O umění a o Bohu

JAKÉHO BYCH CHTĚLA.

Našla jsem ho na videu!

Mně se s Bohem těžko mluví, moc mi to nejde a hlavně si na to skoro nikdy nevzpomenu. Že bych to mohla zkusit. Říkám si: Jaké to asi je, když někdo cítí boží přítomnost? Jak cítí, že ho Bůh provází? Pořád. Závidím mu. Cítí se, že nikdy není sám. Prý. Prý to tak je. Já jsem sama často, ale necítím se sama nebo osamělá, jsem na to zvyklá. Už. A být s lidmi jsem také zvyklá, to je nejlepší věc. Takže asi bude od Boha :) Od Boha, který nevypadá nijak. Nevypadá jako fousáč na obláčku, nevypadá jako boží oko ani jako duch; Duch Svatý je jen jedna jeho forma a původně byl ženského rodu. Vlastně JE ženského rodu. Ve Starém Zákoně. Jenže my to máme přeloženo do češtiny v mužském rodě, protože duch u nás ani ženský protějšek nemá, leda duchnu nebo duši, a to znamená něco jiného. Asi jako had a hadice, kýl a kýla. To jsem odbočila.

Bohu se asi nedá vidět do tváře, koneckonců se o tom praví – proto se kryl v hořícím keři. Našla jsem video, co mi připomíná Boha. Možná mi připomíná spíš mého tátu. Vždyť také nedospělá představa Boha taková bývá, než člověk pracně dokáže tu projekci překročit.

Co ukazuje božské video:
Bůh Otec stojí v pravé části obrazu a je z něj vidět jen kostkovaná košile a ruce. Do tváře mu vidět není.

Druhý dojem:
Ten Bůh mluví, něco vysvětluje napůl pro sebe a já mu nerozumím (pusťte si k videu zvuk). To dobře Bohu odpovídá – já lecčemu duchovnímu nerozumím. Ten Bůh nejenže laskavě promlouvá, ale on pořád něco dělá. On tvoří. Jako můj táta. A já jsem mu po boku, připravena podržet prkýnko nebo zamést piliny. Přesně jako v mém dětství. A koukám se, co dělá. A on mě k tomu někdy i pustí. On chce, abych tvořila i já.

Třetí dojem z videa (na jeho začátku):
Jsme venku, je hezky a fouká příjemně vítr. Vítr je cítit na těle, je to hmatový vjem, tělesný vjem. Když je vítr, člověk cítí svoje tělo, odpor, proud. Vítr a Duch nad vodami – ten v tom ženském rodě, jak jsem říkala o začátku Starého Zákona – je totéž. Jak se praví. Vanul. To znamená, že byl, JE v pohybu, pořád, je dynamický. Bůh není statický. Jestli něco je, tak statický ne. A my taky ne.

Začtvrté:
On tvoří, jak jsme řekli, a tvoří svět. Maluje krajinu. Maluje oblaka svým specifickým způsobem a pak maluje krajinu, stvoří Zemi.

A víme, proč. Protože má rád. Má rád krásu. Má rád rozmanitost. A má rád, když může pocítit, že má rád – je to jako pocítit vítr. To vím podle sebe. Protože si kladu otázku, proč mě baví malovat a proč mě baví malovat hlavně krajinu. Odpověď je jasná. Protože mám ráda rozmanitost a krásu krajiny, tu dokonalost každé krajiny. Jako každého člověka. Na krajině a na lidech je to dobře vidět, ta nekonečně krásná rozmanitost. Taky mám ráda kompozici. To znamená řád té krásy. Krása nemůže být krásou, když nemá svůj rámec, když člověk nemá tělo, krajina nemá linie, tvary a odstíny (nechci říkat “barvy,” protože i krajina v černobílých odstínech různé sytosti je krásná, jako kresba tužkou, tuší, uhlem, černobílý film nebo černobílá fotka člověka).

Zapáté:
Poté, co Bůh stvořil svoje dílo, zastavil se (!), podíval se na něj a “viděl, že je to dobré.”

Stvořil jsem to já, je to stvořeno. Tohle nevím, jak prožívají druzí. Možná někdo je zdravě hrdý, někdo dokonce pyšný nebo se cítí mocný. Já jsem vždycky překvapená a zamilovaná. Asi ten pocit má ve větší intenzitě rodič, když se mu narodí dítě. Když dodělám nějaký celek – obraz, text – a potom se na něj, na hotový, podívám, je to pocit překvapení a radosti zároveň: “Tohle jsem fakt udělala já, je to možný?” Tvoření dělá radost. Především přímo ten proces tvoření, bez ohledu na výsledek, ale zároveň pozor – nějaký cíl, směřování k výsledku tam být musí, jako u všeho na světě, protože opět by to jinak nemělo rámec. Hrátky na divadelním semináři jsou fajn, půl roku si něco společně hravě tvořit je fajn, ale pokud to nesměřuje k výslednému tvaru (gestaltu, řeklo by se…), ta radost, láska, energie, nastavení na chuť se učit, být, dávat, chuť (se) poznávat možná přijde, ale jistě vyprchá, rozptýlí se marně do okolí, když nenajde svůj protějšek, cíl, terč šípu svého amorka.

Život prostě má svůj konec. Jinak to nešlo udělat.

.

Krvinka ke krvince

A RYCHLE NA ZÁCHOD.

Z léčby zbývá už jen týden a kousek. Vedlejší účinky každodenního ozařování jsou teď už jedna z hlavních subjektivních potíží. Naproti tomu dřívější bolest (nervu od operace) je tlumená a objevuje se jen tak dvakrát denně, to je skvělý, můžu každý den otevřít počítač, mám na to sílu. Na jiné věci ale ne.

Třeba na ježdění hromadnou dopravou sílu nemám, zvlášť když je horko. Naštěstí vydržím už dost dobře sedět v autě oproti dřívějšku; při té bolesti se nedalo moc sedět ani krátkodobě, natož v nízkém autě nebo na měkké sedačce a natož při jízdě po dláždění. Už to jde, takže jezdím většinou taxíkem typu Bolt. Teď se mi stalo dvakrát, že ta jejich aplikace blbla, tak jsem jela normálním taxíkem 14014 a bylo dost osvěžující jet s člověkem, který mluví česky a vyzná se ve městě. Hromadnou dopravou jsem tenhle týden nejela vůbec a minulý týden jen jednou domů. A to jsem ani původně nechtěla. Přivolala jsem si před nemocnicí Bolt a ono se jméno řidiče ukáže až poté, co i on potvrdí, že jízdu bere. Ukázalo se jméno Islam. A to jsem si řekla, že teda ne. Že s ním nepojedu. Že to je na mě moc. Spousta předchozích řidičů měla jméno ze střední Asie nebo rovnou muslimské a jela jsem s nimi, ale nikomu rodiče takhle přímo a radikálně nedali už do kolébky jeho náboženství, vnuceně. Mě naštvali. Kdyby se jmenoval Kalvín Novotný, taky tu jízdu zruším. A když jsem ji zrušila s vysvětlením, že “objednávka vznikla omylem,” nechtěla jsem hned volat jiný vůz… tak jsem kousek popošla a zjistila, že na tramvaj dojdu a že zrovna je pod mrakem, tak to vydržím. Pravda je, že potíže mi dělá také stát na místě, stát na zastávce. Potřebuju spíš sedět. Nejlépe pololežet. V té poslední pozici se cítím jakobynic. Pak když se zvednu, začne mě něco pobolívat, anebo…

Anebo musím rychle na záchod. Na kterou? Nejprve proberme malou. A nic vtipného od tohoto pacientského tématu nečekejte. Důvodů je víc – jak se praví v písni od Keksáků, proslulé po regionálních tanečních zábavách. Jedním důvodem je, že se snažím víc pít. Hned jak přijdu ze záchoda, napiju se. Protože jinak mě pálí při močení a to já fakt nemám ráda. Druhým důvodem je, že kromě pálení i častější nucení na močení je vedlejším účinkem ozařování. A hlavně první dny po ozařování vnitřním – to probíhá v narkóze s dvoudenní hospitalizací – je to nucení ještě větší.

A někdy musím rychle na velkou. Třeba čtyřikrát po sobě. Hodně mě to ždíme a pumpuje, kousek se vykadí, umeju se, jdu se obléknout nebo si vyčerpaně lehnout – a ne, hned musím nanovo a už to ždíme. Dost nepříjemně. Vlastně to bolí. Čtvrthodinka ke čtvrthodince, čtyřikrát na záchod a čas peláší a já jsem vyflusaná a musím si lehnout. Včera i předevčírem jsem kvůli tomu přišla o hodně později na ozařování. Lékařka mi pak řekla, že si mám vzít dvojnásobnou dávku prostředku proti průjmu. Teď už jsem si ji vzala a stejně jsem šla za půl dne třikrát. A časté chození na velkou má ten efekt, že se nestihnu v mezidobí pořádně napít, vypitá tekutina nestihne dojet do močáku a zas to pálí.

Pokud se ty nepříjemné účinky už nezhorší, budu šťastná a budu mít pocit, jak dobře jsem ten léčebný proces zvládla. Před týdnem o víkendu jsem dostala trochu strach, že budu muset být ke konci léčby hospitalizovaná. Byla jsem tak zesláblá z průjmu a z toho, že jsem méně jedla, až jsem sotva stála na nohou. Přinutila jsem se najíst bílkovin a zlepšilo se to. Zase jsem já naivka neznalá zapomněla, že na jídle záleží, když ho jíš ne moc, jen tak akorát. Každý propad se projeví.

Oslabená jsem i tak, mám míň svalové hmoty, už nikam nechodím, žádné procházky, kdepak. Jen na Bulovku a zpátky. Většinou ani nemám na to jít něco krátce koupit poblíž. Když jdu kousek po ulici, jdu jen domů, vím, že nemám ani na to, na chvíli zajít do obchodu, který míjím. Prostě jen dojít a stačí, víc nic. Takže už si nekupuju džusy – stejně by jen podpořily průjem – musím pít jen vodu a čaj. Ani jogurtové nápoje, jogurty, tvarohy, kde jsou bílkoviny; nakoupit zvládnu jen jednou za týden. Samozřejmě jen věci, co mnoho neváží. Třeba měkké želatinové bonbóny, ty jsem zjistila, že docela potřebuju. Hlavně po probuzení z narkózy.

Zbývá tedy: pět vnějších ozařování (s tím, že rozhodnou, jestli mi dají ještě tři navíc), jedno vnitřní ozařování a jedna chemoterapie a tu mi už nedají. Prý se to stává, že lidé dostanou méně dávek než stanovené maximum. Já měla dostat čtyři. Dostala jsem tři. Den před každou chemoterapií se dělá odběr krve a lékař podle něj stanoví, co a jak. Mně řekli, že mám málo bílých krvinek a můžu jít domů. A předepsali mi pít pivo! Protože je v něm vitamín B. Taky si koupit Pyridoxin B6. Ten jím denně, pivo jen občas. To je léčba snů, co? Ale v první chvíli to taková legrace není, když se dozvíte: “Máte málo bílých krvinek, můžete jít domů.” Trochu to zasáhne. Já jsem hned rychle šla do své oblíbené podzemní chodby a to mě hodilo do klidu, ani jsem radši moc nepřemýšlela o tom, co se stane nebo nestane, když nebudu mít čtvrtou dávku chemoterapie. Nebo když mám těch krvinek málo. Radši se na to neptám. Jen tuším, že to znamená větší náchylnost k infekcím. Že mám málo červených krvinek, mi řekli pár dní předtím. A dali mi proto transfúzi krve, abych vůbec mohla absolvovat první brachyterapii – to vnitřní ozařování v narkóze. Další transfúzi mi pak už nedávali, tak snad se ty červené drží “na úrovni.” Ozařování ničí krvinky. A ozařování v pánevní oblasti ničí i tu oblast, kde se tvoří nové krvinky. Nebo tak nějak. A onkologické onemocnění zahušťuje krev.

Ozařování může dělat spáleniny na kůži. A ty já nemám! Hurá. Jen tak dál. V informační brožuře psali, že ozařování pánve může taky mít trvalý negativní vliv na pánevní kost… to si zatím nepřipouštím. Nevolnost ve střevech nebo i houpání žaludku to způsobuje, ale na zvracení mi není a to je dost fajn.

A jak se pozná, jak to všechno pomohlo? Včera jsem se dověděla, že u karcinomu čípku se to pozná až po 3-4 měsících od léčby. Má vůbec cenu jít do té doby do práce? Asi jo :- )

SOUVISEJÍCÍ:
Pád a další ženské komplikace
Tento způsob hubnutí…
Šťastná to žena, jež hadice nemá!
Kdo jsem bez prášku? Život vlkodlaka.
Chvíli se cítit normálně!
Závany z vany
Čelní útok

.

Čelní útok

ANEB ZRANĚNÉ MÍSTO PŘITAHUJE DALŠÍ RÁNU

Znáte to? – Když vás bolí noha, přesně na to bolavé místo vám někdo šlápne. Ne na druhou nohu, ale přesně na to místo. Aby se rána připomněla. Oživila. Zákon přitažlivosti. Ono se to dá vyložit i tak, že vám ten člověk šlápnul právě i na tu druhou, zdravou nohu, a k tomu vás ještě kopnul do stehna a bouchnul do ramene, ale toho jste si vůbec nevšimli a odeznělo to; vy jste si ostře bolestně všimli, že zásah dostala opět ta pochroumaná noha. Do černého.

Nahoře na pravém nártu mám odřeninu. Už se pěkně hojí, řekla jsem si dopoledne s uspokojením. A nějak mi problesklo hlavou: To by bylo blbý, kdyby dostala nový zásah; přece se to stává… Nonic, obula jsem si sandály a vyrazila na Bulovku. Napřed na odběr krve, potom na každodenní ozařování. Byla jsem ráda, že to zvládám tramvají. I když jsem na ni docela dlouho čekala a to není moc příjemné, postávat a čekat, když vás něco v břiše tlačí a nejste úplně v kondici. V kondici jsem nebyla hlavně den předtím, v úterý. To jsem na ozařování jela tam i zpátky taxíkem, protože bych to od tramvaje nedošla. V pondělí mi totiž dělali prvně vnitřní ozařování, v narkóze. Jmenuje se to brachyterapie. A po té jsem se cítila oslabeně. Naštěstí ve středu už celkem dobrý, byla jsem ráda, že jsem schopná jet tramvají a dopochodovat na odběr krve do pavilonu 8. Přes ten hnusnej areál.

Normálně jdu totiž po klidné boční cestě v zeleni a pak nahoře popojdu kousek po silnici kolem protonového centra, sejdu po kovových schodech a šup a jsem tam. U pavilonu 6. To je onkologie. Tam je chemoterapie. A vedle je budova B a v ní jsou ozařovny.

Dnes jdu tedy hlavním vjezdem. Za ním je jediný obchod s potravinami v areálu nemocnice, pokud vím, a on má nahoře na domě takovýhle nápis:

Pohřební ústav. To je strašlivý. Ještě jedna pohřební služba je hned na kraji areálu, před hlavním vjezdem. Děsný. Já vím, že bývají v blízkosti nemocnic, ale tohle je trochu moc. Někdo jde navštívit svého blízkého do nemonice, bojí se o něj, a vidí tohle. To mu na náladě nepřidá. A kolemjdoucímu pacientovi s rakovinou asi taky ne, žejo. Mě to štve. Navíc to dělá beztak ošklivý zarostlý areál nemocnice s nepěknými budovami ještě hnusnějším, méně estetickým. Všude jezdí jen auta, pěšky se chodí po pozemku nemocnice dost špatně, člověk si připadá jako ve Spojených státech, všechno je to v kopci, na slunci… a plevele jako v Polsku. A jak tak jdu, koukám, že dost kolemjdoucích je dost divných. Už na stanici Bulovka se vyskytují podivní lidé. Na špinavém místě si sednou do trávy hrubé ženy se psem nebo tu postává hlouček špinavých, do hněda opálených mužů s lahvemi. Však taky jsem v té čtvrti nikdy předtím nebyla a dobrovolně bych tam v životě nešla. Jen jsem tudy párkrát projížděla tramvají cestou nahoru do Kobylis. Asi od té doby, co tu zabili Heydricha, to dostalo nějakej prokletej nechutnej šmrnc. Že by i pro čtvrti ve městě platilo, že zraněné místo přitahuje další ránu?

Došla jsem na odběr krve a odtud nahoru do budovy B – jo pozor, vede tam tajná podzemní chodba! A ta se mi líbí. Vede tam tedy jen z vedlejší onko-budovy číslo 6. A já ji používám. Hlavně když je vedro. Proč jít třicet metrů po slunci, když můžu jít sto padesát metrů dobrodružně tajnou suterénní chodbou, že. Ona tedy ta chodba není pro každého. Ukázala jsem ji kamarádce a ta seznala, že možná trochu trpí klaustrofobií, protože se jí v té chodbě nelíbí a sama by tam nevlezla. Přitom ta chodba je široká. A světlá. A dokonce ji někdo vyzdobil, aby se jí lidé nebáli chodit. Jenže tím z ní právě udělal strašidelné místo. Na stěnách visí několik fotografií, pravda, na jedné jsou dámy v lázních Toušeň, na další pes, ale na většině jsou vyfoceny prazvláštní vyšetřovny a aparáty, které v divákovi zabijí veškeré zbytky důvěry ve zdravotnický systém:

A za rohem:

Tak jsme došli.
Nazdar, babi.
Jsme v cíli, v čekárně před ozařovnami. V suterénu, na stejném podlaží jako podzemní chodba. Čekárna je prostorná a osvětlená, docela fajn. Jsou v ní nové barevné sedačky. A po dnešku se jedna sedačka bude viklat. Ale nepředbíhejme.

Patřím do ozařovny hned na kraji, před kterou jsou v čekárně proti sobě dvě řady sedaček oranžové barvy. Dalším ozařovnám přísluší jiné barvy sedaček. Sedám si spořádaně na oranžovou. Na úplně krajní, protože pár sedadel už je obsazeno. Ob jedno ode mě sedí starší pán, čeká na někoho, kdo je právě uvnitř. Naproti sedí další lidé, ti už odchází. Vytahuji lahev s pitím a leju ho do sebe. Už jsem si lokla cestou jako základ; na ozařování se musí s plným močovým měchýřem. Musíte si vykalkulovat, kdy asi tak vypít aspoň půllitr vody – kdy dojdete do čekárny a kolik lidí tak bude před vámi, abyste neměli močák plný k prasknutí moc brzo, ale aby nebyl ani ještě poloprázdný, než do něj tekutina z ledvin dorazí. To by vás totiž po kontrolním CT z ozařovny vykázali a museli byste se obléknout a venku dál čekat a pít a pak jít do ozařovny znova, snad to vyjde a nepočuráte se…

Sotva jsem si sedla na krajní oranžovou, přišel pán s paní. Automaticky předpokládám, že jde o partnery, manžele, ale už vím, že někdy je to dcera a otec, ačkoli by to jeden neřekl. Tak tentokrát klidně řekl, vyšší dívka kolem 25 let vypadá dobře, intelektuálně, s ní ještě vyšší muž sportovní postavy je zachovalý, vypadá nejvýš na padesát, klidně by to mohl být její partner. Ale je to otec, jak zjistíme za chvilku. Pan Novák, řekněme. Jsou tu asi noví – odchytli jednu sestru z ozařovny a ta jim vysvětluje, že mají jít na ozáření a pak vedle na kontrolu k lékaři (to se chodí jednou týdně). Tam jsou fialová sedadla. Ještě jsem neřekla, že v ozařovnách personál sleduje svůj úsek čekárny přes kamery. Vidí, kdo tam sedí. Hlavně ale každý ozařovanec má u sebe každý den identifikační náramek. Ten vypadá jako dětská atrapa chytrých hodinek – je to malá umělohmotná krabička přidělaná na tkaný páseček. A na té krabičce není nic vidět. V ozařovně ale poznají, kdo v čekárně je, ta krabička nějak vysílá identifikační údaje. Na základě toho si z ozařovny volají jménem dalšího čekajícího, který má jít na řadu. Pán se slečnou si sedli asi pět metrů proti mně, na protější oranžovou. Já mám ještě čas. Trochu mě dráždí, že slečna pánovi šeptem rychle cosi vypráví; kdyby radši mluvila hlasem jako všichni, znělo by to přiměřeně, takhle je to paradoxně nějak invazivnější. Tu se otevřely daleko za mými zády dveře ordinace a lékař zvolal: “Pan Novák!”

Pan Novák slyšel na své jméno a slyšel ho rád. Vztyčil se jako nadšený vítací pes v celé své atletické výši 190 centimetrů a dal se do běhu. Přímo kupředu. Na mě. Když se mi celý svět zakryl řítícím se panem Novákem, zaječela jsem cizím stoupajícím hlasem: “Co děláteeee?!!!”
Zabrzdil až o mě.
Ozval se monotónní rezignovaný hlas dcery: “On si vás táta nevšimnul.”
Cože?!
Jak?
A běžel dál.
Žádná omluva, nic.
“Dobrý, nic se mi nestalo,” řekla jsem. Ze své iniciativy. Nikdo se mě nezeptal.
Čekala bych, že budu v totálním šoku z té nenadálé smršti, ale dobrý.
Odřenina na mém pravém nártu se bujaře rozkrvácela. Dostala zásah. A můj pěkný nehet na palci je rozkřápnutý.
Ano, byla jsem v oranžových šatech na oranžové sedačce, ten běžec mě mohl přehlédnout, ale zároveň i tu sedačku?! Asi má nějakou vadu zorného pole a nevidí dolů, ale proč potom proboha běhá? Nemůže chodit normální rychlostí?

V ozařovně jsem je varovala před tím pánem, aby nedošlo k další nehodě – že asi špatně vidí, ať si dají pozor. Odpověděli, že to nasedá na jeho diagnózu. Tu nevím a vědět nechci a nechci, aby na mě nabíhali lidi s jakoukoli diagnózou. Po ozáření jsem si dala příjemnou procházku podzemní chodbou a bylo zase dobře.

A od té doby se krajní oranžová sedačka viklá.

.

SOUVISEJÍCÍ:
Pád a další ženské komplikace
Tento způsob hubnutí…
Šťastná to žena, jež hadice nemá!
Kdo jsem bez prášku? Život vlkodlaka.
Chvíli se cítit normálně!
Závany z vany

.

Chvíli se cítit normálně!

A NEMYSLET NA TÉMATA SPOJENÁ S NEMOCÍ…

Jednou jsem se cítila normálně!
Nemyslela jsem na to, že levá noha mě poslouchá od operace nějak hůř, na to, v kolik hodin si mám vzít které analgetikum a v kolik hodin ještě ne a kdy už ne, protože už by to bylo pozdě vzhledem k dennímu programu, co mě čeká, a nemohla bych si to další vzít včas. Nemyslela jsem na to, kam mám zatelefonovat nebo jít k doktoru nebo napřed do lékárny a kam potom. Na to, že mě bolí břicho, že mi není tělesně úplně fajn a krásně snad v žádnou chvíli. A když mi je celkem dobře, musím vědět, že v tom čase je nutné se buď dospat, nebo otevřít počítač, poslat pár mailů, zkusit vyrobit leták a propagovat naše pracovní programy. Nebo ten čas využít a rychle umýt nádobí, jít si koupit něco k jídlu nebo něco srovnat když ne uklidit. Ale na to mi čas vyjde fakt jen jednou za čas. Nádobí zvládnu tak jednou za týden a jsem ráda. Kdo by to byl řek.

A jednou jsem na to všechno zapomněla a potom zjistila, že jsem se cítila normálně!
To jsem šla v sobotu do blízkého obchoďáku na Floře. Hlavní cíl byl jít operátorovi nahlásit, že nový modem přestal fungovat, nejde internet; ať někoho pošlou. Výsledkem bylo, že přislíbili, že někdo se ozve “ještě dnes.” Samozřejmě se ozval až v pondělí, a to už jsem se mezitím šťastně dovolala na jejich linku, odkud poslali opraváře na úterý a bylo to. A v sobotu jsem se tedy normálně necítila, byla jsem z toho, že nejde internet, dost podrážděná, zrovna na máminy narozeniny, achjo, nebylo mi moc dobře a každý takovýhle malý stres nebo zařizování znamená teď pro mě další o hodně větší nepohodu i tělesnou, celkovou. To si moc nemůžu dovolit. Narozeniny toho dne měla i teta, která mi teď docela často píše, drží mi palce, dělá si o mě starosti. No a mně bylo celkem blbě, takže jsem jí nezavolala – jednak jsem na to už nemohla myslet, na to už nebyla kapacita, jednak když je mi blbě, tak ani telefonovat nemůžu, nemůžu se soustředit na pochopení dlouhých vět, které ten druhý říká, nemůžu plynule mluvit a jsem netrpělivá, už chci konec, konec, konec. V takovém stavu můžu telefonovat leda s pár lidmi, co se mnou mluví nejčastěji a jsou nejotevřenější – navrhnou, ať si sama řeknu, jestli chci nebo nechci mluvit, o čem a tak, nevezmou si osobně, že mluvím tak nebo tak nebo vůbec. Takže s kamarádkou Lososem. Kupodivu když ji nechám mluvit o tom, že seká trávu nebo někam jede, tak přestože je mi špatně a jsem z toho napřed nervózní, nemám chuť a sílu ani poslouchat ani mluvit, tak když tomu dám šanci, nakonec je to docela uklidňující. Když dokážu dát pryč ten nárok, že musím poslouchat nebo musím mluvit nebo reagovat. Potom mi to umožní přece jen trochu odpoutat pozornost od bolesti. A je to na chvíli úleva. Ale to každej telefonista nemůže vydržet a ani já to nechci s každým vydržet. Při pracovních nebo uctivých hovorech to nejde vůbec.

No prostě jsem šla k operátorovi, vyřídila tam pro tu chvíli, co bylo potřeba, a hned jsem si řekla, že to chce odměnu. A povinně. Chození po obchodech nesnáším a nakupování mě nebaví a unavuje, tak jsem vlezla jen do jednoho obchodu a koupila si čtyři kusy oblečení. Hlavně takový černý blejzr na zip, bez límce, ale s podšívkou, který je lehčí než kabát, ale už je to svršek, ten se bude hodně hodit na podzim. Byl zlevněný z 1700 Kč na polovinu. Ty ostatní tři věci už zlevněné nebyly, ale to je fuk, bílé tričko s červeným proužkem, plátěné šaty bílo-modře svisle pruhované kanafasové, velmi slušivé – ty si hned zítra vezmu – a viskózové lehké kalhoty se hodí, až budou koncem léta chadné večery. Nakoupila jsem rychle a přesunula se do knihkupectví, pro dárek mámě k narozeninám.

A tam se to stalo. Až když jsem vylezla ven, uvědomila jsem si to – já nemyslela na nic spojeného s nemocí, bolestí, cítila jsem se ponořená a bylo jedno, jestli je to dneska nebo kdysi za plného zdraví. A dala jsem tomu čas, nespěchala jsem. Už dlouho se mi nestalo, že bych měla tolik času na pobyt v knihkupectví. Prohlížela jsem knihy se záměrem najít dárek mámě, ale nic mě netlačilo, prohlížela jsem trochu i ostatní druhy knih a zboží. A když už jsem to měla prohlídnuté všechno, teprve nakonec jsem našla tu pravou knihu! “Kočka v umění,” se jmenuje. Koupila jsem ji hned dvakrát. Tu druhou dám Lososovi. Má klidného kocourka a divokou poskakovací kočku. Kdežto máma divokou poskakovací kočku nemá. Jo a Losos a máma se znají, moje matka je totiž tak úžasná, že moje kamarádky po ní jedou :- )

Udělalo mi radost, že jsem dokázala na nějakej čásek se cítit normálně. Takže knihkupectví!

Rozhodla jsem se, že potřebuju taky nerezignovat na estetickej rozměr. Ty pruhované šaty jsou fajn. Zhubla jsem, takže na mě vypadají dobře. Ale nesnažím se hubnout, naopak se cpu koláči, abych udržela stejnou hmotnost. Na břiše mám totiž fixou namalované červené a zelené čáry jako orientaci pro polohu při ozařování. A hubnu a to teď není žádoucí, to by ty čáry neseděly. A nechci kreslit jen čáry na břicho, budu kreslit do notýsku. Vybrala jsem ten, co má na obálce žertovná zvířata. Chci totiž kreslit zvířata a rostliny, přírodní motivy. Abych se jimi zabývala a měla je v životě. Abych v životě, v notýsku a v myšlenkách neměla příštích sedm týdnů jen nemocnici, horko na Bulovce, ozařování, chemoterapii, reakce na to, každodenní ježdění tam, léky na bolest… no vidíte sami, že se to tu tím jen hemží. Jedna věc je tedy notýsek – zatím tam mám obrázek kocoura, jiná zvířata jsem nezastihla – a druhá věc akvarely. Když je mi jen trochu blbě, což znamená trochu dobře, koukám už týden na jiné lidi, jak malují akvarely, na lektory na youtube. A dokonce je jim dobře rozumět (anglicky). A konečně jsem se vrhla na akvarel i já, podle malého náčrtku z Lake District, kde jsem byla v roce 2003, jsem udělala velkej. Tedy neudělala, není hotov a asi nebude, stal se spíš polem, na kterém se odehrává frustrace z toho, že nestíhám přesně včas, kdy není papír ani moc mokrý ani suchý, otupit ostrý přechod barvy na jemný, taky se vede boj, co nechat ve středních tónech a co zvýraznit, aby toho nebylo ani moc ani málo a bylo to v místě, kde je to pro oko žádoucí… a spousta dalších rozhodování, z nichž některá se dají realizovat a na některá se ukáže, že je už pozdě. A to vše jen na papíře, o nic nejde.

Vůbec jsem se rozhodla protlačit prvky estetiky do celého období léčby. Jezdit na Bulovku v kloboukách, vyfotit po cestě pěknej strom a uvidím, co ještě. Asi si založím na facebooku nové album s názvem “Tajná letní mise.” Tam totiž nepíšu ani slovo o nemoci, facebook a soukromí mi nejde dohromady. Bude to album o estetizaci všedního dne. Nebude poznat, kde byly snímky pořízeny. A nakonec to nechám tak a nevysvětlím, anebo to odtajním a napíšu, že šlo o cesty na Bulovku, anebo to prostě dokončím a pak rituálně smažu a bude to pryč. Myslím, že na ty fotky se pak už nikdy nebudu chtít ani podívat.

SOUVISEJÍCÍ:
Pád a další ženské komplikace
Tento způsob hubnutí…
Šťastná to žena, jež hadice nemá!
Kdo jsem bez prášku? Život vlkodlaka.

.

Sny po operaci

SNY 17.5.-6.6.2022

1. den doma (přímo v nemocnici se mi nezdálo nic)
Muž s přezdívkou Jelen má oslavu. Jsou tam další lidi. Mám s sebou spacák, ale nemám ponožky a karimatku, mám dvě mikiny a svetr, ty na noc nějak použiju, jak to půjde. Na nohou mám jen nazouvací plátěnky – snad ne ty z divadla, co mi byly malé a nedaly se nosit. V blízkém městečku je v rohu náměstí obchoďák s divnými věcmi, u vchodu hlídač, asi mladý cikán, chci tam rychle zajít, ale dovnitř nakonec nejdu – chtěla jsem tam koupit boty, nějaké jejich umělohmotné botasky by mi snad stačily, ale ne, nakonec ne. Na oslavě Jelen sedí u stolu a vypráví trochu ukřivděně, že jejich rodině ukradli hotel. Asi pomocí nějakých právnických kliček.

2. den doma
Pojedeme s Lenkou2 někam vlakem, možná už spolu do lázní. (Na gymplu si nás pletli, dělaly jsme si pak legraci hlavně v tanečních a na čundrech, že “nejsme sestry, ale dvojčata,” a letos máme nádor ve stejnou dobu, to bychom tedy nečekaly… napadlo nás, že si pak spolu můžeme zařídit lázně – a sen už s tím evidentně počítá.) Nemám sbaleno, vlak už pojede, rychle běžím nahoru do pokoje pro věci, nemám tady vůbec kalhotky, ty mám jinde doma, tady v tom příbytku ne, jo a ještě se vracím znova nahoru pro barvy na akvarel, Lenka přichází za mnou, že vlak má zpoždění.

3. den doma
Dlouhovlasá černovlasá žena je prý moje matka a mluví se mnou drsně, vyčítá mi, že si za to můžu, protože jsem nešla včas na kontrolu k doktoru.

Později
Zdálo se mi tři noci o mojí skvělé spolužačce z VŠ, která zemřela před 8 lety při autonehodě. (Bylo to tehdy pro mě hrozné, neuvěřitelné, dlouho jsem na ni musela myslet denně. S klukama jsme se sešli a zapili to. Nešlo mi o té strašné tragédii ani mluvit. Dlouho jsem používala peněženku, kterou mi ona utkala, půl roku nebo rok, denně jsem ji měla na očích, než jsem se přinutila začít používat jinou a netýrat se tím. I teď je to pro mě hrozný pomyšlení.)

.

Váš komentář se bohužel hned nezveřejní, čeká na schválení, byť mám zaškrtnuto, že se má zveřejnit rovnou. Tak se nelekejte; musím schvalovat i svoje vlastní komenty…