*PREMENSTRUAČNÍ SYNDROM
Moje kolegyně, naše sekretářka, mívá geniálně vtipné hlášky. A narozdíl ode mne je to žena činu. Napadlo ji, že mě rozhýbe, co se týče seznamování, a já jí byla docela vděčná. Usadila mě vedle sebe k počítači, otevřela první internetovou seznamku, co byla na ráně, a ukázala mi aktuální inzeráty na hlavní straně.
“Jednoho si vyber. Tak tenhle!”
“Né, ten vypadá jako recidivista! Nikdo se mi nelíbí. Ze všech snad trochu tenhle?? I když vypadá jako plachej suchar a má předpotopní brejle – asi stará fotka…”
Kolegyně mu začala psát e-mail “Sháním partnera pro svou kolegyni se zájmem o vše dobré…”
Tyjo, to je pro mě úplně novej obrat – se zájmem o vše dobré! To zní dost lákavě, kolegyně je hotová profesionální dohazovačka! Mail zakončila geniálně vtipně, směju se tomu doteď:
“Neváhej a ozvi se. Léto se nezadržitelně blíží!!!”
Je to věta jak vystřižená z Karkulína ze střechy: “Koláče byly nestydatě drahé! Měla bys do nich dávat víc marmelády!!!”
.
* * *
Dotyčný – říkejme mu třeba Karlsson, když už jsme u toho Karkulína – si řekl o foto a zájmy a jméno dotyčné – říkejme jí třeba Liška, když už jsme u Lišky. Poslala jsem mu jedno šilhavé foto s hárem z poslední doby a odkaz na fotky mě na flickru. Jestli se nelekne, tak bude okouzlen. Podle korespondence se jevil jako druhý případ. Psal poměrně uvolněně, jen jedinkrát použil prokletý obrat “Měj hezký den,” což mě nadzvedlo, a hned jsem si začala představovat, že až se setkáme, řekne “Ahojky” a já ho za to rovnou zjebu a hotovo. No. Nemám já před menstruací, že jsem tak napružená? Pomalu jo.
Dnes nastal den srazu, podle dohody Karlsson telefonoval, abychom domluvili místo setkání. Navrhoval procházku podél řeky. Sraz na Palačáku jsem nenásilně zamítla s tím, že se tam obtížně dostanu, ale vyzdvihla jsem jeho nápad se sejít spíš na Národní. Ještě lépe u Národního divadla. On:
“Národní divadlo – to je jednu stanici od stanice Národní, ve směru -“
“Já VÍM, kde je Národní divadlo. Já sem vocaď.”
– aha, už se ve mně agresivita probouzí. Je čas vyrazit na rande.
.
* * *
Přijíždím k divadlu. Vidím tam stát někoho- To nepůjde. Připadá mi starej. Nebo i já vypadám stará a nevím o tom? Jsem o šest let mladší než Karlsson, ale připadám si mladší o dvacet let. Jdeme vedle sebe po nábřeží, což mi vyhovuje, protože se můžu koukat před sebe a ne na něj.
Hned začíná mluvit. Nojo, to známe – nový muž když je v lehkém rozechvění, někdy cítí odpovědnost pořád mluvit, aby nebylo ticho. To není vada. A má moravský přízvuk. To je bezva – aspoň něco má! Hned se dovídám, že v práci ho to neuspokojuje, protože si nechává srát na hlavu (moje slova, nikoli jeho; jeho slova jsou “handra”, třikrát). Baví ho chodit na různé akce ve městě, na výlety, jít ven, k vodě odpočívat, relaxovat, vyčistit si hlavu, vypnout. – A že je teda tak bledej, když chodí ven? To se neptám. Jen v duchu.
“Jasně, ven!” přitakávám, koukám dopředu a jdu.
“Pořád je, co objevovat.”
Když slyším potřetí tuto totožnou větu, seznávám, že má zřejmě malou slovní zásobu. Nebo prostě udržuje zodpovědně konverzaci?
“A stačí to? Pořád jen bohapustě něco venku objevovat…” říkám a chci pokračovat na téma své potřeby vstřebávání zážitků-
Okamžitě stočil řeč jinam, zase na řeku. Relaxovat u vody, koukat na lodičky. “JE TO O zážitcích. Grilovačka! To mám rád! I ty přípravy…”
“Ale to není zas takovej zážitek, grilovačka!” povídám.
“… když se sejdou lidi …” doplňuje, zachraňuje, vysvětluje, školí – a to dobrý chlapi nedělaj, chlapi si taky někdy dělaj srandu a pošťuchujou.
“Prostě pařba!” definuji já nadšeně. Ticho. Bez odpovědi. Asi ztuhnul.
Pokračuji ohledně “bohapustého objevování”:
“Já když někam jedu, tak objevuju hlavně sebe.”
“A cos o sobě objevila?”
Nojo, to jsem mohla čekat, že se zeptá. A špatně se na to odpovídá.
“Hodně věcí,” říkám pitomě obecně, “jsem v psychoterapeutickým výcviku, na konci. A je to asi nekonečné objevování. Celoživotní cíl.” Nebudu se svěřovat hned tak někomu a navíc mě ani nic nenapadá. Hlavně abychom nikoho známého nepotkali, říkám si! Jak bych pana Karlssona představila? Přemýšlím. Asi schválně nijak. Aby viděl, že s ním nepočítám.
To už jsme prošli skoro celou momentálně módní náplavku. Dověděla jsem se od Karlssona, kolikátého zahajuje paroplavební společnost nějaké plavby a že tamo je parník Tyrš! A tuhle jede parník do ZOO! Já jízlivě, že jsem jela parníkem už jak malá, do ZOO i později na druhou stranu přes Zbraslav a že existují i disco taneční noční parníky (ale že jsem na takovém byla, jsem neřekla). A na konto toho jsem se snažila Karlssona chválit, jak si umí zapamatovat, kdy se co ve městě šustne a jaké akce se konají a že jde přejít pěšky přes (ten hnusný automobilový) Jiráskův most, přes který jsme šli.
Jsme nakonec u pontonu, kde se dá koupit pivo a sednout. Pochopila jsem, že to Karlsson navrhuje. Takjó. Akorát mají Staropramen. Těsně poté, co jsem řekla, že Staropramen piju jen v nouzi. Karlsson na to, že nejraději má Birell. Nealko. Protože ho může pít kdykoli.
” -Ahá, když řídíš…?”
“V práci, když jdu na oběd a dám si třeba steak… cítím se lehčeji… “
Přispěla jsem do konverzace čerstvou příhodou, že právě dnes, velmi vyjímečně, jsem šla s kolegyní na oběd ven do restaurace. A dala si pivo.
“A to mi žádnej zaměstnavatel zakazovat nebude,” – jé, asi jsem na Karlssonovy nepopukavé poměry opět agresivní.
Nonic, jdeme na ponton. Nebyl to sice jasný návrh, ale ujistila jsem se, že to tak Karlsson myslel.
“…jestli najdeme krásnou lavičku… s výhledem na řeku.”
“To jsou všechny, ne?” povídám, “ale obsazený.”
Procházíme palubou. Povídá: “Tady je hezká lavička!”
“To je židle pro jednoho!?!”
Dvě tři lavičky otočené lehce jinam ignoruje. Jdeme tedy na následující ponton, poslední. Rezavý. Lidé tam sedí u stolků, ale není vidět, jestli pivo přinesli odjinud, nebo kde ho vzali. Z podpalubí? Vedou tam schody. Přesvědčuju Karlssona, že by tam mohl být bar, přece jen, neviditelný. Vidím totiž nad schůdky do hlubiny nápis BAR. Nad propastí schůdků se zastavíme.
“Chtělas pivo, můžeš to jít prozkoumat.” Něco takového řekl.
– Jakože po strmých schůdkách dolů nechá první jít dámu? No to teda, holenku, ne!
“Jo, ale ty jdeš první,” odtušila jsem.
A šel. Já za ním. Pár lidí stálo u baru ve frontě. Na tabuli nápis PIVO ČERNÁ HORA. Beru! Hledám z kolegiality, jestli na tabuli vypisují i Birell. To zrovna ne… ani víno nikde nepíšou, jen panáky.
“Mají nealko Lobkowicz, jestli chceš!”
“To si nedám, ” kroutí se Karlsson vzadu za frontou.
Si mám já vystát frontu a koupit si pivo? A on nic? Nevypadá na muže, který by se zeptal, co si dám, a pak to s jistotou a šarmem objednal!
“Tak můžeme jít jinam,” navrhuji vstřícně a šplhám po schůdcích nahoru. Stojíme zas na náplavce, pod železničním mostem. Jsem už docela uchozená a mám žízeň, ale dobrá:
“Na jakou stranu teď?”
Navrhuje jít zpět stejnou cestou. Ale odtud já se těžko dostanu domů, říkám znovu. Navrhuju jít přes železniční most na smíchovskou stranu. Na druhý pokus dodávám, že se můžu dostat domů jedině od Anděla, tramvají č.20. Přes most. K Andělu. Karlsson se bez vyjádření nechává odvést na železniční most. A k Andělu. Cestou se dovídám, že běh je zatěžující pro organismus, chůze nebo plavání je příznivější (no to by mě fakt nenapadlo, kámo!). Průměrný kancelářský pracovník ujde za den-
“Tak dva kilometry ujde každej, ne?” povídám nakvašeně.
“Asi dva až tři kilometry. Ideální je ujít denně asi deset tisíc kroků, což je asi sedm kilometrů.”
No tak to si odhadnu sama, ne? Myslí zaprvé, že jsem blbá, že neumím počítat, nebo že jsem nikdy neslyšela o chůzi, neodhadnu délku kroku nebo zatřetí že mě tyhle školící pindy na úrovni základky vůbec zajímaj? A jestlipak ten jeho krokoměr měří, i když přejde člověk na červenou – napadlo mě, ale tento zoufalý dotaz jsem nevznesla, protože Karlsson by otázku nepochopil, jakož by nepochopil snad žádný vtip.
“… 1410 kroků na jeden kilometr. Pokud máme nastavenu délku jednoho kroku jako 60 centimetrů … nebo 70 centimetrů?”
Prostě samý čísla, kdy se něco někde koná a hovno z toho. Ani zmínka o tom, jakej je, co chce, ani jednou se nezasmál, natož sobě. Jediná věc, co jsem se dověděla, že raději letí letadlem, a má v oblibě jižní Evropu a Brazílii. Hned se mi vybavil brazilskej bubeník, svůdce těžkýho kalibru, muž jaxepatří – tenhle měsíc mi volalo nějaký telefonní číslo z Berlína, to byl asi on, ale já cizí čísla neberu a hotovo. A Karlssony taky neberu.
Na zastávce tramvaje č.20 se tedy loučíme, podáváme si ruku. Povídá:
“Tak ahoj, hezký večer a užívej energii. Pozitivní energie ti dost chybí,” řekl odvážně.
Ty volééé, no bodejť, když se víc než hodinu a půl namáhám s konverzací a nudím a šlapu ostrým tempem po dláždění a dávám najevo, že mě nebavíš! Kdo z nás je PMS?!
Uff. Chce se mi zařvat a dát si panáka!
.
* * *
Koupila jsem si vermut a přiznávám, milí čtenáři, že během psaní tohoto reportu jsem ho celej vypila. Tři čtvrtě litru. 14,4 % alkoholu. A nemrzí mě to.
A na náplavce mě hned tak někdo neuvidí. A na seznamce nikdy.
.
Heeeheeeéééé… :-D :-D
Milá Liško. Toto, na cos narazila, je naprosto typický reprezentant mužské části seznamek. Ne “v mírném rozechvění”, ale v totální křeči, kterou si ale dotyčný jen z velmi malé části přiznává. Pořád mluví (a některým to vydrží ještě několik dalších setkání, někteří to mají typický znak, pouze s epak změní intonace a pohodovost mluvení), aby zakryl tu nejistptu, a protože neví co a kudy, chybí skutečná společná témata, tak školí, což je součást natřásání peří, neb kdo školí, předvádí, co všechno ví a jak si ví rady.
A když si připadá jako blbec, protože ta ženská je evidentně chytrá až chytřejší ne on, ví co chce a poradí si sama, tudíž je školenínevhodná, vzdá to s tím, že tu ženskou definitivně proškolí o jejích vážných nedostatcích v postoji vůči životu a odejde středem…
Hele, fakt, fakt, fakt, ser na seznamky. Pokud tedy nemáš v úmyslu vybírat jehlu v kupce sena. Nebo spíš ve velkokapacitním seníku…
Prubni opáčko u mejch reportů ze seznamky, najdeš mnoho společných znaků. :-D
A eště jedna věc: Aktuální inzeráty na hlavní straně bývají zhusta placené pro lepší zviditelnění – tedy jsou tam drtivou většinou “lovci” a “ležáci”. Když si otevřeš více seznamek, občas najdeš na úvodních stranách téhož člověka.
Hledat nutno spíše v pozadí. A vybírat z těch, co tam nejsou dlouho.
No a co jako by měl ten muž dělat?
Já jsem se tedy neseznamoval s holkou už hodně dávno. Ale kdyby k tomu snad mělo znovu dojít, taky bych nevěděl, co říkat. Muž je připraven ženu poslouchat, nebo se tvářit, že ji poslouchá (v manželství) a chápe. Ale když ta žena mlčí nebo říká “hm hm”, to co?
Ještě štěstí, že tyhle pokusy už dělat nemusím.
Milan
ru,
seznamky mě nikdy netáhly. A už to tak zřejmě zůstane. Jsou trochu smutný.
“vzdá to s tím, že tu ženskou definitivně proškolí o jejích vážných nedostatcích v postoji vůči životu a odejde středem…”
Jo, přesný.
Celou dobu jsem si říkala, že jsem už zapomněla, že existujou i úplně jiní lidi než já a než “mí” lidé, s kterými se potkávám. – Tak jsem si to právě připomněla.
4 Milane,
aspoň by mohl trochu registrovat, jak reaguje jeho protějšek na to které téma. Já na téma pracovní reagovala živě, se zájmem. A v podsatě i na další. Ovšem nepotřebuju slyšet třikrát totéž – to se asi jako idiot cítí každý, když mu někdo banální věc říká potřetí a ani ho nezajímá, jakou reakci to vzbudilo. Já tomu říkám despekt, tupost, sociální neschopnost.
Od muže na rande (!) toto opravdu neakceptuju jako normu.
Čekám nějakou galantnost, zájem, vyjádřené potěšení ze setkání. A ne že mě pošle po schůdkách dolů, ať si koupím pivo.
To ale není ani křupan. Je to prostě člověk, co neumí jednat s lidmi.
4.
Milane, a proč by se musel snažit něco dělat?
Proč se snaží udělat dojem?
Neudělal by daleko víc, kdyby se nesnažil dělat, ale prostě si jen užil chvíli, jako by ta ženská byla kdokoli, třeba jeho spolužačka?
Pokud se snaží, je to blbě, vede to do záhuby, pokud se nesnaží a je mu podobné chování vlastní a normální, ok a ádijé, proto je nejspíš sám a bloudí po seznamkách. Tak ať bloudí dál, nikdo není povinen druhého zachraňovat a přijímat, co mu nevyhovuje. Natož za to být vděčný. (Jak si tito pánové zhusta myslí, že by žena být měla.)
6.
Jo, ti chlapi na seznamkách, co neloví, v podstatě jen neumějí jednat s lidmi.
Ale to neumí spousta lidí, protože neumět jednat s lidmi znamená v podstatě jen neumět jednat tak, aby se to druhému líbilo.
Což zas nemusí být až taková vada, taky to může být projev osobnosti osobité, a když ten druhý chápe, vo co gou, leccos se ve vztahu může zesynchronizovat a otupí se hrany, když se lidi navzájem poznají, jak co u nich funguje a jaké mají projevy treakcí na co.
Horší je, že ti chlapi (píšu z pozice ženské, takže ženské tam neznám) na seznamkách většinou nevnímají signály od druhého.
A nereagují na ně vůbec nijak.
Musím napsat, že moje jehla z kupky sena je sice taky osobitá, ehm… – ale vnímá. A i když někdy pro mě podivně (i proto, že se mnohému teprve učím rozumět), tak reaguje.
A to je docela prima pocit vědět.
Liško, naopak, piš seriál z chození se seznamkáčema! Skvěle jsem se bavila, i když to bylo tak vtahující do děje, že jsem se v některých okamžicích oklepala jako by za mnou někdo zavrzal zubama :)
I když teda nezodpovězená otázka je, jestli by byl stejně otravnej, kdyby to byl vizuálně nadprůměrně přitažlivý kus, co by ti navíc nebezpečně voněl! Jasně, že ty největší kalibry – posílání pro pivo a blbý poučky, by mu asi neprošly. Anebo bys je v té záplavě přitažlivých podnětů přeslechla:)
6. “neumí jednat s lidmi” – třeba je takovej přirozeně. navíc podle popisu hodně introvert a kdoví co má za sebou a problém v práci a kdo ví jak dlouho je sám a 46 let ….prostě nekompatibilní k tobě…jsi extrovertka a žena činu a energie…..a zvyklá na jiný chlapy – akční hrdiny :-) tenhle klidas nic pro tebe….
žádný drámo, vyzkoušela sisi to a můžeš v klidu ze seznamky vybírat dál, nic se neděje. :-)
10. z mý osobní zkušenosti – jít na seznamku a pak s někým na rande bez velkého očekávání, pak je to pohodově strávený čas. a užívat si právě co je.
a tady v článku píšeš: “I když vypadá jako plachej suchar a má předpotopní brejle – asi stará fotka…“
takže jsi si s tímhle člověkem vyšla na rande a pro tebe nezklamal :-)
zkoušej v seznamce dál, nemáš co ztratit. :-)
12
Čas, Barčo.
11.
Nikdy nejde jít na rande bez velkého očekávání, protože pořád vnímáš minimálně očekávání napjaté jak struna na druhé straně. A nebo naopak vnímáš, že nebýt seznamky, tak s tímhle člověkem bys nikdy svůj čas trávit nechtěla. (Pokud nenapíšu přímo ztrácet.)
Na rande v reálu taky nejdeš s každým, kdo ti ho nabídne. A Barčo, u těchhle lidí, co jsou seznamkoví ležáci, je důvod, proč jimi jsou.
13. nojo no, když lidi chtěj všechno hned a nejlépe dokonalý a pak jsou zklamaný…..
čas – čas je i na tý seznamce, kdy se tam rozkoukáváš, zorientováváš, ubíráš ze svých očekávání apd. a pak to jde volněji, přirozeněji, bez křeče a právě těch velkých očekávání a pak se to právě stává i ten čas s těmi strávenými lidmi příjemnější. (teda pokud člověk nezažije nějaký hodně špatný extrém s tím dotyčným).
Nerozumíme si. Čas je to, co ztrácíš na seznamce, když se scházíš až takhle na slepo.
Nejde o to chtít a očekávat dokonalost. ale o to, že kolem čtyřicítky už se znáš (aspoň doufám, že i ty) natolik, že víš vcelku rychle, co pro tebe nemá smysl lámat přes koleno.
A přitom právě kolem t čtyřicítky zaíná cena tvého času (v životě) stoupat.
přece si na té seznamce chlapy vybíráš. – s kým si píšeš a pak se třeba sejdete, nebo naopak to utneš. Ne, lámat přes koleno ne, to určitě ne. to jsem neměla na mysli…..no mě spíš udivilo, že si Liška vybrala pro rande “toho suchara” :-) jsou tam různí lidi, i velký akčnáci a taky že si nevybrala třeba přímo vrstevníka – nebo o rok, dva mladšího třeba….
“A přitom právě kolem t čtyřicítky zaíná cena tvého času (v životě) stoupat.”
tak, ale u sebe to mám tak, že shánět partnera – u mě není hlavní smysl, právě proto, že ten svůj život si umím naplno užívat i tak jak je, takže jakýkoliv chlap v mým životě je pro mě oživení, ne hlavní náplň. ale je to daný prioritama. když někdo třeba rodinu, děti, manželství – tak samozřejmě na ten výběr partnera se soustředí víc.
v současné době od sebe odháním v reálu muže ve věku 33-35 let, co by rádi chtěli se mnou mít něco fakt vážného :-) (tu rodinu).
17
Četlas Liščin článek, Barčo? :-)
18
O tom ale ten článek taky nebyl, že ne… :-)
Právěže Liška má taky svůj život vyplněný a nemá potřebu toho chalap kdovíjak shánět.
Článek byl odlehčené vyprávění o tom, jak to dopadne, když tě do toho vtáhne kolegyně v dobré víře, jak ti nepomáhá.
Myslím, Barčo, že to máme tady víceméně všecky stejně, že nepotřebujem chlapa jako záchranný kruh pro smysl našich životů.
O to zbytečnější pak je trávení času randema s kdekým ze seznamky.
A ve finále nakonec i vůbec pročítání nějakých seznamek a dělání si nadějí, že by to mohl být ten nebo onen na obrázku nebo za větama, v nichž stejně víc vidím svoje představy než jeho samého (stejně tak to má on s větami ode mě).
Ru, nedělej ze mě blbečka prosím.
četla.
já sice vím, že ty všechno víš nejlíp, ale Liška tam jasně napsala, kooho, že si tam pro osobní setkání vybrala a pak teda napsala článek o tom “nemožným” chlápkovi. sice chápu její rozčarování, ale co vlastně čekala se svým výběrem? že? a navíc napoprvé na seznamce.
To asi kdejaká ženská, já taky, i když poslední dobou už míň. :-D
Fakt je, že poslední dobou se věkový průměr rozšiřuje od těch pětatřiceti směrem nahoru až k šedesáti (tam už bez plánů na rodinu, samo).
Ale ve věku to odmítnutí jaksi netkví, že…
22
Ale jak si ho vybrala…
Ukázala prstem víceméně nazdařbůh na jednoho, co byl mezi slepými jednookým králem.
A pak si s ním vyměnila místodomlouvací mejl, z něhož hned od začátku měla pocit, že ten člověk má tendence zbytečně poučovat. Nicméně šla.
To se ti zdá jako vybírání si? Fakt?
22
Navíc mi nejde o to dělat z tebe blbečka, spíš tě přibrzdit, protože mi přijde, žes naskočila na oblíbené téíma v oblíbeném tónování, “jak žít spokojeně a být ideálně ve vztazích se všemi okolo poté, co se zbavím přehnaných očekávání”. Jenže to se tu (i jinde mezi námi) už probíralo mockrát a opravdu mi nepřijde, že by zrovna o tomhle článek pojednával.
Na seznamkách jsem to zkoušela několikrát, a k tomu, co tu popisuju jsme dospěla pokaždé.
Když pudu večer pařit do hospy, je víceméně jedno s kým.
Když pudu odpoledne někam s někým a dokonce ve dvou a má to být odpočinková záležitost při vzájemném dialogu či alespoň příjemném naslouchání, tak si sakra vyberu, s kým tomu ten čas pověnuju..
A jinak ano, velký akčňáci jsou na seznamkách taky – ale buď jsou to lovci, nebo mívají k tomu velkému akčnění taky velmi veliké požadavky na partnerku a nezřídka až sklon k absolutismu ve vztahu.
To, že lidi končí na seznamkách, má skutečně v 99 % případů jiný důvod než obvykle uváděný nedostatek času či příležitostí k seznámení.
nehledě na to, že na tý seznamce máš všechno naservírovaný jak na talíři – věk, lidi co o sobě píšou….zájmy, motta…stav….co hledají apd. ta možnost výběru a tý selekce tam je dost velká – a i tohle síto, když to čteš šetří čas.
24. a právě proto, jsem napsala – žádný drámo, vyzkoušela si to a může sama vybírat podle sebe, psát, reagovat, scházet se s kým chce a pokračovat dál apd.ted si to zkusila s malou pomocí od kolegyně a nyní je to na ní. nevidím v tom problém.
27
Píšem každá o něčem trochu jiném.
Kdyby si měl avybírat na seznamce, viděla bych to takhle:
– zaregistrovat s ena třech až čtyřech největších seznamkách, přednstně na těch neplacených, ale na jedné i placené (Seznamka/rande, štěstím atd.)
– důkladně prostudovat nabídku dle parametrů (věk, bydliště, rodinný stav, vzdělání) na všech těchto servrech
– vymyslet roiginální přitažlivý, ale nic neslibující slogan seznamovacího profilu
– bez milosti filtrovat (neodpovídat či stručně odmítnout, ale časem skončíš u nereagování, sté slušné odmítnutí, z nichž půlka na pitomce nefunguje, umoří i vola) všem, co
– reagovali, přestože jasně nevyhovují mým zveřejněným požadavkům (například ženáči, pokud požaduju nezadaného, dvacetiletí hledající sex se starší paní, přestože mám zadáno, že hledám pětatřicet a vejš),
– píšou s velmi hrubými chybami, s bídnou slovní zásobou, zcela bez ianterpunkcí (diakritika nerozhoduje, z mobilu je to naprd), v jholých větách evidentně jen střelba od boku jak na běžícím páse,
– píšou vulgárně nebo naopak samé zdrobnělinky a přeslazená šišmáníčka.
– se zbytkem zkusit vyměňovat mejly, testovat změnami témat či nečekanými obraty v konverzaci,
– nečekat skutečný regulérní trvalý vztah. Nicméně když náhodou bude, bude to samozřejmě supr, prý se to jednou za sedm let někomu i podaří.
otázkou spíš je, jestli tohle Lišku natolik odradilo (ten její osobní ne moc štastný “ne- výběr”) že už na seznamku nepůjde, nebo naopak, to zkusí za čas sama volněji a uvidí – a bude mít novou třeba úplně jinou zkušenost.
Herdekm ono to neformátuje odrážky do podseznamu.
Tak si to nusíte přežvejknout, odrážky 5 – 7 patří jako podseznam pod odrážku 4.
Jo, a to mi ještě vypadly odrážka, co patří pod ty, koho je třeba vyfiltrovat:
– všechny, co jsou na více seznamkách více než půl roku
– všechny, co jsou v placených zviditelněních se
Taky jsem kdysi seznamku zkoušel. I když v trochu jiné situaci.
Nejlepší odpovědi přišly na inzerát, kde jsem popsal situaci, ve které se nacházím a co se tak asi dá ode mě očekávat.
Kolegyně to asi myslela dobře, ale na tradiční seznamkové fráze “… se zájmem o vše dobré” a “léto se nezadržitelně blíží” nikoho zajímavého nenajdeš, neb neinspirují ničí zajímavější stránku. Si myslím.
33. přesně. spousta lidí má na seznamkách i fotoalba třeba z cestování, z hor….z různých míst, dá se na to lehce nenásilně navázat lehká nenásilná konverzace…..a dál se vidí časem….
Jo, taky jsem měla album s fotkama. Nenásilně na to navazoval každej druhej chlap. Většinou “Hezký fotky, půjdem spolu fotografovat?” Nebo “Zajímavý fotky. Taky rád fotím, i když jenom mobilem…” – a dál už to bylo standard. Prostě tah na branku skrze to, co si mysleli, že mě nejvíc zajímá a co mi polichotí.
Ale co má v hlavě doopravdy, na to stejnak musíš přijít jinými způsoby.
Krom toho, že na seznamce skoro každej rád čte a poslouchá kvalitní hudbu a občas se nějak hýbe, protože ví, že to tak ženský obvykle chtějí, tak o zájmy nejde i z jiných důvodů:
Pro to, jestli s daným člověkem půjde vyjít, jet jako parťáci, nejsou jeho ani moje zájmy úplně to hlavní. Je mi v podstatě jedno, jestli jezdí motorce, nebo hraje šachy, já umím oboje stejně blbě a oboje jsem případně schopná brát jako jeho výsostné území, kam bude chodit relaxovat na odpočinek ode mě. Pro vztah jsou na druhém pro mě důležité jiné věci.
A ty se do kolonek seznamek napsat nedají. Ty se musejí vyčíst mezi řádky soukromé korespondce a vyžít v čase stráveném spolu.
Jo, pokud hledám někoho jen na sex či občasný pravidelný sex, tak tam seznamka slouží dobře.
Taky ověřeno.
Sranda byla, jak mi někteří v reakci na moje fotoalbum posílali svoje fotky, a já nevěděla, co s tm mám dělat, jestli jimmám chválit něco, vo mi přijde strašný – námětem i technicky – nebo jestli to mám upřímně zkritizovat a bejt za nafoukanou blbku… Tak jsme většinou dělala mrtvýho brouka, nereagovala, a oni tuhle kapitolu rozvíjení snahy o vztah o to rychleji přeskočili a šli v komunikaci rovnou tam, kam by byli šli i bez těch fotek. :-)
33. jsem si vzpomněla na bývalou starší kolegyni z práce – takhle si našla přítele zahrádkáře a knihomola introverta v jednom :-) probírali kytičky a pak seznam knih co četli.
zrovna zítra jedu na výlet s jednou kamarádkou a teď se mi tak vybavilo, že jsme se vlastně poznali někdy před deseti lety na seznamce.
Psali jsme si,setkali se,jiskra nepřeskočila a píšem si,voláme a setkáváme se vesele dál.
A to dokonce ve třech,protože jsme přibrali ještě jednoho zoufalce,se kterým to bylo úplně stejně jako se mnou.
Takže seznamky bych nezatracoval i když už pěknou řádku let už je ani nečtu.
39
Já je nezatracuju, taky si občas píšu ještě furt se zedníkem, co jsem si původně myslela, že vypadá jako uherskej šlechtic, ale pak jsem zjistila, že spíš jako viking. Respektive on mi čas od času referuje o svojí lásce, co na seznamce našel, a já se při jeho romantismu až naivním děsím, kdy přijde zklamání, jestli ho ta jeho jen využívá, jak se mi občas zdá…
A navíc jsem výšejc nahoře už psala, že můj momentální skoro-nevztah je taky ze seznamky. A jsem ráda, že je, akorát holt zase je to jinak, než jsem si myslela, že už to napříště bude. Nudná klasika společně tráveného času o víkendech a veřejně se k sobě hlásícího partnerství před celým světem včetně příbuzných a dětí z původních rodin mi asi nejni souzená.
(Na druhou stranu se toho s ním fakt docela dost učím.)
Prostě seznamku proč ne, ale na trvalej vztah se vším všudy pro ženský našeho typu to nevidím. Spíš to brát jako panoptikum, ze kterýho občas může vypadnout nějakej nestandard zajímavej vztah kamarádskej. A nebo ten “jensex”.
Otázka, jestli tohle je to, o co stojí Liška.
38
No vidíš, tohle by mě nebavilo. Takhle písemně probírat svoje koníčky. Nemám potřebu. Baví mě písemně plkat o nemsrtelnousti chrousta. :-D Vtipkovat a dělat dvojsmyslný narážky.
A nebo pak psát srdceryvnosti.
Takže tenhle můlj momentální to vyhrál, když vydržel v mých slabších chvilkách zeslabených ještě k tomu ěnjakou tou deckou číst filozoficko psychologické srdceryvné poetoeseje, ba dokonce občas na nějakou i reagoval dalšími úvahami nikoli mimo mísu a dokonce si je občas i pamatoval více než týden.
41. no prostě si padli do noty a zaujalo je společný téma, zájem. tím začali jemně konverzovat nejdříve přes net a pak i v reále randili. :-) a jak jsem napsala, bývalá starší kolegyně, takže dnes je už v důchodu a užívají si to po svým :-)
Ahoj Barčo,
jak jsem tě tu zahlídla, začala jsem jásat, že je o tobě zase slyšet.
A jásám pořád!
Ale takovou trpělivost jako rulisa s vysvětlováním já asi nemám. Tak jen to, co nebylo viditelně předznamenáno:
Na začátku článku jsem se uvedla jako člověk, co NENÍ nikde na seznamce (kdybych tam chtěla být, tak bych tam byla), a na konci článku píšu, že na seznamku NECHCI. Není tam žádný vývojový oblouk, ten článek nemá žádnou ambici něco měnit ani v něm není žádná pochybnost o mojí momentální chuti být na seznamce.
Ty hned spustíš mozkové závity a hledáš tam víc, než tam je :). V tom článku není nic. Je to jen deníkový záznam. V tom článku žádná myšlenka není, nepřemýšlí se tam o ničem, je to úplně prvoplánový popis a to z pohledu jen jednoho účastníka.
Je to prostě nezdrženlivé vylití zážitku bez očekávání. Bez nároku na řešení. Není , co hledat za východisko, pointu, myšlenku ani překvapení. Není tam.
A to setkání bylo z mé strany taky bez očekávání. Nic víc, než je psáno – očekávala jsem, že to bude naprd a bylo. Možná to působí divně, že na začátku je totéž, co na konci, bez vývoje, řešení a očekávání, ale je to tak. Je to jen vylití se pro úlevu. Jen sranda. Jestli to nepřipadá jako sranda tomu pánovi nebo komukoli jinému, je mi jedno, tím se nezabývám.
Jediná myšlenka je:
Jsem lehce překvapená, že jsem už zapomněla, že existují i zcela jiné typy lidí, než jsem já a s nimiž se dobře cítím / bavím / žiju /diskutuju / přemýšlím / nebo vůbec nepřemýšlím / spím / jím / potkávám se / a dělám grilovačky :)
ad 43: To je náhodou dobrá myšlenka – v tom posledním odstavci uvedená. člověk si pak jinak váží toho, co má: lidi, kteří podobně smýšlejí, mají podobné zájmy, popř. životní styl …….. to vůbec není málo. Já třeba sleduji, jak zajímaví pro mě lidé mi chodí jako studenti. Prostě jsou přitaženi mou energií a pak je práce s nimi jedna radost a klidně bych s nimi chodila i na kafe mimo práci. A s někým nenavaážu a nenavážu a jsme si protivní, takže to vždycky nějak dopadne tak, že z kurzu předčasně odejdou nebo si jej neprodlouží nebo vůbec nanastoupí – není jich moc, ale ten kontrast je zřetelnej. A týká se to i dětí. Většina z nich mě miluje (tím dětským způsobem) a já je a jsou děti, ke kterým hledám jen těžko cestu a ony ke mně, přestože děti by měl mít každý rád už jenom z toho důvodu, že jsou to děti. Tak mě napadá, obecně, že je to o tom naladění. S tím člověkem u řeky jste neměli nic souladného. Já nevím, jak se to zajistí a pozná, ale asi v osobním kontaktu jedině nebo nějak na dálku intuitivně. A takový člověk by tě neiritoval ani s PMS anebo třeba byste se i pohádali, ale pak se tomu zasmáli, bylo by ti s ním dobře, i když by bylo ticho nebo i když bys byla jinak naštvaná na celý svět. Musí to být spojenec.
………. a ještě se to naladění v čase proměňuje. Takže dlouholetá velmi blízká kamarádka a spolupracovnice se najednou odladí (po nějaké životní změně) a už jí vadí snad i to, že existuji. Prostě s tím nic nenaděláme – přitahujeme a odpuzujeme lidi dle svého vyzařování. A zase podle toho, kdo nám chodí/nechodí do cesty, můžeme pozorovat, co vlastně vyzařujeme. Jsou to takový řeči jako z knížek, ale prožívat to na vlastní kůži, je fascinující a dost zajímavý. Mě to stále překvapuje. A začínám to mít malinko pod kontrolou, malinko.
Hledat spojence v životě ………. je prima. A on už se mezi nimi nějaký ten superspojenec (partner) časem najde. A i kdyby ne, každý další souladný je požehnání.
Lenko,
žejo, je to zajímavý!
psice 9,
a to je taky zajímavý. A spíš si myslím, že by to neladilo, ani kdyby se stejným dojmem nebo se stejnými slovy v ústech byl ten člověk superfešák. I kdyby to šlo takhle namíchat. Myslím ale, že nejde, že takovej člověk ani nemůže bejt superfešák, který se pěkně nese a příjemně usmívá na svět a cítí se uvolněně (ne superfešák, co se prsí a chce být obdivován).
A na druhou stranu kdyby dělal jen to – příjemně a uvolněně se nesl – hned by byl krásnější a lidi by na něj reagovali taky přívětivěji.
Jenže člověk nejistej, co vypadá, že neumí na sebe vzít rozhodnutí a lehounký risk, kam si sedneme, a zeptat se jasně, co si dám k pití, a prostě jednoduše se špetkou galantnosti a minimální péče to objednat nebo mě jen někam usadit, jen si koutkem oka všímat, co člověk vedle něho, jen vnímat, že mě nechává někde plandat za sebou svému osudu, a nepostará se o nic…
To je člověk, co ve skutečnosti o druhýho nemá zájem – tak se mi to jeví. A co se bojí říct o sobě cokoli osobního, natož šťavnatýho. Bojí se něco pustit. Cokoli. Bojí se šlápnout vedle, a tak mimoděk šlape vedle v jednom kuse a chrlí nepřetržitý proud banalit. Bojí se říct, čeho se bojí a co mu nedělá dobře. Bál se okamžitě reagovat na to, co jsem řekla a jemu nebylo po chuti, natož reagovat na to (jak snadné!) žertem. Takže žádný skutečný dialog nevznikal :)
Bojí se “něco na sebe prásknout,” jak říká jedna kolegyně z výcviku.
Bát se “něco na sebe prásknout” mi připadá úplně normální u dospívajících, u mladejch lidí. Ale u starších moc ne, beru to jako známku toho, že jsou neuvolněný.
Mimo jiný s takovejma lidma asi sex těžko uspokojivě provozovat.
Ale třeba mu to prostě nestálo za to, za námahu. Dost možná po krátké chvíli taky věděl, že se k sobě nehodíme. Tak co by “pouštěl.” Nemusí. Pak ovšem ten čas není vůbec pěkně strávený, ani nic zajímavýho z rozhovoru nevyleze, ani ťuk.
Snad natrefí na někoho k sobě a trochu se uvolní a bude to fajn. Spíš bych to viděla na nějakou semetriku. Neumím si představit jinej typ vedle něj, že by ho snes, jinej typ reakce než s ním dominantně mávat.
Možná to byl Asperger…
Ahoj Liško:-)
Teprve dnes jsemobjevila při práci Tvůj komentář k jednomu příspěvku u mě..
Tímto se ti omlouvám,že jsem na něj nereagovala..Každopádně jsem se s radostí proklikala na Tvůj web a s ještě větší radostí si přečetla Tvůj článek,který mě v těchto dnech velice příjemně pobavil a naladil..
O pms vím své a oseznamkách a seznamování se nemá cenu rozepisovat..:-)
Díky za krásné ráno a sleduji Tě:-)
Bi
F. 46,
no, možná!
Brigit 47,
ahoj! Všichni jsme pořád sledovaní. Ale paranoidní jen někdy :)
Takže s radostí můžeme pokračovat ve sledovačkách.
Liško, jen na tý seznamce pěkně zůstaň a přines další report z rande naslepo.
Já na seznamky nevěřím, ne u sebe, ale kdysi jsem přece jenom podlehla nátlaku a založila si tam profil. Z té asi stovky vzkazů, co mi přišly, než jsem ten profil smazala, jsem odpověděla na dva, co neobsahovaly: “Ahojky, kuk, vypadáš jako moc milá slečna, hledám prima holku do nepohody, zajdeme na zmrzku?, nevadí, že jsem ženatý?” + gramatické chyby. Jeden byl doktor, co byl úplně normální, ale tak normální, že už když jsem odcházela z vinárny, nepamatovala jsem si jeho jméno. Ten druhý byl podnikatel, který si pod sebou podřezal větev (teď vypluje na povrch má povrchnost), když mi napsal, že ho poznám podle červené lyžařské bundy (šmarjá, jsme na Aljašce, že by v kabátu umrznul?). Ale neutekla jsem, takže na mě pak na celou restauraci vybalil dotaz: “A jak dlouho seš singl?” (Měla jsem mu odpovědět, že vlastně nejsem singl.) Vlastně bych u něj ale měla ocenit – byť asi ne úmyslnou – upřímnost, protože mi vyklopil všechny své budoucí plány včetně toho, že mu vadí český podzim a konec zimy, takže to by žil v Karibiku, a až bude mít děti, odjede s nimi žít aspoň na rok do Austrálie, aby se naučily anglicky.
No tak to já ne.
:-)) Lyžařská bunda – asi fakt neměl rád zimu :)
Já na seznamce asi nezůstanu, protože ta registrace, co na seznamce provedla kolegyně, se nezdařila plně, takže tam myslím jsem vedená jako muž :)
Liško, nevzdávala bych to, o to by tady mohly být zajímavější články!:o)
Nojo, ale přece jen radši píšu o sobě furt totéž, než o lidech kolem, kteří o tom nevědí (asi už to mám jako zvyk z práce – mlčenlivost). Ať si to píšou sami! :)
No ale není větší srandy než se na blogu smát jiným lidem. Do chvíle, než ti na to přijdou:p
To jo!
Už ti volal ing. Hroch? :-)
Telefonát očekávám během pracovního týdne!
To se ví! Jedině v pracovní dny, seriózně.
Jestlipak ing. Hroch dbá na bezpečnostní zacházení s varnou konvicí, když ji má označenou?! To znamená bez dozoru nechávat konvici bud mimo podstavec, aby nedošlo k nenadálému zkratu a požáur, anebo ji nechat na podstavci, ale vytáhnout šňůru ze zásuvky! A revize, revize varných konvic je myslím jednou ročně. To jistě ing.Hroch má na starosti, když ji má podepsanou.
(aha, radši to překopíruju k tobě na blog)
Liška 45.) Nejde to namíchat. Alespoň u mě ne a to je třeba pro mě důvod, proč bych se nedovedla zamilovat na ulici na první pohled, ani na první větu. A ještě co se týká toho “na sebe něco prásknout”. Ono je to těžký, protože každej má ty hranice něčeho, co se už nehodí na sebe říkat při standardní společenské konverzaci, nastavený úplně jinak. Třeba je pro něj ten vrchol Birell k obědu. Nebo odvaha s neznámou Liškou vyrazit na náplavku. To je zajímavý téma, včera jsem ho probírala s několika lidma a můj názor je, že stojí za to se potkávat s úplně neznámýma lidma, protože a) se člověk vykopne z komfortní zóny (duševní strečing) a b) od 9 z nich se nemusíš dozvědět vůbec nic, zato ten desátej je jackpot (i kdyby jste se už nikdy v životě neměli vidět). Je skvělý, jak tohle děti dělají úplně automaticky – Žmur je schopen mi říct, že má nového přítele malého Portugalce, se kterým dvacet minut ve společném úsilí tahal žížalu z květináče a to bez ohledu na jazykovou bariéru. Tím jako nemyslím, že je super nápad sednout se k cizím lidem na deku, napít se jejich vína, vykrkat abecedu a pak stočit rozhovor na úchylky. Spíš nezůstávat jen mezi podobnýma lidma z tvých kruhů, se kterýma je to fajn a pohodlný, protože tím ztratíš zázrak plného spektra:).
Podle mě to byl statečný muž. přišel a vydržel.
Dovol, ratko. Ještě aby ne – ON je na seznamce a chce se setkávat.
tak jo :-) oba dva jste byli stateční a vydrželi
58,59:
no jo,ale on na tu schůzku určitě šel s naší mužskou mantrou “veni vidi vici”.
…a odcházel “přišel jsem,viděl jsem,vydržel jsem”:-0)
60 správně!
61 já odcházela s tímtéž.
62. domnívám se toho co jsem četla, že tady bylo očekávání v souladu s tím co jsi taky obdržela. odmítnutí (vymezení se negativně) od začátku do konce…
63
nechápu termín “vymezení se negativně.”
Očekávání bylo nula nic a výsledek mnohem pestřejší :-)
64. že jakože blbě pestře… že co udělal tak udělal špatně :-) utíkám teď pryč… takže až večer. zdravím.
65
špatně? Spíš ne-společensky, nesociálně, negalantně.
– akorát už je to víc než tři dny a skoro si to už nepamatuju.
66. no to asi k tomu patří, jinak by nepotřeboval seznamku. Galatni, společenský a sociální muž se líbí každé :-))
67
Ajóó! Tos vystihla.
Viz 26. :-)
Podstatou seznamek asi je, aby se našli cca stejně divní lidi. :-)
70
No a to je podstatou partnerských vztahů vůbec :)
A smůlu, anebo naopak štěstí mají ti, co už zjistili, které typy lidí je lákají a nasedají na jejich specifičnost. Já jsem zrovna v té skupině, co má smůlu, protože ještě nepřišla na to, které jsou ty schůdné podobné typy, a ne pořád ty atraktivní přitažlivé na první střelu.
Protože ty zrovna pro mne jsou konkrétně typy pro soužití nemožné.
Takové, od kterých budu muset stejně prchnout, krachne to před finále nebo to krachne, protože žádné finále není možné,je nemožné.
Protože já vždycky prchnu před finále.
O čemž pojednával předchozí obrázkový článek.
57. perfektní!
(líp se snad ta podstata vyjádřit ani nedá)
71
Takže vlastně je docela dobře možné, že jsi před AH prchla nikoli z doůvodů jemu a sobě uvedených, ale proto, že už se to moc přibližovalo úspěchu a bylo potřeba najít něco, čím to stopnout… ?
73. teď se to tak jeví… :-)
73, 74
Ne, já si Akčního Hrdinu vybrala jako “svůj typ” už proto, že s ním žádného finále dosáhnout nejde, soužití nejde, jemu o něj nejde. Takže žádné finále nenastane, je to vlastně v tom ohledu “bezpečné” a já musím prchnout, když pro sebe definitivně odkreju, že do žádného finále nepůjdeme.
Už není, k čemu se přibližovat. Tak není, proč tam být.
Kdežto v manželství to do finále od chvíle svatby začalo směřovat, teprve jsem si to uvědomila naplno, a prchla před finále.
… 75 zní trochu popleteně.
Prostě Akční Hrdina je ten typ, co mě to k němu táhne, protože můj organismus tuší a reaguje na jeho signály, že mi nehrozí typické manželství se vším všudy. Takže je to bezpečné a táhne mě to tam.
I kamarádit s muži je to pro mě bezpečné, příjemné, zábavné.
Jenže pak si naopak uvědomím, že to nevede nikam, že CHCI manželství se vším všudy.
Před kterým ale tolik prchám, protože nechci být moje máma (v manželství). A přitom jsem podobná jako ona.
Takže asi ještě nějaký můj mámo-krok nebo anti-mámo-krok chybí, aby to šlo po mém.
76. podle mě, je všem tvojim vztahům společné jedno. touha aby to bylo po tvém – poslední věta. a to je asi neslučitelné (zatím) s plnohodnotným vztahem.
77
nebo úplně naopak:
nemám žádné po mém ve vztahu, protože se přizpůsobím.
“Aby to šlo po mém” se netýkalo (chodu) vztahu, ratko, ale mě jako jednotky.
… 78 ale i to bylo vyjádřeno dost blbě.
“Po mém” mělo znamenat
že jednoznačně vím, uvědomuju si, co chci a proč, a taky vím, co proč dělám, jaké rozhodnutí dělám z jakého důvodu, co všechno je ve hře krom prvoplánových důvodů. Vím, co na mě působí a odkud se to vzalo, proč zrovna to na mě působí a jiné věci zase ne, které působí zase na jiné lidi.
A pak jsem schopná nenaskakovat na nic, co je “typické” pro mě. Ani na typické muže, kteří se mi líběj. Zatím. Nebo spíš líbili.
… jestli teda vůbec někdy tohle je možný dokázat :)
79. tedy spíš není to možné… teda opět jen moje domněnka. Jelikož sama to mám nastaveno dost na neznámo, otevřenost neznámu… vývoj. Pak nemohu vztahovat mému, můj, jak chci já… nýbrž otevřenost přicházejícímu. ano sebereflexi, i touha porozumět tomu co se právě děje… ale pořád je zde významý prvek neurčitosti, novosti, nevědění.. to co nevím, neznám a třeba jednou poznám nebo ne… toto nevím si udržet je těžké. může to klouzat do polohy jen tak jak chci já, toto nechci, nelíbí etc. což znamená zavírání. bariéra. zeď. neporozumění. neláska…
Prvoplánové důvody jsou jasné a to je základní přežití tj. najíst se, mít kde spát, základní bezpečnost tj. rozhlídnout se zda se na mě neřítí auto… protože tělo je náš nástroj. Je třeba ho chránit. vše ostatní…. je otevřené. nadstavba. to čeho si všímám svobodně… protože mě to zajímá. to co mě zajímá pak ovlivňuje jak jednám a myslím.
dnes jsem si vzpomněla na psici (57)
seděli jsme s kamarádkou a jejím malým v kočárku u rybníčku na louce a byly tam maminky s dětmi.
malá holčička asi tak 4 roky měla v ručičce kytičky – sedmikrásky a jetel.
přiběhl za ní klučina asi o hlavu větší. holčička ho nadšeně vítala a volala na něj ” Kubo, Kubo” a dávala mu kytičku.
Kuba si ji vzal a odběhl. po chvíli přiběhl znova a řekl si Adélce (oslovil ji) o další kytičku – dala mu ji a on zase odběhl a za chvíli na ní Kuba vlítl strčil do ní a násilím ji ty kytičky z ručky bral.
holčička chvilinku stála jak opařená a pak se rozpřáhla a hodila mu všechny ty květinky do obličeje a rozplakala se a utekla…..
Barčo,
to je moc hezká příhoda, skoro minipovídka.
Nevím, jaks to myslela, že se váže ke kom.57, ale to je fuk,
je pěkná, skoro jako kus ruské divadelní hry :)
83. no, psice nakousla ty děti – Žmura….takže tak mě to seplo…
ale pro mě osobně při tom pozorování té dětské minipříhody ve mě zatrnulo…..
Kubové a Adélky…..jsme tak nějak všichni….
něco každý máme, něco každý dáváme, dostáváme a po něčem toužíme a občas tu a tam něco hodně pokazíme…ublížíme apd….
84. neodhadneš, nevymyslíš (nejde to vymyslet) přetáhneš přes hranu…..rozbiješ, ztratíš, zničíš….takže takhle nějak…..pak je líto….
85. a ted tu druhou stranu… zaprkneš se, urazíš, odmítneš, neodpustíš, zanevřeš… Která z těch dvou víc kazí? anebo oba stejně?? kdy je kazení kazením a kdy hrou, co to dokáže odlišit. dokáže jedna strana zvrátit výsledek? anulovat….
86. Ratko, nepřemýšlela jsem o tom takhle, nebylo proč.
prostě malá živá minipříhoda a něco s tím ti v ten okamžik zarezonuje….. a to co zarezonuje úplně stačí….přece nepotřebuješ dál vymýšlet nějaká teoretická dokonalá řešení….prostě okamžik a ten v tobě něco probudí, myslíš, že je to málo?
at už se to týká pocitu z minulosti z dětsví, nebo nějakého minulého ex vztahu….
prožiješ ten okamžik, uvědomíš a jdeš dál o něco malinko moudřejší, vědomější….
86. trochu mi tohle tvé smýšlení připomíná hru “na kdyby” ale o to v životě přece vůbec nejde.
hmm, jde. právě že jde. pokud chceš vystoupit z kola příčiny a následku, tak se přesně toto musíš naučit. buď tě to semele a budeš věčně po někom něco házet a věčně kvůli něčemu brečet… nebo se nad to dokážeš zvednout. Je to hozená rukavice. ty jsi viděla jak to funguje…. malé děti jsou naprosto otevřené, čisté a to to co dělají je naprosto čisté. vzájemně si ubližují jako zvířátka a pokračují v tom tak dlouho dokud se nezvednou nad ubližování sobě a jiným
A mě k tomu v 86 zase napadá něco taky trochu jiného:
“zaprkneš se, urazíš, odmítneš, neodpustíš, zanevřeš” znamená být vztahovačný.
Já jsem vztahovačná čím dál míň,což je skvělý, umožňuje to dobře přijímat a dokonce vítat kritiku apod.
No a já si taky už říkám: kde je ta druhá strana – kdy ne-vztahovačnost přejde k uhýbání, netečnosti, nadhledu, pozorovatelskému stanovišti, namísto stanoviště člověka-prožívajícího??!
Prožívajícího za sebe a reagujícího hned a za sebe, ne chvíli počkat, furt nic a najednou bum a reakce.
Prostě kdy se ze skvělé ne-vztahovačnosti stane odosobněná ne-vztahovost (k sobě samému hlavně).
Znamená to balancovat? Nebo to znamená podstoupit větší ponoření do své vztahovačnosti, do dětského světa. Jít trochu dolů do prožívání, byť trapně dětského? Protože nevztahovačný moudřejší je ten dospělý. Jenže když už to znamená uhýbání nebo hrozí uhýbání, mám teda zariskovat, hned se vrátit k sobě i za cenu toho, že moje reakce bude dětštější, byť osobní?
– – –
Možná jsou to už moc promyšlené psycho-koncepty, takhle v psaném textu, ale mluvím o svém zážitku, svých zkušenosttech,co se mi dějou. V současnosti.
89. nerozumíme si. prostě to proběhlo a zmizelo.
účty vyrovnané. holčička hodila květinky do tváře hošíkovi, který tlačil moc na pilu a neodhadl to – a tím taky přišel ” o zábavu s holčičkou” a bylo na něm vidět, jak to nečekal…..a kdoví co mu pak běželo hlavou, když tam tak stál a zkoprněle se díval jak holčička utekla…..
proběhlo to, skončilo to a zítra je nový den, jistě se tam příště potkají zase….a budou nové zážitky….
90. naprosto ti rozumím Liško, vím přesně o čem mluvíš. uhýbání je o strachu… vyhnout se. strach je vyhýbání se životu.
91. jo takhle… ano. přesně takto to cítím jako správné. rozejdou se a vše je čisté stejně jako předtím. neporušeně dokonalé. protože ta scéna se odehrála dokonale a beze zbytku.
82. tahle dětská minipříhoda byla vyjímečná i právě tím, že do toho nezasahoval žádný dospělý (to bývá málokdy) maminky seděly opodál a bavily se o svých záležitostech. :-) teprve až ta plačící holčička je vyrušila.
94. jasně, třetí osoba by to narušila…vnesla by do toho poruchu.
93, 94, 95
nojo, vlastně jo.
To je hezký, to se mi líbí, je to radosný v té ucelenosti.
92
ano, a zase s tím, že přesto /právě proto je strach dost užitečný. V nějakém čase a nějaké situaci. Akorát mě sere, že tu jeho míru neurčuju jen a pouze já, ale i to, co už je ve mně nastřádáno (z raného dětství a tak).
… že musím furt a furt prokazovat odvahu a objevovat to, abych dosáhla co největší míry svýho svobodnýho rozhodování!! A ne že mě bude ovládat strach a strategie (nikým) nezaviněně ve mně vyrostlé :(
97
Tak to mi přijde úplně opačně.
Pokud mám dosahovat co největší míry svobodného rozhodování, NESMÍM noc prokazovat. Seru na to, co si myslím, že bych měla, a to včetně odvahy a bojů proti tomu, co jsem, ať už to jsem z jakýchkoli důvodů.
97. dnes jsme s manželem zažili několik zvláštních (nikoliv nepříjemných příhod) a muž mi říká: dřív jsem si myslel že to tady nějak řídím já, pak možná ty a teď zjišťuji že je to řídí někdo úplně jiný :-))
a teď jde o tu důvěru…mohu tomu někomu jinému věřit nebo ne? mohu věřit že je to dobře nebo si mám myslet že je to špatně (bránit se). Jedno z toho… pokud tomu třetímu věřím… že tak jak to je, je to dobře přestanu kolem sebe tolik kopat a řešit. jelikož již je dávno řešeno… tím třetím.
četla jsem zajímavý experiment, možná blbost… že nikoliv vědomé rozhoduje nýbrž podvědomé a to podvědomé komunikuje s okolím a to dokonce i s přístroji!! Byl experiment, na filmu to vypadalo hodnověrně i když to mohl být kec, kdy dali dotyčného do místnosti s nějakým jezdícím basmekem, který náhodně měnil trasu. teda měl v sobě zabudován náhodný generátor změny směru pohybu. když se pokoušela bdělá osoba ovlivnit tento generátor tak se ji to nepovedlo, pak usnula a vozítko jezdilo kolem spícího a impulzy náhody byly ovlivněny směrem od osoby… tj, když se ta věc přiblížila k spící osobě, náhodně změnila pohyb od něj. Graficky to bylo vidět…. že už to nebyla náhoda. spící člověk kolem sebe vytvářel jakousi ochrannou clonu.