Chvíli se cítit normálně!

A NEMYSLET NA TÉMATA SPOJENÁ S NEMOCÍ…

Jednou jsem se cítila normálně!
Nemyslela jsem na to, že levá noha mě poslouchá od operace nějak hůř, na to, v kolik hodin si mám vzít které analgetikum a v kolik hodin ještě ne a kdy už ne, protože už by to bylo pozdě vzhledem k dennímu programu, co mě čeká, a nemohla bych si to další vzít včas. Nemyslela jsem na to, kam mám zatelefonovat nebo jít k doktoru nebo napřed do lékárny a kam potom. Na to, že mě bolí břicho, že mi není tělesně úplně fajn a krásně snad v žádnou chvíli. A když mi je celkem dobře, musím vědět, že v tom čase je nutné se buď dospat, nebo otevřít počítač, poslat pár mailů, zkusit vyrobit leták a propagovat naše pracovní programy. Nebo ten čas využít a rychle umýt nádobí, jít si koupit něco k jídlu nebo něco srovnat když ne uklidit. Ale na to mi čas vyjde fakt jen jednou za čas. Nádobí zvládnu tak jednou za týden a jsem ráda. Kdo by to byl řek.

A jednou jsem na to všechno zapomněla a potom zjistila, že jsem se cítila normálně!
To jsem šla v sobotu do blízkého obchoďáku na Floře. Hlavní cíl byl jít operátorovi nahlásit, že nový modem přestal fungovat, nejde internet; ať někoho pošlou. Výsledkem bylo, že přislíbili, že někdo se ozve “ještě dnes.” Samozřejmě se ozval až v pondělí, a to už jsem se mezitím šťastně dovolala na jejich linku, odkud poslali opraváře na úterý a bylo to. A v sobotu jsem se tedy normálně necítila, byla jsem z toho, že nejde internet, dost podrážděná, zrovna na máminy narozeniny, achjo, nebylo mi moc dobře a každý takovýhle malý stres nebo zařizování znamená teď pro mě další o hodně větší nepohodu i tělesnou, celkovou. To si moc nemůžu dovolit. Narozeniny toho dne měla i teta, která mi teď docela často píše, drží mi palce, dělá si o mě starosti. No a mně bylo celkem blbě, takže jsem jí nezavolala – jednak jsem na to už nemohla myslet, na to už nebyla kapacita, jednak když je mi blbě, tak ani telefonovat nemůžu, nemůžu se soustředit na pochopení dlouhých vět, které ten druhý říká, nemůžu plynule mluvit a jsem netrpělivá, už chci konec, konec, konec. V takovém stavu můžu telefonovat leda s pár lidmi, co se mnou mluví nejčastěji a jsou nejotevřenější – navrhnou, ať si sama řeknu, jestli chci nebo nechci mluvit, o čem a tak, nevezmou si osobně, že mluvím tak nebo tak nebo vůbec. Takže s kamarádkou Lososem. Kupodivu když ji nechám mluvit o tom, že seká trávu nebo někam jede, tak přestože je mi špatně a jsem z toho napřed nervózní, nemám chuť a sílu ani poslouchat ani mluvit, tak když tomu dám šanci, nakonec je to docela uklidňující. Když dokážu dát pryč ten nárok, že musím poslouchat nebo musím mluvit nebo reagovat. Potom mi to umožní přece jen trochu odpoutat pozornost od bolesti. A je to na chvíli úleva. Ale to každej telefonista nemůže vydržet a ani já to nechci s každým vydržet. Při pracovních nebo uctivých hovorech to nejde vůbec.

No prostě jsem šla k operátorovi, vyřídila tam pro tu chvíli, co bylo potřeba, a hned jsem si řekla, že to chce odměnu. A povinně. Chození po obchodech nesnáším a nakupování mě nebaví a unavuje, tak jsem vlezla jen do jednoho obchodu a koupila si čtyři kusy oblečení. Hlavně takový černý blejzr na zip, bez límce, ale s podšívkou, který je lehčí než kabát, ale už je to svršek, ten se bude hodně hodit na podzim. Byl zlevněný z 1700 Kč na polovinu. Ty ostatní tři věci už zlevněné nebyly, ale to je fuk, bílé tričko s červeným proužkem, plátěné šaty bílo-modře svisle pruhované kanafasové, velmi slušivé – ty si hned zítra vezmu – a viskózové lehké kalhoty se hodí, až budou koncem léta chadné večery. Nakoupila jsem rychle a přesunula se do knihkupectví, pro dárek mámě k narozeninám.

A tam se to stalo. Až když jsem vylezla ven, uvědomila jsem si to – já nemyslela na nic spojeného s nemocí, bolestí, cítila jsem se ponořená a bylo jedno, jestli je to dneska nebo kdysi za plného zdraví. A dala jsem tomu čas, nespěchala jsem. Už dlouho se mi nestalo, že bych měla tolik času na pobyt v knihkupectví. Prohlížela jsem knihy se záměrem najít dárek mámě, ale nic mě netlačilo, prohlížela jsem trochu i ostatní druhy knih a zboží. A když už jsem to měla prohlídnuté všechno, teprve nakonec jsem našla tu pravou knihu! “Kočka v umění,” se jmenuje. Koupila jsem ji hned dvakrát. Tu druhou dám Lososovi. Má klidného kocourka a divokou poskakovací kočku. Kdežto máma divokou poskakovací kočku nemá. Jo a Losos a máma se znají, moje matka je totiž tak úžasná, že moje kamarádky po ní jedou :- )

Udělalo mi radost, že jsem dokázala na nějakej čásek se cítit normálně. Takže knihkupectví!

Rozhodla jsem se, že potřebuju taky nerezignovat na estetickej rozměr. Ty pruhované šaty jsou fajn. Zhubla jsem, takže na mě vypadají dobře. Ale nesnažím se hubnout, naopak se cpu koláči, abych udržela stejnou hmotnost. Na břiše mám totiž fixou namalované červené a zelené čáry jako orientaci pro polohu při ozařování. A hubnu a to teď není žádoucí, to by ty čáry neseděly. A nechci kreslit jen čáry na břicho, budu kreslit do notýsku. Vybrala jsem ten, co má na obálce žertovná zvířata. Chci totiž kreslit zvířata a rostliny, přírodní motivy. Abych se jimi zabývala a měla je v životě. Abych v životě, v notýsku a v myšlenkách neměla příštích sedm týdnů jen nemocnici, horko na Bulovce, ozařování, chemoterapii, reakce na to, každodenní ježdění tam, léky na bolest… no vidíte sami, že se to tu tím jen hemží. Jedna věc je tedy notýsek – zatím tam mám obrázek kocoura, jiná zvířata jsem nezastihla – a druhá věc akvarely. Když je mi jen trochu blbě, což znamená trochu dobře, koukám už týden na jiné lidi, jak malují akvarely, na lektory na youtube. A dokonce je jim dobře rozumět (anglicky). A konečně jsem se vrhla na akvarel i já, podle malého náčrtku z Lake District, kde jsem byla v roce 2003, jsem udělala velkej. Tedy neudělala, není hotov a asi nebude, stal se spíš polem, na kterém se odehrává frustrace z toho, že nestíhám přesně včas, kdy není papír ani moc mokrý ani suchý, otupit ostrý přechod barvy na jemný, taky se vede boj, co nechat ve středních tónech a co zvýraznit, aby toho nebylo ani moc ani málo a bylo to v místě, kde je to pro oko žádoucí… a spousta dalších rozhodování, z nichž některá se dají realizovat a na některá se ukáže, že je už pozdě. A to vše jen na papíře, o nic nejde.

Vůbec jsem se rozhodla protlačit prvky estetiky do celého období léčby. Jezdit na Bulovku v kloboukách, vyfotit po cestě pěknej strom a uvidím, co ještě. Asi si založím na facebooku nové album s názvem “Tajná letní mise.” Tam totiž nepíšu ani slovo o nemoci, facebook a soukromí mi nejde dohromady. Bude to album o estetizaci všedního dne. Nebude poznat, kde byly snímky pořízeny. A nakonec to nechám tak a nevysvětlím, anebo to odtajním a napíšu, že šlo o cesty na Bulovku, anebo to prostě dokončím a pak rituálně smažu a bude to pryč. Myslím, že na ty fotky se pak už nikdy nebudu chtít ani podívat.

SOUVISEJÍCÍ:
Pád a další ženské komplikace
Tento způsob hubnutí…
Šťastná to žena, jež hadice nemá!
Kdo jsem bez prášku? Život vlkodlaka.

.

Sny po operaci

SNY 17.5.-6.6.2022

1. den doma (přímo v nemocnici se mi nezdálo nic)
Muž s přezdívkou Jelen má oslavu. Jsou tam další lidi. Mám s sebou spacák, ale nemám ponožky a karimatku, mám dvě mikiny a svetr, ty na noc nějak použiju, jak to půjde. Na nohou mám jen nazouvací plátěnky – snad ne ty z divadla, co mi byly malé a nedaly se nosit. V blízkém městečku je v rohu náměstí obchoďák s divnými věcmi, u vchodu hlídač, asi mladý cikán, chci tam rychle zajít, ale dovnitř nakonec nejdu – chtěla jsem tam koupit boty, nějaké jejich umělohmotné botasky by mi snad stačily, ale ne, nakonec ne. Na oslavě Jelen sedí u stolu a vypráví trochu ukřivděně, že jejich rodině ukradli hotel. Asi pomocí nějakých právnických kliček.

2. den doma
Pojedeme s Lenkou2 někam vlakem, možná už spolu do lázní. (Na gymplu si nás pletli, dělaly jsme si pak legraci hlavně v tanečních a na čundrech, že “nejsme sestry, ale dvojčata,” a letos máme nádor ve stejnou dobu, to bychom tedy nečekaly… napadlo nás, že si pak spolu můžeme zařídit lázně – a sen už s tím evidentně počítá.) Nemám sbaleno, vlak už pojede, rychle běžím nahoru do pokoje pro věci, nemám tady vůbec kalhotky, ty mám jinde doma, tady v tom příbytku ne, jo a ještě se vracím znova nahoru pro barvy na akvarel, Lenka přichází za mnou, že vlak má zpoždění.

3. den doma
Dlouhovlasá černovlasá žena je prý moje matka a mluví se mnou drsně, vyčítá mi, že si za to můžu, protože jsem nešla včas na kontrolu k doktoru.

Později
Zdálo se mi tři noci o mojí skvělé spolužačce z VŠ, která zemřela před 8 lety při autonehodě. (Bylo to tehdy pro mě hrozné, neuvěřitelné, dlouho jsem na ni musela myslet denně. S klukama jsme se sešli a zapili to. Nešlo mi o té strašné tragédii ani mluvit. Dlouho jsem používala peněženku, kterou mi ona utkala, půl roku nebo rok, denně jsem ji měla na očích, než jsem se přinutila začít používat jinou a netýrat se tím. I teď je to pro mě hrozný pomyšlení.)

.

Váš komentář se bohužel hned nezveřejní, čeká na schválení, byť mám zaškrtnuto, že se má zveřejnit rovnou. Tak se nelekejte; musím schvalovat i svoje vlastní komenty…

Tento způsob hubnutí…

VÝBĚR Z BŘEZNŮ

“Výběr z březnů” znamená, že vybírám z achivu blogu obrázky z konce března, lépe řečeno z březnů různých roků. Ty tady budou zdobit.

“Tento způsob hubnutí…” znamená, že právě hubnu a je to vedlejší účinek toho, že nepiju alkohol a jím malinké porce, aby mi plné břicho netlačilo na dělohu. Ona teda tlačí tak jako tak, ale není to tak bolestivé, jako když jsem jedla normální – nebo spíš hodně velké – porce.

Celý příspěvek

Pád a další ženské komplikace

SEN 25.2.2022 A REALITA

Někde jsem s kamarádkou Lenkou2 na výletě, v nějakém objektu. Jdu na záchod, mám s sebou svou šroubovací skleněnou lahev na vodu, kterou mi loni dala Adéla. Cestou jsem potkala kluka, co jsem už viděla – laškování, že ho poleju vodou; potom dalšího, co jsem neznala – náznak lití, legrace. Celkově přátelská uvolněná atmosféra, je tu víc lidí.

Vyšla jsem ven, venku fronta na záchod, stoupla jsem si ale asi vedle bokem, najednou přišli další a fronta se vytvořila vedle mě dlouhá, za mě se postavil jeden černoch, upozornila jsem ho, že stojíme blbě. Nechce se mi se jít postavit do tak dlouhé fronty, jdu obhlídnout okolí, kam na záchod. Poblíž je velký strom, ale je kolem něj vidět, pak pole…, nějaká voda… Vida, jedna holka taky běží rychle na záchod někam opodál na břeh, aby to stihla. Já jdu dál, je tam starý mlýn, obcházím ho z jedné strany nad vodou po nějaké dřevěné pavlači nebo podestě, a pak to končí. Obcházím z druhé strany a najednou jsem nekoukala a šlápla do prázdna a spadla do vody. Sjela jsem ve vodě po mírném jezíku a mám v ruce furt tu lahev, pak mělko a bahno na dně, ale plavu dál ke břehu. A v té vodě jsem se ani nevyčurala.

Potom už jsem uvnitř na pokoji a jsem úplně suchá. Lenka2 říká, ať si ale ty kalhoty sundám. A já že nesundám, mám tady jenom jedny.

Jdeme na procházku… potom říkám, že se mi to stalo teď znova, podruhý za sebou – že jsem zase nekoukala a šlápla do prázdna a spadla.

* * *

Tolik sen. Dvě situace pádu v něm připomínají dvě situace pádu, které se mi staly ve skutečnosti (pádů bylo samozřejmě víc, ale sen má na mysli dva konkrétní případy):
1) Pád do řeky v noci na jaře 2017. Po půlnoci jsem odešla od ohně, kde se zpívalo a popíjelo, že se půjdu vyčůrat jen pár kroků po louce do tmy. Udělala jsem pár kroků po louce do tmy a ta louka začala nějak táhnout doprava, začala se tím směrem totiž svažovat, v úplné tmě, a najednou se stalo, že jsem byla po krk v Sázavě. I s foťákem. A nevyčurala jsem se v ní. Kolegové si napřed mysleli, že se šel někdo v noci koupat, pak jim došlo, že ne. Kolegyně Lenka (jiná Lenka, než byla Lenka2 ve snu) mě doprovodila na pokoj, tam jsem se celá svlékla a převlékla – moudře jsem si totiž k ohni vzala náhradní šaty, abych pak měla ráno jiné, nevyuzené.
2) Pád na schodech 13.1.2022, ze kterého jsem měla vyvrtnutou nohu a zloměný prst na ruce. Šlápla jsem špatně na schod a následoval pád. Zde o tom v nedávném článku. Teprve o šest týdnů později ten pád je reflektován ve snu, to je zajímavý.

Proč je ve snu ta lahev a poukaz na důležitost toho, abych nebyla v mokrých kalhotách? To by mohlo souviset s gynekologickými potížemi, které začaly pár dní před snem, 22.2.2022. A pak že je to magické datum. Prd, je to datum odstartování bolestí břicha, které mě budí ze spaní a když netrvají půl probdělé noci a pak půl dne, můžu si gratulovat… Takže musím říct, že mě zaměstnávají výrazně víc než cokoli a než válka na Ukrajině, která začala 24.2. Setrvávám celkem v klidu, zatím mě to nevyčerpává, je to lokalizované, jinak se cítím zdráva. Ale vyjdu jedny schody a už mě bolí nohy, je to asi jako mít permanentně bolestivou menstruaci.

Jo, už jsem byla na pohotovosti. A ukázalo se, že mě ještě pořád dojímá, když mi někdo pomůže. Nejsem na to zvyklá. Kamarád je kaplan v nejmenované gynekologické nemocnici a já se ho přes telefon ptala, jestli tam fakt mají i pohotovost a jestli tam můžu přijít v sobotu odpoledne, až půjdu domů z nádraží, cestou z hor. Protože na netu měli, že je to pohotovost jen pro ohrožení života a nebezpečí z prodlení. A on mě tam rovnou objednal. Zařídil to. A kamarádka Lenka2, co jela se mnou z hor, mě na tu pohotovost doprovodila. I s batohem. Ona totiž ví, jak jsem na tom s důvěrou v lékaře a s chozením k nim… úplně jinak než ona sama. Ta chodí pravidelně. Jenže moje gynekoložka je už před důchodem, ordinuje jen v úterý a v pátek ráno a ultrazvuk nikdy neměla. Sice se za poslední 4 roky, co jsem tam nebyla, mohlo leccos změnit, ale každopádně do úterý už jsem čekat nechtěla.

Dočasný verdikt je dolores abdominins non specifica.
Bolest neznámého původu.
Jinak to všechno prý vypadá OK, akorát že nebylo pořádně vidět, protože “velmi obtížně vyšetřitelná pacientka se stahuje,” no jistě, co kdyby mě tam bez varování něčím šťouchli. Přitom byli takové trpěliví, bylo mi jich líto, ale jsem prostě nastražená. A to jsem jim nevykládala, že ani do nosu tyčinkou bych se šťourat druhým člověkem nenechala. Nikdy. Na hlavě je mi to ještě protivnější než na druhé straně těla. Penis je fajn, ale předměty aplikované cizími lidmi prostě ne. – Ultrazvuk nic špatného neukázal, dostala jsem nějakej hormonální prášek na zastavení značného krvácení. Ale na bolest nepomáhá a nechce se mi jíst pořád ibuprofen – beztak jen částečně fungující, moc si ho neberu, tak je to docela nepříjemné. A radši jím méně a nic nadýmavého, aby mi tam nemohla střeva tlačit ještě víc na něco, asi cysty nebo myomy nebo jánevímco to ženy mívají, nikdy jsem tomu nerozuměla a vůbec nemám představu, jak by to mohlo vizuálně vypadat a proč se to děje. Takže doberu prášky, to asi ode dneška za týden prý spustí ještě brutálnější menstruaci, než byly ty potíže, mezitím se objednám na větší ultrazvuk a tam mi pak něco asi řeknou. S tím se vrátím na tu pohotovost. To bude tak asi na přelomu března a dubna. Takže ještě nejmíň dva týdny mě bude pobolívat břicho jako dosud, někdy míň, někdy dost.

A eskaloval to ten pád na schodech, ten úraz. Neříkám, že je přímou příčinou – taková možnost mě napadla až cestou z pohotovosti, že se možná při tom pádu něco uvnitř mohlo stát, zranit, ale to by to nezačalo zlobit až po šesti týdnech, řekla bych. Úraz s tím ale zamíchal, protože jsem dva týdny ležela, menstruace se v té době nedostavila, napuchlo mi břicho, pak další dva týdny jsem ušla nejvýš tak 200 metrů, no a pak už to jelo. Omlouvám se za gynekologické líčení, já takové texty sama čtu hodně nerada, patří to spíš do diskuzního fóra pro nastávající matky (tam jsem si četla o účincích toho dryjáku, co beru), ale ono to s tím snem a pádem souvisí.

Jsem dost vděčná, že nedělám někde, kde jsou píchačky, třeba na ministerstvu, že. Můžu si některá rána o dost protáhnout, když předtím několik hodin v noci nejde spát. Ale jinak dobrý! Nejsem teď moc veselý a uvolněný společník, jak bývám, spíš takový zaťatý a odhodlaný.

.