Rozluka

15 let společného projektu a života lidí.

– A bylo to snad to jediné, co zažili, a bylo to snad jediných patnáct let jejich života?

Skoro se tak chovají. Mám ráda svou bývalou šéfku, cením si jí a jsem jí vděčná. A jasně, že jsem v tom s nimi byla ráda. Ale copak je normální a zdravé být v něčem donekonečna stejně? Říkají, že je otevřeno pro každého. Ano, ale není snad otevřeno i na druhou stranu, zase ven?

Že jsem s nimi v družném veselí a svém dobrovolném úsilí strávila polovinu těch 15 let, to snad znamená, že to tak bude navždy se stejnou intenzitou, kdykoli si řeknou svůj termín? Přijedou a obsadí půl domu a můj stůl jako samozřejmost a ještě chtějí, abych jásala a vítala desítky dalších jejich přátel, kteří jsou milí, ale nemám k nim žádný poměr a nemám žádný důvod se o ně starat, natož mimo pracovní dobu. Jen z přátelství. – Anebo je to jinak a já musím, když jsem koordinátor projektu? Dřív jsem byla podřízená šéfky a bylo to jasné a dělala jsem to ráda. Ale já jejich podřízená už nejsem, naopak, já držím peníze, co potřebují, a prostor, co potřebují.

Že jediná cesta je mluvit spolu přímo, říkají dnes při nočním finále. No ano – však jsem to udělala já a moje spoluhráčka před třemi měsíci, do té doby takhle přímo o tom nikdo nemluvil a všechno doutnalo léta pod povrchem. Naprosto přímá byla ještě naše sekretářka. Aha – a dnes jsme to prý my tři, které máme osobní problémy s bývalou šéfkou a to je ten jediný malý osobní důvod, kvůli čemu ten úžasný patnáctiletý projekt půjde pryč.

Prý je naše chování dětské. Druhá strana jakýkoli vlastní podíl na věci popírá. To by člověk od zkušených psychoterapeutů nečekal.

Osobní problém? Je to kurva osobní problém, když mi vadí ne osoby, ale jejich chování v určité situaci? Co mi vadí? Despekt pod hranicí mojí sebeúcty: Když někdo přislíbí dát prostor patra zpátky do pořádku, a vrátí ho s dveřmi od kanceláře nezamčenými, jinými trojemi dveřmi vyndanými z pantů, dvěma konvicemi uvnitř se starým kafem, položenou malou věcí, která patří o dvě patra níž, nedojedeným řízečkem a zeptá se nás, jestli je všechno v pořádku.

Není to v pořádku!

Údiv v očích, žádná odpověď, plachá laň. A když to téma přímo otevíráme ve dvou spoluhráčkách a ve dvou hodinách, stejně žádná odpověď. Natož abychom slyšely Promiň. Jen slzy v očích a grimasy. Co znamenají ty grimasy? Nikdy jsme se nedověděli.

Šéf se rozhodl rozhodnout a chtěl se sejít se všemi, kdo vedou projekt, včetně plaché laně a mé bývalé šéfky a zahraničních leaderů. Které my si jako organizace najímáme. Projektový týden, letní varianta na venkově, běží právě teď. „Nechceš tam jet se mnou?“ zeptal se mě šéf. Do jámy lvové.

Vyjeli jsme odpoledne, dojeli jsme vpodvečer. Atmosféra dobrá, klienti na pobytu skvělí, já celý večer v obležení pětileté dcerky lektorů. Ano, vřelý komunitní život se tu mísí s prací v hustou silnou směs, jen vybuchnout. V půl jedenácté usedáme k jednacímu stolku, pět, šest vedoucích projektu, šéf jako rozhodčí instance a já. Jako co? Jako protistrana? Jako ten, kdo se vymanil z laskavého sevření, které si nárokuje půlku mého dechu?

Noční finále.

Zahraniční leader projektu vyzval k přímé komunikaci, což vítám. Mám ho ráda. Šéf řekl stručně a pěkně svůj úvod. Leader se ptal mě, proč jsem na minulé schůzce byla agresivní. Koukali jsme si přímo do očí, s ním nemám potíže, a já se nemohla dočkat, až jim něco svého přímého, opravdového, řeknu. Anglicky.

„Pro mě jde o to, že jsem měla pocit, že nemůžete slyšet, co říkáme.“ – „A co, já to nechápu, o co jde?“ ptají se. – „Na podzim bylo celé první patro vytopené, na dva měsíce zavřené a to byl opravdu stres.“ Už mě to dostalo, hlas se třese, slzy tečou, protože je to asi fakt zranění. „Bylo hrozný vidět, jak to tam vypadá. Bylo to stresující. Po rekonstrukci jsme tam všechno uklidily, každou poličku otřely, a představa, že by měl přijet za dva měsíce tenhle projekt a všechno na týden přestavět a zase změnit, byla opravdu stresující, bylo to nepředstavitelné. Proto jsme s kolegyní prosily, jestli by projektový týden nemohl být tentokrát v suterénu (pozn.: kde už dvakrát byl). Cítily jsme, že si potřebujeme odpočinout. A to nepřišlo.“

Leader a jiní u stolku vzkypěli: „Tak už ten projekt nebude, tak to nebude!“ Musel si jít zakouřit. A další dvě a půl hodiny diskuse už se mě emocionálně nedotklo nic. Pracovala jsem v debatě, co jsem mohla, ochotně jsem dala sebe, snažila se přijít věcem na kloub. Cítila jsem se uvnitř ztvrdle. Sama. Ale ne (už) jako sama, která by skočila šéfovi kolem krku, aby ji podpořil a ochránil. Sama jako člověk, který nepotřebuje vnější oporu. Jako ten, co se nějak prokope.

Co znamenala ta jejich reakce? Nevím – chtěli ve mně vzbudit pocit viny, že já jsem ten nejmocnější jednotlivec, který původně nastoupil jako jejich sekretářka a teď vystrnadil jejich patnáctiletý unikátní a reprezentativní projekt z domu?

Když byli zas všichni přítomni u stolku, šéf oznámil, že předevčírem si na toto téma vzal supervizi a nakonec se rozhodl, že projekt už v domě nebude. Kvůli vztahům v teamu. Mělo mě to šokovat, netušila jsem to a předpokládala, že naopak šéf přitaká projektu v té (mně už nesnesitelné) míře, v jaké jel projekt dosud. Nešokovalo, byla jsem ztvrdlá. Nezahřálo mě to už, nepodpořilo, byla to jen informace.

Načež druhá šestičlenná strana povídá: „A to je zajímavé, my jsme se o tom také bavili předevčírem a také jsme rozhodli, že už takhle končíme. Že podzimní oslava patnácti let bude oslava na rozloučenou s domem.“

?? Doprdele a proč jste v slzách nechali vykoupat mě? Za mou citlivou přímost, kterou jste chtěli, a sami nedali?

Pak dvě a půl hodiny míjící se diskuse, slzy stále jen na tváři plaché laně, bývalá šéfka za ni bojující, všeobecně manipulující, do mého šéfa se navážející, mě nešetřící a antipatie mi podsouvající. Že za to můžeme my tři osoby z osobních důvodů. Zlatý voči. Ale slepý!!

I podpásovky to byly. I na blití. Jedna byla totiž těžký kalibr. Ráno mi z ní pak bylo do breku: „Mám tohle vůbec referovat své spoluhráčce? Nemám jí to radši zamlčet? Nevím – Když jí povím, co o ní říkala bývalá šéfka, zkazím jejich vztah nadobro. A ještě asi zkazím vztah mé spoluhráčky s dalším, nepřítomným kolegou. Který je v tom nevinně, ale včelí královna – bývalá šéfka – už ho naočkuje.“

Do takové situace jsem se dostala. Za čo, súdruhovia? Že nechci, abyste nechávali mou kancelář otevřenou celý den a přes noc? Copak vy svoji kancelář necháváte? Nikdy. Nebo vám ji někdo jiný přijde odemknout, hodí tam ponožky, lógr od kafe, vysadí dveře z pantů, jde domů a diví se, že podle vás není všechno v pořádku? WTF! Jděte jednou na střídačku do jiné části domu prosím, nebo jsme dvě zoufalé a zneužité. A vy jste to odmítli i jako původně jednorázovou prosbu. Tak v tom případě už nechoďte nikdy. Tomuhle já neříkám spolupráce. Říkám: Svinstvo.

A já jsem těch 15 let skončila?

Nene, to vy jste si podvědomě koledovali, vy jste si naběhli a váš podíl není menší než nás dvou nebo tří nebo ve skutečnosti skoro všech, i když to odmítáte slyšet. Házejte si to jen jednostranně na nás, nakonec přece i pro vás bude úleva, když projekt poběží dál, ale samostatně, jako nové uskupení, nebudeme ho psát my, my se bez takové reprezentace obejdem. Co lepšího chcete? Chcete přece přesně tohle, ale kopete kolem sebe schválně do nás, abyste byli čistí. Brrr. Co by ne, to unesem. Jenže vy nás pomluvíte i profesně, to je jasný. To už se totiž děje, to se k nám doneslo, rybník je malý, známe známé svých známých.

Na druhou stranu chápu, že se můžete cítit nedoceněni. A my co, my ne? Takovéhle vyhrocení my vs. oni už je vážně nadraka a dobře, že přijde konec a změna. Která je zdravá. Proč myslíte, že ne?

Na podzim ještě bude poslední rozlúčkové drámo.

… jak jsme se zjara se spoluhráčkou smály: „Hahaha, že bychom snad zrovna my dvě byly tak mocné, abychom zrušily Tenhle Úchvatný Projekt? Chá. To určitě ne!“ – A nebyly, ale byly jsme dotlačený zoufalý impuls, který to odsral.

Jsme statečné. Jsme team. Hrajeme fér.

?

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

119 komentářů u „Rozluka

  1. Moc tomu nerozumím. Myslela jsem, že jde o to ten projekt zachovat Jen ho renovovat, osvěžit. Navíc jsem měla pocit, že právě dík tomu projektu jsi povýšila, dostala se na to místo, kde teď jsi.
    Nemůže ti zrušení projektu podtrhnout nohy? Zlomit vaz, v tom týmu?
    Proč byly tvoje dveře otevřené a tvoje místnost poskytnutá všem a dveře a místnosti ostatních ne?

  2. já se přiznám, že tomu také moc nerozumím. Prostě po někom zůstal bordel a to se táhne takhle dlouho až takhle do osobní roviny? Neumím si to vůbec představit, střídáme se na pracovišti denně a občas je po každém bordel, ať už fyzicky, nebo i někdy v papírech, když se nestíhá, ale takhle se to nikdy nehrotí. řeší se to te´d hned na místě, nebo si to ty zůčastnění lidé vyříkají sami z očí do očí – stylem, „hele minule si neudělala to a to, nebo tohle bylo špatně, nebo nasralo mě, že jsi minule udělala, nechala či neudělal to a to … dej si na to příště pozor, apd. “ ale jede se dál, jakoby se nic nestalo…
    podobně jako Ru, jsem si myslela že jde o nějakou konstruktivní změnu v projektu. Návrhy na renovaci, vypustit třeba něco co není až tolik aktuální a nahrazení ho něčím jiným, nějakou změnou, ale tohle co je v článku popsáno – to mi připadá, jako když sedí děti na písku a flák lopatičkou po hlavě a pak zas druhá strana a za nějaký čas žalování, kdo komu kdy dal lopatičkou po hlavě ….nerozumím tomu, z toho jsou jen nic nevedoucí nikam bludný kruhy…

  3. chápu to tak, že někdo potřeboval někomu podstrčit černého petra a tak ho strčil s velkou slávou Lišce.

  4. ad 3
    To ano, bezpochyby.
    Jen jestli to neudělal proto, že věděl, že právě Liška si s ním neporadí, nevrátí ho a nebo nepošle elegantně dál. Že ji to zraní až příliš.
    Čili jestli se náhodou nestalo, že Liška nevyhrála, ale prohrála.

  5. Někdo cítil, že už není na výsluní, tak to takhle skrze Lišku potopil celý, i s Liškou.
    Ale třeba se pletu.
    Informací je velmi málo a kusých.

  6. je to habaďůra. neznám detaily. ale podle mě udělali kličku. chtěli ukončit projekt a tak využili aktivitu Lišky. všichni tam litovali jaká je to škoda a jak jim je to líto, ale když teda to jinak nešlo protože „ty vztahy“ tam někdo hrozně rozesíral tak to museli udělat…. jo psychoterapeuti to jsou. hovno přímost, hajzli manipulativní

  7. 3 ratko
    ano, já to tak chápu taky; jak různě to chápou různí jiní, nevím.

    1 ruliso
    Ano, mně nebo nikomu nešlo o to, rušit takový dobrý projekt, já byla pro trochu ho uzpůsobit, vymyslet a navrhnout a udělat něco, aby i víc klientů se toho rádi účastnili, aby jich méně zděšeně prchlo na (projektový) hlučný týden pryč, protože vše je jinak, změněné, jistota pryč. Sice je to výborná paralela nečekané ataky duševní nemoci, ale když se opakuje patnáct let třikrát ročně, tak už já to vnímám jako stereotyp(!), a naopak ne jako narušení streotypu chodu domu během roku.
    Opakovala jsem posledního půl roku, že podle mě to může dobře fungovat dál a bude to skvělé, jedině když to bude přijatelné pro celý team zaměstnanců, který to bude akceptovat a účastnit se společně, jak to půjde, všichni spolem. Ale jestli je to věc víc vnější, tak je to vnější, sorry. Jakmile to není „věc celého domu,“ tak to podle mě nemůže fungovat. Navíc když to znamená neflexibilně a strnule a podle mě nezdravě strnule využívat dvakrát ročně týden stále stejné prostory v domě – jedno patro tj. naši kancelář a pak pracovní prostor mé soukmenovkyně, která ten týden musí všechno přerušit, svou práci zrušit, odvolat, ten prostor vystěhovat, dát vplen a pak zas nastěhovat. Pro ni to musí být šílenej záhul a oni to nechtěj slyšet!
    Dveře jiných místností jsou OK, v přízemí, ale ten suterén,kam oni nechtějí na prostřídání jít, aby nám ulehčili zátěž, ten suterén je stejně zabranej, ten projekt ho stejně využije, tak jako tak, i když hlavní stan je v prvním patře u nás. Mnoho pracoven v přízemí zůstává stále jako během roku, nic se tam nemění. Jen naše dvojkancelář nahoře v patře je vždy hlavní stan toho projektu, na týden, dvakrát ročně. A to už nám je příliš stresující. Teď. A oni nechápou, že se stala změna, že tam v té kanceláři už není extra šéf,ale je jediný šéf pro celý dům.
    Což je ve skutečnosti jen k dobrému!!

    Podtrhnout nohy mi to snad nemůže, v teamu ne, ale bude to pro mě ještě o kousek práce míň a už tak mám teď o kus práce míň a to není dobrá pozice. Například okatě přetížené plaché laně by to mohly napadnout raz dva. Jenže já CHCI víc práce.

  8. 8
    jo,to tak je a je to smutné vyústění pro všechny strany včetně šéfa. Není žádné vítězství s pocitem vítězství, u nikoho. Na druhou stranu – všechny strany se shodly, že dost. To je jediný dobrý. Pak ty pohnutky a ta rádobyvysvětlení, to už je zase hnojařina.

  9. 2 barčo
    ¨„hele minule si neudělala to a to, nebo tohle bylo špatně, nebo nasralo mě, že jsi minule udělala, nechala či neudělal to a to … dej si na to příště pozor, apd. “ ale jede se dál, jakoby se nic nestalo…

    – ano, to by bylo dobrý, kdyby to šlo! Jenže pro mě je to div, že to s někým takhle nejde. My řeknem: „Ne, to nebylo uklizený podle původní jasné domluvy.“
    A odpověď nepřijde. Nic. Přijde grimasa.
    Podle mě ta grimasová osoba je passive agressive. A to já těžko snášim, já beru spíáš přímost, já kritiku beru dobře, já dokonce už dávno kritiku jedině vítám! To je dar! Je to k něčemu – můžu si říct, jestli to beru, zamyslet se nad tím řečeným kritickým a posune mě to – anebo si můžu říct prdlajs, to jsou kecy, to není opravdováě míněná kritika. Prostě s kritikou já myslím že umím nakládat velmi dobře! Jsem si už tím jistá!

    Jenže když reakce není žádná slovní, nic, tak co já s tím? Já myslím, že není dobrý abych když vidím okatou grimasu jako reakci na moje upřímná slova, řekla tohle přímé (je to přímé, ale mezi kolegy, resp. mířeno na MUDr. zavedenou psychoterapeutku to asi není k ničemu):
    „Teď jsem viděla, jak se výrazně tváříš – mě by to hrozně zajímalo, co to znamená. Mohla bys mi to prosím říct? Co je to za reakci? Já opravdu nevím a ráda bych to věděla.“

  10. Ten poslední odstavec – ta grimasa asi znamená: Bež do prdele s tím úklidem a neotravuj.

    Co by jsi ji na to Liško odpověděla kdyby fakt byla upřimná a řekla ti to?

  11. 14 jó, dobrá otázka!!

    „Na výjezdu v lednu jste se ptali, kdo z nás co nechce dělat. A já řekla, že nechci vytrhávat plevel na terase mezi dlaždicemi víc než jednou dvakrát ročně. A tys nato řekla: Takže nechceš dělat uklízečku? Já: Ano.
    Tak to tehdy bylo řečeno a pochopila jsem, že to akceptuješ. Proto nechápu, když mě nutíš ty svým vlastním chováním tu uklízečku dělat.“

  12. … 14
    krom toho, já to přímo řekla přede všemi:
    „Někdo nám tady nechal věc, která patří o dvě patra níž a všichni to vědí. Přesto ji tu nechal. Co to asi znamená?!“
    No a na to následovala právě taky grimasa.

    Kterou já si vykládám jako „fuck off, to je banalita“, ale dost možná znamená něco úplně jiného, nevím. Vím jen, že to banalita není. Je to despekt.
    TOTO JE DESPEKT:
    „To už je drobnost, to už si ty dvě uklidí snadno.“ = Taková jejich myšlenka; ve skutečnosti moje domněnka, že je to jeich myšlenka.

    Prostě na příští schůzce, kde to bude vhodné, co nejdřív, musím otevřít téma grimas té osoby. Že bych jim ráda porozuměla, že mě matou, nerozumím. Mno … není to snadný vybalit na zástupkyni šéfa, ale já to můžu udělat :) Odvahu na to mám. Pozici NE.

  13. ad 12 ru: Plaché laně odstřelit.

    No :-)

    Prekérka je, že šéf de facto ty plaché laně odstřelil. A ne mě.

    Jenže co to udělá dál…

  14. 15. teda Liško, takhle šroubovaně se s nikým nedomluvíš… nikdy. a už vůbec ne s někým kdo něco dělat nechce. I když možná v lednu něco sliboval ale kde loňské sněhy jsou. Teď je teď a teď je mu/jí to úplně jedno jestli děláš uklizečku nebo ne. ty se snažíš aby „tobě“ někdo uklidil kancelář. nemáš šanci. vůbec. buď si ji uklidíš sama nebo s nějakým parťákem nebo nic. tam není jiná alternativa. přece to nebude dělat paní laňka s plachým pohledem nebo pání leadři co to rozbordelili a jejich děti a jejich známí a jejich kamarádi …. ti dělají jen projekt nikoliv úklid

    Ty jsi se snažila donutit někoho aby ti tam uklidil a nepovedlo se ti to. Pak jsi byla nasraná že se ti to nepovedlo. a myslím že někdy před dvěmi lety jsme se o tom bavili neob i dýl, už si to moc nepamatuju a tam jsem ti řekla že nemáš šanci je donutit a by ti tam uklízeli. nemáš na to ani nástroje, ani autoritu, prostě ne.

  15. moje 18, přímo navazovala na 16. to nemusí být despekt. prostě jim je to jedno. není to jejich kancelář. proč by ji měli uklízet? a ještě když jim důležitě řekneš že tam nechali 2 hrníčky tak protočí oči. jakože řešíš blbosti a rajtuješ po nich. oni jsou pak v roli šikanovaných.

  16. 18
    zahr.leadři uklízej dobře, velmi pečlivě, jsou velmi velmi opatrní k věcem – však jsem jim to taky dnes v noci řekla. S nimi nemám problém. Problém mám teda – jak to vypadá – asi jen s kolegyněmi-plachými laněmi furt plus s býv. šéfkou jen když přichází zpět do své býv. kanceláře, která už není její a kterou podle mého skromného a radikálního názoru nemá už nárok navštěvovat, kontrolovat, okukovat. Je naše věc, jak to tam vypadá.

    Uklízet bude ten, kdo řekl, že uklidí, a basta. Cizí bordel už uklízet nebudu.
    No a proto jim to najednou neklape dočista do finiše, protože ta zodpovědná do večera uklízející to už dělat odmítá = já. A proto taky nechávali odemčenou kancelář – ne svoji, ale cizí,naši – protože ono je jednodušší, nechat celý den otevřeno, ať tam je cokoli na ráně pro vniknuvšího zloděje z ulice. Je to jednodušší, než jak jsem to dělala léta já- nechat všechny vyjít ven, zamknout, klíč si nechat u sebe nebo dát na oči na bezpečné místo během projektových aktivit, pak hned po skončení rychle jako první vzít ten klíč a běžet odemknout, aby se dalo vejít, hlídat to, být pořád okolo, uklízet hrnky venku atd atd. Taková ficka jim jistě chybí, když tam nejsem.
    Když si řeknu: Hm, nechávají mi odemčeno, to si sem k sobě kabelku nedám, jdu rovnou dolů do přízemí, tady svoji kabelku nenechám a stejně je můj stůl obsazen,…jdu o přestávce radši pryč, nemám kvůli tomu už chuť tu být.

    Zajímalo by mě, jak to výše napsané působí.
    Předpokládám, že tak, že jsem já změnila svou pozici,nikoli že se změnil nějak ten projekt.
    Ovšem aby na mě házeli, že díky této malé změně pozice, mojí, fakt malé, musí teď celý projekt pryč, to je hovadina.
    Ale svou novou pozici nedám:)

  17. Koukaj na tebe svrchu, takže čím víc budeš dotčeně poskakovat na podupaným písečku, tím víc bude akorát grimas, co značej – malá se vzteká, aby se nepos…
    Někdy pomůže bejt normálně neomaleně klidně sprostá.
    Nebo vynosit z vlastní místnosti to, co vlastní není, na chodbu, nasadit dveře a zamknout.

  18. Ahoj lištičko, abych řekla pravdu nějak moc nechápu..věci samozřejmé, naprosto jasné, jako když tam u vás, za určitých okolností nejsou. Přece nepořádek po sobě si každý musí uklidit, doma ať ho má, když chce, ale někde kde je hostem ???
    Mám ráda, když je na lidi spoleh a to zvláště v práci, tam je to podstatný, s kým pracuješ si vybrat moc nemůžeš. Přátelé ano..tak pokud ti jsou nespolehliví, těžko je dál tak budeš brát.
    Z toho, co píšeš, ale ber to, že zcela nejsem nějak v obraze, cítím tvoji velkou a upřímnou aktivitu, změnit něco, co se nejen tobě nelíbí. Ale ty do toho jdeš..a už delší dobu tě to trápí.
    Není divu, že se to nakupí a tebe to pak doběhne k slzám.
    To, co se těm mocnějším jeví jako prkotina, ne už tobě. Nedivím se.
    Necítíš podporu, právě proto, že jich se to netýká, jim jde přece o větší věci..
    Ok, mají na to asi právo, ale ty věci většího pro ně významu, mají- li fungovat , tak i v těch možná dle nich prkotinách. Tam to začíná..
    Myslím, že bych to brala tak, že se o něco férově snažím, že mám v něčem pravdu a i nárok něco netolerovat a když to oznámím, nebere se na to zřetel. Blbej pocit..
    Tak jako Barča píše i u nás v práci se tu a tam někomu, včetně mne, ne vždy vše povedlo, jak mělo.
    Ale neignorovalo se to, a pokud se to u někoho stalo pravidlem, prostě skončil, protože se nenašel nikdo, kdo by to schvaloval a přehlížel, nebo jen po krátkou dobu..než p o ch o p i l.
    Ty jsi se do toho vložila, ostatní kterým to taky vadí, jen přihlíželi..znám to..
    A tak si nemyslím, že bys prohrála, asi spolkneš ještě pár hořkých pilulek, co ti někdo podá, ale pak ti bude líp.

  19. 20,21 :-)) ono jde o to Liško, jak si tu svoji dospelou pozici udržet důstojně. teda ehm se směsicí humoru a nadhledu. takže se přikláním k Ru. Hlavně to nesmí vypadat že jim děláš naschvály a že rebeluješ jako malé dítě. Oni tě myslím za dětinskou označili. takže žádné vzpurně že tohle „jim“ dělat nebudeš ale jak říká Ru. Vem si dveře, nasaď do pantů a zamkni. Projekt je u konce tak ať jdou všichni kam chcou. Nic nezjišťuj, nevysvětluj, neomlouvej se a ani neobviňuj, a´t se každý xichtí jak chce a ty se budeš taky xichtit jak chceš. neuklízíš po jiných a je ti to úplně jedno a nepotřebuje to nikomu vysvětlovat proč a ani nechce vědět co si o tom ti druzí myslí. prostě to tak je.

    protože podle mě je právě v lehké ignoranci silný bod. oni ignorují tebe tak ty ignoruj je. s nasazenými dveřmi. bez nich budeš jak na bidýlku. to se blbě ignoruje :-) prostě míň vážně a víc samozřejmě. a ani nemusíš být sprostá. jen přátelsky samozřejmě samostatná.

  20. 19
    no a tomu já říkám despekt, když je jim to jedno.
    Jo, jsou chudáci v roli šikanovaných, tak když se jim chce… takovou roli já bych nebrala.
    Je to oboustranné neporozumění nebo spíš pocit nedocenění, si myslím.

    21
    Zamknout – jóó, s tou variantou si pohrávám jako s nedrsnější a zatím nerealizovanou možností pro podzimní poslední (velikou) sešlost. Dneska jsem to utrousila před šéfem, asi předčasně. Protože se to asi bere, že teda na podzim to bude velkolepé se vším všudy (doháje ale nikdo mi neodpověděl na dotaz, kde budou ty zahraniční návštěvy spát – to jako po domě?! Já takový projekt na to ani nepsala, ačkoli ostatní projekty píšu, ani se nikoho nikdo na nic neptal, žádost podal a to je mi proti srsti a nepůjdu jim na ruku).
    Na podzim v domě dobře, velká párty. Naposled tu. Různé národy. OK. Ale proč v naší kanceláři, zase, jako obvykle? Já to zamknutí jako návrh vybalím okamžitě, jakmile na nějaké poradě plaché laně začnou cokoli kníkat. Jenže zase ony budou ty chudinky,ne já, já nikdy nejsem, já i kdybych brečela hodinu, nechaj mě všichni bejt, protože asi vědí dobře, že já se zdravě zmátořim…

    Že je to poslední týdenní párty, přece neznamená, že jim dáme celej barák vplen (což si opravdu oni tak představují, fakt!) ! Já i v tomhle citlivém případě – naposled, ach, naposled – budu zkoušet dávat hranici. A na začátku hodně ostrou.

  21. Konečně..jak se dá s někým dobře spolupracovat na něčem větším, když nemá respekt k někomu už jen v tom, že když je hostem v jeho kanceláři, nechá mu tam nepořádek. Jo, může se stát jednou..ale pokud dáš jasně najevo, že se ti tohle nelíbí..a druhý to nebere v potaz..to už není zas taková prkotina..

  22. Normálně neomaleně klidně sprostá je prostě se chovat samozřejmě a nic neřešit s druhými, mám-li za to, že oni nic řešit nechtějí. A na dotaz (ten přijde, když se nebudeš na nic ptát a ničeho dožadovat ty) zcela klidně, stylem „Vo hovno de“ sdělit něco s obsahem tím, že máš na starosti jiný věci a ne takovýhle pí…pí…
    Nevím, nakolik to lze aplikovat ve vašem psychointelektuálnoprostředí. Třeba jo.

  23. ad 23, ratko, jo taky řešení, jen myslím si, že na to musí být nátura..na lišcš je vidět jak se angažuje a ta lhostejnost , byť hraná, by ji sice navenek pomohla, ale co uvnitř ?

  24. 24
    Nevyhrožovat! Ani zamykáním!
    To musí být jakože samozřejmost, ne pomsta a naschvál!

    Vůbec je neřeš, kravky. S nikým z práce. Nech je dělat ksichty a ofuky a ty dělej, že to nevidíš.
    Jsou to rozmazlený nány zvyklý manipulovat tatínkama. Nepřistupuj na jejich hru.

  25. A před šéfem říkej akorát – Nojo, to byl za súlet. Ale tak… nějak to zvládnem, žejo.
    A podobný věci.
    A pak teprv zamkni, až to přijde. Nebo něco podobnýho udělej.
    Ale nic neplánuj. Jen svoje sladký kochání se grimasama laní, až zjistí, že tě nenasírají.

  26. 27. to nesmí být hrané, to musí být doopravdy! bavíme se o respektu a jak si ho získat. nevyhrožovat, neprosit, neřešit, žádné dohody. zamknout. a čekat s čím přijdou a jen mávnout rukou jakože pro jednou to ještě odemkne. naposledy.

  27. 27
    Aninko, ta lhostejnost ze začátku jasně že bude hraná. Ale když to člověk vydrží, tak pak sám čučí jak puk, jak mu to doopravdy začíná jít od kosti, prostě se sám dostane nad věc, nad protistranu, a taky dostane daleko lepší zadostiučinění…

    Třeba i vědomím, že i ti, co nic neřeknou, vidí. A třeba šéf to ocení určitě.

  28. 22
    anino,
    ahoj,
    ty jsi vypíchla pro mě jednu věc – že jsem se do toho (jednání, několikrát) vložila aktivně. To je pravda a díky tobě jsem si to teď fakt uvědomila.
    Že některý jiný lidi se spíš vezou – ne že by byli srabi, ale už jim je to fuk, mají jiné své věci a je to v pořádku – kdežto ta moje kolegyně a já jako dvojice jsme šly do toho aktivně (protože se to týká prostoru jen nás dvou) a to jediné mělo nějaký efekt, výstup,výsledek a bude to snad směřovat k lepšímu a novým možnostem a konečně k odlehčení od táhnoucí se minulosti.

    Jo, mám pocit, že jet tam včera mezi přesilu bylo ode mě dobrý a aktivní a přímý a nelituju toho, dala jsem tomu svůj čas a byla to i statečnost.
    To je hrozný, jak si to sama před sebou zmenšuju, umenšuju – že něco trochujsem udělala – ale kdybys anino nepoužila to slovo „aktivně“, tak bych si to plně nepřipustila.
    To jsem teda pitomá, ani se nepochválím pořádně a ještě víc, když to zasluhuju :))

  29. Je to vlastěn docela lehký. Staší jen na začátku trochu kousnout do rtu. A nejdnou úleva a všecko je jinak…
    Takhle jsme přestala bojovat se svou skorošéfovou a starým bývalým šéfem na firmě.
    Není potřeba dlouhého času, aby se člověk těm, co ho rozežírali, začal v duchu smát a dokázal na ně být klidně shovívavě vlídný, když oni čekají boj a roztrpčení…

  30. 23
    ratko
    jo, to máš taky pravdu, že leckdy nic nevysvětlovat (a hlavně se „neobhajovat“) je lepší.
    Mně to teda připadá jako víc chlapský způsob (než že bych to viděla často u žen).
    Kterého si cením.

  31. ru 33
    „aby se člověk těm, co ho rozežírali, začal v duchu smát a dokázal na ně být klidně shovívavě vlídný, když oni čekají boj a roztrpčení…“

    Jó, tak teď je mi to už jasný. Hehehe, chacháááá, to bude dobrá jízda!

    Akorát je v tom možná trochu nepřímosti mojí býv.šéfky – na někoho se usmívat a mluvit na ně jak na lidi s IQ menším než 100. Hlavně nadšeně a optimisticky, jupí, tradáá.

    … jo vlastně v jednu chvíli jsem to v nočním sezení zkusila, ale jen jsem konstatovala celkem jasné, takže z toho nic extra nebylo.

    :-)) já si ještě nějakou zábavu s laňkami opatřím:)

  32. … ale vyplývá mi z toho, že lepší je být nad věcí. Ne rejpavá ani nadmíru přitakávající… (?) hoho.
    My to dáme!!

  33. Ru i ratka mají v mnoha věcech pravdu, prostě taky jsem se občas kousla do rtu, myslela si svoje..Je pravda, že jsem se tím pak nad něčím zas nerozčilovala, ale zas nějaký dobrý pocit jsem fakt neměla, opravdu záleží na nátuře. A vždy jsou spokojenější ti, co jsou lhostejnější k něčemu, nebo je okolnosti už opravdu k té lhostejnosti doženou a pak ji ani nemusí předstírat. Občas, jen občas se mě to k ní taky dohnalo a třeba se zas časem našel někdo jiný, kdo řešil i dořešil to samé ;)

  34. Dostat se „nad protistranu“ …
    aha, tak mě napadá, že každá z těch dvou našich „stran“ se cítí nad tou druhou!

  35. 37
    jo, tak jestli mám vzít v úvahu lhostejnost,trochu …
    tak ta „druhá strana “ není vůbec nad věcí, nemůže se odpoutat a podle mě je jedno, jestli v tomhle případě kvůli klientům (protože kýžená dlouhodobost pro klienty už byla zaručena, nemůže být obava, že nenastane, když už bylo 15 let, byť někdo je tam víc let, někdo pár…) nebo kvůli vedoucím projektu samotným. Jo, je tam velké přátelství se zahr.stranou, jistě, proč ne, já s nimi taky kamarádím, ale vždycky existuje – zdravá ! – možnost se přátelit normálním způsobem, ne přes nějaký projekt pro handicapované… None?

    Mohu pochopit, že člověk, který je dlouhodobě v monogamním vztahu, cca 30 let, se nechce rozloučit s žádným jiným vztahem, nemá ten zážitek v životě, nezná, že si řekne: „Mám ráda tohohle muže a tohohle taky, ale už asi bude lepší, když je dlouho neuvidím nebo nikdy, abych mohla normálně žít dál. Je to OK.“
    Ale nepochopím, že se nechce od nějakého byť skvělého projektu odpoutat člověk, který zažil jeden a dokonce více rozchodů v dospělém věku, po vztazích, co trvaly víc než pár let.
    Co to teda musí bejt za sílu?
    je to v tom, že v padesáti letech už se člověk odpoutat nechce, už nechce načínat nové velké věci?
    To napadlo jednu moji moudrou kolegyni. Že ten věk hraje roli.
    A věřila bych tomu.
    Protože když si vezmu, jak nechtějí už nic nového velkého partnerského načínat chlapi kolem 50 let věku … tedy dost z nich …

  36. ad 38 -jo, asi to tak nějak bude, že obě strany se cítí, že jsou nad tou druhou, to k ničemu nevede, než k rozbrojům :(. A jak je tam pak už nasranost..navzdory laním..co ji nepřiznají, je to v háji.
    Možná by tomu pomohlo, ve fázi oprávněné naštvanosti se zklidnit a mile a s úsměvem např. říct..a že si ty hrnečky umyjete, já už na ten zaschlý lógr nějak nemám a dveře vsazovat nemohu, tak dík.
    Někdy je to v začátku lepší, než to v sobě dusit, jak se chovají, nebo dát najevo to naštvání, co oni mohou fakt vidět jako prkotinu.. a už to jede..

  37. Teď to nemyslím vážně, ani jsem se tím neřídila, ale znáš to..KDO NIC NEDĚLÁ,
    NEZKAZÍ, KDO NIC NEZKAZÍ, BÝVÁ POCHVÁLEN, KDO JE POCHVÁLEN, BÝVÁ POVÝŠEN :)

  38. anino 40
    Nojo, to uvidíme v následujících třech měsících, jak se nám to vyvrbí. Lehce laně hrozí – ústy býv.šéfky – že dají výpověď, že „v takovém teamu“ se nebudou cítit už dobře.
    No a to zas by mohlo nadzvednout mě – „jakém takovém teamu“ myslíte, to je mířeno na koho nebo na co…
    Chm. To právě poznáme do Dušiček.
    Vsadím se, že ještě nějaká překvapení přijdou.

  39. to je emocí. věřím že tohle vychladne a vrátí se … moudrost. ta dokáže překlenout spoustu nedorozumění a rozporů. volbou slova, tonem, vnímáním toho druhého, sebereflexí i přijetí toho druhého v plné vážnosti a respektu.

    nejde skutečně o žádné strategie a taktiky, nezlehčovat, nesmát se druhému, nebýt ironický a nikdy nepoužívat sarkasmus. Nepatlat se v podružnostech a dívat se vpřed na výsledek. A prosit to inteligentní ve mě ať pracuje nezávisle na mě, Ať se dokážu oprostit od sebestřednosti. ať nevztahuju problém na sebe, že to „já“ jsem myslela tak dobře a „ten druhý“ to nepochopil. nepodsouvat duhému nic. Oprostit se od ukřivděnosti a vnitžní ublíženosti.

    To prosím není žádná lhostejnost, je to nastavení a nladění na situaci s kladným vztahem ke všem účastněným. NIkoliv jen k sobě a svým spojencům. Nejosu nepřátelé. Nejsouprotivníci. Jsou lidé ve ksupině kteří spolu žijí téměž jako rodina.

    Liška použila jako příklad někoho kdo žije dlouho ve vztahu a už v něm chce vydržet a neměnit ho. A tak se musí s ním smířit a nějak to „vydržet“.

    Tohle vydržení tj. udržení jakéhokoliv lidského společenství je vnitřní nastavení – charakter, a vydání se odpovědnosti. Odpovšědnosti za to jak společenství buď vedu k jednotě nebo ho rozesírám. Udržuju ho když se oprostím od svých vlastních zájmů a vnímám co kdo potřebuje aniž bych soudila, posuzovala, kritizovala, zesměšňovala a dělal z něj méněcenného blba či nafoukaného pitomca. Když budu všecky členy mít ráda naleznu odpověď. A naleznu i svůj správný dospělý postoj.

    A udržím jakoukoliv skupinu ve spolupráci a vzájemné podpoře.
    ufff, snad mi bude odpuštěn tento obecný vstup. Je to o lásce k lidem obecně.

  40. ratko,
    co se kaješ, aby ti byl odpuštěn tento 45. vstup :-DDD

    Ten je výbornej!!

    A není obecnej, je to určitě na základě tvojí zkušenosti – jinak by to nemohlo být tak výstižné a srozumitelné. Takhle taky věřím, že to funguje, je to asi optimistické pojetí, protože si myslím, že ve skutečnosti každej ze zúčastněných dojde k cíli a náhledu o vlastnímu podílu na věci, ke zklidnění a oproštění od úplně osobních „křivd“ v jinou chvíli. Takže v tom moudrém všeobjímajícím mírotvorném výsledku se všichni spolu už nepotkají. Budou každý zvlášť

    Možná ten koment 45 napiš nějakým zajímavým písmem v líbivé úpravě a začni to prodávat v rámečkách za drahý peníze, protože to by si koupily davy lidí.

  41. AD 45, ratko, jistě je daleko lepší umět svoje emoce, pokud možno, krotit. .zvlášť ty negativní, když se projeví byť i oprávněně v očích dotyčného..ony ničemu neprospějí. Naopak..tak souhlas.
    Každý to ale zvládá jinak a taky záleží na situaci v jaké se nachází, co je pro něj důležité, nemusí být pro jiného. Já sama ač se snažím především ty negativní krotit a věkem se to lepší, ne vždy povede.
    I když si myslím, z mého pohledu, že mám být proč naštvaná , fakt se snažím už nejdřív „vychladnout“, člověk to pak vidí už přece jen jinak.
    No, ale ty emoce v nás prostě jsou a málokdo dokáže, aby se nějak neprojevily a zůstal kamenný.
    Nevím, co si mám myslet o lidech, co se nijak neprojeví, jak pak reagovat, jaký mají názor.
    Ano, nesoudit, brát je jako lidi, co nemusí být vůbec špatní, prostě mi jen něco nesedlo a jim to vyhovuje a nevadí.
    Oni se taky ksichtí, tak emoce tu jsou. Jen bylo by dobré, kdyby i oni projevili víc té lásky k člověku a pak tedy se zamysleli i nad tím, co druhému může vadit a proč.
    Pokud nasadí obě strany kamennou tvář, je asi po komunikaci..které je třeba..
    Ano, nesoudit, že se mi něco nelíbí, neznamená, že někdo je špatný.
    Ale ta láska k lidem by se měla projevit oboustranně.

  42. 45. Na svém současném pracovišti jsem se setkala s děvčaty, s kterými jsem kdysi začínala v osmnácti. Po nějakém roce se naše cesty rozešli a nebylo to pokaždé s každým v úplně dobrém. Dnes nám je kolem čtyřiceti a vzpomínáme s úsměvem na ty naše „boje a křivdy“ a jsme vlastně rádi, že jsme se všichni setkali a je to pohoda. Samozřejmě bez pracovních problémů a neshod se to občas neobejde, ale připadáme si mezi tou omladinou jako „dinosauři“ co zažili pravěk, v dobách kdy jsme si museli umět poradit se vším sami, sloužívalo se po jedné – tak umíme výborně improvizovat, držíme pěkně při spolu a občas mladým, perspektivním vytřeme ještě zrak, co v nás ještě tříme a když už občas v práci mladší kolegyně jsou na pokraji stresu a zhroucení, protože neví kde je nahoře a kde je dole – přichází náš čas na improvizaci, na ujasnění si priorit a nalezení řádu v chaosu a začíná „retropravěk“ a zvládá se naprosto vše. Mladí přestanou vykřikovat, že se takhle pracovat nedá a jak je to příšerný vydržet takový nápor, přestanou boje a táhnou s námi za jeden provaz a najednou je vše ok. a pohoda.

  43. Já si celý ty léta průběžně kotroluju, co tenhle projekt se mnou dělá. Je to totiž opravdu „silné místo.“ Nevím, jak jinak to nazvat. Je to zkušenost, akce, setkání, společenství plné emocí, ve kterém se vždycky ukazovalo hodně ze vztahů, vždycky vyplouvalo na povrch hodně věcí. A já viděla, že často jsou to (drobné?) křivdy.

    A zažila jsem, že když je člověk úplně “ v tom“, ponořený, zabraný, jede tak,jak ten proud jede, dělá všechno, co je potřeba dělat, připravit, zařídit … tak je to silný zážitek, silné setkání pozitivního charakteru. A všechno šlape, všichni spolupracují a každý má své místo. To je důležitá věc, kterou ten projekt dává: každý má své osobité místo v pestré živé směsici. Tak nějak podobně to píšu i do žádostí o grant na ten projekt. To osobité místo, ta jedinečnost je tam důležitá. Je to velkej respekt ke každému jednotlivci.
    Ano, je to hodně silné a zní to pozitivně atd.

    A tahle síla dělá např.to, že je těžký odejít, vymanit se, postavit se na vlastní nohy a jít, být dospělý a jít. Nebýt ve vleku toho, jak silné společenství to je. A tam jde o klienty a právě tohle je nevídanej efekt – opravdu nemálo z nich začne být samostatnější, rozhýbanější, v rámci toho projektu, v něm. Nojo, jenže podle mě to je čas se vykopnout ven a ne tvrdnout v tomto projektu deset let. Je to těžký, protože v tom nevídaně vřelém a spojujícím prostředí jsou vytvořeny vztahy. A to je velký plus pro ty klienty. Zažít vůbec nějaký pěkný vztah.
    A to je podle mě ten kámen úrazu – vznikne pak tendence zůstat tam navěky. Je exrémně těžký odejít. Pro ty klienty. Dobře, oni potřebují hodně času, OK.
    Jiný než dlouhodobý projekt pro ně není a je to fantastický, jak tenhle projekt funguje.

    Hm, jenže co ti terapeuti v něm – taky se vytvoří jejich základní složení, obměňující se do nějaké míry postupem let, vytvoří se sítě i se zahraničními přáteli, podobnými skupinami po Evropě, různými muzikanty a tak. Jsou to přátelé a opravdu to má charakter společenství, původně evidentně vzešlého z lidí z undergroundu, lidí hodně free, oblečených řekněme alternativně atd. Je to síla. I terapeuti možná předtím nezažili takový pocit – někam patřit takovým způsobem. Je to akceptující, pojme to jakýkoli fyzický či psychický handicap.

    A pro mnoho typů lidí – jako terapeutů,organizátorů apod. – to vůbec není. Někomu je to protivný, špinavý, kočovný, oblečením moc nápadný, hlučný, výrazný a svérázný. A je to v pořádku, tak se neúčastní , nikdy.

    Já vidím potíž na téhle hraně: jak je někdo vtažen a pak se chce uvolnit a jít, není to snadný, může to pociťovat jako velký zpětný tlak, jako nárok a volání, aby zůstal. I proto, že je to formulováno: „Přijďte s námi oslavovat, přijďte s námi pobejt, budeme se mít dobře, těšíme se, je to otevřené pro všechny, všechny vás zveme, tebe zveme, budeme rádi,když přijdeš.“

    Ono to zní svobodně, ale ve skutečnosti to vyvolává v hodně lidech pocit velkýho nároku: Tak musím přijít, aspoň jeden den, aspoň jeden večer navíc, aspoň přinést bábovku…

    Hodně blbě se říká: Nepřijdu.
    Když má člověk výmluvu, zrovna ten týden bude někde pryč, někde daleko, tak to samozřejmě jde snadno. Ale i tak to v něm může vyvolat pocit: Měl jsem tam být.
    A to je blbý.

    No a to je ten základ – těžké nepřijít.
    A když se víc lidí rozhodně nepřijít, najednou se ukáže, že tam skoro nikdo nepřijde.
    A ti trvalí lidi uvnitř si řeknou třeba: tak oni nemají zájem o ten projekt, nemají zájem se přijít podívat. Někteří ne, ale určitá osoba tohle vyvolávala a zdůrazňovala, kdo tam byl kolik dnů a kdo nepřišel a tak. Teď už to říkat nemůže, protože není interní zaměstnanec, nemá komu by to říkala. Ale bylo to nepříjemný,jako bachařina, bylo to jako nárok. A to si někteří pamatujou dlouho a začnou to nesnášet.

  44. Tady je krásně vidět, jak u nějakého projektu, o který se jedná to může začít selhávat opravdu z těch prkotin, které ale zas až tak prkotinami být nemusí, pokud druhý neuzná, že to či ono by nemusel a že zbytečně prudí. A emoce, i když já si kolikrát říkám..díky bohu za ně..taky..jak se člověk někdy neudrží a projeví ty horčší a kolikrát zbytečně, je třeba unavený..ale vyřkne a může si zadělat na problém, který vůůůbec nechtěl ;)

  45. barčo 48
    retropravěk, to je vono! Retropravěk do toho.

    anino 47
    no přesně, taky nevím, co si myslet o lidech, co se nijak neprojeví. I když „kamenné tváře“ u nás nehrozí. Ona většina se projeví a pár se jich projeví málo nebo neřekne, co to znamená – když dělá obličeje. A to mě štve. Ona asi řekne, co to znamená, jen „těm svým“ v tom svém užším kroužku, nevím. Nojo, jenže to samozřejmě ve mně může vyvolat dojem: „Tak já jí nestojím za to, aby mi to přímo řekla.“ A to mě nasere.
    Naštěstí jsem o tom mluivla s moudrou osobou a ta potvrdila, že plachá laˇnikdy neříká věci přímo. Tak to jsem ani nevěděla. Bohužel moudrá osoba odchází, protože plachá laň – podle mě divně osobně – na ni nasazovala. Plachý laně fakt nebrat, jak říkala rulisa ad12.

  46. liško, 50 nepatřila k tvé 49..asi jsme psaly současně :)
    ad 49 – tohle co píšeš, jistě vadilo více lidem..jen se prostě neprojevili jako ty. Ale myslím si, že bez nadšení pro něco, které máš jde vše tak nějak pomaleji..a zasekává se..

  47. ad 51, jj. plachý laně, co z nich nic konkrétního a přímo nevypadne..tyhle věci brzdí a dost se divím, že v oblasti, kde se vyskytuješ taky působí a ještě dělají problémy-drby, čímž hodně fakt mohou kazit, tak nebrat.

  48. Anino 50,52
    právě, taky jsem si vždycky říkala: tohle je prkotina … i když je to sice v tu silnou chvíli silné bodnutí. O jednom takovém, v souvislosti právě s tímto projektem, jsem jednou napsala:
    http://liska.blokuje.cz/683739-byla-jsi-vybrana-protoze-vypadas-vtipne-php
    (a naše komentáře pod tím jsou vtipné :-))

    Takové drobné věci jsem ale polykala, byla jsem splachovací. Nojo, jenže šéfka už není moje šéfka, je externista v tomto projektu, o kterém mluvíme. Není moje nadřízená. Nikdo z toho projektu není můj nadřízený.
    PRO MĚ se to totiž změnilo nejvíc ze všech (a to oni vědí, ti co jsou v tom projektu, ale nikdy si nepředstavili, že bych mohla já mít nějaký požadavek, nějakou potřebu, která není splachovací). A změnilo se dost i pro tu mou současnou spoluhráčku, blízkou kolegyni, která je mi blízká i způsobem komunikace, rozumíme si. Ona vládne tím prostorem, co oni potřebují. A ona dlouho jim ho dávala, protože to bylo tak dané, byli tam oni před ní. Jenže celý tým jí říkal: Je to tvůj prostor, změň si ho ty jak chceš. – No tak se konečně po několika letech ustupování podle toho zařídila a najednou se oni děsně divěj. Nechápou, že nechce bejt dvakrát ročně vystěhovaná ona, její práce i veškerej nábytek.
    Co se divěj?

  49. Je v tom jedna skrytá věc.
    O které se nemluví.
    A kterou jsem způsobila já.

    Zajímalo by mě, co si o tom myslíte – jestli jsem to rozjela já a mám o tom snad začít mluvit (já si myslím, že nemluvit a hotovo, že je to moje soukromá věc), anebo když to někomu bylo nebo je nepříjemné, měl začít mluvit přímo se mnou on (jenže si možná mysleli, že to nejde, že to nebudu brát??).

    Jde o můj vztah s Oslem před sedmi lety.
    Osel byl na stejném pracovišti jako já, ale jenjeden den v týdnu a viděli jsme se tam spolu jen jednu hodinu týdně na poradě. Začli jsme spolu chodit.
    Jedna jeho bývalá milenka, se kterou to ukončil, když si začal se mnou (řekl mi on, je to jednostranná info), byla kamarádka té plaché laně, o které mluvím.
    Plachá laň tudíž asi od začátku věděla, že Osel a já. Ta její kamarádka totiž řekla Oslovipři posledním setkání (mi řek on): „Na vašem pracovišti je prý nějaká H., se kterou chodíš.“

    No a moje tehdejší šéfka (taky kamarádka milé plaché laně), ke které jsem byla k smrti loajální – protože taková jsem vyždycky k šéfovi a k organizaci,pro kterou pracuju – tedy celou dobu věděla, že s Oslem chodím. A mlčela. A já tušila, že to ví. A nic a mlčení a bylo to mezi námi jako nevyřčená hradba.
    Až ve chvíli, kdy šéfka končila a byl chlastací mejdan, tak na jeho konci ona řekla, že to věděla a že jí to bylo nepříjemný. Plachá laň byla u toho mejdanu a ještě ta plachá laň č.2 Ta nechápala, o co jde, myslela, že špatně slyšeal – a od té doby ví, že jsem chodila s Oslem (ale nikdy to nevyslovila, nikdy se nezeptala, nic, nikdo nikdy nic). To se stalo rok a něco potom, co už jsme spolu nic neměli, Osel a Liška.

    No a já si myslím, že to je takové tabu, taková skrytost, tajemství, které nadělalo paseku ve vztahu mé šéfky ke mně a té plaché laně ke mně. Přitom co jim je do toho, že jo. No a taky že jo – proto taky o tom nikdy se mnou nemluvily.

    Jedinej člověk, co se mě na to přímo zeptal, byla naše sekretářka nedávno a já jí normálně odpověděla, potvrdila. V přítomnosti před tou mojí blízkou kolegyní, které jsem to řekla už někdy loni předloni normálně. Ta to ví.

    No a to taky o něčem svědčí, o nějaké důvěře. Kterou mám ke své kolegyni a i k naší sekretářce, protože jsou to podobně přímé osoby jako já nebo ještě víc. Kdežto od plaché laně a býv.šéfky cítím skrytosti, manipulace, divná nevyřčení, okliky a pomluvy a s nimi o svých osobních věcech já nechci mluvit. Myslím, že můj instinkt pracoval dobře, když mi nikdy nedovolil s nimi o tom mluvit. Sama jsem si říkala, proč to tajit, že je to blbý a tabu vyvolává to skrytosti. Jenže ne – teď vidím, že já se o tom bavit můžu, sjinými, proto mi připadá, že problém nebyl na mojí straně. Že ty skrytosti jsem nevyvolala já, ačkoli já jsem ta, co chodila s Oslem.
    Který mimochodem byl předtím pár let v tomto projektu taky činný, součástí.

  50. ad 42 mě napadlo – V jakém takovém týmu? V takovém, jaký si samy udělaly?
    Team přeci dělají/tvoří/budují všichni účastníci, ne jen někteří, kteří mají za úkol to tvoření dělat tak, aby se ti zbylí náhodou necítili špatně…

  51. 57 ru
    no že jo, to byl totiž dost divnej manipulaticní kec – „v takovém týmu jestli ještě bude příjemné být.“ Tedy od býv.šéfky. Když (by) to řekly oni přímo, kterých se to týká, tak tam si myslím že je to okamžitá reakce, prostě se cítěj ted odstrčený a nepodpořený jako já s kolegyní předtím. Jenže šéf teď podpořil moji stranu, tak ony se cítí blbě, jako emoční reakce, než si to rozmyslej postupem času jinak. Například až za týden, až skončí projektový týden a nebudou pospolu v úzké partě.

    Doufám, že o tom celém, jak se ony cítí, budeme moct hovořit otevřeně na týmovém setkání. Jinak se naštvu, že to tutlaj.

  52. Nic starého už na světlo netahej. Jestli tě skvadra azura nemá ráda, tak tímhle si ke změně jejího náhledu na tebe nepomůžeš, právě naopak, a navíc proti sobě obrátíš ještě další lidi, za to, že taháš tuhle prehistorii a zahušťuješ ten už tak hustej vzduch ještě tímhle. Že se nimráš ve svým pravěku,místo abys koukala dopředu.
    Co se kdy pokakalo, to se pokakalo, s hovínakama už se nemazat, umejt ruce a jede se dál.

    Jo, tu 45 tesat. (Nebo radši pískovat. Na ruční sekání je těch písmenek docela dost.:-))

  53. 59
    nene, já nic starýho vytahovat vůbec nehodlám, ne já. To ať udělá případně ten,kdo to potřebuje, ale asi takovej ani neexistuje :)

    No, tak nevím, jestli už tady nekydám příliš podrobné věci, které na blogu může kdekdo najít. Dřív jsem o práci nepsala ze zásady. Hm. Počkáme a uvidíme. :)

  54. 58
    Nenaštvávej se. Na 99% z nich žádný jejich přímý názor nedostaneš. Nic, jak se cítí. Budou to zas jen zakuklené výčitky a vzlyky.
    Prostě ať dostanou šanci se vyjádřit, říct co si jak přejí mít a co si jak nepřejí mít, případně proč, a taky s tím, že když tuto šanci nevyužijí, tak ať už pak mlčí. Jako na svatbě. Teď, a nebo už nikdy. :-)
    A když nic neřeknou, už pak jejich výlevy brát jen jako plískanici za oknem – „…rumoresque senum severiorum omnes unius aestimemus assis!“ :-)

  55. 60
    A já bych to tu nechala. Ideální by bylo, kdyby to našla nějaká ta laň a pukla vzteky, až to bude číst. :-))

  56. Píšu od maminky, a už odjíždíme směr les. Tak zas zítra. :-)

  57. ad 57, 59..jo souhlas s Ru.
    Netahat a neservírovat jim svoje soukromé, navíc staré záležitosti..
    HLAVNĚ SI TEĎ NIC NEZAČNI SE ŠÉFEM, KDYŽ SE POSTAVIL NA TVOJI STRANU :“))
    Je absolutně moje, každého věc, co komu řeknu ze svého soukromí a co ne.
    A pokud mi něco vadí, nebo jinému tolik, že je to znát na vztahu ke mně, no snad se dá říct adekvátně druhému, co mi vadí, aniž bych ho musela nutně urazit..i když to může být nepříjemné i říct i přijmout..
    Ale pořád lepší, než zůstávat v nějakých dohadech a nechat je pak pochopitelně dopadat na vztahy. To by člověk očekával, že terapeut ví.
    A je zase jen na tobě, co komu odpovíš..a na druhém, jak to vezme.

  58. 61
    Catullus. Ten vylezl z googlu hned, ale českej překlad nikde, až u tebe
    http://rulisa.blogspot.cz/2007/05/strilim.html

    to přeložila Aktérka:
    „Překlad do češtiny – pro nezasvěcené: \“Kecáš, dědku! Ty tvý zákazy stojej tak leda za zlámanou grešli!\“ GAIUS VALERIUS CATULLUS) Ale jinak – žij a nech žít. Platí všeobecně. :-) “

    Lesu zdar a buřtům!

  59. 47. o kamennosti jsem nikde nemluvila. emoce jsou vyjádřením toho co cítím. co cítím do vyjádřím. když cítím křivdu vyjádřím křivdu. cítím se ukřivděně. to je pravdivost. hlasuju za pravdivost.

    ten koment 45 byl myšlen trochu jinudy… jak dosáhnout abych se necítila ukřivděně? Jak dosáhnout abych věci obecného rázu nebrala osobně? Abych já nebyla osobní /nespravedlivá a soudící/ vůči druhým? Jak dosáhnout zmenu vlastního vnitřního nstavení? To jsou ty základní otázky které ukazují směr vývoje… Emoce jsou pořád, ukazují kde jsem a jak se cítím. a kam jsem došla

  60. 49. Lisko, tak to taky vnímám. Že pracovní se prolíná do společenství a stáváte se skupinou blízkých lidí. Kde se očekává vztah k této skupině. A každý si pak promítá nějaké představy do tohoto vztahu. Třeba že někdo bude dělat mimořádné výkony – dá k dispozici kancelář, někdo si představuje že ti lidi kteří tam jsou budou večer bavit společnost. Vždyť to umí. A tak vzniká určitý rituál který jakoby se zabedňoval. A je hrozně těžké ho změnit pokud ten rituál dává tomu projektu tvář – charakter.

    TAkže v tomhle rozumím i těm kteří říkají, když běží projekt je třeba tam přijít na návštěvu. Vždyť je to jen 2x do roka. To je něco jako návštěva divadla nebo tchýně. Vždyť ho to nepoloží. Nebo dát k dispozici kancelář…

    Nepíšu to proto že to schvaluju jak to tvojí kolegové dělali, apíše proto že ten stav vycházel z ritálního zvyklostního práva. Něco se dělalo kdysi a očekávalo se že se totak bude dělat dál. Něco jako když zěmědělec pracuje na držstevním 15 let a pak přijde majitel pole-restituent a řekne mu že je konec. Ať už tam neleze protože to pole mu nepatří.

  61. co se týče vztahů ex šefkou a tou druhou co ví, tak tam ta souvislost může být. Tam nemůžeš dělat nic. Jen prostě dělat jako vždycky, být sama sebou a zapomenout na minulost.

  62. 69
    ratko – co píšeš, neobyčejně přesně sedí na tu situaci. Vypíchla jsi to důležitý celkový.

    ad 1.odstavec (si tady napíšu spíš pro sebe) :
    „…stáváte se skupinou blízkých lidí. Kde se očekává vztah k této skupině. A každý si pak promítá nějaké představy do tohoto vztahu. Třeba že někdo bude dělat mimořádné výkony – dát k dispozici kancelář … A tak vzniká určitý rituál který jakoby se zabedňoval. A je hrozně těžké ho změnit pokud ten rituál dává tomu projektu tvář – charakter.“

    Přesně. A jakmile chci poodejít z toho ven, což je moje svoboda, vznikne podivení v sále. Zajímavý je, že velmi podobně jako já se choval jeden kolega, přestal s tou intenzitou, přestal to dělat mimo pracovní dobu, ale jen když v pracovní době má čas, vystoupil ven. A ten zůstává mimo, nikdo z „jádra projektu“ o něm nemluví jako o někom, kdo by „měl osobní problémy“, „choval s dětsky“ nebo „nechtěl projekt v domě.“
    A to mi taky říká hodně, že jeho nechávají být a ničemu se nediví:
    Je to hozený jen na těch pár nás lidí, kteří to mají ve svém prostoru a už ho nechtějí dát celý v plen, úplně všanc, komunisticky a bezhraničně a jen plynout s proudem, který určuje někdo jiný, zvnějšku.

    A z toho mi vyplývá, že prostě jde o ten prostor, chtějí ho mít jako obvykle, aby si tam s námahou rozestavěli svoje věci a mohli tam pracovat a udělali atmosféru. To je hezký a hodno ocenění, ale v každém jiném prostoru ji mohou vytvořit stejně, se svými věcmi. Tak proč se tak bráněj jít do jiné části domu? Protože tam je nízkej strop, nehodí se jim to a odmítli tam jít, když jsme je dvě prosily v pro nás citlivé chvíli, aby projednou tam šli. To odmítli.
    I prosily jsme, aby to jednou ročně bylo teda u nás, že to dáme, a podruhé v roce aby to bylo jinde v domě. A oni i tohle odmítli.

    Tak chtějí všechno a to není už spolupráce, pro mě. Je to jednostranné využití. Jakmile tohle nastalo, tak my dvě spolupracovat nemůžeme. Navíc oni uklidili neúplně, proti dohodě, vyjádřili tím despekt k nám (= jak to chápeme my; oni to dělali nevědomě, ale to je jedno; jinou interpretaci než despekt těžko najít). A to není prkotina – to jsem právě už vyhodnotila ne jako nějakou malou křivdu, přes kterou se přenesu a zapomenu a je to.
    Je to trochu absurdní, protože výsledek je: pokud zrovná já jako jedna osoba nechci být plně v tom projektu, tak to v tom prostoru nebude a je konec.
    A já v tom plně nebudu. Za uklízečku.
    Ten kolega udělal totéž. Ale je jinde v prostoru a je to pro ně OK. Tak já mám být taky OK.

  63. 69 (ta je TAK výstižná)

    ad 2. odstavec (…si tady ješě pro sebe rozeberu, abych si lépe ujasnila) :
    „rozumím i těm kteří říkají, když běží projekt je třeba tam přijít na návštěvu. Vždyť je to jen 2x do roka. To je něco jako návštěva divadla nebo tchýně. Vždyť ho to nepoloží. Nebo dát k dispozici kancelář…“

    Zvláštní je, kdo tam z kolegů přijde a nepřijde, dvakrát do roka. Někdo přijde přátelsky, pozdravit se se známými, přivede klienty, aby se zapojili, pracuje na tom … ale hraje roli to, že team je víc fragmentovaný než dřív – mnoho lidí je tam jen několik dní v týdnu, vůbec ne na plný úvazek. A ti přijdou rádi, když můžou, ale šest přátelských večerů tam fakt trávit nebudou a to je v pořádku, samozřejmě. Nebo víkend.
    Dřív to totiž býval týden všední, ale v poslední době začali dělat víkend plus tři dny, asi aby co nejmíň rušili provoz domu, udělali to určitě jako dobré gesto. Dost možná i mají pocit, že udělali takovýhle kompromis, a my to neocenili.
    Vůbec u nás v práci ten pocit neocenění má tendenci se občas vynořovat, v silných momentech a náhlých situacích, resp.změnách.

    Takže jen dvakrát tři dny ročně. To zní jako malinko, žejo! Jenže je to tak absolutní změna, že to není malinko. Navíc když je to braný jako samozřejmost.
    Na podzim to bude víc, bude to víkend, státní svátek, čtyři všední dny a víkend. Plus zahraniční návštěvy desítek lidí. Jednou jsem se ptala, kde budou spát (protože já tenhle podzimní projekt nepsala, ten si napsali sami a nikoho se neptali) a neodpověděli mi.
    Před pěti lety to vypadalo podobně, spali lidi všude po domě plus v jedné ubytovně, já kmitala celou dobu, ráda, ale bylo to hodně náročný. Starala jsem se o spoustu lidí a věcí, klapalo to pěkně, ale takové nasazení já už nikomu věnovat nebudu, v životě ne, jen na věci, co jsou moje, můj projekt, můj zájem, ne pro někoho jinýho, co rozhod někdo zvnějšku a mě se nezeptal ani šéfa se nezeptal, nikoho z týmu se nezeptal; počítaj automaticky, že to tu mají pro sebe celý a pozvou si kohokoli, cítěj to jako jeden ze svých domovů.
    No ale to neni můj problém.
    Hele, co kdyby mě kamarádi pozvali na víkend a já k nim přijela s dvaceti lidma? A řekla jim, že je to dárek pro ně, oslava…

    Takže na podzim bude velkoakce. Potřebuju dohodnout před tím s celým teamem, jak to bude, kdo má co na starost, kdo kdy je na place. A které části domu hrají jakou roli. A rozhodnout se, jak v tom budu já. Můžu si vzít volno a nebýt tam vůbec – zdrhnout, nebo být tam jen v pracovní dny a na oslavu a nemakat moc, anebo víc makat a být v tom jako ve svém. Ale to poslední jednak nechci a jednak mi určitě ti jádroví Češi nedovolej, nevemou mě do toho.
    Popravdě abych měla klid, musela bych zamknout kancelář a znemožnit jim tam vstup. To ještě bude maso. To je hodně ostrá hrana, tohle udělat. To bych si potom asi tu dovolenou musela vzít :)
    Prostě chci tohle podrobně dohodnout a pokud oni se se mnou o tom podrobně bavit nebudou, tak navrhnu, že zamknu. Howgh. Ať si jsou v 1.patře, pokud to bude rozhodnutí šéfa, ale ne v celém.

    Mno … to jsem zvědavá, jestli přece jen mi to (laň) přímo nebo oklikou nenasolí (na tom nočním finále to nepočítám, to co by se mě tam mohlo dotknout, se absolutně nedotklo, protože to bylo podsouvání, netrefilo se to do mě, bylo to mimo – snad z mých klidných a konstruktivních reakcí poznali, že se zmýlili, protože dětsky jsem na ně nereagovala, neskákala jsem jak čertík z krabičky). Asi bude konflikt jak hrom teprve teď otevřenej.

  64. 69
    ad 3.odstavec, když už mám tu kecavou náladu a cítím se dobře a aktivně a jede mi to v hlavě, musím toho využít, určitě mi z toho něco vyleze:
    „Nepíšu to proto že to schvaluju jak to tvojí kolegové dělali, apíše proto že ten stav vycházel z ritálního zvyklostního práva. Něco se dělalo kdysi a očekávalo se že se totak bude dělat dál. Něco jako když zěmědělec pracuje na držstevním 15 let a pak přijde majitel pole-restituent a řekne mu že je konec. Ať už tam neleze protože to pole mu nepatří.“

    Tak tak.
    Oni nedělali nic blbě nebo jinak než obvykle. Ale jak jsem jim opakovala – a pro mne na to reagovali příliš málo – situace se změnila, situace 1.patra se změnila, není samostatné, v kanceláři tam nesedí samostatný šéf(ka), co by řekl, že teď prostě bude tento projekt tento týden a naplánoval, kdo co v tom týdnu bude dělat a kdy. A hotovo. Tak to bylo a bylo to jasné.

    Teď to tak není a jim nutně musí připadat, že já si najdnou vyskakuju. Pro ně nepochopitelně. Předtím jsme byla součástí. Oni tu změnu nepociťujou, oni tam nejsou. Já nechápu, že oni to nechápou, a oni nechápou, že já nechápu, že to má být pořád dál stejně.

    Mohlo by být. Ale to bych do toho musela být zapojená jinak, s nimi. Na tom dvouhodinovém sezení minule začerstva, před třemi měsíci, kde toto jsme si dvě vzaly jako přímé téma, prohodila laň slovo „tým“ v souvislosti s tím projektem, projektový tým. A já se jí hned přímo zeptala, kdo to je, ten projektový tým. Ona řekla sebe, býv.šéfku, druhou laň, toho kolegu co už ale taky z projektu poodešel a ubral ad 71 a kolegu z 1.patra (rok tam byl taky šéf, už není, je tam 1 den v týdnu, je to jiné, cítí se být součástí celého týmu, ale nechodí přitom na společné porady,nechová se jako ten, kdo chce být v kontaktu s týmem a účastnit se…). Mě nejmenovala.

    No a tohle byl pro mě důležitej moment.

    Proto jsem pak začala vstřícně opakovat, že ten projekt může dobře fungovat jenom když to bude věc celého domu, celého týmu, stejně jako to říkal ten poodšetší :) kolega. A co oni pro to udělali? Oni to podle mě moc nevzali v úvahu,přitom pro mě je to jasná páka. Jenže oni mají takové elitářské tendence, někteří. Podle mě. A já věděla, že když nebudu členem teamečku, který je pro ten projekt jádrový, když oni sami říkají, že v něm nejsem, tak tam těžko budu částečně a těžko spolupracovat. Proto jsem pořád valila, že to půjde, jen když v tom budeme všichni, kdo chtějí. Ne někdo mimo.
    No a to se ukázalo, že tak je.
    Oni nevidí, že je těžké pro některé lidi do toho projektu částečně jít. Oni pořád říkají – i na tom nočním finále – že je to otevřené všem. Já jim řekla, že jsou uvnitř, tak asi nevidí, že ačkli je otevřeno, je pro někoho těžké vejít.
    Oni to nechápou. Oni necítí, že i hodně odpuzují, nejen přitahují.

    Jo, je to trochu žárlivost na mé straně, že „mě nevzali do party“, když laň jmenovala jádrový team beze mne. Další malá křivda – kterých za ta léta je plno a u hodně lidí, malá zranění. Ale já i přes tohle jsem se celkem přenesla a spíš než žárlivost ze mne mluvila empatie a intuice: Prostě to nebude fungovat a nemůže, když z toho je víc vnější věc, když si to šišmaj na vlastním písečku někde vedle a dobře neinformujou o všem ostatní. Dělat si něco sám,co se ale týká mnohem více lidí ve stejném prostoru, to zkrátka fungovat nemůže – na tento závěr ani nepotřebuju žádnou svou křivdičku, aby mi to bylo jasný. A jim asi neni.

    Oni se stáhli a dělali to víc sami bez ostatních ale z mylného přesvědčení, že „s tím nechtějí všechny obtěžovat.“ Oni to mysleli dobře. A to jmse jim tehdy před třemi měsíci už řekli: Nene, klidně si řej´kněte, to byl omyl, to neobtěžuje, my se chceme zapojit a spolupracovat.

    Podle mě to jinak nejde.
    Ale prostě pokud moje soukancelářkyně a já nejsme v tom uvnitř, a to ona nikdy být nemůže, jak zjistila a oni nechápou, že ji vystrkujou, tak to nebude klapat nikdy.
    A já už nevěřím, že by mohlo, s touto „kulturou komunikace“ – přijdu, zaberu, odejdu, neptám se.

    To, co v tom je ta dětská část, je: „Vy mě u sebe nechcete, tak já tu nebudu vůbec, dělejte si to beze mne.“
    A na druhé straně: „Vy nás tady nechcete, tak my nebudem obtěžovat, my se bez vás obejdem.“
    Ale není to jen na mojí straně, jen na jedné straně. To si myslím.
    A tahle dětská věc není jediná věc, nejde jen o to dětské. Pak tam jsou ještě ekonomické věci, nakolik je to užitečné pro kolik lidí atd. O tom jsme se ani už nebavili.

  65. Hoho, no konečně mi z toho vyplynulo něco osobního z mé strany a taky jasná věc, že jako úplně externí projekt tohle může fungovat velmi dobře dál. Ale ne jako projekt, který píšeme my a který usurpuje prostor. Jko projekt, který si najmeme zvnějšku a bude se konat jinde, by to nakonec fungovat mohlo.
    Je to jiné, nebude pro klienty tak snadné se jít na to podívat,když to nebude ve stejném domě, kam jsou zvylí chodit. Nebude to tak bezpečné, protože to už nebude zaštítěné bezpečným domem.

    Nojo, ale ono na druhou stranu: když se celé patro proměnilo na týden a bylo hlučné, řada lidí to vnímala jako takové nebezpečí, že týden vůbec nepřišli do svých jiných programů. Takže zas takový rozdíl v bezpečí to nebude. Bude to jiné, ale ne výrazně nebezpečné nebo nedostupné.

    A to moje osobní konečně máme zde:

    Já se mohla sedm let přetrhnout, pracovala pro ně ve dne v noci, a oni pak řeknou, že k nim nepatřím do teamu.
    No a je to snad dětské, když moje reakce na to je:
    „Tak to jděte do prdele a beze mne.“
    ?

  66. Liško, tys to pěkně rozebrala. Jsou to asi vztahy mezi internisty a externisty, kterým moc nerozumím. Do toho nějaké ekonomické věci do kterých nevidím.

    Píšeš, že jsi se mohla 7 let přetrhnout, pracovala pro ně ve dne v noci… Co jsi pro ně dělala? Nějaké jiné projekty?

    Tam je víc toho pod kobercem. Někdo nepracuje pro někoho 7 let ve dne v noci jen tak. Něco za to očekává. co jsi třeba očekávala a za co? Tam možná něco ještě je… nevysloveného.

  67. Píšu to proto, že v normálním zaměstnání je nějaká smlouva a je dohodnuta (zhruba) náplň práce, co budu a za kolik dělat. Určitě by mě nenapadlo dělat ve dne v noci pro někoho. Hlídám si svoji pracovní dobu a nedělám ani o minutu déle než musím. Jasně že když je potřeba tak si udělám přesčas a třeba si ho můžu někdy vybrat. Ale je to práce a dohoda o této práci.

    U tebe se mi zdá jakoby to splývalo. Jakoby práce splývala s rodinou, celé to má komunitní ráz. Něco jako moje kamarádka řádová sestra, která pracuje pro komunitu fakticky zdrama. Ale ona to dělá z lásky k bohu.

    Ty pracuješ v komunitním prostředí, pracuješ dle svých slov 7 let den noc pro někoho, kdo sám určitě nepracuje zadarmo. Kdo je profesionál a dostává slušný plat. TY tam nejen pracuješ ale si i platíš výcvik ze své kapsy. To mi už hlava nebere. Prostě mi přijde že tě tam někdo sprostě využívá.

    A ty tady rozebíráš už v xx komentech kde je chyba a co kdo dělá špatně. Z mého pohledu (teda z těch informací co tady jsou) je špatně úplně všecko. Komplet. Pár elitních lidí je v profesionálním týmu (jako odborníci) a ostatní jim dělají poskoky. Proto tě to tak sere. TAky by mě to sralo. To by sralo každého.

  68. Hele lištičko, jen jestli ratka nemá aspoň trochu pravdu..;).
    Víš, ono je hezké a fakt fajn, když je někdo pro společnou věc tak nadšen a obětavý jako ty. Asi až moc obětavý. Což o to, jsou tací, nejen ty..co udělají tu a tam něco navíc a rádi a nedělá jim to potíže, ale opravdu radost..nj., ale jsem ještě schopna , že jsou lidé, co tu práci dělají tak rádi, že i když nejsou fin. oceněni, jak by měli to ještě nějak pominou, prostě jim opravdu jde především o tu práci, na které jim záleží. Ale těžko asi uvěřím tomu, že pak takovému nadšenci a obětavci není líto, že není doceněn i jinak..alůe ještě má nějaké problémy s těmi, co se spíš vezou.
    Sice už to není jak bývalo, že schopným lidem a za takovou tě považuji zaměstnavatel umožnil, někdy i částečně zaplatil, nebo jinak podpořil jeho snahu o vzdělávání se. Prostě si ho cenil. Oni ti to asi řeknou, ale kde je ta podpora..??
    Mně by to tedy líto bylo a asi by mě časem přestalo bavit se angažovat, zvlášť víc, než musím.
    Peněz asi nazbyt nemáš, neprotestuješ, musíš působit, že se ti tam líbí natolik, že bojuješ za to, co se ti zdá dobré abys setrvávala i za těch podmínek.
    Nejsi přece dobrovolnice, nic moc tě asi neplatí . A docenění ?
    Tak asi v tom nasazení..všeho s mírou. Jinde by si tě mohli o dost víc vážit..
    Kdo ti dá např.třeba na hypotéku, až budeš chtít bydlet ve svém..
    Ale nejsem tam..

  69. lištičko, jak to tady pročítám, napadá mě, možná by bylo dobrý v sobě zapátrat jestli si svou prací něco v sobě nekompenzuješ, nebo nepotřebuješ něco dokazovat sama pro sebe …
    to, že v práci dělám něco navíc, třeba pro někoho do další směny, je má svobodná vůle a nečekám ocenění, prostě to dělám, že to chci dělat. To samé směrem k lidem, protože to tak cítím. další věcí je zaúkolovánín od nadřízeného – třeba příprava přednášky, ale tam je to zase o tom, že s tím souhlasím, když s tím nesouhlasím, nemůže mi to dát úkolem, protože to nemám v pracovní náplni. Za přednášky bývá finanční odměna, takže někdo si rád tu přednášku občas střihne, kvůli odměně a jiného prostě přednášky baví a rád je dělá. Co mě skutečně u vás zarazilo je, vzdělávání se za svoje peníze. je to spíše tak, že zaměstnavatel tyto věci financuje.

  70. 77 .. se mi zdá, že Ratka trefila hřeb na hlavičku..

    Vzhledem k tomu co umíš, jakými vládneš talenty, vzděláním a inteligencí bych řekl, že tvé nasazení neodpovídá dumpingovému ohodnocení.
    Ti co tak nehoří a chovají se víc pragmaticky to vnímají tak, že když si Liška sebe a své práce takto cení, tak to je asi brnkačka a za víc to nestojí….

    http://youtu.be/WcM14Al83Ls

  71. 76
    ne jiné projekty, ale tenhle projekt. Byla jsem v tom s nimi a neočekávám právěže nic – zřejmě narozdíl od nich, jak jsem vyrozuměla. Já to beru, že co jsem dala a dělala v tu chvíli, jsem dělala ráda, právě proto jsem to dělala a je to v pořádku a neznamená to, že budu dělat navěky pokaždé totéž, že v tom budu znesvobodněná, že dveře jsou otevřené dovnitř, ale ne ven. Neočekávám nějaký nesmrtelný vděk nebo tak něco, ale oni asi jo.
    Očekávám jen spolupráci, a ne pocit, že jde spíš o využití.
    Oni určitě takový pocit ale nemají, oni necítí, že někdo jejich chování může cítit jako nerespektující.

    Oni mi třeba připomenou: ale vždyť jsi s námi byla i tam a tam. Berou a brali to jako nějakou odměnu, kterou mi dali – že můžu s nimi jet někam na nějakou akci, že jsme spolu, spolu něco děláme. Ale to mi připadá trochu úchylný – přece mě pozvali, abych jela s nimi, já jela a je to a nic dalšího z toho nevyplývá; kdybych nejela s nimi někam, jela bych třeba s jinou partou jinam, ale oni si asi připadají výluční, neopakovatelní a jedineční. To jsou, ale ne jediní na světě.

  72. 77 ratka
    Ano, dohoda nebyla jasná, vždycky to bylo, že se ze zaměstnanců zapojí, kdo chce a může a jak může. A za přesčasy je náhradní volno. No a před těmi třemi měsíci jsem jim o podzimním budoucím setkání řekla přímo, že mimo svou pracovní dobu zadarmo pracovat už v tomprojektu na podzim nebudu.
    Ty prachy tam na pozadí hrajou roli, protože se to změnilo – zahr.hlavní lektoři byli vždycky placeni námi z projektových peněz, to zůstává, ale dva další lidi byli původně zaměstnanci, kteří to měli v náplni práce. Já taky. Jenže pár posledních let tito dva lidé jsou placeni taky z projektu, protože už nejsou interní zaměstnanci. Tím ten projekt potřebuje ročně o 45 tisíc víc. ADobře, tak jo, je to tak dohodnutý, ale když řeknu větu, že ten projekt teď vnímám jako víc externí než dřív, tak tihle dva placení lidi na to reagují, že nenene, že to nechápou.
    Další víc externí pro mě je, že dřív se před každým týdenním setkáním konala extra schůzka všech lidí z týmu, co chtěli přijít, a tam se dohodlo, kdo co bude dělat,kdo co připraví a kdo které dny a příp. které večery navíc se bude účastnit. No a v poslední době tyhle schůzky moc nebyly, i když jsem upozornila, že mají svůj smysl.
    Navíc – ony jak jsem se dověděla několikrát byly, ale mimo dům, někde jinde, třeba v kavárně, nevím. A bylo to jen pro úzký výběr lidí. A to je mně odporný. No a když mě někdo nepozve na organizační schůzku, kolik let si myslí, že s ním budu spolupracovat? Copak to jde? Podle mě ne.

    Komunitní ráz to má záměrně, je to podstatou toho projektu. Změna je, že v minulosti měla komunitní ráz víc celá naše práce během roku, celý dům. A to je teď jinak, je to tak jen jeden den v týdnu, jinak jsme vymezenější, zacílenější, chtěli jsme to, kvůli tomu jsme byli před půl rokem ve velký nepohodě,než se to konečně dohodlo, jak to bude. Tahle nepohoda byla i před třemi měsíci při posledním projektovém týdnu. Mělo to vliv na atmosféru celkově blbou.
    Ta na mě měla velkej vliv, věděla jsem to a řekla jsem to.

    Jinak na výcvik mi zaměstnavatel půlku přispívá, takže to je dobrý.

    A ano, nechci bejt poskok. To v tom je hodně. A to i ten kolega, co to rozvolnil a z projektu se vzdálil, má stejně, jak mi řekl. Jenže oni byli hodně zvyklí na mě jako děvče pro všechno, tak se divěj. To chápu, to je normální, když člověk něco změní, tak na to jeho nejbližší okolí reaguje spíš negativně v prvním okamžiku, než se najde nová rovnováha pro celý systém.

  73. 78 anino
    jo, na vzdělání mi přispívají polovinu, to je v pořádku.

    S těma prachama a jejich vlivem je potíž :) V kleštích jsou spíš teď dvě kolegyně – laně – které jsou v úzkém týmu projektu, ale narozdíl od druhých dvou těch úzkých lidí, co jsou placeni z projektu ad kom.82, tak tyhle dvě nejsou, ty jsou zaměstnanci a mají za práci navíc leda náhradní volno, souhlasí s tím tak, mají tu práci v projektu rády.
    Nojo a ta osoba placená z projektu, býv.šéfka, otlouká o hlavu i mně a hlavně šéfovi, jak ony dvě laně jsou uhoněné chudinky, které toho tolik dělají. Jak si jich málo vážíme nebo co.
    A to já beru jako nefér kydy.

  74. 79
    barčo přesně tak – tak podobně to chodí u nás, ne že ne.
    A že něco dělám navíc, je moje svobodná vůle, však taky byla. Problém je, že když jsem tu svobodnou vůli uplatnila posledně jinak – rozhodla se, že navíc dělat nebudu, což je OK – tak ti úzcí z toho projektu se někdy divili, přátelsky ptali, někdy to brali jako OK, ale je to pro ně nebezpečný, protože já patřím do toho prostoru patra, kde se projekt koná. A ta moje kolegyně taky. A to je to, co se spustilo: jakmile my dvě nechceme být tolik uvnitř, ale venku, tak to nefunguje. Jakmile to vnímáme spíš jako nájezd zvenčí do prostoru, o který se staráme, tak vzniká konflikt, vztahy v teamu jsou pošramoceny, nejde to moc vyřešit, když tenprojekt odmítá udělat ústupky a být jinde v domě nebo jen jednou ročně – tyhle naše kompromisní návrhy oni odmítli. Tak potom už dohoda nemožná a musí rozhodnout šéf, aby vztahy v teamu už netrpěly, a rozhodnutí on teď udělal (předtím se k tomu každý člen teamu mohl vyjádřit a vyjádřil).
    Čekala jsem rozhodnutí, že projekt jede dál stejně, smaozřejmě bych to vzala a zařídila se podle toho, asi bych prosazovala, že zamkneme aspoň kancelář nebo moji část kanceláře, bojovala bych, ale hle, ne.

    Přispívání na výcvik – jsem spíš jeden z mála, komu na výcvik zaměstnavatel půlku přispívá. Někomu, kdo pracuje v léčebně (ne v Praze), to třeba platěj i celý, ale to je jeden jedinec. Mnohým jiným neplatí nikdo nic, i když jsou třeba „mladí nadějní“ psychologové.

  75. 80 bo
    no teď zrovna je to brnkačka a zatím za víc nestojí, protože mám práce méně, než by mi bylo milé. Ještě nevím, jestli podniknu něco, navrhnu nového, třeba s někým, anebo jestli počkám, až budu mít hotový výcvik nebo jaká změna přijde, anebo obojí postupně – rozhodně teď nic, teď chci počkat, jak se to čerstvé rozhodnutí dotáhne, co to vyvolá, skoro nikdo z teamu o tom ještě neví. Čekají nás mnohé technické dohady o materiálu, co je čí a kam s ním a jak, když se projekt osamostatní.
    To možná nebude snadná shoda, možná bude, to se neví.

    Dost možná někdo z těch, co jsou v projektu a žijou tím, zůstane jen v něm a v zam.skončí, kdoví.

  76. Hehe, ještě mě napadá jedna věc, které se směju:

    NIkdo (kromě mé kolegyně, které jsem řekla svůj výsledek, a kromě mých výcvikových terapeutů,kteří to předpokládám viděj) totiž neví, že když si udělám tzv. Belbinův test (našla jsem ho na netu), nevyjde mi ta moje obvyklá role ve skupinách, kterou by ostatní a nejvíc moje býv.šéfka čekali.

    Těch vykonstruovaných systémů rolí ve skupině, tj. typů chování v kolektivu, je víc, jmenují se různě a z angličtiny je to taky asi překládáno různě. Třeba rejpal, hvězda, dotahovač, inovátor, leader… vychází to z předpokladu, že v každé skupině lidí je tendence, že někdo převezme nějakou z těch rolí, nějak ta skupina funguje, společná činnost funguje a každý v ní má své místo podle své nátury a i nátury ostatních, jak se to sejde. Člověk má jednu svou obvyklou roli, ke které tenduje, kterou ve skupinách během života přebírá. Ale ne jen jednu, ještě má jednu nebo dvě záložní role, v něčem podobné té hlavní.

    U mě je evidentní, že jsem hodně teamový člověk, skupinotvorný, za běžných okolností nekonfliktní.
    Proto si asi všichni myslej (teda nemyslej, protože podle toho systému nikdo neuvažuje :-))), že moje role je teamworker, teamový hráč.

    Jsem totiž navíc vysoce loyální vůči organizaci, pro kterou pracuju, i vůči svému šéfovi (ev.šéfce:-).
    Nojo, moje role je teamovej hráč, jenže jen v teamech, kam přijdu jako už do hotových. Třeba do práce.
    Teamovej hráč je moje záložní role pro tyhle případy, vyplynulo mi.

    Když se sejde nová skupina lidí, co se neznaj, jsem trochu jiná role – jsem leader.
    A to není žádnej diktátor nebo ten, kdo by stál o vedoucí pozici, ale ten, kdo přirozeně se snaží vytvořit fungující skupinu, protože mu to leží na srdci, eliminuje narušitele skupiny a když to začne klapat, stáhne se do pozadí a nechá každému jeho roli, jeho místo, jeho vyniknutí. Pracuje tak pro ostatní členy.

    Popis, co jsem našla:
    TÝmový člověk
    Drží tým pohromadě, podporuje ostatní, naslouchá, povzbuzuje, harmonizuje a chápe. Příjemný a populární ale nesoutěživý. Nevšimnete si ho, když je v týmu, ale schází vám, když tam není.

    A ta role Leader je popsaná takhle:
    VŮdce
    Vede celý tým a koordinuje úsilí. Nemusí být geniální ani tvořivý, ale spíše je disciplinovaný, soustředný a udržuje rovnováhu mezi různými tendencemi. Umí dobře mluvit, naslouchat i posuzovat. Pracuje prostřednictvím ostatních.

    – – –
    Ono je to úplně fuk, je to jen hra na nějaké škatulky, ale vysvětluje to částečně (!), proč se najednou někdo diví, že jsem se v práci změnila – probleskuje výraznější role než přizpůsobivý teamworker. Zadruhé moje loyalita je primárně k organizaci a šéfovi, nikoli k projektu (který vnímám jako podřazený, nikoli nadřazený, jak se zdá, že ho vnímají někteří v něm zúčastnění, co se neidentifikují tolik s organizací!) nebo k býv.šéfce,už. Prostě je to jinak než dřív, musí to být jinak a já se tomu nedivím. Oni asi jo,neuměj si to vysvětlit a býv.šéfka si myslí, že mi leze na nervy nebo co a to že je jediný problém.

  77. Ne, Liško, je to na Tobě. To Ty musíš zaujmout nějaký vnitřní postoj vůči celé situaci. Je vidět jak moc Tě to trápí. Ten postoj nepomůže, když bude hraný – akorát z toho omarodíš, nebo se to projeví jinde a udolá tě to. Ten postoj musí být opravdový a žitý, ne póza. Nečekej, že se okolí změní, pokud se vnitřně nezmění Tvé nastavení a Tvé vidění – to je k ničemu, to je hlavou proti zdi.
    Co vidíš, jaké východisko? Musíš začít od sebe. Je to pro Tebe neskousnutelný natolik, že to celé opustíš – zaujmi takový postoj a tím pádem Ti to dává i nový směr. Nebo je to přechodné a snažíš se to vidět a uchopit tak, aby jsi zapadla, lépe všemu porozuměla, netrápilo tě to a podle toho i jednala a opět to dává směr. Když budeš ukazovat na druhé, nikam se nedostaneš a s ničím nepohneš. Nevím, kdo to řekl, myslím Platon – pohni s sebou a pohneš s celým světem . to je právě o tom skutečném žitém vnitřním nastavení, které vede ke konání a tedy k směřování.

  78. 86. nedělala jsem si žádný profil, ale řekla bych že jsem těžký individualista – samorost. Přesto dokážu pracovat v různých skupinách a v různých rolích aniž bych se přetvařovala nebo nějak k tomu nutila.
    Podle mě hraje roli vnitřní svoboda – uvolnění. Mám nějaký úkol a tak ho chci udělat nejlépe jak dovedu a zároveň v souladu se svým svědomím a vědomím. Nepřemítám příliš jak to udělat.
    Každá varianta má spoustu podvariant a ty taky atd atd.

    V každém je něco jako rastr jeho charakteru. Podle ovoci poznáš ho. A človek když rozhoduje jedná dle tohoto rastru. TAže pak stačí mít oči a uši otevřené, být sám k sobě max. pravdivý aby ten rast uvnitř vystoupil na povrch a člověk uviděl sebe i dílo. I pohnutky. I motivace. Všecko uvidí. A vidí i to co třeba věřící nazývají hříchem.
    Všichni to takhle mají. Není člověka dokonalého.

    Takže co tím chcu říct. Člověk se točí dokola a točí. A chtěl by věci udělat dobře. Ale když je to moc složité nestačí na to. A pak záleží KAM se bude obracet o pomoc. Jak a kudy se dostane ven. To tříbí jeho charakter. TA cesta. A jeho rozhodnutí na tý ceste. Rozhoduje se dle svého nastavení. Je to taková zvláštní dvojsmyčka. Nejdřív a zároveň je vnitřní rozhodnuti kým chce být a související rozhodnutí kudy pujde.

  79. 87, 88
    Asi ještě něco nedohlídám, co mi chcete říct –
    mně připadalo, že postoj už jsem zaujala :)
    Určitě ho chci najít, znát, vědět. Tak možná … Okolí se nezmění, jen jsem si myslela, že by třeba mohli slyšet, co říkáme, ale asi ne. Vlastně mi připadá, že se léta jakoby kdesi u dna čekalo na to, kdo se ozve, kdo poprvé tomu projektu a jeho silnému vůdci a býv.šéfce něco odmítne. Cokoli, maličkost. Věc nevídaná, na kterou nejsou zvyklí – oni jsou silní a jistí s dobrým pocitem, že dávají něco dobrého, unikátního a skvělého všem ostatním. A my ostatní to často pociťovali jako elitářství – oni jako by si připadali nad vším, kdežto pro mnohé ostatní byli vlastně jen dílčí projekt, který se nějak ten tejden musí vydržet. A ještě přitom od nás chtěli, abychom se u toho smáli s nimi a radovali, že jsou tady. Tak to je!
    Malé odmítnutí resp. jen vymezení hranic, usměrnění – A v tu chvíli oni udělaj tyjátr a budou se děsně divit a budou jednat někteří uražně nebo ublíženě. A to nastalo. První vymezení udělala moje kolegyně, nově nastoupivší, když po čase nechtěla, aby se jí hrabali ve skladu výtv.materiálu, který má na starosti, používá, dokupuje atd. Oni by bezhraničně si vypůjčili cokoli, to je běžné, protože oni se „cítí jako doma“, říká leader – a z této pozice chápu, že si půjčí cokoli. On to myslí jako vřelé a poctu, když řekne, že se u nás cítí jako doma. A my se toho někteří spíš zděsíme, protože my v tom prostoru jsme denně, ale nepleteme si ho s domovem.
    A to tedy kolegyně dost narazila, ale vyjednala si to; přesto oni to nechápou a víc v tom viděj její osobní problém, na své straně neviděj nic. A druhé vymezení jsem udělala já, když jsem řekla, že mimo pracovní dobu pro ně zadarmo na podzim pracovat nebudu a že nápad postavit pracně obří stan a pak ho za půl hodiny zase složit,mi nepřipadá vtipný a ať se mnou přitom nepočítaj, že to dělat nebudu.
    A oni to popíšou slovy, že jsem agresivní.

    No a zase píšu „o nich,“ to je hrozný.

  80. Snažím se v tom celém nějak zorientovat. Projekt externích pracovníků probíhá několik let – je pomahající, užitečný, ale nabourává celoroční provoz interních pracovníků a těm to začíná velmi vadit. Projekt externích pracovníků je projektem letitým – tedy je brán jako samozřejmým – tedy interním, domácím. Šéf domu k tomu přistupuje tak – že je to v podstatě domácí projekt a tudíž sklady, personál vše k dispozici.

    Co převládá v Lišce? Chce dělat projekt, který funguje, fungoval a je užitečný a prostě to překousne a nebo bude hledat důvody, co všechno je špatně – včetně lidí, organizace apd. A podle toho co v Lišce převládá to dává směr. Takže buď obrana, hradby, nespolupráce, vymezení a boj a nebo podřízení se a spolupráce.

    Spíše bych řekla, že převládá to první – z toho co popisuješ hlouběji a z minulosti jde o lety nakupené spolykané malé křivdy a nespravedlnosti, nedocenění. Možná nejde ani jen o tento jediný projekt, klidně to může být ta pověstná poslední kapka, kdy stačí jen to cvrnknutí.

    Semínko na blbou náladu vzklíčí hrozně rychle a šíří se to mezi lidmi neuvěřitelnou rychlostí. To není z mé strany kritika. Spíše to poukazuje i na Tvůj vývoj v práci – kdysi jsem hodně mluvila o vyhoření. Takže tady jde o tvé vnitřní nastavení a postoj k čemu jsi Ty dospěla a dozrála. Nechceš být poskok, chceš mít určité hranice, jsou věci, které Ti vadí a už je neskousneš, chceš být právoplatným členem týmu, cítíš se vnitřně být týmovým hráčem a vedoucím. Zkoušíš to vybojovat – přes zeď, marně. Takže co zbývá? Odejít úplně, najít si nový tým, nastolit nové podmínky, protože tady je nenastolíš, nemáš na to páky, pravomoce, kompetence – je to jen vyčerpávající boj. Tohle co jsem popsala – vnímám osobně zvenčí, mohu se mýlit.

  81. Bohužel jsem na odchodu, poslední odstavec Barči. Tímhle směrem. Řešení neznám a ani znát nemůžu, to co člověk může je uvidět fakta, jak se věci mají. A z nich podl ejeho vnitřního nastavení tj. charakteru bude volit cestu jak tato fakt zpracovat.
    TAkže se jedná o dvě samostatné věci. Nejdřív to vidět. vidět jak to je. že jeden je nahoře a druhý dole. že prostě takhle je rozložení sil.

    A druhé je, jak si s tím poradím. jak to pořeším. jakou cestu a jaké nastroje

  82. ještě 89. nestačí zaujmout postoj když si v nevýhodné pozici vyplývající přímo z faktů (viz nahoře rozložení sil)

    Pak se totiž děje to co se děje. ti nahoře se ošklíbají a dělají ramena. A ty jsi vzpříčena a nefunkční. Už nechces dělat poskoka.
    Co chceš dělat jinak? Nestačí zaujmout postoj. Je třeba vědět kdo teda toho poskoka bude místo tebe dělat a jak se zařadíš k „elitě“. To jsou momentálně dvě možné varianty. Pokud chceš jinou variantu tak budeš muset asi hodně přesvědčit „elitu“ že tvoje místo je jinde. Tohle není žádná sranda. Ti nahoře jen tak někoho k sobě nepustí. Je to něco jako u nasyceného trhu držet s svůj podíl. Tento podíl se vyvažuje zlatem.

  83. no a ještě naposledy. ono se dá vědomě přijmout role poskoka a cítit se v této rili dobře. protože roli poskoka (toho kdo slouží) většinou nikdo nechce. být poskokem může být (a podle mě i je) mnohem svobodnější než být mezi leadry a být nucen v této roli setrvat. poskok může jít kam chce a dělat kdekoliv a cokoliv, všude ho přijmou s otevřenou náručí a vděčností. poskok je svobodný pokud svoji roli akceptuje.

  84. 94 ratko
    přesně, několik let mě to bavilo, protože jsem zjistila, že ten nejnižší je vlastně hodně svobodnej!
    Pak se to trochu posunulo, naštěstí.

    92-93
    Jsem zvědavá, jak to bude celé pokračovat, jaké budou reakce. Doufám, že se nikdo nebude cítit ohroženej a dojde k pročištění, otevření, dohodě, když už nešlo dojít ke všeobecné shodě.

    91 barčo
    jo, nějak ses zorientovala :)
    Semínko blbé atmosféry bylo dřív a zažehnali jsme ho programovými změnami, aktivně. Teď je to prima, jen tenhle projekt dělá napětí, ale jen několika lidem, ne úplně všem. Já žádnej vedoucí ničeho bejt nemůžu a ani vůbec nechci, nejlépe nikdy. Podle mě je dobře, že jsme daly my dvě nějaké hranice. Protože jak bychom mohly setrvávat beze slova v něčem nepříjemném, co vnímáme jako despekt. Dřív to nebylo znát, mohlo se to dát rozpoznat právě až nedávno, až po urč.změnách.

    No tak uvidím. Tady jsem si dopřála písemné vytříbení, až jsem z toho unavená. On mě ten celý „případ“ hodně aktivizoval, až jsem z toho někdy nemohla spát a z toho zas jsem teď unavená. Tak si odpočinu a jsem zvědavá a vůbec nevím, jak to bude dál. Jak to dotáhneme a co bude na podzim při oslavě na rozloučenou.

  85. Někdy mi přijde, že každá věc, totiž děj, dění, konflikt, má uričtý množství energie, jíž se člověk musí naplnit, chtě nechtě. Dokud ji neabsorbuje všechnu, jako by byl přicucnutý, asi nějaké propojení skrze hadici u benzínové pumpy.
    Teprve až se člověk tím děním zahltí po okraj, nasaje si to všecko do mrtě, je schopen se od toho odpojit. Poodjet a pdoívat se z dálky, zlhostejnět, zahodit zbytečné…

    Asi je lepší se tím neodbytným zahltit tady než v reálu. Méně případné škody z přeangažovanosti. :-)

  86. ru 96
    jo, to tak nějak bude, u konfliktů.
    U mě není vůbec obvyklé, že by mi v hlavě šrotovalo a nemohla jsem spát – ale kvůli tomuhle projektu se mi to letos stalo potřetí.
    A myslím, že ne naposled.

    Teď už ve mně zůstává jen jedno:
    proč mně podsouvají pouze a výhradně nějaké osobní antipatie nebo osobní důvody, a ne žádné jiné, ty popírají, a u sebe to mají naopak – cokoli osobního popírají. Směšné.

    Mě to vede k tomu, že se mám zamyslet nad svým osobním podílem – jestli ho taky náhodou nepopírám. A myslím, že nepopírám, je to tak spletitý, že se prolnulo dohromady osobní i spolu-pracovní. Spolupráce pro mne není možná … tedy je možná, ale pokud se akce nebudou konat výhradně na našem území, pokud budou někdy i někde jinde. Mně to nepřipadá jako neadekvátní požadavek. A oni to odmítají zcela.

    Jenže spolupráce nejde jenom kvůli „nim.“ To by nebyla pravda, to je přece jasný, že je to oboustranný. Ale ten odér despektu, ten je jednostranný, od nich. A na něj já musím reagovat, jinak bych nebyla snad ani člověk…

  87. Svoje osobní pocity můžu poznat, když jim dám volný průběh, napadá mě. A to já chvílemi dala – sleduju, jaká slova se mi derou z pusy, když jsem sama a myslím na to celé. Jakými slovy sprostě nadávám na tu situaci.

    Jsou to slova hrubá, silná, dejme tomu že pocházejí z pudové části mne, mohu se za ně omlouvat a nahlas bych je nikomu neřekla, protože jemu nepatří. Ale popírat sama před sebou je nebudu. Jsou to slova, která nepatří na konkrétní osobu, to ne, ale na to, co mně se děje zvnějšku nebo co mi ta situace působí za pocity. No tak já je napíšu, dlouho je okecávám, protože to fakt není žádná lahůdka, kdyby to slyšel někdo z těch lidí, které mám ve skutečnosti ráda:
    „Svině.
    Hajzli.
    Jděte do prdele.
    Já to tady NECHCI,
    protože to není MOJE.
    Jděte už konečně doprdele, neumíte se s ničím rozloučit nebo to proměnit.
    Co bylo, to bylo, bylo to pěkný, ale už mi s tím dejte pokoj a neotloukejte mi to o hlavu.
    Když s někým jsem a je mi s ním dobře, neznamená to, že to bude navěky.
    A že já mu budu vděčná a on bude na koni a nikdy jinak.
    Dělat něco spolu znamená oba dva, ne že jedna strana mi něco umožnila a já z toho tyla.
    Hovno.
    Spolu jsme pracovali, spolupracovali.
    A vy se chováte, jako byste mi tím prokazovali milost!
    Nasrat.
    Když mě nepřizvete na organizační schůzku, ačkoli moje role je dost organizační
    a celé se to děje v prostoru, kde jsem já,
    tak proč stále čekáte otevřenou náruč a chození na ruku? Si děláte prdel, ne?!

    Něco si tam spolu smutně špitejte,
    jak jste skvělí a hodnotní a jak já vás vykopávám, protože co asi – protože nejsem jako vy.
    A nikdy nechci bejt.
    Jinak nic proti, ale tohle jste přehnali.
    Neuklidit a popírat, že jsem neuklidil, to je dětský. Vy říkáte, že dětsky reagujeme my.
    Já říkám: Buď jsem začleněná a spolupracujeme,
    nebo nejsem začleněná a dohodneme se na podmínkách využití prostoru.
    Jenže vy je porušujete. Nebo na nic nepřistupujete.
    Co je na tom dětskýho, když vám řeknu, že jste nesplnili dohodu?
    Elitáři zasraný.
    Ostatní nejsou takoví jako vy.
    Si myslíte, že můžete všecko?
    Prd.
    Já nemůžu říct, že mi vadíte; mně nevadíte, mně vadí, jak se k ostatním chováte.
    Poprvé jste narazili na jemnou hranici a jste z toho na větvi, cítite se nevítaní.
    Protože to berete zatraceně osobně.
    A to popíráte.
    Což by byla velká sranda, kdyby se to týkalo někoho jinýho.
    I když … ono to celý je dost směšný.
    Tak jsme se zasmáli, jsem pro pročištění vzduchu a spolupráci nově, pečlivěji.“

  88. Dneska je na netu jednoduchý stručný článek o manipulaci (viz níže).
    Přesně sedí na moji situaci. Naštěstí na mě manipulace už moc neplatí. Ani by mi zprvu nedošlo, že je to manipulace, nepojmenovala jsem to tak, nazývala jsem si to „teatrálnost, přehánění, zveličování, hraní na osobní notu a popírání čehokoli u sebe.“

    Jó, kdybyste to slyšeli na tom nočním finále: „Podívej se, těhle dvou ses nezastal, dal jsi přednost jiným, ale ony toho tolik dělají a téhle osobě z toho teď vůbec není dobře! … To mě tak moc mrzí, že takový úžasný projekt teď musí jít pryč jen kvůli osobním problémům, které mají dva tři lidi vůči MNĚ. … To je dětské. … Kdo bude další na řadě? … Já jsem vás přece tehdy tak podporovala. Vždyť jsi s námi byla i tam a tam…“

    http://www.novinky.cz/zena/vztahy-a-sex/305715-jak-vyzrat-na-manipulatora.html
    Cituji:
    S manipulátorem se přitom můžeme setkat úplně všude – na pracovišti, v rodinném kruhu mezi přáteli i jinde. Lze ho jednoduše poznat podle toho, že bývá egocentrický, mění své postoje podle situace, často ze sebe dělá oběť, lže, navozuje u svého protějšku pocit viny.

    „Při jednání s potenciálním manipulátorem se bedlivě soustřeďte na to, o čem jednáte. Ne na člověka, se kterým jednáte. Dále je dobré registrovat, že zběhlí manipulátoři uplatňují tzv. zrcadlení – nenápadné opakování vašeho chování – vy si dáte nohu přes nohu, oni také. Nenápadně opakují (ale ne papouškují) i vaše slova. Buďte opatrní v přítomnosti těch, kdo po vás něco chtějí a tvrdí, že jsou ,jako vy´,“ klade na srdce kouč Ivo Toman, který se více než rok věnoval studiu technik a triků manipulace.

    Hrozba líbivých slov

    Od koho nám hrozí největší nebezpečí, kdo bývá nejúspěšnějším manipulátorem? „Jsou to lidé líbiví, takoví, kteří vám jsou už po pár minutích sympatičtí víc, než by měli být,“ upozorňuje Ivo Toman.

    V rámci rodiny i zaměstnání pak určitě využijete tento postřeh: „Pozor na reciprocitu. Někdo vám něco poskytne, vy to přijmete, ale on pak požaduje, abyste mu to nějak vrátili. Jde o staré známé ,dávej a pak ber a ber a ber…´ Odmítněte proto počáteční laskavosti či ústupky vůči vaší osobě, pokud cítíte, že by po ní mohla následovat žádost o něco.“

    Manipulace je skutečně všude – mezi příbuznými, přáteli, kolegy, neblaze přítomná je i v politice. Nikdy nevymizí. Co ale zmizet může, je naše náchylnost k ní. Není přitom od věci spolehnout se na poznatky specialistů, kteří její zákonitosti probádali od „A do Z“.

    „Proč lidé manipulují? Aby se sami cítili lépe, zadruhé aby vydělali,“ shrnuje Ivo Toman, který všechny poznatky předává na svých školeních.

  89. 97
    Řekla bych, ež situace je prokaltě jednodušší.
    Nejsi jim sympatická.
    Děláš svou práci tak, že jim tím ohrožuješ jejich výsadní postavení.
    Případně ještě Sbalilas kolegu (což ony ne).

    Manipulace a neobjektivita posuzování je jen projevem, prostředkem, jak se stebou vyrovnata tobě pomstít, zahojit si bolístku.

    S tím se nic dělat nedá, tyhle typy byly, jsou a budou a žádným sebezpytem na jejich antipatiích a pletichách vůči tobě nic nezměníš.

  90. ru 100
    no vida, to jediný mě může uklidnit!
    Ó, díky.
    Můžu si říct, že je to něco, co nezměním, nelze, a je to a můžu se na to už vyprdnout.
    Snad.

    Dokud zas něco nevybleskne na nějakém teamovém setkání, ehm. To mě zas dostane a bude mi to šrotovat v hlavě znova dál. Ale to neva, sice mě to obtěžuje, ale na druhou stranu aktivizuje a to je docela prima, protože když jsem aktivizovaá, jsem verbálně velmi zdatná a dost mi to myslí. Líp než když jsem v klidu.

  91. V sobotu mě napadlo, to co Ru píše v kom. 100.
    Možná se cítí ohroženi, právě tím, že vidí jak ti na práci záleží a angažuješ se. A tak se ti snaží „srazit hřebínek“, abys je nepřerostla.
    Tohle zná jistě z práce každý, a nejen z práce..že když se moc snaží, ne vždy se to jiným líbí, nebo hodí. Jeď si podle svého a v duchu si opakuj cos napsala v 89, to někdy pomáhá, dělala jsem to taky.
    V KLIDU pokud možno..
    Taky mě to chvíli trápilo, než jsem přišla na to, mi někdo za ty nervy nestojí a nakonec by mě vytočil, což by byla voda na jeho mlýn..a tak jen oznamovala, o čem jsem byla přesvědčená, že mohu, nebo je bych měla, bylo-li třeba a počkala na reakci, opět bylo-li to nutné.

  92. Liško, máš na víc. Nevím přesně co tě živí, co to je za projekt a kdo ho financuje, ale jak soudím z tvého blogu, z fotek, z komiksů, jsi velmi šikovná, všestranná, s citem pro míru a hlavně vitální a schopná. Všeho schopná :). Takoví lidé to mají v životě těžké, protože jsou často cílem těch méně schopných, průměrných, kteří se domnívají že jsou těmi schopnějším ohroženi. Přála bych ti práci, kde tyto své schopnosti lépe využiješ a budeš oceněna tak i tak. Nechce se mi říkat, že by byl asi taky čas na změnu zaměstnání, když nevím co vlastně děláš, ale mám pocit, že jsi se ocitla v bludném kruhu. Opři se do toho, méně se v tom šťourej a zkus něco nového, jiného, třeba zatím při tom jistým, ale hledej.

  93. (Už jsem tady, půl hodiny jsem přesvědčovala na křižovatce pana Bowlinga, že po pivech – kterých jsem měla dvakrát míň než on – jdu domů ještě pracovat na počítači a spát bez něj. Málem se mu ztratil pes a číšník tam byl dnes na place první den a objasnil tajemství praskacích mentolek, tak jsme to všechno i s tímhle mým a s jeho projektem museli oslavit čtyřmi rumy… nebo šesti? Mimochodem rekonstrukci a architekturu celého prostoru té restaurace dělal Michal K., co ho známe z naší srandovní debaty o společné ložnici, „emko“, ten dům zde: http://www.myarchitekti.cz/projekty/bowling-centrum)

    102 anino ahoj
    srazit hřebínek – abych je „přerostla“ to ne,to já je nepřerostu a ani se nesrovnáváme, ale přerostla jsem tu pozici, kterou jsem měla původně a kterou už nemám, to ano, ale ono není nijak ostře a jasně viditelné, že mám jinou. A to je OK, že to nebylo nijak ostře dané a skokové, mně to právě vyhovovalo a vyhovuje v dané situaci, že to nebudilo extra rozruch. Já to chtěla nenápadně a událo se to tak. A souvisí to se změnou mé pozice – v patře nesedí nadřízený, tak si říkám, co tam dopadlo jinak než podle dohody a co je mi nepříjemné; a to by za býv. šéfky tam nešlo, to by nenastalo, bylo by to nerelevantní,mimo mísu, proti náplni práce. Teď je to jinak a je to těžký vidět pro býv. šéfku to chápu, protože už v tom není, tak nemůže vidět zvnitřku, jak to je.

    V klidu.
    Jo, to zas přijde, až bude nějaké společné jednání.
    Takhle sama si to se zdviženými pěstmi a zdviženým hlasem odžiju a ujasním a pak už v klidu, až přijde na hovor, doufám. Jinak je to blbý.

  94. 103 zuzi
    Oni ti zúčastnění, co teď jsou „druhá strana“ jsou kreativní a schopní a zkušení.
    A máš pravdu, že já mám tak akorát čas se trochu pohnout. Jenže musím pomalu – jednak to odpovídá mé nátuře, bohužel, a jednak i mému postupnému vzdělávání. Každopádně mám určitě v plánu pracovat v budoucnu i s jinými skupinami lidí,to znamená i jinde, kombinovat to. A na nejbližší budoucnost, na srpen, mám jasný plán si založit živnosťák – jednak na administrativní činnost, abych mohla být placena dvěma společnostmi psychoterapeutů, pro které dělám dva vedlejšáky, jednak to asi rovnou dám i na lektorskou a konzultační činnost(což oklikou zahrnuje i psychoterapii, v našich děravých zákonech; tu přímo placenou hotově a ne přes zdrav.pojišťovny určitě a legálně) , do budoucna. Nebo se podívám, na co by se mi to hodilo – vůbec o tom ještě nic nevím,začnu to teprve zjišťovat.
    A doufám, že mi to dá dobrý pocit, nový, pocit samostatnosti, jakou jsem si nikdy neuměla pro sebe ani představit, ani ve snu!
    Já a živnosťák! Nikdy mě nenapadlo!
    A uvidím, co na tom budu moci stavět dál.

    To zuzi ty kreativně jedeš uspokojujícně, jak to jde, že jo! Toje skvělý!

  95. 105. tak tak liško, to je ten směr a to kam tě to vede, k čemu jsi dozrála vnitřně – to jsme měli na mysli v komentářích s Ratkou. Ne ukazovat na to, jak ti okolo jsou ti špatní, ti zlí, ti co podkopávají a chtějí ubližovat. Ukazovat na to co oni dělají, co já nechci. Ale naopak podívat se do sebe sama dovnitř – člověk objeví všelicos. Že mu stávající podmínky a systém nevyhovují, že by byl raději jinde a jinak a co pro to tedy může udělat, aby to bylo jinak a mohl mít jiné podmínky…nebojovat a nešermovat s okolím, to je ztráta energie. Naopak zkoncentrovat se sám v sobě, uvědomit si sám sebe a mít svou vizi, žít ji, pomaličku, krok za krokem. Den za dnem. Možná pak časem zjistíš s postupem času, že ti lidé nejsou tak zlí, špatní a dokonce za pár let jim i v duchu poděkuješ za to, že ti dali impuls a nový směr ….

  96. 106 barčo
    Já jsem si přece nemyslela a nemyslím, že je někdo zlý a špatný! Já jenom říkám, že někdo z nich manipuluje, protože se cítí odstrčený a mrzí ho to celé, že spolupráce neklape. Ale i když toto chápu, tak nebudu jen přikyvovat, ustupovat a dávat mu všechno pořád vplen – nebudu dělat, že takové chování je OK. Není.
    A že mi stávající podmínky nevyhovují, to taky není pravda – jde o jeden projekt, ne o podmínky ostatní v práci, teď!

  97. 105. vnímám jako klíčovou, důležitou, opravdovou. Vidím to samozřejmě i já zkresleně, ale tím jak ses dala hlouběji do toho analyzování projektu, myšlenek, domněnek, prožívání, pocitů a emocí – mám pocit, že se to právě už netýká jen toho jednoho projektu. Není to nic proti Tobě – není to ani nic proti druhé straně, mě to nepřísluší soudit. Vnímám to jako klasický pracovní problém. Je nějaké nařízení přes co nejede vlak a někomu se to nelíbí a dotýká se ho to, možná více než je zdrávo a je to dané prostě tím, že je jinde než ostatní, je to dané naturelem apd. Vnímám to skutečně jako určitou etapu vývoje a zrání v práci.

  98. barčo 108
    No vidíš, tak to je pro mě dobrá a důležitá informace, takový pohled na sebe zevnitř nemám.

  99. 105 Tak tak Liško, vyhrň si rukávy hurá na to! Dost bylo řečí a analýz, plavej sama, odvaž se a bude to čím dál lepší. Jak tu řekla myslím Barča, krok za krokem, a ono se to postupně poddá.

  100. 107. manipulujeme všichni. jen u těch druhých je to víc vidět.

  101. 113. ti nápadní jsou legrační :-) a napálit se nechá jen blbec, pardon. teda ten který se vědomě a rád nechává manipulovat aby pak udělal ze sebe chudinku která doplatila na svoji čestnost a férovost. taky manipulace.

    ale říkám s plným vědomím závažnosti, vyčítat manipulantům jejich manipulace je taky manipulace. jakože já jsme hodná a nemanipulující. a hned jsem v roli té ukřivděné (jasná manipulace) to jsou prostě hrátky jak u šachů. kdo z koho. kdo je lepší šachista ehm pardon manipulant.

    manipulaci lze porazit pouze a jednině ignorancí. prostě ji nevemu na vědomí a tím ji seberu vešekrou energii. nedostane výživu. a je vyřízená

  102. 114. ano, lidi jako zrcadla, proto to jednání někdy tolik vadí, rozčiluje, pobuřuje ale také hladí u srdce. :-) a jindy naopak nechává zcela klidnou, protože to zkrátka v člověku není a tudíž na žádnou vnitřní strunu to jednání druhého nevibruje.

  103. a je jedno, jestli je to v práci, nebo v partnerském vztahu, v rodině …

  104. jaj, aha, tak Liška je psychoterapeut, tak som to celkom dobre odhadla ;-)
    nevedela som, v akej oblasti pracuješ, a nestíham to tu celé čítať, sú to zložité témy a rozsiahle komentáre.
    Liška je taký malý veľký bojovníček, zdá sa mi. všetko zmeniť k lepšiemu chce. premýšľa veľa. niekedy až priveľa ;-)
    a to mnohým ľuďom vadí. narúšaš im štvorečky. a nútiš ich myslieť.
    tak držím palce, nech sa ti darí, a pracovné (aj nepracovné) veci nech sa posunú dobrým smerom!
    manipulatívni hajzli sú všade. jeden môj kamarát hovorieva: Kto druhému jamu jamu Sám do nej, sám…. ;-)

  105. SV,
    psychoterapeut teprve budu, až si dodělám pětiletý výcvik. Ale ještě před doděláním to budu zkoušet v praxi – proto je skvělé, že pracuju, kde pracuju, tam jednak jsou dobré možnosti a za druhé hodně lidí, co k nám chodí, znám už dlouho, ti noví to taky vidí, takže myslím, že mi docela důvěřují a to je dobrej předpoklad. Jsem dost ráda, že za 8 let se mi nikdy nestalo, že bych udělala něco blbě, někoho poškodila, řekla něco někomu nevhodně. A to jsem na začátku nevěděla nic a byla v přímém kontaktu často s lidmi zrovna rozjetými. Tak to mi říkalo už před začátkem mého výcviku, že nejsem na špatné cestě.
    Uvidíme dále :-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.