Demonstrace nebo individuální vyjádření názoru na (ne)pravém místě?

CREATOR: gd-jpeg v1.0 (using IJG JPEG v62), quality = 90

Příklad z Břevnova. Radimova ulice.

Mně osobně je takový způsob nesouhlasu milejší než být osamocena v davu a tím dávat najevo svůj názor, resp. rámcově své přesvědčení, protože konkrétních názorů je asi tolik, co konkrétních lidí. Když se vcelku shodnou a jdou fyzicky demonstrovat, je to skvělé. Ale já se v davu cítím sama. Sama se necítím sama, ale v davu jo. Nemám v davu pocit sounáležitosti. Ten můžu mít jen v menší společnosti.

Účinek je jiná věc, jiné kritérium. Jestli ta demonstrace k něčemu je, jestli vede ke změně. I kdyby přímo nevedla a nic jiného z ní nevyplývalo než shromáždění samo pro sebe, myslím, že to smysl má. Pro celek navenek. Dovnitř jen pro toho, kdo se v tom davu cítí dobře.

Možností je více.

.

Břevnovský den

JAROSLIBNÝ

27-02-2017brev3

Bylo hezky – na to, že je pondělí – a jaro ve vzduchu a mě to aktivizovalo. Nejen že jsem si vzala žlutý kabátek (jako narcisky a orseje) a jedovatě fialovo-růžovou šálu (jako hyacinty) a fialové kalhoty (jako ostružiny – aha, ty nejsou jarní…), dostala jsem chuť něco udělat. Vyrobila jsem tedy v práci novou nástěnku na fotky z roku 2017, tři první na ni vytiskla a přilepila. Další budu přidávat během roku. A najednou mi to bylo málo!

A vyšla z toho partyzánská výstava. Guerilla exhibition. Jakž takž ji vidíte na prvním obrázku. Z toho místa, kde je to foceno, jsem vyfotila kytky, křeslo, okno, oblohu… a ty fotky hned vytiskla a přilepila na zeď. Je to výstava dnešního dne. Zítra bude možná brambořík vypadat už jinak (kór když ho nezaleju, protože o kytky se tu v patře starám já) a pak se výstava změní ve hru Hledej deset rozdílů. Těch fotek je deset.

Ještě jsem si pohrávala s chutí vyfotit celou tu výstavu – což jsem učinila, jak vidno výše – a její fotku přidat na zeď přímo do ní. Ale počkám. Možná zítra. Možná ne. Možná se to vyvine úplně jinak a budu dávat přes fotky nové fotky téhož. Nebo možná mi to zítra kolegyně strhá; umělecky či fyzicky.

A radost mi udělala i paní vedoucí břevnovské pobočky Městské knihovny. Já jí napsala, jaká témata besed jsme na letošní jaro vymysleli, a ona mi volala zpátky a domluvily jsme, že by tři besedy bylo nejlepší uspořádat už v březnu a dubnu. Ta paní je mi moc sympatická. A dělá mi radost, že se tím naše organizace víc prováže s místní komunitou a to je také kouskem můj job. Loni jsme s tím začali.

27-02-2017bre1

Ty dvě červené stříšky na obrázku patří ke knihovně. Bělohorská 56. Foceno ze stanice tramvaje Marjánka. A ta stříška nejvíc vlevo myslím patří k oční optice, Bělohorská 58. A ti mi dnes poslali zprávu, že moje brýle jsou opraveny a připraveny k vyzvednutí. A já si je tam vyzvedla. A šla na tramvajovou zastávku. A tu mi padlo do oka květinářství na protější straně, které je tu už léta letoucí. Kvetoucí. Vedle zverimexu. Číslo 31.

27-02-2017brev2

Květinářství jsou na Bělohorské i výše proti proudu, ale mě to napadlo teď: Koupím si africkou fialku! Dlouho jsem ji neměla. A krom toho jsem nedávno někde četla, že je radno ji použít jako květinu přání či úspěšného završení, úspěchu. Pomalu zalévat a čekat, až úspěšně vykvete. Šup sem s ní. Jdu tam. A vida, mají petrklíče, to se taky hodí, mohla bych koupit mámě petrklíč. Jentak. V minulých třech dnech jsem sice trávila večery spíš ve svém pokoji, bez ní, potřebovala jsem mít dojem, že jsem sama a nikdo na mě nemluví a nikdo nekonverzuje s televizní obrazovkou, ale dneska mám radostný pocit všeobjímající naděje, že jaro, radost a lidumilství klepou na dveře. A to chce vyjádřit petrklíčem.

“Dobrý den, máte prosím vás africkou fialku?”

“No, ony zrovna odkvetly…”

Jsou tu asi čtyři zelené růžice, sametové, zdravě vypadající.

“A to nevadííí! Já ji nepotřebuju jako dárek, takže…”

“Já vám ji dám se slevou, za poloviční cenu! – A nechcete dvě?”

“Takjó, já dám tu druhou mámě. Chtěla jsem jí koupit petrklíč, kvetoucí…”

A dostane fialkové listí. A je to.

Zabaleno, převezeno, pivo dokoupeno a je to.

Fialka, co není v květu, je o hodně dobrodružnější! Zvlášť jestli má její vzkvět symbolizovat a přitáhnout vzkvět čehokoli. Vzkvět mě. A můžeme s mámou soutěžit, která vykvete dřív. Jo!

A zítra jdu ke kamarádům, co jsem dlouho neviděla, pozítří jdu s kolegou na oběd, ve čtvrtek zatím nevím a v pátek bude u mě mejdan! O víkendu čertví a v pondělí přijede další kamarádka, to bude překvápko! Už třetí týden to takhle krásně jede.

Díky, předjáro!

27-02-2017-comi1

27-02-2017-comi2

.

Nový metro mě otravuje od prvního dne

MAGISTRÁT JE VŮL!

17 002-500

Stavěli nové stanice metra, aby odlehčili dopravě na kulaťáku na Dejvický? A to se snad povedlo? Nebo aby na téhle bývalé rušné konečné zlikvidovali obchody? Nebo aby Pavel Bém, co to asi odsouhlasil, mohl jezdit metrem za mámou? Nebo aby bylo snazší spojení po Praze 6? To se teda v mém případě fakt nepovedlo.

Do dneška jsem se mohla dostat do Horo jedině z kulaťáku. Z konečné metra A Dejvická. Zní to sice poněkud deterministicky a monotónně, ale bylo dost fajn a logické přijít na jeden nástupní ostrůvek a počkat si tam na jeden ze tří (příměstských) autobusů domů.

Teď mám utrum. Komplikace: Cestou domů si musím předem vybrat, jestli pojedu z Dejvické jako obvykle, jenže JEN jedním autobusem, anebo se nějak (jak?) dopravím na Bořislavku a budu si vybírat ze dvou autobusů. Z nichž jedním nikdy nejezdívám, protože je narvanej. Balancovat nastojáka v serpentinách, když máte těžkou tašku s nákupem nebo dokonce podpatky a držíte se rukou propletenou davem a nataženou kdesi, kam nedohlédnete, to není nic příjemnýho.

V opačném směru z příbytku do města, pokud bych pokračovala VŽDY metrem áčkem, mohlo by mi být jedno, jestli na něj nasednu na Dejvické jako obvykle, nebo o kousek dřív na stanici Bořislavka, kde se serpentinovitá Horoměřická vlévá do Evropské. Jenže mně to není jedno! Já jezdím do práce denně a metrem tam prostě nedojedu. A to prosím pojíždím v podstatě jen po Praze 6 a nejkratší cestou pěšky nebo autem to mám z domova do práce 9 a půl kilometru. Pravda – přes kopec nebo dva. Proto nemůžu moc používat tramvaje, byla by to velká oklika. Používala jsem dva autobusy. Jeden z Horo do Dejvic a druhej z Dejvic do Břevnova.

Teď po mně chtějí, abych použila autobusy tři nebo 1) bus 2) metro k hnusný nemocnici do Motola (proč až tam?) 3) bus. Nasrat. Budu si dál jezdit jediným autobusem přes Dejvickou. Asi se z něj stane autobus narvanej, protože nás bude víc. Znamená to, že mi ráno NESMÍ ujet, protože těmi druhými dvěma autobusy na Bořislavku fuck off. A znamená to, že vracaja sa dom musím přesně vědět, kdy mi jede. Jak v poslední vesnici. Jako kdyby nešlo o jednu z nejlukrativnějších lokalit Prahy, Prahu 6 a okolí.

7 033-500

Co konkrétně jsem drobného po cestě zažila prvního všedního dne s novým metrem? Že mi o pár minut posunuli odjezdy autobusů, to mi nevadí, zvyknu si na nové jízdní řády, rychle si ty ranní zapamatuju. Dnešní ráno bylo netypické – vcucla jsem se do auta k Sousedovi, který jel na Hůrku, na sídliště za Motolem, řekněme. Žádná sídliště neznám, ale vím, že z tohohle mi jede autobus do Břevnova, do práce. Už jsem tudy párkrát jela. Je to kousek. No a dnes na zastávce vidím, že ten autobus tu stále jezdí, jenže končí na křižovatce Vypich a nejede ani tu jednu stanici, co zbývá do Břevnova. No dobrá, takže přestup navíc u nemocnice Motol tak jako tak – jako kdybych jela z tý zasraný nový stanice Bořislavka metrem až do Motola a pak busem. Mimochodem tím autem to nebylo časově kratší.

Tak mi řekněte – proč některý autobusy končej na Vypichu, proč se jich tam tolik kříží, když tam není žádná nová stanice metra? Přitom by tam na ni bylo tolik prostoru! Proč je metro kus níž v úzký smrdutý a věčně ucpaný silnici u motolský nemocnice nebo pak na druhý straně někde na Petřinách (ani nevím, u který tramvajový zastávky to tam udělali)? Proč Vypich nechali jako autobusovou křižovatku a přestup na tramvaj, a neudělali stanici metra tam? Se zbláznili?

To mě teda zajímá!

9 001-500

A co se stalo večer cestou domů? Jela jsem z centra města, byl krásnej večer, neměla jsem jízdní řád, tak jsem si řekla: Nebudu riskovat obvyklou Dejvickou, když tam jede jen jeden autobus, zkusím radši tu novou stanici metra Bořislavka, tam mi pojedou autobusy dva, je to větší šance, že nebudu dlouho čekat.

Už během dne chodily zvěsti, že autobusy na letiště – ty, co vždycky jezdily z Dejvické a hned u nich byly stánky s občerstvením – jezdí teď výhradně od nové stanice metra Nádraží Veleslavín, kde je úplný hovno a navíc tam je pořádný schodiště nahoru pro pěší a žádný jezdící eskalátory, takže tam bylo hned první den angažováno několik portýrů, aby lidem vynášeli zavazadla do schodů. Výtah tam je, copak o to – přece je to moderní bezbariérová stanice s wifinou, že – jenže vykydne pasažéry kdovíkde jinde, než potřebují. Nebo si šlapejte schody s kufrem, mongolové!

Tam já nejela, já jela na Bořislavku. A schodiště tam bylo řádné. Trojité! Ne s jedním odpočívadlem, ale hned se dvěma; pořádně dlouhé a strmé trojité schodiště. Takové jsem na stanicích metra ještě neviděla. Asi je to první vlaštovka. Copak výtah, ten tam také měli, ale cestující na peróně metra na něj stáli frontu. Na to nemám čas, když honím autobus. Z toho trojitého schodiště prý včera smetali dlouho sníh. Výstup z metra totiž nemá stříšku :-) To jsem taky ještě neviděla. Člověk se furt učí.

Vylezla jsem nahoru, přešla divnej přechod a šup do fronty. Autobus jede až za 15 minut, jenže je to ten narvanej, takže je dobrý stát ve frontě už 10 minut předem, jinak si nesednete. Hned jsem se nasrala. Musím stát takovou dobu ve tmě a čumět na záda chlapovi přede mnou, kolem nikde nic, jen vlevo přes (úzkou) silnici hnusná moderní budova pojišťovny. Vysoká jako hradba. Děs. Nikde prostor, nikde nic, nikde obchod! Přijdu dřív a nemůžu počkat na autobus NIKDE jinde! Nemám volnej prostor k dejchání jako na Dejvický, nemám nic, nemůžu jít do obchodu, do hospody, na procházku, nikam! Je tam hovno! Jen fronta nasranejch lidí v úzký ulici.

To se posrali – udělat konečnou přestupní zastávku, kde je lautr hovno. – V podchodu metra na Dejvický je řeznictví a je otevřený až do půl osmý do večera! V tomtéž podchodu jsou TŘI pekárny! Knihkupectví. Stánky. Kytky. Na povrchu jsou obchody, pohotovostní nonstop lékárna, banka, bankomaty, … nemluvím o pracovních oděvech, zásilkovně, švadlence, ČVUT a Generálním štábu armády ČR s permanentníma výstavníma panelama venku.

To se posrali udělat zastávku pro všechny cizince, co mířej na letiště, na jiné nové zastávce metra, kde je ještě větší PRD! To si hezky hošánkové pojmenujte po Pavlu Bémovi a jiných  expertech, co to celý vyšpekulovali!

Já jsem prodlouženou jízdu zkusila první den a od zítřka to ignoruju! Mě na nových stanicích áčka neuvidíte. Nebudu jezdit komplikovanějc, než můžu! Vyližte si.

.

*   *   *

Dodávám, že pražské dopravní podniky jsem vždycky měla ráda  a obdivovala jsem jejich operativnost při nenadálých situacích, například při povodních v roce 2002. To byla skvělá práce! Proti tomu veřejnoprávní média byla k ničemu, hlavně televize.

Co se tam změnilo, kdo má tu drzost s tímhle předstoupit před občany? Čím to obhajuje? Já se ráda nechám přesvědčit, že je to správně právě takhle, že je to důležité, úsporné a užitečné pro občany, když mi to někdo vysvětlí.

Zatím je mi to jen pro zlost.

.

 

Cvičila jsem předloni a předvčírem

A pak už jsem hudlala na malé vernisáži u nás v práci.

012_500

cello_stred-500

039_500

(Foto neobsazeného cella: já; Foto obsazeného cella: šéf.)

Mám nedostatek pohybu. Sportovat pro sportování mi bylo vždy proti liščí srsti, mimo liščí chápání. Běhat po lese v rámci hry s dětmi – to ano, někam jet na běžkách nebo na kanoi – ano. Běžet z čiré radosti s batohem dolů z krásných hor – ano. Ale cvičit někde v úchylných úborech – ne, běhat 15 minut dokola na čas na povel někoho cizího – to ne. Jít běhat nebo chodit jen proto, abych běhala nebo chodila – to mě nebaví.

Několik let bez pohybu už se projevuje – tloustnu a hůř se ohýbám. A já na to přišla! Budu cvičit tím, že budu cvičit na cello! Sedí se u toho rovně, zapojují se břišní svaly, patrně i lopatky, určitě paže a nejvíc prsty. Jako dítě a teenager jsem měla velkou sílu a muselo to být z hraní na cello, z čeho jiného. Hlavně v prstech jsem měla sílu. Když jsem sevřela ruku v pěst, ani dospělí kluci mi ji neotevřeli. Ve škole jsem trhnutím otevírala zamčené dveře – přece nebude celou přestávku naše třída postávat na chodbě, než se zvoněním přijde učitel a odemkne… Špunty od piva jsem překládala napůlku.

Že mi hudba dělá silné ruce, jsem viděla. Ale že by mohla i protáhnout záda a okolní svaly, lehce a nenásilně, to mě nenapadlo. A není to cvičení pro cvičení. Je to cvičení pro cvičení na cello. Má to výstup – větší jistotu při hraní na nástroj, větší repertoár – a ještě je to celé kulturní počin. A hlavně – je to činnost, během které může přicházet radost, asi jako při pletení, kreslení, vyrábění …

Tak aspoň trochu pohybu získám. Vsedě.

Když jsem cello nesla do práce, bylo docela těžký. Připadalo mi o hodně težší, než když jsem s ním nejméně jednou týdně jezdívala do hudebky a zpátky. A taky jsem si s ním teď připadala děsně nápadná na ulici, na stanici, v autobuse. Dřív ne, bylo to pro mě běžné. Nojo, tehdy bylo pro mě běžné myslet si, že jsem nenápadná. Cha.

Ještě dodám, že jako dítě jsem neměla trému při hraní asi do třinácti let. Pak se stala ta věc s triem a taky mi byl hrozně protivný dirigent v dětském orchestru. Od té doby jsem vystoupila veřejně až ve dvaatřiceti letech, krátce, jako doprovod trpělivého profesionálního cellisty ze sousedství. Také u nás na vernisáži. Bez trémy. Pak předloni jsme improvizovali ve trojici s kolegy, ne veřejně; nikdy předtím jsem neimprovizovala. A nevím, jestli ještě někdy budu. A teď poprvé jsem zas hrála sama poloveřejně. Tak dobrý. Ale suverénní ne. Trému nemám, ale když cvičím sama nebo hraju pro milence soukromý koncert, je to lepší, hraju čistě a jistě. Zvlášť v podroušeném stavu. Před lidmi to ještě není ono, přece jen mi to připadá jako větší expozice než ukázat někomu obrázek, co jsem nakreslila.

Uvidíme dál. Hlavně nesportovat.