Zajímavé a podle mého soudu taky dost užitečné je pozorovat lehké vlnky i větší změny v naší náladě v tomhle období, kdy jsme vystaveni
vyššímu celospolečenskému a mediálnímu stresu,
existenciálnímu stresu individuálně podmíněnému a zaměřenému,
většímu počtu nových situací,
velmi často se měnící situaci, …
a také nejistotě, jestli si můžeme věřit, komu můžeme věřit, což platí nejen směrem k vládě nebo médiím, ale i k našim nejbližším kolegům, přátelům, blízkým. Z toho vyplývá nejistota nebo změna okruhu lidí, s kterými mohu otevřeně komunikovat, s kterými můžu volně mluvit. A volně mluvit s lidmi, víc než s jedním člověkem, považuju za zásadní pro duševní zdraví.
Jestli máte chuť, řekněte, jak to prožíváte vy.
Já si uvědomuju, jak mě těší zjišťovat (je to napínavé a to mě baví, je to jako pátračka s trochou mého risku a drzosti), ověřit a pak vědět, že mám blízko několik lidí, se kterými můžu volně mluvit o aktuální situaci, můžu se s nimi vztekat, můžu se společně s nimi strachovat nebo naopak se tomu smát, můžu je povzbuzovat, můžu ukazovat, že nechat se strachem ochromit a manipulovat už nevede nikam. Strach je sice užitečný signál, který umožní zpozornět a zaměřit se na rozhodnutí o dalším postupu, ale ne vždycky. Můžu jako svůj signál nevzít strach, ale naopak své běžné, dlouhodobější postoje a ty mi mohou ukazovat cestu líp. Nebo hůř. To je fuk, ale je to moje rozhodnutí, je to výraz mojí kompetence, mojí autonomie a mého lidství. Bez toho můžu bejt nějaký jednobuněčný organismus, pokud rezignuju na osobní odpovědnost a osobní rozhodování o svém vlastním životě. Realizace toho ovšem může u každého člověka vypadat jinak a dokonce opačně.
A to je dobře.
Protože v naší různorodosti je síla. A život. A naděje. Živost. Růst. A taky klid. Zdraví.
Mírné vlnky úzkosti, které se objeví například jako změna režimu spánku – obtížnost usnout nebo noční probuzení – v nově nastalé situaci, jsou také dobrý signál, že se mnou něco pohnulo. Že nejsem stroj, který jede za všech podmínek stejně. To by byla skutečná tragédie; ne to, že dočasně zažívám změnu míry své úzkosti. Je dobré se ptát, když zaznamenám chvění nebo obavy nebo potíže s usínáním (ne nutně odpovídat): “Co to bylo a kdy a jak se to stalo a co mi to připomnělo, stalo se to už kdysi podobně?” – Nenutit se k odpovědi a pátrání, jen to nechat otevřené, jen to zaznamenat jako otázku, to si myslím stačí. Tím dám svému organismu svolení být k tomu tématu otevřený a ne jím zaskočený.
Možná až budu s někým o celkové situaci nebo o jeho dojmech mluvit, může se stát, že si najednou vzpomenu: “Ajo, vždyť to bylo tuhletu noc, kdy jsem se dověděl tohle a tohle… a kamarád říká něco podobného, jenže jinak. Tak je to asi OK.” A už se v noci s děsem budit nebudu. Protože jsem se s někým propojil. Nebo si už na to nevzpomenu vůbec, už to bude zahraný, překryto jinými událostmi řítícími se na nás denně jako sprcha žaludů ze stromu nebo rajčat nebo kapének. Některé se trefí do černého, některé vedle, některé si se zájmem prohlédnu, jiné se rozhodnu ignorovat, do dalších vztekle kopnu, s nějakými si možná vesele pohraju, až mě to rozesměje. A opět: V tomhle já vidím zdraví. V nakládání s věcmi, informacemi, s rozhovory, nakládání s dojmy, kterými na mě působí kamarád, kterými mě překvapí. Nakládat se situacemi různě nebo hravě podle mě znamená zdravou schopnost rozhodování; ne nezdravou rigiditu, ne neměnnost dílčích postojů, ne stereotypní zacházení s lidmi, informacemi, situacemi, světem. A k tomu je potřeba trocha odvahy. Dneska často nazývaná “vystoupení z komfortní zóny.” A copak bez toho vůbec existuje život? Bez odvahy? Ne.
A každej ji uplatňuje jinak, vychází z jiné vstupní zkušenosti, nemusíme si v tom rozumět, proč něco děláme nebo ne, proč ten druhý má stejný názor jako já, i když jinak je to dement, a proč můj nejbližší člověk má jiný názor… A s tím opět nějak musíme nakládat… nekonečnej životní koloběh. Který má posilující vliv na vztahy, resp. na naše vztahování, ne rozkladný.
A co když je toho moc? Co když jsme v turbulentní korona-situaci, že těch vjemů už je nadmíru? Co se může stát? Maximálně se objeví únava nebo nějaká úzkost, i v nenadálou chvíli. Například mně se v úterý zdálo, že už popravujou. Ale ne řádně – prostě normálně se pohybuju v nějaké čtyřčlenné skupince spolupracovníků, něco děláme, a najednou mě jeden z nich zákeřně probodne. Měl to nařízeno vykonat.
Z toho usuzuju, že sen mě chtěl upozornit právě na možnost rozkladu vztahů. Na verbální agresi. Na agresi mlčení. Na neočekávanost reakcí druhých, na nevyzpytatelnost toho, s kým a kdy je bezpečné mluvit a s kým ne a kdy už ano. Je to sice dobrodružné, ale může toho být už moc.
Tak jsem si řekla, že když moc, tak kontaktů ať je taky moc. Kontakty s lidmi považuju za ozdravné. Asi jako kontakty s přírodou a kontakty se sebou. Pomůže mi, když bude vysoký počet kontaktů s pár lidmi, se kterými ladíme, nebo dostatek kontaktů s hodně lidmi. Včetně bzučení v restauraci, pocitu, že jsem v místnosti, kde se toho hodně děje, je tam příjemný ruch a veselí. A to teď nejde. Hloučky zakázány. Hloučky můžeme dělat virtuální a to je fajn. Bavit se na blogu je fajn. Je to přínos. A ve zbylém čase budu intenzivně využívat osobní kontakt s těmi pár lidmi, co se (mě a mého důrazného projevování) nebojí a mají chuť k situaci něco svého říct.
.
“Kontakty s lidmi považuju za ozdravné.”
No, jenže teď právě to ozdravné moc není, spíš přesně naopak.
A zatím nás přece nikdo nenutí ty kontakty přerušit.
Jen si prostě dávat bacha…
Kromě kontaktů s opravdu nejbližšími, tam to prostě nejde a bylo by to na palici.
To riziko na sebe ale asi každý rád vezme a měl vzít i zodpovědnost, že když chrání sebe, chrání tím i ty své blízké.
Na dva týdny zavřené hospody přece není žádná tragédie:-)
Každopádně ta kulatá malá svině fakt není žádná chřipecka.
Že ji tak někdo zvládne, na věci nic nemění.
Těch mrtvých, dusících se na přístrojích, těch s trvalými následky…pořád prokazatelně přibývá a pokud nebude společnost solidární, tak se z toho nevyhrabeme!
Že si z té solidárnosti budou nějací sociopati typu Zemana, Bureše…vytloukat politický kapitál je jasné.
Bohužel:-(
Pro mě by byla katastrofa, kdyby někdo zakázal sociální kontakt s těmi nejslabšími, kteří třeba umírají. To mi přijde naprosto nesnesitelné při představě, že někoho zavřou kamsi za zeď, nasadí mu hadičky a odizolují ho od rodiny. A on tam takhle sám zemře. Takto bych to nechtěla.
necítím úzkosti z nemoci. Spíše bezmoc, že pokud někdo rozhodne tak vstoupí do intimity rodin a začne je dělit a říkat že toho či tam toho nesmí nikdo navštívit. To je jak samotka ve věznici. Je to těžké rozhodování pak vůbec přiznatže má starý člověk nějaký problém, a to ze strachu že ho třeba někam zavřou a již nepusti.
Nemám úzkost z nemoci, spíše z lidského nepředvidatelného jednání. A taky že se může někdo v rodině zbláznit a já to budu muset řešit.
2. Tedy nevěřím žádné instituci že mi pomůže v osobních rodinných potížích i kdyby měly nějaké objektivní zdravotní pozadí. Zejména pokud ví, že dotyčný nechce aby mu někdo (cizí) pomáhal. že prostě chce mít rodinu a to za každou cenu.
2:
1.odstavec
No, ale tak to dnes myslím bohužel je.
V lepším případě mu rodina na jeho smrtelném lůžku může mávat na infekční oddělení přes sklo a ošetřující kosmonauty ve skafandrech.
Takže tohle asi nikdo nechceme .
A nedovedu si představit, že bych měl nést za něco takového celý zbytek života odpovědnost.
V tom smyslu, že bych někoho nakazil jen proto , že jsem se nakazil já, když jsem svobodně pařil v nějakém pajzlu se
svými sociálními kontakty.
Saule 1
já nemyslela kontakty se skupinami, ale s jednotlivci. Většinou mám v poslední době nejvíc z toho, když se bavím s jedním člověkem docela dlouho a pak zase s jiným. Když se sejdou tři, už se v současné nepřehledné situaci víc rozklížej; tak mi to připadá. Teď se vždycky bavím s jedním člověkem pořádně, ne s víc najednou, nějak to ve víc lidech teď jde hůř.
2, 3 ratko
Ano, to je opravdu smutný. A to je přesně to, co člověka může budit ze spaní nebo jinak znepokojit.
4 Saule
Já si právě nemyslím, že to je něčí vina. Že je to odpovědnost plně moje, pokud ode mne se někdo nakazil. Když si myju ruce, dezinfikuju, nelezu do shluku cizích lidí v zavřeném prostoru atd., nenesu žádnou fatální vinu. Ten člověk měl zrovna nějaký stres nebo nemoc, proto oslabenou imunitu a proto se nakazil.
Jedna z hnusných věcí, které se teď dějí, je, že děti a mládež hodně odnášejí celou tu situaci. Ať se chrání nemocní staříci a nemocní nestaříci s naší maximální pomocí, jistě, ale ty mladé generace to odnesou docela fest:
Jednak rok nemít normální způsob výuky naživo, to je běs, zvlášť v prváku střední školy, vysoké školy, jakékoli školy…
A za druhé právě tohle vyvolávání pocitů viny: Nesmíš jít mezi své tři kamarády, abys pak nenakazil babičku, doma budeš a sám! Nebo výroky: Musíš se chovat tak a tak, protože jinak budeš mít babičku na svědomí a budeš si to celý život vyčítat. – Tohle nejsou věty, který patří do vhodné výchovy dětí a mládeže. To jsou podpásovky, které traumatizují.
A my jsme dospělí, my se s takovými výroky vyrovnáme, nějak s nimi naložíme a se svojí roli v tom taky, ale děti a dospívající ne, ti se z toho budou babrat dlouho. Vždycky je myslím důležité myslet na děti, na nedospělé, v každé těžké situaci, oni nemají ty možnosti zacházet s věcmi jako my, je to může hodně poškodit, když jim někdo něco nevysvětlí nebo jim vyhrožuje.
Nám se takhle rozklížila hospodská skupina.
Takový ten okruh lidí, se kterými probereš skoro všechno a shodneš se s nimi tak na polovině a nad tou druhou přemýšlíš cestou domů :-)
Navíc v tom prostředí, které hučí a něco se děje. Debaty byly dobře živené odlišnými profesemi a zájmy jednotlivců, kterých skupenství bylo nepatrně měněné tak, abychom se nescházeli pořád ve stejném počtu a nudném intervalu.
Rozklížila se ve chvíli, kdy jsme někteří z ní začali mít trochu jiné priority, na pivo se chodilo trochu míň, občas se někdo pohádal politicky a dokončil to prodej hospody novému vlastníkovi, který smolně trefil jarní národní karanténu.
“Sejde z očí, sejde z mysli” tady platí částečně. Bylo to moc dlouhé a dobré na to, aby sešlo z mysli úplně, ale je znát, že do stejné řeky vstupovat už nikdy nebudeme. Ze skupiny se nám staly dvojičky a trojičky, podle toho, jak si kdo sedne (lidsky) a kdo s kým pracuje, ale ta hromadná debata s hospodskými plody je na cucky.
JIrko 7
aha, to je škoda!
(přidala jsem mezitím poslední odstavec ke kom.6 – upozorňuju pro jistotu).
A kdy se sejdeme v hospodě? – Až nějaké otevřou…?
6:
“Ten člověk měl zrovna nějaký stres nebo nemoc, proto oslabenou imunitu a proto se nakazil.”
Tak to právě určitě není.
Nakazit se může každý a umřít , nebo skončit jako mrzák, na tu “chřipku”, může taky každý.
Ať si každý hraje na hrdiny jak chce, já jen píšu, že každý s někým žije, každý má za někoho zodpovědnost…když už ji nechce mít za sebe.
nakazit semůže každý a každého, to je prostě riziko života. Takyjsem nakazila občas někoho nachlazením, dokonce maminka dostala zápal plic před dvěma lety protože mi chtěla koupit dárek a zajela autobusem na konečnou kde jí autobusák bábu starou vyhodil na déšť. Já nebyla doma. Neumřela tehdy, umře jindy. neřeším smrt, tá přijde na každého. někdy dříve a někdy později, prostě přijde.
Rozdrbání vztahů obviňováním kdo co udělal blbě je špatně. Jistě, kdyby mi syn přinesl domů koronavirus takmu vynadám že je pěkný blbec. Ale to je taky vše, mám nárok se naštvat že je někdo neopatrný. Na druhé straně vím, že to neudělal naschvál. že si pozor dá.
Taky se nevyhýbám dětem, vnoučatům, rodině, pokud má někdo onemocnět a umřít, nevíme dne a hodiny. Beru to tak, že k životu to patří. Přeji kažédmu krásnou a klidnou smrt. A myslím to opravdu upřimně :-) Viset někde na hadičkách a dívat se na kukly jako na to poslední co uvidím na světě je na hovno.
a 8) Až mi někdo konečně spraví zuby, nemůžu se totiž vůbec usmívat a přestávám si s lidmi rozumět :-)
Ale zase díky tomu jsem objevil jednu z mála výhod rouškového období.
Teď jsem si vzpomněl na dva nedávné zákazníky, partnerskou dvojici hluchoněmých, ti musí být v téhle době strašně odstřižení od lidí.
11. jsou dva. dva lidi nejsou odstřiženi, je to pár. je velké štěstí mít partnera. člověk není sám.
ad 12) Naštěstí ano, pán je trochu kakabus, ale paní je živá a vstřícná ke komunikaci s lidmi kolem, jejich hendikep jí není překážkou, všude například rozdává bonbóny, ale jen, když si ho zasloužíš. Kvůli ní jsem se na čas oholil, aby mi “líp rozuměla” a ona mně zas prominula ty špatný zuby :-)
Občas mám tendenci přehnaného soucitu v případě, kdy to není vůbec potřeba, poradí si sami, ale jsem rád, že jsem jim mohl s něčím pomoct. Musím jim po víkendu zavolat, jestli všechno proběhlo podle plánu.
ad 13) Tak jsem právě předvedl ukázku toho, jak přirozeně na mě působili – samozřejmě jim nezavolám, budu mluvit s někým, kdo jim to po mém hovoru vyřídí. Něco jako když vozíčkář úplně normálně řekne: “Už běžím.” :-)
13. jj. dva lidé jsou si zcela soběstační pokud si rozumí. Tedy beru to podle sebe :-)) pro naplněnou komunikaci mi úplně stačí když někdo vedle mě leží či sedí a nemusí vůbec mluvit.
“nakazit semůže každý a každého…”
Jasně, Ratko!
A každý taky může každého rozežvanit do bezvědomí.
Každopádně můj příklad byl o něčem jiném, a přesně opačném, než jsi zmínila.
Rodiče samozřejmě odpustí svým dětem vše.
Ale o to větší odpovědnost je na těch dětech, aby toho nezneužívali.
16. domnívám se, že paření se svými sociálními kontakty zde nikdo nenárokuje. Tedy nevím, není to můj svět. Nepařím již léta. Moje děti taky ne. Mají každé svých starostí dost. To je o nějakých fiktivních nezodpovědných lidech.
“domnívám se, že paření se svými sociálními kontakty zde nikdo nenárokuje”
To se klidně domnívej .
Já si prostě přečetl článek a reagoval na to, co v něm bylo.
O “paření” samozřejmě nic.
18. pak jsem neporozuměla o čem byl tvůj příklad, když měl být opačný než ten můj.
9 Saule
pro mě ty věty mají stejný význam:
“nakazit se může každý” = „Ten člověk měl zrovna nějaký stres nebo nemoc, proto oslabenou imunitu a proto se nakazil.“ To může být kdokoli.
Může se nakazit každý. Jako vždycky. To je jako jindy v životě. Jiné je, že dřív tady nelítala tahle nová divná odrůda nemoci. Je dobré dělat co nejvíc preventivních kroků, jak to jen jde, ale proč se třást v koutě, to nevím. Párkrát se zatřesu, když se doslechn něco, co se mnou zarezonuje, ale moje zodpovědnost spočívá taky v tom, aby můj život byl život, a ne ležení v díře bez kontaktu s lidmi.
JIrko, 14
to je zajímavý – já přečetla kom.13 a hned se chtěla zeptat, jak s nimi telefonuješ.:- )
To budou rádi.
16 Saule
Mě tahle možnost nenapadla – že by ty děti něčeho zneužívaly, nemyslely na rodiče nebo prarodiče; připadá mi, že častěji děti až dost na ně myslí. Protože spíš se setkávám s tím, někdy zcela přehnaným, z doslechu od kolegů:
26 letá zdravá medička má babičku, u které samozřejmě nebydlí. Telefonuje s ní a říká babičce, že půjde někam pomáhat do nemocnice. A babička se děsí a říká jí do telefonu: No to né, to nemůžeš, to je hrozně riskantní!
– A té holce začne vrtat hlavou, že asi teda nikam nepůjde. I když babičku naživo nevídá. A i když kdo jinej asi by tam měl jít; i za jiných okolností by šla někam na stáž do nemocnice, zdravá, mladá s dobrou imunitou…
To je postavený na hlavu.
A ohledně dětí nezletilých: Rodiče jim většinou nezakazují se vídat s jinými dětmi, např. tři holky jsou spolu v jednom bytě a bydlí tam pohromadě pár dní. Protože rodiče znají svoje děti a chápou, jak by to pro ně bylo v izolaci poškozující, jak jsou masírovaný tím, aby nááááhodou děti nenakazili babičku. Už se jim neříká vnuci, ale “superpřenašeči.” Taková odlidštěná terminologie, fuj.
A nechat je v izolaci by znamenalo potvrdit, že jsou nebezpeční přenašeči, kteří teď jinou společenskou roli nemají, než sám jít do parku nebo ležet u internetu. Šťastnější jsou teď děti, co nebydlí ve městě.
“ale moje zodpovědnost spočívá taky v tom, aby můj život byl život, a ne ležení v díře bez kontaktu s lidmi.”
A co tedy navrhujes???
Covid se proste socialnim kontaktem prenasi.
A zatim u nas zadne socialni kontakty nejsou zakazane.
Jinde uz zacinaji i s tim.
Mame jen na par dnu zavrene hospody, divadla, kina, skoly…
Je to opravdu tak hrozna dan a ujma na osobnich svobodach v dobe, kdy krivka nove nakazenych vypada jak Jested a zcela realne hrozi kolaps nemocnic at uz z nedostatku personalu, nebo zaplneni pacienty….?
Kdyby nam nekdo na zacatku zari predikoval tech vcerejsich vic nez jedenact tisic nove nakazenych za den, tak by to bylo taky straseni, ale ted uz je to realita.
A bez zasahu do tech socialnich kontaktu by ta realita mela zcela jasny a snadno predvidatelny prubeh.
To je proste fakt, ne straseni.
A taky je mozne, ze to vsechno nebude mit zadny vyznam, mozna se pocty nakazenych jen zastavi, nebo docasne snizi …
Ale vzdycky si muzeme rict, ze jsme to zkusili a udelali co se dalo.
A dal budeme muset zase delat co se da, aby ekonomicke dopady, ktere budou obrovske, neodnaseli ti nejchudsi.
I za cenu, ze se sahne do “svobod” tech bohatych.
To je proste spolecenska solidarita, a kdyz ta neni, tak spolecnost jako celek prestane fungovat.
23, 24. Ale to je přece samozřejmost. nebo někdo psal něco jiného. Třeba syn vůbec nepřijel domů z Brna, raději. A na víkend se sejdeme všichni i s vnoučaty (i s babičkou) protože babička si to přeje sama. nemohu ji izolovat od zbytku. Odizoloval se student, protože tam je (asi) riziko nejvyšší.
opět…. druhý den, druhý komentář prostě není, to není moc dobrá motivace do dalšího psaní…
wordpress nějak tlačí na pilu víc, než je nutný – možná paralela s protivirovými opatřeními, jenže pak lidi nepoznají, kdy nastává bod zlomu a debata se má nahradit činy – v tomhle případě proti šíření nákazy :-)
ten komentář byl zřejmě moc dlouhý… sschválně jsem ho neposílal rovnou, ale zkopíroval jsem ho, abych neodesílal starý formulář a nedřepěl tady moc dlouho při psaní – ani tohle nepomohlo… internet zkrátka spěje ke krátkým glosám, které ještě lidé čtou, v delších textech se ztrácí kolikrát i autor sám… jdu si radši udělat něco k obědu :-)
Jo, je to taková postapo doba, přesně jak píšeš, s těmi superpřenašeči. Jako by se z dětí staly morové krysy. Na druhou stranu, obavy z návštěvy rodičů mám, no. Držím jeden malý kroužek lidí. Hlídáme si kontakty co to jde a když je to nějaký týden s někým horší, prostě nepřijde. Mně spíš vadí, jak jsou k sobě lidi podezřívaví – oba tábory (opatrní versus alternativní). A těch šílených konspirací! Bohužel přestávají být vtipný tím, že jim věří už tolik lidí, že to fakticky zhoršuje stav věcí. Taky se mi z března potvrdilo, že mi online náhražky nestačí. Ale kupodivu jsem zjistila, že dětem nejspíš jo. Začínám chápat, jak to s tou virtuální generací možná bude.
Jinak ale aby to nevyznělo jen negativně, tak mi přijde, že na ty malé bubliny kamarádů se stejným názorem má koronáč naopak účinek silného lepidla. Něco, na co snad budeme za pár měsíců a let vzpomínat.
25:
Však já jsem se, Ratko, v žádném komentáři nevyjádřil kriticky k udržování rodinných kontaktů.
Měl jsem na mysli třeba toto:
https://www.novinky.cz/koronavirus/clanek/burcak-a-zpev-to-byla-zivna-puda-pro-covid-rika-reditel-nemocnice-v-uherskem-hradisti-40339769#dop_ab_variant=429100&dop_req_id=6GQ1KGEC8FE-202010200857&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=3&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
No a ten sobotní bordel, co předvedli pod českými vlajkami naši flustenci v Praze, už radši vůbec nekomentuji.
Hezky kdosi twítnul cosi o tom, že by jim měli všem procvaknout pravé ucho, aby bylo znatelně jasné, že v případě nákazy covidem nebudou mít na lékařskou péči žádný nárok.
opr:
“No a ten sobotní bordel..”
pardon, nedělní.
Ani den sváteční nesvětili, dobytkové:-)
A právě jsem se dověděl, že kolegyně z kanclu, co sedí tak tři metry ode mne, má potvrzeného covídka.
30. pokud se nepletu, tak do hradiště sváželi všecky nemocné ze zlínského kraje. Tedy i ze Zlína.
U nás bylo vinobraní zrušeno. Myslím že v mnoha krajích byly akce zrušeny hned poté jak bylo jasné že se infekce rozjíždí. Chybu vidím i na straně vlády, konkrétně Babiše, který zlehčoval a nakonec i rušil rozhodnutí ministra Vojtěcha ohledně nošení roušek.
Tak snad ti kolegyně covida nepředala.
“Chybu vidím i na straně vlády, konkrétně Babiše, který zlehčoval a nakonec i rušil rozhodnutí ministra Vojtěcha ohledně nošení roušek.”
To byla, na začátku září, chyba ukázkově fatální.
Stejně jako Babišovo angažmá v roli premiéra.
No, kolegyňka měla smůlu.
Koncem léta se vrátila z dovolené v Rumunsku a má za sebou karanténu.
Teď jen byla s někým nakazenym
v krátkém kontaktu a bingo.
Tak jí držíme palce a až se vrátí, tak si to od nás ješte “vyžere” :-)
Jj. naši covidoví sousedi se již plně zotavili :-) zatím se nenavštěvujeme
Dprd….
Liško, já tu asi přestanu psát i číst. Zas koementář v řiti. Tohle nebaví, fakt ne. :-(
9. Saul, ano.
12. Ratka – ano. :-)
15. Ratka – ano. :-))
Já tu vlastně ani nemusím bejt. Natož něco psát. Všechno je už řečeno, jen si to tu za monitorem odkejvám a pohoda. .-)
36) No, stejný pocit jako u mě, když jsem psal naštvaný 26/27) :-)
Ale zajímavý, že ta řiť prošla…
Saule 23
co navrhuju? Pořád to, co jsem říkala – hodně kontaktů, ale ne ve skupině. Jít s jiným jedincem na procházku několikrát týdně a s druhým jedincem taky, plus mluvit s kolegy tak, aby nám to něco přineslo, třeba ventilaci emocí.
A nenechat se vycukat, hlavně ne dlouhodobě, v klidu pracovat a dbát na vlastní pohodu.
ad komentáře mizící bezdůvodně do spamu
Možná to může změnit jen někdo jiný než já, ten provozovatel stránek (?), protože já nenašla možnost, jak si to nadefinovat sama. Dřív, v tom starém wordpressu to ale šlo!
42:
Jj.
Už si ale vůbec netroufám odhadovat, kam se to celé sune.
Obávám se, že teď už to nezastaví nikdo a nic.
Takže nepanikařit, improvizovat a udržet hlavně zdravotnictví v chodu.
44. sune se to do naplnění kapacit nemocnic. Takže mladí to překonají, staří povětšině (není pravidlo) umřou.
já dnes byla s maminkou i švagrovou na hřbitově :-)) poslední šance .