A v pondělí do práce!

PAK TEPRVE DOMLUVA PODMÍNEK…

Jsem neznalá věci kolem pracovní neschopnosti. Koneckonců jsem byla na neschopence poprvé v životě teprve v roce 2022. Kolegové, vedoucí a vy tady na blogu jste znale upozorňovali, že mám na návrat do práce jít pozvolna. Souhlasím. A tak jsem to předestřela lékařce gynekoložce, s níž jsem byla v prosinci předběžně domluvená, že v lednu už bych šla do práce a že to potvrdíme telefonicky v prvním lednovém týdnu. Oznámila jsem jí, že mi zaměstnavatel říká, ať se vracím raději pomalu – že bych napřed mohla na neschopence nějakou dobu zůstat a chodit tam jen odpoledne v rámci vycházek. A to jsem si naběhla. To se asi doktorům říkat nemá. Laskavost zaměstnavatele asi pro doktory není sexy, pokud zároveň zaměstnavatel necáluje, ale cáluje to stát.

Nelze zvolna; buď jste v pracovní neschopnosti a do práce nechodíte vůbec a nemáte žádné pracovní úkoly, anebo jste uschopněni a rozsah hodin a další podmínky si dojednáte se zaměstnavatelem. Takže v pondělí jdu do práce a domluvím se se šéfem hned dopoledne. Naštěstí ten půlúvazek projektový, organizační a propagační – pod jiným šéfem – jde téměř zcela dělat z domova, tak snad nehrozí z celodenního polehávání v posteli s počítačem obří skok do osmi a půl hodin v práci bez postele. Práci s lidmi společně domluvíme, nakalibrujeme, vyzkoušíme a zreflektujeme. Nemám žádný strach, zůstávám v klidu i tak, s důvěrou, že se domluví, co bude potřeba. A se zvědavostí, jak mi to konkrétně půjde.

Důležitý je, jak to připadá mně, co potřebuju já, rozpoznat to, zřetelně to vyslovit, domluvit se. To je hlavní věc, kterou nemám opomíjet a které důvěřovat – myslím si, že i to onkologické onemocnění to říká a po mně chce. Chce to adekvátní vyjádření té pozitivní, konstruktivní agrese. Nekašlat na to – na sebe – se svým typickým mávnutím ruky, neříct si podle svého zvyku “Vždyť takhle to taky není špatný, ono to jde, já to přece můžu podstoupit, takhle je to taky dobrý.” To je totiž trochu rezignace. Kterou znám odmala, protože tehdy nemělo cenu něco chtít. Opak cílevědomosti. Druhá věc, která se po mně asi chce a kterou chci dál zlepšovat, je sebeochrana. Je to související věc s tou první. Je to dost propojené. A co k tomu pomůže? Myslím, že to, co jsem psala v minulém příspěvku – uvědomění, že jsem tady správně, na místě a ne náhodou. To mi teď nově dodává víc klidu. A důvěry jednak v běh věcí a jednak v sebe, větší naslouchání sobě. Ne jen druhým.

Ještě jednu věc jsem neřekla – že na Nový rok nad ránem jsem spíš naslouchala druhým a zase uvěřila jim víc než sobě. Kamarád Hufnágl to myslel dobře, nabádal, ať se neženu rychle do práce, zlobil se, když jsem si zoufala z představy, že bych dostávala plat a přitom příslušnou práci plně nevykonávala. Koukal na to i profesně a viděl mě jako člověka, který je vlastně ještě pacient a najednou by zase sám pracoval s pacienty, aniž by pochopil svoji vlastní psychosomatiku. A já tomu v tu chvíli uvěřila. Že je zkušenější a líp tomu rozumí, že umí říkat i nepohodlné věci a že mě zná. Líp. A to mě trochu rozložilo. Cítila jsem se horší, méně schopná. Jak je to snadné, naskočit na to a pochybovat o svých schopnostech v profesi, když chce být člověk zodpovědný k sobě i klientům i k té profesi. Jak je snadné najít spoustu kolegů, kteří jsou zkušenější. Vždycky budou. No a co! Tak bych se daleko nedostala. Leda do háje. Leda by mě to utlouklo. Myslím, že předchozí odstavec moji psychosomatiku poměrně slušně ilustruje. Plus k tomu lze přihodit postoj laskavé péče k sobě, laskavosti, náklonnosti, dát sama sobě pochopení. Nenechávat ho plout někde venku, sebrat ho, sebrat, co je moje, a dát si to, vzít si to a dát zároveň. Snad i tímto to už činím. A sebrat a vyjádřit i hněv. Ono to možná zvenčí vypadá, že se to děje, že to dělám, ale pořád je to málo, někdy si místo toho řeknu “To už nechci, to nejde, to bych byla zlá a jen by to škodilo i mně; radši se hodím do pohody, chci se hodit do pohody, to je příjemnější a přijatelnější a zdravější.” Jenže někdy to zdravější není. Myslím, že to kovidové období tohleto pro mě neslo. Těžko snáším nepohodu na pracovišti. A my míváme pohodu. Za kovidu jsme se poněkud rozdělili na dvě frakce, co se mezi sebou moc nebavily. A vůbec jsem měla za kovidu vztek – ne že bych ho neprojevovala – a chlastala tím víc. A to všechno bych řekla, že patří k psychosomatice až dost, ne?

Takže důvěřovat cestě, důvěřovat sobě a to ostatní – dobré – se na to nabalí. Také si přibalit plány a těšení se na něco. Na dovolenou s kamarádkou. Na letní školu v Belgii, ať tam letos pojedu nebo ne. Na malování oblohy. Na malování krásné krajiny. Na další animace lišky. Na další hudební hrátky s looperem. Na to, že obstojím v kapele. Akorát ten sex a lásku nějak vynechávám. Chce to trochu romantiky. Mohla bych si například přečíst nějakou báseň. : )

.

Chlupy se vrací

A JE OBDOBÍ ČESÁNÍ A ČEKÁNÍ…

Doprovodné fotografie jsou z dnešního samosběru jablek u Slaného. Je to firma Ekofrukt. Prý mají facebook, možná i stránky. Jestli tam pojedete, nezastavujte hned na prvním parkovišti u silnice, ale jeďte dál a dál rovně na další parkoviště k boudě a tam potkáte nalevo desítky řad jabloní, každá se táhne stovky metrů. Do mlhy. Napravo jsou hrušně, ale ty jsou očesané. Kilo jablek je za 10 korun, mají báječná žlutá Golden Delicious a potom mají dvě červené odrůdy Idared a Jonagold. A pozor, je to v bio kvalitě, nejsou chemicky ošetřena. Taky máte rádi štrúdl?

My jsme česaly míň než hodinu – tři ženy – boty jsme měly mokré brzo. Já si odvezla domů jen asi tři kila, abych to pobrala. Sláva, konečně jsem byla trochu venku. Hned mě z toho rozbolelo v krku. Ta kvantita jablek je tam neuvěřitelná. Kvalita jakbysmet. A co z nich bude? No nic, pokud je někdo neotrhá. Hrozný.

Jsem v takovém trochu znejisťujícím období, protože čekám na kontrolní vyšetření na začátku prosince. Určitě nebude příjemný, ale na to nemyslím. Cítím se dobře. Jenže když mě bolí kyčle víc nebo se mi něco divně napíná v břiše, zaskočí mě to a zpochybní to můj celkový dobrý pocit, že jde všechno pořád lépe. Třeba dneska mě bolely kyčle při chůzi, hlavně do schodů, a ta levá až ke koleni. Ona tedy byla celej den vlhká mlha… Ale dřív mě nebolelo přece nic! Když chvíli sedím a vstanu, jsem někdy ztuhlá částečně, jindy dost brutálně. Pomůže, když budu cvičit? Chodila jsem na rehabilitace a mám teď doma cvičit, ale znáte to… znáte mě! Disciplína nic moc.

Říkám si, že je to asi pořád od toho nervu v třísle, co po operaci bolel nepřetržitě pár měsíců. Nalevo. Proč teda mě bolí ty kyčle obě? Od toho, jak jsem po ozařování přišla o svalovou hmotu? Bolí kyčle kvůli chabým svalům? A že se mi to v břiše chová jinak než dřív, to je určitě od květnové operace, to není ještě vyhojené úplně, to ta rehabilitační taky říkala. Poznala to i podle vzhledu jizev (přitom jsou to pro mě jen takové růžové puntíky). Však taky když mi někdy něco dělala s břichem, rozbouřilo se to pak nejmíň na jeden den. Jenže teď mi s ním nikdo nebouří, a stejně mě někdy tlačí. Možná jak byl víc vítr, bylo to horší… to břicho nesnáší průvan nebo zimu. Když jsem venku na ulici, tak zima způsobí únavu. Doma si pak hned lehnu, pořádně břicho teple obalím a to přináší docela rychle úlevu. Unesu už střední náklad. To jde. Tedy na krátkou vzdálenost několika málo kilometrů. Nechodím na túry. – Proč si pořád představuju, že když se něco zlepšuje, jde to plynule, a ne kolísavě? Normální je, že to jde kolísavě! Musím si to opakovat. Abych se nezačala bát, že píchnutí v kyčli nebo v břiše je známka blbá. Já totiž aspoň dvakrát letos v nemocnici od jiných žen slyšela, jak se u nich nemoc projevila:
“Začala mě bolet ruka.”
No a byla to rakovina. Tak se nejde divit, že když jsem měla nádor dole v břiše a zabolí mě břicho nebo noha, nepřejdu to jen tak vesele. Ne pokaždé. Vmísí se mi do toho vzpomínka na historky spolupacientů, často sympatických a veselých. Někdy i jiných. Ne ale tohle jsem nechtěla psát, na to jsem nechtěla myslet, chtěla jsem se poveselit s tématem ochlupení. A ne vás děsit. Už jsem jako veřejnoprávní média…

A ti doktoři. Posledně jsem se ptala, jestli ztráta ochlupení v místě ozařování je trvalá. V létě jsem se totiž ani nemusela holit do plavek (které jsem ovšem letos nemohla použít) – od pupku dolů na přední straně žádné chlupy. Jen tři hnědé fleky připomínající shluky pih se tam místo toho utvořily. Po ozařování ztráta (lokálního) ochlupení bývá trvalá. Kdežto po chemoterapii dočasná. Mi bylo řečeno. No a co myslíte? Je to tam! Dva a půl měsíce a je to jako nový! Vlastně to nový je. A ve stejné době během října naopak ty hnědé fleky vymizely. Asi byly něco na způsob popálenin. Kůže na břiše také už není tak citlivá jako doteď. Tak já nevím. Rozhodla jsem se spíš radovat, že mi rostou chlupy jako zdravému člověku. Důvěru v lékaře to ale oslabuje.

Cestou z jabloňových sadů – ještě v mokrých botách – byla zastávka v obchodě a tam jsem si koupila kurkumu. A ještě slaninu a paštiku, ale tu dneska jíst nebudu. Napřed jsem nevěděla, jestli je to zázvor, nebo tlustý červ. A ona kurkuma. Prý je zdravá. Dám si ji do čaje. Večer jsem telefonovala s Lososem a ta nezávisle na tom začala doporučovat například kurkumu. Taky rozkrojenou cibuli v místnosti. Prý do sebe natahuje hnusoty. Takže do čaje jsem dala kurkumu, do krku med a k posteli cibuli. Výhoda je, že od těchto tří zázračných doktorů nikdo neočekává stoprocentní výsledek a účinnost a znalosti. Budu asi k lékařům přistupovat podobně.

SOUVISEJÍCÍ:
Pád a další ženské komplikace
Tento způsob hubnutí…
Šťastná to žena, jež hadice nemá!
Kdo jsem bez prášku? Život vlkodlaka.
Chvíli se cítit normálně!
Závany z vany
Čelní útok
Krvinka ke krvince
Plnohodnotný občan s plnohodnotnou vagínou?
Sny při a po léčbě

.