Zalíbil se mi včera jeden pan účetní. Byla jsem s pozůstatkem vedlejšáku v jeho firmě a byl milej. Říkal, že mám vytuněnej notebook. Myslel tím jeho výzdobu. Tuhletu:

Co měl taky jinýho říkat, jinýho se nemohl chytit. A na závěr řekl: „Jé, vy máte extra obal na notebook.“ – „Jo. Se slepicema. Aby neumrznul,“ já na to.

Celkově to byla pracovní schůzka s veselou atmosférou. Kdybych byla vlezlejší, mohla jsem se ho zeptat, proč má na stěnách takové bizarní obrázky, ale to mi připadalo moc invazivní. Místo toho jsem oslovila jeho kolegyni, že má stejné jméno i stejné šaty jako moje známá a že to je pozoruhodné. Hm. Tak jsme se smáli a na shledanou.

Odhodlala jsem se a napsala krásné a skvělé vedlejšákové paní – vlastně je to zároveň moje učitelka, dá se říct – přes kterou vznikl kontakt na pana účetního. Psala jsem, že už jsem se s ním sešla, postupuje to, a že je sympaťák a jestli je volnej. Takhle já jsem si troufla, to je na mě až odvážné se takhle vyjádřit. Nepochopila jsem totiž, jak ten jejich kontakt vznikl; jestli je to její spolužák ze kdysi nebo manžel spolužačky či co… A manžel spolužačky to asi nebude, protože odepsala, že neví, jestli je volnej, neví o jeho osobním životě ničehož.

Měla jsem od pana účetního za úkol zjistit něco na příslušné pobočce finančáku, telefonicky. Ale nebrali telefon. Kdyby ho vzali, hned bych panu účetnímu napsala, že děkuji za milé přijetí a že už jsem se tam dovolala. Dovolala jsem se dnes, tak jsem mu napsala dnes. Že děkuji za včerejší milé přijetí a že už jsem se dovolala a je to přesně tak, jak říkal. A že posílám bezrouškové pozdravy ze své čtvrti do jeho čtvrti a přeju mu hezký víkend.

To je milé, ne? To zavdává možnost pro pokračování konverzace i v jiném než čistě pracovním duchu, ne? Chci, aby to bylo flirtovní, ale zároveň žádný pronásledování.

No tak odpověděl bohužel ne jako „já,“ ale že „my,“ ta firma, děkujeme za zprávy a ozveme se… Hm. To nevypadá nadějně. Ale stručně jsem odpověděla, poněkud jsem to ale jako obvykle překombinovala a použila divné výrazivo. Napsala jsem „Děkuju a těším se ostošest.“ A podepsala se tentokrát jen křestním jménem a iniciálou, ne celým příjmením. No tak počítám, že příští týden se ozve ne on, ale ta kolegyně, co to účetnictví bude zpracovávat. Doufám, že to tady nečte. A já se zase ponořím do referátů, diplomky, restů v práci a večírků jako obvykle. A umyju zbývající dvě okna. Když mrazivé počasí dovolí.

Vybrala jsem pár starých obrázků. Je jich tu nahraná totiž spousta. Nechápu, že jsem kreslila všechny ty deníky, skoro každou volnou chvilku. Teď jsem pořád nějak zaneprázdněná, ale myslím, že na kreslení dojde, až se zadrhnu při psaní diplomky. Nebo až se otevře nějaké vnitřní téma. A to se teď nekoná, nic nepotřebuju. Ani žádnýho chlapa. Jen jednou za dlouhý čas se mi někdo zalíbí. Lépe řečeno se mi zalíbí skoro každej, kdo se namane, ale on se namane jednou za pár let. A letos to padlo na pana účetního.

A tenhle úryvek rozhodně neplatí:

Zítra ráno je škola online, já budu mít kocovinu, protože jdu dnes na večírek, nebudu mít tentokrát hotový referát, ten pošlu dodatečně. Odpoledne budu asi mýt okno a psát diplomku. A pan účetní nikde, aby mě někam pozval. I když není, kam. – To je fuk, že je všechno zavřené a je těsně nad nulou, stačilo by, kdyby napsal pár hřejivých slov, ale on to asi nerozehraje. Nerozehřeje.

.