Rok 2016 začíná

2016-500

Vyrobila jsem si tenhle titulní obrázek a vzpomínala, co bylo existenciálních 5 S – smrt, strach, svoboda, smysl a … svědomí? Kouknu se do svých zápisků a … nic, asi to mám v zápiskách ze semináře, jinde.

V klidu jsem si odpočala, koukala na filmy, vyprala poslední tři pračky. Telefon jsem si na 24 hodin vypnula, protože baterie už mu skomírala a nabíječku jsem zapomněla u rodičů. Jdu tam dle domluvy, v sobotu navečer. Včera.

Jednou si člověk vypne telefon a pak se dozví, že dopoledne tátu odvezli do nemocnice. Trefilo ho. Na tu druhou stranu než před 12 lety. Tentokrát jsem u toho nebyla. A vlastně jsem docela ráda, že ten vypnutej telefon mi dopřál načerpat klid. Jsem v klidu. Nic nevím, jdeme s mámou do nemocnice dnes odpoledne, v neděli. Doufám, že tátu něčím nadopujou a brzo bude zpátky. I když asi nebude mluvit. Ani sám jíst. Levá hemisféra, pravá strana těla, řečové centrum.

Až teď jak to píšu, jsem trochu znervózněla a zeslábly mi končetiny.

Dokud nic nenapíšu, jako by to nebylo?

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška, Comics a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

29 komentářů u „Rok 2016 začíná

  1. Měla bych to naopak, dokud bych to nenapsala, bylo by to horší. K neunesení.
    Držím palce.

  2. Dík!
    Tím, jak se blíží okamžik odchodu do nemocnice, jsme se s mámou shodly, že se nám začíná dělat špatně.
    Je dobrý, že jsme si to řekly. To trošku ulevuje podobně jako komunikace vůbec, i internetová.
    Kdysi dávno bych to zatloukala. :)

    Z toho vyplývá, že tu v těchto dnech budu víc voplendovat a budu vděčná za jakékoli téma k hovoru.
    Večer se mi snad povede se připojit. A zítra po poledni, předtím mám bohužel nějakou poradu někde na druhým konci města.

  3. V podobných situacích si prostě říkám – co se má stát, ať se stane…
    S vírou, zkušeností, že když to nechám být, tak po extrémním výkyvu se to v zákonu rovnováhy zas přehoupne do útlumu, vypnutí se vysílením, a pak do snesitelnosti.
    Jen je potřeba nebrzdit. Ten výkyv nechat být, ať může být, co být musí.
    Všechno bude správně.

  4. Aha. Já jsem v klidu buď, když nic nevím a nemůžu nic – jako včera. Nebo potom, když už vím, vidím.
    Ale teďka je ten blbej čas mezi těmi dvěma – čas, kdy nevím, ale vím, že za chvíli budu něco vědět, nevím co.
    To nemám ráda. Nemám ráda ty nejistý chvíle.

    Můžou hodit do pocitu bezmoci nebo mě odplout ode mě samotný, jakoby z těla pryč.
    Takže nebrzdit ano, ale chci se udržet u sebe, nenechat nejistotu nebo strach nebo nervozitu, stres nebo bezmoc, aby mě vycucly někam do luftu :)
    Se budu snažit.
    Aspoň mám osobní plán! pro sebe.
    je blbý myslet jen na toho druhýho postiženýho. to už dobře vím. To nesmím dopustit, musím se zajímat o sebe samotnou. Nezapomenout na sebe a neodlítnout do vzduchu, koncentrování na tělo by mohlo pomoct.

  5. 4. nechat se nést… to jde taky. vložit se do „imaginární“ náruče. a hlavně naslouchat … především tatínkovi, být zticha a naslouchat tomu tichu vedle něj. bude s Tebou tteď i později.vím o čem mluvím můj tatínek je pořád se mnou. nikoliv mimo mě… je mojí součástí. naslouchala jsem mu.

  6. Až z toho mrazí po tom postu s noční můrou. Držím všechny palce, ať to dopadne v rámci možností té situace co nejlépe. A ať vás to spojí s mámou, kdoví, třeba právě na dně bezvýchodné situace plné strachu najdete společně poklad. Hodně lásky a naděje.

  7. Dobrý je to!

    Táta se jeví stejnej jako předtím.
    Pravou rukou hýbe, stisk v ní má, slyší, rozumí a mluví dokonce poměrně zřetelně.

    Díky, holky!

    Pomaleji mluvil spíš kvůli lékům. Protože se probudil z nějakého snu a myslel, že je to pravda (to se mu stává často už od té první, těžké mrtvice). Mluvil něco o prasákách – co děláme s mámou mezi prasákama a že by do mně neřek, že s nima budu něco mít :-)) A to já znám po té první mrtvici – ještě v nemocnici říkal oplzlosti, koukal sestřičkám pod sukně apod. A pak doma jsem vypozorovala, že blekotal a navíc oplzle, když dostal prášek na spaní nebo na uklidnění. My mu je pak už doma nedávaly, nic na spaní. Protože vždycky takhle blekotal oplzlosti a navíc spí dost i bez prášků.
    Zřejmě do něj něco napumpovali, aby spal a odpočíval, a on z toho pak mluví ptákoviny :))
    Takže snad nad očekávání dobré.
    Připíjím na zdraví a nezdolnost svého táty a svojí mámy taky!

  8. Super. :-)
    Seděla jsem tu a protáčela čtečku i stránky…

  9. jen mě to napadlo, jak píšeš že jsi doma něco vypozorovala… takže mě to trochu zmátlo. Je tedy v nemocnici. Moji maminku si tam nechali po mrtvici týden.

  10. To myslela Liška předtím, po té první mrtvici, to s tím doma.
    Kolegu si tam taky nechali skoro týden, a to byl předtím zdravej a mrtvici měl jen lehkou a pak se po rehabce i vrátil do práce.

  11. Tak at je vše dobré!
    At Vám tatínka brzy pustí domů!

  12. Díky moc!
    Já jsem tátu informovala, že mám dojem, že asi 14 dní ho domů nepustí – tak jestli můj odhad byl nadnesený, jen dobře.

  13. 8.) Až je to skoro blbý napsat, ale v rámci možností super. Přeji rychlou rekonvalescenci tatínkovi s dobrým kořínkem!

  14. Díky ti!
    Snad to bude dobrý.
    Zítra se za ním podívám.

  15. Já byla dneska za maminkou, popřát k pětaosmdesátinám. Sice na neschopence, ale dopoledne jsem riskla, že když tak nějakýho doktora s měkkým srdcem kvůli mamince ukecám, aby mi potvrdil návštěvu uněj, kdyby mě chytla kontrola, a k tomu odpolední vycházky jsem využila na cestu na otočku do Brna, starší mě vzal autem. Tak nějak mi v souvislosti s tím tvým tatínkem vytanulo, že nevíme nikdo dne hodiny a že třeba když to přání budu odkládat, nemusím pak už stihnout popřát vůbec…
    Maminka byla moc ráda, i když já úplně hotová. Ale taky ráda.

  16. 20. přesně tak.
    Nelituju ničeho co dělám, spíše lituju toho co jsem neudělala a chtěla udělat, a odložila to na „vhodnější dobu“ ale třeba mi to přišlo trapný, styděla jsem se, bála jsem se trochu apd. – někomu z mých blízkých přátel, ale i domů tatovi jen tak zavolat, a říct, vzpomněla jsi právě na tebe, mám tě ráda, nebo jak se máš a co děláš.
    takže tohle dnes a delší dobu už dělám. :-)

  17. 22. je to tak… člověk se ptá co neudělal a udělat měl. (udělal jsem vše co jsem mohl? alias čeho jsem byl schopen?) ale následně se stejně nedojde k ničemu …max. k výčitkám a blbým pocitům.

    Sblížit se s rodiči je možné až od určitého věku či určitého vnitřního uvolnění, tedy moje zkušenost.

  18. něco podobného pozoruji vztah synové – otec.

  19. 23
    no tak to mi připadá jako o dost těžší kalibr než moje téma „hřivny“
    – co neudělal a udělat měl. To si teda neříkám. Jen to „čeho jsem byl schopen.“ Takže k výčitkám naštěstí taky nedocházím. To si dost hlídám, posledních 10 let. Abych co dělám, dělala tak, že z toho výčitky nebudou.

  20. Každopádně dneska za tátou zajdu a mámu tam potkám. Což je dobré :)

  21. 22
    Taky obvykle pravidelně volám, tedy tátovi, maminka se ozývá sama.
    Jenže když je mi mizerně a potřebuju vypnout, tak vypnu se vším všudy, nechci ani komunikovat. Potřebuju zalízt a nebýt. Takže o vánocích jsem akorát poslala nějaký sms, a to bylo všechno.

  22. Přiznám se, že jsem se cítila rodiči přetěžovaná. Takže jsem se víceméně před nimi chránila. Sundávání… ochranného štítu bylo možné teprve s posílením sama sebe. nebo s posílením… obecně. pak neměli nade mnou moc.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.