SEN 12.7.2017
1)
Jsem zřejmě chlap, vyšší, tmavší a pružnej, podobně jako jistý brazilský bubeník. Odlétám. S dalšími přáteli. Jsme na letišti. Ukradla jsem cizí příruční zavazadlo. Nevšimli si toho. Dávám si ho ke svým zavazadlům. Bude v něm něco hezkýho!
(K zavazadlu mě po probuzení napadá, že večer před snem jsem hledala jeden kletr, červený Pamír, co jsem chtěla následující den půjčit kamarádům. Ale nenašla jsem ho, musela jsem ho někomu půjčit už před časem a nevím, komu.)
Loučil jsem se předtím s blondýnou – něco jako Marilyn Monroe ve starších filmech – chtěl jsem ji upoutat. Ona mě šla vyprovodit a co se to stalo? Nepamatuju si, asi jsem byl napitej. Jméno Tůma.
(Ještě ve snu uvažuju, že TŮMa je možná odvozeno od TMA, TEMný, černá TŮŇ. Že to souvisí s nějakou mou stinnou vlastností. Po probuzení si říkám, že to bude asi od slova Tomáš, i když se mu ten tvar příliš nepodobá. A je to tak.)
2)
Jdu se koupat do bazénu s kamarádkou. Je jí asi 14 let. Blondýnka? Nikde není. Není vidět. Bazén je prázdný.
Kiddy!
KIDDY!
(Jmenuje se Kiddy. K tomu mě po probuzení napadá citát z filmu Limonádový Joe: “Nestojím o vaše Kidy.” Uvažuju o významu jména – asi že byla veselá “just kidding” nebo prostě že to bylo ještě dítě, “kid.”)
Bazén je vysoký, stojím na jedněch kovových schůdkách, okraj obdélníkového bazénu přečnívá nahoru, kolem celého bazénu je díra a teprve asi o metr dál je kachlíčková podlaha skoro ve stejné výši jako rantl bazénu, musí se ze zídky bazénu skočit v rohu, aby se od něj člověk dostal na podlahu. Rozhlížím se po bazénu. Nic. Jen průzračně tyrkysová voda. – A tam na dně? Je to ona? Leží tam?! – Ne, to je jen odraz lidí venku. Nějaké rychle plavající dítě, kluk, pro ni skáče.
Kiddy!
Kiddy!
(budík)
.
Tůma – je jí plnej net, Uma Thůrman. :-)
Je to jen odraz lidí, ale nějaké rychle plavající dítě pro ni skáče…
Je zvláštní, kolik dětí máš v tom snu. Já tam mívám jen ty svoje, cizí skoro nikdy. Ale když tam ty cizí jsou, taky jim většinou něco hrozí nebo rovnou umírají.
ru 1
:-) to by mě nenapadlo, že TOHLE může být Tůma. Ale jo, může být, koukala jsem minulý týden na KillBill a mluvilo se o ní.
2
:-DD a dyť nemám svoje, tak jaký děti by tam byly :-)) Ale už se mi několikrát zdálo, že jsme těhotná nebo rodím dítě – a to mi připadalo, že ukazovalo na to, že něco novýho přichází, chystá se, už je načato.
– jo něco že jim hrozí. Tak to právě je u mě spíš novinka. Co jsem dělala já ve čtrnácti…? Hodně! To byly změny. přechod na střední školu ze základky, strach, jaký to bude (somatizovala jsem z toho v srpnu a září), noví lidi, nové prostředí, to je vždycky nářez (pro mě aspoň jo, jsem z toho většinou rozjuchaná), vykání, nová cesta každé ráno, novej rajón, větší samostatnost – to už se mnou rodiče nechodili nikam, ani k doktoru, ani koupit boty, právě od toho věku všechno sama. To byl zajímavej věk, hutnej, orientující se, tápající z nedostatku informací od rodičů, spíš skupinovej – patřit mezi ostatní bylo důležitý. A hned potom, od 15 už pak ne, pak se to přehouplo do takový svobody a radosti ze soběstačnosti.
3 ad 2
To se mi zdává každou chvíli a nic novýho to bohužel neukazuje. :-(
Já ve čtrnácti řešila hádky a napadání otce matkou, fyzické střety obou v důskledku toho, stěhování, rozmístěbní nábytku v 1+1 sdíleném s otcem, přijímačky na gympl, návštěvy sociálních pracovnic u nás doma, návštěvy mě u sociálních pracovnic, výpověď u soudu proti matce, od patnácti pak totální chaos z toho, že nejsem dost ženská…. jak být ženská… a přitom nebýt jako ty ostatní ženské, hlavně jako maminka…
Aha.
“Dost ženská” já nechtěla být, já se postavila na opačnou stranu klacku – a srovnávala jsem se s klukama, nosila kraťasy, byla otužilá jako oni, měla jsem sílu v rukou, četla “klukovské” knihy…
Napadání otce matkou huááá, z toho by mi bylo v tom věku v břiše drtivě.
Vlastně vím co ve 14! To bylo první vypořádávání se se ztrátou. U mě. Ztrátou spolužáků a učitelů, co jsem denně vídala. A najednou střih. Ale v tom prváku jsme se právě proto ještě párkrát vÍdali. Pak už ne.
A ta utopená Kiddy je taky ztráta, v tom věku.
5.
No já právě taky nechtěla být, ale přitom současně chtěla se tak cítit.
Vida, tak ztráty jsou ty cizí děti ve snech.
ru 6
no, “cizí děti” já neříkám. To jen u dětí, který mě serou. A to nebejvá.
Mnohé děti cítím jako necizí. Třeba děti, co prošly oddílem, jsme s kamarádkou (se kterou jsme se viděly dnes a přijede v pondělí) nazývaly “naše děti” už když nám bylo 18, i míň. Hlavně později. A její vlastní děti jsou pro mě něco jako trochu i moje nebo spíš jako moje neteře, jsou blízký. Asi proto, že my dvě jsme si podobný. Zrovna dneska jsem se u toho přistihla – že je její dcera nějaká a mě hned napadlo “to má po nás.” Přitom nejsem její příbuzná. Ale ta kamarádka sama takhle někdy mluví, že její bratr je náš společný bratr, tak to na mě asi skočilo :- )
7 – to je zvláštní, ne? Nebo to máte taky?
7
Já to říkám, páč tím musím odlišit všechny ostatní, co nejsou moje vlastní.
Ale je fakt, že když jsem kdy byla v nějaké partii, třeba s koňákama nebo se širší rodinou nebo s horolezcema, tak naše děcka byly všechny naše bez ohledu na přesné vlastnictví a cizí ty, jejichž rodiče nepatřili mezi nás. Takže ono je to pohyblivé, flexibilní označení. :-)
8
Sdílení soourozenců n asvé kůži neznám. :-)
ru 9
ajoooo, tím prostě odlišíš ty vlastní, nojo, to je prosté jako pro Watsona :- )
Novidišto, to je ujetý :D Já nemusím říkat “cizí děti,” chacháá.
10
jak sdílení sourozenců?
Přece ten brácha…?
Já vyrůstala bez sourozenců, ale ta moje spolubydlící – teda už jsme spolu tehdy nebydlely – se ke mně chovala jak sestra, když mi chtěla půjčit oblečení i boty (abychom šly tancovat) a já si zkoušela její různé věci, to jsem pocítila jako sesterské, takovýho něco sesterskýho s druhou holkou jsem jinak nezažila. S tou kamarádkou to jede jinak, ale blízký jsme si hodně, je to uvolněný, domácký. S tebou je to domácký míň, vidíme se málo, ale dá se s tebou rychle naskočit právě na intimní vlnu.
A moje vlastní – jé, vlastně nevlastní – sestra je pro mě vztahově něco jako teta nebo sestřenice. Akorát je mi fyzicky podobnější. A bratr taky. Ale toho znám míň.
12
Nojo, ale jako o bráchovi o něm mluvím jen já. Jeho přítel ne.
Ale je fakt, že jsou okamžiky, kdy se na sebe s bráchovým přítelem podíváme a myslíme si to samé, o bráchovi, třeba když si povídáme o pracech kolem baráku nebo o uklízení. :-))
13 ru
:-)) jó, to uklízení, to je kapitola! hrozná. Asi vždycky.
Moje jedna kolegyně, co se potkáváme jen jednou týdně, má přítele a ten chová papoušky. Pamatuju si, že tvůj bratr taky (ale není to stejná osoba, nenene! :- ) A je hezký tu kolegyni vidět, jak láskyplně vypráví o malých papoušátkách.
– se mi vybavilo, ale nevím, co jsem tím chtěla říct :-) Asi navázat další spojení.
Navázalas dobře, přála bych ti slyšet, s jakou něhou a láskou o malých papoušátkách mluví brácha. :-)
Jdu spát, přeju brounc.
Dobrooou.
A hlavně to zapomenutý papoušátko, co mělo něco s nohou a teď už se udrží na klacku révy!
Tak ať se nám zdají tak pěkné sny.
ad sen jedna
– čtu si to po jednom dni znovu, to už nebudu tak vtažená. Ptám se, co by mohla být ta stinná vlastnost, ta Tůma (nebo ten Tůma) a napadá mě, že chuť na alkohol. Protože Tůma chtěl zapůsobit na ženu, něco se semlelo, ale on má okno, neví, co si toho večera řekli. Asi byl tudíž napitej.
A to těšení se “Bude v tom zavazadle něco hezkýho!” je takové neodolatelné bažení, které vedlo dokonce k tomu, že Tůma kradl! No považte! No Tůmo, prosimtě, tys ukrad kufr, kámo, úplně nenápadně.
On si nemoh pomoct, chtěl si dopřát plnej kufr něčeho / jako plnou lahev požitku k pití.
A dneska se mi zdálo, že jsem potkala v lese zajíce, seděl na tlustém kmeni nebo kameni trochu ve výšce, měl zraněný bok, asi ho nějaké zvíře kouslo, svědilo ho to a on se otíral o ten kámen. Nebo ona. Nevypadalo to jako život ohrožující zranění.
(Nedávno jsem zajíce viděla v práci na zahradě, on tam bydlí léta, nebo asi ona. A zrovna jsem na něj myslela, protože příští týden mají na té zahradě bagrovat – a to mě hned napadne, co zajíc, hlavně ať na něj dají pozor. A v čínském horoskopu jsem zajíc. Máma je opice – to sem píšu, protože mě napadá, jestli to zranění ve snu nesouvisí s její operací, která bude dneska dopoledne.)
Pak jsem si zaběhla někam na Sněžku a někomu to říkám, nějakému staršímu chlapovi.
(Před spaním jsem si četla své letošní sny tady na blogu a byl tam nějaký o sněhu, běžkách, Lysé hoře.)
U silnice je pozemek s trávou posekanou, oplocený s brankou, a ten je náš.
Přes silnici je pozemek s trávou vysokou, se světle růžovými květy, latami docela vypasenými – ne už jako tráva, spíš kytka – a tam chtějí tábořit děti, nějaký oddíl. Nebo na tom posekaném pozemku? Teď nevím. Je tam na kovovém sloupku plotu v rohu červená turistická značka.
Velmi zajímavý příspěvek, všechno vypadá suuuuprově. Možná nevyužiju všechny nápady, ale určitě tento příspěvek je pro mě inspirující.
Ježííš, tak takhle blbě pláclej spam už jsem neviděla dost dlouho :-)))
19:
Zajíc je v pohodě,neboj.
To se ti v předstihu zdálo o tom mým,kterýho jsem ráno málem přejel.Ještě jsem to kvůli ušákovi blbymu strhnul do protisměru a ani memrnul co se tam řítí na mne.
Jak jsem si to ráno tady četl,tak mne hned napadly ty synchronicity Jungovy.
Saule 22
synchronicity jsou některý neuvěřitelný. Některý běžný. A ty, co se nestanou, jsou nejběžnější, a asi ten podíl těch, co se stanou, je podle pravděpodobnosti OK. Bych řekla já.
Nejhorší a nejvíc matoucí – jak jsme se shodly v neděli s kámoškou – je markantně vysoký výskyt synchronicit, které se týkají nějakýho chlapa; a přitom ten vztah s ním je naprd a nic a krátkej. Například: Žena se při nějaké příležitosti potká s panem X. Další týden se na jiném místě opět potká s panem X, on má pečující zájem. Tak si pak spolu něco začnou, za měsíc to jde do háje, protože on sice se svou manželkou nežije, je to prý mrtvý, ale rozvádět se nebude, aby náhodou neměl potíže s penězma – a to se té nové ženě nelíbí jako přístup k životu, jako hlavní hodnoty. Takže se rozejdou a dva dny potom se potkají na ulici.
PROČ? Co tím chce bůh nebo synchronicita říct? Že se staly synchronicity společné těm dvěma jen proto, že NIC? Nebo že Něco? Člověk zamilovanej se utvrdí ve svý zamilovanosti, když se stane synchronicita.
A vono hovno…
23. říkám tomu spíše “nadpřirozená” setkání či nalezení :-) tedy takhle jsem našla jednoho ztraceného faráře z Zwetllu :-) a poztrácené či zrovna potřebné věci, najednou se objeví… z ničeho nic. Co se týče potkávání lidí teré spojuje něco vnitřního, třeba vnitřní přitažlivost tak to mi přijde celkem logické že se potkají. U nás se říká, že si něco dluží. a možná to tak je… že potřebují něco nedokončeného dokončit.
23. u těch zamilovaných, co spolu nechtějí být z různých důvodů je možná setkání důvodem navázat přátelství nebo nějaký věcnější normálnější kontakt.
ratko 25
To zní dobře.
Taky co jim zbejvá :- ) Tak to bude.
– jsem psala už ráno, dopsala teď.
26. nojo, lepší volba co se jeví jako zbytková. Osud to myslí dobře :-))
27 asi jo!
„Nestojím o vaše Kidy.“ je pro mě jedna z nejvtipnějších hlášek v Joeovi.