Sen pracovní?

SEN 2.3.2013

Jedu na koni, pomalu. Nemám žádnou uzdu a ještě na klíně vezu kocoura. Hlídám, aby neutekl. Jedu po silnici a ještě mám na starosti autobus plný klientů, co jede těsně za mnou. Nevím, kam jedeme, kde budeme ubytovaní. To ví šéf; už tam byl. Na téhle louce, po které jedu do kopce, taky byl – cestou z hor si na ní ještě zalyžovali. Ale teď je tu tráva. Stmívá se, jedu na koni a objíždím na silnici tyčový věšák se šaty, co tu někdo nechal stát nebo ho odhodil cestou.

V jednu chvíli – už v cíli? – hledám v batohu přepravku na kočky, abych do ní dala kocoura. Ale zapomněla jsem ji. Dám ho do krabice na klobouky? Starám se, co udělat, ale nepanikařím.

Přijeli jsme do cíle, ubytováváme se. Kolega Michal a já máme pokoje na kraji, proti sobě. Zjistili jsme, že naše pokoje mají každý své vlastní příslušenství, kdežto jiné pokoje asi společné. Jsem ráda.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Sny a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

26 komentářů u „Sen pracovní?

  1. Sen se mi jeví spíš pracovně – i když v poslední době často říkám, že mám na obou frontách společnou nejasnost, nepravidelnost, bezbřehost a (zdánlivé) omezení možností jednat.

    Kůň
    – když jedu nějakým dopravním prostředkem ve snu, znamená to u mě způsob, jakým žiju – jestli „se vezu“ autobusem, co řídí někdo jiný kdovíkam a já odevzdaně jedu … nebo jestli sama řídím auto (párkrát se mi to zdálo, ačkoli ve skutečnosti nemám řidičák) a jak jízda probíhá … a tentokrát na koni, takže ten prostředek je živý! Živočišný. Řídím ho já, jedu já, opravdu jede, kam chci já, ačkoli ani nemá uzdu, možná ani sedlo, nevím. Jen sedím a on jede, kam potřebuju. Přitom rámec neznám, koncepci nevím, ale ve snu ji ví šéf, tak aspoň to když aspoň ve snu :-)

    Kocour
    – kočka ve snech u mne už opakovaně znamenala moje biologické já. Nebo nevím jaké, prostě takovou složku života tu ne přímo jen vegetativní, ale základní. Bazální potřeby. Někdy jsem chtěla kočku uhlídat, aby neutekla (v tomto snu taky, ale v klidu), někdy kočka chtěla dosáhnout na jídlo a nemohla. Tentokrát ji vezu na koni. Zajímavé, protože kůň mi připadá jako živočišná složka života taky, ale asi taková víc pohyblivá, směřující někam, kdežto u kočky jde o spánek-jídlo-sex-vyměšování-teplo, asi…

  2. Já bysem prosímpěkně akorát jednu přízemně hnidpošsky faktickou – uzda je spousta řemení a kování, co má na hlavě a v hubě specializovaný drezúrní kůň. To, co jezdec drží obyčejně v rukou, u jakéhokoli jezdeckého koně, jsou otěže. :-)

  3. Vidíš, koně ja ve snech vůbec neznám. Přitom jsou mi to sympatická zvířata a jiných mám ve snech docela dost. Kočky tam mám spíš jako zástupce dětství, hraní a hlazení (odmala jsme vždy min. jednu kočku doma měli, ale jakmile jsem odešla z domu, tak jsem ve velmi nekočičí společnosti, kočku nemají ani moji kamarádi a známí…). Co mám ve snech jediného negativního se zvířaty, jsou žáby. Zapomenuté v krabici, živořící na hraně života a smrti – měla jsem se o ně postarat, krmit je a vlastní vinou na ně úplně zapomněla. Stereotypní noční můra, jednou za několik měsíců. Přitom jsem za živé tvory přivázané a závislé na mě přehnaně zodpovědná, nenapadlo by mě nechat je den bez čerstvé vody – natož bez jídla, nebo zapomenout, že je mám. Dodnes nevím, co konkrétně zastupují.

  4. ru,
    specializovaný drezurní kůň to asi nebyl :-)) – prostě šel, kam jsem chtěla jít já, rovně.
    Takže otěže taky neměl. Dobře. Neměl žádný kožený ani jiný řemínky ani za co ho chytit, jen hřívu, ale já se nedržela ani hřívy, já držela kocoura stočenýho do klubka.
    jezděj kočky na koni?

  5. psice,
    á, před chvílí jsem si četla na tvém blogu a smála se.
    Koně taky moc nemívám ve snech. Žáby vůbec. Ty tvoje snové žáby mi připomínají moje snové kočky. Taky je mám na starosti.

  6. Kočky na koních jen spí. Někdy. Když spí ty koně. :-)

    Mně se zdá o koních často, speciálně o Meggi nejvíc, často i o nějakým jejím hříbátku. Ve snech na koních jezdím od malička. S otěžemi, většinou i se sedlem. Často mívám problém právě se sedláním, že furt nemůžu správně dotáhnout podbřišník a sedlo někam klouže.
    Taky se mi zdá o králících. Ty jsem taky mávala. Zdává se mi, že jsme je dlouho zpomněla nakrmit a napojit a že běžím ke kotcům a nacházím spoustu smrdících uhynulých a sem tam nějaké na pokraji smrti.
    Taky se mi někdy zdá o potkanech, často o hadech, kterých je plná podlaha nebo zem a nejde nikam dát nohu ani nikudy odsud utýct.

  7. Něco jsem psala pod předchozím článkem o práci, obecně …
    no a byla jsem otevřeně statečná a konfrontující přede všemi na poradě. Ještě jedna kolegyně podobného názoru též. Nezastal se nás nikdo. A šéf taky ne. Ticho po pěšině. I ten, co si nejvíc stěžuje stranou, byl zticha. Je to NÁŠ boj. O prostor. O konec vpádů do našeho prostoru, které jsou brány jako samozřejmost a po kterých, navzdory dohodě!, nezůstanou věci na svých místech. A to teda dost.
    Míra překročena. A tohle neslyšet a nestarat se o své zaměstnance, o své kolegy, ale dát přednost jednou za čas externistům, po kterých budu uklízet zbytky kafe v konvicích apod, to teda ne. Jiná věc je, že je mám ráda a jsou to mí kamarádi!! (A to nejsem teritoriální typ, vůbec ne, sedm let jim prostor přenechávám, resp.jsem v něm s nimi pravidelně na týden splynulá, jenže jakmile odejdu, oni se o něj nepostarají, jsou zvyklí, že to udělám já! cizí bordel…). Nechávat mi kancelář odemčenou přes noc a taky přes den, to teda nemám zájem. Různé elektronické věci v ní jsou psány na mne, na moje jméno, ne na jejich. Až někdo něco zašantročí nebo rozbije, tak co! Tak budu po opravnách lítat já a hmotná zodpovědnost je na mě. Haha. Jiní lidi ji nemaj, za všechny přehrávače apod. ji mám já.
    Něco neuklidit do původního stavu a nechat to být, ať si to „domácí“ udělá sám, to je dost neúcta. Aby na nás takhle jiní členové teamu srali, to teda ne, to žádná spolupráce neni.

    Si to tady napíšu, i když jindy o práci nepíšu.
    No a teď řekněte, kam na tom koni jedu :-))

  8. asi by jsi si měla najít samostatné bydlení. někde jinde. nebydlet tam. osamostatnit se teritoriálně, aby jsi to nebrala za svůj prostor. to mě napadlo jako první.

  9. Mluvím o práci, ne o bydlení. A v práci nemít svoje místo, to v žádném případě, tak já pracovat neumím a nebudu. Jiní mají taky svá místa a nikdo jim do nich tímto způsobem dvakrát ročně nezasahuje, jsme v tom jen dvě.

  10. ale ty asi v práci nebydlíš. možná jsme to pochopila špatně.
    Nikdo se tě nezastal. V čem jsi očekávala zastání? Kdo ti ubližuje a v čem aby se te někdo musel zastat? Co se ti děje špatného?

  11. to máš těžké Liško. dívám se na to zvenčí. skutečnost že se tě nikdo nezastal ve tvých teritoriálních nárocích je možná v tom, že ti tento nárok nepřiznávají. pro sebe ano, ale pro tebe ne. může to mít různé důvody.

    já mám kancelář uprostřed haly se 100 zaměstanci a nevadí mi to. Vedle jsou kanceláře asi po 15 lidech. Ta hala mi vyhovuje lépe. Nemylsím si že každý musí mít nárok na kancelář. Pokud si ho vydobyje tak samozřejmě jo. Pak tu kancelář má. Otázkou je, jaké máš karty v rukách aby sis tu kancelář vydobyla a obhájila. jaké tam máš postavení.

    fakt že se tě nikdo nezastali ukazuje, že na tvé straně je jen jeden člověk. ti ostatní ti tvůj nárok veřejně nepodpořili a šéf taky ne. bez karet v ruce se těžko hraje.

  12. 11 jo, viz 10.

    No „zastat se“ je blbý slovo, to jsem nevystihla. Prostě chci být slyšena. A ne že všechno zase znova a donekonečna pojede stejně, i když já říkám to a to: „nedodrželi jste dohodu, nechci to příště takhle a nevěřím, že to někdy bude lepší.“ Co je řešení? Nic moc asi nenastane, ale jen se podvolit, rezignovat a nechat si srát na hlavu, s tím je konec. Chci být slyšet a nejen to, chci taky, aby mi ostatní odpověděli, ne aby mlčeli a počkali, až se vyvztekám :-) a pak dál jeli svou. Protože jich se to moc netýká, oni po nikom špinavý hrnky neuklízej.
    A příští akce má být většího druhu – jenže to bude fungovat, jen když každý je ochoten jít do toho s plným nasazením, jako jsem to dřív dělala já. Příští týden budu vyžadovat vyjádření, jestli každý člen teamu je ochoten, jako jsem byla já před pěti lety na podpbné akci, pracovat od rána do večera a o víkendu v jedenáct v noci mýt záchody a vytírat podlahu, zatímco ostatní (návštěva) mají mejdan. Jestli nejsou ochotný, tak já nevěřím, že nějaká spolupráce bude fungovat a vezmu si volno. Protože by to padlo na mne a to už nemám nejmenší chuť.

  13. 12 ratko
    ano, ač tu nejsi, popsala jsi situaci výborně!
    Ale je ještě komplikovanější, má další háčky atd, ovšem ty už nebudu uvádět, no. Tak to je a už tím končím s výlevem, odpověď ad 12 je pro mě dostačující, díky :-))
    Kdyby u nás byli všichni takhle přímí, dalo by se lépe konat.

  14. ad práce:
    chystám se v úterý (pozítří) a ve čtvrtek k velkému jednání. Naštvanost se mi skutečně podařilo odložit, i když jsem byla nabitá energií a šrotovalo mi to v hlavě tak, že ten čtvrtek 7.3.jsem spala jen jednu hodinu! Usnula jsem až v půl šesté. A to je u mne velká výjimka, takové pohlcení situací se mi stane tak jednouza pět let. Se spánkem nemívám potíže, natož s usínáním. To už musí bejt.

    No a kolegyně to řekla první, že vztek se musí vybít a potom nebudeme jednat s emocemi a hrát hru, kterou ostatní s námi hrát nebudou (ještě ke všemu jsou to samí psychoterapeuti, takže si zatraceně dobře uvědomují, jak je dobré reagovat!). A mně se to najednou přihodilo: vztek je pryč, nálada na boj a rivalitu je pryč, zůstala z toho ale síla a víra v úspěch a vztyčená hlava. Budu mluvit klidně, jak jen to půjde, věcně, i bez ironie, bez výkřiků, zcela v klídku, řeknu, že jsem ochotná a vstřícná, ale tyto podmínky si nepřeju atd. A tím dám najevo, že jsem člověk, s kterým nikdo nebude vyjebávat; který m své meze a ta pracovní bezbřehost, co u nás vládne, že mi nevyhovuje a jsem nátlakem donucena aspoň k nějakému vymezení: pokud bude projekt probíhat stále v našich prostorách, jsem pro znepřístupnit naši kancelář. To vím, že asi neprojde, tak navrhnu jako velký ústupekz mé strany :) zamknout jen moji malou přilepenou kancelář. Je to jedna z mála místností, od které náhradní klíče nikde nevisí, mám je jen já. Ale to nikomu říkat nebudu :)

    Úplně asertivně – což znamená vlídně, vstřícně, věcně, s vyjádřením nesouhlasu a zároveň s ochotou k dohodě v teamu, ne k boji.

    Ještě si jdu počíst na netu o asertivitě. Ach!
    A vezmu si na to sako. Modré. Teprve teď mi došlo, proč chlapi nosí obleky. Protože s nimi nikdo nevyjebe; je to oblek k uctivému jednání. Vzájemně uctivému.

    V úterý bude můj velký den a ve čvrtek další.
    Já odvahu mám. Narozdíl od jiných členů teamu mi nedělá potíže přímo mluvit, ani jít do konfrontace (čemuž zamezím asertivním chováním) ani něco starého ukončit nebo změnit zaběhané neuctivé pořádky.

    Cha!!

  15. Kocour byl ve snu na koni a je zas i na blogu – závěr jeho deníčku jsem sem přidala s datem publikování 5.3.

    Jó, co asi dělá.

  16. 16. Možná nedočkavě vyhlíží jaro a sluníčko, jako my ostatní.

  17. Ále – píšu a lepím si tak do notýsku texty a obrázky o svém odhodlání… zcela otevřeně rozjedu téma na dvě hodiny s kolegy v úterý, potom včera ve čtvrtek v rámci celodenních porad byl na téma vymezený čas nakonec před večeří; ukázalo se, že najednou, co někteří tvrdili, že musí být dvakrát ročně na nás sesláno jako invazivní „dárek“, je odhlasováno, že to bude max. jednou ročně nebo nic. Takže to vypadá, že mně bylo vyhověno. JENŽE:

    mně bylo řečeno, že mám víc být o patro níž, ne ve svém obvyklém teritoriu. Tím mě do velké míry odstavili od té věci, okolo které byla nepohoda. Ale co tam budu dělat, stejně nevím, protože činnosti mají rozděleny jiní nově a moje dvě činnosti s klienty jsou teď zrušeny, takže sice zdánlivě jsem „vyhrála“, ale ve skutečnosti je se mnou opět vyjebáno, jenže z jiné nečekané strany. Ehm.
    Takže buď se s někým iniciativně spojím a vymyslím něco novýho, anebo nevím. Napřed oslovím sama šéfa a zeptám se ho, že teda jeden z mých půlúvazků nyní je nenaplněn, naopak náplň je umenšena, je mi v ní bráněno nebo tak něco. – Dobrý je, že necítím vůbec žádnou trému tohle říct komukoli. Odvaha, odhodlání, asertivita mi zůstala, zvětšila se, sebeúcta a sebevědomí se mi zdá taky zvětšilo. Vydobydu si něco, nebo před teamem přednesu stížnost. Uvidím. Rozhodně to vypadá, že jsem zahájila pozici velmi neohroženého odhodlance a reptače, ve které jsem nucena pokračovat. Dobrou pozici na to nemám, ale na to kašlu; lepší se ozvat a něco dostat, než se neozvat a bloumat ve frustraci.

  18. Takže ti externisti meli příjít jen 2x ročně? Hmmm, cítíš že se tě snaží uklidit aby jsi moc nerušila ostatní. Na co máš vlastně nárok? Pokud máš na něco nárok tak si to vem. Moc otmu celému nerozumím. Z těch pár řádků vypadáš jako narušitelka.

  19. je taky možné že u vás panují pravidla trhu. Teda klasická tržní konkurence. Jaký podíl si kdo utrhne takový má, a je třeba hledat na trhu svoje místo, tu škvíru kde se uchytnu a můžu realizovat se svým zbožím.

  20. 22 ru
    to je vono. A někdy váhám, jestli si ta partička uvědomuje, že se víc uzavřela než dřív, nebo jestli to neviděj. Neplechu to dělá tak jako tak. Dělalo vždycky, ale míň. A hlavní „dotčené“ jsme tím dvě. Doufám, že ostatní to dobře pochopili a ne že si myslí, že přeháníme. Vysvětlily jsme to dost podrobně. Nojo, být šéf není snadné a mít šéfa, ze kterého nemá člověk silný pocit, že „se stará“ o zaměstnance (a zároveň je prima a je to náš kamarád…), to taky není snadné. My to zvládnem:)

    20 ratko
    já se cítím hodně dotlačená do role vymezující se narušitelky -oni jsou narušitelé pro mě a nemělo k tomu dojít. A můj názor je, že když už k tomu dojde, tak zaměstnanec má přednost. Jenže to bylo asi naivní, protože „oni“ říkají „My jsme tady 15 let, jsme tu jako doma.“ Nechtěla jsem, aby bylo nějaké „oni“ a „my dvě zneužité“, to je právě průšvih, že se to takhle vyvinulo; podle mě to musíme společně přeformátovat,vymezit jinak, přeformulovat tenhle postoj.

    Zatím jsem dobrá. Jen tak dál. Musím se hezky podpořit. Činila jsem tak ve svém novém notýsku. Asi ho zas nafotím.
    Teď jsem se vrátila z víkendového výcviku v psychoterapii a cítím se dost jistě. Hlavně jsem otevřenej člověk, který se nebojí mluvit i o (svých) nepříjemných věcech. A to je snad předpoklad, že si na mě nikdo nepřijde, hohó.

  21. My se musíme domluvit na to léto s vodou. Kdy bude jaké volno, počasí, čím a kam vyrazíme…
    Doma už jsem to nahlásila. Že část dovolené hodlám věnovat tomuhle. :-)

  22. Jupíííííí.
    Můj Hrdina je teď v Sibérii, přijede za týden, bude pracovně velmi zaneprázdněn a plánování s ním není vůbec rychlá ani splavná věc. Je to jediná nesplavná věc. Ale co nejrychleji to na něj vyvalím jako divoká voda, abych se dověděla, jestli nááááhodou v létě něco neplánuje, co by mohlo kolidovat se splavností našeho ženského vodního setkání.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.