už to ve mě pracuje a proto se vizualizacím bráním odpřirození. Což dříve nebylo. Dříve jsem vizualizovala až se hory zelenaly. Přestala jsem s tím, teď to mám spíše hozeno: Buď vůle Tvá

  175. 200 nebo ve sprše; jak ta voda stéká… Na záchodě mě teda nicmoc ještě nenapadlo.
    205 :-) nedá se než souhlasit, že napřed se člověku chce na záchod a pak teprve tam jde :)

  176. Jdu do vany. dobrou. A nezlobte se na mě. Nejsem zlá :-) jen vysírám.

  177. 194. jenže Liška je červená. červená je ohnivá. liška špatně snáší modrou pak je zelená. barča je modrá a v červené se necítí dobře. barča chápe že liška je liškou a nemůže být barčou. a tak chápe i to, proč liška je taková jaká je. jen občas tu lišku jemně zatahá za fousky, nebo ji sem do doupátka něco nanosí a řekne, liško dívej a liška koulí očima a někdy frfńá :-))

  178. 207 já se přikláním k tomu, že představa je myšlenka, ano, ale ještě před myšlenkou, co se manifestuje slovně. Obraz je myšlenka ze starších struktur mozku než racio – ne?
    Dá se to využívat v různých psycho- technikách, zapojit zaznamenání obrazu na papír; třeba spojit pohyb a obraz apak z toho teorve říct slovo, název toho celého. A tenmůže být něčím nový, jiný, nečekaný, něco napovědět nebo později něco rozjet (myslím rozjet v dobrém, v obohacujícím smyslu, ne rozjet bláznění – příliš imaginace není asi vhodné pro lidi, co akutně blázní!)

  179. Jdu radši do postele, nebo sním ještě další obří želatinové bonbóny (mám jich kilo). Krom těch jsem měla k večeři hermelín a paštiku. Neměla jsem pečivo, tak jsem paštikou mazala hermelín. A ty bonbóny různých tvarů a barev… pro duši potrava dostatečně pestrá … a prosecco, půl litru. Nemá tolik alkoholu, jen asi 10 %.

  180. Taky se dneska cpu sladkým. I k tomu vínu. 13%.
    Asi nějaký skvrny na měsíci. :-)

  181. 214. a přesně to je ten moment, to Slovo co se manifestuje …. ke kterému jsem dospěla. a tam taky skončila :-) teda v uchopování Slova, pojmutí do myšlenky a proměnění do činu. Někde je pramen, tam slovo pramení.

  182. hubnu, cvičím a nepiju. V ledničce mi kysá víno a medovina.

  183. Cvičím, nehubnu, piju.
    Hurá!
    Když hubnu, bývá mi mizerně. :-)

  184. imaginaci nevnímám jen jako nutně vizualizaci obrazy – třeba Ratka napsala – Bud vůle Tvá, to je zpřítomnění. pro někoho jde snáz vizualizace a někomu stačí jen to vědomé zpřítomnění a grafiku naopak neřeší. takže tak.

  185. 222. tím jsem chtěla říct, že je podružné, když někdo provádí nějaké duchovní cvičení – praxi jestli to vidí jako obraz, nebo je to jen jako vědomá myšlenka, kterou cítí a prožívá. prostě nezavrhuji jedno pro druhé. je mi jedno, jestli si věřící při modlitbě představuje Ježíše trpícího na kříži (a ví proč), nebo jestli jen řekne bud vůle tvá a ví proč to říká.

  186. Barčo,
    mluvíš o něčem jiným – já právě mluvím o představě obrazové. Ad tvoje poslední věta – ta právě ukazuje, že máš na mysli něco jinýho, ty mluvíš, jako kdyby si věřící schválně představoval Ježíše na kříži. Já mluvím o představě, která se vynoří bez ohledu na tvoji vůli.

  187. 224. Barčo, co rozumíš pod „bud vůle tvá“

    když tohle vysloví vědomě v modlitbě věřící – znamená to pro něj všechno. je v tom nekonečná důvěra nejen v to co se právě děje, nebo čím si ten věřící prochází ve svém životě. ale také je to vyznání lásky nejen Ježíšovi, ale právě tomu všemu co se děje (láska jako určité pochopení, moudrost). samozřejmě víra v Ježíše, naprosté oddání se mu – právě proto, že ten věřící chápe – že ježíš se obětoval pro ostatní, ten věřící chápe z té Bible všechny jeho skutky co představují, čím si prošel pro ostatní, komu a jak pomáhal….. )na něco jsem zapomněla, protože Bibli nemám přečtenou)

    za tím výrokem „Bud vůle tvá “ – je především nesmírná hloubka pocitů a právě to uvědomování si všeho. (tedy mluvím za sebe, jak to vnímám já) bud vůle tvá – je především vztahem mezi věřícím člověkem a Ježíšem. těžko lze vyjádřit všechny své pocity k někomu koho máme rádi – tak jen řekneme “ mám tě rád“ – znamená to cokoliv, znamená to všechno a jindy to neznamená vůbec nic – prázdná fráze. takže takhle nějak to vnímám podobně s bud vůle tvá u (vědomých)věřících.

  188. 227. s tímto výrokem dochází i k úlevě, člověk se přestane točit ve svých myšlenkových kruzích, pustí se … vysvobodí se…. a myslím, že i míříš svou otázkou na tvůj blog a naši společnou debatu :-) … bud vůle Tvá – ten výrok zkrátka vnímám pro věřícího člověka v mnoha rovinách a úrovních. v mých dvou komentářích zdaleka nemohu zachytit vše – co třeba konkrétně znamená Rako, pro Tebe – jako pro věřící. Mohu to jen takto mírně tušit.

  189. Pro mě by ten článek mohl mít spíš titulek Prozření, protože představy mám spojené s tím co přijde, ale tady byly jenom spouštěčem něčeho co zrálo. Říkávám tomu kraví konce – jednak mám pocit že se vrátilo něco co putovalo přes čtyři žaludky, taky si řeknu já kráva jaktože jsem to nepochopila dřív:-), a jednou sjem se u toho majzla čelem do dveří, takže jeden růžek už se klubal:-). Párkrát jsem to teda už zažila. Začlo se mě to stávat až když jsem začala cvičit taiči. Doma krize, v práci na odpis, všichni kolem byli tak nemožní, furt jsem vybuchovala, byla jsem jak ježek, na všecko bodlinky, neměla jsem žádnou kamarádku, která by se mnou chtěla strávit hodnu na kafi. Tak jsem šla dýchat. Učil nás tam pěknej chlap :-) dýchat dlouze, a myšlenky pouštět, nezastavovat se nad nima, nedivit se, nezastavit se. Nebudu to celé popisovat, ale po půl roce jsem takhle seděla u šefky, a najednou mi docvaklo- však ne ona, to já jsem blbá:-) Najednou sjem naši vzájemnou istuaci viděla úpně jinak, naopak, naruby, co bylo omezování tak najednou byla cesta někam dál.

  190. Takže trochu si do sebe svítím. Akorát mámm teda bariéru v tom, co dál. Takže se pochválím když se objevím, ale potom tu objevenou divošku nechám zplanět. Bo nemám představu, kam bych ji moohla pustit. Třebas i vidím nápovědu, ale couvnu, odvrátím se, rozum tomu vládne, a ten je nahouby:-)

  191. Jo, ještě mě napadlo, k tomu pocitu, Liško, že tě zaujme jen muž o kterého je třeba se starat, a to tak že úplně nejlíp na světě :-) ono to asi trochu vychází z ženské danosti, potřeby starat se a pečovat, takže to není až tak úplně špatná věc, a úplně si to zakázat asi není dorbé, protože pak bych vysílala do světa nechci se o nikoho starat, a ten vesmír by to asi splnil – aspoň mně tot ak vychází:-)

  192. 229 vero
    To je dóóbrýý!
    A i s humorem :)

    230
    Já věřím, že to nezplaní, ale že se to integruje a člověk postupuje dál s tím novým uvnitř, ale ani si to už neuvědomuje, už je to uvnitř, jeho součást a „samozřejmost“

    231
    Jojo, zrovna dneska, jak jsem míň spala, mě napadlo: nechci se o nikoho starat, kdyby mi to mělo ukrajovat spánek! – ale nikdy neříkej nikdy… když na to přijde, je všechno jinak a automaticky najede „starání se“ … v tom je „starání se“ zajímavý – že je často automatický, aspoň u mě, jak s těmi muži, tak jindy.

  193. 232. už se staráš, viz sen plus rýma etc. už se staráš.

  194. Barčo, díky za odpověď přečtu si ji ještě jendou v klidu. Pro mě znamená: buď vůle Tvá jinými slovy: At se stane co státi se má. Naplnění okamihu bez zasahování (mojeho) Samozžejmě že člověk zasahuje, má představy, vize co by jak chtěl a jak by to bylo pro něj nejlepší a vnitřně se snaží situace tímto směrem upravovat. Odpovídá to jeho zaměření pozornosti. Má nemocné dítě, prosí, modlí se ať se uzdraví. Ale v důsledku řekne: ne má Tvá vůle se staň. protože vše má to svojijedinou správnou kombinaci na cestě. A vše jiné je obcházka.

  195. vidím to na sobě, jak kolikrát vidím situaci jen z mého úzkého pohledu, nafouknu se zabedněnou ješitností i to vidím. a je mi z toh blbě a a říkám si jak to kurňa pořeším, co udělám. A pak najendou jako světlo v temnotách: předej Mu to, ať se to stane ja se stát má. A přestanu se tím zabývat. Ono se to vyřeší najednou. Jkao když se rozváže uzel.

  196. 235. ano přesně tak. spousta věcí je zjednodušila tím, že netrvám na své vůli při řešení nějakých složitých zašmodrchanců.
    ale nejdřív jsem musela na ten vztah vnitřně dosáhnout. aby to bylo vůbec možné.

    někdo řekne, však se na ot vykašli. Přitom tím říká, nebuď vztahovačná. neangažuj se. ser na to. ale přikaž si, že :-) tím že předám cleou záležitost vyšší instanci tak se osvobodím. a cleou situací proplouvám mnohem volněji.

  197. 229
    „myšlenky pouštět, nezastavovat se nad nima, nedivit se, nezastavit se.“
    tO JE TO, CO jsEM MYSLELA, KDYŽ JSME PSALA O DUCHOVNÍCH CVIČENÍCH A UVOLŇOVÁNÍ SE, NIKOLI ZAVÍRÁNÍ SE V KONCENTRACI JEN NA NĚCO.
    Omlouvámse za caps. Firemní noťas. :-(

  198. 2363
    To je zajímavý. To s tou nutností napřed dosáhnout na nějaký vztah.

    Já k tomu dospěla šílenou únavou a pudem sebezáchovy.
    Někdy říkám, že leností.
    Odevzdat se něčemu a zjistit, že je daleko příjemnější nemuset vždy hledat, jaká je vlastně moje vůle, natož ji prosazovat, a ještě natož pak za to nést zodpovědnost…

    Neříkám Buď vůle tvá (jen to každou chvíli píšu nebo obnovuju:-)), ale říkám (si v duchu) Děj se vůle páně. Ale nemyslím pána jako Pána, ale prostě všechno to, co jde svými cestami, s námi i bez.
    A je to velmi úlevné. Uklidňující.

  199. 239 koncentrace nezavírá, je to bdělost. . můžeš bděle tj. koncentrovaně sledovat jak myšlenky přicházejí a volně odcházejí. Pořád jsi koncentrovaná. je to otevírání, nikoliv zavírání.

  200. Všechno to ce jde svými cestami s námi i bez nás je Pán. Jen jsem tomu dala formu. Bez fomry je to taky. teda oboje :-)

  201. Děj se vůle páně se ani nemusí říkat, prostě se to jen pustí. to uklidňující je důvěra v běh „věcí páně“

  202. 242
    Pro mě koncentrace zavírá. Když se na něco pekelně soustředím, nevnímám nic jiného.

  203. 244
    Když se tady píše, že se to říká, tak se spíš myslí, že se to myslí. :-)
    Já si to taky neříkám, jako že bych si to v duchu odříkávala. To je prostě, že to v té chvíli víš.

  204. 246. jo. a když se se naseru a mám blbý pocit, jako naposled kdy mě v práci někdo vytočil tak si na to vzpomenu a je mi lépe. opadá to jako malta.

  205. 241. Ru, není žádná nutnost dosáhnout vztahu. ty taky nemáš s ostatními lidmi nutnost potřebu „dosahovat“ vztahu, ten vztah se děje, pozvolna, když se s někým setkáš, povídáte si , oťukáváte se, zjistíte co máte společné, pak je vám spolu dobře, jste si blízcí, časem se třeba navzájem svěříte se svými problémy, těžkosti a …. a najednou po čase zjistíš, že toho člověka máš velmi ráda, najednou vidíš přesně co ti ten člověk přináší, dává, obohacuje, co díky němu vidíš, nebo dokážeš vidět nejen na sobě, ale i na okolním světě, uvědomuješ si díky němu v sobě věci zasuté, nebo nepřiznané apd. a tímto způsobem se domnívám, že podobně přirozeně to mají věřící lidé s Ježíšem a jeho učením.

  206. 241. ta únava – ve smyslu vykašli se na to, nech to plavat, netrap se, nějak bude ….to je jakýsi začátek, povrch toho poznávání hlouběji co píšu v 248 (vnímám to tak za sebe, není nutné se mnou souhlasit)

  207. 248, 249. Ru, beru zpět :-) odpovídám ti na něco jiného. měla jsem dojem, že svým komentářem 241. reaguješ na můj komentář 227, 228. co odepisuji Ratce.

  208. 248
    Někde píšu, že je to povinnost? Nebo že jsem to tak od Ratky pochopila?
    Jen píšu, že já to necítím jako vztah. Vztah je dvousměrný, reciproční, mezi dvěma subjekty. Já se zatím necítím být něčím milována nebo vnímána tam na druhé straně jako subjekt, nějakým jiným subjektem, jako Ratka bohem, cítím se jen být něčeho součástí. Tedy není to vztah.

    Ergo, to, co ty mi pracně vysvětluješ, jak se domníváš, že to mají věřící lidé s Ježíšem, je nejspíš úplně jasné, akorát že ty popisuješ ten vznik vztahu k Ježíši, ergo tudy k bohu. Já to vnímám trošku jinak, to prohlubování a upevňování se v něčem. Ne tak vztahově. :-)

    249
    Ano, samozřejmě. Taky píšu, že jsem k tomu dospěla, tj. jako k bodu zlomu, tj. začlo mi to tehdy. Taky současně výše v této diskuzi píšu, že souhlasím s Liščinou 232 druhým odstavcem. Že tyhle nálezy v člověku nezplaní, ale integrují se do něj a v něm pak rostou dál, prohlubují se i jeho samého, otvírají další cesty a pohledy. Svazují volné konce s dalším a dalším. Stagnace neexistuje, setrvalý status quo příroda nezná. Pořád je nějaký pohyb, posun, změna.

  209. Aha, 250 tu ještě nebyla, když jsem smolila svou 251. :-)

  210. ještě mě napadly v souvislosti s tematem dvě věci. možná to máte jinak, ale u mě se to tak nějak časem vyrýsovalo.

    Stav když nic nemusím, teda když je fakt klid a nevyžaduje se ode mne žádná reakce, takže jsem v klidu. to je ten stav když cvičím, žehlím, jdu lesem nebo jen tak koukám. Ta panenka s těžítkem je v klidu. V tomto klidovém stavu se uvolňuji teda ty zbloudilé myšlenky a já je mohu pozorovat a nevšímat si jich. Nijak je nehodnotit, jen tak je nechat běžet. Jakoby se vybíjel nějaký vnitřní zbytkový stav.

    A pak jsou stavy kdy se o de mne vyžaduje reakce, kdy se musím stát aktivním účastníkem protože se jedná buď o zaměstnání, kde musím aktivně rozhodovat v nějaké situaci, nebo něco pořešit v rodině, plánovat dovolenou a domluvit se kdo půjde pro vajíčka a takové ty věci kdy se aktivně něco dělá, protože to člověk a tak nějak potká a on je do toho vsazen, a jedná dle svého nejlepšího vědomí.

    U toho oprvního nemusím nic, pokud si teda nějaký problém nevycucám z prstu, jen aby se něco dělo.
    U toho druhého musím vstoupit do rozjetého děje. A tam mám osobně problém, zda to udělám dobře. A tam se právě musím vnitřně uvolnit, teda zkoncentrovat tím způsobem o kterém mluvím níče. Nikoliv do křeče ale spíše to nechat volně plynout abych se na něčem nezasekávala, zejména pokud se dostanu do konfliktní situace, a to se dostávám. Takže tady mi pomáhá to přenechat vyšší instanci. nevstupovat osobně a nebrat osobně. Přesto se mi to stane – viz ten připad s kolegem. Ale to vím, že jsem to vzal osobně. teda taková ta uražená ješitnost je jen osobní záležitost :-)

  211. 228. Barčo, celkem dobře jsi to vystihla. možná bych to i popsala jako skokové propuštění ega. ono se furt vrací a plete se do věcí po kterých ho nic není :-) Buď vůle tvá je takové kouzlo, proseknutí provazu kterým ego svazuje.

  212. 254 a je nutný furt mluvit o tom egu? Nevímproč mi to vždycky vadilo a připadalo zavádějící (možná je to zavádějící jen pro mou osobní terminologii a pro jiné lidi ne).
    Pro mě ego je nutné, má svou funkci a bez ega neexistuje člověk. Teprve potom, když s evyvine jeho ego, může se vyvíjet i něco dalšího.

    „Buď vůle tvá“ je to, čemu říkám „spolehnutí se“ (asi mám fakt jinou terminologii než je norma:-).
    Pro mě je „spolehnutí“ základ víry, bazální víra.
    A pokud jde o mě – u mě to (poprvé) nastalo ve chvíli krize, ve chvíli naprosto na dně, v okamžiku konce. A právě to bylo odražení ode dna. To „neboj se, nic se ti nestane“ a podrobení se tomu s „buď vůle tvá.“
    A připadá mi, že to nevyžaduje žádnou příslušnost k církvi. Tu vyžaduje něco jiného. Něco, co mě ještě nepotkalo.

  213. 255
    „A připadá mi, že to nevyžaduje žádnou příslušnost k církvi.“
    Mně taky. 241, 251 :-)

  214. jsem přemýšlela jaký jiný výraz pro ego najít. tak třeba já. že vše poměřuji zájmem já. i když třeba bráním zájem někoho jiného, někoho zachraňuji, opatruji, pomáhám tak pořád to poměřuji svým já. to jsme myslela pod egem. a oproštěním se od ega, rozumím stav, když to již nevztahuji k sobě. kdy již si to nemyslím „já“, nepomáhám „já“ a nezachraňuji „já“ a tudíž ani nehodnotím výsledek mého snažení. jsem víceméně jen nástrojem, který v daný moment koná tak aby byl výsledek nejlepší (optimální) pro všecky zůčastněné. ale co to je „já“ neví. protože tak daleko nedohlédne.

  215. a když se na to dívám přísně logicky, tak fakticky jediná možná optimální (a správná) cesta osobního já, je nepřekážet.

  216. 257, 258
    já to vidím jako střídání poloh:
    ano, mohu se položit a nechat se unášet jako nástroj a ne jako subjekt s vůlí a schopností hodnotit. Je to k něčemu dobré.
    Ale k něčemu ne, musím se zase vrátit do první polohy a jednat, vyhodnotit, co je nejlepší varianta, resp. udělat něco aktivně. To za mě bůh neudělá. Pomož si a bude ti pomoženo! Musím nakoupit, obstarat, zařídit. A to dělám já, protože mám vědomí, tj. ego. Potřebuju ho. Jinak bych ho přece neměl! :-)) Pro život je nutné. Není to nic špatného- je to základ. Je to to první. Je to podmínka nutná! Není to nic k zatracení, zatraceně!
    Přepínat je zdravé.
    Jako je zdravé přepínat z „já-ty“ do „já-ono“, nahlíženo Martinem Buberem (ale rozebírat to nehodlám, ať si každý načte nebo nenačte, mně je to jedno; je to jen jeden úhel pohledu).

  217. 253.Nevím ratko, mně ti nějak postupem času začalo připadat, že tyhle chvíle se nemusí lišit. Že se překrývají, a spojují, a dělají mi program napořád. Protože jak jsem byla zblbnutá do nové metody :-) tak jsem s tím soustředěným dýcháním chodila furt, stejně v práci jako venku. A ten dlouhý dech, to bylo zvláštní – mi dával jaksi větší čas a prostor, a vnímavost – jako když si umyješ okna. Víš jakože když jsem několik hodin pozorovala lesní pěšinu, a přitom vypouštěla osobní věci :-), tak jsem stejným zpsobem potom seděla na poradě – soustředěná na problém, a všechno ostatní nebylo důelžité, a ten můj klid udržel klid i v tom prostoru kolem mě. Zvláštní je, že se potom všechno dělo tak nějak hravěji, skoro jakoby samo…teda vypadá to lehce, ale než jsem se překopala, tak to bylo asi pět, šest let :-)

  218. 260 vím taichi :-) taky jsem byla taichistka, téměř 6 let a dodnes si zacvičím některou sestavu. 24 mám nejraději. jogu cvičím taky, tam je dech velmi důležitý. Jsem dechař (dýchač?) Ale narazila jsem po čase na zeď. A už jsem se točila dokola. Dál jsem se nedostala. Nevím. si myslím že to bylo zaseklé nabubřelé „ja“. Pýcha a ješitnost. To jsou vlastnosti které se těžko odbourávají dechem. Dech je může i posilovat :-) člověk si pak připadá jako jediný záchrance světa s licencí :-) Takže mám potřebu se kát.

  219. 259. nakoupit, navařit, vyprat to jsou údržbářské práce. to nemá podle mě moc společné s já. Pokud se to nezvrhne v nějaké strojení a předvádění se okolí, jaká jsem to krasavice inteligentní (to mi nikdy nehrozilo) Takže normální běžná údržba. nic lidského. nezatracuju to. jen že každé zvíře se potřebuje nažrat. ano, je to podmínka k životu ale nikoliv lidská. jen přežití. ale ego které se k tomu přifaří to může zvrhnout v nesmyslnou obsesi. jakože jde o to aby se mu to líbilo, aby mu to chutnalo, a hlavně aby bylo u toho všeho jezení, koukání a oblékání obdivované.

  220. 261
    Ratko, a napadlo tě už někdy v poslední době, že to, jak to všude píšeš a v každé debatě se stáčíš k tomuhle tvému tématu nalezení konečně něčeho úžasného pro tebe, odhazování ega a velkému kání se – se zase jen projevuje tvoje ego? (Liško promiň, držím použitý slovník.) Že se prosazuje pořád stejně silně, akorát jen změnilo kabátek, aby líp odpovídal změně počasí?

  221. 263. mrzí mě to. chtěla bych se napravit :-) no píšu smajlík, ale není to vtip.

  222. Třeba je právě to ten začarovaný kruh, to, jak moc to chceš.

  223. 266 omezím to, už jsme si to řekla dřív že to omezím. takže teď to prohlašuji veřejně.

  224. ratko, myslíš, že si tu někdo myslí, že je normální ? A nejen tu..A kolikrát jsme se jen ptali tu a jinde, co je to vůbec normální a co pravda , atd.
    Každý píše co si myslí..tak to dělej taky..
    A vůbec všichni, vždyť to je to pěkný, že čl. tu má hodně možností vidět , jak kdo uvažuje a proč..a třeba se ptá sám sebe, co je mu blízké, nebo bližší, sympatické, nebo míň a proč třeba. Zamyslí se nad něčím, nad čím by jinak třeba nepřemýšlel.
    Každému ..co jeho jest :)
    A to všem..

  225. 270. díky Anino, někdy si neskutečně lezu na nervy, jak všecko vím, všude jsem byla a všecko jsem viděla. A je mi jasné že nejen sobě :-) Běží to všemi směry. Jsem si vzpomněla že když jsem byla v Rakousku tak jsme trpěla úzkostmi. není se co divit, v cizím prostředí a odpovědnost za děcka a pocit že to všecko musím zvládnout i za ně protože jsem je tam přivedla. Tak musím skrz. A tak jsem šla k doktorovi ať mi pomůže, že jsem úzkostná. A tak jsem tam vešla jako velká voda, a říkám mu mám toto, tamto a hentoto a uměla jsem to i latinsky jelikož jsem měla podrobně nastudovanou odbornou literaturu, a on mi postupně vyjmenovával možnosti: To už jsem zkoušela, to už znám, tam jsem byla, vím, tohle mi taky nepomohlo, a tohle vůbec není pro mě etc. A pak jsem mu vyjmenovala ještě asi deset dalších možností na které si zrovna nevzpomněl, a ty nefungovaly taky. Díval se na mě jako na blázna :-) Dal mi nějaké tablety a odpochodovala jsem jak spráskaný pes protože jsem se viděla. A viděla jsem jak mě vidí. bylo to strašné. ta bezmoc z vlastní ubohosti.

  226. ratko, opět nechápu..pocit ubohosti..no tak znáš toho dost, jiní zas od jiného..a v podstatě, každý, to co napíše je zrovna v tu chvíli přesvědčen, že asi něco ví..když má potřebu to napsat :). Buď mu někdo napíše, že se může mýlit a jak to vidí on a proč..a každý si může vybrat, jestli nad tím chce ještě přemýšlet..
    Myslím, že doktor si vůbec nebyl jistý, jestli se mu nezdáš a asi sebou chvíli ne :))
    No, viděl, že i lidi z úzkostmi si mohou dost nastudovat :)

  227. 269. :-) ale jdi ty Ratko.každý řešíme nějaké „své vlastní silné téma“ jen holt na blogu, kde se to dá napsat, je to více vidět, nebo to vypadá, že ten člověk nic jiného neřeší :-) v reále se scházíš a mluvíš s různými lidmi a přitom provádíš různé činnosti jako je práce, starání se kolem rodiny apd. mísí se to, a svým způsobem také zamaskovává to – co kdo ve svém nitru řeší. nedávno mě překvapilo u mé kamarádky, která je opravdu vytížená úplně maximálně (děti, rodiče, duševně nemocný manžel, přítel, práce, vysoká škola) co ona ve svém nitru řeší, nebo co ji přitahuje za téma a defacto to nemá nikomu říct, s kým jsi o tom popovídat. byli jsme spolu v čajovně, to je místo, kde se tyhle věci říkají úplně samy a volně. :-)

  228. Ratko, osobně se sice neznáme, ale mám možnost tě poznat skrz tvůj blog a vše co píšeš. beru tě takovou jaká jsi. cokoliv hory, rodina … – vše nadoraz, na maximum – takže i tvé silné téma na maximum. :-) takže vlastně normál. :-) liška je liškovitá. rulisa rulisovitá apd. :-) vše je v pořádku. :-)

  229. malá úvaha: nevím zda blogy pomáhají. když je každý takový jaký je a právě řeší své vlastní téma – tedy vybírá si jen z komentářů, co se mu hodí a odpovídá to tomu jeho pohledu, nebo vidění světa. samozřejmě blog a psaní může být dobré pro samotného pisatele, kdy tím psaním si rovná své myšlenky, ale defacto o zpětnou vazbu až tak příliš nestojí, protože si rovná právě vlastní myšlenky….. a svým způsobem se také uzavírá do vlastního světa…

  230. 275. není to žádné mé hodnocení, jen úvaha, která mi vyplynula z diskuze. nechávám to otevřené….

  231. Jasněéé, jak říká Barča 274.
    Pozoruju teď, že něco v určitém krátkém období trochu mimo normu je hrozně užitečné, nevzniká náhodou, ale ku pomoci – u mě teď:
    Moje naštvání nad moji normu, které vidíte tady před pár dny nebo ho vidí lidi kolem mě, je velice užitečné: umožňuje mi říct nahlas a před hodně lidmi to, co se říká blbě a co oni nechají radši být a vůbec neřeknou, protože chtějí, aby byl klid, pohoda a sounáležitost.
    Jenže já nechci, aby byla pohoda, pod kterou to bublá. Já si radši vyberu jít do konfrontace, aby to pak dole podloudně nebublalo, ale bylo na povrchu a mohlo se hýbat, změnit, bylo vyřčené.
    Zanormálních okolností i já jsem pro pohodu a příjemno v kolektivu. Jenže když už je to pro mě přes míru, musím být ten, kdo se ozve. A k tomu potřebuju velký naštvání,který mě k tomu dokope.
    No a to udělám na té příští poradě – ozvu se.
    A to nasrání se ovšem dostává i sem, nemůžu ho vypnout, dokud nebude příští čtvrtek.
    Ale žádné špatné svědomí z toho nemám a mít nebudu, protože vím, že to naštvání potřebuju.
    Pocity viny zrušit.

  232. :-) no, jasně. liška čeká na příští čtvrtek, jako kdyby těch porad už neměla v minulosti dost. :-) liška právě potřebuje posílit to „já“, aby měla přesvědčivé argumenty a sílu na poradě – já to všechno chápu. liška je liškovitá – beru to tak. (podobně beru ratku – ratkovitě, ta to má ráda zase jinak) liška to má takhle proto, že to jinak řešit nechce a neumí a vlastně to má takhle tímto způsobem (liščím) ráda.

  233. :-) liška mívá pak z těch pracovních porad zajímavé sny a pak je může právě napsat i na blog. :-)
    liška to má takhle ráda, tak ji to tak necháme.

  234. liško, vnímám tě – tvou potřebu prosadit se – sebe sama (v práci, v partnerském vztahu), dokázat si.
    vůbec neberu to zle, neodsuzuju to, je to svým způsobem i tvá ohnivá podstata – pátráš v sobě co je toho příčinou a hlavně proč ti to tolik nejde, jako třeba jiným a nedaří se ti to, stojí to velké úsilí a trápí tě to. vidím to podobně jako Ru, nejde ti to proto, protože to moć chceš, zasekla ses na tom :-) někde vnitřně, a to co říkám neznamená, že říkám – liško jsi taková a maková a konfliktní a zlá a bla bla bla …. ne neříkám a ani si to nemyslím. spíše vnímám, malinko komplex méněcennosti, ale to vyplývá z toho, že právě nevidím tu příčinu – proč máš ty sama pocit, že tě lidé neberou vážně, nebo že se musíš prosadit apd.

  235. měla jsem velký komplex méněcennosti – díky svému otci. mám ho dodnes, ale už ho tak na sobě nevnímám. vnímá ho mé okolí a někdy mi přátelé řeknou at se nepodcenuji a víc si věřím. přestože nemám ostré lokty, – vím, že mě okolí bere vážně. někdy mě bere okolí vážněji, než já beru sama sebe. :-)

  236. Barčo, já to nějak nevnímám, že by se liška musela nutně prosazovat, natož aby měla nějaké komplexy méněcennosti. Naopak si myslím, že mé celkem zdravé sebevědomí.
    Na dnešní dobu, kdy jiní raději nechají lecos být, aby měli klid a stejně jsou naštvaní, má velký smysl pro nějakou spravedlnost. Protože liška, jak je pro něco zapálená, a to nejen v práci, tak ji jde o to, aby to klapalo..dopadlo.. Nemyslí jen na sebe, ale na celek..i ty ostatní..tým, jak často píše. Nemyslí si, že musí nutně vyhrát, pokud by neměla důvod. Neříká např. něco ve smyslu to oni, jen oni..
    Vím Barčo, to jsi nepsala, jen jsem to rozvedla, jak to vidím já..
    Ptá se, a co já, nezvorala jsem něco někde já ?
    Snaží se pochopit i ty druhé, co je může vést k chování, které způsobuje, že něco nefunguje a proč, tak, jak by ona chtěla, aby se všem volněji dýchalo.

  237. „Snaží se pochopit i ty druhé, co je může vést k chování, které způsobuje, že něco nefunguje a proč, tak, jak by ona chtěla, aby se všem volněji dýchalo.“

    ano, to je moc fajn. základ je pochopit nejdříve sám sebe – odkud mé myšlení, jednání pramení a proč. podívat se na to, pojmenovat si to, rozdýchat si to. pak se může podívat i snažit chápat i ty druhé lidi a také tím pádem vidí – proč nefunguje to, co ona by ráda a jak by chtěla – a tím se ji i uleví a začne volněji dýchat.

  238. z článku: „„On že má problém? Vždyť v něm setrvává! Kdyby to byl problém, už by s ním něco udělal, a ne jen o tom mluvil.“

    je to stále stejný princip. :-) jen je lépe vidět na druhém člověku, než sám na sobě.

  239. jít a zkusit najít příčinu, kde to všechno začalo – proč takhle a takhle myslím, jednám. podívat se na to, pojmenovat to a co s tím udělám dál.

  240. Barčo
    278 – přesně tak, bezva.

    280 – to už mi tak úplně přesně nesedí (však by to byl div, když se neznáme naživo).
    Minulý rok byl ve znamení toho, že jsem se ozvala a už to jelo a nakonec dva lidi dali výpověď. Kromě jiných faktorů jeden podle mě byl, že nečekali, že bych já najednou se vymezila a ozvala (přičemž přede mnou se ozývala moje soukmenovkyně, ale nebylo to pochopeno). A ono to dalo věci do pohybu.
    Nehledám, proč mi nejde se prosadit – zkoumám, co se děje, když se prosadím, a jak to probíhá u mě, jakými způsoby to jde a vím, jaké jsem ještě nepoužila, protože ano, ty jsou mi vzdálené a nejdou mi. Diplomatické omáčky a okecávačky mi vůbec nejdou a vím, že můžou fungovat, ale jsou to poslední, co bych aplikovala. Například. Zase jiné způsoby na jiném poli by se mi hodily, ale ještě na ně není čas, ještě by to nešlo – třeba něco sama podniknout.
    Napřed podniknu menší věc jednorázovou a ne sama – už plánujem se soukmenovkyní! – což bude obnášet spoustu věcí…

  241. omáčky vnímám jako kompromisy, omáčky pomáhají, ulehčují – jsou potřeba když jednám s lékaři, muži :-) omáčky nevnímám jako očůrávání. zkus někde z něčeho občas slevit a věci se pohnou ´= nabídneš vstřícnost, také ti třeba vyjdou vstříc.

  242. zkus je tu a tam hravě používat. je v tom volnost a hravost pro obě strany. :-) to znamená to vnitřní napětí obou stran se zmírní.

  243. Barčo, nosné téma v mém případě jsou vlastní komplexy, bídnost a ubohost mě jako člověka. Nese se to mnou celý život. Nejdříve v té nejčistčí podobě dětských komplexů nešikovného a furt nemocného dítěte, pak zakomplexované dívky a dospívající protivné ženy a tato vnitřní ubohost se postupně rozvíjela dál. I když jsem se snažila nějakými činy dokázat opak, nic se na ní nezměnilo. A nejde o srovnávání se s ostatními. Zde nemám problém. ať je každý jaký chce. nesrovnávám, je to čistě každého věc. Jde o čistě vnitřní stav ničím neukojitelné ubohosti a nedostatečnosti. vědění že je to tak. Ono spiritualita zde člověku pomůže, ukáže mu nástroje, postupy, možnosti jaké jsou k dispozici a jak s tím pracovat. Hledá. Hledá. a zjišťuje že tady ne a tady taky ne, ta vnitřní ubohost vystupuje pořád jasněji a jasněji na povrch. až křičí. Dívá se na na ni. Teprve křesťanství mě dalo nástroj jak ji uchopit a zpracovat. pocity viny, blahoslavení chudí duchem, odpuštění, pokání. Vím že to je zase jen můj osobní problém, vnitřní „nosné téma“ které už zde nebudu ventilovat, jelikož se mi zdá že stačilo všem zůčastněným :-) ale tímto je i odpověď ostatním na téma křesťanství celkem srozumitelná a jasná. Proč je pro mě křesťanství tak ohromující. Proč zrovna zde jsem našla pomoc pro sebe. Proč je zrovna toto pro mě to pravé.

  244. uff, mezitím přibylo komentářů na téma Liška. takže jdu na to. děkuji všem za podporu ale už na mě prosím nereagujte, ať se tady zbytečně nerozpínám :-)

  245. 286. Liško, já vím, vnímám tuhle tvou práci – nevím číslo (1,2,3) jako dlouhodobě vleklý problém.
    dobře, vyzkoušela jsi svoji cestu, svůj způsob, vidíš kam to dospělo nebo nedospělo, pohnulo nebo nepohnulo, máš možnost vyzkoušet právě jinou cestu (tu jsme ti přiblížili – ratka, vera , já) a tak jako tak z velkých očekávání jsou tak maximálně velké pády na zem. No líšo, nakonec je to stejně celé jen na tobě – pomoci si musíš sama.

  246. 286. důležitý je vidět své možnosti, to mi přijde dobrý. rozhodně lepší, než se zafixovat na své představě. vidět možnosti znamená sledovat a vnímat ten děj jak se co mění .

  247. Mě přijde Liška celkem v pohodě. Teda i tu příští poradu vnímám víceméně jako sportovní utkání na kterou se ladí forma.
    277. třeba naštvání na poradě a tak :-) to jsou všecko důsledky sportovního utkání. a když je po zápase tak si třeba řekne. tak do příště. Takže Liška ladí formu. Nechce nic měnit, v souladu s tím snem. Kdyby chtěla něco změnit už by to dávno udělala.

  248. 280
    „proč máš ty sama pocit, že tě lidé neberou vážně, nebo že se musíš prosadit apd.“ (to je dobrý podnět! když ho dál rozvinu … třeba časem :-)
    – protože mě členové projektu XY nebrali vážně, lépe řečeno mě nevzali v úvahu, zapomněli, že jsem taky členem a nedomlouvali se se mnou na věcech. Z toho vznikl můj pocit: Takhle to dál nejde, musím se ozvat, nechci být už splachovací. Buď spolupracujeme, nebo neexistuje, aby to takhle jelo dál!
    Tak jsem to udělala.
    A spíš jsem se až lekla, jak najednou málo stačilo a všechno se změnilo. A překvapení byli i jiní kolem, jenže na ně to třeba dolehlo nepříjemně.

    Ano, „pocit, že se musím prosadit“
    – v prvotní chvíli jsem to, Barčo, chtěla smést ze stolu a našla bych spoustu odpovědí, jak to udělat :)) Stačí totiž se držet svého úhlu pohledu a říct, že ty máš jiný a že je to jinak :)

    Je to vlastně snadný, i když se to cyklí: Mám pocit, že se musím prosadit, protože jsem se zatím neprosadila. Nebo existuje druhá možnost: Prosadila jsem se přiměřeně, ale sama jsem to neviděla, sama to nevidím. Srovnávám se s těmi supr high guru speciálními experty – a to nejde jinak, než se cítit vedle nich nevýznamná, a zároveň to srovnávání znamená, že chci být taky supr blabla. Ty dva póly jednoho jdou spolu, to známe. Má to svoje kladné i záporné stránky: záporná je pocit, že se nevyrovnám tomu, kde bych chtěla být. Kladná je: je to motivační.
    Asi je to celkem obvyklé u řady lidí.

    … o tom si můžu mlít ještě dál a dál třeba jindy.

    285 ale pozor,
    takhle to nefunguje. Co s tím udělám dál, ano, to je OK, to je nejlepší reakce.
    Ale podívat se na něco, pojmenovat to atd. to jsou jen prázdné teorie. To se hezky napíše jednou větou.
    Realizovat to je jiná! Jde to jen v určitý čas, až poté, co se odehraje něco nutného předtím – a souvisí to i s tématem a obsahem článku výše – např. až když přijde nějaká reakce okolí. Osobně pokládám za podmínku nějakou událost v realitě, osobní událost s konkrétní osobou / osobami. Něco živýho.
    Urychlit to jde, copak o to, jde se záměrně vystavit nějaké situaci, vyhledat ji, ale v realitě to může nadělat velkou paseku a konec některých vztahů, si myslím! Psycho-výcvik je pro to prostředí ideální (minule napodzim zafungoval výborně, ten článek „Něco se změnilo“). Tam nehrozí ztráta vztahů, rozpad rodiny nebo prac.kolektivu, ztráta práce, dětí a tak.
    Prostředí výcviku je právě zaměřeno na toto.
    A člověk sám taky může hodně, tojo, to taky znám, ale fakt to předpokládá, že se nco v realitě stane, odehraje, nějaká i drobná situace a pak nastane větší změna.
    No a to teď dělám:
    na příští poradě vytvořím situaci, kdy se ozvu, podám zpětnou vazbu vetřech bodech a nepotřebuju to rozebírat, nepotřebuju, aby na to někdo hned reagoval. Jen to chci říct. A to samotné – že to téma se „dostane do pole“ – bude mít vliv na celek a bude mít vliv namne a ten druhý já budu pekelně nastražená, abych si uvědomovala, detailně. Protože se něco změní, to je jistota.

    Blbý je, že takhle v práci je to docela ošemetný. Jasně že z toho může vyjít něco pro mě velmi nepříjemného. Jenže já myslím, že ne. Pro mě nepříjemné je to, že laň je zástupkyně a laň mi řekla svoje ABC a laň se spoludohaduje se šéfem a bohužel pro mne na něj nějakej vliv má. Takže teď je to nastavený tak, že já si skoro neškrtnu. TO JE TA MOJE BOLEST.
    Pro mě už hůř nebude. Achjo! Vždycky je to horší, než si chci přiznat…
    Tady ale nejde o to „prosadit se“, tady jde jen o to moct vůbec něco dělat.

    Moje strategie je:
    1) dělat to málo, co můžu, držet se toho a podávat běžný stručný report a nepochybuju o tom, že je to report kvalitní a na místě a v pořádku a bez chyby! Myslím teď na přímou práci s klienty. Že jsem přesvědčená, že nedělám „chyby“.
    2) A ozývat se v týmových věcech tak, jak chci příští čtvrtek. Protože to o mně podává týmu velkou zprávu o tom, jak vnímám dění a jak jsem schopná o něm mluvit. Potřebuju, aby kolegové takové zprávy o mně měli.
    – toho součástí bude trochu i jít lani po krku; nemuselo by, ale ona je laňnebo gazela a já jsem gepardice, liška, lev, medvěd … prostě se nezdržím, to nedokážu. Ostatní dokážou, někdo není tak ohnivej, no.
    3) anebo počkám, vydržím ještě poměrně dlouhou dobu a pak teprve odejdu.

  249. 291 nevím, jakou jinou cestu a za druhý nevím, co bych dělala s cestou někoho jinýho; ještě jsem neviděla, že by někdo šel v cizích botách po cizí cestě.

  250. … 294 to jsem byla vyjímečně podrobná, co se týče prac.prostředí; dlouho jsem ho sem vůbec nedávala a pak jak causa XY 2013 eskalovala, neudržela jsem se. Vůbec jak známo je „udržet se“ pro mě velké sebezapření; při nedostatku informací vznikají nedomykavosti a neúplné zprávy i reakce a větší možnost míjní se v názorech.

  251. 294, 300 držet se někde protože mi to přináší užitek, teda osobní výhody, poučení zkušenost nebo se pustit a jít vlastní cestou. Ty se pustit ještě nemůžeš a ani nechceš. Tak to cítím. Učíš se, rozvíjíš. Bohužel v rámci toho co je teď… je tvoje role určena. Teda tak jsem to pochopila že jsi týmový hráč, a neurčuješ pravidla hry, ráda by jsi nějaká pravidla určila. alespoň nějaké. chceš dát zpětnou vazbu a je to pro tebe důležité, protože cítíš šanci něco změnit, posunout. Není to jednoduché. Záleží jaké máš karty v rukách. Ty karty jsou momentální postavení, odborné zkušenosti a manažerské dovednosti (schopnost silou autority kolektiv uřídit). Díváš se na ostatní a říkáš si, že tvoje karty jsou dobré. že by to mohlo vyjít.

    to je jen taková úvaha z mojeho pohledu.

  252. 273,274
    A Barča barčovitá, při senemenším pocitu, že někoho neco zabolelo, tišící a chlácholící. :-))

    Barčo, myslím, že Ratka to taky zas nemyslela tak tragicky, jak ti to asi (podle tvojí treakce utěšující soudím) vyznívá. Je to, jak píšeš – na blogu to všechno vyznívá tak nějak silněji, koncentrovaněji. I naše chybky, i naše rozebírání jich, i naše lítosti…
    Prostě je třeba to všechno, to naše lapsy i naše slzičky imaginární, brát jako normální sdělení, třeba jako v té čajovně na polštářích s nohama křížem, a ne jako podnátlakové vzlyky na pokraji zhroucení. :-)

  253. 304. jsem ráda za podporu všech. zdá se mi že ostatní mi rozumí. včetně Barči. takže to nechme plavat.

  254. 275
    Pomáhají.
    To, že si v danou chvíli z komentářů vyberu jen něco, neznamená, že to ostatní mě zcela minulo, do nenávratna pominulo.
    Je to jako s tou 232 reagující na 230 nebo s 251 reagující na 249.
    T yvěci, co přečteš, a třeba je i myšlenkově zavrhneš, se tím čtením do tebe stejně už nenávratně otiskly, někde v tobě uvízly. Jsou tam. A když mají nějaké opodstatnění, přestože ty sam aje v danou cvhíli nevidíš, tak po určitém čase, v kontaktu s něčím dalším, buď chytnou volný konce, vylezou a připomenou se, nebo alespoň podvědonmě zafungují.

    Určitě není nic z toho, co píšem, marná a zbytečná věc, i když v danou chvíli se nám zdá, že ti, jimž to píšeš, to vůbec nepochopili a nebo úplně přehlédli.
    Není to tak.

    A naopak to platí taky.
    To, co píšešm, v nás funguje velmi dobře a po čase mockrát zhjistíme, že je to v nás a vrací s enám to, třeba úplně jinudy, v jiném vyznění, nebo dokonce v úplně opačném… Pro nás…

  255. 304. :-) ale ne s nohama křížem, tam se právě můžeš povalovat v přítmí jak chceš, pít si čajíček, zavřít si oči při hudbě a taky si bafnout z vodní dýmky. ano, naprostá pohoda. :-)

  256. 280
    No, když on ten princip asi známe všichni.Zaseknutosti se na něčem, co se tak úporně snažíme potlačit, zrušit změnit, až se v tom jen boříme hloub hlopub, protože tomu jen rozpatlávám jasné povrchové znaky…

  257. 307
    Mně nohy křížem vyhovujou, mám je za jednu z nejpohodlnějších poloh pro rozvalování se na polštářích. :o)

    No, a pak si máme rozumět. :-))

  258. 287
    To byla věc, proti které jsem se taky celý roky stavěla na zadní, rázně a bojovně, Ne nebudu, nechci, k tomu se nesnížím, nebudu kupčit něco za něco, a v manželství už vůbec ne, natož v zaměstnání…

    Mno, ale pak jsem zjistila, že funguje to v té 288. A bylo to jinde. Není to jen o tom, že člověk cukrblikuje ješitným chlapům, a přitom si ymslí něco jiného. Ale že celá nálada jednání o čemkoli je úplně jiná, když se trošku zavtipkuje, mrkne, udělá nějaká ta omáčička… Nepodá něco napřímo hned polopatě, jakože je to fakt a tak to je…

    Lidi maj lepší náladu, nebojujou tolik, nejsou tak v pozoru, co přijde a na co si musejí dát už předem pozor, a včas to zatrhnout…
    Jo, je to jiný.
    Předevčírem jsem takhle mrknutím a zavtipkováním u šéfa vyjednala jednomu momentálně u šéfstva v nelibost upadlému kolegovi jedno drobné pracovní náčiní, které by jinak na 99 % nedostal.

  259. 310. nohy křížem závidím :-) mám vybočené dvě bederní plotýnky, při jakékoliv činnosti cítím vystřelování do levé kyčle a pálivou bolest na zevní straně levého stehna, přes lýtko až k prstům na noze, do malíčku. jde to v pásu pruhu – vše od těch hnutých plotýnek. s nohama křížem tohle vnímám intenzivněji než v leže, při chůzi apd. takže i sed při meditaci mi dává zabrat.

  260. ad čajovna:
    mě čajovny nebavěj, trochu se mi ekluje, jak se tam chodí ve fuseklích na starejch kobercích, sedí nepohodlně, jsou tam stolky, co vypadají jako ze smeťáku a tak. Teda tenhle typ čajoven z 90.let mi nevyhovoval.
    Pěkný prostor, kde se sedí normálně u stolu a objedná se konvička dobrého čaje, to už beru, tak jednou za rok maximálně. Protože tam nemívají jídlo ani jiné nápoje. Není nad hospodu!

  261. 315
    Mně vadí sezení na židli. Na klasické, jídelní. Ráda posedím tam, kde mám nohy (kolena) vejš a zadek níž než na normální židli, kde se můžu trochu rozvalit a vyhrbit se v kříži – páč mě bolí od práce právě tam – nebo kde si dokonce můžu kolena přitáhnout pod bradu nebo poskládat pod sebe, třeba křížem, nebo tak. Jestli je to na zemi nebo na nějaký široký sesli s opěrkou, je mi jedno. Chození ve fuseklích mi neva, to chodím i doma, a styl nábytku je mi šumák úplně.

    Spíš mi ze začátku v čajovnách vadil ten pocit, že jsem křupan blbej a nevím, co se jak správně dělá, že tam nepatřím. Ale za dvakrát třikrát jsem si zvykla, on ani personál není křupan blbej a je zvyklej všecko v pohodě vysvětlit. Takže základ je se ve správným místě nezapomenout zout a pak nerozbít nějakou tu drahou konvičku. Ostatní neva. :-))

  262. 316
    A v některých čajovnách i nějaký menší jídlo dělají, třeba kuskus na sladko a pod.

  263. to se s hospodou moc nedává srovnat se vším. tam na tebe nikdo nespěchá, na obsluhu si zazvoníš zvonečkem až když chceš… intimno, pohoda, uvolněnost. podobně jak píše Ru – ochota vše vysvětlit apd.

  264. překvapilo mě, kolik tam chodí lidí z byznysu – dají si čaj, dýmku, mobil, notas a jedou. :-) lidi, který bych zařadila úplně do jiného prostředí – nepasují mi tam. ale zjevně je jim tam dobře. :-)

  265. 315. a tak jak píšeš, do čajovny bych nešla jen tak s každým – tam opravdu s někým ke komu mám hodně blízko, právě už jen proto co píšeš – chodí se tam v ponožkách, nesedíš na klasické židli – tam ten osobní prostor je jiný, dotýkáte se, podáváte si dýmku, hrníčky a připravujeme si na tom malém prostoru čaj, různě si poposedáváme a těma nohama o sebe navzájem brnkáme. nebo si je přikrýváme společně dekou atd.

  266. 320
    aha, tak to už vůbec. To můžu být s někým doma. Tam je intimnější prostor.
    Ve veřejném zařízení čekám něco jinýho. Jídlo zejména a žádný smradlavý tyčinky (tím nemyslím nohy, ale čadící aroma-tyčinky :)

  267. Mně se to právě líbí i s někým, komu bych doma nohy do klína nestrkala. Teda s chlapem, mám na mysli. Je to kontakt, což mám ráda i jen tak, pokud mi dotyčný není vysloveně protivný, ale je to kontakt na veřejném místě, kde mi nehrozí překročení jisté meze, zneužití onoho kontaktu. (Pokud teda nebudu brát, že de facto zneužívám já jeho.) Dá se říct, že čajovna umožňuje (relativně) bezpečné překračování bloků. :-)
    Jasně, nesmí mě pak při cestě z čajovny doprovázet příliš temnými opuštěnými zákoutími. :-))

  268. my chodíme do čajovny celá rodina. sama s mužem bych tam nešla. možná se synem. zatím jsem tam byli asi 5x a pokaždé to bylo super. Střední syn se vyzná v tabáku a tak objednává vodní dýmku, rozfoukává ji a my si ji podáváme v kruhu. Nejmladší je z toho úplně na větvi protože mu taky dovolíme kouřit. Každý si objedná nějaký exotický čaj a ten si posíláme. já si většinou objednám maté a když vyjdu ven tak se mi točí hlava :-))

  269. naposledy nám tam tančila břišní tanečnice. byla pěkná i pěkně tančila. asi se připravoval na nějaké vysotupení takže tančila s přestávkami asi dvě hodiny. chodila kolem nás a měla nádherný obleček.

  270. téma doteků nohou a rukou je zajímavé třeba v kině, nebo na koncertě. v nacpaném autobuse. dotýkání se lidí. tam kde je hodně lidí pohromadě tak jsou doteky nevyhnutné.

  271. Se syny jsem taky byla v čajovně, tady v T. i v J.H., ale to bylo za sjiný, to jsem spíš jen sledovala, jak si to užívají oni a těšila se ze společného zážitku. Ale to intimno a sblížení (tělesné sblížení, padání zábran, intenzívní vnímání sebe sama i toho druhého), jako když tam jdu s nějakým mužem, to nebylo.

  272. 325
    Ale to jsou doteky, které si nevybíráš. Navíc nikdy nevíš, kdo se tě dotýká proto, že se dál od tebe nevešel, a kdo proto, že tě chce obrat o šrajtofli. :-)

  273. 327. pro mě už přicházejí do úvahy jen doteky miminkovské :-)

  274. To je zajímavý – protože mně je přesně tohle odporný. S tím, že vím, že nejsem zvyklá se běžně dotýkat lidí; u mě už to něco znamená. To prostředí čajovny mě naopak totiž odradí, mě k dotekům vůbec neláká, ale odpuzuje. Normální hospoda, kde sedím u pořádnýho dřevěnýho bytelnýho stolu na lavici, tam se klidně tlačím s lidmi nablízko, to je mi milé, při družném hovoru (nemluvím o chlapech na rande, když se na mě lepí atd). Ty čajovny mi připadají takový oslizlý.

  275. V hospodě mi to taky neva, ale paradoxně mám pocit, že i kdyby jánevím jak natlačená na jedné lavici s někým zleva i zprava, mám k těm lidem divně daleko. Většinou totiž dochází k jevu, že si nejvíc člověk povídá s někým na druhé straně toho dlouhýho stolu – zatímco ten nejblíž mu si taky povídá s někým úplně jinde.

    Ale to mě napadlo až teď, to si budu muset ještě promyslet, nakolik je to reliabilní. :-)

  276. 330 :-) jó to taky, v nejhorším
    se dá přesednout, ale někdy je to nebezpečný, protože by člověk mohl přijít o výhodnoé místo.
    „reliabilní“ to je i v češtině? (to neříkám ironicky, to se normálně opravdu ptám) Znám to jenom jako anglický slovo.

  277. Jo je to i v češtině, ověření reliability a pod.:-)
    „Reliabilita je statistická veličina, udávající spolehlivost testu. Lze ji vyjádřit jako relativní nepřítomnost chyby při měření a lze ji také chápat jako charakteristiku testové metody.“

  278. 332
    aha, dík. Doteďka jsem si myslela, že vím, co to v angličtině znamená, a teď už mám dojem, že nevím nic. :)

  279. 332. by mě celkem zajímalo odkud Ru ty statistické pojmy taháš? jo, je to veličina vyjadřující chybu měření :-))

  280. Matně si ze statistiky pamatuju něco o míře hodnověrnosti a opakovatelnosti. :-)

  281. 334
    No, mám ze statistiky zkoušku, tuším někdy ve třeťáku, ona se statistika v plemenařině a obecně při sledování chovných i produkčních ukazatelů používá docela hodně.

  282. mám ze statistiky státnice za jedna, ale nepamatuj si téměř nic. mezitím se mi tam nacpala sousta jiných věcí.

  283. Já trochu jo, páč jsem to používala v seminárkách z chovů a při obou diplomkách, a navíc mě statistika docela dost bavila. :-)

  284. Jéžkovy zraky, statistiky mám několik semestrů, předmětů, zkoušek, vyučujících a už radši o ní nechci vědět :)

  285. mám v hlavě spoustu blbostí a teď zpětně by se mi některé věci ze školy i hodily, ale už jsem vše zapomněla. Dospěla jsem do stavu, kdy jsem si řekla že to co umím, stačí. že to musí stačit.

  286. My to měli jen dvousemestrový. :-))
    A asi ve druháku, protože pak už jely chovy a to se fakt hodně používala.
    Jak to může někoho nebavit… :-)))

  287. 340
    Takhle to neřeším. Prostě když se mi něco chce, tak se to naučím, když se mi nechce, nenaučím, a nevidím důvod si ani jedno ani druhé zdůvodňovat. :-)

  288. 329. ještě zpět k těm čajovnám a stolům. a hospodám. nemělo by se tam kouřit. v čajovnách se nekouří. ale v hospodách jo. Naposledy jsem dělala šňůru třech hospod a smrděla jsem jak tchoř.

  289. Vím i o hospodě, kde se striktně nekouří, jen venku na dvorku – hospodský má už za roky hospodskování v zakouřených pajzlech napadrť sežraný plíce, tak si udělal z domku po mamince svou hospodu nekuřáckou. :-)

  290. Shrnuji:
    musím říct, že jsem ten článek napsala blbě; ve své snaze neopomenout různé varianty jsem ho nezaměřila na tu jedinou variantu představy, o níž jsem ho chtěla mít.
    Jódlejdý, příště uvidíme, co se zase vyklube.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.