SNY 24.6.-8.10.2022
Sen 24.6.2022
Sen o Dostavníku. (To je divadlo, pro které psal za normalizace můj táta divadelní komedie, je to parta kamarádů mých rodičů, mezi kterými jsem trávila své předškolní dětství.) Fotky, kulisy a klobouk pro kovboje, popotahovací krempa. (Tak jsem si zapsala sen do diáře, nic už si z něj nepamatuju. Spadá do doby na začátku léčby, kdy jsem ještě měla bolesti nervu v třísle jak prase 24 hodin denně. Ozařování začalo 20.6. a končilo 8.8.2022.)
Sen 7.7.2022
Pepovi nejede auto. Klouzání dolů.
Kamarádka Losos umřela. Na srdce asi.
(Zhruba od tohoto dne už mě nerv v třísle přestává pomalu bolet, nebudí mě bolest ze spaní, můžu spát, můžu se soustředit. Právě včas, protože teď, dva týdny po začátku ozařování začínají nastupovat jeho vedlejší účinky.)
Sen 19.7.2022
Jsme dva v lese, kde jsme chlastali. Jde s námi ještě jeden do trojice. Asi Martin.
Babička v botníku. Shozený; je mi do pláče. Lahev vodky. Prý ji otevřeme kladivem. Řekla jsem, ať to otevřou opatrně… vzala (já?) harmoniku a hodila ji přes rameno na zem. Mám kázání. Pohyblivé černobílé fotografie.
Vlasy ve vaně mi padají. Telefon spadl do vody a rozpadl se. Za oknem Petra a Pafča.
Sen 20.7.2022
On na mě asi nemá čas. Jsem naštvaná.
Čepička, naštěstí. To byl on tehdy, jak přišli, že chtějí podepsat němčinu.
(Tyhle stručné záznamy snů naškrábané do diáře jsou mi málo srozumitelné a nic z toho si nepamatuju.)
Sen 31.8.2022
Jedu. Kuba. Honička. Branky zahradní.
Sen 23.9.2022
Mám menstruaci. (Načež ten den po snu jsem šla na kontrolu, kde potvrdili, že menstruovat už nebudu.)
Sen 24.9.2022
S tchýní. (Ta zemřela v prosinci a to mě docela zasáhlo.)
Sen 26.9.2022
Chodím…
Sen 27.9.2022
Černý proud.
Sen 29.9.2022
Něco jsem slepila lepidlem, ale omylem jsem použila nerozlepitelné lepidlo.
Sen 8.10.2022
Je u mě doma v pokoji na návštěvě Lenka1 (normálně jsme společně spíš v obýváku a kuchyni, v mém pokoji někdy přespává, já v tom případě v obýváku, ale v mém pokoji nic spolu neděláme). Koukáme do notebooku a ještě do něčeho digitálního, chci notebook nabít, ona s ním uhnula, takže do něj nemůžu zapíchnout šňůru, říká něco jako:
„Až budeš vědět, kam se to přesně zapojuje, tak ti ho dám.“
Co blbne, já samozřejmě vím, kam se šňůra zapojuje, vždyť je to můj notebook!
Na obrazovce vidíme nějaké náhrdelníky z korálků, které ona kdysi dělávala, to je pěkné, mohly bychom si nějaký vzít na krk – spíš než obrazovka je to teď fotoalbum se stránkami, kde visí v celofánovém obalu skutečný náhrdelník, ne jen jeho fotka.
„Ještě jsem chtěla vyluxovat,“ říkám nahlas, na co myslím, a nedokončuju větu. Dokončení by totiž znělo:
„Než přijede večer Lenka2.“
Pokud možno totiž nechci Lence1 říct, že večer přijde Lenka2 z nějakého kurzu a bude tu přespávat. (To je pravda, to dnes tak bude v realitě; a Lenky se znají, jsme spolužačky z gymplu a vídáme se celá ta léta – s Lenkou1 jsem seděla a s Lenkou2 jsme vedly oddíl, ta seděla na gymplu hned za mnou. Ostatně důvodem, že se jim říká Lenka1 a Lenka2 je, že měly stejné jméno i příjmení, takže první den školy byly odlišeny čísly : -)
Proč jí nechci říct, že přijde Lenka2? Protože by mohla říct: „Tak já bych tady mohla taky přespat, abychom se viděly.“ Jenže já mám dojem, že by to na mě bylo už moc, moc zařizování, musela bych vytahat dvě peřiny, dvoje povlečení, vymyslet, kde kdo z nich teda bude spát a taky, co bude k snídani… A připadá mi, že na to teď nemám nebo spíš jsem líná a nechce se mi nic zařizovat, o nic se starat. (Přitom by to nic moc nebylo… aha, asi by to znamenalo, že musí někdo z nich nebo obě spát v mém pokoji, a to nechci, protože nemám v plánu ho nějak zvlášť uklízet, nechce se mi.)
Sen pokračuje jinde a jinak. Mám menstruaci (realita je, že 23.9. lékařka potvrdila, že po proběhlém ozařování menstruovat už nebudu). Sedím na gauči s dobrým kamarádem (není to konkrétní skutečný člověk), je to někde v restauraci nebo na akci s dalšími lidmi. Jdu na záchod. Na gauči je malý flek od krve, takže mi asi protekly džíny. Potom sedíme u stolu, kamarád vpravo ode mne, naproti mně jeho partnerka. Kvůli ní, kvůli tomu, že je zadaný, bude kontakt nás dvou omezený:
„Takže spolu můžeme mluvit jenom ve vlaku,“ konstatujeme.
Na to já dělám legraci:
„Já mám takovej malej dřevěnej.“
A ukazuju rukou velikost dřevěného vláčku, asi deset centimetrů.
Konečně jdu na to, jdu ošmirglovat formu, kterou jsem udělala. (To je realita: včera jsem koupila šmirgl papír, protože několikametrový kus, který mám stočený někde doma, jsem prostě nenašla. Formu jsem udělala z polystyrénu a zakytovala ji, protože jinak se to drolí a nemělo by to hladký tvar. Ten vytvořím právě ošmirglováním a pak možná ještě bude potřeba to natřít. Takže do toho šmirglování se chci už dát.)
Ajé, při šmirglování se to hrozně drolí, celé kusy polystyrenu odpadávají, bude to moc malé nebo to vůbec nepůjde zachránit.
SOUVISEJÍCÍ:
Pád a další ženské komplikace
Tento způsob hubnutí…
Šťastná to žena, jež hadice nemá!
Kdo jsem bez prášku? Život vlkodlaka.
Chvíli se cítit normálně!
Závany z vany
Čelní útok
Krvinka ke krvince
Plnohodnotný občan s plnohodnotnou vagínou?
.
Mně připadá trochu sexuální ten poslední sen – ten malej dřevěnej vláček. K tomu mě napadá penis. Protože asociace:
1) Vláček jede do tunelu :- )
2) dřevěný – v angličtině Woody je přezdívka kluka, kterému hodně stojí.
A dřívější sen o lepidle a nerozlepitelném lepidle mi připadá jako reakce na nečekanou zprávu lékažky z 23.9., že pochva se po ozařování zmenší a že se může slepit. Néé, já ji nechci mít slepenou! : ) Viz předminulý článek.
V těch snech se opakuje motiv jako padání, odplouvání, rozbíjení něčeho, rozpadnutí. To jindy ve snech neznám, připadá mi, že to souvisí asi s tím, co se děje v těle a co já nevím, nevidím, neznám, ale ten organismus to nějak prožívá, i když to já smyslově nepozoruju.
To jsou teda divoké sny, zvlášť ta babíčka v botníku zní skoro až hororově. No a vidíš, to se prý lidem v krizi zdají krásné sny, prý je to obrana psychiky, aby to nebylo všechno jen negativní. Četla jsem to ve vzpomínkách přeživších vězňů z koncentráku.
Celkově je to spíš pochmurné, ale dvě Lenky mě pobavily. Na to, aby měli v jedné třídě dva lidi nejen stejné křestní jméno, ale i stejné příjmení, už se musí sejít pořádná porce náhody :-)
dnes se m zdál hrůzostrašný sen a přesně si ho pamatuji. Maminka už byla na tom špatně, tak jsem ji vozila odněkud někam a chodila se na ní dívat a do toho byla těhotná moje nejmladší snacha (ve skutečnosti jen chodí se synem) a byla celá vystrašená, utěšovala jsem jí a najednou se otevřou dveře a vejdou mojí příbuzní od maminky, teta, sestřenice, druhá teta, další dvě sestřenice, bratranec a prý, už jsme tady však jsme se ti ozvali že přijedeme a já doma neměla vůbec nic. a tak jsem vyskočila že půjdu na nákup a le bydlela jsem v cizím městě a tak jsem musels nejdřív vyjet autem a nešlo to z příkopu nahoru a v peněžence jsem měla jen koruny a jen pár, ale musela jsem platit v eurech a vzpomněla jsem si že mám kartu… tak jsem si začala vzpomínat na číslo účtu (to mi připomenulo film počátek) a vzpomněla jsem si :-)) jto jsem se vzbudila.
Psice,
jo, vyvažuje se to.Mně se teda kdysi v krizi nezdálo napřed nic a potom hnusy. Taky záleží, jestli do toho vstupuje medikace a jak. Pak ve dne to jde a v noci se sice dá spát, ale zdají se hrůzy. Nebo se to nějak ještě jinak promění. Třeba úzkosti přestanou být v noci, dá se spát, ale začnou se cpát do dne a požadovat, aby s tím člověk něco dělal. Anebo denní hrůzu vybalancovává pěkný sen.
Marie Veroniko,
dokonce tři měly stejné příjmení, dvě z toho byly Lenky a jedna Petra. A právě s těmi třemi jsem nejvíc kamarádila. Dneska už se ani jedna z nich nejmenuje Novotná.
ratko,
mně k tomu tvému snu naskočila věta „Už je to tady!“
Napřed taková obava, něco, co časem hrozí, já si říkám: Ne,ještě ne, ještě ať je to v pohodě dlooouho, ať jsou všichni kolem mě zdraví… ať se nemusím o to starat!
A do toho v tom snu jako by vtrhlo „Už je to tady,“ něco je s maminkou. A „už je to tady, vtrhlo sem něco,“ horda příbuzných. A „už je to tady,“ vtrhlo sem těhotenství. A jako v realitě, to vtrhnutí vždycky znamená, že musím něco začít zařizovat, něco oběhnout, postarat se, nakoupit… A to předtím, než to vtrhne právě vůbec nechci dělat, chci klid.
v reálu to dopadlo tak, že jsem se hrozně zhádala s mužem, protože jsem byla hyperaktivní při vyřizování nových vchodových dveří a posuvných dveří v bytě, kde bydlí syn. Muž do toho remcal, kdo to rozbil, syn bránil děti že to ony ne, že to on sám, si byl nešikovný. Já do toho měřila futra a okřikla manžela že nemáme čas ať neřeší blbosti a už se hádáme druhý den kdo smí co říct. Já vyskakuji jak čertík z krabičky a manžel je uražený že ho okřikuji před synem.
Takže ono přece jenom něco. Asi jsem cítila tu napjatou atmosféru, která se vybila hádkou ale tak nějak to furt trvá… jsem jak dva kohouti na smetišti co do sebe skáčou a žádný nechce uhnout.
Vše nejlepší k včerejšímu svátku. :)
Díky za přání!
A zrovna bylo krásně, v to pondělí.
Teď už je zas pošmourno. Půjdu si ven jen pro jídlo do sámošky. Původně jsem chtěla jít někam pro skicák, ale radši jsem ho jen přes internet rezervovala a dojdu si pro něj (do Platejza) jindy.
Namaluju si dneska akvarelové nebe jen podle fotky, jako v září, to bylo hnusně Teď v říjnu to bylo lepší a šlo malovat i venku.
Liško, ahoj! Sny se mi zdají jen výjimečně. Když jsem ve velkým stresu nebo se mi přihodí něco móc povznášejícího. Jako nedávno, safra já to budu muset snad zaznamenat nechci na to zapomenout….ten sen i na to setkání :). Buď zdráva a piš piš piš.