143 komentářů u „Sen o XY“

1. Tou naštvanou anglickou větou jsem té paní chtěla objasnit, že taky hraju na violoncello a vůbec, ale přesto mě nikdy nenapadne k někomu bez dovolení lézt.

2. Ta lampa na závěr, to by mohl být taky ten projekt XY – a ten nejmenovaný člověk někdo, kdo se s ním identifikuje víc než s domem. Kdežto já mám v tom domě svůj pronajatý prostor.

   Zajímavý je ten Stalin nebo co to tam za oknem bylo za diktátory – prostě diktátoři si přijdou natáčet do prostoru, co mám pronajatej já :-)) A beze mě.

   Skvělej byl ten dům, v takovým jsem nikdy nebyla. Obrovskej. A to je ve snu dobrý, protože domy ve snu a jejich vnitřky bejvají naše vlastní vnitřky. A v mých snech to tak bývá.
   – Potom se nabízí i další rovina snu – co že si to já sama (protože já jsem tvůrce i režisér svého snu) kladu za překážky na cestě do svého bytu… pár červených deštníků? Zvláštní.

3. Myslíš, že je dobré mít vznešený vnitřek nabouraný někým cizím, kdo se tam roztahuje?
   Nemůže třeba problém právě ta vznešenost vnitřku? Ta neposkvrněnost mramoru a koberců, vůči níž je vlastěn skoro každý vetřelec?
   (Moje vnitřky ve snech jsou katastrofa. Trosky, ruiny, bludiště, záhadně se objevující skryté pokoje, slepé schody, neprůchozí dveře… Jdu spát.:-)

4. Taky jdu spát a snít.

   Záhadně se objevující skryté pokoje jsou nejlepší! To jsem měla jednou taky.

   No, ten honosný dům … jen jestli on není trochu expansivní :-)
   Neposkvrněnej nebyl, byl přiměřeně používanej, ne novej, ale vcelku udržovanej.
   Ty červený deštníky jsou taková asi legrácka a docela mi připomínají humor projektu XY – kdežto já ve snu zrovna humor nemám.

5. prstýnek – kroužek s diamanty jako spojení, propojení – určitý závazek, honosný dům – může být jako ten projekt, lidé v něm – jak ty říkáš diktátoři, vedení lidí od projektu. tvůj byt bílý mramor a červený koberec – to je také zajímavé. nejsi ty tím jakoby bytem ? ten byt by mohl představovat nějaké tvé vlastnosti. dále překážející deštníky a položené violoncello v cestě- nevidíš, nedohlédneš, nelze vstoupit a jsi naštvaná, že tam nemůžeš… lampa .. jako symbol světla – na něco si chtít posvítit zblízka, uvidět …

6. 5. tvůj pronajatý byt (napsala jsem že by to mohlo symbolizovat tebe a tvé vlastnosti) širokánská chodba – tvůj prostor, bílý mramor – ideál a ctnost, červený koberec – jít po červeném koberci – být uznáván, oslavován …

7. Asi jako v 6 jsem tu neposkvrněnost myslela. :-)
   Mramor je symbolem pro čistotu, jakože duševní. I proto se tak často dává do kostelů.

8. Ahá, mramor může mít takovéhle konotace – já se zrovna nad mramorem nikdy nepozastavila, mě nikdy neoslňoval, vnímala jsem ho vždycky jako normální – i když doma ho běžně nemám:)

   Normální a pěkný a trvalý a příjemně hladký – kvalitní materiál, co poměrně dlouho vydrží.
   Vůbec asi hodně kvalitních věcí beru jako normálních, jako “tak to má být” a ne nějaké rychlospotřební šlupky. Radši mám prostě koženou tašku, co mi vydrží mnoho let, než koženkovou, co se za rok oloupe.
   To je asi výchovou a tím, že moje rodiče generačně sahají do dob, kdy předměty byly trvalejšího rázu, byť ne v bohatých poměrech.

9. barčo,
   ten byt jsem neviděla, já došla jen před dveře. Jestli jsem to někomu vytmavila i uvnitř, to už sen nepraví. Ale nedokončený mi nepřipadá.

   Lampa – posvítit si, ano, to je dobře řečeno.

   Prstýnek jako spojení a spadl na mě, aby mi to připomněl :)

   Jo a dneska se mi zdálo, že na rohu na ulici před naší bývalou klubovnou leží na boku dvě violoncella. Jedno jsem chtěla dát ještě víc stranou, aby o něj nebrnklo auto. Celé zapružilo – bylo dlouhé, pro nějakého hodně vysokého violoncellistu. A bylo stranou dost, líp dát už nešlo.
   Pak tam byl můj býv.manžel, byl to ve snu můj současný manžel, měl legrační silonové barevné kalhoty a já se tomu smála, že to je celý on. A šel zrovna na zkoušku.
   Pak tam byl taky Akční Hrdina, bavili jsme se myslím o čůrání na ulici.

10. Někdo si hází klacky pod nohy, někdo deštníky a violoncella :)

11. Ono taky v tom bytě zřejmě natáčeli něco děsně zajímavýho, kreativního a hodnotnýho (což odpovídá projektu XY). Třeba jen mně zvenčí, když jsem viděla míhající se postavy za okny, připadalo, že jsou to diktátoři.
    Ale každopádně neměli co dělat v mým bytě, když já jsem venku – a hotovka.

12. Taky to beru tak že prostor ve snu je mysl člověka a jednotlivé lidé jsou myšlenky které se různé uspořádávají. Takže člověk může ve snu uvidět sám sebe se svými myšlenkami a sovislostmi, závislostmi – odkud přicházejí a kam jdou. Proto si každý svůj sen nejlíp vyloží sám.

    Dnes jsem měla taky velmi intenzivní sen. byla jsem na útesu nad širou krajinou – možná mořem, detaily dole jsme neviděla. Jen že ten útez běží od nekonečna k nekonečnu a je dost vysokonad základem. výhled taky do nekonečna. A na tom útesu jsme se pohybovali, jezdili na autech, pouštěli draky. Jen jsem si všimla najednou stopy kol v hlíně. Ten útes byl hliněný, okraje se oddělovaly a jednoduše sesunuly dolů. Bylo vidět jak stopy jdou těsně kolem okrajů. Sla jsem k okraji útesu a v ten moment mě to začalo táhnout dolů, cítila jsem jak ztrácím rovnováhu a málem jsem začla padat. ne, nechci dolů zachraňte mě… v ten moment stál vedle mě můj muž a já opět našla rovnováhu. Vzbudila jsem se.

13. Ratko, tvůj sen se trochu podobá mému z 18.6., taky tam byla svah do moře a možnost padání a taky s mužem. Akorát to nebyl útes, ale sopka:
    https://liska.blokuje.cz/kamenne-sny

14. Liško taky mě zaujalo, že v tom snu je obsazena místnost někým jiným. někdo ti obsadil kus mysli a roztahuje se tam.

15. 14 ratko
    ajo!

16. možná ten projekt je jen nafouklá bublina, práce pro režiséra a herce. a zbytek jsou diváci co to “musí” konzumovat. Z toho co popisuješ mi to přijde jako nějaké umělohmotné monstrum.

17. 8
    No, on mramor zas až tak tradičně kvalitní nebývá, oproti žule je podstatně měkčí a pórovitější – tj. na opotřebení a poškození o dost háklivější.

    9
    Dost zajímavý. Mělas potřebu něco vylepšit, abys zjistila, že už je to vylepšeno dost a líp to nejde…
    A exmanžel v legračních kalhotách, ale vlastně přijatý, protože “to je celý on”, jako bývají známí a blízcí lidé s nmístem v našem životě, a Akční Hrdina v určení bavit se o ležérních naturálních věcech s podtónem srandy…

    14 dtto

18. ratko 16
    :-DD víceméně to tak může po těch letech na někoho působit, slušně řečeno :)

    hehe, před 14 dny laň něco o fotopapírech, že budou v týdnu XY tisknout fotky … tak jsem jí ochotně ukázala balík svých osobních fotopapírů A4 a jeden věnovala na tisk plakátku XY. Tak jako že si to poříděj. Načež laň odjela na jiný kontinent na tři neděle ( i v době projektu XY příští týden) a přišel jiný “člen” a říká, že jim mám koupit fotopapíry :-) Jako by si je nemohli koupit sami, až budu na dovolené… No dobrá, ukážu ochotu, je to naposled.

    Vsadím se ale, že mi tohle daj sežrat i bez projektu XY a schválně budou zkoušet mi podobné činnosti šoupnout, místo aby si je dělali sami. To jsem teda zvědavá, jak z toho vybruslím. Už vidím, že se obrátím na šéfa a bude další aféra :-)))

19. 17 ru
    mně je mramor sympatickej – jak je měkčí, působí na mě tepleji než třeba ta žula. Taky se mi líbí, jak se časem ohladí, jak se prochodí schody, prošoupe jamka na zábradlí, kde se lidé často opírají…

    Vylepšovat už dobré, hm, že jsem se na to nevybodla – akorát jsem pak měla co dělat, abych to cello zase dobře položila.

20. mně mramor připadá hrozně studený a neosobní materiál, mám ho spojený spíš s náhrobkem nebo mohylou. Ale to je tím, že v mém domě snů bych měla asi všude rostliny, dřevo a korek:)

    celé to na mě působí jako bys byla jen opomenutá část příběhu někoho jiného. Jakoby si ten člověk nebo lidi vůbec neuvědomovali, že máš k věcem a souvislostem autorská nebo vlastnická práva, nedělají to ve zlém, ale prostě si na to vůbec nevzpomněli – dát vědět majiteli, že jsou v prostoru toho, komu patří.

    A souhlasím s vynořujícími novými pokoji ve snu, to je vždycky velké vzrůšo;) A jestli se podle reprezentativnosti pozná vnitřní svět, tak jsem na tom bohužel podobně jako rulisa:)

21. 18
    Není problém. Objednej papíry po internetu s dodáním do zaměstnání.

22. 19
    To jo, ale taky zeroduje, nápisy z něj slezou, je pak drsnej a usazuje v něm špína, která nejde vymejt ani vyčistit chemicky, protože to se akorát zažírá hloub a hloub a zabarvuje kamen.

23. 20
    Psice, řekla bych, že si pleteš mramor s žulou, mramor se na náhrobky používá jen málo, spíš jen na nápisové destičky vsazené ndo jiného kamene nebo terasa. Celomramorové mohyly jsou spíš výjimky.

    Jinak ten postřeh s opomenutou částí příběhu je dost zajímavej.

24. 18. jestli můžu moji zkušenost. Chodit za někým zkoušet službičky je běžná věc. Chodit s tím dál za šéfem ale není moc rozumné. Je lepší i pro získání respektu si vytvořit prostor sám za sebe. Třeba iniciativně sepsat seznam věcí, které kdysi člověk sháněl sám a a teď už ne i se stručným návodem jak a kde je sehnat. Co je kde uloženo a co se kde nakupuje. A položit to na viditelné místo s poznámkou že každý si materiál pořizuje sám.

25. To s tím opomenutím vidím taky jako velmi důležité sdělení. Velmi důležité. Jakože udělat revizi co jsou moje pokoje a co se mi tam dostalo odněkud.

26. Liško, vzpomněla jsem si na tvůj sen, který jsi popisovala před časem – o těch kamenných mužících, sopce.Tenhle sen mi přijde proti tomu mnohem jemnější.

27. 21
    hoho, to mě nenapadlo, to je dobrý pro příště :)
    Objednat po netu, vida vida.
    24
    taktéž.

28. 21, 24 jo. elegantní, jednoduchá a chytrá řešení. :-)

29. barčo 28
    Však já k nim jednou taky dojdu :) Jednoho dne.

    Něco jemnějšího snad ještě přijde.

30. “Před mým bytem na červeném koberci leží na boku vybalené violoncello” a ta anglická věta …

    připravené violoncello, a ty jako součást orchestru. jako by sis někam odskočila a oni bez tebe začali hrát …a nebo naopak, už ty nechceš být součástí toho orchestru a hrát a odskočila sis na pobřeží, jsi tam sama a objeví se ten prstýnek, to propojení, závazek a chceš jít zpátky a jsou v cestě překážky, je to už jiné než dřív, nejde se vrátit do orchestru a začít s nimi, už je to jiné a oni tedy začli bez tebe …

31. 30. hrát na violoncello a ještě kytaru – ne jen jeden nástroj, jsi multiinstrumentalista :-) (zastávat toho více)….a tedy oddělení se od ostatních …

32. 31. to odpovídá té Ratčině 21 pod článkem “kam patřím”.

33. barčo,
    jo, oni začli beze mě. Možná schválně, možná ne, ale řekla bych, že jo – podle té paní, co se objevila před bytem a chtěla mi asi začít vykládat, jak to je, nějaké řečičky.

    31 ne zastávat něčeho více vůbec ne, ale umět to stejné; já chtěla říct, že i když máme společné to violoncello (nějakou činnost), tak já s tím nelezu nikomu svévolně do kvartýru, narozdíl od nich. Ve smyslu: představte si, že bych vám totéž udělala já (protože to můžu udělat stejně dobře jako vy), jaké by to pro vás bylo.

34. Lištičko, máš toho už dlouho plnou hlavu, UŽ MOC DLOUHO..je vidět, jak ti o to jde.
    Bohužel, tak to často chodí, že kdo se moc angažuje a vyčuhuje, málokdo to bere,
    Protože by se musel vzdát něčeho, co mu vyhovuje, je to pohodlné pro něj.
    A to je pro něj příliš práce a energie navíc.
    Nechce vidět to, že do toho dáváš víc a nevadí ti to.
    A je to i přirozená lidská vlastnost, že pokud někdo nemusí překonávat nějaké překážky, snaží se, aby to tak zůstalo..
    Už minule jsem ti psala, že je fajn to vědomí, že šéf je při tobě, ale jak někde psala ratka, myslím i Ru, stejně je lepší do toho ředitele netahat před nimi, nevíš v jaké je situaci, stačí, že víš, že je při tobě..
    Je možný, že časem, pokud bude jeho názor stejný se za tebe postaví razantněji a přidá se i někdo další. Možná si potřebuje vše ujasnit, co bude, když..jak se zachová ten či onen..potřebuje mít esa v ruce.
    Tak je dobře, že ho z toho vylučuješ a řešíš si to sama. Tvoje plus..i když asi je to dost náročný.
    Taky bych bojovala, pokud bych byla přesvědčená, že jde něco líp a jinak. A ty jsi tím nadšená..
    Ale pokud by mi většina dávala najevo, že s tím nehnu, že jejich pakt už je zpečetěný, nevím, jestli by se mi tam pak chtělo být.
    Musela bys to brát, že to teda nějak přežiješ, odkroutíš si svý hodiny a nezájem.. a to by se ti myslím nelíbilo. Chceš jít dál a ne sama, ale s nimi, vím..
    Já to zvnějšku vidím jako xy situací, co jsem zažila v práci taky, ale i jiní.
    Buď se jim povedlo přesvědčit, nebo je ta únava z toho přesvědčování semlela.
    Když mi o něco šlo a snažila jsem se o to si to obhájit, využila jsem co jsem mohla, ale pokud už jsem poznala, že je předem určeno, že tak a nikdy jinak a musela odrážet lecos, neřekla jsem si, že tam nepatřím, ale že nepatřím mezi ně.
    Přeji ti hodně síly a štěstí, jasně, že věřím, že chceš něco lepšího, proto ti tak o ten projekt jde.
    Každopádně stojí to,za to si slušně jít za svým pro celek. Když to člověk může ustát a vyhraje, tak se někteří otočí raz dva, aby si přisvojili to, do čeho ty jsi dala tolik energie..

35. Ze snu vyplývá docela jasně, že to řešíš i ve spánku..

36. anino,
    nojo, to je pravda – kdyby po mně po letech zaběhaného pohodlného rytmu chtěl někdo kompromis, dohodu částečně stejně pohodlnou a částečně mne omezující, taky by mi to nebylo milé. I když … kdybych mu tím pomohla v nouzi, tak proč ne. A oni to neudělali, asi nepochopili, že jsme v nouzi, že se ozýváme, protože je naše situace /pozice vážná. Možná mysleli , že se ozýváme jentak, že si vyskakujeme, abychom je pro svoje pohodlí omezili.
    Jo, střet dvou pohodlí :)

37. 36, líšo , no právě..ale kdo dělá pro ten váš projekt a zachraňuje asi..ty a ten, kdo stojí při tobě, nebo ti pohodlní..to je snad jasný. Ještě existují místa, kde si lidí, co radši chtějí se někam hnout si považují a těch pohodlných se neptají..každý chce prosperovat a neziskovky se mají co ohánět..

38. 37. Právě že ne Aninko. “Oni” si to dělají bez Lišky. Popřípadě po Lišce očekávali, že bude dělat takové to nadšené křoví co je vděčné že může kolem růst. Teda pokud jsem to pochopila.

39. Ahoj ratko, ano..pochopila jsem, že si dělají něco bez lišky. A že z dosavadní praxe liška, počítala logicky s tím, že ona, co to tak žere, a stojí o celý funkční tým, nejde ji jen o její práci, kdy nepočítá hodiny a čas , energii mockrát to zdůraznila s tím, jak ji jde o něco zřejmě funkčnějšího.
    Možná chce využít nabídku, která by jim pomohla k efektivnějšímu fungování..tak nějak mi to přišlo.
    Ale asi by se muselo být něco jinak, každý si i víc vymezit svoje kompetence a svoje území, včetně lišky.
    A to je třeba ten zakopanej pes, že někteří se pochopitelně mohou obávat, že by se mohla změnit jejich pozice, ale i lišky.. a liška dělá výcviky a prostě ví víc a víc a roste a co nevnímala, nemohla do toho zasáhnou dříve, teď už pomalu už může.
    Víme, že je to inteligentní ženská a nápady jistě má..
    Udělala bych smajlíka, ale ještě jsem se nenamáhala to zjistit jak..jiný počítač..

40. Taky moc smajlíky neumím :-)

41. ratko, prostě dost mi to přijde..ano jsou to domněnky…že odstrkují někoho, kdo je fakt může přerůst a je schopnej, nemůžu si pomoc..

42. ratko, ale umíš, tak ho zkus pomalu a napiš jak ho tam děláš ty, už z toho blbnu.

43. 41. To je možné. Ale Lišce to nic moc nepomůže. Teda nic s tím v ty posr… situaci nemůže začít. “Oni” si mohou mluvit s kým chtějí a kamarádit taky s kým chtějí a do týmu si vzít koho chtějí. I kdyby byla Liška ze zlata a posázená diamanty a tisíckrát je přerostla a byla po všech stránkách lepší tak je to úplně jedno, když ji “oni” mezi sebe nevemou. Prostě je třeba vyjít ze situace jaká je a udělat tlustou čáru. Buď přijdou nebo nepřijdou. Když budou chtít tak přijdou. Když ne, tak si LIška poradí bez nich. Je “jim” úplně jedno jestli je angažovaná, chytrá a schopná. V ty situaci v jaké je, je někdy méně lepší než víc. Spíše nechat to celé plavat. A čekat že se to zklidní a “oni” ji budou potřebovat. Ono se asi dost pokazilo v osobních vztazích.

44. Udělám dvojtečku, pomlčku a závorku :-)

45. 38
    nadšené křoví :-)))) To je přesný!

    Projekt XYse přesune jinam a bude to pro něj težší a taky nákladnější. Uvidíme, jak se to vyvine. To už nebude moje starost.

    Moje starost je, jestli činím dobro.
    Na začátku jsme to vyhodnotila, že ano. Vyhodnotila jsem, že je lepší se ozvat, když cítím despekt (což neříká vyloženě, že někdo jiný zvenčí mi sere na hlavu a já jsem v tom nevinně, ale znamená to, že za stávajících podmínek se necítím dobře). Vyhodnotila jsem to pro sebe jako lepší než držet hubu a tiše vyšumět a nechat stávající podmínky být. A k tomu mi připadalo, že jedna moje kolegyně je v tom ještě víc znevýhodněna a nechtěla jsem tiše přihlížet, když jsem to považovala za nesprávně nastavené podmínky, náročné, zatěžující a odmítající kompromisní dohodu.

    K tomu je ještě potřeba vyhodnotit, jestli tím, že budu činit podle svého přesvědčení (a já jsem činila podle předešlého odstavce), jestli tím ve výsledku neutrpí ještě víc lidí nebo celek. A rozhodla jsem se, že ne, že to, za co jsem se postavila, má pro mě velkou hodnotu, je důležité. Proto taky mi to tak dlouho jede myslí – protože je to pro mě opravdu důležitý případ. Důležitý v tuto chvíli i pro budoucnost.
    Ono sice jde o prd, co to je proti veškerenstvu, ale pro můj další život to je hodně důležitý zlom.
    A taky proto jsem to vyhodnotila jako důležitější nedržet hubu, byť to rozjede změnu a nepohodlí a velký smutek nebo zklamání pro několik jiných lidí. A zničí to pravděpodobně moje vztahy s nemálo lidmi – dobrými lidmi, které mám ráda.
    Ale od začátku jsem věděla, že neprohraju – věděla jsem, že jakkoli, ale podmínky se prostě musí změnit; že vyžaduju respekt pro sebe i pro každého takový, jaký mu náleží.

    Je to zvláštní, jak různé může být posouzení, co je dobré a co je horší, za různých okolností.
    A ještě za té okolnosti, že jsem cítila jistotu, že já neprohraju. Že nemůžu prohrát, protože to prostě nedopustím. A je tahle okolnost ale dobro? Zvláštní.

46. 41
    takovejch je, anino, kterým se ten projekt líbí a rádi by v něm byli a měli možnost jen na týden, kdežto já na sedm a půl let… já nikoho “nepřerostu,” já si časem pořídím vlastní projekt – už teď s jednou kamarádkou trochu něco plánujem v budoucnu a nejmíň dva tři další lidi by do toho šli nadšeně s námi. Ale ještě myslím není čas :-) Zvlášť teď mi připadá, že ne. Tak za rok. A do té doby něco menšího možná taky vymyslíme. Kdoví. Něco bude!!

47. 43 ratko
    jo. Jak to vidím, nebudu moct asi nikdy úzce spolupracovat s lidmi z dřívějších dob, co na ty doby vzpomínají, včetně lidí z toho projektu XY. Počkám.
    A mezitím už se vynořují lidi, s nimiž to půjde. Díkybohu za toho kolegu, se kterým jsme teď na krátkodobém programu. Zatím to běží dobře. On ví, co tam dělám a jak. Docházejí tam také jednotliví lektoři a mezi nimi je několik velmi zkušených kolegyň, které mě tam také vidí, vidí, jak reaguju na lidi. Ani mě to neznervózňuje, vůbec se nedržím kvůli tomu radši opatrně v pozadí, spíš si od toho slibuju zklidnění situace, protože nepředpokládám, že bych udělala něco úplně blbýho, co by se dalo kritizovat nebo snad dokonce odsoudit.
    Já myslím, že můžu být dost vděčná, že pořád je až dost lidí, co mě povzbuzujou. Je to od nich moc pěkný.

48. 47
    … od vás taky, i když samozřejmě můžete i volně kritizovat!
    Jak říkala Barča, předkládám jen jednu stranu pohledu na věc, nic objektivního.

49. No..jo holky..každá máte tu svou pravdu..jen člověk, který nespřádá intriky a jedná přímo..tak jak se cítí, aniž by chtěl druhého poškodit..naopak chce mít jasno a klid pro dny příští, tak si může i namlet..to jo..
    I tak já si vážím rozhodně víc těch, co mi řeknou, tak abych pochopila, že mi nechtějí ublížit, neb jsem citlivka vztahovačná, než těch, co se mnou jednají tak, abych nemohla nic, nekomunikují a hrají si pro sebe na svém písečku.

    Ratko, tak jsem ho dělala dřív, asi mám anglickou abecedu, nebo co a nepohnu s tím..
    Např, zavináč jsem dělala alt + shift a 2. tEĎ JSEM OBJEVILA ASPOŇ TEN, ŽE MUSÍM ATT + v.
    Třeba to někdo ví..
    Ale díky ratko..
    Ratko, tak jsem

50. Jo, jsem, ale ne smajlík..

51. Víš lištičko, oni možná někteří ani vidět tam v XY vidět nechtějí jak makáš..třeba si říkají, nojo, má dost času, nemá rodinu, ale ty by se mohla taky kopat do pr…..a třeba bys je taky brala..prostě každý má něco..jéžiš, snad jsem tě neurazila.

52. 49 zkus jaké máš nastavené abecedy na počítači a to pomocí shift a alt najednou zmáčknout. to prohazuje abecedu.

53. jsem v práci, jen lehce pročítám …
    43. 47 také si to myslím , v tom snu je to i vidět.
    46. vlastní projekt …už jen ta myšlenka vlastního projektu, dává směr a náboj. Ratko, psali jsme si to pod druhým článkem, nejsem zas až tolik hrrr… .-)
    48. nekritizuju – dívám se na to (snažím se) dívat na to z více stran a především z pohledu vlastní prožité zkušenosti v zaměstnání, v kolektivech.

54. NIC, NIC, NIC , ale díky moc.

55. liško, nemyslela jsem to tak, že přerosteš všechny, natož mne..smajlík 3krát, ale jsi jinde, než před časem, že..

56. barčo, ahoj a pokud možno dobrou službu.

57. barčo, ahoj a pokud možno dobrou službu.

58. 45. ad prohrát …
    prohráváte všichni už tím, že mezi sebou bojujete.
    prohráváš tím, že tě to takhle sžírá.
    prohrávají oni, že o tebe přichází – o tvé schopnosti a spolupráci …
    prohráváš ty – že přicházíš o bývalé kamarády, iluze a ideály ..

    ale zase, je to jen dočasné.

    43. hodně souhlasím s Ratkou. Prostě se tohle běžně stává. Už to přestane být únosné (zaběhlá pravidla) pro tebe jako jednotlivce a potřebuješ růst. Je zřejmě čas na změnu.

59. Aninko, též zdravím a děkuji :-)

60. Člověk se sice naučí ve spoustě situací orientovat i je dobře pořešit, ale přesto zůstává uvnitř furt stejný naivní blbec jako když mu bylo 5 let. Kdybych vylezla v plné své nahotě na věřejnost, s tou chvějící se citlivostí a jemností tak mě to zabije. Od doby kdy jsem se ochránila a nevstupovala do situací celým svým srdcem a celou svojí duší jsou všichni kolem mě spokojeni. To není vůbec rada pro Lišku. Jen konstatování proč třeba některé věci mi jdou. A jiné zase vůbec :-)

61. ratko, i ti stárnoucí naivkové jsou už dost životem obroušeni a nehroutí se jako kdysi. Už vědí, že není vždy dobré každému ukazovat svoje slabiny a často jsou si přiznají..tak tady neuspěju, pokud na mne budou znát..zkušenosti nás v nutnosti a sebeobraně přenastaví..Ale to je široké téma a na dlouho..třeba jen kdy je ještě v nějaké normě, a přijatelné, zůstat svá, svůj a kdy je třeba se už bránit, nedovolit druhému, aby toho nevyužil , aby nevěděl..

62. ratko, i ti stárnoucí naivkové jsou už dost životem obroušeni a nehroutí se jako kdysi. Už vědí, že není vždy dobré každému ukazovat svoje slabiny a často jsou si přiznají..tak tady neuspěju, pokud na mne budou znát..zkušenosti nás v nutnosti a sebeobraně přenastaví..Ale to je široké téma a na dlouho..třeba jen kdy je ještě v nějaké normě, a přijatelné, zůstat svá, svůj a kdy je třeba se už bránit, nedovolit druhému, aby toho nevyužil , aby nevěděl..

63. Proč to sem píšu. Protože si teprve v poslední době uvědomuji jak tohle nejhlubší vnitřní já je zranitelné. a jemné. Tak jemné že ani nedokáže mluvit. Jen tak pípá a heká. a koulí očima.

    Liška tady s naprostou vážností řeší dramata. Která vrstva to je? A co to violončelo? A ta lampa? a ten pokoj? A ta dáma? Prostě si ji jen sloupneš kůži a zahodíš ji. Celý pokoj s nějakými cizími lidmi, vezmeš si lampu a možná čelo. ale možná ani to čelo ne, jen tu lampu. a je to. A naroste ti nová kůže, lampa ti zůstane.

64. Konečně..to v čem se čl. domnívá, že jsou jeho slabiny, vůbec být zrovna vždy nemusí, jen někdo si to tak vykládá a ono to může být naopak..platí..jak u koho a na koho..

65. Konečně..to v čem se čl. domnívá, že jsou jeho slabiny, vůbec být zrovna vždy nemusí, jen někdo si to tak vykládá a ono to může být naopak..platí..jak u koho a na koho..

66. barčo 53
    zkušenosti z kolektivů jsou užitečné!
    a 58
    tojo, v tom prohráváme. Boj je blbej. Jak dojde na boj, je to začátek konců :(

    Ajé, jak jsem na to šla přes to “dobro”, tak už vím, komu jsem ublížila.
    Hlavní Tvůrce projektu, zahraniční, ten to myslel dobře – teď jsem si to přehrála – když přišel na poradu a oznámil nám na jaře, že přijede na podzim tehdy a tehdy a pozval už ty a ty lidi jako hosty … A já to tehdy vyhodnotila jako nátlak, jako diktování si zvenčí, co bude a kdy a kde. Jenže on je laskavej, já ho mám ráda, pracovitej, srdečněj, ohromnej. A věřím mu. Takže on nás laskavě, s láskou, přátelstvím a s radostí přišel pozvat, přišel nám říct, co on PRO NÁS chce udělat, přichystat, koho už aktivně pozval, jak se připravuje…
    No a tehdy poprvé já vyjádřila nelibost a všichni ztichli a já situaci interpretovala, že externisti si diktujou, co tu bude a kdy.

    A ono to bylo opravdu přátelské a opravdu pozvání.

    Tak jemu jsem ublížila.

    On to myslel jako dávání.

    A já to interpretovala ze svého pohledu jako využívání.

    Nojo, to je jistý :(

    A on pak vzápětí mi řekl větu a tím to teprve dodělal, tím mi nastražil pokračování, tím naběhl na celou tu následující budoucnost a na boj. On řekl při loučení:
    “Ahoj, Liško, my tě potřebujeme!”
    Jenže dodal: ” – na kopírování cédéček.” Nebo fotek, to je jedno.

    A já se neodvím, jestli mi spíš chtěl říct, “My tě chceme,” anebo jestli jsme ho zranila svým odmítavým přístupem, který nečekal, a že mi to chtěl trochu vrátit ránu a řekl “Potřebujeme tě na kopírování cédéček.”

    Výsledek byl pro mě utvrzující pocit, že jsem vyčleněna: Když mě potřebujete na kopírování cédéček,tak to si můžete kopírovat každý sám, to nemusím dělat já, dělejte si to sami, když mě nechcete jen tak, ale kvůli takovým pitomým činnostem.

    Jenže těžko říct, protože to řekl anglicky a to není jeho mateřština, takže těžko poznat, co by řekl v jazyce, kterým se nevyjadřuje jen stručně a bez košatosti atd.
    No ale řekl to a mohl to říct jinak i v té angličtině.
    Doprčic. Je to takový sporný, teď už mi to připadá fifty fifty, a ne “dobro” přece jen převažující na mé straně.

    Blbý.
    Jdu si pro povznesení doposlechnout Igora Chauna, tenhle se mi zrovna pro povznesení hodí:
    http://www.youtube.com/watch?v=muoyWbbka1o

67. Kolegům českým jsem neublížila.
    Protože ti podle toho jak používají slova, slyším, že nezvou tolik ze srdečnosti a PRO NÁS.
    No ale taky nevim, třeba jo. Nebo většina jo.
    Hm.
    Tak to jsem se dostala do kelu.
    Přičemž moje původní stanovisko platí – to osobní stanovisko, že jsem jednala, jak jsem jednala, platí, to jsem ze svého místa udělala dobře, to hodnotím stejně i teď.
    Akorát teď vidím, že to ublížilo “nevinnému” víc, než bych myslela.
    Ale už s tím nic nejde.
    Prostě ve zlomových etapách se člověk nevyhne ublížení nevinným skvělým lidem. Poskvrní se.

    Kéž by se mi dneska zdál sen zase o tom, zase posunutý.

68. ad 66, nj. částečná jazyková bariéra a hned to může vyznět jinak..může, ale nevíš..blbý..no
    Pak by to mohl být začátek všeho. Lišce se dlouho nelíbilo něco, co by se nelíbilo i jiným, hustilo se to v ní a ten, kdo ji srdečně pozval to asi tak trochu schytal, nemohk úplně chápat a asi ani řešit, co lišce najednou je..
    Jinak ale nemyslím, že by vrátil úder, asi moc nechápal, jen tu náladu, že se něco lišce děje.
    Musel být zaskočen a řekl, že ji budou potřebovat a jelikož nevěděl oč jde a jak to rychle říct, napadlo ho kopírování u kterého se mu liška zrovna vybavila.
    Lišku to naštvalo, protože to si nezaslouží a už žila třeba v omylu a dle toho mohla i občas konat.
    Taková věc se dá vysvětlit přece..těm, co za to, o to stojí.

69. liško, on ten nevinný, o tě bere a jistě ne na kopírování spíš nevěděl o co jde konkrétně..možná to vůbec nebral jako ty..

70. 66. 67. není třeba ničeho litovat – už jen to, že si tohle všechno uvědomuješ – tvé postoje, nálady, a že si schopna místy připustit, že jsi udělala někde chybu, nebo, že jsi zkrátka mohla jednat i jinak, nebo vůbec, že dnes to vidíš zase malinko jinak, než tehdy – je úžasné. opravdu – v tom je obrovský posun.

    Podívej většina lidí neumí přesně říci – co by měla říci – to známe jen z filmů, že jo, klapka a jedem porvé, podruhé, potřetí …. a rejža řekne, dobrý – berem. vVživotě to je jinak.
    V každé nové chvíli máš přece možnost – začít jednat, bez ohledu na minulost – především na to negativní z té minulosti – neulpívat na tom, na svých předpojatostech, třeba. Ráno přijdeš do práce a už to nemusíš v sobě cítit tak černě, stísněně a dusivě … ale můžeš to cítit o malinko lehčeji, příjemněji i ke kolegům a celé to prostředí kolem tebe to vnímá – vnímá tebe a zpětně na tebe reaguje. Tím neříkám – zítra běž a bud happy – ne vůbec ne , ale v podstatě v 66,67 rozpouštíš ty negativní své emoce – a to je z mého pohledu báječný do budoucna, především pro tebe. pro tvé budoucí jednání – kdekoliv s kýmkoliv – prostě ponaučení z této zkušenosti – na více úrovních. – co se týče pracovního prostoru, tvého jednání, emocí apd. ber to pro sebe jako lekci, přínosnou lekci.

71. anino,
    nojo – celou dobu jde spíš o přístup českých kolegů a přílišné zanešení starými vazbami,které už se změnily nebo zmizely a v tom projektu se vždycky vrací “postaru.” a to dělá paseku. Měla jsme to tak, že Hlavní Tvůrce zahraniční to spíš odnesl za ty Čechy.
    Ale necítila jsem předtím, že jsem mu musela způsobit bolest. Až teď.

    barčo,
    přesně, konečně posun! Máš úplnou pravdu, že to ponaučení je důležité.

    A zase se mi vybavuje, že to celé je přesně scénka, co se mi odehrála minule na výcviku. Je to scénář, co se tam stal: Aby se dosáhlo “spravedlnosti” – tj. ve skutečnosti Mojí spravedlnosti z Mého osobního momentálního pohledu – a dobra pro jednoho ublíženého, celek a celistvost, tak já musím tomu ublíženému taky ublížit,vzít to na sebe i za ty, co mu ublížili předtím a připadá jim to jako by nic. Stane se tím ze mne ujetej zprostředkovatel. A potom mě to ublížení mrzí, obejmu toho chudáka ublíženýho, ten je už s tím v pohodě, vzniká nemožně divně dojemná scéna – tak to vnímám já. Jak to vnímají ostatní, přitom nevím.
    Asi míň důležité než to prožívám já. Je to spíš moje scénka než jejich…

    A výsledek je potom nakonec můj pocit očištění.

    Ten teď nemám.
    Ale měla jsem ho nakonec na tom výcviku a vidím, že tady jedu kopii té události.
    nebo tamto byla předzvěst téhle události? Neb je to jedna událost manifestovaná jednou na výcviku na jiné rovině než na té reálné teď?

    Můžu se tedy pravděpodobně těšit na pocit očištění.
    Už aby to bylo. :)

72. To je teda ujetý.
    Budu to bohužel ještě muset prozkumat, až se to zase ohlásí, protože dokud mi to připadá ujetý, tak je v tom evidentně něco nepochopenýho. nechápu to jako celek. Taková nesmyslná scénka, připadá mi na hlavu, ale zatím to tak prostě je. :)

73. Lištičko, zkus se na chvíli od toho všeho oprostit, uvolnit a zkus se hlavně tím tolik vnitřně netrápit a neubližovat si vlastními myšlenkami. časem to vyleze vše napovrch v tvém vědomí a zase uvidíš o kousek dál – podobně jako si zahlédla ten okamžik s tím zahraničním Hlavním Tvůrcem projektu…. dobrou noc a přeji ti hezké klidné sny. :-)

74. 70. 72. 73 = výborná Ratčina 63.

75. proto je dobré se držet tak trochu zpátky, nevystupovat příliš osobně a vztahovačně. teda pokud si člověk chce ušetřit následné vysvětlování a putování kanály (moje osobní vícenásobná zkušneost :-))) není vše tak jak to vidím, cítím a sama sobě vyhodnocuju. a ani tak jak to vidí jiní. je to skutečně obří koberec plný souvislostí, oček a propletenců. Naučila jsem se orientovat tak, že do ty situace vstoupím inertně, a priori neviditelně a pomalu se v ní orientuji aniž bych ji brala osobně. (jakože mě osobně někdo něco dělá a pro mě nebo proti mě to dělá) A snažím se pořád dělat to co považuju za dobré (láskyplně) i když s chybama ale bez agresí. A ono se to většinou samo tak nějak vynoří a začně rozkývat přede mnou. A když udržím tu svoji inertnost tak se to úplně a lehce odhalí. Protože to nezabarvuju vlastními emocemi a posudky.

76. dobře je to vidět třeba na příkladu když někomu měřím tlak na zápěstí. normálně ho má třeba 60 ajak mu na něj šáhnu tak naměřím 85 :-) Když měřím- vstpuju do situace angažovaně tak to celé měním. Když jen tiše pozoruji aniž bych stupovala (nebo rušila) tak to kome běží právě takové jaké to je.

77. Takže jakékoliv činy a zejména ty angažované více mění okamžitý stav a celý propletenec se dává do pohybu. U něčeho k lepšímu (to co třeba zrovna sleduju a vidím) a u něčeho zase k horšímu (třeba to nevidím protože je to skryté). Ale ta změna se již rozbíhá ať ji vidím nebo nevidím. A co způsobuje angažovanost. Jaký chaos. Změny jednu za druhou co se nemohou nijak zharmonizovat a vyladit. Za sebe simyslím že je lepší jen tiše dělat to co nás přímo osloví. Třeba zachránit topícího nebo uvařit večeři prohladovějící :-) ale třeba v zaměstnání, je zákon inertnosti, nezávislosti a objektivnosti pro mě jedním z hlavních zákonů přežití v “cizím prostředí”. Do ničeho se neplést, s nikým nepaktovat a nic nebrát osobně.

78. 75. 77. poslední dvě věty – vnímám a mám to hodně podobně. ale mám výhodu, že se “nemusím” držet až tak zpátky – jsem poměrně klidný, nenápadný člověk – tohle je hodně dané naturelem. Jsou lidé akční, dominantnější, takové vůdcovské typy – mají potřebu vyniknout, mají potřebu, aby jim ostatní naslouchali, potřebujou být důležití, jsou hodně přesvědčeni o své bezchybnsti a správném jednání. jsou orientovaní hodně na výkon a ukázat, že jsou fakt dobří, že na to mají -spoustu věcí si berou příliš osobně. pak jsou jiní lidé – kteří těmto vůdcovským lidem hodně naslouchají, přijímají, aktivně je podporují, sympatizují, protože v nich cítí sílu a případnou podporu, kdyby došlo k jejich ohrožení a tím i mizí jejich vlastní nejistota a další typ lidí jen to vše pozoruje, vnímá a nezasahuje, nepaktuje, je neutrální se všemi – má na mysli povinnosti, práva, kompetence – pravidla v práci. ví kde je jeho místo o nic neusiluje a žije :-) pracuje přiměřeně a trvale až do důchodu, bez postupu – netouží po něm. a tím když to člověk všechno i pozoruje – lépe porozumí i lidem a vidí co se za i tím pracovním jednáním skrývá. takže když pak dojde na konflikt – jde to jakoby neosobně, mín bolestně, s ohledem na to, že člověk se dokáže vcítit do té druhé strany – a se snahou vysvětlit své stanovisko, postoj, argument – ale neublížit, neranit. a ještě jedna věc – tím, že to mám tímhle směrem hozené – nemám potřebu ani vyhrávat, ani jakoby neprohrávám – nepocituju to tak a také tím pádem lépe snáším kritiku – jsem schopna se nad tím zamyslet, co mi ten druhý říká. oravdu si myslím, že je to z velké části dáno naturelem.

79. a paradoxně, přese tohle všechno jakoby neosobní a objektivní – jsou některé mé kolegyně mými velmi dobrými kamarádkami (zastupující všechny tři typy)

80. a každý ten typ člověka v tom kolektivu má nesmírně důležitou roli, aby ten kolektiv celý fungoval. vůdcovský typ aktivizuje, inovuje, vlévá sílu ostatním, ti co pozorují, jsou potřeba, když jsou moc velké vlny, konflikty, dusno – urovnávají to citlivě jakoby do normálu, zklidňují, ale také varují. ochrańují ty vůdcovské typy, před průšvihem – co už je za jejich hranicí…apd.

81. Barčo, najedné straně jo a na druhé ne. Záleží kdo si jakou roli vybere. Pokud je ale někdo vůdce a potřebuje lidi aby ho podporovali tak je na nich závislý a musí se jim nějak zalíbit a to automaticky vede k určitému závislému jednání. Teda role je jen role, je to ta kůže a ještě i maska s průzorem. každá role je omezená a omezující. zalepujícící výhled.

    Pokud jsem ale povahou individulaista tak nevlezu do žádné role. Proto je tolik vyjímečných osobností. protože jim byla role ukradená, oni si šli za tím svým a nerozebírali v duchu s kým musí a s kým nemusí, a koho mají rádi a koho ne. a jak se u toho tvářit. a líbit. Prostě jen šli za tím svým.

    Když ale se rozhodnu vědomě žít ve skupině, tak automaticky kus ze sebe odevzdávám skupině. jestli jako řadový člen nebo vůdce je jedno: jak řadový člen tak vůdce jsou na skupině závislí a přejímají roli ve skupině.. A pokud se jedná o pracovní skupinu, kteroumohu opustit po práci tak je určitě lepší když se v tý skupině moc nezaplétám. a vrátím se domů, k tý “mojí” rodině. A mám i kamarádky ktteré jsou třeba součástí práce, ale to je taky klamavé. často se vztahy přetrhají když člověk zaměstnání opustí. jsou to kamarádské vztahy na čas. protože je příjemnější mít kamarády v práci, ale ono se to rozejde… se skončneím pracovního poměru.

82. individualista se nedívá ani napravo a ani nalevo. jen jde.

83. 81. ano, vědomě žít ve skupině. a tam se ty role – postavení, každého jaksi vykrystalizuje samo a zapadne do toho systému. ano, s těmi kamarádkami – je to také tak. když odejdou zpřetrhá se to, nebo se kolektivy obměnují, jedni odejdou na mateřskou, přijdou noví lidi, po čase se třeba zase někdo z mateřské vrátí, celé kolektivy se po letech mění, no, taky co je věčné že jo? :-)

    82. ano a opouští po čase kolektiv, právě proto, že je individualista. :-)

84. 81. druhý odstavec. nejde o rozebírání koho máš rád a koho ne, ke komu se přidáš – snažila jsem se to naznačit – ale ve skupině, skutečně v týmové práci nejde nemít rád kolektiv. to je nemyslitelné. to tam pak v tom kolektivu člověk nevydrží – a nebo jen právě chvíli a jde dál. v mé práci nejde jen jet sám na sebe a neohlížet se na tu druhou – to je jaksi nezvládnutelné, nemyslitelné. v té směně těch dvanáct hodin – nefungovalo by to hlavně po té pracovní stránce.

85. 81. druhý odstavec. nejde o rozebírání koho máš rád a koho ne, ke komu se přidáš – snažila jsem se to naznačit – ale ve skupině, skutečně v týmové práci nejde nemít rád kolektiv. to je nemyslitelné. to tam pak v tom kolektivu člověk nevydrží – a nebo jen právě chvíli a jde dál. v mé práci nejde jen jet sám na sebe a neohlížet se na tu druhou – to je jaksi nezvládnutelné, nemyslitelné. v té směně těch dvanáct hodin – nefungovalo by to hlavně po té pracovní stránce. je tam právě potřeba ta souhra a harmonie.

86. 85. nebo spíš takhle – nedokážu si to bez té souhry a harmonie vůbec v té práci, jedné směně představit.

87. 86. taky ne, ale tu harmonii můžu vědomě podporovat. hrát pro ni .

88. 86. takhle to funguje myslím v tom vyspělém zdravotnictví víc na západě. kde v té směně je třeba deset sester a každá dělá jen to své – a jen jednu určitou věc a nezajímá ji, co dělá ta druhá a další sestra a nevšímá si jiné práce. nebo jestli ta jedna stíhá, nestíhá – prostě ostatní ji nezajímá. ale to je jiný systém péče – ten u nás zatím není možný.

89. vyspělé zdravotnictví jsem zažila a sestry tam spolupracovaly. i s pacienty :-) patřilo to k jejich pracovní náplni být vstřícné i k sobě vzájemně.

90. to je dobře. :-) ano, bez vstřícnosti (tedy vědomá snaha o souhru a harmonii) to zkrátka nelze.
    tady není moc místa pro ortodoxní (neohlížení se ani napravo, ani na levo) individualismus :-)

91. v zdravotníctví určitě ne :-) ale i zde jsou různí podivíni vynálezci co třeba mají speciální podmínky. To je takový zvlášntní jev. Někomu se povede i jako individualistovi strhnout sebou lidi co mu věří a podporují ho. jednostranně. oni ho podporují a ten idnividualista si dělá co chce.

92. 75 ratko
    ” je to skutečně obří koberec plný souvislostí, oček a propletenců.”
    to je skvěle řečeno!

    78, 80 barčo
    perfektní postřehy o rolích v kolektivu!

93. ratko 81
    “Pokud je ale někdo vůdce a potřebuje lidi aby ho podporovali tak je na nich závislý a musí se jim nějak zalíbit a to automaticky vede k určitému závislému jednání.”

    – to ne,

    “zalíbit se” ne. Nebo ne v tom smyslu. Vůdce se nejlíp “zalíbí”, když je konzistentní a projevuje opravdový zájem o potřeby ostatních. nepotřebuje nikomu podlejzat. – To říkám, protože jsem v roli vůdce (oddílu) byla a mám ve více kolektivech tendence do ní lézt. Vůdce je vůdce tím, že podporuje ostatní v tom, aby byli dobří v tom, co je jejich parketa. Vůdce může být jen ten, kdo má zájem o druhé, komu leží na srdci druzí i celek. No a to je pro mě typický.
    Nikdy jsme nechtěla bejt vedoucí ničeho a nechci, nechci být nikdy nadřízená nikoho. To mě vůbec nezajímá, nic mi to neříká, nechci být šéf. Ale role vůdce je pro mě ve skupině obvyklá, jak to tak vyzerá. V určitém typu skupiny. JIndy zas nasednu na roli teamového hráče, podporovatele. Ale on ten vůdce je totiž vlastně taky podporovatel, nic jinýho, není to ten, kdo rozhoduje, ale co podporuje ostatní.

    ad individualista:
    i individualista, když je dočasně v nějaké skupině, přejme tam roli, ke které má tendence, nebo jinou podobnou roli, pokud ta “jeho” nejobvyklejší je už obsazena.

94. podlejzání není zalíbení. jdeš jen za vůdcem který se ti líbí. i když třeba s tím slovem nesouhlasíš ale je to tak. pžece nepůjdeš za někým kdo se ti nelíbí, s kým nesouhlasíš , kdo je pro tebe spatný. Takže vůdce s emusí ohlížet na to zda jdou ovečky za ním, zda nezaostávají a zda ho vlastně vůbec ještě podporují. jinak je to sám sloup v poli.

95. vykašli se na slovo líbí a zaměň ho třeba za … s kterým souhlasíš nebo který zastupuje tvoje zájmy a tak…

96. ad 93, tak já si myslím, to co píšeš liško********

    „Pokud je ale někdo vůdce a potřebuje lidi aby ho podporovali tak je na nich závislý a musí se jim nějak zalíbit a to automaticky vede k určitému závislému jednání.“

    – to ne,
    Někdy se mi stalo, že jsem byla spíš iniciátorkou něčeho, a jasně že ne každý se přidal, ale to si dost pamatuju, že mi bylo jedno, kdo ano a kdo ne.
    A nesnažila jsem se někomu zalíbit, jen proto..naopak to bych si toho ani nevážila, věřte, nevěřte..maximálně mi mohlo být líto, když se nepřidal někdo od koho bych to dle toho co říkal, jak na co reagoval..
    Ale tím jsem s ním nepřestala kamarádit, ani se neptala hned, třeba po čase..když na to přišla řeč.
    Myslím, že jsem chápala, že může mít z něčeho, před něčím strach a já nemohu vědět a je to jeho věc. On-a ví, co a proč dělá..

97. Někdy má člověk v něčem ten respekt několika lidí, tak nějak přirozený a vbnímá ho, až když mu někdo řekne, nebo později, neusiluje o něj s námahou..

98. vůdce někam vede lidi. abymohl vést tak přece za ním někdo musí jít. takjsem to myslela. kdyby z aním nikdo nešel tak není vůdce i když si to třeba o sobě bude myslet že je. aby se někdo stal vůdcem, tak musí existovat i někdo jiný kdo vůdce následuje. jinak nemůže být nikdy vůdce vůdcem. teda bez následovníků .-)

99. 93. Liško, ty jsi byla vůdce? Oddíl neplatí. to je nerovnoprávný vztah. Vůdce mezi stejnými. Kdy jsou na tom všichni stejně ale někdo víc.

100. Jinak..liško, hele člověk někdy něco řekne, vůbec tomu nepřikládá význam, jako ten druhý, a to i když nechce naštvat,,prostě řekne a vůbec nad tím nepřemýšlí a to i když si myslí, jak je empatickej.
     Párkrát se mi stalo, že dobrá přítelkyně na mě vybalila něco, co jsem vůbec nečekala, ale až po čase a řekla mi, jak ji to ode mne mrzelo. Přesto, že ji znám dobře, prostě mě to v nějaké situaci vůbec nenapadlo, že ji to mohlo a proč vadit..stává se..
     A i já jsem někdy zírala, co a jak kdy při určité,třeba nepříjemné situaci někdo řekl mně, ale já ve velké většině, pokud si to uvědomím, tak to i řeknu že nelíbí a proč. A hned je jasněji.když teda vím..

101. 94,98, 99 ne, vůdce (to zní hrozně, to slovo) jakožto role ve skupině nevede nikam lidi. V jednom českém překladu se to nazývá “předseda.” Je to takový podporovatel, takový smířlivý typ, co za to dokáže vzít, ale jen když je to nutné v krizi, jinak nechává každého rozkvétat.
     Má taky samozřejmě zápornou stránku, asi že není žádný inovátor nebo dotahovač, to je zas někdo jiný.

102. no tomu moc nerozumím, neumím si představit co takový vedoucí (leader?) předseda dělá. MOderátora? když teda předsedá. nevím. ale to si asi každý představuje něco z praxe. něco s čím se setkal.

103. Já tomu rozumim pravděpodobně zkresleně, beru to hodně ze svojí zkušenosti. Moderátor – pokud jo, tak nenápadnej, v pozadí.Tenhle vůdce nemusí být vůbec prohlášenej, vyhlášenej, ale jde mu o celkové fungování skupiny a podle toho podporuje tu toho, tu onoho, jak uzná za vhodné. Trochu manipulátor – může být (když si to složení skupiny vyžádá a zapadne to do sebe), ale nemusí. Spíš je přímej a nebojí se ani být nepopulární v nějakou chvíli. I v tom je jeho kvalita a hodnota pro skupinu.Jiní mají nemenší hodnotu a kvalitu, ale trochu jinak zaměřenou, která zase tomu “vůdci” chybí – tak, aby se to doplňovalo.
     A podle mojí představy to nebývá vůdce, co by chtěl vládnout, vůbec ne, naopak, spíš nechává každému jeho kvalitu a jeho odpovědnost. Žádným vedoucím být nechce. Akorát když už to dál nejde, když už něco nemůže nechat být, tak začne jednat a je důrazný, výrazný, není v pozadí. A pak se zase stáhne.

     No ale to jsou asi kecy. Každej je někdy v popředí a někdy v pozadí,to je normálka.

104. 103. no to pak může být vůdce pan Důležitý :-)

105. Někdo potřebuje být vůdce, a někdo je prostě jen autorita.

106. ad 105, Ru, tak..tak..víme taky..smajlík..ale jak ho tu udělat..

107. jojo, autorita je člověk s charisma,přirozeným respektem. může se stat vůdcem když bude chtít protože osttní ho budou respektovat (a následovat) Ale role to není. Jsoulidé co se derou do role vůdců protože jim to dělá dobře :-) cítí se být důležití, chytří, schopní :-)

108. 107.já jsem měla na mysli, když jsem začala psát o kolektivu v 78, 80 především to přirozené rozložení v kolektivu. a proto jsem i psala, že si myslím, že je to dost dané naturelem. jinak autoritou je v podstatě každý člověk, protože každý člověk má kolem sebe lidi, kteří ho nějakým způsobem berou, uznávají, respektují apd. role jako takové – to jsou třeba pracovní funkce, ale taky společenské jako matka, manželka apd.

109. 108.role je vnímána něco jako umělého, takže slovo roli v kolektivu bych nahradila – spíše místem, které je tomu člověku jeho vnitřním nastavením přirozeně nejbližší.

110. když je člověk v postavení které mu nevyhovuje a zdá se mu že má navíc, tak se tlačí přirozeně dopředu. Já to zařídím, udělám, přinesu a očekává za to určitou odměnu – posun tam kam si myslí že patří. A když se posun nekoná tak se vzpříčí a třeba maří úsilí těch co už tam jsou. ale tojsou všecko nevědomé instinkty. není v tom podle mě vědomý úmysl. je to spíše stylem. Když vy mě takhle tak já vám taky tak.

111. teda tohle vidím u nás jako běžnou věc. řevnivost :-)

112. 110. stačí se podívat do rodiny. nějaké větší třeba, kde je víc lidí co spolu musí vyjít. jak tam se rozkládají síly. vznikne rovnováha – a je hrozně zajímavé se dívat za jakou cenu. co se uvnitř děje… než se to třeba celé rozletí na neslepitelné střepy.

113. a pak na rodinu, kde to funguje… jak aco kde tlačí, kde jsou prostoru kudy se vybíjí přetlaky .-)

114. 110. ano, když člověku postavení dlouhodobě nevyhovuje. občas nám naše postavení nevyhovuje nikomu. :-) a tak bojujeme různými styly a někdy bojujeme za to, aby naše místo v kterém jsme byli a bylo nám tam dobře – nikdo neohrožoval a nebo nechtěl mě z toho místa dostat na jiné. udělat něco navíc – no, mám to sama za sebe tak, že jsem schopna v noci jít a přerovnat sklad, jen proto, že mě už dlouho vytáčí, že je to tam neprakticky a nepřehledně různé po regálech – pomůcky co patří k sobě jsou prostě blbě, kdyžto potřebuju rychle apd. a už mě to vytáčelo dlouho. takže jdu a udělám to. ráno řeknu, že jsem to udělala z toho a ztoho důvodu a že si myslím, že je to hlavně praktické. jediné co čekám, že ta staniční to přijme – protože je to její kompetence jak co bude na odd. my to sice můžeme připomínkovat kvůli provozu, ale to rozhodnutí konečné je na ní. a pak přijdou reakce při používání – od ostatních.

115. 114. motivace není někomu se zalíbit, ukázat, že mám na víc, ani mařit dílo druhým – motivace byla čistě praktická.

116. 110. nenávidím přednášky – připravovat je a jezdit na kongresy. přednášku udělám z donucení, po několika letech. pár děvčat od nás naopak velmi rádo přednáší, baví je to, umí si to užít i společensky – za to mají od nás ostatních obdiv, protože jinak by to bylo tak, že by jsme museli prostě přednášet a jezdit taky. já se v té vyšší společnosti neumím moc pohybovat, a už vůbec ne několik dní. takže takhle za ně rádi sloužíme :-)

117. maření díla jiných :-) velmi zajímavé téma. dotýká se mě celkem dost. mám tendence mařit dílo těch kteří zasahují do oblastí n akteré si nárokuji. Třeba když muž koupí nějaký jogurt nebo výrobek, který jsem nevybrala já mám tendence to kritizovat. a celkově, když uklidí něco co si nárokuju jako svůj prostor tak to kritizuju že jsem to chtěla jinak. vím to o sobě a je mi jasné že tyto tendence jsou přirozené. vnímané jaké zasahování do “mojeho”. Něco jako Lišcina kancelář. A pak to co tam provádijou jiní mařím. někdo to třeba vůbec nechce dovolit a někdo jen blbě remcá (já) a tím vytáčí.

     Třeba příklad Barči, že šla v noci přerovnat sklad. Pokud ten sklad patří vícero lidem, může se taky setkat s remcáním. Proč zásah do společného a na základě čeho. Vždyť to stačilo (to je můj oblíbený argument) Teda svoje špatné vlastnosti celkem znám a jsem vděčná když ti druzí je berou s nadhledem a láskyplně. A za to já toleruju když lezou do mojich věcí, uklízí mi tam a já se u toho jen tvářím.

118. i když je pravda, že je rozdíl jestli mi leze do věcí člověk které ho respektuju nebo někdo koho nerespektuju. když přijde někdo koho respektuju tak mu s úsměvem poděkuju a řeknu že to nemusel, ale že je moc hodný. A když mi tam nimrá někdo koho nerespektuju tak ho prostě vyhodím .-)

119. 114. ted jsem si uvědomila, že můžu působit jak maniak, který má doma srovnané ručníky a oblečení podle barev :-))) ne, nemám, jsem průměrný bordelář. ale zrovna ten skládek byl už pro mě za hranicí únosnosti. a ano Ratko, počítám s případným remcáním, zatím se tak nestalo, zatím přišly dobré až místy radostné reakce. :-) myslím, že to bylo spíše tak, že to vadilo všem a nikomu se to prostě nechtělo řešit, no tak si radši nějak zvykli ….

120. s liščinou kanceláří, se toho otevřelo mnohem víc. jak v lišce, tak i v okolí. liščina kancelář je možná takovou 13. komnatou.

121. 12O. u lišky to nebyla jen ta kancelář, ale právě to uvědomnění si dozrání – více věcí. takže liščino remcání – nyní po tom všem co tu všechno psala – já v současné době považuji za její rozkvět – myšlenka kariéry, budoucího vlastního projektu a právě věření si ve svých dovednostech. zrovna tak to není ani chyba příliš na druhé straně – protože liška a její pracovní zařazení s odpovídajícím vzděláním. tam to není tak, že by lišce upíraly zásluhy, jen ten postup ji nemohou umožnit postoupit, tak jak by si představovala zřejmě dál, právě kvůli jejímu vzdělání . jediné co mohou vyhovět je – nepoužívat její kancelář.

122. 122. ta volba je na té lišce. být trpělivá a přijmout místo a fc. zařazení. které má dosud a pilovat to dál (rady od ratky a ru (fotopapír) jak si zeefektivnit a zjednodušit práci :-)) pak časem po dosaženém vzdělání – postoupit jinak a jinam a nebo “bojovat” různými styly, vyčerpávat se a být znovu a znovu zklamaná a přidělávat si do vlastní mysli své zkreslené špatné myšlenky – že oni my ubližují, protože já jsem taková a tohle umím tohle dělám, nikdo to nedocení , nebo naopak ubližovat jiným za to co mi provedli a tím si ubližovat i sobě, protože pak stejně se tím trápím, jak jsem svým jednáním já ublížila jinému apd.

123. 117. my máme jen samé společné pracovní prostory – nikomu nic nepatří, jen to prostě používáme. a různě se to čas od času přerovnává malinko jinak a hýbe – podobně jako já jsem udělala ten skládek. naše jsou jen malé skřínky (30×30 cm), kam se mi vejde jen kabelka a i tuhle skřínku mám napůl s druhou kolegyní.

124. 109 barčo,
     to máš pravdu – to slovo role se ne úplně hodí v tomhle případě.

     104,105,106,107
     to se taky snažím někdy ověřovat – jak to se mnou vlastně je, jestli náhodou nechci být “Paní Důležitá” :)
     když třeba dlouho nic a pak dojde na nějaké téma a já začnu vystupovat aktivně, mluvit před ostatními, vložím se do toho a už to jede a vidím, že jsem to byla já, kdo to někam posunul. Pak si kladu otázku, jestli nejsem ta samozvaná “Paní Důležitá”.
     Ale když jindy proběhlo X jiných témat a ty jsem nechala být, vložili se do nich zase jiní, se kterými to rezonovalo, tak snad to pojímám běžně a jsem Důležitá jen když mám co říct.

     110
     – narcistický zranění “když vy takhle a mně to ublížilo, tak já vám ukážu a to bude jedině spravedlivé!”
     se mi někdy blbě rozpoznává a míchá se to; mně v téhle mojí aféře se to taky blbě rozpoznává, ale řekla bych, že to tam není extra v popředí, protože se mnou necloumá, že já jsem ten spravedlivej a nikdo jinej ne. Nebo že moje akce přicházejí jako odplata za bolest … to se nabízí, mám v tom to téma sebehodnoty; ale přece jenom já nekonám se záměrem někomu ublížit. Nebo že bych nemohla odpustit, co se dělo. Nepojmenovávám to, že mi “někdo něco udělal”, spíš že se stala změna, my všichni jsme si jí málo všimli, a ta změna musela vyvolat nějaké nové seskupení, rozložení, rovnováhu a bylo to tu a divíme se, někteří víc.

     Pro mě tam je zajímavý to (co se vlastně stalo během let u nás na různých úrovních asi už potřetí, zas na jiné úrovni), že ostatní si moc nevšímají, když je někdo vystaven náročnému období, stresu. Ani není slyšenej. Je to braný jako normální, protože on to snáší. Není znát empatie! Pak on začne konat, protože situace je vážná. A ostatní se divěj. A zase ta empatie není daná najevo, postupně vyleze jen u některých ostatních, ale až když se dějí podpásovky, na které se nedá jen tak koukat. Asi. Jiní jsou v tom namočení zase ze svého pohledu a nejsou schopni pochopit pocity druhých a míjí se to.
     Doteďka snad nikdo netuší, že to byl opravdu velkej stres nemoct dva měsíce přijít na svoje pracoviště, chodit tam jen vylejvat odsavače vlhkosti a bezmocně, úplně bezmocně tam mít všechno pod igelitama a vidět vodu pršet ze stropu, zničenou elektrickou síť. Tma. Prostě potopa. A pak po rekonstrukci a vymalování si to zase muset všechno uklidit.
     Nonic. To je jedno, za to nemůže nikdo. Ale když tohle někomu popíšu a prosím ho, aby pro mě udělal malej kompromis v tom prostoru, co teprve nedávno jsme dali dopořádku, a ten někdo ani brvou nehne a jen říká To nejde, nejde, nic nejde, přijedem e a budeme prostor využívat jako obvykle, jak nám to vyhovuje,

     no tak to není ani spolupráce ani přátelství ani empatie, to je lhostejnost, přinejmenším. A já nedělám žádnou pomstu, to vím, že ne; já už ale s těmahle lidma nemůžu počítat jako s parťákama. Navíc oni mě vyčlenili z parťáctv už předtím, tak ať si trhnou, na to není jiná odpověď.
     Jó, už konééééc :-))))) Dneska je pátek a pak mám dovolenou a ať si hrajou.

125. 118,119
     mně se stalo, že pro mě byla úleva, když někdo jiný přerovnal jednu blbou skříňku pod dřezem, i když byla v mém teritoriu :)
     Někdo jiný totiž přijde na něco nového – já můžu mít utkvělé z minulosti “takhle to vždycky tady bylo, vpravo byly houbičky a brčka…”, kdežto jiný za to vezme a je to nakonec praktičtěji srovnáno, nezatíženo nějakým zvykovým “tohle bylo vždycky tady.”
     A úlevné bylo i to, že to nemusím uklízet furt jenom já (i když jsem to stejně musela dotáhnout podle sebe a bylo to). Takže pocity: “Cože, tady mi to někdo v mojí nepřítomnosti předělal a ještě mi tím chtěl naznačit, že jsem neschopná a bordelářka” – to jsem odsunula stranou.
     Ale fakt záleželo na tom, KDO mi do teritoria zasáhnul. A měla jsem s touž osobou už zkušenost, že mi něco vyhodila, dokonce kytku, na to jsem háklivá (taky jsem to tu ventilovala někdy předloni). Přesto to šlo vzít jako pomoc a ne jako svévoli a ještě s rejpavým podtónem. Protože s tou osobou mám vztahy dobrý, přímý.
     Kdyby totéž udělala laň, měla bych na výběr zase z někoilka jiných reakcí, třeba tiše to přijmout a říkat si submisivně: “Nojo, je to holka šikovná, čistotná, ona ví možná líp než já, jak to bude nejlepší.”
     Nebo se naštvat, přerovnat to znova a schválně viditelně vyhodit něco, co ona inovativně udělala :)
     Nebo jí poděkovat a klidně říct, ať se stará o svoje věci. – jenže to je pokročilejší reakce než dvě předešlé.

126. … takže bohužel hraje roli, jaké motivy u koho předpokládám. :(

127. 123 aha a vejdou se do té skříňky čokolády, káva, papíry, šála, fixy, dárky … asi jo.
     I když 30×30 … tam se někdy ani moje taška nevejde!

128. 125. dole ad laň a reakce na ni: co z toho bude nejobjektivnější a nevztahovačné ? a o tom to je. :-)
     a je mi jasný, že právě pro některé typy lidí je tohle velmi těžko skousnutelné – a typy lidí právě tvoří ten kolektiv. co je submise? prohra? a to ostatní je jen už hra tvýho ega. skutečnost je taková – že se podíváš do té skrínky a zhodnostíš – dobrý, vyhovuje, nevyhovuje, je jedno, kdo to přerovnal.

129. 127. no jasně, že vejde. :-) to je až neuvěřitelný občas, co se tam všechno dá narvat, když se chce a je dobrá vůle :-)) ale pak zavřít a velmi opatrně otevírat – na vlastní nebezpečí, protože všechno může vypadnout. :-)

130. 128. s tím pak se i lépe žije a pracuje v tom kolektivu, než když předpokládáš “naschvály” samozřejmě opravdové naschvály se také mohou dít – ale pak už ti tím pádem s tímhle přístupem tolik neubližují.

131. ad 126, také mi nevadilo, když něco v práci bylo bráno jako moje starost, a občas to někdo za mne udělal trochu jinak..ve velké většině si myslel, že v něčem líp a víc prakticky, někdy to i tak bylo.
     Ale pokud se mi to zdálo, že je to o mnoho chaotičtější, než to moje poskládání např., tak jsem se dotyčné zeptala, proč si myslí, že je to teď lepší, že si to nemyslím.
     Pokud trvala na svém, zeptala jsem se i ostatních, ne za jejími zády, a pokud řekla většina, že jí víc vyhovuje to nové, nebo naopak, respektovala jsem to, protože jsem tam nehospodařila jen já, ale všichni. Nemuselo to tedy vůbec být podle mne, přizpůsobila jsem se v pohodě..
     Samozřejmě , tedy pro mne, že když mi někdo nějak hýbal s mými osobními věcmi, nelíbilo se mi to a chtěla to vysvětlit z jakého důvodu, co mu tam vadilo..to zas často putovaly mé věci tam, kde jsem je mohla a chtěla mít. Taky jsem nikomu nehýbala s jeho věcmi, aniž bych se ho zeptala..

132. ad 131-mělo být na kom. 125

133. 131. vadí mi, když si někdo půjčí můj hrnek na kafe – a neumyje ho. to ale dělají jen noví a nebo někteří lékaři, kteří nevědí, že je to něčí hrnek a myslí si, že když je to ve společné skřínce, že je to erár :-) takže je potřeba jim říct, jak se věci mají. takže pak jdou a půjčí si ho s mým dovolením. nebo si ho půjčí v mé nepřítomnosti, ale nevím o tom – protože přijdu a je umytý a uklizený.
     víme s kolegyněmi, každý jaký kdo má hrnek , protože si to kafe vaříme společně a vzájemně.

134. Divný je když z reakce toho druhého je cítit určitou dotčenost – nepřirozenost.
     Někdo přijde že potřebuje toto nebo tamto, nebo si něco půjčí nebo něco použije a potká nasupený protějšek, který s naprostou vážností a přehnaným důrazem mu něco vyčte. nejdřív si třeba pomyslí že je to nějaké legrační nedorozumění a snaží se to vysvětlit ale ono ne. Je to myšleno smrtelně vážně. A to pak dochází k vnitřnímu zmatení – on/ona mi to dělá schválně. Schválně mi to nedá, nepůjčí, nepustí mě tam. Proč “mi” to dělá? Má něco proti mě? nesnáší mě? Chce mě urazit – ponížit? To jsou momentky které se dají velmi těžko racionálně vysvětlit. Protože existují nějaké nepsané dobré sousedské vztahy a když se zde něco vzpříči tak je to automaticky signál, tento soused již není můj kamarád, že proti mě něco má.. Teda většinou dojde k určitému přehodnocení vztahů a oipatrnosti. Začne se ptát, a oficiálně žádat…. prostě dojde k narušení.

135. Přičemž samozřejmě to vypůjčení či použití není “nárokové”. Dotyčný na to nemá žádný nárok. Vychází to z určitých zvyklostí. Pak se stane že třeba někdo chodí furt si půjčovat cukr. Jednou ho dostane s úsměvem, podruhé se zvednutým obočím a po třetí si dotyčný ten cukr nasype sám a příště cukřenka zmizí :-) Takže ono je těžké určit tu správnou mez kdy ještě jsou to službičky v rámci sousedské výpomoci a kdy už je to zneužití dobrých vztahů. Já v práci mám pracovní stůl se šufliky. to je vše co “mám”.
     Ale vztahy jsou dobré – i když někdy ty řeči jsou katastrofa :-).

136. ad 134, pokud si někdo vzal, nebo spíše půjčil za mé nepřítomnosti něco a třeba ten hrnek ani neumyl, to mě třeba ani nějak extra nenaštvalo, že bych se zlobila, natož si myslela, že to udělal schválně. Vzala bych to, že třeba pospíchal a pak už se nedostal k tomu ho umýt.
     I když bych byla radši, kdyby si vzal např. ten hrnek svůj..i tak mi to nijak zvlášť nebralo.
     Ale příležitostně jsem V KLIDU řekla, že nemám ráda, když někdo používá moje věci aniž bych věděla..
     Naštěstí na tohle se většina lidí neurazí, protože jsou na tom stejně a taky to nemají rádi.
     Jo, kdyby mi to přesto někdo dělal opakovaně, pak bych se naštvala, že ví, ale nerespektuje to a zopakovala bych to důrazněji.
     Je možný, že si dotyčný pak řekne co blbne kvůli hrnku, ale prostě respektovat druhé by měl..

137. 136. jo tak nějak, ta poslední věta :-) jakože co blbne. jasně že je třeba respektovat ty druhé ale když je někdo plánovitě vyskakovací tak ho parta třeba i škádlí úmyslně. je to blbý, ale je to tak mezi lidmi co spolu dělají. baví se různě.

138. ad 137, ratko jj. Taky jsem samozřejmě zažila, že pokud někdo v kolektivu nějak moc a zbytečně prudil, tak jak se přišlo na něco, co ho naštvalo, bralo se to jako..bude sranda..když to a ono prudiči provedeme.
     Občas jsem se do toho taky zapojila, ale ne už opakovaně. Bylo mi pak blbý někoho dráždit a bavit se u toho, i když mě taky štval.
     Je fakt, že někdy dotyčnému něco docvaklo, ale spíš to vedlo ještě k větším konfliktům s nim..měl záminku.

139. 1096
     Barčo, role je postavení člověka v sociální skupině. Rolí může být i nepřirozený vůdce, vůdce bez autority.

140. 139 – ad 109, samozřejmě.

141. 117
     Tak s tím bych tady nepřežila. Tady je hlavní výroba a šlus. Když toho mám moc, tak zaučuju v pískování kohokoli, kdo je zrovna po ruce. Nebo ruční sekání přes den předrýhovávám diamantem, šéf pak v noci místo mě seká. Mými nástroji.
     Kdybych řešila lezení mi do kompetencí, rychle bych přišla o všechny. :-)

142. v práci nic nemám. ale znám dílny, kdy má každý svoje a hlídá si to. U nás to visí na zdi a jsou přesně vykreslené obrysy že to tam patří :-) a doma patřím k těm nepořádným. ale tak nějak přiměřeně. jsem pořádnější než děti a nepořádnější než manžel. Takže si představuju že můj pořádek je tak akorát :-)

143. Při myšlence “v projektu XY během těch let se vždycky ještě zdůraznila momentální emoční naladěnost”
     jsem si vzpomněla na 5 let starý článeček, vzniklý během obří akce projektu (výročí 10 let). A tento týden se slavilo 15 let a já tam přišla jen na jeden klidný večer posedět, kdežto před pěti lety jsem to byla já, kdo lítal jak hadr na holi celý týden do noci.
     https://liska.blokuje.cz/683739-byla-jsi-vybrana-protoze-vypadas-vtipne-php

     Dávám si to sem jen pro připomenutí, že v určité pozici je člověk splachovací a je to OK. Dnes v té pozici nejsem a splachovací taky nejsem a taky je to OK.
     Byť tato věta znamená, že projekt XY se bude konat už provždy jinde. Prostě je to tak OK. Kdyby byla možná společná dohoda, je to taky OK, ale oni nic, tak nic. Tak jinde.