ZATMĚNÍ SLUNCE, OHEŇ CHIMÉRY, PSÍ PŘÍHODY…

(Obrázek je z archivu blogu.)

Už jsem tu o své (druhé) cestě za zatměním Slunce referovala s použitím sešitového cestovního deníku č.XXXII, v článku je vypíchnuto právě to zatmění. Teď si připomenu to ostatní z (první) cesty do Turecka. Zase s pomocí deníku. Našla jsem v něm i nějaká turecká slovíčka a vstupenku do AYASOFYA (Hagia Sofia, co je teď odnedávna už mešita a ne muzeum ani křesťanská katedrála, kterou byla původně).

pondělí 27.3.2006 (to bylo na moje 31.narozeniny)
V půl třetí opouštíme turecké hranice a noříme se do turecké země. Stejně jako v Bulharsku tu je už trochu zeleněji – tráva a občas vrba, některé ovocné stromy kvetou, pampelišky. Do turecké země jsme se zanořili jen pár metrů. Pak přišla přestávka. Zřejmě s námi hraničáři ještě nebyli hotovi. Docela bych šla na záchod. … Trochu se potuluju kolem. Do záchodové budky, kde vybírají peníze dva Turci, se mi nechce. Procházím po louce – částečně hořící skládce. Slovenský pár šel čůrat na obzor ke křoví. Nakonec jdu taky. Až k plotu do ďolíku, kam nikdo neuvidí. Sotva jsem začala čůrat, vidím, že metr ode mne leží odrostlé nohaté štěně. Ale za plotem. Vtom přiběhl pitbul či kdo a štěkal na mě. Za plotem. Štěně vstalo a za pár vteřin se objevilo na mé straně plotu. Pitbul a jeho kamarád odběhli a naštěstí se na mé straně plotu neukázali. Cestou jsem ale potkala menšího vlčáka s kudrnatým ocasem.
Nebála jsem se, ale nevěděla jsem, jestli se psi ke mně přátelsky či nepřátelsky nevrhnou. Šli po svých. (Jako potom mnoho dalších…)
– Tuhle příhodu, tak podrobně vypsanou, si vůbec nepamatuju; kde já bych byla bez svých pověstných cestovních deníků!

Ve čtvrt na čtyři jsme opustili hranice. Prohlídka Istanbulu se odkládá na zpáteční cestu. Hurá. Teď ovšem řidiči beztak potřebují osmihodinový odpočinek. Strávíme ho v nedalekém Edirne! Hurá! Je tam hodně mešit – ta největší je stejně obrovská jako Haggia Sophia v Istanbulu. A hlavně – Edirne se jednu dobu jmenovalo Drinopol a byla tu spousta bitek. A my teď bydlíme na stanici tramvaje Drinopol. A jedeme z Drinopolu na Drinopol; cesta trvala přes třicet hodin.

Jdeme do ulic a uliček hledat směnárnu. Nenašli jsme ji. Jen několik bank, tak Martin nakonec vybral peníze z bankomatu. Došlo nám, že poprvé jsme v zahraničí úplně mimo, jako idioti – neznáme jediné slovo turecky (jenom „ČAJ“) a vůbec nevíme, jaký má jejich měna kurs; jestli tedy vybrat z bankomatu 20 tureckých lir nebo liber nebo čeho, anebo snad 20 000?
– Jak je to dnes? Zase nevím.

Později se ukázalo, že jeden turecký peníz je 2/3 euro, což je asi 17 českých korun.
Peníze máme a hned vcházíme do obchodu BAKLAVA. Jsou to takové polštářky z lístkového těsta, namočené v medu. Mají různé druhy a dobrůtky. Rozhodli jsme se zkusit jednoduše vypadající kuličky TULUMBA. Zrovna jeden pán před námi si jich koupil vrchovatou krabičku. Nám stačí méně – přiměřeně plná krabička. Prodavač ji zabalil do papíru s motivem ochranného oka a jdeme dál, koupit chleba.

Setmělo se. Na hlavní rozsvítilo město svou výzdobu – hvězdičky a komety a něco jako vánoční stromky na sloupech. Možná v zimě si tím svítí křesťané v Evropě v době vánoc a potom to vykutálená firma převeze do muslimských zemí...

… Prošli jsme ještě jednou kolem velké osvícené mešity a přilehlého hřbitůvku s bílými kůly z kamene, nahoře s bakulí, popsanými arabským písmem. Pohovořili jsme s místními svobodnými psy; každý je jiný, žádný z nich není malý, nejsou otravní ani vtíraví, mezi sebou se kamarádí, k lidem se chovají důvěřivě až hrdě. Občas nějaký pes leží stočený do klubka v parčíku na záhonku, jiný si hraje s kolegou.

úterý 28.3.2006
Jeli jsme celý den autobusem, až večer jsme dojeli do kempu a spali konečně v posteli – vleže jsme tedy spali doma z 25. na 26.3. a pak až v noci na 29.3. Bylo to v tomto místě:

středa 29.3.2006
Deník toho dne začíná slovy: Strávili jsme noc v posteli! V horizontální poloze! Úžasné! – a pokračuje o pozorování zatmění; je to v článku tady v odkazu. Možná se tam někdo najdete v komentářích. Koneckonců kvůli zatmění slunce jsme do Turecka jeli, v autobuse plném astronomů a různých dalekohledů a objektivů, kterým by cestování letadlem nedělalo dobře. Proto se jelo po zemi. Z Pardubic přes Brno.

Po zatmění jsme šli cestou-necestou příkrým trnitým srázem k moři 250 výškových metrů dolů nebo i víc. To cestovní deník ještě popisuje a pak se náhle u slova „Libor“ odmlčí a zůstávají jen prázdné stránky:

Napřed vyrazily naše dvě dámy, po široké pevné cestě, potom my ostatní. Dámy doprovázel kokršpaněl, který patří majitelům kempu HavaSuKöy. Jeho jsme později viděli. Dámy ne.
Z cesty bylo totiž třeba sejít (vedla za zatáčkou ke skleníkům a pařníkům, kam jinam!) do borového lesíka a pokračovat po hřbítku a sejít po srázu dolů doprava k moři. Hodně dolů; moře bylo dost hluboko pod námi. Šli jsme na terénní výlet šest chlapíků, Hedvika a kokršpaněl. A potkali jsme želvu. Velkou. Rychlou. Obrněnou. S drápy. Těžkotonážní kyrysník.
Ze svahu jsme seběhli a ejhle – cesta! Musíme ji přejít a pokračovat zkopce dolů k moři, lesem, balvany a trním – evergreenovým středomořským porostem, macchií. Prodíráme se a prodíráme. Mám rozdrásané nohy. Někteří kluci mají sandály, tak jsou na tom hůř. Ale zas nemají kalhoty vyhrnuté až nad kolena. Proč jsem si džíny nesrolovala až dolů? Bylo teplo…
Do cesty se nám nepostavil sráz – našli jsme si roklinku na sestup a už vybíháme na silnici, co vede podél mořské pláže.
Hurá! To byl bezva terénní sestup! Trval víc než hodinu. Pes pobíhal celou dobu okolo nás. Teď na oblázkové pláži sebou praštil a zůstal ležet na boku.
Strháváme ze sebe šaty a vrháme se do vln. Já mám plavky. Někteří ne. Vlny jsou úžasné! Silné. Jejich hučení jsme slyšeli už nahoře v lese na stráni. Občas přilítne tak silná vlna, že člověka porazí. Nebo aspoň ohodí až po kotníky malými oblázky. Bolí bolí.
Je to legrace.
„Horský vůdce“ Libor není v dohledu. Všichni jsme se nechali pohoupat ve vlnách a zase se oblékli. Ležím na břiše na oblázkách a hrabu pažemi jako bagr oblázky na sebe. Úžasné. Moře hučí.
Jeden z bystrých hvězdářů spatřil na obzoru malou hlavičku. Libor.

Ta hlavička byla Libor, zdatný plavec. Byl takovej plešatej a líbil se mi. Nahoru od moře do kempu s chatkami jsme začali stoupat až za setmění. A za polovinou cesty najednou Libor že si nechal na pláži sluneční brýle. A vrátil se tam. Frajer. A našel je.

V deníku není dopsáno, jak jsme kousíček popojeli a šli v noci do přírodního parku Chiméra na skalnatý kopec, kde hoří ohně přímo z kamení. Ohnivé plameny se tam olizují. Je tam totiž zemní plyn. A to místo bylo známo i ve starověku, námořníci ho viděli z lodí. Je to tam hodně působivé. Ve dne ovšem asi tolik ne.

Na zpáteční cestě jsme strávili den v Istanbulu, Martin mi tam koupil červený kelim k narozeninám. Ten mám stále. Stále v oblibě. Akorát to smlouvání mě pekelně nebavilo. Jen ten jablečnej čaj, co nám k němu nalili do skleniček ve tvaru tulipánu, byl dobrej. Koupila jsem si sadu těch skleniček a k nim skleněné podtalířky. Mám je pořád v krabicích někde zabalené. Ale mám je ráda. Připadá mi nehorázné, když srovnám, jak věcně, nebohatě a nezábavně píšu text teď, a jak jsem psala tehdy, v tom cestovním deníku. Sice jsem nadužívala slovo „úžasné,“ asi abych nemusela dlouze vypisovat, jak a proč bylo něco tak úžasné. Prostě úžasné. Dneska? Jen semelu, co je potřeba semlít, nic poetického v tom není, ani tu romantickou Chiméru s kozím tělem nepopíšu nijak metaforicky, dokonce už si ani nevzpomenu, že ji hrdinně skolil hrdina Bellerofón. A to jsem mívala řecké báje v malíku. No, v Turecku bych s nimi beztak nepochodila.

Hrdina ne Bellerofón, ale Libor se k nám navečer v Istanbulu přidal a šli jsme s ním ve třech na jídlo a do velké mešity sultána Sulejmána nebo tak nějak – ale podle vstupenky vidím, že jsme byli i v Modré mešitě; to už jsem zapomněla, jen nějaký pěkný modrý obkladačkový interiér se mi v paměti mihnul.

Předtím jsme byli v Hagii Sofii a to bylo zajímavý. Divné mi byly dole obří terče s ozdobnými islámskými nápisy-citáty. Bohužel deníkové záznamy o tom mlčí a fotky nemám. Buď to bylo tehdy, kdy jsem po návratu ztratila digitální foťák i s fotkama, anebo zůstaly fotky z Turecka u Martina, se kterým jsme se měsíc potom rozešli úplně. Měsíc předtím jsme se rozešli prvotně a mysleli, že je konec. To bylo utrpení. Psí život. Nedali jsme bez sebe ránu dvanáct let a teď tohle. Teď jsem zradila. Pak jsme mysleli, že třeba není konec, ale byla to chiméra, vlastně to nešlo napravit, mně to nešlo, neuměla jsem to. Jen jsem věděla, že neumím lhát a že nechci hrát na dvou hřištích. Ale nejmenoval se Libor.
Libor pak cestou domů vystoupil v Bulharsku a šel do hor, že si tam nějakou chvíli zaskotačí, když už je tu. Horskej vůdce. Sám.

P.S. Ještě jednu příhodu jsem si vybavila. Ta mě zasáhla. Vyšli jsme z jedné mešity na nádvoří a tam stál nějaký Turek, jen se ke mně otočil a hned zvolal anglicky: „You are cold!“
A ve mně hrklo. Já se lekla: Tyjo, to je nějakej prorok a vidí do mně na první pohled a poznal, že jsem k tomu Martinovi trochu chladná! Úplně mě polilo. A až po delším čase mi došlo, že ten pán si myslel na první pohled, že je mi zima. Málo se oblíkám. : )

.