To jsem si naběhla!

NA NEJSLABŠÍ MÍSTO.

Jeden pán zemřel.

Zítra je zádušní mše.

Chceme během ní hrát na kytaru tři písně.

Bude hrát muzikální kolegyně, která i dobře zpívá.

Jenže sama? Oslovila jednoho člověka. Ten řekl, že se na to necítí, hrát v kostele na kytaru.

A co já? Tak dobře, když to ale zkusíme předem, abych se přizpůsobila a šlo to dohromady.

A teď jsem si ty písničky zahrála sama, než je vyzkoušíme zítra spolu ve dvou.

NE! AŽ VTOM MI DOŠLO, ŽE JÁ SE PŘITOM ROZBREČÍM!

Vždyť já na pohřbech brečím skoro nejvíc ze všech.

A ještě když budu hrát dojemné písně! Tím spíš!
No to je konec. Jenže asi nebudu moct přestat zpívat, když se rozbrečím. Jenže co jinýho. Tyjo, to já nedám, mně nezamezí v pláči, když si řeknu, že to teď prostě zahraju a odzpívám a hotovo. Já takhle nezpívám, já zpívám dopravdy ta slova a co se mi při nich vynoří, to se vynoří, já nikdy nezpívám s kytarou jen tak že bych nevnímala text a náladu. Musím to zkusit. Nebo musím konečně – poprvé v životě – nenechat se unést smutkem při pohřební příležitosti. Nadhled, udržet si pozorovatelskou pozici.

Možná kdyby mi za to platili, vezmu to jako džob a nějak to zaválím, ale takhle…

Jak na to? Jak to děláte vy?

Dát si panáka by mohlo pomoct, anebo by to mohlo naopak pomoct emocím. To bych neriskovala. Nevim.

Mám teďka honičku a do toho takováhle darda, to mě asi vyčerpá.

Předtím mi to nedošlo (!), až teď jsem si představila tu atmosféru … a do toho já s kytarou. Pařezovou kytarou. Nějaká tréma před publikem nebo před Bohem asi ani nenastane. Ze samýho strachu, že se rozbrečím.

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

153 komentářů u „To jsem si naběhla!

  1. Radu nemám, ale jsem zvědavá, jak to dopadne.

  2. hmm…nevim co říct…..prostě to dopadne…
    a dopadne to dobře….at už dozpívíno, nebo ne…..krásný je, že je to od srdce…..

  3. Dozpívíno, nenápadná podvědomá nápověda, asi. :-)

  4. 3. přiznám se, myslela jsem na tu mši a celý ten církevní obřad a vybavilo se mi mešní víno ….no nezapřu to :-)

  5. Když se na to necítíte, pusťte tam CDéčko. To není ostuda, to je normální. Nechtějte po sobě víc, než je vám příjemné.

    Co se týče smutku, tak jsem zažila pár pohřbů. Když jsem byla s tou smrtí smířená, tak jsem dokonce měla řeč a byl i humor (na pohřbu táty).
    Když jsem s tou smrtí nebyla smířená, tak jsem bulela jak želva a nedokázala jsem ani zůstat v sále.
    A u cizích lidí, kde jsem byla jen ze zdvořilosti, mi to zase přišlo děsně trapný divadlo.
    Je to vždycky o nás a jak to zrovna máme nastavený.
    Takže rada znovu – viz výše. Žádný alkohol, nic nepomůže, když člověk není smířený s tím faktem. Když je smířený, jde vše.

  6. Mně to připadá jako dobrá příležitost a ještě v dobrej čas.
    Vyrábí „dead-line“ ke které se musím postavit.

    To jsem si řekla cestou domů. Už si nechci říkat:“Nic se neděje, všechno je v pořádku, nejde o život, tak klid, jdu od toho v klidu.“ A tím získat dlouhou pauzu, pak ale vykoupenou přívalovou sprchou emocí, nutností vystavit se zahlcení.
    Spíš jsem dnes zkusmo přitakala, že jo, že ty emoce jsem ochotná rozprostřít. Ne že „se nic neděje.“ Furt se děje, souhlasím, aby se furt dělo, aby mi to lezlo do plánů a hlavně do plánů klidu a pohody a relaxu. A nechat to projít,zůstat v tom furt a furt a tím se to – snad!! – naředí do milé formy. A najednou mě to rozesmálo. Něco jako bejt furt trochu nalitej :-)), řekla jsem si.

    Zatím mě to tedy spíš rozesmálo. Ale vím, že to není konec, jen brána k nějakému bolestnějšímu prožití něčeho, nějaké lítosti, co celej život strkám buď do klidu, nebo do zahlcení. (Když to přeženu; zas úplnej extrém to není, to bych nefungovala.)

    Je to super výzva – napřed budu dělat v práci dort na středeční oslavu, pak půjdu hrát na zádušní mši a další den budu dělat moderátora na pódiu na té oslavě. To je taky výzva – já a můj hlasový projev na mikrofon! Běs :)

  7. 5. CD v záloze je určitě dobrý nápad. na pohřby nechodím, ale velmi často předávám věci a hovořím z pozůstalými …..přestože jsem profesionál, přestože jsem smířená s tím, že ti lidé zemřeli a je to většinou kolikrát pro ně vysvobození ….a ti pozůstalí to většinou chápou též…tak přece jen selhávám v té přímé komunikaci…..je to zvláštní směs pocitů…..tečou mi slzy a přitom je v tom úleva….nevím jak to popsat….
    jen tím chci říct, že přestože je člověk s něčí smrtí smířený…..selhává citově…hlasově…..nejde to moc ovlivnit….

  8. 5 Lenko,
    výborně!

    A máš pravdu s tím CD. Akorát by asi muselo být originální, kvůli autorským právům…

  9. ad hraní muziky

    Taky mi šlo hlavou, jak zacházím s muzikou – já totiž měla od puberty trému vystupovat veřejně (na violoncello). Před lidmi jsem si nevěděla rady, jak hrát. Kdybych hrála za sebe, musím do toho dát sebe a emoce, a to jsem nechtěla, bála jsem se, styděla jsem se, bála se asi, že MĚ nikdo slyšet nechce, moji osobu, měla jsem malý adolescentní sebevědomí :)
    Ale na kytaru dětem jsem od 15 let hrála, i se zpěvem.
    Ten text ale ještě ty emoce umocní, já nezpívám nijace, unyle, sterilně, všechno podobně. I když předčítám nahlas, tak taky ne. To neumím. A teď jsem si říkala: protože dost neodděluju osobní a pracovní. Neodděluju dost, pro koho to dělám. Kdy pro sebe, pro svůj prožitek (když mi bylo smutno, zahrála jsem si na kytaru smutný písničky a hned to bylo lepší, vyjevilo se to ven), a kdy to dělám jako džob – zpívat dětem před spaním nebo třeba na zádušní mši přítomným (a nepřítomnému).

    Úplně oddělit to nejde, to bych ani nechtěla, být necitelná.
    Ale trochu víc se pokusím,nebýt primárně za sebe, ale pro druhé. To by pak šlo. To potřebuju, aby šlo, a zítra to prubnu.
    V té hudební rovině se mi to nějak odděluje hůř. Jednak hudba a jednak text… když je to text, kterýmu nerozumím, rozumím jen hudbě a můžu se do ní položit, tak je to dobrý a úlevný, to mě nedojímá, je to příjemný.
    Třeba
    Wendeyaho … to jsem si zpívala včera na výletě celé dopoledne.
    https://www.youtube.com/watch?v=YhcgX1VHsgk

  10. 10. Liško, mluvíš mi z duše, mě to v práci taky nejde sterilně …teda pokud nejde vyloženě o sterilní výkony :-)
    …budu na tebe myslet….zapomen na svoji vránu v hlavě :-) ta přirozenost se velmi cení a lidé to ocení i při těchto smutných záležitostech. dobrou noc.

  11. Barčo,
    no, na tebe to číhá často.
    Jednou jsem předala osobně zprávu doktorce, že umřela (bohužel sebevražda) její pacientka (kterou jsem neznala, ale zpráva přišla telefonicky ke mně), a taky jsem u toho brečela. Mně je v těch chvílích na mně trapný, že brečím já, a ne ten bližší pozůstalý. Připadá mi, že mu to beru,že on už se možná přede mnou nerozbrečí, protože jeden brečící už tam je přítomen.
    Tak nevim. Nedělám to nakonec pro něj? Jako takovou obětinu?
    (Teď ani nevím, jestli přidat smajlíka, protože trochu mi to připadá komické, trochu naopak vůbec.)

    Dobroou, taky si jdu lehnout dřív.

  12. 12. není to trapný, je to lidský a přirozený…..prostě smrt je zasahující…..ty reakce jsou vzájemný….někdy rozbrečí celá věc první tebe a pak se to přenese na ty pozůstalé a jindy je to obráceně….přijdou pozůstalí a už brečí a rozbrečí to tebe….
    není smyslem v těchto situacích si nutně zachovávat uměle kamennou tvář….ani lékaři suše věcně oznamující smutné zprávy si tu kamennou tvář také nedokážou úplně zachovat…
    po telefonu je to jiné než osobně…
    možná mám jen malinko výhodu oproti tobě v tom, že ta empatie je přirozenou součástí mé uniformy…..ale zase moje uniforma a to co představuje nese sebou další jiné nevýhodné věci.

  13. to dáš.
    To já posloužím i radou. Dobře se nauč, co budeš hrát. Ty emoce půjdou pak do toho a ne proti tomu.

  14. Teda Liško, ty si dáváš! No a je to na škodu? Se tam rozbrečet? Mně to připadá naopak natolik upřímné gesto, že to je daleko lepší varianta, než voskové tváře, strnulá pohřební řeč a cédéčko. Já bych teda takovou dojatou kytaristku brala -jako pozůstalá i jako nebožka! Navnímej si to a nech to plout…třeba tam bude atmosféra, že se ti ani brečet chtít nebude. Ale teda nějaké berličky třeba ve formě panáků bych do toho netahala. Ono je něco jiného dojatá kytaristka a zmožená jako Kurt Cobain po tahu:) Napiš, jak to dopadlol, držím palce.

  15. Díky za podporu.

    Zatím mě jednak uklidnilo a jednak naopak mi připadá pro mě nereálně nedostižné toto:
    informace, že kytaristka to zvládne i sama, kdybych náhodou vypadla na jednu z písní, protože hrála na pohřbech asi tak stokrát a v kostele hraje hodně často.
    Já nikdy. Tu informaci jsem dostala na otázku: Jak to děláš, že vystřihneš píseň „Tam u nebeských bran“ (dopoledne) a nic … a nerozbrečíš se?

  16. Joo, jde nám to dobře, baví mě to spolu hrát.
    Akorátže na kanapi na zkoušku.
    No, v kostele uvidíme. Za chvíli vyrážíme.

    Zas bude příjemný, podpůrný, když budou lidi kolem taky zpívat.

  17. Právě jsem se vrátil z pohřbu do práce Liško, jeden pán zemřel…
    Nejsem schopen se na nic soustředit, mám skoro všechno v hořících termínech, prvním volajícím jsem napsal SMSku podle pravdy, kde jsem, dalším mi je už trapný to sdělovat, jakobych špinil jeho památku, jakoby se školák vymlouval na vypnutý elektrický proud.
    Tak jsem zase vypnul telefon a doufám, že zítra budu zhluboka nadechnutý, posílený, z bloků odražený a dostatečně asertivní na vysvětlování dnešní výluky. Místo práce dělám všechno možný, jen ne, co musím, a ke psaní komentáře poslouchám tohle:
    https://youtu.be/aYamwztiqQc?list=PLUHp2KF_pO9pBYHFcHmN3dVCHbgSH1hcp

    Na tom pohřbu hrála reprodukovaná hudba, tři písničky a mezi nimi mluvil objednaný řečník – cizí člověk, mluvící o cizím člověku. Odchrchlal si, poškrábal na nose, nasadil brejle a přečetl ochotnicky text. Jako herec by se neuživil, četl to jako pohádku s neumělým gradováním na zbytečné, trapné zdramatizování částí životopisu, jen aby narušil monotónní linku přednesu.

    Živá hra bude určitě stokrát lepší Liško, bral bych to jak píše Fousek – dobře se nauč a emoce to doplní, nezkazí.

  18. 17. budou, pomůžou vám…..uvidíš….. myslím na tebe. též souhlasím s tím co napsal fousek…..napsal to přesně…

  19. To snad není možný… právě jsem se dozvěděl, že zítra nepůjde proud v celé ulici od osmi do dvou hodin odpoledne :-)))

  20. Jirko*
    to je teda věc!
    Já mám nějaký resty v mailový komunikaci užý dva tejdny a vidim to tak na pozejtří. (A to spočívají v tom, abych nějakým lidem poslal výzvu, že maj něco zaplatiti do konce září, eh, heh, ehm:(

  21. Já vám teda řeknu,
    že to zpívání v kostele byl můj nejhezčí zážitek roku.

    Hezky to tam zní, měly jsme to spolu vyzkoušený, věděly jsme už, jak to hrajem a na která místa myslet…
    Bohužel nikoho jiného než nás dvě jsem ani zpívat neslyšela, ale zpívali.
    Hezký to bylo, moc příjemnej kněz.
    A vzpomínkovou řeč měl jeden pán skvělou, přiměřenou, přitom srdečnou, konkrétní, charakteristickou pro toho umřelého našeho pana gentlemana, hrozně chytrou a přitom vlastně ne náboženskou, ale universální. Nikdy v životě jsem neslyšela nic tak pěknýho a nebyla jsem sama.
    A nebylo to k pláči. Bylo to super!
    Nakonec člověk aby chodil na mejdan do kostela si vespolek zapět…

  22. 22. myslela jsem si to. :-) už když jsem psala tu 2. krásný silný zážitek……sladkobolný, úlevný, zároveń tak nějak radostný….otevřeně plný….nevím jak to popsat….

  23. 23. vše srdcem…..dáváno…..přijímáno…..

  24. Ale ještě musím dodat,
    že ta noc před tím, na dnešek,
    byla pro mě nejvíc existenciální.
    Taková pevně daná událost, nová věc, výzva pro mě, pohřební plačící – hrát a zpívat v kostele během mše – ta mi teda dala! Ta ze mě vyždímala dneska v noci opět existenciální strach a žádné smíření, žádné přijetí, žádnou naději (což v kontrastu k tomu dal ten kněz na mši).
    Naopak, nepřijetí „to neberu“, absenci naděje, absenci smyslu celýho světa. To byla moje noc. Prožitek „To nepodporuju a když to nepodporuju, odmítám se účastnit. A mít děti. Mít děti znamená být vrah, podílet se na jejich smrti, způsobit smrt dalšího člověka, další bytosti, která ví, že umře a už nebude. A to nechci.“

    To teda bylo něco.
    A dnešek byl povedenej, plynul, měl v sobě sílu toho už tolikrát vyplivnutého „tady a teď.“

    Největší bylo, když jsme dohrály závěrečnou píseň „Veď mě dál, cesto má“, hodně energicky, a pak tam byla pořád cítit velká síla a všichni seděli tiše (ti, co to nehráli, jen poslouchali; asi bylo nakonec lepší hrát a být v té síle).

    Rozbrečela jsme se až potom, když jeden pán mi děkoval za něj, za toho oslavovaného zesnulého, jeho kamarád, taky takovej správňák 60+.
    Asi že mě nic lepšího nenapadlo :)

  25. Barčo,
    jo, byla to velmi radostná křesťanská hodina :)

    Já mám ráda ty faráře, co jsou milí a radostně plní. A to tenhle byl.

  26. 25. když to tvé psaní čtu vnímám ……něco jako průlom…..zlom….
    mám radost s tebou…..ne snad ani tak z toho že jsi to zvládla, alespíše právě z toho tvého přímého prožívání toho všeho….

  27. Liško, poslala jsem ti mail :-) …..třeba si ho ještě letos přečteš :-))

  28. barčo 27
    tos nazvala pravým jménem – přímé prožívání (a ne odkládání na dobu, až budu sama a načmárám si to do notýsku, nebo naopak to nebude takový skok do silného prožívání, že je to pak zahlcení).

    To přesně potřebuju – nechat ten průtok téct.

    * * *
    A hned mám nutkání si to trochu zdevalvovat větou, co mi naskočí v hlavě: No uvidíme, co ty resty, kdy je dohoníš, jestli vůbec. A kdoví, jak to bude zítra s tou vaší firemní celodenní oslavou, jak to budeš blbě koordinovat, nestíhat, dodělávat kdovíco, nakonec abys sama nenosila židle a ve stejnou chvíli nemluvila na pódiu na mikrofon a nedodělávala dort.“

  29. Ufff… doufám, že to moje děti na světě baví i za tu cenu, že časem umřou…

  30. 31
    jo, v noci jsem si říkala: Tohle nemůžui nikdy říct někom, kdo má malý děti. Až tak starší deseti let:) Nebo mužům, to by šlo, ti přímo nedávají život … a pak mě to neslo k úvaze, jestli teda muž rozsévač se podílí na stvoření / moření / umírání a nevyhnutelné smrti stejně jako žena. Následoval blesk analogie žena – země – ze země rostou fascinujícně silné rostliny – a zároveň je země hrob. A zároveň je žena hrob, protože nese nejen život, ale i smrt – protože jedno bez druhého není.

  31. 31
    no a v noci jsem si řekla, že to ne, to takhle není, ta nevyhnutelnost nebytí je všudypřítomná a přebije jakoukoli radost, jakékoli „baví“, jakoukoli lež, protože všechno ostatní je proti tomu existenciálnímu na dřeň prožitku náhražka a lež.
    Prostě jsem byla ztělesněním toho pólu beze smyslu, bez naděje, černé díry, bez života věčného. Prožití nepřijetí, odporu, zásadového nepodílení se na něčem nepřijatém, nezvnitřnělém.

    Kdežto kněz v kostele byl ztělesněním radosti, života věčného, víry, přijetí, přitakání, poddání se, naděje a náboženství naděje.

    To mi bylo příjemný, ale nemůžu říct, že bych tu naději sdílela. Byla jsem neutrální a těšila se, až zas zvednu kytaru a zahraju a zazní naše hlasy.

  32. 32 není to prdel, ta ženská role!
    Díky za tu výzvu, tojo.
    Ale přecejen nějaká dobrá zpráva, nějakej euangelion, jasná zpráva, že Kristus je živ, by byla docela ku pomoci. Osobně pro mě ta křesťanská zpráva je furt jen jakoby na papíře.
    Kdežto hlubinu nebytí nevidím nikde na papíře a neviděla jsem nidky, jen jsem ji žila uvnitř.
    Tak co je asi přesvědčivější, jakej kalibr by můj bůh naděje a křesťanstva chudák musel nasadit, abych uvěřila a v naději se upokojila :)

    …né, teď to neprožívám, teď je čas večerní a čas restů, které stále leží a pár se jich dočká.

  33. 31 ru
    A ty?
    To je stejná otázka, estli ty, děti, já, někdo neznámý … všichni jsme lidi, odsouzenci k hroznému vědomí smrti a odsouzenci k potenciálně krásnému životu.

    Nojo a když zmizí paměť? Co s krásným životem? Stál za to i bez paměti? Bez mojí stopy ve mně, bez uchování vzpomínky? Stál? Já doufám. Ale těžko se mi tomu věří.

  34. 32
    Tak tak. Přesně.
    S čímž se mi spojila i ta nedávno Saulem vyslovená pochybnost, zdali žena může rozumět/vědět o smrti, když dává život, a moje odpověď, že může, právě proto.

  35. ad 25: Vida, zvládla jsi to a velmi dobře. Citlivě a přitom energicky. Je silné zpívat někomu na pohřbu „Veď mě dál, cesto má …“ Říkala jsem si, co tak asi budete zpívat – v kostele s kytarou ………… a tohle je fakt dobrý.

    K tomu existeciálnímu tentonoc v noci …… Mně by tedy život nedával smysl žádný, kdyby to bylo jenom od narození do smrti a pak nic. Vývoj žádný, spravedlnost žádná …… Od dětství jsem se tím zabývala a cíleně hledala ……… zajímalo by mě (ber lehce konverzačně, nikoli konfrontačně :-) ) proč se tak mocí mermo držíš víry v to, že smrtí těla všechno končí? Zvláště když ti to tak nedělá dobře. Jestli by ti nepomohlo to třeba nějak analyticky rozklíčovat? Ten motiv, myslím. Zvyk? Tradice z okolí? … nebo …. ?

  36. 33
    Nevím přesně, co je existenciálno, ale já jsem přesvědčená, že existuju jen proto, že existuju, tak proč si to kazit hledáním smyslu a důvodu a nadějí na něco po smrti… a pochybnostmi o čemkoli kromě smrti… Žít je to hlavní. Proč z toho dělat větší trágu než to je.
    To víš, že mi to bude líto, až budu umírat, líto že odcházím, že už se nemůžu účastnit a koukat a dejchat a radovat se tady, zrovna dneska mě napadlo, že mi to bude líto třeba už jen proto, že bych strašně chtěla vědět, jaký to bude na světě za dalších sto let, jak to tu bude vypadat, jak budou lidi mluvit, jaký další technicky vylepšováky budou mít…

    Jenže pak jsem si vzpomněla, že nedávno si nechala udělat euthanasii paní, která sic tělesně i duševně zdráva, ale na světě už ve svém věku cítící se velmi, velmi osamělá a nepatřičná. Na světě, který už byl natolik jiný, že mu už natolik nerozuměla, že v něm už takhle sama nechtěla být.
    Třeba bych za těch sto let měla tytéž pocity smutku a osamění s neschopností porozumět, zapadnout, ne třeba, nejspíš určitě.
    Tak je v pořádku, že umřu.

  37. 35
    Částečně odpovězeno ve 35.
    Když nebude paměť, bude to prázdno a bloudění abezradnost, každý den další těžký začátek. Neschopnost odejít sám., protože si nebudu pamatovat,proč bych měla odejít.
    Nicménbě – za všechno se platí. I za život.
    Tak to tak berme a žijme, ať toho za ty prachy není málo. :-)

  38. 37
    Myslíš jako anaylyticky si najít něco, co by jí dělalo líp? :-))
    Tak to asi dělá naprostá většina lidí. Není to nerozumné.
    Pravdu se stejně nikdy nedozvíme, tak je jedno, čím si pomůžem, pokud to jiným neuškodí.

  39. 38. mám to podobně jako Ru. stačí žít…..naklíčovala jsem se dost…spíše jsem se do toho více zamotávala….nevyřešila nic moc….takhle je mi líp a volněji, radostněji……není to sladká nevědomost…..samozřejmě že nějaké uvědomnění za ta léta proběhlo, ale už se v tom tak nepitvám a jdu dál.

    ten článek o té paní jsem též před nějakým časem četla…..nikdo neví jak na tom budeme, až budeme staří….a jestli vůbec budeme staří….

  40. 37 Lenko
    jo co je JEŠTĚ ZA tím.. vidíš, to už jsme si myslela, že je dřeň, že už za tím nic … a asi jo. Budu hledat.

    38 ru
    1.odstavec – to nedokážu, radši z toho udělám trágu největší, než abych se spokojila s tím že tak to je a že se zasadím o to, abych žila hezky, jak jen to jde. Mně to je málo. Asi radši zvolím utopit se v rusalčím tragickém bahně, než to nezkoumat. Pro mě to nezkoumat totiž znamená v neexistenci a v tom bahně a podílení se na smrti už být.

    ad odstavec 2
    no a to přesně bylo nejlepší místo ke zkoumání nebo ponoření (nebo čemukoli, zastavení) té paní, co volila euthanásii. Ona tou euthanásií odešla z nějvětší výzvy svýho života!!
    Dřív mi často bylo líto, že bych o něco přišla, o pokrok, novinky, nový vývoj … že nebuduu vědět, kam se lidstvo dál ubírá. A řekla jsem si asi podobně jako ty: jeden člověk, jedna generace, tohle nemůže pojmout, nemůže se vypořádat s tolika změnami, vývojem, pokrokem, prostě to není v silách jedné bytosti. A proto tady je život. To je jeho důvod. Proto jsou tu generace, děti, předávání informací v genech i venkovně.
    Ale v mé existenciální noci, když přišlo na tuto myšlenku, byl to odpor vůči nespravedlnosti a nekontrole a bezmoci, hlavně bezmoci:
    Někdo mě sem hodil s tím, že už věděl předem, on to věděl, že je potřeba mnoha a mnoha generací, aby mohlo dojít k vývoji. Ony jsou nositelé vývoje, Jedna bytost ne. to nepojme. Musí to být generace, vznik a zánik, vznik a zánik jak na běžícím pásmu, pořád smrt, smrt, … a ta danost tohohle systému předem, to je mi odporný:
    bůh potřeboval (z nějakého dobrého důvodu) vývoj, tak stvořil život a tím stvořil smrt a generace, vznik a zánik a naše vědomí smrti. A s tím se jako mám jen tak smířit? To jako je něco skvělého a potřebného?? Proč já? Proč my? Proč musíme?
    – no a pak následuje linie myšlenek: kdybychom se všichni rozhodli, že na tohle teda neslyšíme, že to teda ne, neberem tu bezmoc, a lidstvo na Zemi by zaniklo … tak co? Tak něco? Je to fakáč stvořiteli?(a to mě zajímá)
    Anebo nic, protože jinde jsou jiné bytosti … taky stvořené ve své smrtelnosti.

  41. Liškjo, někde skočila chybka a uvízl mi komentář, znova tentýž to odmítá přijmout, že prý je duplicitní, ale první odeslání se nezobrazilo.

  42. A jinak – bůh, byl-li to on , nám dal dar. Dat dočasnosti. Dar, dík kterému život nabyl na ceně.
    Jsme příliš hloupí a domyšlíví na to, abycvhom si života dokázali vážit a užívat, kdybychom neměli před očima jeho konec.

  43. 45
    Nezkoumat neznamená nebýt, stejně tak jako zkoumat neznamená zjišťovat pravdu.
    Třeba tím, že nezkoumám, zjistím ve finále víc než upnutím se na výzkum. :-)
    Nevím, tohle je asi nesdělitelné, nepřenositelné. Že vypnout neznamená vzdát, ale naopak…

    ad ad odstavec 2
    To nedokážu v danou chvíli říct. Ten článek mě vzal, tím příběhem i tou nejednoiznačností. Že jsem byla schopná se vcítit, Přestárlá zvířata taky vědí, kdy odejít. Poznají to. Tak odejdou.
    Je to zbabělost, vzdání se? Nebo je to přírodní moudrost, mír v řádu věcí?

    Ale je to jako s tím zkoumáním smrtiu. Není nutno znát odpovědi, když já si zamanu. Až přijde jejich čas, dozvím se je.

  44. Ha, už to sežralo druhé odeslání komentáře začínajícího odkazem na 45. Tak už ok.

  45. ad 45: No tu noc byla krize. Ale nebyla katarze, ten zvrat, rozuzlení, pochopení, změna. K tomu krize jsou ….

    Tu paní s tou samotou docela chápu. Když mi bylo deset, jedenáct …. nevím …… chodila jsem jako Quonab, starý Indiána, který už chtěl umřít (v knize Dva divoši asi) po zahradě a odříkávala si: „Slituj se Wahkondo, má duše je hladová a není, co by ji nasytilo …“ jsem taky chtěla umřít, protože tento svět mě neuspokojoval, nesytil, všude jen marnost a marnost … (v jedenácti letech :-) ) ………….. a to samé vlastně píše i sám mistr Komenský: Všude je jen matení a motání, mámení a šalba a nakonec omrzení všeho a zoufání …..“ a vtom vyšlehne v jeho srdci poznání, setkání se s Láskou – Ježíšem ……. už to přesně nedokážu reprodukovat …… a najednou se obrátí a píše Všenápravu věcí lidských, Cestu světla aj. ……. našel v sobě znovu víru, navíc v úplně jiné kvalitě …… Ono je nakonec asi skoro jedno v co člověk najde víru, hlavně aby to bylo hodnotné a dávalo životu smysl, hodně lidí právě věří v děti a genetický přenos, proto děti považují mnozí dnes skoro za polobohy, dříve to tak nebylo …….
    No a vrátím se k té paní. Skvělý postřeh “ Ona tou euthanásií odešla z nějvětší výzvy svýho života!!“ Ano, byla v krizi, nic ji netěšilo, ale mohla z toho ještě něco vytěžit, stejně jako Komenský stejěn možná i ty bys mohla…. možná …
    Já vždycky, když už jsem si myslela, že umřu, že tohle nezvládnu a zdálo se mi, že už jsem na konci svých sil …… najednou pochopení, poznání a vše se změnilo jako mávnutím proutku ……… k tomu jsou ty krize. Tlačí tě to ……. vše se zhošuje, aby ……….. se něco zvrátilo, katarze ……… následný happyend.

  46. 47
    jo, ano, to si taky uvědomuju, že vědomí doš´časnosti (ne smrti, ale dočasnosti) hraje velkou roli a to pozitivní – jakoby na výkon, jako bychom bohu odváděli Něco, nějakou odpovědnost, plnost, fakturaci za dobrou práci a ne za flákárnu naprd. Motivace. Jo, motivace. Je to motivace, kterou na nás bůh (pod čímž rozumím ten princip, co nás sem vrhnul) hodil. A my můžem jet v tom, co on chce, anebo mu ukázat fakáč a na motivaci mu kašlat – když on takhle, my zase na něj tak.
    Pořád je v tom můj odpor, nepřijetí té hrůzné věci jako je život.

  47. Když ono v devětaosmdesáti se vám už většina lidí na nějaký výzvy víteco. Zkuste to, zkuste si představit, že ten člověk ví víc než vy, tak už kašle na tyhle silácký řeči… ze stejné škatulky, jako ty rodičovské „máš na víc…“

  48. Třeba to jediné, co by přistoupením na tu výzvu získala, by bylo akorát čím dál víc postupující chátrání těla i duše, které na sobě už začínala poznávat.
    Přejme lidem jejich důstojnost, naše měřítka si nechme pro sebe.

  49. 51
    No a to je taky rozpor. Sama sobě vyhrazuješ právo na odpor nepřijetí něčeho, o co ses neprosila, ale staré paní vytýkáš nepřijetí výzvy?

  50. No, já zas věřím, že slušnej člověk ví, jak umřít. Sekne sebou a je to. Nebo usne a umře. Duše ví, kdy a jak má odejít z těla. Když neodchází, má to nějaký důvod. To je věta A, věta B je to, že já sama nevím, zda v nějakém hnutí emocí (které silně prožívám, aniž by to na mně bylo nějak moc vidět) neskočím z okna. To není o soudu, to je prosté přemýšlení o věcech, které jednou přijdou a my je taky budeme muset řešit. Se na to připravujeme. A chceme se zachovat co „nejlíp“. Nejlíp proč? No, zase asi každý podle své víry. Já třeba proto, abych si nepohnojila zbytečně další inkarnaci tím, že když si nevážím života a sama si jej beru, narodím se jako chcípáček, mrzáček nebo něco, abych se naučila vážit si života. Tak to mám teda já.
    Když jste šli k porodu, taky jste se na to nějak připravovaly – duševně, fyzicky, to je hodně podobný, si myslím.

  51. Lenko 50
    já na takový katarze taky věřím / dám (krom i povlovného způsobu zase jiného).
    A právě v tu dnešní existenciální noc a to ráno poté jsem si říkala, že ne, že tady katarze neproběhla. Že jsem ještě zůstala v tom pesimistickém beznadějném a bezesmyslném pólu. V té tíze. Že nepřišla úplná úleva.
    Třeba jednou přijde. Asi jo.
    Nebo ne a to nemusí, já to asi zmáknu i bez ní a tím víc to bude průzkumnické :))

  52. ad 58: Víš, co je prima? Že si můžeme vybrat, jak se k tomu dobereme. Buďto prudkou katarzí. Nebo povlovným zkoumáním a přemýšlení či studiem. Nebo třeba jasným vhledem, když budeš čekat na bus – najednouse se ti mysl uvolní a ty budeš vědět „aha, tak takhle to tedy je“ a přes to nejede vlak. Anebo na to dokonce nemusíme v tomto životě přijít vůbec a klidně si můžeme trpět, jak se nám dlouho zachce. :-) To se mi moc líbí, ta svobodná vůle v životě. :-)

  53. 59
    jo, je to výběr – na kterém se podílí naše podvědomí. Víme, co je pro nás akorát, která cesta, kterej čas; i když to ani sami nevíme. :)

  54. 57
    Paní si tu asistovanou sebevraždu, kvůli níž se musela objednávat dopředu a odjet do jiné země, zcela jistě nevymyslela v náhlém hnutí emocí.

    Když jsem šla k porodu, nijak jsem se nepřipravovala, teda krom hader a toaletních potřeb, jen jsem se trochu bála a strašně těšila. A prostě vnímala, snažila se ze všeho kolem sebe i v sobě co nejvíc do sebe nasát, prožít. Jinak jsme se tím nechávala unášet stejně jako od prvního razítka v těhotenským průkaze až po propuštění z porodnice.

  55. Jinak teda nevím, jestli sis uvědomila, jak tahle věta – „No, já zas věřím, že slušnej člověk ví, jak umřít. Sekne sebou a je to. Nebo usne a umře.“ – zní krutě vůči všem dlouhodobě nevyléčitelně nemocným.

  56. ad 61: tahle věta „trochu bála a strašně těšila“ mě dost oslovila. Nikdy jsem od nikoho neslyšela, že se těšil. Asi se lidé těší, ale přede mnou o tom nikdo nemluvil. Mám to spojený jenom se strachem, bolestí a možností úmrtí. … Dost důležitá informace pro mě ….. a pro ten další život. :-) V tomhle už to s největší pravděpodobností nestihnu.

    ad 62: já vím, co říkám. Před nemocnými a nemohoucími to neříkám. Jenže ono je to kruté i vůči rodině, která se o tyto lidi stará. Moje máma tím měla naplněný život, nežila svůj vlastní. Ti lidé jí de facto ukradli život. Bylo to složité, samozřejmě, mohla nás více zapojovat do práce, mohla více zapojit tátu ….. to teď nebudu řešit, ale udržovat se zdráv a tak plnit zodpovědnost vůči svému okolí by člověk měl.
    Nechci nikoho obviňovat, to ani náhodou, není to samozřejmě tak jednoznačné všechno, ale ten, kdo ulehne na lůžko a je nutné se o něj starat jako o mimino, něco pro to zpravidla udělal, aby tak dopadl. Mluvila jsem nedávno se známou, která se stará o lidi s ROSkou. Říkala, že u nich shledává určité vlastnosti, které napovídají, že tato nemoc jim vlastně k něčemu slouží a vyhovuje. A nemyslím to jako obvinění, ale jako příspěvek k poznání, k jinému pohledu na věc.

  57. 63
    První odstavec – dík.
    Jo, já se těšila tak, že když se malej po pěti hodinách na sále (s hodinou, kdy mám okno, prý jsme o sobě chvíli nevěděla) konečně narodil, tak jsem se nahlas smála štěstím a nemohla jsem přestat.

    Druhej – před nemohoucími a nemocnými to neříkáš. Jenže nevíš, kdo všechno to čte tady.
    A zdaleka ne všichni nevyléčitelně nemocní si za to můžou, protože se nesnažili se udržovat zdraví.
    Opatrně, prosím.

  58. no,jestli to tady ten někdo čte dýl,tak ho to už ani nemůže překvapit:-(
    Možná si i řekne,že je na tom se svou nemocí líp,než jiní se svou pýchou,kterou si na nějaký to svinstvo nehezky karmicky zadělávají.

  59. ad 64: …… druhej odstavec. ad „Opatrně prosím“. No, čím víc o tom přemýšlím, tím víc si říkám, že by to možná nebylo od věci, kdybych byla opatrná méně. Já teda normálně Saulovy komentáře nečtu, ale tenhle mi padl před oči, takže četla a byl dobrej v tom smyslu, že ano, možná tak dopadnu, uvědomuji si to s plnou zodpovědností …….. a možná ti lidi si také nevážili nebo přemýšleli tak, aby byli poučeni ……… to není o vině a trestu. To je o příčině a následku. Jde o přesvědčení, že všichni do puntíku máme jen to, co si k sobě – vědomky či nevědomky přitáhneme. To je obyčejnej fyzikální zákon. Ono to „způsobíme“ má už ten vinící podtext, ale když to bereme neutrálně, tak už to smysl dává a velikej. Ono třeba ta příčina nemoci či úrazu může být jen proto, že ten člověk potřeboval klid na své přemýšlení, dokonce to může být i tak, že někdo dal podvědomě souhlas k tomu, že bude sloužit jako příležitost naučit pomáhat ty druhé …….. jak říkám, není to tak jednoduché, jak se to dá říct v jedné větě, ale je to tak. Podle mého přesvědčení určitě.
    To je jako když nemám děti, nebude se mít kdo o mně starat a musím počítat s tím, že jednou třeba umřu žízní, protože nebude nikdo, kdo by mi podal vodu. To tak prostě je. Prostě předivo příčin a osobních voleb mě k tomu dovedly. A až pak zjistím, zda jsem mohla něco dělat jinak a zda mi to za to stálo. Zdá se mi dost veselé, že tím, jak jsem byla zodpovědná při výběru budoucích tatínků, nevybrala jsem si nakonec žádného :-) …… teď to vidím tak, že jsem jednala, jak jsem nejlíp uměla, zda to bylo dobře, to vám pak na smrtelné posteli řeknu :-), budu se nsažit dosáhnout na klávesnici :-) ) Jsou věci hodně nepříjemné a chodí se okolo po špičkách, stejně jako kolem smrti, ale podle mne to tabu není dobré udržovat. Udržování tabu je udržování strachu.

  60. ad 66: :-) :-) :-) :-) :-) Po dlouhé době jsem se od srdce zasmála. Zatím si nikdo, kdo mě potkal, ani moc nestěžoval, takže to je pro mě nový zážitek. – Mám lidi moc ráda, Karle. :-) ………………. A proto si dovolím jim říkat občas i nepříjemné věci. :-)

  61. Proč by se žena netěšila na dítě, které se jí narodí? A podobných vyjádření od tebe jsem četl víc, Lenko.

  62. ad 69: No protože jsem to nikdy nenapsala. :-) Četl jsi něco jiného, než jsem napsala. Já jen řekla, že jsem nikdy neslyšela o tom takto mluvit. Všechny těhotné ženy, kamarádky, maminky, tetičky ….. spíš mluvily o porodu přede mnou jako o něčem hrozném a Rulisa poprvé řekla, že se TĚŠILA, což se mi zdálo právě úžasné. Si to přečti znovu ….

  63. 67 závěr:

    Nejde o tabu, Lenko, ale o obyčejný lidský takt, cit, soucit.
    Řekneš tohle všechno do očí několik let umírajícímu, na chemotarapiích a hrstech prášků se udržujícícmu člověku, co už se snaží jen přežít aspoň den ze dne, aby ještě aspoň ten jeden den viděl slunko nebo svoje děti aspoň o jeden den větší… Nebo matce či otci, který tohle prodělává se svým umírajícím dítětem?
    Myslíš, že ti lidi na to mají sílu?

    Myslíš, že i kdyby fakt pravdy, tak dává opodstatnění ji sdělovat kdykoli a jakkoli?

  64. ad 71: ale to jasné, že ne …..
    …………. ostatně s umírajícími mám nějaké zkušenosti. Ale znala jsem paní, co ještě slaboučká jak pírko a několik hodin přes smrtí dokázala vinit svého bývalého muže z toho, že ji opustil. Mluvila z ní nenávist, která prožrala její tělo v podobě rakoviny. Prosila jsem jí, ať mu odpustí ….. (nebudu tady rozvádět jak dlouho, jak apod.), netušila, že ta nenávist ji právě dovedla do tohoto stavu. Mohla se z toho, ne tehdy, ale když jsem s ní mluvila poprvé, dostat. Mohla odejít smířená. Takhle ji to poznání ještě čeká a znovu tatáž situace, možná ještě horší. V tom tkví můj soucit, pomáhat, naznačovat, otevírat obzory, aby se nemoc mohla zvrátit nebo aspoň zlepšit nebo odchod ulehčit.
    Jde o formu, samozřejmě.
    A jestli si to někdo tady přečte? Přečte si to ten, kdo na to pochopení sílu má.

  65. Ad první věta:
    Tak proč to píšeš někam, kde se dá předpokládat, že si to takový člověk může přečíst? V čem se to liší?
    To, že jsi znala nějakou zahořklou umírající, není omluva proto, abys týrala další. Tvoje zdůvodňování vlastní zásluhou o spásu chybujících lidí je buď obyč alibismus, nebo fanatismus. Obojí je slepé samo před sebou stejně jako ta nenávist k bývalému manželovi.
    A poslední věta…
    Lenko, prosím, přestaň. Zabrzdi.

  66. Liško, zvaž, prosím, jestli tenhle kus diskuze nevymažeš. Ty víš proč.

  67. Samozřejmě, ať Liška smaže, co uzná za vhodné, je to její blog a zodpovědnost, ale obávám se, že jsem neřekla nic, co by někomu mohlo ublížit a co se týče fanatismu, tak tohle bude spíš naopak. Nicméně se tu hádat ani obhajovat nebudu, nemá to smysl a lití oleje do ohně není moje hobby. Přece se ví, že moje a Rulisino myšlení se ubírá úplně jinými, mimoběžnými cestami. Zase jsem zapomněla.

  68. zdraavím, přečetla jsem. cokoliv bych řekla, bylo by patetické… perlička, na porod i rození samotné jsme se těšila a stálo to za to. ale téma je o něčem úplně jiném.

    tedy přece jen řeknu něco důležité za sebe.

    Důstojnost je na umírání (a žití) rozhodující…
    Chtěla bych zemřít důstojně. Jedno jestli rychle nebo pomalu. Hodně rozumím Lence, když píše že slušný člověk ví, kdy umřít. dodávám že ví i jak umřít…důstojně. se ctí a s vztyčenou hlavou.

  69. 76. no, to by si takhle přál každý zemřít……krásně se to čte….realita je jinde…..bolest, pomalé umírání, když je někomu hodně špatně ke konci…..převládá strach, ale jsou různé i hodně dramatické situace…..hotové masakry…lepší to nevidět, nevědět….neumírají jen staří a nemocní……bezmocní…..
    a těch zbytečných smrtí….blbý nehody, náhody….

  70. 76. ale jo…můžem si to malovat. :-) je to rozhodně lepší než na to myslet, vidět ve vzpomínkách v tom reále (aspon pro mě)

  71. 77 – 78. to mi je jasné. šlechtic umírá v boji.

  72. „slušný člověk ví, kdy umřít. dodávám že ví i jak umřít“
    absurdní tvrzení.

  73. 81. no dobře… je to přehnané, taková harlekýnka. patos.

  74. 80. aby toto tvrzení mělo nějakou hodnotu – mělo by být zasazeno do nějakého rámcového kontextu.
    vzpomněla jsem si sepuku – ano tam to má význam.

  75. 83. nevím co je sepuka…. vyhledala jsme to ve Wiki a je to něco jako sebevražda při pochybení.

    To jsme neměla na mysli, i když možná to s důstojností souvisí. Téma mě přepadlo tak náhle v souvislosti s předčasnou smrtí mého bratrance, který zemřel za „plných sil“, když svůj život věnoval tolika lidem… až svůj ztratil, nebo lépe řečeno nemohl svůj život již žít. Zde to bylo rozdání se…. až k smrti. Ale existuje určitě i varianta že se člověk obětuje pro jiné…. aby jiní mohli žít. Něco v tom smyslu jsem zažila, když tatínek viděl že již se neumíme o něj postarat (doma) zemřel. Nemám výčitky, naopak cítím k němu obrovskou vděčnost. Cítím to jako dar. Věřím, že jsou i jiné situace … kdy člověk se přestane držet života, a pustí se vědomě.

  76. Aj, tak teď váhám –

    Lenko 75
    taky myslím, žes neřekla nic vybočujícího než jindy; mluvilas o své zkušenosti a názoru a ten jsi vyjádřila celkem pevně, byť to z určitého úhlu může znít i přepevně i poměrně krutě syrově

    ru 74
    ale vím, že rulisa má dobré důvody, proč velmi citlivě reagovala zrovna na tohle a myslela na všechny různé dosahy, které to může mít. Jinak by to nepsala, neupozorňovala.

    ***
    No a váhám, jestli to nechat, jak to je, nebo mazat – říkám si, že ad 67 poslední dvě věty, Lenko, ukazují, že nepíšeš věci vůbec bez rozmyslu; že to nebylo bez domýšlení dosahů na veškeré čtenáře (na které myslí i rulisa, ale jinak), napsalas, to, protože jsi tohle chtěla napsat – protože máš názor a zkušenost ad poslední dvě věty v kom.67.

    A rulisa má zřejmě jiný názor, jinou zkušenost se sdělováním těch věcí a pak s těmi následky. A to je všechno.
    Jenže je to na poli tak citlivém, potenciálně bolestném, že to musela říct, musela upozornit na to, že normálně je dobré přibrzdit.

    Takže nevím. Nejpříjemnější způsob, co udělat, by pro mě bylo rychle publikovat nový článek a ještě hned druhý nový článek, aby se tenhle sesunul dolů, kde už nikdo číst komentáře nebude (a pak je tiše promazat). Dění by se přesunulo pod nové články.
    No ale – to bych rovnou mohla smazat ne vybrané komentáře, ale i svoje komentáře 25, 45 … napadá mě. To bych o smrti nemohla mluvit. Mluvím sice o vzdálené smrti, ale …

    Hodně se na tomhle ukazuje, jak je (obecně) těžké mluvit o smrti v přítomnosti někoho nějak do toho zapleteného.

    A super otázka je, co na to on. Jestli ho chráníme ve správnou chvíli, anebo naopak jestli by se mu ulevilo, kdybychom mu dali možnost o tom tématu mluvit. Ale takhle přes internet – to pochybuju, to asi nikdo moc nechce.

    Tak uvidíme zítra, jak s mazáním – kdyžtak napište, jak vám to připadá.

  77. 86. domnívám se že témata smrti… jsou věcí, které člověk by měl uchopit dobrovolně, tedy sám ze sebe. že o tom čte někde v časopise či internetu, v dnešní době znamená poměrně málo… je to medializované, upravované, komerčně rozmazávané a dobarvovné . A tak se člověk ptá sám sebe. Vím že je to bolestné pro ty, co jim přátelé umírají před očima. Ale věřím že jsou to spojené nádoby. že jsme spojeni s ním (s ní) Tak jakto mám já? Co jsem s tím zatím udělala v sobě, s mojí smrtí, se smířením že umřu já i moji bližní i všichni které mám ráda etc. Tento první impuls introspekce musí přijít zevnitř….až člověk pak opravdu umírá sám nebo někdo koho má velmi velmi rád, již čerpá ze studnice moudrosti a lásky. Tedy věřím na moudrost a lásku. Pokud by mi scházela láska a moudrost…. moc těžké by to bylo.

  78. Ještě doplněk. V žádném případě nesmíme toho druhé soudit nebo mu dávat dobré rady. Nebo dokonce vytvářet dojem že si za to může sám…. Velkorysost je známkou moudrosti. A tudíž moudrý člověk bere druhého s láskou takového jaký je. nepředělává ho a ani mu nepodsouvá nějaké příčiny pro jeho stav. Miluje ho bez podmínek. Bez dobrých rad k „polepšení“ a bez výčitek.

  79. 87
    a ta studnice moudrosti a lásky – to pojímáš jako studnici, na kterou se člověk napojí, nebo jako něco co v sobě dlouho pracně vytvářel?
    (Ta moudrost tě nějak zaujala :-))

  80. Velkorysost je známkou nmoudrosti…
    Tak přesné…
    Poslední dobou docházím k čím dál silnější jistotě, že žádná jiná vlastnost nemá tu sílu…
    Laskavou i pojivou.

  81. 90. oboje…. pracně vytvářel introspekcí (zbavováním se falešných představ o životě) a posléze přenechal kormidlo „Bohu“ – vyššímu Já.

    Moudrost mě velmi zaujala…považuji ji za cnost – nikoliv lidskou.

  82. Jenom ještě k Lence:
    Lenko, říkáš, že máš právo a že je správné říkat věci, i když znějí krutě, nemilosrdně, pokud jsi přesvědčená, že tomu, komu je říkáš, by mohly pomoci.
    Pokud si to opravdu myslíš, dej stejné právo i ostatním. Není třeba otáčet do osobních nevraživostí, pokud druhý je k tobě stejně přímý a otevřený, jako ty třeba k těm smrtelně nemocným.

    Hezký den. :-)

  83. 90
    Liško, mě taky, už roky. Od puberty. Moudrost je to, co jsem si dala v životě jako hlavní cíl, ale ne moudrost znalostí, ale moudrost života v klidu, míru, vyrovnanosti, pochopení… – velkorysosti…

    Jenže to najde člověk až časem. Až časem zjistí, jak je co s čím provázáno a co je ten krásnej kůň, co míří do pekla, a co ten šedej hrbatej koník, kterej jedinej má sílu dohonit Kostěje Nesmrtelného…

  84. 96 :)
    teď mě napadá, jak vlastně poznat moudrost … jestli se nepozná až na konci života.
    Snad i dřív :)
    Akorát mám zakořeněno, že moudří poměrně často mlčí ve chvíli, kdy ostatní mluví až nadbytečně, aby si prosadili, aby i jejich hlas zazněl… takže moudrost je pro mě zatím sci-fi :))

  85. 89 ru
    no jak se to vezme – já to chápu a taky mě zasáhlo váhání. Poté, co jsi s ním přišla. Jinak bych na to nemyslela.

  86. Tak teď jsem teprve mohla přečíst výše komentáře, i když původně jsem se už vrátit nechtěla. Když si někde začnu připadat jak v blázinci, protože má slova jsou překrucována nebo nechápána, mávnu rukou a jdu pryč. Nicméně mě zajímala reakce Lišky. Myslím, že byla vcelku moudrá.

    Mám pár poznámek:
    Tento článek začíná určitou větou. Kdo je na tom tak, že toto téma je nad jeho síly, ten si to dál neotevře. Pokud se chce někdo s tak těžkým tématem utkat, tak čte dál a „má na to“, sám si tu sílu dal.
    Napsala jsem pár věcí, která nejsou nic proti ničemu. Jednu kontroverzní větu, kterou ratka i barča zopakovaly, barča vytrženě z kontextu a dvakrát, přestože rulisa žádala o ústup od tohoto tématu, ve kterém jsem jí vyhověla, samozřejmě bez jakékoli „nevraživosti“. Prostě jsem už asi po desáté zjistila, že my dvě si nemáme šanci porozumět, zkoušela, zkoušely jsme to mnohokrát, ještě nikdy to nedopadlo dobře.

    ad 95:
    „Lenko, říkáš, že máš právo a že je správné říkat věci …..“ – neříkám, já to prostě dělám, pokud si myslím, že to někomu k něčemu bude.. Záleží vždy na dané situaci a na daném člověku, ale to už jsem říkala.
    „…., i když znějí krutě, nemilosrdně“ – to je tvoje a jenom tvoje interpretace.

    „Pokud si to opravdu myslíš, dej stejné právo i ostatním.“ – dávám. Já jsem ti někdy říkala co máš nebo nemáš říkat nebo psát? To jsou tvoje slova, ne moje, přečti si to znovu.
    „Není třeba otáčet do osobních nevraživostí, pokud druhý je k tobě stejně přímý a otevřený, jako ty třeba k těm smrtelně nemocným.“ – žádnou nevraživot jsem nepocítila, když jsem tu cokoli psala, opět je to jen a jen tvá interpretace a projekce. To by bylo dobré vědět. Pro sebe to neříkám, já sem prostě můžu nebo nemusím chodit, nic mi to nedělá.

    Jinak ses dotkla památky maminky mého bývalého žáka, která si mě před tím, než odešla, opakovaně volala. Nazvala jsi ji „nějakou zahořklou umírající“. Byla to ženská plná života, pozitivní, veselá, sportovkyně, kolem čtyřicítky. Jediné, co v životě doopravdy nezvládla, bylo to odpuštění. Moje kamarádka zemřela na to, že opakovaně dávala přednost práci před svým životem, další zemřela na smutek (koneckonců i mně kdysi ze smutku rostl nádor v hlavě) mnohé jsem viděla scházet a odcházet a viděla jsem mnohé i se uzdravovat z naprosto nevyléčitelných stádií, pokud změnili svůj postoj k něčemu. Někdy už se to nepodaří, samozřejmě, tak je čas smíření, odevzdání se do „boží náruče“ (pro někoho s uvozovkami pro někoho bez) a radost z každého dalšího nadechnutí (dum spiro spero).
    Nesetkala jsem se s tolika nemocnými jako třeba asi barča, ale setkávám se s nimi v době, kdy si chtějí o svém problému popovídat, porozumět mu a já se hodím, protože se toho tématu nebojím. Takže to je to moje „týrání“.
    Nazdar. :-)

    Ať se nám všem jednou lehce odchází z tohoto světa. :-)

  87. Lenko 100,
    jak píšeš: Mám pár poznámek a „Kdo je na tom tak, že toto téma je nad jeho síly, ten si to dál neotevře.“
    To je asi to, co pro rulisí pojetí je už poměrně tvrdá formulace.
    Já jsem asi něco mezi a mluvíme každý trochu jinými slovy, takže pro ilustraci já bych to formulovala:
    Říct nějakou větu syrově a přímo nebo brzo nebo z jiného stanoviště, než používá ten druhý, se po tom druhém sveze, nezapůsobí, mine, neudělá to podle mě spíš nic než aby to ranilo, jak se obává zabezpečující rulisa.
    Nepotěší to asi toho druhého, ale za určitých podmínek by i to potěšit mohlo! Někdo zrovna v tu chvíli takové štípnutí vlastně chce. Někdo ne, naopak ho nepotřebuje.
    A jestli jo, nebo ne, se podle mě v písemném kontaktu moc nepozná, v osobním jo.
    I proto asi rulisa volí raději citlivou opatrnost.

    – Nevím, to mě k tomu teď napadá.

  88. Lenko, dočetla jsem kom.100,
    no, říkám si na základě něj, že asi máte s rulisou společné(z mého pohledu) – cítit něco mezi řádky té druhé. To mně tak nejde.

  89. ad 101, 102: :-) Hele, Liško, neusmiřuj nás. :-) :-) :-) Z mého hlediska se nic nestalo. A já si budu stejně dělat a říkat to, co si myslím, že je dobrý. A Rulisa taky. Za mě je to vyřízený, basta fidli. :-)

    Ale když si tak vzpomínám, myslím, že jsme se na té konkrétní kontroverzní větě (když je nepohodlná, já ji opakovat nebudu) s mámou shodly. Ona už o tom přemýšlí hodně, má to za pár (si myslí, protože je jí osmdesát), já zas vím, že klidně to kohokoli z nás potká kdykoli, tedy je třeba být připraven (i když nikdy nikdo není na to dost připraven a myslím, že to je/bude překvapení pro každého – stejně jako ten porod, nedá se nic předpokládat).

  90. myslím že se říkávalo: náhoda přeje připraveným…. tedy nějak v tomto smyslu se připravujme :-)

  91. o štěstí…. štěstí přeje připraveným. no to je tedy podvědomý brept. štěstí jako náhoda a náhoda jako štěstí.

  92. 100
    Lenko, takže tudyže:
    Ok, beru na vědonmí, že poznánky o naší rozdílnosti nejsou osobní, s tím nemám problém, tomi jde.

    Nejde mi nechat si napohlavkovat za to, že jsem se dotkla někoho, koho jsi sem zatáhla ty a to ještě v souvislosti s líčením, jak byl dotsčnýprožraný nenávistí, které se nedokázal ani těsně před smrtí zbavit.
    To je pro mě zahořklost. Nedokázal někomu odpustit, nenáviděl až do smrti, nenávist je hořkost. Palčivá hořkost.
    Každý je něčí blízký, ale pro ostaní je to jen nějaký muž nebo nějaká žena.
    Nevidím v tom dotknutí se památky ze svojí strany.

    A nejde mi pochopit, proč by počáteční věta článku „Jeden pán zemřel.“ měla odradit někoho číst.
    Fakt smrti není totéž jako soudy o vině za nevyléčitelnou nemoc.
    Takto to cítím.

  93. Tedy ta inkriminovaná věta zde není poprvé…, již jsme ji probírali před lety. a klidně je možné že tehdy (možná je to i 5-6) let jsem to řekla já. jako vtip. Můj manžel nemá rodiče již dlouho, a já zase měla dva co si furt něco vymýšleli. takže to možná padlo z jeho strany…. tak trochu neomalenost, ale vzala jsem to jako celkem vtipné, nezlobila jsme se na něj ani trochu. prostě držka nevymáchaná…. je vidět jak různě se dá jedna věc pojmout.

  94. 1074
    Ratko, mě osobně se ta věta nedotkla…
    Nešlo o mě.

  95. hmm, prostě zpět na začátek – tutéžý věc člověk vnímá jinak, je-li v jiné sitiaci.
    Co se nám, zdravým zdá být v pohodě unesitelné, v jiné situaci může hodně zabolet. Bez dalšího efektu, protože na ten už čas nezbude.
    O nic jiného nešlo.
    A howgh. Kalumet.

  96. Mě se například nelíbí dávat do souvislosti myšlení a zdravotní stav. Podle mě jsou to dvě naprosto nezávislé věci… a jakékoliv pokusy to spojovat dohromady přinášejí jen zmatky, účelovost a naprosté míjení se …cílem. Protože co je cílem?? Být zdravý nebo být vnitřně šťastný…

  97. 108,109
    jo, nešlo o ru, ona chtěla poskytnout aspoň trochu ochrany těm, pro které by to mohlo být bolestné a necitlivé.

    110
    no, že by bylo myšlení vždy nezávislé od zdravotního stavu a naopak, to teda bych netvrdila.
    Ale tobě jde o cíl, jak to udělat, aby byl člověk to, co chce, aby mu bylo líp – vycházet z toho, co je teď, a ne co bylo kdysi. Někdy to jde, no …
    to jsou takový komplikovaný věci, že jen Bůh ví :)

  98. jde mi zejména o to oddělení…. aby to nesklouzlo do sebeobviňování či vyhledávání různých „zaručených“ praktik, které kdyby dotyčná použila jistě by ji bylo lépe. Ožarování barvami a spaní s kameny pod polštáři a tak. Dokonce soused nemocné sousedce (s revmatickou artritidou) pořád vyčítal že nechce jíst MMC (chlorová dezinfekce) , že je to její vina už dávno mohla být zdravá. Ono je tam tolik faktorů…. že si vůbec netroufnu dát rovnítko příčina – následek. Tu souvislost můžeme samozřejmě tušit… ale jak říkáš jen Bůh ví, proč jsou věci tak a ne jinak.

  99. vadí mi, když někdo přijde se zaručenými pravdami…. že určitě si ten nebo onen za to může sám. že kdyby nedělal (nebo dělal) toto nebo ono, byl by zdravý…. to je velmi bolestivé.
    Samozřejmě… lidé se zraňují, vzájemně i sama sebe a tato zranění existují… jsou to živá zranění, uvědomovaná. to nás dělá lidskými a živými. a zraněnými. a změnit postoj…. co to je? co se změní změnou postoje…. kdysi jsme si myslela že změnou postoje něco změním. teď si to nemyslím. změnou postoje jen uhnu…stranou

  100. Ještě k tomu odpuštění. to nejde jen tak odpustit… rozum třeba řekne, odpouštím ti…. Jenže toto odpuštění musí proběhnout celou bytostí, vším co jsem, srdcem, podvědomím, celou duší… od puštění. puštění. vzdání se. často je člověk přilepen k tomu „svému“ jakoby připoután. a čím víc ho člověk nabádá „pusť se, no tak pusť se konečně, neblbni pusť se a on sám si to tak říká, a říká si že se pouští a pouští a poušít“ tím víc zjišťuje že nic. že mu to nejde :-)) tedy nechce se mi věřit že by to bylo tak specifické jen pro mě :-))) řekla bych že to tak mají i jiní…. něco jako když máma peskuje potomka: neřvi, no přestaň konečně řvát nebo se budu zlobit!!! a nic, furt řve…na lesy

  101. ratko 112
    jooo, trefný.

    113
    změna postoje, když je to změna postoje, tak to není uhnutí nebo uhnutí stranou, je to naopak víc za sebe.
    Ale ve finále, jak říkáš, proč to děláme, jestli ta motivace je, aby nám bylo líp, nebo snad kdovíco… proč potom to dělat.
    U mě motivace je, abych se cítila jako „lepší člověk“ než jsem nebo „míň porouchanej“ člověk (schválně používám teď v uvozovkách takový prostý názvy až fráze, ale stejně to tak nějak je, i když se to dá inteligentněji nazvat).

    114 ad odpuštění
    jojojo, to je přesný a mám představu, že Lenka to vidí podobně.
    A rulisa. :)) ale néé, už si je do huby nebudu brát :)

    .. akorát mi není jasný, proč myslíš, ratko, že jiní tohle ponětí o odpuštění nemají nebo mají jinak, proč si připadáš v tom jako menšina?

  102. 115. protože někdo řekne: no tak mu odpustit, nebo furt mu nemůžu odpustit… Myslím že to nejde jen tak. že si lžeme do kapsy. že ta zranění trvají…. že musí dojít k proměně osobnosti (obrácení) . jakékoliv opravy porouchaného stroje nefungují, musí se to vyměnit.

  103. ratko,
    já souhlasím a nevídám asi moc lidí, co by mysleli, že někomu odpustili, a přitom ve skutečnosti neodpustili. Spíš potkávám ty, co tuší, že neodpustili, že to ještě s nimi něo dělá, dotýká se, ještě je to zranění.

  104. setkala jsem se u sebe s vinou za to že cítím vinu. určitě nejsem sama… že někdo by moc chtěl a nejde to.

  105. Kdyby jsi chtěla, našla jsem dnes (náhodně – synchronicita :-)) přednášku od mojí kamarádky o duchovním vývoji a práci s vnitřním zraněním. Kdyby jsi měla zájem, pošlu ti ji. Je to ale o Kristu, proto se raději ptám.

  106. tak to zkusme nasměrovat jinam.
    Před asi dvěma měsíci jsem volal strejdovi se kterým někdy zajdu na pivo,že jako zas půjdem.
    A on sýpal že ne,protože je zrovna na Jipce po těžkým infakrtu,operaci bypassu…
    Tak uznávám,že to je celkem rozumnej důvod nejít na pivo,ale „neslušný“ to od něj „neodiskutovatelně“ bylo..
    Tak jsem mu na Jipku to pivo přines,byl docela dost vytřesenej,jizvu pře celou mužnou hruď,ale pořád on.
    Jsem ještě zalaškoval,jestli nezajdem na cigáro,ale byla tam i jeho dcera a ta mne tak zpražila pohledem,že…“no pardon,to byl ftip“
    No a pak jel ten strejda do lázní,tak jsme si volali,slíbil jsem že přijedu,nepřijel jsem,bylo horko,měl jsem služebky…nebyl čas!
    Ale vše se zdálo v pohodě-v rámci možností.
    Pak jsem zase volal kde je a on že už zpět,ale u dcery,že jak bude doma,dá vědět.
    A taky dal.
    V Monacu mi přišla SMS „Jsem doma“
    A když jsem se vrátil,tak jsem zase pár dnů počkal,než jsem mu odpověděl a potom mi už telefon vzala jen jeho dcera:
    „Tatínek je v umělém spánku na Jipce,měl druhý infarkt“
    Aha….takže nevypadá to sním dobře,asi,že…
    A ona
    Ne,nevypadá.
    Takže tak.
    Telefony už nebere nikdo,možná si strejda už neslušně umřel.
    On to vlastně ani není strejda,takže se dovím bůhví kdy,jak to s ním je.
    No,pravda je,že moc slušně vždycky nežil,ale celkem slušně mi to po pár pivech a rumech dokázal vysvětlit.

  107. ad121:
    no a na to podstatné sdělení jsem vlastně zapomněl.
    Nezapomínat,neodkládat!

  108. taky mám zážitek. ten bratranec, jak náhle umřel a který se mě (i se sestrami) v dětství staral….odstěhovala jsem se jako desetiletá odsud kde bydleli a naše cesty se rozpojily. Setkali jsme se asi 14 dni před jeho smrtí. Přijel za námi za sestrou, byli jsme spolu celé odpoledne a on povídal a povídal. A povídal, vypovídal si celý život. Seděli jsme s manželem a poslouchali ho. Pak jsem odešli. Je to velmi zvláštní pocit…. když najednou zde nebyl. a pár dní před jeho smrtí po tolika letech (45 let?) setkání.

  109. blízcí jsou kruh souznění.
    A jak jich ubývá,tak se smyčka utahuje.

  110. Lenko, tak sorry, ale tady sis naběhla ty..věřila jsem ti. Věděla jsem, že spoustu věcí řekneš syrově a nemyslíš to zle.
    Ale ani ty nejsi vševědoucí a nemáš právo soudit, tak jako nikdo z nás např. hláškama, že někdo je – byl takový, že ho sežrala rakovina.
    Tady ti chybí takt a cit, myslet si můžeš co chceš, ale psát to jako nějakou pravdu nad kterou není..tak o tom si myslím své..
    Nemám sílu teď psát komenty a odpovídat atd., ale občas si něco přečtu.
    Přeji ti hodně zdraví. ČAU.

  111. 127
    to úplně mimo téma,jen že jsi tu dlouho nebyla

  112. No a je to :(

    Nepochybuju, že nějaká souvislost životního dění a zdraví je, ale určitě ne jednoduše jako příčina a následek. Spíš ta, že stres oslabí imunitu a člověk onemocní. Nějak specificky podle svého charakteru.

    Když mi umíral kocour, taky jsem pak onemocněla myslím zánětem močáku – poté, co jsem se o něj pořád starala, dnem nocí, myslela na něj, běhala,sháněla až moc. Prostě stres.
    A nějaké místo v těle to může odnést – u každého nějaké.
    Rozmazávat se dá, jaké, zkoumat to medicínsky-psychosomaticky, ale jestli to je přímo tomu člověku k něčemu dobré, to asi ne. On to taky sám tuší, které jeho místo je náchylné jako první odnést stres. Spíš se sám kouknout na svoje zaběhané chování, pokud chci a už je to možné. V případě s kocourem :) se jasně ukázalo, že takový přepečující můj přístup by mě mohl odrovnat a že si mám na to dávat pozor, protože už to bylo podruhý (napřed péče o tátu v r.2003). A na to se zaměřuju, ne na zánět močáku nebo významy pánevní oblasti…

    Takže mně pomůže, když mi někdo řekne: Hele, tohle se opakuje, to už bylo tehdy s tátou.

    A nic jinýho. Dál nic. Dál by to byly nějaké hypotézy, který jsou třeba zajímavý, ale je lepší si je nechat a zkoumat pro sebe, protože nepomůžou. Leda až je pak přinese ten člověk sám, kdyby chtěl.

    Lenko,
    tehdy s kocourem jsi myslím, Lenko, (možná i jiní) konstatovala v podstatě právě toto (Hele, to se opakuje…). Jakým způsobem, to už nevím, jestli hypotézy… to mi neutkvělo, takže mně se asi nic nedotklo. Asi jsem od toho způsobu abstrahovala, pokud mi nevyhovoval. Možná mi vyhovoval, už si to nepamatuju.

    A jak jsem koukla nahoru do komentářů, připadá mi, Lenko, žes tady řekla několik věcí i svých osobních, a ne malých, celkem silných. Nevidím to tak, že bys nešla s kůží na trh a syrově vykřikovala necitlivé poučky na ostatní. Působí to sice, že něco „víš“ a máš nějaké nezvratné přesvědčení, které jako misionář zkoušíš šířit, ale mě to asi nějak nesere. Vždyť s tím můžu naložit, jak chci. To je fajn.
    Já vím, mně teď nic není, sedím si v pokoji (akorát neteče voda, nemůžu prát, umýt se, pít, no a co,to není navždy), mě se osobně nic nedotklo. A kdybych chtěla někoho jiného ochránit, aby se jeho nic bolestně nedotklo, tak to nejde, to se nikdy nepovede. To bychom se všichni museli izolovat od světa, aby nečeřily některé citlivé momenty naše rány. Prostě to tak je. Život, no.

    Já nevím, jsem moc smířlivá nebo necitelná, když Lenky komentáře beru jako v pořádku?

  113. poslední věta:
    otázka i otazník je zbytečný.
    Odpověď: TY jsi v pořádku.

  114. 126. Ahoj Anino, moc mě potěšilo že tady jsi.

  115. Ahoj všem :).
    Snad jsem tu něco nepokazila a pokud jo, tak to nebyl úmysl, fakt ne.
    Prostě když za sebou, a myslím že docel statečně táhnete balvan jak hrom, tak se může stát, že neudělá dobře a
    prostě se může dotknout to, že někoho sežrala rakovina, protože byl zatrpklý..tak to určitě nejsem.
    Nevylučuju to, že psychika lecos ovlivní, jen si myslím, že nějaké šablony na tohle nejsou.
    Vím i že tu nic nebylo mířeno proti mně, jen znám dost fajn lidí, co je taky sžírá a nenávist a zahořklost tam není.
    Taky jsem alergická na to, co se tak často říkalo, aby tě rakovina vzala a že ji má proto, že je za něco trestán.

  116. Taky..ono se jinak o něčem přemýšlí, pokud se to někoho zrovna netýká..a jiné to je, když to mte černé na bílém.
    Ale bohužel.. nejsem to jen já a nikdo z nás neví, co bude zítra..

  117. Ahoj Anino, jsem ráda že jsi zase zde a píšeš. Ty jsi zdravá po duchu :-) Nikdo neví co bude zítra…to máš pravdu.

  118. Ratko, díky moc, no po tom duchu si taky vždy nejsem jistá, ale kdo je..?
    Ale to, že život beru tak, že KAŽDÝ SI NESE TEN SVŮJ KŘÍŽ a nejsem žádný chudák, co se zrovna jen proti němu osud spiknul, tak to bych si odvážila tvrdit.
    Jen tady jsem ten nadhled moc nezvládla.JO mohla.. ale kát se za to nebudu.-

  119. Ahoj Aninko, je fajn vidět, že píšeš.
    Nojo, když se kecá, tak se občas člověk nechá strhnout do proslovů, občas do bojů, ale časem všecko vyvětrá, vždyť to znáš… :-)
    Moc jsme na tebe teď o víkendu myslely s Barčou, když jsme se setkaly. Vy sestřičky snad máte tu energii, vůli a optimismus darem všecky. :-)

  120. anino,
    no to vůbec – jakýpak pokazila, to ani omylem.
    ad137 zvládla.

    ad rakovina – je to taky určitě různý; z řad psychoterapeutů znám dva lidi, skvělý, co je postihla, a jsou to právě naprosto nezahořklí, sympatický lidi, který jsou hodně schopný, hodně asi pracovitý, zajímavý a krásný lidi na těle i na duchu.

    -a zrovna já jsem si tady v komentářích ani toho přímého spojení se zahořklostí vyloženě nevšimla; nejsem na to téma extra citlivá. Což je pro mě osobně, musím říct, pohodlné, a pro ostatní individuálně více či méně zranitelné.

    Omlouvám se vespolek vám všem, že tohle nemám schopnost slušně a vhodně vymezeně a zároveň přímo a ještě necenzorsky a rovnovážně moderovat v písemném projevu. Na to jsem moc nekonfliktní. Osobně by to bylo lepší. Naštěstí jste tak schopní, že si vždycky nějak spolu poradíte a já můžu alibisticky jít od klávesnice…
    Nevím no – ale hlavně o mě teď vůbec nejde.

  121. 139
    díky vám všem tady v komentářích.

    P.S. Někdy nestíhám za celý den ani dojít k počítači, až teď v devět večer (pokud jsem v práci jako teď a ne doma, kde mi někdy odmítne počítač spolupracovat). A to jdu teď ještě bleskem zkontrolovat maily vedlejšákové.
    Kreslené příspěvky mám už asi čtyři týden ve frontě, ale neměla jsem ani čas ani u sebe foťák, abych je digitalizovala. Vidím to nejdřív na zítřek.

  122. No, tak měla jsem pracovní šrumec, navíc jsem považovala tuto debatu pro sebe svým komentářem č. 103 za uzavřenou. Přece jen zvědavost vyhrála a dnes jsem se sem koukla. Hodně kom. přibylo …..
    Aninko, jsem moc ráda, že jsi napsala. A nemysli, že jsem na tebe nějak zapomněla, když jsem psala, že kdo má sílu se s tématem poprat, tak čte. Takže sílu máš (to je jedno na co), prostě máš a to je prima. V komentářích jsi ji projevila. Klidně jsi mi mohla vynadat víc. :-) Na to právo máš. Stejně by ti to nepomohlo k tomu, abych ti přestala neustále držet palce. Jenomže, víš, ono to taky není jednoduché se dívat na někoho, kdo prožívá tak blbé věci a třeba (určitě!) by nemusel.
    Obecně: Nejsem z těch, kdo by chlácholili někoho, kdo mlátí hlavou do zdi, aby ho to bolelo míň. Prostě na něj zařvu, ať to nedělá. (I na tebe jsem dřív „křičela“, dyk víš.)
    Na vysvětlenou znovu a znovu a znovu říkám, že příčina neznamená vina. Vy si tam hážete pořád ten pejorativní význam. Když jdu ze schodů a vyvrknu si kotník, jak se to mohlo stát? Byla to náhoda? Nikoli. Byl tam díl neopatrnosti, díl toho, že někdo neopravil tu uvolněnou dlaždici (třeba), díl toho, že nemám dost pevné šlachy, které by to udržely – v míře různé. Všechno má svou příčinu. (Takže příště budu opatrná, nechám opravit dlažku a budu víc cvičit, abych tomu předešla. To je celé.) Kdo věří v to, že za vším stojí Bůh, který má podivuhodné záměry a hraje si s námi jako s loutkami, tak se s ním neshodnu, to je jasné. Kdo si myslí, že za událostmi jsou jakési náhodilosti, že život se odehrává bez přírodních zákonů, tak se s ním taky neshodnu. Pokud v tom chce někdo hledat nadřazenost, tak ji tam najde. Mně a zdaleka nejen mně to, že jsem hledala příčinu, našla a změnila, kdysi také zachránilo život. Vlastně mockrát, ale tehdy to byl taky nádor. Já nemohu přesně vědět, kde ta příčina u jiného je, mohu jen napovědět, pokud je to evidentní. Mohla jsem i té paní. (Tady jsem to „jak“ neprobírala, nebylo proč.) Na druhých ty chyby jsou vidět lépe, tak proto. (Může to být i velký smutek, sebeobětování ….. není třeba se držet toho, že ten člověk byl zatrpklý, zahořklý, ta konkrétní paní se tak neprojevovala, byla to jinak na venek veselá ženská, kdežto spolu jsme mluvily důvěrněji a tam to bylo evidentní. Když to vidím, mou povinností je to – nějak, jak umím – napovídat, naznačovat nebo přímo vysvětlit, pokud to chce někdo slyšet. Pokud ne, tak to může dopadnout jako tady v této diskusi. Mně jakékoli výroky na mou osobu neublížily. Velmi by však mohlo ublížit někomu, kdybych něco měla říct a neřekla. (No mohla jsem být větší diplomat, to jo, ale třeba to takhle bylo dobře.) A myslím, že se nikdo při čtení komentářů nezhroutil. (Aninko, mohlo tě to na chvíli naštvat, to uznávám, ale vím, že ti to neublížilo. Ty máš žít a hezky žít, vzpomeň na šance, které jsi dostala. To není samo sebou. To není náhoda, že tu jsi s námi. A jsme tomu velmi rádi. A znovu se vracím k té kontroverzní větě: „Slušnej člověk ví …. “ Anina ví, že tu má být, proto tu je. A to je moc dobře.
    Bylo by moc neslušné a nezodpovědné :-), kdyby tomu tak nebylo.
    Naopak někteří lidé z mého života odešli, nezodpovědně a zbytečně. (Já je tu chtěla a potřebovala, samozřejmě i jiní.)
    ———————–
    Rozumím tomu, že někdo zase potřebuje říct, že s nemocí se má někdo smířit a modlit se k Bohu. To je taky v pořádku. – Nakonec v tomto případě by šlo skloubit obojí. Hledat nebo léčit v sobě příčinu i se modlit a hlavně přijmout situaci, že tak to teď momentálně je, ale být v budoucnu nemusí.

    Tak a teď už opravdu howgh, domluvila jsem. Kdo chce, ať hledá výčitky, kdo nechce, ať si přemýšlí – po svém. Anebo ať nečte, pokud mě nemusí.

  123. Lenko, něco tak sebestředně samolibě falešně alibisticky hloupýho aby člověk pohledal.

    Liško promiň, tohle je můj názor.
    Víc už k tomu psát nebudu.

  124. Liško, halooo :-) slíbila jsi nějaké obrázky z fronty

  125. Jo, už jsem se dnes dostala k foťáku asi na dvacet minut, na vysypání fotek. A máme čtvrtek.
    Takže v pátek.
    Pátek bude zas den dotahování restů a bude na ně klid a na digitalizaci notesu taky dojde. I když budu mít pocit, že publikuju něco z předloňska. Tak pracovně aktivní byly uplynulé dva týdny, že nějaký výlet před deseti dny se mi zdá úplně pasé. Kromě výletu čeká ve frontě v notesu téma „Existenciální noc,“ nechtěla jsem ho pominout, schovat, ale že zrovna teď by se mi ho chtělo vystavovat, v citlivé situaci někoho jiného milého… to taky ne. Pak tam je téma nijaké na odlehčení, ale dotýkající se tíživosti lidí v krizi a práce s nimi, takže vlastně žádné zamýšlené odlehčení nenastává (ještě dokreslím následnou stránku, uvidíme).

  126. 147. tedá, vydatné aktivity zní dobře. no jsem trpělivá, mám čas :-))

  127. 148 ratko
    no a ty vydatné aktivity nikde nebudou publikovaný,protože je to práce, příprava prac. oslav,oslavy, další prac.mejdan, další práce a resty a tak. A rýmička!

  128. Ech,tak to byla jiná rýmička. Ta moje mi řekla „Odpočívej. Musíš přece jen dopřát si odpočinek. Ne jet nonstop furt a furt, i když únavu necítíš. Klídek. Stop.“

  129. obrázky z fronty?
    Doufejme,že to nebude moc drastické:-)

  130. Piš piš piš / kresli kresli kresli
    K tomuhle tématu se zdráhám veřejně vyjádřit.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.