Třetí říjnový růžový

UHOZENÝ VÍKEND

ru-ruze 004_invert_500

V pátek se dovídám, že Rulisa potřebuje růže na hrob.

Žije. Žije v předdušičkovém shonu a někdo si přeje na kameni růže, které mají na fotce-předloze pár centimetrů. Rulisa posílá tuto fotku a ještě další dvě instruktážní – kytici jiných růží a dlouhou stuhu, na kterou se vejde nápis VZPOMÍNÁME. Zadání je nakreslit požadovanou kytici na formát A3. Ale pozor – ujišťuji se, že se mi to nepopletlo – květy nakreslit tmavší než listy a za druhé: co nakreslím černé, bude nakonec bílé. Takže stíny bíle, světla černě.

Obrázky jsem invertovala a vytiskla, abych měla tmavé, co budu kreslit tmavé. Vzor, jak má vypadat výsledná kytice (vpravo), jsem pořádně zvětšila:

ru-ruze_vzory_500

Kříž nedělat, ten bude zlatej.

Beru. Domnívám se, že na kreslení budu mít čas v sobotu večer, až doma uklidím, zabalím dárky, umeju okno, vyperu deku a batoh, přesadím fíkus a připravím se na příjezd nedělní návštěvy. Nějaký papír A3 snad doma mám – v nejhorším bílý rub balicího papíru. Takže ty dárky zabalím kdyžtak do něčeho jiného. Nebo pak do těch růží.

Zpět k instruktážním obrázkům:

Mně ta kytice vlevo připadá taková sametová, jak má být, kompaktní a katolická. Spořádaná. Zvlášť v porovnání s tou prohnutou požadovanou vpravo. Ta mi připadá ostřejší helvétská, asketičtější, evangelická. Nevím, proč, je to můj dojem. Co asi vyleze za růže mně …?

V pátek jsem jela z práce k rodičům, udělali jsme si oslavičku, zůstala jsem přes noc a na sobotní oběd (bramborové placky!). Máma měla ve váze jako z udělání pěkně rozvitou růži, tak jsem květ dopoledne nakreslila. Potřebovala jsem vyzkoušet kreslení světel tmavě a stínů světle.  Nikdy jsem to ještě nepodnikala a přípravná kresba se hodí:

ru-ruze_pripravna-500

Odpoledne pomalu jdu domů, ještě nakoupit maso na pečení, troje nealko-pivo pro řidiče, šťávu pro děti, pórek … jednu tašku s dárky už mám ze včerejška, takže nakonec se rozhoduji nezakoupit kytici nerozvitých růží. Snad půjdou nakreslit i bez předlohy; na internetu nějaké fotky jistě budou. Už bych kytici pobrala jen s obtížemi. Ani víno teď už nekoupím a kořenovou zeleninu na polévku škrtám; do levého ramene se mi zařezává asi 12 kg, na pravém mám zbytek.

V šest hodin vcházím dovnitř, dveře byly otevřené – co to? – maluje se! Já netušila, KDY se bude malovat. Jen jsem předem odmítla, aby se malovalo i v mém pokojíku. Zrovna ten víkend, kdy sem pozvu dvě návštěvy na nedělní oběd, tak se maluje… Takže kuchyň je mimo provoz. Děti si tu nepohrají – a tak se těšily. Všude jen igelity. Topení je odmontováno ze zdi. Internet odpojen. Malíři jsou fešní a potvrdili, že zítra tu ještě budou. Hned telefonuju kamarádům a druhým kamarádům, že akce je zrušena. Mám skvělé kamarády – všichni navrhli, že se můžeme sejít u nich. Výborně, takže zítra ve dvě, oběd každý extra.

Prát nebudu, stejně nejde topení a ještě by se mi něco umazalo od barvy. Internet nejde, to je škoda, ale aspoň mám teď večer akorát čas nerušeně nakreslit hřbitovní květy. Támhle leží pomuchlaná čtvrtka formátu A3, vida vida, nedávno jsem na ni lehce pastelkama na semináři kreslila svou relaxační kvetoucí louku. Otočíme na druhou stranu a růže mohou také vykvést!

Začínám vpravo dole stuhou, aby se na papír vešla. Vlnící se stuha. Dvakrát mě napadlo, že vytáhnu nějakou pentli nebo si ustřihnu pruh papíru, abych viděla, jak vlastně kroutící se stuha doopravdy vypadá, ale prozatím jsem to odložila. Načrtla jsem obrys stuhy, pak stonky tří růží. Poupě. Poupě nemám. „Kdybychom neměli poupě, museli bychom si ho vymyslet.“ A tak se také stalo. „Ono se řekne pupenec, ale seď nalitej na větvi!“ Štěstí že mám přípravnou kresbu aspoň pro tu třetí, nejrozvitější růži. Tu druhou nějak nakombinuju …

ru-ruze 006_500

Někdo klepe. Asi malíři. Ne, je to nový kamarádský soused. Bydlí nade mnou v podkroví. Tam se nemaluje. Tam se topí. Ale uvařit večeři si dole nemůže, tak ho napadlo, jestli na ni nezajdem. Jasně. Jdeme do Modré stodoly. Je osm hodin. Svařák, večeřička, víno. Bavíme se stejně jako při vaření a u vína v kuchyni. Pod námi chrastí bowling. Pan domácí píše sousedovi, že přijel a zapojil internet. Výborně. Soused odepisuje, ať se domácí zastaví v restauraci … a zaplatí nám večeři, chtěl dodat, ale prosadila jsem, že to vyškrtnul. Domácí přišel! Jen si sednul a  zase šel, ne, nic nezaplatil. Oba jsme tam nechali skoro pětistovku.

O půlnoci zavírají, to už znám. Jdem domů, dopíjíme včerejší lahev, každý máme v sobě přibližně litr vína, pouštíme nahlas rádio, F. Mercury vévodí, v telefonu je celý videoklip, jé, jíme štrúdl mojí maminky, v půl druhé jdeme spát, snad se sousedovi zítra vydaří jeho plánované rande. Ještě že mám dopoledne čas dokreslit ty růže.

Ráno začínám kreslit v devět, za dveřmi někdo lechtá zeď. Ještě že je celkem teplo, s rukou ztuhlou chladem by se kreslilo zle. Listy mám jen ty z přípravné kresby, ostatní domýšlím. Jak vystínovat stuhu? Prostě nějak. Možná je to úplně blbě, možná ne. Zabalit dárky, vyčistit zuby, neumazat se od barvy, nafotit hotové růže za světla. Zapínáním počítače se nezdržuju, ale kde mám červenou kabelu – aha, v noci jsem ji odložila v kuchyni, naštěstí ji malíři přikryli a nepokaňkali, beru ji a jdu rovnou na autobus a hurá, zrovna v půl druhé jede, koupím víno a pochutiny na oslavu, dostanu prima dárky, holčičky se o mě přetahují, v osm večer přijíždím domů, pan domácí luxuje, neprozřetelně jsem se nabídla, že umyju záchodovou místnůstku, nakonec vytírám savovou vodou celé přízemí. Čtvrt na deset.

Ještě že jsem růže vyfotila za světla. Usedám k počítači, dávám do něj fotky, posílám Rulise. Dovídám se, že sousedovo rande bylo zrušeno uživatelkou. Rulisino ne. Pan domácí mi zapíná topení. Dávám si teplou sprchu. A konečně se podívám, jak budou růže vypadat bílé na černém. Vy to máte hned jako první obrázek článku. Tím končí jejich dobrodružství u mne a začne u Rulisy.

ru-ruze 004_500

Příspěvek byl publikován v rubrice Ars Vulpeculae a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

30 komentářů u „Třetí říjnový růžový

  1. To je pěkný, to všechno malování. já si tedy maluju sám, hrozně mě to baví – je to taková moje nejoblíbenější práce, hned po vaření piva a štípání dříví:-) Ovšem namalovat stěnu je mnohem lehčí než namalovat takovéhle růže:-)

  2. Sejro,
    namalovat stěnu je razdva, horší je vyklízení a igelitování předtím a uklízení potom. To naštěstí u kreslení na papír odpadá, hurá!

  3. Já teda po malování uklízím. Když jsem se jeden čas malováním přiživoval, dodával jsem pokoj/byt včetně úklidu (pravda, úklid mužského charakteru, pak bylo potřeba to stejně doladit:-))

  4. To seš dobrej.
    Tihle malíři taky uklidili hezky, podlaha byla dobrá, ale muselo se to přetřít, protože tam v pondělí ráno přišli lidi a podléhá to hygienickým normám a jánevímco.
    A když už, tak člověk otře i skříňku … a dveře … a protáhne se to.

    …a všechno nanosit a přidělat mnoho kusů topení na zeď.

  5. Je to moc pěkný, Liští!
    Tys to pojala tak zodpovědně výtvarně, květy jsou fakt o třídu lepší než originál. Lístečky na stonkách ještě trošku dohustíme doklonujem, aby se jejich počet přiblížil předloze a zákaznice nereklamovala nedostatečnost, a bude.

    Popravdě, my už kolikrát žasli nad vkusem zadavatelů, proč tak trvají na něčem, co nám osobně přijde příšerný. Ale časem si člověk zvykne na všechno, nakonec i na to úsloví Náš zákazník náš pán, prostě vyrobíme kýč na přání a nazdar, není čas se tím trápit a naříkat nad potracenou estetikou.

    Teda vyrobíme, když to umíme. Zpracovávat předlohy z fotek alespoň průměrné kvality umíme. Malovat na papír podle fotek o velikosti poštovní známky holt neumíme.
    Ještě že máme Lišku. :-)
    Díky moc.

  6. ty ruzicky jsou moc pekne… moc se mi libi. prave pro tu pravdivost, neni treba zahušťovat… teda tak to cítím, že takové jaké jsou, jsou akorát a přesně.

  7. ratko,
    proto jsem si nemohla pomoct a udělala těch listů, kolik je akorát podle mě – což je jen několik, aby nezaniknul tvar ničeho a moc se nic nezakrývalo a nevzniklo pro mě nic nepřehledného.

    To je děsně zajímavý, co všechno se projeví, když člověk kreslí (nejsem teda honěná v arteterapii, jen náznakem, ale něco je prostě vidět, zvlášť v porovnání s jiným člověkem nebo s dřív…) . A když si to takhle člověk popíše.

  8. 7
    Je třeba zahušťovat. Zákaznice si přeje přesně stejnou kytku jako na fotce, proto tu fotku poslala. Tak to je a s vkusem či názorem kohokoli jiného to nemá co dělat.

  9. 9
    tojo, ať má, co si žádá, akorátže já to neumim nahustit, pro mě je to už hustota dostatečná. Asi nevydržím velký husto. Ještě že ty si to nahustíš. Jen houšť. A bude nahuštíno. Bude houští.

  10. … houšť bude na obrázku. V realitě nee, to nee, to bude idyla – ať má každej tolik listí, kolik potřebuje.

    – Teď mluvím jak zhulená :-))

  11. 9:
    Správně!
    Až to zákaznice uvidí,musí zvolat:
    „Hůstýýý“ :-)

  12. :-)
    Nejsem si jistá, jestli si umíte představit, do jakých detailních blbostí dokážou postarší báby vrtat. ;-))

  13. To dokážu i já Ru a jsem jen postarší pán:-)
    třeba je zajímavý,jak by se stejný motiv stejně dobře vyjímal na různých ohlášeních.
    Ty poslední bílé růže třeba na vítání občanků,narozeninovém přání,svatebním oznámení….a ty první černé na parte,nebo pomníku.
    Stačí jen obrátit barvy.

  14. 16:
    já vím.
    A teď to mám potvrzený černý na bílým:-)

  15. Tyjo, pietní liška! Ty jsi žena mnoha talentů, kdyby měli báby trochu invence, mohla bys jim na náhrobek přikreslit i zádušní komiks!

  16. Evo 14
    :-D

    psice 18
    Ajo, to by šlo! Pro sebe si ho udělám! Ale snad mě čas netlačí…

    Saule 15
    a to by taky šlo – nechat pozadí bílé, květy přehodit do růžové barvy a listy a stonky do zelené. Hustý!

  17. ten zádušní komix je teda nápad :-) to jsem zvedava, čas netlačí… ale nápad to je. Hned mě napadlo co bych si třeba nakreslila já…jak bych se viděla třeba. Chtěla bych …. být někde rozeseta ehm… zakopána? bez náhrobku. určitě bez…. zmizet tělesně.

    prosím, barvy asi ne…. tak krásná kytička by měla zůstat — v jedné barvě

  18. projekt neznam, ale je zajimavy. projela jsem seznam poslednich přání. co mít na sobě, jakou hudbu pustit, co s věcmi které mám, co komu ještě chci říct… etc. jojo. z pohledu konce to zní úplně jinak.

  19. 21 psice
    díky za odkaz!
    My jsme si s pár kamarády vymýšleli hudbu na funus už v osmnácti. Jenže jsem zapomněla, které písně jsme to tenkrát vybrali…

    20 ratko
    dobře, nebudu ti ji dávat barevnou nikam, slibuju :)

  20. No, jsem ráda, že Rulisa potřebuje růže na CIZÍ hrob.
    ad 23: Ono to vymýšlení hudby na funus a co se bude či nebude říkat ……. to člověka opravdu napadá, když ještě nemá s blízkosti smrti zkušenost, když s ní tak trochu laškuje a ví, že je to daleko a snad nikdy. A když se to přiblíží, je jedno v jakém věku, tak si člověk říká „aby to moc nebolelo a pak už je to jedno“ nebo „aby aspoň děti už byly dostudované“. Bylo nám něco přes třicet, když jsme se sešli poprvé na kamarádově pohřbu a pak zanedlouho u jiné kamarádky a já říkám: „A hrome, už se začínáme scházet na pohřbech.“ Přeběhl mi mráz po zádech a i všichni ostatní se zatvářili vyděšeně a kdosi řekl výstižně: „Ty vole, mlč.“
    Pokud lidi řeší hustotu růží a zlaté kříže, zpěvy a jiné sarapatičky, tak jsou v pohodě. Při dotyku se skutečnou smrtí, se neřeší nic, jen prázdno, pusto a definitivní konečno.
    A zkus na to namalovat komix, Líšo. Na definitivní konečno. ………….. to snad ani ………..
    Nejlíp to vyřešil můj táta, když nám kladl na srdce: „Hele, až umřu, ne abyste brečeli! To bych pak vyskočil z tý rakve a zmlátil bych vás, abyste měli proč brečet.“ P.S. Nikdy nás nebil, nebyl debil. :-)

  21. Lenko 24
    Táta dobrý :)
    V komiksu o lišce, vráně, sýru a sýru a dalším sýru je toho o smrti až dost. Komiks je na to totiž nejvhodnější forma, myslím si. Proto mě vlastně úplně původně komiks zaujal – když jsem dostala moudré zadání, spolu s ostatními při loučení, si komiks zkusit:
    http://liska.blokuje.cz/720847-paprikarte06-08-php

    Zaujalo mě, že se jmenuje komiks a přitom člověk (co ho vyrobí) s jeho pomocí může být dobře v kontaktu s tragédií, smutkem, loučením, smrtí … ale přitom ne povrchně; sice se to celé odlehčí tím, že „jde přece jen o komiks, nejde o život,“ ale dá se tam dát všechno. Odehrát si to tam, odžít.

  22. to bylo pěkně napínací, jak se ti růžový tvoření proplejtalo celym víkendem. s jakým klidem sis to postupně krok za krokem chystala. povedly se ti patřičně sváteční (a morbidní :)

  23. enkidu,
    morbiďárna :)

    Tys to dost trefila – v sobotu když jsem začala kreslit, napadalo mě, jak to asi dopadne, jestli ten výsledek bude k použití, jestli došmrdlám květy, když mám připravenej jen ten jeden největší. A taky jsem si říkala, jestli mám dbát na to, aby všechny květy byly ze stejného pohledu pozorovatele, stejnou perspektivou – nebo se na to vykašlat, je to jedno? – pak aby listy měly stín ze stejné strany, jestli stuhu mám udělat, jak jsem chtěla – vpravo širší, protože je blíž pozorovateli.
    Přitom jsem si vždycky řekla: Klid, ne, žádná výtvarná krize nebude, normálně to dodělám jako vždycky a bude to. A byla jsem v klidu.
    V neděli dopoledne: V kolik hodin to asi dodělám? Ve dvě mám být v Břevnově… Prostě to dodělám, nafotím a pak teprve půjdu, ať bude kolik chce hodin.
    A tak jsem to udělala a bylo to.

    Ono to celé bylo v něčem nové, nejen že světlo je tma a naopak, bylo to fakt napínací, ale poručila jsem si zůstat v klidu, v té činnosti, nemyslet na čas nebo co bude, jak bude, jak nakreslím něco, co nevidím před sebou…

  24. Jé, teď jsem si vzpomněla,
    že jsem už přece dělala inverzní obrázky – vypracovala to, co ve výsledku bylo bílé:
    linoryty!!!

    Jenže nevím, kam tak před pěti lety přišel pytel mých vlastnoručně vyrytých linorytových razítek, miniaturních:-(( Je to škoda. S těmi by se dalo podnikat věcí!

  25. Liško, už jednoujsem ti psala, to ti mám pořád psát, jak jsi šikovná ? Jo, píšu a jsi a ještě zachránce, mě by Ru požádat nemohla :))

  26. Díky ti, ó, anino.

    Když se sama třeba na tenhle obrázek koukám, tak ani nehodnotím, jestli jsem šikovná nebo ne nebo co mohlo být lepší nebo co taky mohlo být horší, ale hledám v tom to „moje“, které vidím v obrazech jiných lidí, jejich styl (pokud vidím víc obrázků od jednoho autora). Vidět to u sebe samotné je pro mě těžší, ale něco tam probleskuje, i když to neumím pojmenovat nebo popsat jako u stylu jiných lidí.
    Jediný, co vždycky zahlídnu, je, že v mém obraze není špičatost, ostrý hrany, ostrý lokty, a není tam právě žádnej velkej vodvaz; ale na druhou stranu že to snad není upaťchaný a pomalý a nejistý – takový obrazy nemám ráda. Že tam nejsou zbytečné detaily navíc, nějaká míra zjednodušení tam je, ale ne zas úplně odfláklá.
    To mi přijde nějak důležitý.
    A jiný věci v tom svém vlastním vidět neumím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.