Sám sobě oporou?

 

MOJE TÉMATA (NEJEN) Z VÝCVIKU V PSYCHOTERAPII

Co kdo řekl na výcvikovém setkání, podléhá mlčenlivosti. Moje vlastní témata podléhají mně. Zatím máme za sebou dva roky sebezkušenosti ve skupině. Ještě jeden rok bude. Potom rok teorie a pak rok praxe a mezitím sebezkušenost v individuální psychoterapii.

Po návratu z prvního setkání jsem byla rozjetá, zahlcená. Třicet nových lidí, osobní témata, náklad jak prase, setkávání i v mezičasech a moje snaha mít přehled a být u všeho, po šest dní od rána do noci. Ta snaha být u všeho byl důvod, že jsem se rozjela zrovna já? Že mi to v hlavě jelo zběsilou rychlostí? Bez cenzury. K tomu jsem jaksi mimochodem vypila přes litr šumivého vína, ani jsem si to neuvědomila; až později mi došlo, že to se jistě podílelo na absenci cenzury. Tušila jsem, že to celé má co dělat také s mou malou sebe-ochranou. Prostě jsem skočila a ponořila se. Celá. Jiní to možná udělali opatrněji.

Z prvního setkání vyšly úvahy o dojetí a jeho síle, o dojetí jako ukazateli, signálu. Už si to nepamatuju a dost možná bych teď mluvila ještě jinak; chci se k tomu později vrátit. Další moje téma byla objevená rivalita. Ta pro mě hodně souvisela s potřebou kontrolovat dění, chodit spát poslední, být u všeho, mít přehled. Nakonec jsem nabyla dojmu, že jsem beztak vyhrála :-) A před měsícem, na zatím posledním setkání, došlo ke změně. Od prvního dne jsem spíš chtěla být sama, volný čas – kterého je málo – jsem trávila jen s nejbližšími na pokoji, vyhnula jsem se jednomu organizovanému večeru a organizovanému výletu. Místo toho jsem šla na chvíli na stráň a malovala si akvarel, krajinku. Sama. I ze závěrečného večírku jsem na chvíli odešla a byla sama, psala deník. Žádný přehled, žádná kontrola, žádná rivalita, na to jsem kašlala, šla si po svém a nakonec jsem si řekla, že asi právě tohle je sebe-ochrana.

Během výcviku se mi ukázalo, že velkým tématem je pro mě opora. Věděla jsem, že poskytovat ji někomu je pro mě celkem běžné, to znám, ale říci si o oporu nebo ji dávat sama sobě, to mi trochu hapruje. Jak konkrétně, to jsem moc nepitvala. Snad jsem to rozpoznala dobře – v jednom momentě jakoby mi bylo líto, že nemám žádnou oporu, nemám nikoho, kdo by byl opora, kdyby na něco došlo. Kdo by za mnou stál. Jenže on by nebyl potřeba – kdybych já sama měla jistotu, že budu stát za svým. Že se nenechám zviklat. Například k takové péči o člena rodiny, kterou už dát nemůžu nebo nechci (ale která by ovlivnila můj způsob života tak, jak nechci). Přesně v téhle oblasti já u sebe jistotu nemám. Stát za někým se zdá snadnější, než stát sám za sebou. Zrovna o tom píše Lenka.

A tahle moje dvě nejvýraznější témata – stát sama za sebou a nesledovat tolik, co se děje jiným lidem – teď vidím, že spolu podstatně souvisí. Že je to jedno téma. Když se něco děje blízkému člověku, mám tendenci na to najet, vzít to za své, zajímat se o to, myslet na to, být v tom. A být k dispozici. Odložit na čas svoje věci stranou. A to se většinou samozřejmě stane, když jde o nějaké nepříjemné, závažné období toho druhého. A pak to stresuje i mě. Aktivní činitel je ten druhý, takže výsledek může být, že kompletní informace stejně mít nemůžu a jsem tedy trochu v nejistotě, je mi následně zmateně a blbě, ale nemám šanci s tím něco udělat, konat. Je to past, nepohoda, zmatek. Jak říká známý citát:

„Bože, dej mi dost síly, abych změnil to, co změnit mohu. Bože, dej mi dost trpělivosti, abych snášel to, co změnit nemohu. Bože, dej mi dost rozumu, abych rozeznal, co změnit mohu, a co změnit nemohu.“

To se mi teď ukázalo na situaci ve vztahu. I díky vám komentujícím a Barče mailující. Uvidíme, jak to bude dál. Jak mi to hezky půjde nebo jak často mě to na chvíli strhne zpátky do tragických fantazií. Hyn sa hukáže. Protože tohle je teprve východisko. Předpoklad. Teď už to jenom provést, žejo. Starat se o sebe.

Teoreticky existuje jistota, že to všechno dokážu. Protože „ve výcvikovém prostoru“ jsem kontrolu nad druhými pustit dokázala. No tak ještě stát za svým a je to, ne? To předpokládá nebýt zbabělec a také chodit do konfrontací. A to já vím, že nejsem zbabělec a chodím do konfrontací. Tak snad půjdu i do těch, kde budu bojovat za sebe a ne za druhé. A druhé s důvěrou nechám, ať se postarají zas o sebe.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

129 komentářů u „Sám sobě oporou?

  1. Není to vůbec vyčerpávající článek, natož v souvislosti se situací tenhle týden. Psala jsem to rychle. Diskuse to zase povznese… :)

  2. ano, je to dobré téma. zásadní. stát si sám za sebou a být oporou sám sobě. i pro mě.

  3. Totiž pomáhat druhým a zapomínat, nebo nevěnovat pozornost sám sobě – to je typické pro většinu pomáhajících profesí. Proto jsou i ta povolání náročná a dochází k rychlému vyčerpání a vyhoření. Ta profese (ten postoj) se promítá do osobního života. Ono to je ve skutečnosti totiž tak – že nejdřív musí být člověk sám v pohodě a pak teprve může pomáhat druhým. Když si člověk, který je v nepohodě na sebe naloží náklad jiných – převálcuje ho to, nezvládne to. Myslím, že např. v letadle píšou – že při nouzovém přistání je nutné, aby si první kyslíkovou masku nasadila matka a teprve pak dala masku dítěti. Je to z toho důvodu právě – že matka musí být v pořádku, aby právě mohla pomoci svému dítěti.

  4. barčo,
    jojo. A ani není náhoda, jaký typ lidí do těch pomáhacích profesí leze. A někdy teprve až jednou vyhoří, pak bere ohled i na sebe, např. nepracuje už navíc zdarma, není takový nadšenec (to velké nadšenectví a práce zadarmo není úplně dobrá známka), zná víc svou cenu atd.

  5. Zaujal mě třetí odstavec, kde popisuješ svoji proměnu.

  6. Vyhoření je výborná zkušenost. Je dobré tím projít. Buď zjistíš, že to dělat nemůžeš, že to nenávidíš natolik, že končíš. Nebo naopak Ti to otevře oči, nové obzory a úhly pohledu a vykopne Tě to o level výš – nejen osobně, ale i na té profesionální úrovni.

  7. barčo 5
    Bylo to nápadné mně i okolí. Ta změna. Byla jsem klidnější, nezahlcená, ne tak dravá dokonce řekla bych.

  8. ad 3, barčo, strávila jsem moooc let taky jako zdrav. sestra. Je to skutečně vyčerpávající, pokud si nechceš odsloužit co musíš a nazdar..samozřejmě zpočátku jsem docela tím i trpěla..pak si uvědomila, že nemohu vše zachraňovat a myslet především na sebe , abych fungovala pro děti a mohla dál dobře fungovat i pro ty lidi v práci. Mnohokrát jsem v duchu dávala výpověď, jen v duchu..i brečela. Když jsme měly jako sestry seminář o vyhoření, docela jsem se ofrňovala, co si to ještě vynýšlí, že už tak máme co dělat..ale byla jsem ráda..jak jsem ucítila známky toho už z únavy, z mnoha 12ti hod. směn za nemocné, nebo noční, vzala jsem si pár dnů volna, abych k tomu nedospěla. Konečně..vím o několika psychiatrech a psycholožce, co spáchali sebevraždu, jedna u nás ve třídě skočila úplně nečekaně z 5. patra..proč asi..

  9. ad 7, liško, asi jsi si uvědomila, že potřebuješ zrovna klid, malovat si a bylo ti líp, než nutně být u všeho..jistě jsi se dozvěděla, co bylo :))

  10. Zatím všem dobrou, zítra večer snad..mějte se :)

  11. 9 anino
    To už je drsný!
    Mně pomáhá právě to: říct si, že nejsem jedinej člověk na světě, kterej to může zachránit, kterej může někomu pomoct.
    I člověku v nouzi. A je to pravda – jakmile je to profese, tak dělám jen svůj díl, jiné věci mají na starosti jiní, na které se ten člověk může obrátit.
    Podobně taky nedám peníze každému žebrákovi. Protože on za den osloví stovky lidí. Já si vyberu, když se mi zrovna chce mu něco dát. Když ne, řeknu ne. Neumět vůbec říkat ne, to je podle mě pro pomáhající profesi peklo, takoví lidi to maj blbý.

  12. … nedávno jsem si vzala týden dovolenou.
    Už bych jinak měla dost.
    A to zrovna byl dobrej krok. Totiž i v tom se projevuje to moje „mít přehled“ a být v tom; že moje odpovědnost už to není , ale já to beru za svoji a něco v práci udělám nebo nevezmu si volno ve chvíli, kdy mi připadá, že je potřeba něco zajistit…
    Tak to jsem prolomila minulý měsíc. Vypadla jsem jednak zrovna na speciální týden se žonglováním atd, milý, ale hodně náročný i časově, a zároveň to byl týden, kdy se malovalo a měnila světla v celém patře, kde je můj prac.prostor.

  13. 7,8? Já tohle považuju za takový dobrý znamení. Je to taková potřeba jít k sobě. Uvědomit si právě sebe. Uvědomit si nejen svoje pocity v sobě, ale také tam najít svůj vnitřní klid a oporu. Nenechat se právě zviklat tím vnějším světem. Časem člověk zjistí, že tam uvnitř v něj je i tichá radost a taková ta láska ničím nepodmíněná a tohle všechno je takový i zároveń dynamo člověka. Sebe-ochrana, hezky řečeno. Mě je tohle samotářství a takové to bytí ve vnitřním světě velmi blízké. A umím to i v prostřed davu. Nedávno jsem byla v Praze a prošla si sama Hrad a katedrálu Sv. Víta .Vnímala jsem jen tu věčnost a pomíjivost zároveń. Stála jsem tam jako tolikrát v němém úžasu a dívala se na Zlatou bránu….a až po chvíli jsem vnímala hlasy cizinců vedle mě…

  14. barčo,
    jo, je to dobrý. To samotářství – někam jít sama, chodit, vnímat, to dělám celkem často celý život, to je pro mě známé, dokonce mi to chybí, když to dlouho nemám – pak si udělám tak den a půl pro sebe (třeba včera), kdy nikoho známého nepotkám, to je pro mě ideální míra.
    A přesto si myslím, že nejsem introvert. A přesto snadno sklouznu do věcí, co nejsou moje.
    Ale teď na to budu dávat bacha, vždycky se zastavíma posoudím, jestli tohle je moje odpovědnost a mám to vyřizovat, anebo ne.

  15. 17 – Jj. :-)

    Barčo, představ si, že už v pubertě jsem věděla, že tohohle chci dosáhnout. Toho vnitřního klidu a nedravé vyrovnané sebejistoty, té tiché vnitřní radosti…
    Věděla jsem, že existují. Asi jsem je tu a tam v sobě zachytila, ale byly tak pomíjivé, že mi okamžitě zas začly citelně chybět.
    Pamatuju si, že tehdy jsem si to dokonce napsala do deníčku, že nevím, co se mi v životě povede a co nepovede, kam to dotáhnu nebo nedotáhnu, čím budu a jestli udělám nějakou karieéru nebo ne, ale že vím, že to hlavní, čeho bych chtěla dosáhnout, je tenhle vnitřní klid a vyrovnanost v tiché spokojenosti sama se sebou i s celým světem…

    Bylo mi patnáct.

    A vydrželo mi to na celý život.
    Někdy mám pocit, že se blížím.
    Ale pak mě ten život vyvede z omylu.

    Tak si říkám, že ještě nejsem stará, když mám ještě do cíle kus. .-)

  16. Ru, já ten Tvůj vnitřní klid a mír cítím z Tvých fotek….(viděla jsem jich pár na Tvém foto blogu)

  17. To je dobrý, já znovu vytahuju a dopracovávám článek o pomáhání, někdy z roku 2006, protože ten asi nikdo nečetl, to bylo ještě v době, kdy blog jsem měla jen pro skupinu přátel a ještě ve světle nových souvislostí tam chci něco …… a ty to tu vykulíš! Pěkný souběh. A úplně nezávisle plynula diskuse pod minulým článkem (jsem si nevšimla, že už jsi to tu vyvěsila) a zase ke stejnému závěru.

    Tak ke všemu, co jsi Liško napsala v článku: Vnitřní klid. Asi jo, asi je to všechno, co člověk potřebuje.
    Akorát vědět neznamená umět žít. A umět žít neznamená to umět v každé chvíli života. Po tom překvapujícím telefonickém rozchodu se takhle rychle „hodit do pohody“ a udržet to celé dlouhé měsíce, to se mi tedy stalo poprvé. Pokud onen rozchod (s člověkem, kterého mám ráda dodnes a myslím, že on mě také a dodnes nevím, proč se se mnou vlastně rozešel) byl jen kvůli tomu, abych našla podporu v sobě, pak sláva a děkuji. A můj vnitřní klid mi říká, že se jednou dočkám ještě rozuzlení tohoto všeho a zítřky budou světlé. :-) Zatím nemám nic podnikat. – Je to stejné možná jako s tvou Poustevnou. Jenže ten můj poustevník je v Poustevně už tři čtvrtě roku a asi tam bude ještě nějakou dobu, je mu hůř a hůř, už má i vážnou nemoc, pomoc nechce. Musí si to nějak srovnat. A uvidíme, jak si to srovnám já. Každopádně jsem v klidu, že všechno dopadne dobře. Což nemusí být to, že se dáme znovu dohromady. Nechám se překvapit – svým životem. :-) A těším se na to, jak to se mnou teda všechno dopadne. :-)

  18. Dětství. Vnitřní klid a takovou tu oporu a zároveń tichou radost v sobě a pocit štěstí – hodně jsem to v sobě zažívala jako malá holka. Často jsme se s tátou stěhovali, cizí prostředí, najít si nové kamarády – pak šup bez vysvětlování se stěhovat, nechat vše být tak jak je, vše opustit a jít zase jinam a zase opět nanovo. Nezbývalo mi, než se vlastně naučit být především sama se sebou a vnitřně se tak spoléhat sama na sebe….

    Dospělost. Moje práce je zároveń takovým nástrojem pro mé osobní uchopení a poznávání světa, ale také pro poznávání samu sebe a jiných lidí. Hlubší, niterní, opět těžko vyjádřitelné, (zasahující celou mou bytost)…. takhle napsané ve větě to zní jako klišé…

    Práce je způsob jak dojít sám k sobě. Nejdříve jsem se svoji práci léta učila – svědomitě, vědomě, technicky, pozorovala a naslouchala zkušeným. V určité době jsem prožívala ty „tiché výpovědi“ a únavu jak popsala Aninka. Přešlo to. Časem jsem získala dovednost, znalost a také lety určitou zkušenost.

    Měla jsem časem pocit, „že mohu jít dál, že mám na víc“ – šla jsem na ARO a JIP. Technika, přístoje, přesnost – dokonalost. Ale také perfektní zvládání akutních stavů, akčnost, adrenalin, body zlomu života a smrti – nejvyšší meta. Mít kontrolu, přehled, zasahovat, bojovat, lítat, řešit, být akční. Toto se samozřejmě promítá i do osobního života – to není nic izolovaného.

    Dostala jsem se časem do bodu, kdy se člověk tak trochu opájí svým úspěchem a mocí. Člověk měl i pocit, že koná „dobro“ a je svým způsobem „lepší“ než ti ostatní. To je chycení do vlastní pasti. Po nějakém čase vše pominulo – žádné cítění, prožívání, rutina, úkony 1,2,3 – robot – určitá otupělost, ale také únava. Zase to není dobře.

    Vrátila jsem se na standartní oddělení – mezi lidi. Tím jsem se zároveń vrátila k sobě samé, do vlastního nitra. Naslouchala a prožívala cítění jiných lidí – tak jako kdysi, za mlada. Tenkrát kdysi za mlada mi to cítění lidí přišlo cizí, neosobní – mě se to přece netýkalo, byla jsem zdravá, mě se to stát nemůže. Bylo tam soucítění, ale také takový odstup. To prožívání bylo zkrátka jiné.

    Dnes naslouchám lidem, procítím je, prožívám do hloubky, celou bytostí, tiše ve svém nitru, neteatrálně. Pocity zmaru, pocity naděje, pokory – pocity toho, jestli má občas moje práce smysl, jestli vůbec nějaký smysl mám já…

    Ano, jsem občas unavená, naštvaná na systém zdravotnictví, občas se stydím, za doktory a za to, že jsem zdravotník. Někdy je to naopak – když se cokoliv povede, pomůže se opravdově lidem – jsem za to ráda.

    Ale už tolik nelítám, neřeším, nebojuji, nezasahuju tolik, spíše pluji, jen to vše intenzivně vnímám, jsem pomalejší, nikam se necpu a to mi přináší takovou vnitřní tichou radost do života, jiné intenzivnější vnímání, nové prožitky a nové hlubší významy a uvědomování si hlavně úplně obyčejných věcí v mém životě, celá paleta různých pocitů, prožitků…

    Ty prožitky začínají na cestě do práce, kde si užívám stromy, vzduch, sníh, pokračuje to tím, že si vychutnám dobrý ranní kafe s kolegyní, která je zároveń mojí kamarádkou a pak jdu na pokoje mezi lidi….otevřeně, přirozeně…nevím jak to popsat. Není to prostě póza, ani musení, ale spíše přirozenost.

    A když těch lidí je po čase na mě jakoby moc – všech (pacienti, doktoři, kolegyně, přátelé) – potřebuju ticho a klid, zalízt si do vnitřního svého světa. Ale není to izolace, uzavření se – je to spíše jako můj odpočinek.

    Lenka píše o umění žít. Nevím, jestli umím žít. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Prostě žiju a mám také i ten pocit, že žiju. Mám pocit, že smyslem života je právě sám život – a´t už je jakýkoliv. Tohle mě naučila má práce.

    Nevím, jestli žiju podle nějakých měřítek „správně“. Možná takhle zvenčí to vypadá, že ne dost kvalitně – nemám vlastní rodinu, děti. Ale v zásadě vím, když si promítnu zpětně svůj život – že jsem to ke štěstí nikdy nepotřebovala.

    Mám pocit, že takový ten pocit štěstí a lásky není závislé na vnějších věcech – naopak, člověk to musí objevit sám nějak v sobě. Můj život a události v mém životě mi toto prožívání umožnily.

    Jen jsem tím vším chtěla nějak napsat, popsat a vyjádřit – jak jsem došla sama k sobě…

  19. ad 22: Úžasná zpověď, Barčo. Jen se ozývám s technickou poznámkou. Já nemyslela umět žít, já myslela umět TO žít, ten vnitřní klid! A to ty rozhodně umíš. A umí to málokdo, to plutí, to naslouchání, co kdo vlastně potřebuje a ne o co si říká slovy, někdy to nesouhlasí.
    I já znám opojnost úspěchu z pomáhání a neuvěřitelného výsledku z uzdravení nebo z toho, jak se povedla přednáška, dnes to nevyhledávám, jen naslouchám, co ti lidé opravdu potřebují slyšet, pro co si přišli a dokážu jasně odmítnout, když si přicházeli o pomoc a sami nic pro to nedělají a znám smrtelnou únavu s tlakem tak nízkým, kdy už člověk nemůže ani mluvit ani se pohnout, protože se moc vyčerpal. O vnitřním klidu jsem psala dřív, než jsi přišla. Ale stejně mě překvapuje, jak moc se ještě člověk musí učit, aby z něj čerpal v KAŽDÉ chvíli. A když k tomu dojde, je to zisk neuvěřitelný.

    Co se týče tvého povolání. Pokud by byla na oddělelní jen jedna taková sestra jako jsi ty, nebála bych se být nemocná. Drž se.

  20. Hezký!

    Napadá mě, jak dřív jít do kláštera byla jedna z možností. Napadá mě to, protože v období, kdy jsem v klidu, s nikým nechodím, je to dané, je to v pořádku, mám to jako základ a můžu se cítit dobře, cítím se klidně a příjemně sama se sebou.
    A naopak když něco rozjíždím, tak to není klid, to skočím, ponořím se moc, dané není nic, jisté není nic a já do toho moc najedu a nesoustředím se na přítomnost, ale pletou se mi do toho fantazie (o budoucnosti nebo možnostech, kterých je spousta, zase moc, příliš), věci toho blízkého, ne moje přítomné a už to jede, no – ale to tady opakuju dokola pořád to samý.
    Asi si musím přijít na nějaký malý fígl, jak se přidržet přítomného okamžiku, nejen když je zajímavý, to jde dobře (když dělám nějakou činnost), ale právě toho hluchého, volného, prázdného, který se tak snadno zaplní myšlenkami na to, co není nebo je někde jinde a ne teď se mnou.

  21. Leni, vnitřní klid, nebo jak to nazvat – je v podstatě obrovský luxus. Vůbec nedokážu posoudit, pomyslet – jestli takovýhle luxus může prožívat ve vlastním životě třeba matka samoživitelka od tří dětí….Já jsem měla to štěstí – že právě můj život mi toto umožnil. Život jiného člověka zase umožńuje žít a prožívat jiné věci, jiné(možná podobné) pocity naplněnosti apd.

  22. ad 24: No, možná by pomohla moje současná představa. Jdeme každý sám po cestě, cesta je široká, ale někdo si jde i škarpou, jiný leze po skalách, prostě se každý někudy šineme. A po svém si to užíváme nebo se trápíme – ale v podstatě dle svého rozhodnutí. No a je takovým zvykem chodit ve dvojici. Jenže ti lidé se scházejí a rozcházejí, když se tahle cesta a spolužití někomu nelíbí, odchází jinam a k tomu druhému se připojí nebo chvíli ani nepřipojí někdo jiný. Blbý je, že když si jde někdo odskočit, ten druhý hned za ním. Nebo jiný chce cítit tělo druhého pořád, tak mu skočí na záda a tak ten druhý chudák pak už nemá jiné přání než ho setřást a další zase pořád chce kontakt, furt mluvit, to tak jendoho otáráví, a další zase, když si jdu odskočit ani nepočká nebo nepodrží batoh …… prostě je to taková výprava a cesta a prolínání cest a můžu já se zlobit na někoho, když nejde v každé chvíli vedle mne? Nikoli, pískám si, přemýšlím si, fotím si ……….. to, co ty děláš běžně, když s nikým nejsi. Máš svou cestu, ne jeho. Každý máme svou. To trvá, než se člověk rozhodne pro společnou, tedy někomu. :-) Cesta je důležitá, ne až to, s kým zrovna si na ní povídáme nebo nepovídáme.

  23. ad 25: Taky mě to napadlo, že samota je – teď to vidím – mým velikým darem, který mi umožňuje mnohé. V tom to máme podobné. Ale teoreticky by to všechno mělo jít, jen je to těžší varianta – třeba práce na JIPce v absolutním klidu. Třeba matka samoživitelka v absolutním klidu. To si střihneme až příště, až se to naučíme osamotě, pak v páru ….. pak ….. třeba v palbě granátometů. Ne, to raději ne.

  24. Nojo.
    A co vánoce, napadá mě. Nemám je ráda. Je to velkej tlak (tlak být s blízkými, s rodinou a ne jinak), cítím to na sobě a je mi líto jiných lidí, osamělejších. Vždycky se o nich mluví v souvislosti s vánocemi. No a pak mi dojde: vždyť to jsem já!

    A já mám rodiče. Bylo zvykem, že u nás vždycky někdo na vánoce na Štědrý den byl, babička nebo třeba cizinci žijící v Praze, kteří se nemohli vrátit domů, moje tchýně; tři roky byla u nás jedna rodinná známá. Loni už ne, umřela. Tak jsem byla u rodičů jako host jen já. Teda host … nejsme tam host, je to vůbec nejlepší asi obecně, být se svými rodiči na vánoce. Tojo. Ale stejně mě napadá, že jsem tam ten host teď já. Že jinak bych nemohla být nikde. Že já jsem teda vlastně ten osamělej. Šest vánoc po sobě.

    Teď budou sedmý. A nevím, co budu dělat, co budu dělat mezi vánocema (jo, mám předběžný plán s kamarádkou a jejíma holčičkama, ale to je tak na jeden dva dny) a co na Silvestra? Toho trávím v posledních letech různě, párkrát u kamarádů (nojo, ale je to tak, že se vklíním k nim a k jejím rodičům, do jiné rodiny) nebo s kamarádkou v hospodě nebo i u rodičů …

    Ono je to vlastně jedno, jak to bude; hlavní je necítit se hnusně. Říct si, že je to OK.
    Pořád to stejný – říct si, jak to chci já, udělat si to podle sebe. Nojo ale to je jak? Ono to moc nejde, když všude kolem všichni pečou, nakupujou dárky, v televizi ukazujou šťastné rodinky. Mě to sere.
    Ráda budu s rodiči, je to moje rodina.
    Dva dny. A potom?
    Loni to mělo být taky dva dny a zůstala jsem šest týdnů, starat se o nemocného kocourka. To bylo tím daný.
    Letos není daný nic, naštěstí :-))
    A taky naneštěstí, protože zase jedou fantazie co by kdyby. Ještě jsem se netroufla zeptat Akčního Hrdiny, jak to bude mít on…

  25. 24. Liško, klášter je už izolace. Od vnitřního klidu a plutí přirozeně životem je kousek ke sklouznutí do izolace. To taky není úplně dobrý, si myslím.
    „Hluché, prázdné“ okamžiky. Připomněla jsi mi lońské léto – pracovně to bylo šílené, bylo nás málo, do toho dovolené a jeli jsme nadoraz. Už jsem ani neměla sílu chodit běhat. Bylo to také deštivé léto. Přišla jsem domů po službě a pamatuji si, jak jsem třeba jen seděla, vyčerpaná, prázdná, přetažená, bolely mě nohy, záda. V té době mi už nešlo ani moc spát po nočních. A jak jsem tak seděla – uvědomila jsem si déšť, jak prší a poslouchala to, uklidńovalo mě to a také jakoby nabíjelo. A kdykoliv pak v budoucnu pršelo a prší – zaposlouchám se, sklidním se, utiším se vnitřně – a jakoby malinkou chvilinku odpočívám … v tu chviličku nejsou jakoby myšlenky, je jen déšť…

  26. Jedny vánoce jsem prožila jako bezdomovec venku – v rakousku, kdysi. Okradená, špinavá, potrhaná a znásilněná. Bylo mi 19. Další dny jsem si vyzkoušela spát na nákladním nádraží v odstaveném vagóně, jíst z popelnice, stát ráno frontu na lopatu a uklízet sníh ze silnic. Za nějaký čas mě chytla cizinecká policie – vězení a deport do česka. Vánoce mohou být opravdu různé a je jen na člověku – jak se k tomu postaví. Já jsem přežila. :-)

  27. Myslím, že všechny mé další vánoce byly fajn. :-) Nestěžuji si. Ať už jsem je trávila sama, kdysi na ubytovně pro sestry, než jsem třeba šla na noční do práce, později v manželství, ještě později i sama. O vánocích jde cokoliv. Je to opravdu jen o postoji. Peču cukroví, mám výzdobu i stromek, pár dárků pro mě blízké lidi – a hlavně to dělám proto, že chci, že to tak cítím a je mi tak dobře. Těším se na procházky s ťapi, na pohádky, na salát, na lenošení a čtení knížek, na návštěvy. Budu mít volněji ve službách. Zase to jsou věci, které vycházejí ze mě – není to musení. Líšo, televize je matrix :-) Jaký si to uděláš, takový to bude. Když k tomu budeš přistupovat, že Tě to se*e…a je to otrava, že už sedmý vánoce stojí za houby – tak to takový i bude…Jinak Silvestr mě nebere – normální den.

  28. barčo 30
    no pomóc!! To je hrůza. V porovnání s tím … jsou mokrý boty a vánoce na můj obvyklý způsob selanka.

  29. 32. Prostě se to tak stalo. Blbá shoda okolností, do toho moje nezkušenost, mládí, naivita. Ale zase – měla jsem dobrou přípravu v tom dětsví – spoléhat sama na sebe, opora v sobě. A navíc podobně jako Ty, jsem kdysi dělala vedoucí v jednom turistickým oddíle, měli jsme i zimní táboření – takže zvládnout přežití – měla jsem to natrénované. :-) Ta blbá shoda okolností spočívala v tom, že to bylo v době, kdy byla válka v Jugoslávii. Takže rakousko bylo zavalené cizinci. Měla jsem tu smůlu, že jsem potkala tři albánské hochy. V té době jsem v rakousku pracovala „na černo“ jako au pair – v jedné zámožnější rodině. Bydleli v Sieveringu – taková luxusní čtvrť pod vídeńským lesem. Dělala jsem tam služku – dohodila mi to jedna paní ze špitálu.
    Jenže tito lidé, mě neměli přihlášenou k pobytu – takže jakmile jsem jim řekla, co se mi stalo a že jsem přišla o cestovní pas – dali od toho ruce pryč. V ten moment se ze mě stal nelegální bezdomovec v cizí zemi. Prostě taková blbá moje úplně první zkušenost s cizinou.

  30. Barčo, tak to je fakt drsná škola života. Těžká. Jsi obdivuhodná, klobouk dolů jak jsi to všecko zvládla.

  31. 35. Alé né. Měla jsem spíše velké štěstí, že mě třeba ti albánci rovnou potom nezabili. Každý člověk si ve svém životě myslím hrábne na dno. Co lidé, kteří přežili válku, pochody smrti, koncentrák. Nebo lidi, týraní doma. Já mám navíc pocit, že tím, jak člověk jede sám na sebe – má to mnohem jednodušší.
    Pro mě jsou hrdinky třeba právě ty mámy samoživitelky. Práce, zajistit děti, domov a ještě ty děcka k něčemu vést a věnovat se jim, aby se rozvíjely…pak třeba v té pubertě přicházejí problémy – celé to období nějak zvládnout a pokud je ta žena na všechno sama – klobouk dolů.

  32. Můj obdiv mají také především lidé nemocní – hodně nemocní, chronicky, nevyléčitelně, léta nemocní, kteří se snaží s tím vším samostatně (normálně) žít.

  33. 36. ano, takové ženy taky velice obdivuji. mohu spoléhat jen samy na sebe. všecko leží na nich, a ta odpovědnost…

  34. třeba ochrnutí lidé, jeden známý je odchrnutý od krku dolů a má rodinu a děti. Děti jsou již dospělé Nemá to jednoduché a jeho žena taky ne.

  35. Liško, tomu poslednímu odstavci moc nerozumím. Jak chodit do konfrontací? Proč? To bych potřebovala nějak objasnit.

  36. 39. Ano, třeba. Pak jsou lidé mladí, kteří místo toho coby žili normální život-studovali, chodili na brigády, randili, cestovali. Tak jsou věčně po špitále, mají za sebou spousty operací, někteří čekají a připravují se na transplantace -jsou tím pádem i izolovaní od toho normálního života a vrstevníků. Mají velká omezení, už mají v mladém věku invalidní důchody, jsou nutně ekonomicky závislí na rodičích, teď díky své chorobě třeba nemají a neměli ani žádný partnerský vztah, nebo takové ty běžné zážitky z mládí….to teprve pak člověk vidí a uvědomuje si – jak má vlastní život neuvěřitelně bohatý ve všech směrech.

  37. 41. ano, přesto jsou zase v něčem jiném chráněni. svět je velmi paradoxní. podivný. čím víc člověk může tím méně si to užívá. a naopak. jakoby život sám ve své podstatě si chtěl užívat za každých okolnosti.

  38. „jakoby život sám ve své podstatě si chtěl užívat za každých okolnosti.“
    Lépe to napsat snad ani nejde. To je přesné!

  39. ratko 40
    ano, ty konfrontace nebyly vysvětleny; říkala jsem to na výcviku v březnu, tady teď ne –

    – že necítím u sebe jistotu, že se nenechám strhnout blízkým člověkem (v nouzi), přitakat např. že „budu bydlet u rodičů, když bude nejhůř“ – případně viz
    http://liska.blokuje.cz/912967-prislib-php

    A chtěla bych umět se za sebe postavit, jít do nepříjemné konfrontace, nevyhnout se jí a říct Ne; i člověku, který je mi třeba nejbližší a je v nouzi a tlačí mě do něčeho, ať vědomě nebo nevědomky.

    Takové konfrontace jsem myslela. Běžné konfrontace mi potíže nedělají, když jde o názor. Ale když jde o můj život, tak mi to potíže dělá; paradoxně, v situacích kdy jakoby šlo „jen o život“, o nic vážnějšího.

    Takže pořád to samý – postavit se za sebe. Ne jen za druhýho a udělat něco pro něj. Udělat to pro sebe. Jako nejvyšší věc, to potřebuju umět. A to je věc, která nejde hned máchnutím změnit; tehdy před rokem jsem si to říkala.

  40. …A jsme zase u toho, že předpokladem toho všeho „dělat to pro sebe“ je rozlišení, rozpoznání, co chci a potřebuju já. Nezapomínat na to, všímat si toho, být se sebou, komunikovat se sebou, ne jen s druhými, mít svůj prostor – jak říkala třeba Barča. I Lenka. Asi všichni :-)
    Na to se musím víc soustředit, nezanedbávat Sebe.

  41. ad 44 – proto chápu, že rulisa 12 a 19 dlouho ví, čeho chce dosáhnout. Některý věci asi trvaj dlouho, někdy změna postoje – od které je pak závislé všechno – chce delší čas, než by člověk čekal. Nebo tu situaci opakovat, nabíhat si; někdy asi nejde prostě jednoduše neopakovat starou už zažitou chybu; asi to jde jen postupně po kouskách, nevim. S těma chlapama především :-)
    A něco jde zas jako mávnutím proutku. To jsou věci na tom světě :-) Možná pro vás je to jasný jak facka a víte předem, co chce čas a co je hned. Já ne – to by koneckonců taky mohlo být dané tou extraverzí; u introvertů bych čekala, že k takovým věcem dojdou líp, protože jsou víc se sebou, v nitru, nerušeně.

    Asi už kecám.

    Ad vánoce – helemese, jsem domluvená se dvěma nejbližšímá kamarádkami (a jejich holčičkami), že u nich můžu být několik dní nebo ony na den přijedou nebo obojí; tak to v posledních letech během vánoc mívám a je to bezva. Třetí kamarádku uvidím pozítří. Připadají mi jako moje rodina, znám i jejich rodiče už přes dvacet let. Takže co se vánoc týče, jsem vlastně šťastnej člověk, mám kliku a ještě rodiče, mámino cukroví, tátu, co mě rád vidí i to přímo říká; co víc si přát! Akční Hrdina sice ještě nevím, jestli mě uvidí přes vánoce, ale poslal zas moc milou sms. Takže ty svoje tragický stesky už bych mohla konečně poslat do hajzlu.
    Hurá.

  42. Umět říci opravdové asertivní NE – to umí málokdo. Já se to také učím a neumím to. To NE se velmi těžko říká těm nejbližším, které máme rádi – tam je to nejtěžší.
    Zrovna tak se učím říkat si o pomoc – když ji potřebuju. A když už si o ní řeknu – a někdo mi pomůže – jsem neskonale vděčná. Takže třeba v době, kdy jsem byla tři týdny v nemocnici s vyhozenou ploténkou mi ´tapi hlídal můj býv. manžel a byl to i on – kdo mi jezdil dobrovolně a rád (řekl mi to několikrát) na nákupy v době nemocenské. Další velkou pomoc mi nabídli mé kamarádky a kolegyně z práce – já nevěděla co s tím. Byla jsem strašně dojatá, vůbec jsem prostě nevěděla jak jim to oplatit – v ten moment jsem měla obrovský psychický problém – mindrák. Takže Líšo klid, nejsi v tom vůbec sama :-) Všichni se něčemu učíme.

  43. A na Vánoce už vůbec neumím říkat ne…
    Dokonce ani neumím nenabídnout Ano, i když žádost jenom tuším a nic bych nabízet nemusela.
    Proto budu mít na Vánoce u sebe opět maminku, z níž šílí celá rodina, a celou rodinu, rozuměj bývalou, oba syny a exmanžela. Neb Vánoce, dokud jsou naše děti jen našimi dětmi a ničí jinými lidmi, se budou slavit takto. Jako rodina.
    Jsme s tím spokojení všichni. :-)
    Těším se. Skoro jako kdysi.

  44. 49. u nás jsou vánoce taky dost velká divočárna. vlečeme tatínka, který se nachází někde mezi světy a taháme ho jako kus klády. sebou protože na vánoce nemůže nikdo chybět. a pak trneme aby nespadl z židle :o) je v tom hodně symboliky. společné jídlo. všichni co k sobě nějak patří se sejdou. nás je teď 9. Minulý rok nás ještě bylo 10. Letos je nejstarší sám. Na jaro se bude stěhovat do Singapuru. Ale vím, že příští Vánoce tady bude. Lidé kteří si vzájemně pomohou. Kdykoliv a jakkoliv. nemusí to být rodina. je to skupina lidí co k sobě patří.

  45. vlastně pro rodiče jsou vánoc důležité. je to pro ně pocit že nejsou sami. a u děcek je to dobrovolné. mohou se rozhodnout jak se jim to hodí.

  46. ratko 51
    jo, to je vono! Moje rodiče to takhle berou.

    Ratko, ru, to budete mít fůru lidí! Paráda.
    No … už se skoro na ty vánoce taky těším. To mi připomíná, že teprve dneska jsem objednala první dárek. I když na dárkách mi záleží nejmíň z vánoc, ráda bych potěšila své milé blízké něčím pěkným a jen pro ně určeným.

  47. ještě k tý konfrontaci. možná to vidím nesprávně, ale pokud je člověk vnímavý (otevřený) tak k žádné konfrontaci nedochází. dokonce ani nemusí říkat ne. bude říkat to co v daný moment vnímá jako přirozené. jestli to bude ne nebo ano snad ani nepostřehne. Vše zapadne do sebe. Přirozeně a nekonfrontačně. Konfrontace je náraz dvou uzavřených omezených těles a potlučení obou. Oba dostanou na budku, oba jsou nasraní a oba nepochopili nic.

  48. 52. mám to trochu jako Ru, cítím že mě rodiče potřebují. a neuhýbám tomu. naopak nechávám se k rodičům unést pokaždé když je to možné. když to možné není tak tam prostě nejsem. tak nějak se to samo reguluje a mám z toho dobrý pocit. ani moc a ani málo.

  49. Tak tenktokrát jsem až na lhářky přečetl snad všechno.
    Ale zaujalo mne svědectví Barči,protože to jsou věci,který ženská nikdy nepřizná a když je přizná,tak jinak než Barča a anebo tak jak Barča a potom to má ta ženská v tý hlavě srovnaný.
    A potom ještě jedna věc:
    „Například k takové péči o člena rodiny, kterou už dát nemůžu nebo nechci (ale která by ovlivnila můj způsob života tak, jak nechci). Přesně v téhle oblasti já u sebe jistotu nemám.“
    Míra mých jistot v mém životě je minimální,ale troufám si říct,že tuto jistotu mám.
    Ty máš asi jistotu jen v tom „nechci“,kterou jsi v jedné větě zmínila hned dvakrát.
    Bohudík lidství netvoří ani lidé,kteří si dělají co chcou,ani ti co si dělají co dělat nechcou ,ale ti co dělají to co musí dělat.
    Péče o člena rodiny je toho základ.A to není o morálce,ani povinnosti.Ani o lásce,ani o soucitu to není.
    To je o pochopení zákonitostí „způsobu života“(a to je tvůj výraz).

  50. Liško, myslím, že AH je na tom ještě hůř než ty. Nemá, kam jít, neví, kam jít. Pomoz. Nevím, jak ty, ale já si umím představit, že mu řekneš, že je rpo tebe blízkej člověk a že mu nabízíš stědrovečerní večeři u vás, ale že by to mohl být pro něj šok a že by to mohl cítit jako závazek, tak třeba si umím představit, že do osmi večer budeš na Štědrý den s rodiči, pak tě vyzvedne AH a půjdete spolu oslavit Vánoce třeba do parku, do Horoměřic nebo na Petřín. Tam si vyhlídnete hezkej strom, nadělíte si pusu a nějakou blbůstku, projdete se …… romantika. Nebo půjdete někam na svařák. Nebo tě on zaveze do svého doupěte a ty tam přivezeš trochu salátu a kapra a budou Vánoce tam. Pokud pozvání (ani na vánoční vycházku nebo něco takového alternativního nepřijme, budeš vědět, na čem jsi. Jestli ho máš ráda, tak nepozvat jej nebo mu něco nenabídnout, by byla hloupost. Třeba je už pozvanej jinam, třeba k holčičce, co já vím, ale měl by mít na vybranou.

  51. Tady takový pěkný téma, a já teď cpu formy, peču , hop do cukru a do krabice. Tak aspoň zatím, jak budu stíhat..asi těžko, dělám to ráda, ač bych si tu i psala taky ráda a že je o čem..i dyž jsem unavená už..sláva vyklápí se pracny dobře :)
    Tak zatím jen v mezičase sleduju..neb jak se říká..chtěj strhnout všechno a nebudeš mít nic..

  52. Co se týče rodičů, tam mám teda taky trochu problém. Tam, kde rodiče byli obětaví a starali se, tak je asi ten vztah normální a vrací se to snadno. Nevím. Já měla vždycky k rodičům vztah ambivalentní. Pro ně byl problém koupit mi boty, když jsem neměla v čem vyjít ve sněhu ven (táta mi řekl, že celý život chodil v holínkách a v montérkách a že tedy můžu taky) nebo mě máma jako dítě nechala celý den po propuštění v nemocnici, až když šla někdy v půl pátý domů, tak mě vyzvedla, ačkoli jí volali z nem, několikrát, tak si to volno neudělala a já tam seděla jak blb od rána. Pořád mi někdo dával najevo, že jsme na obtíž, že se kvůli nám dětem rodiče hádají, že stojíme peníze, že neuděláme práce ani za pětník … a musela jsem jim odpovídat, že si nás tedy neměli pořizovat, když se teď nechtějí o nás starat. Jsou to samozřejmě úplné hlouposti oproti tomu, co tu povídá Barča, i to člověk jako dítě odpustí, zapomene, ale když si má dělat násilí, aby tu péči odváděl, není to zas až tak samozřejmé. Ten vztah je narušený, už se ptá a zvažuje, co ještě může a co ne, aby se sám nezlikvidoval. Co se týče táty, tak tam mám svědomí čisté, tomu jsme dali asi tak desetkrát víc, než on nám, u mámy se taky snažím, ale kdyby po mně chtěla, abych tam jezdila každý víkend přes půl republiky a vlastně neměla svůj život, protože přes týden od rána do večera pracuji, měla bych problém. Krátkodobě, kdyby bylo potřeba, tak jo, to jistě, ale třeba rok a víc ….. neumím si to představit. Pomáhat mámě s tátou jsem jezdila přes půl roku, ale tam to bylo komplikovaný jejich vztahem, to bylo pro mě trauma největší, ale o tom už jsem psala několikrát. Je naprosto šílený, když na jednu stranu řeknu, že táta byl pro mě nejdůležitější(nejmilovanější) člověk na světě, ale na druhou stranu jsem ráda, že zemřel. Nikdy bych nechtěla žít tak, aby byl někdo rád, že jsem umřela. Jak to bude – pocitově – s mámou nevím. Myslím, že obě máme mezi sebou dluhy. Nevím, jestli to lze vyrovnat, nevím, jestli na to máme.

  53. ad 22, barčo jojo..tady se dá dojít k mnoha věcem, co se tě doknou tak, že tě až pomalu formují..do jinam..
    Kdosi tu psal o klášteře a koketování s ním..je zajímavý, kolik lidí znám, co něco takového tu a tam řekli.., i když neudělali. A i kdyby.. Sama jsem si občas myslela, že jsem snad hlavu, protože mi v létě, né v zimě (to pohodlí a teplo..nj. ), že bych fakt ráda chtěla pobýt někde o samotě v nějaký noře. Ne liští ve tvý, neboj :) Jasně, že jsem nepobyla. Tak bydlí tak jeden známý. Nejprve byl nucen, někde přebývat a už je tam celoročně a dobrovolně!! Žádnej hlupák, vše má vymakaný, jak to jen šlo a je spokojený. Ptala jsem se i na zimu, jak mu tam je, je to v Lužických horách. Jen se psem a kočkou. Živí se tím, co kdo potřebuje na chalupě a sám nestíhá , on udělá za pár korun. Naprostej pohodář, dokonale znající přírodu ze všech stran. Nevybral si to, ale už by prý neměnil.
    Je fakt normální.
    A mne tehdy, jak jsme povídali napadalo to odloučení se na chvíli od téhle komzumní společnosti, co taky využívám, ač se mi mnoho na ní nelíbí, že snad každý někdy potřebuje..má touhu být sám se sebou – SEBOU, ničím, nikým nerušen. Umět si poradit i v těch nepohodlných situacích, vědět, že to dokáže a tím i že především On si musí být oporou. a to nejen tam někde.
    Myslím, že jsem prošla už nějaké zkoušky a tohle jsem si dokázala, musela jsem totiž a byla sama překvapena, jaký má čl. rezervy.

  54. ad 30, no barčo..tak bývala jsem velký dobrodruh a byla mnohokrát v úzkých, ale až tak tedy ne.
    Stačilo mi, že jsem se ztratila v Itálii, jako mladá a prostě si nevzpoměla na adrwsu, jo blbost má a tam bylo vše stejné. Tak jsem se tak prochodila do pozdní noci moc kilometrů a taky pobyla na mnoha policejních stanicích tam : ) Nabídky k přespání, chvílemi strach, až mi jeden policajt vzal před obrovskou tabuli a po drahné době jsme společně určili, kde jsem ubytovaná..Bez cedulky s adresou na klíčích, už jsem neudělala krok :)). Mám navíc nemožnou orientaci.

  55. 60. Dluhy a koloběh života. Když jsou děti malé, tak se o ně starají rodiče. A pak, když rodiče zestárnou – starají se o ně děti. To je koloběh života. Dluhy – jsou obchod. Já jsem si to v sobě sama se svou matkou i otcem pořešila. Dali mi život. Ať byli jací byli – bez nich bych tu nebyla. A to ostatní přijetí – i takový ten soucit – pochopení o kterém jsem psala pod tím druhým článkem – to přišlo pozvolna, postupně, pomalu. Nebylo to ze dne na den – jakoby se to pozvolna vynořovalo.

  56. ad 30, barčo, že se k tomu vracím, dokážu pochopit strach z nepříjemností, nevím jak velké by byly, ale nedat nic k jídliu aspoň na cestu, a prostě nesnažit se pomoc..no to už moc ne..:(

  57. Ale ta konfrontace není jen u rodičů, viď Liško? U rodičů je to problém absolutní jedinečností tohoto svazku. Není náhoda, že jsem se narodili právě tam a je to pro nás lekce. Jenže nevíme, co se máme naučit. Potíž.
    Jde-li o konfrontaci s jinými lidmi, tam už si myslím, že si umím uhlídat hranice. Rozvod mě naučil asi nejvíc. Umím říct „promiň, ne“. Taky podnikání, kdy vím, že si musím uhlídat výdaje a příjmy (i energetické), abych se nepoložila – finančně nebo fyzicky.

  58. asi záleží na štěstí nebo osudu. pojezdila jsem toho hodně. i sama a s báglem. často opilá a bezprizorní. někde. často s neznámými lidmi, od známých jsem utíkala.. zoufalá a osamělá sama se sebou, se svými rádoby potížemi, neschopna se uvolnit, navázat vztahy. to mi připomělo jak pijou ti zoufalci co nezládají vysoké nároky sami na sebe u kojota. teprve teď mě to napadlo, že u mě to bylo taky. ale já měla štěstí. nějakou ochrannou ruku. chtěla sjem být klukem, abych mohla chodit úplně všude sama, vymetat hospody, zpívat s opilci. spát s hlavou na stole. to byl svět který mě neskutečně přitahoval a kde jsem se cítila doma. opak toho k čemu jsem byla vedena. vracím se k těm dobám občas. k těm touhám… nekonečným touhám po blízkosti. po absolutní blízkosti. cítit vše v celém těle. projikovala jsem si tuto blízkost do mužů, ale žádný mi ji nedokázal dát. to ani není možné :o)

  59. ad 60, lištičko, jal Lenka píše, asi bych se taky zeptala..tedy tu možnost nabídla, aby věděl..pak už je to jeho věc.

  60. ad 63: No, dali mi život, tím táta argumentoval taky. Jenomže já se jich o ten život neprosila. Bych se narodila někde jinde nebo nenarodila. Nemám tam bohužel potřebný spoj. Taky neříkám, že se nestarám nebo že jsem se nestarala, ale mám tam limit.Je zvláštní, že mám třeba několik přátel, kvůli kterým bych asi opustila byt, něco prodala, kdyby nebylo dost peněz, a starala se o ně i jako o mimina, kdyby neměli někoho jiného a směla bych. Směla bych! Byla bych tím poctěna! Se svými rodiči mám tuto ambivalenci, nemám v tom jasno. Není děsivé, že mám některé své přátele raději než své rodiče? Ještě na tom popracuji, téma rodiny je pro mě ještě veliká neznámá.

  61. „Dali mi život. Ať byli jací byli – bez nich bych tu nebyla.“

    Ano. A proto, ačkoli jsem původně přemýšlela, jak to formulovat a zařadit se do pořadníků mizernosti rodičů, o nich nic psát už nebudu.
    Jsou staří a mají mě rádi, ať už jakkoli. A všecko je, jak má být.

  62. 66. Já svým způsobem věřím v osud. Vše co se člověku děje má nějaký (vyšší) smysl – třeba pro tu budoucnost. Píšeš o prožité svobodě, o neschopnosti se uvolnit a navázat vztahy, o pár let později si matkou třech dětí….A já takto podobně sleduju zpětně svůj život a ty jednotlivé etapy, jak se to různě prolíná a tím pádem i vynořuje a líp si vše jakoby uvědomuji….

  63. S říkáním NE mám tqaky problém a okolo sebe mám lidi, co taky to NE, jen tak říct neumí.
    Kdysi dávno mi přišli sobečtí, mnozí neprávem. S přibývajícím věkem mi to jde už o dost líp, když opravdu nechci, nebo nemůžu. Protože sama „vyplivaná“ pomáhat vlastně už s neochotou je k ničemu pro obě strany. A než jsem to vůbec dokázala, nechtělo se mi říkat to NE a nějak pomoc. Ale ono se to pak stejně nahromadí, že člověk ve stavu, kdy už padá na hubu vybouchne a ten druhý pak chudák kouká, co je, proč najednou. Jo, je fajn pomoc, ale jak to snesu – vydržím ještě sama. že pak toho někdo může využívat, je už o jiném ;)

  64. 69. Já jsem si v sobě toto pořešila po svém. Pořešila jsem si to nejen kvůli nim – ale především kvůli sobě. Abych neměla a nevláčela kouli u nohy, aby mě to netrápilo, abych mohla volně dýchat a abych se mohla věnovat životu. Prostě jedna etapa uzavřena a odžita. Žádná bolest, žádné výčitky, protože pak se člověk motá v kruzích otázek a odpovědí, srovnává, porovnává. Srovnávat lásku a škatulkovat – proč? Láska buď je a nebo není. Je malá láska, nebo velká láska? Nestačí jen láska?

  65. 57. Saule ta „africká“ koleda vůbec nezní africky. Je to moc příjemná hudba. :-)

  66. Ad 74, já taky po svém zase podle sebe..i když ne docela..někdy to nejde..z druhé strany. .vážně nešlo. Ani náhodou..s otcem. I tak mě to nedořešený s otcem, který mi dal život, ale pak zničil postupně celou rodinu, museli jsme ho i zamykat.. No, a stejně mnohkrát jsem si říkala, že o maminku bych se starala jak bych mohla. Kdyby někde ležel on , nemohoucí, i přes ty děsy co napáchal na mámě, na nás dětech, i tak jsem mnohokrát říkala, že k nějaké komunikaci by došlo asi těžko, to se těžce píše..ale to co by potřeboval bych mu jistě donesla. To mi věřte, že jo. Ať byl jaký byl, já nevím proč se upíjel k smrti, jen mohu tušit a nesoudím. prostě byl to můj táta a to je dost podstatný.

  67. Aninko ano, nejde dávat návody. Přesně tak, jak píšeš – každý má možnost a volbu si tohle pořešit v sobě sám. A já si jen myslím – že toto zase člověk dělá jen a jen pro sebe – pro vlastní život. Naši rodiče zase řešili svůj postoj ke svým rodičům – do toho zase my nevidíme. Pořád je to stejný, opakuje se to, dokola.

  68. 53 ratko – o konfrontacích:
    jo.

    56 Saule,
    mně připadá, žes tonějak zjednodušil. To byl původně příklad, naznačený, neprokreslený, nic černo-bílýho. No, třeba jako u Lenky ad60; není to jednoznačný, je to velká věc.

    58 Lenko – pozvání:
    jsem se smála při čtení, protože to jsem si přesně dneska říkala, že udělám, pozvu :-)
    A jen pozvu – když to nevyjde, nebudu se divit, natož se cítit nějak blbě.
    …Ano, anino, dočítám k tomu tvoje 67,68.

    Vůbec tady všechny komentáře, co teď dočítám, jsou cenné! Životní.

    Taky si myslím, že vypořádat se s rodiči (možná ani ne tak s těmi konkréetními dvěma lidmi, ale s tím, co jsme od nich dostali, zažili…, jak popisujete) je nářez a je to nutný. A pak ten vztah s těmi konkrétními dvěma (starými) lidmi je, jak má být. Jak říkala ru.
    Trochu shovívavý. A může být najednou hodně srdečný, takový hřejivý, jen beze slov třeba; tak mi to s našima teď připadá. Jiný. Úsporný.

  69. ad 73: No, to já vím, samozřejmě. Ale necítím to. Necítím to a vím, že je to důležité. A mám takový dojem, že vy mi asi nevysvětlíte, proč mám mít ráda bezpodmínečně své rodiče, když je bezpodmínečně ráda nemám, zatímco jiné lidi ano. Mně to nijak běžně akutně netrápí, ale protože mám jasno snad ve všem, ale v tomhle – v jedné ze základních věcí – zatím ne, tak na to furt narážím „jak jazyk na vylomený zub“. Vím, že se do toho budu muset ponořit. Zabývám se tím docela dlouho, hodně práce bylo uděláno, ale ještě tam není něco dopochopeno, nenacházím k tomu poslednímu ještě ten správný konec.
    Vzpomínám si, jak jsem před lety byla za tátou v nemocnici a jen tak jsem byla hluboce šťastná, že můžu být s ním, vedle něj, prolévaly mě obrovské horké vlny energie a já byla jak na obláčku, opilá štěstím, plula jsem prostorem a neměla jsem hranice. A ještě celou cestu domů z té nemocnice horké vlny štěstí …… to byla láska bezpodmínečná. A pak to zase odešlo. Zlobil, ale nějak jsem to ustáli. Pak se to zase vrátilo na pohřbu. Vůbec by mě nenapadlo plakat. Byla jsem v euforii a plně s ním.
    Jak říkám, můj účet s tátou je vyrovnán, ale se vztahem k mámě ještě spokojená nejsem. (I když se samozřejmě určitě jevím jako vzorná dcera, ale vnitřně to v pořádku není.) Myslím, že jsem kdysi narazila na její hranice v oné lásce ke mně a že se za to na ni podvědomě zlobím od útlého dětství. Protože mám představu, že máma má mít ráda své dítě bez podmínek. Někde to tam prošťourám, protože přes hlavu to nejde. Ale já na to snad nějaký fígl najdu, jak to rozvázat, ten uzlík. Možná požádám o radu přítele nejmoudřejšího, ale nejdřív musím udělat všechnu práci, co mohu, sama za sebe.

  70. ad 76, souhlas barčo, ani taková věc jako vztah otec – dcera nemusí nutně vyjít a nemá cenu to lámat přes koleno..

    liští, nevím už kdes to psala, ale Silvestra jsem tak nějak brala jako hodně mladá, málokdy dopadl úplně v pohodě..a taky říkám, vyspíš se a je po Štědrém dni, zrovna tak jako po srarém roce, den jako jiný. No, raději nebudu psát, jak trávím Silvestra, nejraději bych ho zaspala, ale vím, že zavolají dcery a zajímá mě jak se mají a chci je slyšet..

  71. Lenko, myslím, že tomu, aby se změnil tvůj náhle dna rodiče, v hloubi tebe změnil, žádný sebesoustředěnější ponor nepomůže.
    Tam se asi musí změnit víc věcí, a bylo by laciné napsat, že se musíš změnit ty sama, protože nejen ty sama. Taky okolnosti nahrajou, že se najednou něco udá a ty naráz zjistíš, že máš k rodičům či jednomu a pak k druhému z nich úplně jiný postoj. Vidíš je jinak. Cítíš je jinak.
    A třeba to nepřijde vůbec nikdy.

    U mě to byl ve vztahu k mamince její velmi vážný úraz před pár lety. Kdy jsem se o ni naráz musela jet postarat, ačkoli jsme spolu několik let vůbec nekomunikovaly a několik desítek let jen velmi, velmi málo.

  72. 79. Leni, to přece není o rozumu a vysvětlování. Sama popisuješ cos cítila k tatínkovi. City jsou jedna věc, představa Tvá – je druhá (rozumová) věc. Možná prostě stačí, jen cítit, když jsi třeba s tou maminkou…v tomhle asi nejde pomoc. A jak píše Rulisa – nevíš, věci se dějí různě…

  73. Leni, já mnohokrát přemýšlela, proč bych ho měla mít ráda, když jsem měla tolik lidí okolo, co se ke mně chovali nesrovnatelně líp..no, ráda…já to taky říct nemohu, fakt ne, ale nějak v sobě cítím, že tam musí být i kus jeho, že jsem si ho sice nevybrala, ale patřil ke mně..

  74. ad 69, taky je mi to dost líto až mě to děsí..spáchal sebevraždu..ale nikdy jsem neměla šanci vůbec zjistit jaký vlastně byl, a přijde mi dost důležité vědět, kdo byl můj táta, co jsem ho znala v tý hrůzný už podobě, než se dopil, byl dobrý v mnoha věcech..prý byl v uranových dolech v 50.letech a tam to začalo, ale nevím, protože příbuzní z maminčiny strany..fajn lidi.. o něm nechtěli ani slyšet, tudíž jsem se ptát jaksi nemohla.

  75. Liško po tvé návštěvě u mně jsem si řekla, že ti návštěvu oplatím. To jsem ještě netušila téma, na mnoha místech načaté, že tady takto vyvrcholí. Do ad30) jsem si stále říkala, ale vždyť to já znám, a chce to udělat tlustou černou čáru, a dělit věci soukromé, vlastní a těch ostatních. Žít taky svůj život. A najednou ti napíše Barča. Snad všechna slova, která ti podala jsou právě ta, jako bych ti je chtěla říct já. Ale to vše asi taky pocítíš ( právě jako já až s určitým věkem). Až když jsem chodila po nábřeží Vltavy a koukala, kudy nejsnadněji skočit. A někdo neznámý mne vzal za ruku odvedl z mostu pod lucernu na Malé straně, slíbil mi na zítra , že si dáme kafe, ale hlavně ať neblbnu, nebo by mi musel dát pár facek. Je to už 50 let, a já ta slova slyším každý den. Nikdy jsem už na to kafe nešla, ani nebylo řečeno kde, ale to, že blbostí se věci neřeší, to si od té doby pamatuju víc než dost. A že byl život více nežli krutý, a že denně musím překonávat překážky, o kterých se mnohým ani nezdá, tak to mi od té doby připadá jenom skoro jako nějaká telenovela. Chce to asi od života dostat opravdu políček, a to takový, aby byl „cítít “ celý život. Pak se názory na vše naprosto změní. A všechny ty žabomyšší problémy jsou najednou ničím. A to že se starám krom jiného i o svoji 96 tiletou maminku mne v současné době spíše naplňuje pocitem štěstí, nežli povinností. Denně cítím, že si musím říct, co když už jí vidím dnes naposled, a najednou mne zaleje takový blažený pocit, že jí mohu ještě nějak pomoci. A lituju, že nestíháme ještě toto a tamto, a plánuji co s ní budu dělat na jaře a co v létě. A přitom kdoví… Ale Barča to ví, a naprosto jí chápu, a mýmim slovy promlouvá jak ve 48, 63, prostě ona si to prožila a ne jenom jakoby o tom slyšela, a to se pak člověk naučí hodnotit věci jinak. Takže KDO POTŘEBUJE DOSTAT FACKU OD ŽIVOTA ?? A bude se najednou cítit jak vykoupaný, osvobozený a začne žít svůj život a ne jenom v představách, snech, plánech, a povinostech ke druhým. Probuďte se a začněte si vážit toho, že žijete, že jste zdravé, a nic jiného není důležitější!! Nakonec zjistíte, že je to velice snadné, ale udělat ten první krok, tu tlustou černou čáru, tak na to je třeba veliké odvahy, a hlavně se už nikdy k tomu nevrátit!! A najdnou i vlastní život dostane smysl.

  76. Eli, vím, jak to myslíš a je v tom kus pravdy. Jen vzpomeň si, jak jsi psala tehdá, jak až ti bylo..Ani náhodou se tě nechci dotknout a nevím o co šlo..mohu jen tušit. Je zřejmé, že to byl jeden z prvních políčků cos v životě zažila. Tehdy jsi to brala taky určitě jinak, než dnes, kdy jich máš za sebou o mnoho víc a ten popsaný se ti teď jeví třeba jako nic, oproti těm , co přišly.
    Ale tak je to vždy..čím víc ran člověk schytá, tím víc pak vyloučí těch, kterých si někdy myslel, že je těžko zvládne.

  77. Jinak věřím, že tě neobtěžuje péče o maminku, klobouk dolů, všimla jsem si, jak jsi vitální. Myslím, že většině nám dělá radost, pokud můžeme tomu koho máme rádi pomoci, tak to uděláme. A děláme to nejen pro něj, ale i pro sebe, pro svůj dobrý pocit..

  78. ad 81: No, Ruliso, neřekla bych, že „žádný sebesoustředěnější ponor nepomůže“, jak říkáš. Zatím mně pomohl VŽDYCKY. A je fakt, že tam, kde jsem jej neaplikovala včas, tam přišla ta facka od života, jak o ní mluví Eliza (85). Takže po jejím a tvém komentáři se jdu honem rychle ponořit, abchom si nemusely tu facku odžívat zbytečně, není-li to nezbytně nutné.

    Ono každý tady (jako vždycky) může podat jen to, co prožil. A díky za to, samozřejmě. Znám to z doby, kdy každý mi radil, co mám dělat, když jsem nemohla otěhotnět. Všechny rady byly dobré, všechny metody účinné, paní doktorka Pondělíčková úžasná, ale později jsem pochopila, jak veliké „štěstí“ bylo to, že se ono otěhotnění nepodařilo. Každý máme svůj příběh, je fajn se poučit u ostatních, ale nejvíc, nejvíc je třeba dát na ten svůj ponor :-), na komunikaci se sebou, se svou duší, protože ta VÍ proč, nač a jak. Často bohužel sběháme desítky doktorů, podstoupíme kdeco a utratíme spousty peněz třeba za léčitele, než se nakonec zeptáme opravdu hluboce sebe.

  79. Eli, myslela jsem to, co řeší liška a my s ní, ne barči příběh..

  80. ad 89, Leni, myslím, jak kdesi tu barča psala, nejsou prostě návody na nic niternýho, každý si odžil, zažil své a za jiných podmínek a okolností. Já třeba dáááávno odpustila otci, nesoudím ho za nic, vždyť nic o něm nevím, ale jak se říká některé věci, co jsou nedořešené, není možnost už řešit, navíc v podstatě u člověka s kterým bych si měla být blízko..no vadí to, aspoň mně, a to necítím žádnou vinu.

  81. ad 91: Aninko, moc nerozumím tvé formulaci „nejsou prostě návody na nic niternýho“. Já se touto vnitřní prací zabývám cíleně už dvacet let. Má to úžasné výsledky. Taky si tím mimo jiné zachraňuji život. (např. spontánní zmizení nádoru v hlavě, uzdravení zánětů bez ATB (ty nemůžu) v řádu hodin ….. a ty mi povídáš, že nic takového neexistuje. :-))))
    Já jsem taky odpustila jednomu člověku, který mě ohrožoval celé dětství – během jednoho okamžiku. Nejde o to jak (v důsledku vnějšího života či niterné práce), ale o to udělat to!
    Čekat na to, až já nebo ona si budeme srdceryvně umírat v náručí teda čekat nechci. Každý si zaslouží v klidu tichounce usnout A nechci to řešit v dalším životě, nechci žít s dluhem.

    Jsem se třeba před usnutím na to zaměřila, ale usnula jsem docela rychle, takže zatím mám návod jen na to, že mámu bolí koleno a záda z toho, že se bojí operace a že by mohlo pomoci o tom více mluvit, víc pro ni soucitně, protože já ve svém optimismu ji spíš orientuji na ten optimismus a ona se bojí víc, než ten můj hurá optimismus zmákne, potřebuje se politovat a já ji nelituju a to jí vadí a má mi to za zlé. Já nešílím strachy, jak by si asi ona představovala, reaguju racionálně, řeším, protože mám víru, jakou mám a vím, že strach nikomu nepomůže. A ona z toho vyvozuje asi, že mi na ní nezáleží, když nešílím strachy.
    Jsem jí říkala dva měsíce, že si má jít na gyn., když jí uroložka řekla, že tam vidí něco divnýho, aby věděla, na čem je, a pak se teprve může chystat na operace dvě. Ona řeší dvě narkózy za sebou, jestli z toho nezůstane postižená a ještě neví, zda je to k operaci nebo ne nebo co tam vlastně je. A tímhle se trápí více jak dva měsíce a ukládá se do hrobu. A já ji mám jako litovat a strachovat se o ni. Až si tam konečně zašla a doktorka jí uklidnila, že to nic není. To, co jsem jí říkala já celou dobu, že to tak velmi pravděpodobně je, protože mně tohle řekli někdy v pětadvaceti, taky jsem se lekla, ale bylo to v poho. To samé bylo s kolenem – že bude muset na operaci, že nebude chodit atd. Ale že by přestala nosit těžké tašky s nákupem do schodů a nechala si nakoupit od bráchy, který jí to furt nabízí, to ne. Její hra na trpitelku mě tedy moc nebere. Ale vypadá to, že s tou ledvinou, o kterou má přijít, to ono politování bude chtít. A to je zisk včerejšího kraťoučkého ponoru. Pak jsem usnula, tedy to znamená, že dál to budeme řešit až pak, po tom politování, kam se to celý posune.

  82. Leni, asi jsme se zrovínka nepochopily :) Reagovalo jsem barče na kom. 76, že na nic nelze dávat návody a každý si musí to SVÉ POŘEŠIT SÁM SE SEBOU. Jo, jsou jistě takové ty obecné, zo určitě, co by a jak by se měl čl. z určitých situacích vymotat, ale myslím, že někdo to má v sobě shrnutý tak, že to stačí a jiný to rozmotává a naráží na nějaký uzel-y co musí rozmotávat dál.
    Tak jsem to myslela.
    Něco..jako když vaříme stejný jídlo a každý, aby bylo jedlé pro nás a dal tam, co jiný nedává a nemusí..
    Píšeš***
    Nejde o to jak (v důsledku vnějšího života či niterné práce), ale o to udělat to!
    ************************************************************************
    Já nějak složitě nepřemýšlím nad tím, jestli někomu odpustit. Myslím si, že odpuštěno je už téměř předem, protože žít s nějakou záští vůči někomu se mi nechce a odnesla bych to i já. Můžu mít chvíli vztek, lítost v afektu. To ale netrvá dlouho, protože i to mi vadí, komu by to dělalo dobře..
    Tak to je případ od případu, buď toho člověk opravdu ignoruju, pokud se ne a ne, nemůžeme shodnout v ničem, ..a o tom už jsme se tu kdysi u lišky dohadovali, že nemusím každého, ani mě každý a je nám tak líp. Nechybíme si. Neubližujeme si.
    Odpuštění je u mě celkem raz , dva…taky nevím, proč ten druhý je takový a makový, co třeba prožil..Jen někdy to smiřování se u některých, že ten vztah byl jiný atd. je přece jen těžší..
    A jinak ti věřím..ano, každý má své způsoby, mohu mít zase podobné, jen někde trochu jiné :)

  83. Tak samozřejmě, že toho niterního je v tom dost, o tom žádná, jen to poskládání si (návod k němu, mí každý jiný ), ahoj všem :)

  84. Občas mi přijde, že o fackách od života nejmíň píšou ti, co jich dostali nejvíc…

  85. Ještě než se tu rozplynete v růžovoučkém souznění,tak se hlubokomyslně (jak já jinak:-)vrátím k původní myšlence.
    Každej soudnej člověk po čase pozná,že udržuje svůj život „zlem“.V horším případě je jeho přímým pachatelem,v lepším pasivním účastníkem.
    A když to nepozná,tak to na věci stejně nic nemění,tak jsou prostě nastavený pravidla moštárny.Ale
    to je otázka pro ty,co věří v Boha(oni se z toho stejně vykroutí).
    Na a teprve když to zjistí,tak taky zjistí,že má,sice malinkatou,ale přece jen nějakou svobodnou vůli a rozhodne se pomáhat,tedy činit dobro,aby vyrovnal to svinstvo,ve kterým žije a na kterým se podílí.
    No a podle toho poznáte,kdo a jak s tím dobrem na tom je.
    Páchat dobro je daleko náročnější,než páchat zlo.A pragmatické to není vůbec(vyjma daleké výhledy,kterých stejně není téměř nikdo schopen)
    Takže dobráka poznáte podle zoufalého pocitu,který se mu zračí v očích.
    Tedy dobráka začátečníka.Potom už rezignuje a páchá dobro,protože prostě musí,už pro něj není jiné cesty.
    A nikdo to na něm nepozná.Je to průměrnej městkej hňup s radionkou na hlavě,žádnej spasitel.
    Každopádně,jakmile někdo žvatlá o pomoci lidičkám a človíčkům,jako potrhlej Dušek,nebo liská Lásku jako Landa,není co řešit.To je buď arogancička,nebo arogance.
    Ale oni kluci taky věří,že pomáhají.
    A jim to zase věří spousta jinejch lidí…a jsme zase na začátku,co jsem psal.

  86. 79. Lenka: „No, to já vím, samozřejmě. Ale necítím to. Necítím to a vím, že je to důležité. A mám takový dojem, že vy mi asi nevysvětlíte, proč mám mít ráda bezpodmínečně své rodiče, když je bezpodmínečně ráda nemám, zatímco jiné lidi ano. Mně to nijak běžně akutně netrápí, ale protože mám jasno snad ve všem, ale v tomhle – v jedné ze základních věcí – zatím ne, tak na to furt narážím “jak jazyk na vylomený zub”. Vím, že se do toho budu muset ponořit. Zabývám se tím docela dlouho, hodně práce bylo uděláno, ale ještě tam není něco dopochopeno, nenacházím k tomu poslednímu ještě ten správný konec.“

    Leni, mě to vlastně u Tebe překvapuje. Protože Ty právě nejen pracuješ s „Duší“, ale také Věříš. U lidí věřících tyto věci přijímat jde jakoby lehčeji. Lidé nevěřící – mají potřebu si to nějak pro sebe zracionalizovat. Racionalizace – je v podstatě popis toho – co a proč a jak dělat. Cítění je samotný prožitek, není potřeba slov, argumentů – je jen konání. Země – člověk – nebe. Člověk je spojnicí mezi nebem a zemí. Člověk začal uctívat předky. Kult předků není nic jiného než srovnání se – se svými předky – příbuznými. Později lidé začali vzhlížet k nebi. Ještě později viděli lidé na nebi Otce. Je to v podstatě stále stejný princip. Jen v kruzích. Jednotlivec a jeho rodiče až celé lidské společenství – jdoucí do takové té jednoty. A toto je vlastně všem náboženstvím společné.

    Nic se v Tvém případě neděje….jak píšeš jdeš stále po cestě….

  87. Stoparuv pruvodce 5. dil – Prevazne neskodna:
    Sendvicáre jim seslal Všemocný Bob v ohnivém kocáre. Tak to aspon ríkal Deda Melhuba a Deda Melhuba to musí vedet. Tak to alespon tvrdil Deda Melhuba a Deda Melhuba je… a tak dále a tak dále. Nemelo smysl jim to vyvracet.
    Nekolika vesnicanum sice vrtalo hlavou, proc Všemocný Bob vyslal svého jediného potomka v ohnivém kocáre a ne v necem, co by tiše pristálo a neznicilo pul lesa a nezaplnilo ho duchy a Sendvicárovi neprivodilo dost vážná zranení. Deda Melhuba to zduvodnoval tabuovou vulí Bobovou, a když se ho ptali, co znamená ‘tabuová’, rekl jim, at si to najdou.
    To bylo problematické, protože jediný slovník mel Deda Melhuba a ten jim ho nechtel pujcit. Ptali se ho proc a on rekl, že jim neprísluší znát vuli Bobovu, a když se ptali proc ne, rekl jim, že proto, že to rekl. Komusi se presto jednou podarilo vkrást do Melhubovy chajdy, když si šel zaplavat, a vyhledat slovo ‘tabuový’. ‘Tabuový’ patrne znamená ‘posvátný, nedotknutelný, o nemž se nemá vedet ci mluvit’. Tím se vše vyjasnilo.
    No nic, aspon meli sendvice.
    Jednoho dne Deda Melhuba prohlásil, že Všemocný Bob narídil, že on, Melhuba, má dostat první várku sendvicu. Vesnicané se ho ptali, kdy se to stalo, presne, a Melhuba rekl, že vcera, když se nedívali. “Verte,” rekl Melhuba, “nebo skoncíte v plameni!”
    Smírili se, že bude mít první várku sendvicu. Bylo to nejschudnejší rešení.

  88. Saule, ty pachateli :)
    Já si to ad97 pustím zítra, teď nemůžu v práci vydávat hlasité zvuky..

    barčo 98
    mně vyběhla na mysli jedna dívka, věřící, která právě má kvůli té víře všechno dost těžký; protože je hodně poctivá, není povrchní, chce tomu jít na kloub a některé věci ji trápí – třeba to téma u Lenky: „cti otce svého a matku svou“ versus „nemám rád své rodiče.“
    A podle mě ji to trápí až jakoby zbytečně (ale ve skutečnosti pro ni to zbytečný není, musí se tím prokousat a pak si ulevit, až to půjde).

  89. nejblbejší je když clovek věří že jeho zlo je dobro a dělá ho hodně, rád a poctivě :o( že kdyby nedělal nic a celý den jen proležel bez pohybu tak by udělal dobrých skutků víc.

  90. Tak já sem asi fláknu fotku sebe nařachané v letních šatech, ať ty dnešní sněhy trochu převezeme a můžete se zasmát…

  91. Elizin příspěvek mě dojal k slzám. tak nějak v kombinaci se všemi výpověďmi tady mě to jaksi ehm dojímá. a teď když o tom píšu tak je to zase pryč :o) některé věci vnímám jen když se na ně nedívám.

  92. například věřím, že bez smíření se s vlastním původem, splynutím se svými předky nelze cokoliv pochopit. Pořád to člověka vede do slepé uličky, do racionalizací a ohlupování. realita ho bez přijetí toho co je nepřijme taky. odvrhává ho stejně jako on svůj původ

  93. 105. Mě to také dojímá. Navíc to umocńuje ta krásná hudba, co nám servíruje Saul.

  94. 100. napadlo mě že člověk něco hledá a hledá to v partnerovi, v dětech, ve představách o vlastní dokonalosti (jaky by měl být a není), v zábavě a koníčkách, v práci a ve svých snech neboi ve víře. to všecko jsou jen nástroje. pokud v tom ustrne stáva se to dogmatem (překážkou a blokem). třeba když mladá dívka se trápí a je neš´tastná kvůi něčemu, možná by byla nešťastná za každých okolnosti že prostě to neštěstí je stav který ona potřebuje prožít a až to prožije tak se posune zase někam. takže pokud ta dívka věří a je nešťastná tak je to proto, že touží prožívat ty pocity neštěstí a aby měla k tomu důvod tak věří. teda že si sama vytvořila podvědomě konstrukt který ji přináší určité stavy které chce prožívat. je to její volba. člověk může tomu druhému pomoci odkrývat tyto nástroje, ukazovat jak fungují a jak si to dělá sám. ale to je taky vše. neměl by jeden nástroj nahrazovat jiným. jen ukazovat jak to funguje.

  95. a souhlasím s 96 Saula. „Každej soudnej člověk po čase pozná,že udržuje svůj život “zlem”.V horším případě je jeho přímým pachatelem,v lepším pasivním účastníkem.
    A když to nepozná,tak to na věci stejně nic nemění,tak jsou prostě nastavený pravidla moštárny.“ Rozkrývání iluzorních představ člověka přivede k tomu že uvidí sám sebe jako „toho co ubližuje“, v ten moment přestane soudit druhé a přestane je vylepšovat a různě si domalovávat představy o sobě aby byl sám sobě snesitelný. vnímající člověk zanechává co nejméně stop.

  96. často jsem se zamýšlela nas smyslem života, vůbec na nic jsem nepřišla, skutečně vůbec na nic. teprve v poslední době se objevují záblesky něčeho co se třeba smyslem (nevím) může jevit. nutkání k zachování života – pud sebezáchovy s tím nijak nesouvisí a běží po jiné koleji. domnívám se že možná stárnutí přináší tohle porozumění, kdy se člověk již nehrne za ničím, nekontroluje se a nepozoruje. necpe se a zastavuje se. nikoliv fyzicky, to fyzické se pořád otáčí a spěje ke svému konce. to zastavení se projeví prozuměním a ztrátou obranných instinků. péče o sebe ano, ale v rozsahu potřebném k zachování funce.

  97. copak tady nikdo není??? to mě tady takhle necháte?

  98. Tak přeju hezkou dobrou noc. Já si tu chviličku ještě budu tiše číst…ono je to takové sladkobolné prožitkové čtení a ta saulova hudba je k tomu moc fajn….ono to tak vlastně i patří k tomu adventnímu času.

  99. Já tě taky čtu. Ale už je tady ta diskuze na mě moc duchamorná. Mystická. Až patetická.
    Vlastně i ta Saulova muzika k ní pasuje. :-)

  100. Hezky jsme se s Barčou shodly. Na minutu stejně, zcela jinými slovy. :-)

  101. ad 98: barčo, uctívání předků ….. no, to je fajn, to se tak dělá …… ale to je pro mě málo. „Cti otce svého a matku svou“ – ano to cítím opravdu hluboce a moc. Jenže za svou matku považuji hmotu, tělo, Zemi, přírodu (hardware) ……… a hluboce ctím svého otce – Vesmír, Mysl, Boha (software). Ti lidé, kterým jsem se narodila, byli-jsou fajn a mám je ráda, i když mě někdy štvali, štvou a já je, ale mám je ráda tak nějak jinak, není to bezpodmínečné, jsou to pro mě spíš děti než rodiče a udělám pro ně kdeco, nikoli všechno, zatímco VŠECHNO udělám pro Boha. Což zní fanaticky, ale tak to není, on Bůh po nás nic nechce, nerozhoduje, jen existuje (dle víry mé), takže to mám jednoduchý, nikdy po mně chtít ani nic nebude, to budu leda já, kdo si poklade před sebe nutnost nějakého činu nebo činnosti. Ale dojímá mě ta absolutní odevzdanost vůči Bohu, Vědomí …… vyplývá z uvědomění si toho, že všechno, co mám, každá buňka těla, každá myšlenka, pocit ……… je Jeho. V podstatě nejsem nic, jen užívám část velikého Já, abych si užila život – malé já. To je můj vztah k Otcům a celému stvoření. Upřímně.
    Některé příbuzné mám ráda, jiné ne a nemám potřebu se s nimi vídat. Jednou za rok, za půl roku, tu hodinu, dvě návštěvy nějak zvládnu ale i s nimi.

    Možná mám veliké nároky na vztahy, protože to právě s tímto srovnávám. Možná když řeknu, že mám rezervy a dluhy vůči své mámě, tak je to pořád víc, než když někdo řekne, že své rodiče má rád bezproblémově. Možná, nevím. Kdo to zváží?

  102. 117. Já jsem si Leni uvědomila, že jsem v Tobě možná zřejmě tou 98. vyvolala pocit – že se máš obhajovat. Ne – tak to není. A pokud jsem ten pocit vyvolala – omlouvám se, je to moje chyba. Má 98. vyplynula jen z toho, že jsem nad tím přemýšlela – zase malinko jinak. Není třeba to řešit, ani obhajovat, ani vysvětlovat. Spousta věcí tu bylo řečeno, některá témata zůstávají nedořešená a otevřená a je to tak jak má být …
    Zkus tu saulovu muziku – je myslím báječná a už se netrap. :-) Přeju též klidnou dobrou noc.

  103. ad 120: A to já se zas tak moc netrápím :-), na to se mám dost ráda. :-) Spíš je mi divný, proč to necítím, jako ostatní a ostatní to necítí jako já. Proč když se řekne slovo rodina, je to pro mě spíš slovo obecně hrůzyplné, protiklad od slova podpora. Ráda bych tomu někdy přišla na kloub. Ale to nemusí být do zítra.
    Díky za ten komentář, avšak jsem se až zas tak neobhajovala, jen tak jsem si přemýšlela – jak ještě Liška psala – nad tím „cti otce svého a matku svou“. Najednou se mi to pravé otcovství a mateřství tak vyjevilo jasně, že jsem z toho byla sama „vyjevená“. Napsala jsem to, i když mi bylo jasné, že se tímto rozhodně „hvězdou večera“ :-) nestanu. :-)
    A pak jsem si řekla, proč zase chci po sobě (často i po jiných v některých věcech) ne 100, ale pokud možno 150%.

    Jestli něco ráda poslouchám, tak je to nic, ticho ……. šumění vody v radiátoru, někde v dálce letí letadlo, notebook si jemně hučí ……. něžné plynutí času, kdy nic nemusím………… Ráda si takhle ponocuji, nic nedělám, jen tak si jsem a užívám si toho, že všichni v celém městě spí a je takové hezké myšlenkové ticho ….. znáš to?

  104. Lenko,
    mně připadá OK mít otce a matku lidi a pak otce a matku duchovní, jaks říkala ad117. A v Novém Zákoně se to myslím píše podobně. Já Bibli detailně nestduuju, ale zrovna tohle mi tam připadalo zajímavý. Neříká se tam „Musíš cítit lásku ke svému otci a matce“, ale „cti otce svého a matku svou.“ A pak že toto jsou tvoji rodiče na Zemi a pak existují duchovní rodiče, Bůh je tvlj otec. V tomhle tématu je pro mě Bible (resp. Nový Zákon) sympatická, volná, příjemná, pravdivá. Psychoterapeutická, vlastně :-)
    Možná je to jen moje interpretace a jiný má jinou; někdo se opravdu krutě trápí, protože má pocit, že je krutý, když nemiluje svého otce, který je např. násilník, zločinec, nevšímavý apod. A přitom v té křesťanské Bibli to podle mě nikdo nepřikazuje.

    Rodina – no, já to mám podobně, Mám ráda svoje příbuzné. A stačí mi, když vím, že je s nimi všechno v pořádku, představím si je, co dělají, je mi jasné, že dělají to očekávané, tam kdesi v horách, a nemusím je tudíž vídat častěji než jednou za pár let. Je to tak pro mě v pořádku.
    – Můj táta taky není takový rodinný typ;
    – kdežto máma pěstuje vztahy s těmi milými příbuznýi, setkává se, píše vánoční pohledy, telefonuje. Pro ni jsou členové rodiny nejdůležitější lidi. Je ráda s nimi, ctí předky, cítí pouto, má z čeho vycházet, kam se vracet.
    – Já jsem v tom jako táta. Pro mě jsou naopak zajímaví lidi jiní, odjinud, které moc neznám; jsou podnětní. Lidi z blogosféry. Nebo kamarádi. Mých několik dobrých kamarádek. Protože ten svazek je dobrovolný. Nevzniká kvůli tomu, že jsme rodina. Cením si právě toho opačného konce, než máma.

    Pravda, když všichni kamarádi a kamarádky mají své rodiny a já ne, je těžší s nimi být. S některými. To v rodině nenastává, tam je to rodina všechno, jsou různé generace pohromadě tak jako tak. Tam není člověk sám.

  105. 121
    „Ráda si takhle ponocuji, nic nedělám, jen tak si jsem a užívám si toho, že všichni v celém městě spí a je takové hezké myšlenkové ticho ….. znáš to?“
    Jasně. To mám ráda. Hlavně v práci – zůstat do noci, mít klid, pracovat si v klidu pomalu bez rušení nebo naopak nepracovat a jen ponocovat. Nechápu, že ostatní kolegyně se podivují, že by se v domě v noci bály. To nechápu. Doma se taky bojej?

    ratko 110
    smysl života to teda si netroufám :-))

  106. smysl života se pne celým životem. bez něj se snad ani nedá umřít :o)))

  107. ad 121-123, taky to tak mám, jen už větší ponocování hůř snáším.

    Lenko a liško, no ono je to asi tak nějak, že rodiče nám dali život, bývají s námi v těch dětských nemocech, často říkají, že budeme jejich dětmi pořád, i když už jsme dospělí, bývají to oni, kdo nás berou ať jsme jací jsme. Ale..možná i ten největší ateista, co tvrdí, že v nic jiného, než co tu žije nevěří, si občas uvědomí, že člověk těžko bude pupkem a konečnou všeho..a že máme všichni jednu společnou matku a otce, kteří si rozhodně zaslouží, abychom je ctili..
    Nemyslím, že ty „propůjčené rodiče“ musíme nutně milovat, pokud by to měla být lež. I
    s příbuznými..mám tu zkušenost, že pokud si s některýmí rozumím, je to moc fajn a je tam někde cítit kus té společné krve. A pak jsou příbuzní, které prostě nemusím z nějakých důvodů a ani je nevyhledávám, bylo by to jen ze slušnosti, z povinnosti. To jsem dělala dřív..ale ztráta času. Pak dám raději přednost a čas někomu „cizímu“, kdo vlastně pro mě cizí není, a je mi daleko bližší.

  108. z nahravky jedne zenove prednasky si pamatuju odpoved „smysl meho zivota je najit smysl meho zivota“

  109. Ahoj Liško, lištičko.
    Je tady strašně moc komentářů a názorů, natolik zajímavých, že se do nich chci v klidu začíst. A abych ten klid měla, musím vyklopit bezprostřední reakci na určitou věc.
    Dotklo se mě, kromě jiného, tohle: …Aktivní činitel je ten druhý, takže výsledek může být, že kompletní informace stejně mít nemůžu a jsem tedy trochu v nejistotě, je mi následně zmateně a blbě, ale nemám šanci s tím něco udělat, konat. Je to past, nepohoda, zmatek…
    To je můj případ.
    Teda spíš byl.
    Vymanila jsem se z těch „aktivit“ sama, podvědomě jsem vycítila, že tohle všechno nemůžu navalit na svoji (křehkou) psychiatričku. Částečně se mi ulevilo, ale stejně jsem (už na)pořád v pasti.
    Zrovna před chvílí jsem se, po pár hodinách spánku, vzbudila, tedy byla probuzena, ohlušujícím rachotem – dusáním stovek vojenských bot na ulici pod naším oknem.
    Ale není tam ani noha. To jen mně zběsile uhání srdce a dusá krev ve spáncích…
    Chtěla bych (si) studovat nějakou psycho-, psychi-, protože potřebuju spoustu odpovědí na otázky, který nemám komu položit. (Třeba: Může si podvědomí myslet něco úplně jinýho než vědomí? A může mě to podvědomí, o kterým si myslím, že je celkem v pohodě, a ono třeba není, zabít?)
    Jenže problém je, že jsem roztěkaná a zbrklá a neudržím myšlenku; položím dotaz a pokud odpověď nepřichází ihned, zapomenu, na co jsem se vlastně ptala. Proto už se vlastně radši ani nikde neptám.

    Ať se Ti daří, Lištičko!

  110. Kaschiko,
    „naval“ to na koho chceš! Na psycho- profesionála obzvlášť.
    Hlavně si říkám: nezapomenout přes to všechno přemýšlení na nějaký pohyb, nějakou aktivitu – ratka je přes tohle asi dobrá… Proto jdu dnes na běžky a hotovo. Sama sice, ale co!
    Je to blbý období, tenhle únor, co, ale my to víme a proto nás to nepřekvapí. Držím palce do ozdravných dalších dní! Já to asi tak pojmu: že do jara, jak mají křesťani chytře očišťovací půst, tak já budu mít takové ozdravné období, dám si něco dobrýho, nějaký ovoce možná, film, včera jsem vydražila notebook, budu třídit asi fotky atakové ty zimní práce, znáš to, štípání loučí, cpaní slamníků a jánevímco se kdysi dělávalo.

    Držím ti palce, Kaschiko! A ať je pes už zahojenej!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.