50 komentářů u „Vánoční deník (2)

  1. Tvůj domov je tvé srdce, Lištičko. :-)
    A podle mne cesta celým životem vede právě tam. Takže klidně můžeme sedět na zadku na hnoji a je to stejné. Akorát by nás to asi nebavilo, kdybychom tam pořád jen seděli …… v tom smrádku a teploučku. Tak někde cestujeme, něco budujeme a pak zase opouštíme a budujeme něco jiného …… avšak to skutečně důležité, co se děje, je očím neviditelné …… to už říkal Malý princ. :-)

  2. Ale jinak je tvůj deník překrásný, malby úžasné a nápad s průvodcem Paříže pro tatínka je také velmi trefný. Teď může být v Paříži a nemusí vylézt z postele. Bájo!

  3. „Cestička k domovu známě se vine…“

    Cesta a domov, to mě dneska v noci nějak chytlo. Mám tušení, že každý člověk to asi pojímá trochu jinak – dík Lenko za tvoje pojetí!
    Co se děje důležitého, je neviditelné, ale potřebujeme viditelný hmotný svět, aby se to mohlo odehrát.
    Vyrobili jsme si jeviště, vyrábíme další nové kulisy pro svá dramata – někdy když jdu po ulici, koukám se kolem a říkám si: Tak tohle všechno jsme si vyrobili, abychom měli kulisy; auta, domy, barevné reklamy, výrobky, vymoženosti…

  4. … a tyhle lidi jsme k sobě přitáhli a oni si přitáhli nás, aby se mohl náš kus odehrát a nebyl jen s jedním hercem. To by nebylo tak názorné. Potřebujeme přece personifikovat různé vlastnosti, chování, jednotlivé prvky zdůraznit. K tomu používáme hodně i zvířata jako symboly vlastností … všechno, co máme k dispozici, zatáhneme do hry. A co nemáme, dovyrobíme si.

  5. Liško, to je nádhera. a souhlas s komentářem 3, tenposlední odstavec. ty kulisy si vyrobíme, blbý když se to musí bourat a uklízet. to je fakt blbý…

  6. 6. super a neřeší když je musí sundat. ale jak je to možné? Proč to jednou je tak hrozné a jindy vůbec?

  7. ad 3,4: Tak, tak, ano, ano. :-) ….. je lepší hrát mezi hezkými kulisami než mezi ošklivými kulisami. Je fajn si umět v každé hezké i hnusné chvíli říci: Tak pročpak jsem si tohle vyrobila, copak se asi na tom chci naučit?

  8. Žejo!
    ratko 7, to je ovšem otázka!
    Teď zas přichází na řadu lpění a to vždycky čichám čichám Ora a Saula :)

  9. 9. lpění rozhoduje co z toho vyleze. jestli budu trvat na tom „svojem jediném možném“ nebo povolím. ono se mi to lehce řekne, ale když koukám jak staří lidé lpí a to úplně hrozně strašně tak mě jímá hrůza… že to s těma kulisama bude dost drsný. nejen pro herce i pro kulisáky.

  10. Stránky ČT řekly, že právě běží na ČT2 pořad, který nemohou vysílat po internetu. Aha – vidím Domov aneb Kam směřuje naše cesa 1/2.
    Tak to je neuvěřitelný, domov i cesta taky spolu. Asi rezonuji s ČT2. Kouknu se na to potom někdy na netu, až budu zase v práci krmit kočku, tak za dva tři dny :-) Teď pomalu padám domů balit dárky na zítra.

    Na netu k tomu pořadu píše autor:
    „…Pěstují se zde květiny, které se vyvážejí do Evropy vzdálené více než 6000 kilometrů. To vyžaduje letecký transport a pesticidy na pěstování. Výsledkem je znečištění jezera a to nemluvíme o vodě spotřebované na zavlažování.Z ekologického hlediska je to hrůza. Keňané tu ale nacházejí práci. Sice špatně placenou, ale aspoň nějakou. Výsledkem je růst slamů. Ten v Nairobi je největší na světě. Když jsem kdysi opouštěl tuto zemi, nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu natáčet lidi a města. Ale pokud se dnes zajímáte o přírodu, musíte se zajímat i o člověka a jeho vliv na tuto planetu. Změny klimatu jsou totiž patrné všude po světě. Po mnoha letech přemýšlení jsem se o tyto myšlenky chtěl podělit s ostatními. Proto jsem před nedávnem do mnoha zemí vrátil a natočil film ´Domov´, který už zhlédlo na 150 milionů lidí pěti kontinentů prostřednictvím mnoha médií.“

    Nojo, NIDL – nová územní dělba práce, to je děs, to jsme probírali na VŠ. Člověk se nediví, že mladí zápaďáci jsou a vždycky byli levičáci, žejo. Když jsou na světě takovéhle nerovnosti na blití…

  11. Liško, Tvé deníčky to je prostě nádhera…….:-) …..závidím Ti, že umíš takto výtvarně, geniálně a všelijak úžasně zachytit své pocity a myšlenky…

    Moc se mi líbí zamyšlení s andělem a jeho atrofovanými nohami, moc se mi líbí cestování Tvého tatínka po Francii – připomnělo mi to jednu starou ležící paní, kdysi, kdysi dávno – vyprávěla také jak hodně cestovala a pak když byla stará a nemohoucí a koukala do stropu – vzpomínala a vyprávěla…..
    Někdy si na ni vzpomenu a říkám si – až budu stará já, jsem bezdětná, na co asi budu vzpomínat až budu už jen ležet a koukat do stropu….kéž bych byla alespoń schopná číst a unikat na chvíli do jiných světů…..
    Moc se mi také líbí Tvé zamyšlení nad domovem – připomnělo mi to mé nomádské dětství…..nelpím a nehromadím – domov mám všude s sebou ve svém srdci a v pár drobnostech – to mě naučilo mé dětství…
    A jsem stále na cestě. Jsem v podstatě taoista….

    Kocouří deníky, vánoční deník…

  12. Lpění: Nic se nesmí přehánět. Ani lpění, ani ne-lpění. Ani ustrnutí v materialismu ani ustrnutí ve světě duchovním. Je umění a zároveň štěstí vnímat a užívat si obojí zároveň. Ulpívají-li staří na hmotě, na kulisách, zbytečně se trápí a pak se jim i často špatně umírá. A ti, kdož si uvědomují, jak jsou kulisy pomíjivé, se mohou na to dívat s pochopením, že chtíc nechtíc se staří lidé vrátí do světa duchovního, kde jim bude dobře. Je to stejné, jako když nechtějí malé děti jít večer spát. Je to pochopitelné, život je baví a ještě si dost nepohráli s tím nebo tamtím. Všemožně se brání, někdy dostanou i na zadek, když vyvádějí, ale usnou nakonec všichni. Analogie. Na usnutí ani na smrti není nic tak strašného. Je třeba zregenerovat tělo i ducha. Když je však tělo úplně zničené, někdy chvíli trvá, než jsou vytvořeny podmínky pro vznik těla nového s odpovídajícím genomem.
    Vžíváme se tak do svých rolí, že doopravdy pláčeme a doopravdy nenávidíme a doopravdy všechno, než si vzpomeneme, že tohle jsou přece jen kulisy a naše role, které jsme si zvolili, abychom si pohráli a přitom pochopili, jaké to je být tím a oním a tamtím a jak si vyzkoušet určité situace. To ovšem neznamená, že pak své role nehrajeme vážně. Hrajeme, dyk jde o život, ale hrajeme je s pochopením, tedy s minimální bolestí, smutkem a přitom bohatěji o různé souvislosti, průměty a průhledy.
    Tak to vidím (a myslím, že to tu omílám pořád dokola, tedy za to se omlouvám, ale když ony se tu ty otázky zase znovu vynořují ….:-) )

  13. 15. Lenko, ne neomíláš. Potřebuji to slyšet. Proč já jako kulisák se s bolestí dívám jak dítě nechce usnout. a trápí se. Potřebuji to slyšet protože jsem přítomna. Protože jsem a vnímám. Nejsem kus zdi.

  14. Ještě mě napadlo, že domovem je naše srdce, to jo, ale že je na to asi nějaký zákon – zákon o šíření energie asi :-), který říká, že člověk touží svou energii, tedy svůj „domov“ rozšiřovat. A tak si buduje vztahy a bytečky a baráčky a zahrady tak, aby se mu v nich líbilo a expanduje a expanduje ………. buduje svou říši srdce (analogie s Exupérym). Jedním z těch projevů je třeba cestování. Kdysi jsem vytvořila teorii, že mít neznamená vlastnit, ale mít rád. A tak vkládáme srdce (energii lásky) do stromů, do hor, do zemí, které jsme navštívili, do lidí, se kterými jsem se setkali …….. a když se pak vrátíme, nenalézáme třeba Paříž nebo Itálii, nalézáme svou lásku, tedy sami sebe, vlastně ten svůj „domov“. A když se starým lidem jejich domov změní (vrátí se tam, kde se narodili, chodili do školy a ono je to tam jiné), jejich domov a láska se jim umenšuje, už nemají sílu budovat vztahy jiné, k jiným věcem a proto bývají často smutní a není jim hezky na této zemi, která pro ně přestává být domovem. – Je to samozřejmě to, co všichni známe, ale tenhle obraz se zmenšováním „domova“ mě napadl až teď, Liško, když jsi znovu nastolila otázku domova.

  15. Lenko, co je pro staré lidi domovem? Představe si starého člověka co již nemůže nic. Nikam se nedostane, jeho tělo mu již neslouží, nohy ho nenesou, ruce mu nechytají, a oči nevidí a uši téměř neslyší . hlava mu přestává sloužit takže neví co říkal před pár minutami. co je jeho domovem? Kam došel? Umřít se mu nechce. ani za nic. Co hledá?

  16. Je to rébus. TEda pro mě. Možná má v tom někdo jasno. Pro mě je to složitý rébus. Asi je mým úkolem ho vyluštit.

  17. ad 16: A jak jsi uspávala děti? Povídala jsi jim hezké věci a zpívala nebo pouštěla hudbu nebo pohádky …… a oni ….v dobrém rozpoložení se oddali situaci a usnuly. A Liška taky dala tatínkovi jeho pohádku, jeho Paříž a on je v ní šťastný (asi). Co na tom, že je papírová. On ji vidí skutečnou, jako děti prožívají skutečnou pohádku, když si prohlížejí knížku. Ty nejsi kulisák, ty jsi spoluherec, máš tam svou roli a ne náhodou. Když jsi rodila své děti, jaké to bylo – pomáhat jim na tento svět? Těžké, bolavé a přitom krásné? Tak takové je i pomáhání lidem k jejich odchodu. Bolavé, ale krásné pro toho, kdo ví, že odcházejí tam, kde už jim bude jen dobře. Věřící věří tomu svému, pro ateisty, může být útěchou, že NIC je absence bolesti a absence bolesti je vlastně štěstí.
    Když jsem absolvovala a posléze praktikovala hlubinnou terapii, mnohonásobně se mi potvrzovalo, jak krásným okamžikem je smrt. Sama jsem zažila nevyýslovnou blaženost a když jsem pak byla terapeutem, musela jsem vynaložit mnoho psychických sil, aby mi klienti nezůstali v tom krásném stavu mezi životy. Prosili mě, abych je tam nechala ještě chvilku a ještě chvilku …… zažívali pocit absolutního uvolnění a štěstí. Když víš, kam odcházejí, jde jen o to, až přijde jejich čas, je držet za ruku než skočí do tmy a bojí se, ale jakmile se odrazí, už je rychle pustit a radovat se, že už to těžké mají za sebou a zažívají jen lehkost Bytí.

  18. 20. jenže já mám i svůj život. a žiju ho. oni mají jen mě. a není možné tam cele dny (měsíce a roky) sedět a vyprávět pohádky.
    Maminka mi nedávno říkala: A co bude s tatínkem až umřu? A mě nenapadlo nic lepšího než říct že umře taky :o/ Protože já se o něj nebudu tak vzorně starat jako ona.

    Držím tatínka za ruku často a pokaždé když přijdu. On by byl moc rád kdyby mě mohl držet za ruku stále. nebo alespoň častěji. ale kolik je častěji? tohle mě trápí celkem. kolik je dost… chránim se. chci žít. teda někdy si připadám jako netvor co si říká. na co čekáš? co čekáš?

  19. ad 18,19: Nic nelušti, ještě si tu chce pobýt a je na hranici mezi bytím a ne-bytím. V klidu se může rozhodnout, připravit se na ten skok do neznáma. Někteří lidé se rozhodují dlouhé měsíce v kómatu, vnějškově nežijí, vnitřně však ano, to je třeba respektovat. To, že se někdo nehýbe, neznamená, že hodnotně nežije. To je jen náš vnější pohled z neznalosti.

  20. ad 21: Děti jsi taky nemohla držet za ruku pořád. Vysvětlila jsi jim, že teď musíš do práce nebo něco jiného a že zase přijdeš. Je to stejné. Vědět, kolik je dost, abys ještě měla svůj život a nevznikl pocit dluhu, to je už na tobě, v tom ti nikdo neporadí. Věř svému vnitřnímu pocitu.

  21. 23. vím že ne, že mi nikdo ani neporadí a ani nepomůže. díky moc Lenko, potřebovala jsem to slyšet. uvnitř člověk ví přesně kolik je akorát. je to tak

  22. Můj táta mámu velice trápil a zatěžoval, než zemřel, my jí mohli pomoci hlavně jen o víkendech. A jednou jsem si uvědomila, že žije jen proto, aby jedl a nechával se opečovávat, že je mu to prostě jen příjemné, protože celý život se o něj někdo staral, on o nikoho. Že žije vlastně z pohodlnosti. A tak jsem ho v duchu poprosila, že jestli nemá už tady něco důležitého, aby nás a mámu už netrápil a odešel. Vždycky na mě dal, myslím, že jsme spolu vedli vnitřní rozhovor, pochopil to ………… za dva dny zemřel. Věděla jsem, že se tak stane. Ona je tam jemná hranice, aby to nebyl nátlak – ani pro, ani proti. Ctítím to jako dodnes jako v pořádku.

  23. 25. přesně tak to je u nás. On žije jen proto aby se nechal opečovat protože mu je to příjemné. A trápí maminku, která je na pokraji svých sil. A ona to ví. Ví jak to je. Ví že vše teče jen jedním směrem. Ješte jednou díky.

  24. ad 26: Není třeba za cokoli děkovat. Řece neděkujeme, že v ní teče voda a stromům neděkujeme, že na nich rostou listy a lidem neděkujeme, že povídají své zkušenosti. A za čas budeš povídat, jaké to bylo, když jsi tatínkovi pomáhala v konci života a jak to bylo strašné a v konci krásné zároveň. Zeměkule se točí a ten čas přichází. Je dobré se připravit. Možná, že někteří lidé, kteří na sebe navázali silné vazby jsou ke konci dobrovolně „hnusní“ a obtížní, aby se ty vazby rozvolnily a oni mohli odejít. Možná. Určitě to tak lze chápat. Jako formu pomoci druhým, zůstavším.

  25. Lpění starých lidí na věcech je lpění na vzpomínkách, které mají v srdci. Ty děje už pominuly, věci, které je připomínají, zůstaly.
    Tak trochu fetišismus.
    Ale proč by jinak existovaly takové věci jako snubní prsteny, deníčky pro novorozence, fotografická alba…

  26. Deník je fakt supr.
    Jedno bingo za druhým.
    Domov… jsou pro většinu lidí jiní lidi. Místo s nimi spjaté.
    K tomu, aby byl domov v srdci, portable, je velmi mnoho potřeba se dopracovat.
    A myslím, že většině se to nepovede nikdy.
    Ani já to zatím neumím. Jen tu a tam se mi zazdá, že možná, trošičku…

  27. Ahoj liško, už ti to tu napsali ostatní, je to moc pěkný..
    A mám vždy radost, když vidím, že si někdo umí najít ve všem něco krásnýho..je to pro mě známka, že UMÍ ŽÍT naplno a přenést radost i na druhé, i když sám k ní důvod vždy mít nemusí ;)

    Myslím, že taky nemám zdaleka jen jeden domov, je sice hlavní a nikdo mě nemůže vyhodit..krása.., ale jak jsi myslím psala ty..dokážu se cítit téměř jako doma, všude, kde mě nechají přespat a nevadím. A tak to bylo i u Ru..jak kdybych tam byla už mockrát předtím.. :)

  28. Jestli tomu dobře rozumím, potom domov je místo, kde se cítíme pohodlně a bezpečně, a takových míst může být libovolně mnoho.

  29. Bud zdráv, Pařezi!
    O domově už jsme kdysi mluvili a pamatuju si z toho jen to, že @Teo řekl, že domov je tam, kde na něj někdo čeká – a nepřímo tím chtěl říct, že my, co bydlíme sami, nemáme žádnej domov.

    Potvůrko, anino, ru,
    takový deník vždycky vypadá dobře, když se do něj vlepí různé zbytky papírků, kousky obrázků, nálepky a tak. Teď takové „scrapbooky“, fotoalba, asi přicházejí do módy, protože existuje už u nás internetový obchod, kde se dají za drahé prachy koupit vzorované papíry, rámečky, barevné lepicí pásky wa-shi…
    Přitom použít zbytky, co člověk najde doma a co něco znamenají nebo pro něj kdysi znamenaly, je určitě lepší, než si koupit krásný arch vzorovaného papíru a na něj nalepit fotku sladkého miminka nebo ožralýho chlapa na mejdanu :)

    Pásky wa-shi jsem si ale tři koupila, se šikmým proužkem – modrou, červenou a zlatou, přilepila jsem jimi v práci obrázky na stěnu.

  30. Dřív jsme si trampíci psávali cancák.
    Nalevo text, vpravo fotky, jízdenky, sušený kytky z čundrů, lístečky se vzkazy kamarádů…
    Asi se k tomu vrátím. :-)
    Neztratí se mi to, když někdo zruší hostingovou službu pro blogy. A budu tam moct psát všechno.

  31. To je zajímavý to s tím domovem podle aTea, to jsem nepostřehla, já už pak k němu na blog nechodila. Myslím, si, že je to pojetí sice dobré a správné, ale podle materialismu a taky trochu konformní., zdá se. Na Ratku rodiče čekají zřejmě neustále. Má tam tedy domov, jediný pravý? Toť otázka.
    Na mě taky nikdo nečeká. Přesto se těším, až tam budu. Protože všechno je prodchnuto mou energií a zatímco můj domov, který si nosím s sebou, je vystaven povětrnostním vlivům, když jsem někde mimo. Čili domovy – své tělo, duši, lásku, boha ….. si nosíme s sebou a zároveň je domovem místo, kde se cítíme dobře a mohu se uvolnit ještě více než jinde a cítím se bezpečněji než jinde, jak říká Pařez. A pak jsou tu domovy ještě jiné, jsou to srdce našich blízkých, kteří nás berou se všemi chlupy, neduhy, průšvihy i vítězstvími. Takže domovů máme, jéje. A je jím také příroda, společná všem. A našly by se možná i další.

    Ano, také jsem si psala cancák. A předtím deníky. Ještě mám dva cancáky schovaný. – Retrospektivně však můžu říct, že mi bylo trochu smutno, proto jsem si to psala. Chtělo se mi zachytit všechny ty báječné zážitky a kamarády a ………….. A teď tu potřebu nemám. Nepotřebuji taková svědectví o svém životě. ……………. :-) …… Potřebuji jiná. ….. A proto si píšu blog! :-))
    Myslím, že i blog je podle nás tak trochu domovem. Můžeme tam říkat, co chceme, a ruku na srdce, kde můžeme říkat úplně upřímně všechno, co chceme?

  32. Cestovní deníky jsem psávala, mám jich přes třicet sešitů. Pak jak jsem se rozvedla, už nějak nešlo pokračovat a moje cestování se změnilo, tak jsem psala buď na blog, nebo jednorázové cestovní deníky pro zvláštní příležitost – jeden jsem psala na pokladní pásce. Další je například tenhle vánoční.

    Lenko,
    taky se těším domů ne že by tam na mě někdo čekal, ale právě proto, že tam nikdo nečeká, nikdo ode mne nic nechce, můžu si dělat, co chci, ve svém momentálním rytmu, nemusím jíst, když se podává jídlo, ale naopak si podat jídlo jen, kdy chci. Doma čekám na sebe já.
    S druhou osobou by to taky šlo, to ano. Ale o někoho pečovat, to je spíš šichta než domov.

  33. ad 36, 2. odstavec. Ano, ano.
    akorát …. „Ale o někoho pečovat, to je spíš šichta než domov.“ – uvědomuješ si, Liško, že takhle to má naprostá většina žen v této republice? Že velká část žen žije pro své děti a pro manžela a cítí to tak jako naplnění a poslání a tak? My dvě jsme to nezažily, i když já byla 17 let manželkou a byla jsem neustále unavená, z párce přichystat večeři, pak něco uklidit, vyžehlit, připravit do práce a další den to samé a o víkendu kam chtěl manžel, buďto na chatu, zase dřít …… no nebylo to špatné, i mně to chvílemi dost bavilo, ale už se tam nevešly moje zájmy a čas na odpočinek a rozjímání a toho já potřebuju docela dost. Taky se mi moc ulevilo, když tu bydlím sama. My tu samotu nemáme jen tak. :-)
    A teď si představ, že to tu budou číst hospodyňky a budou si říkat, to jsou ale sobecké ženské. Anebo si řeknou: propána, já vůbec nežiju a třeba se kvůli tomu i rozvedou! :-)
    …… mimochodem, vzpomínám si na jednu mou bývalou spolužačku-kamarádku, se kterou jsme rozebíraly její vztah, uznala, že je to fakt na nic, když ona je stále k dispozici a ten její není, i když mu volá, že potřebuje pomoc. On si jen přijede na víkend, ona mu navaří ještě na celý týden …… a on jí za to dal auto a tím to pro něj končí. A tedy když jsme k tomu došly, ona se rozklepala a povídá: „Ale já se s ním nemůžu rozejít, já se přece musím o někoho starat!“ No, tak takhle to měla hozené. Zvláštní. A ty tady říkáš tohle a tky se mi to nezdá úplně …… ono. Myslím, že když se někdo stará, musí toho druhého mít rád a pak neví, že se stará, nezatěžuje ho to. To jsem taky zažila. Ale to starání se vzájemně o sebe, to je ten vztah, na tom ten domov není. Když není takhle hezký vztah, aby se dva o sebe starali a nevěděli ani o tom, že něco dělají, tak je to domov. V opačném stavu věcí je to jen šichta, to je fakt.

  34. Zdravím Tě, Liško.

    Určitě to @Teo cítil tak, jak to napsal. A bylo mu v tom dobře.

    Onehdá táta povídal: „Už jsem čekal, že nepřijdeš“. Jindy zase „Už na Tebe čekám“. Ale tam co je táta já domov nemám.

    Kolikrát jsem si říkal, až jednou budu muset o některého z rodičů pečovat, že to bude hrozné. A jednoho dne to přišlo. Šichta? Rozhodně si dovedu představit habaděj ženských, které bych svlékal a myl s větším potěšením. Ale s tátou je to jako s dítětem. Je to naprosto odlišná vazba mezi dvěma lidmi. Oba si to užíváme – no, on tedy vlastně míň než já, protože teď jsem já tím, kdo určuje běh věcí :-)

    Myslím si, že domov existuje nezávisle na „druhých osobách“. Kolikrát si člověk řekne „bylo by fajn být tu s ním/ní“, ale určitě si tolikrát řekne taky „bylo by fajn být tu sám“.

  35. Bylo to strašně hezký, chystat vánoce pro celou rodinu. Nevadilo, že jsem pak vždycky hned po rozbalení dárečků chcípla únavou. Ale ten pocit, že ostatní jsou šťastní… Byl k nezaplacení. :-)

    Akorát že nafurt to fakt takhle dělat nejde.

    Dneska jsem sama. Se starším synem a exmanželem jsme se rozloučili včera v bývalé naší, teď už jen jejich chalupě. Mladší syn vyrazil brzo o poledni za kamarády a přijde až kdovíkdy večer. Vztahnevztah byl na včerejšek, k čemuž jsem dala podnět já a on vyhověl, dneska jen pár slov po skypu, občas už cítím, že ho zahlcuju, že ho musím nechat odmlčet a odpočnout od sebe. Tak mlčím taky.
    A jsem doma sama.
    Je spousta věcí, co plánuju udělat, až budu doma sama a nebudu muset do práce.
    Ale když jsme konečně sama doma a nemusím do práce, nechce se mi do nich. Strašně ztuha se rozhýbávám. Cokoli uvařit, i jen zatopit.
    Pro někoho by se to všecko dělalo daleko líp. Pro někoho, koho by to potěšilo.

    (Ano, je to velmi nevyzrálý, přízemní a nesamostatný životní postoj. A je mi jasné, že vařit někomu s láskou čajíček, kyž má chřipku, a těšit se přitom pečovatelským nadšením, je něco úplně jiného, než muset dnes a denně s vyhlídkou na nekonečno obsluhovat čím dál víc zmateného úplného ležáka.)

  36. domov je místo kde na nás někdo čeká. tohle řekl jeden mnich v televizi. jezdí po celém světě a hrozně rád se vrací domů do svého kláštěra protože tam pokaždné někoho najde. Někoho kdo se těší z jeho příchodu.

    Napadlo mě že proto si lidé pořizují domácí zvířata. Aby tam někdo byl kdo se potěší když přijdou domů.

  37. Jj.
    Bez kočky mojí třínohé je doma obzvláště smutno. :-)

  38. Máte pravdu. Dělat čaj nemocnému partnerovi, zajímat se o něj, jak mu je atd., to mi nedělá žádné potíže, to je běžné, samozřejmé. Nebo se starat o děti, co jsou kolem. Ta péče o rodiče je pro mě teda horší, protože je spojená s obavou, že mě spolknou, že „budu muset“ tam jít a být a nebudu už mít čas pro sebe. Vlastně obava, že nebudu žít svůj život (jak říkala výše ratka).
    Ono je to snazší, paradoxně, když má člověk svoje děti – pak se to nějak udělá, je to fofr a honička, ale myšlenka, že nebudu žít svůj život, nevzniká, protože člověk žije svůj RODINNÝ život. Takže ho má.

    Kdybych ale měla popsat nějak svůj kýžený život i současný, tak slovo „rodinný“ nikdy nepoužiju. Je mi protivné. Já chci bejt já, a ne někde vcucnutá do velké rodiny – hned se ve mně ozve. Chci se vídat s rodinou, ráda, klidně i hodně často, když se to tak zrovna semele, ale vždycky musím mít tu možnost to neudělat, jít jinam, být bez nich. Jinak nehraju :)

    Nevím, co by na to ty hospodyňky, Lenko, taky si je představuju, ty zasloužilé matky některé – já myslím, že ony nemají rády chaos; myslím ten typ, co má zaběhanou rodinu, řád, důslednou výchovu dětí (což je všechno pozitivní a obdivuhodné, samozřejmě), pravidelnost, církev (se mi k nim taky hodí), vyváření, nás by hodily do nějaké „škatule“ onálepkované.
    Anebo jsou stejné jako my, akorátže shodou okolností mají své rodinky, makají na nich, starají se, organizují, fachčí, uklízejí, nakupují, protože nic jiného prostě nelze.
    Je to shoda náhod, nebo ne? říkám si.
    Asi ne, protože kdybych tohle chtěla, tak se nerozvedu, žejo…

  39. Prdy. Já tohle chtěla a taky jsem se rozvedla.
    Protože jsem to nedokázala chtít za každou cenu. Nebo nedokázala chtít jen to a už nic víc?

  40. strukturu rodině může dávat muž i žena stejným dílem. většinou je to ale žena a to tím, že se třeba zajímá víc o prostředí v kterém žije. ale může to být i naopak. u nás je to třeba muž který se zajímá víc jako to doma vypadá. rodinný život znamená že někeré věci jsou společné. ale jak děcka vyrostou tak jsou třeba společné starosti, radíme se společně a tak. co si myslíme o tom nebo onom. a ukázat jak žijí. takové to sdílení. ja nevím co je na tom svazující. teda vím, že dříve jsem cítila velkou odpovědost. ale jak jsem napsala po čtyřicítce se to zlomilo. a povolilo to

  41. a to důležité. rodina je jen uspořádání životního stylu. není to život sám. můžu dělat cokoliv, skutečně cokoliv a zároveň být v rodinném uspořádání. To co dělám nijakk nesouvisí s tím jeslti jsem v rodině nebo ne. Někomu to vyhovuje v rodině a někomu ne. Ale rodina je jen způsob jak realizovat svůj život.

  42. 47 to souhlasím.
    Jinak o tom mám asi představy dost chabé, se mi zdá. Asi vedu tak ne-rodinný život, že už ani nevím, co to je. No to je gól :-)

    Pařezi,
    hezky ses mi připomněl, dlouho jsme se neviděli (přes obrazovku), tak jsem tě zařadila do vánočního deníku. Seš tam. Zítra ho nafotím a pověsím sem. Měj se zatím pěkně! A hudebně.

  43. Musím říct, že se teď dívám na Bridget Jonesovou a velmi se bavím. Chudák holka, prožívám to s ní. Ještěže vím, že to dopadne dobře. Ten krásnej chlap ji opravdu miluje i když dělá takové blbiny a vypadá jak vypadá. To je prima.

  44. Přesně tak, takový film zas jednou vidět, to občerství.
    Zrovna jsem včera myslela na to, že podobný účinek má na mě poslední dobou pustit si hity kapely Team (ostatně jsem to napsala do vánočního deníku a objeví se to tu, až se osprchuju, obleču, něco si vyberu na sebe, vyhodím lahve do kontejneru, dojedu do práce, nafotím deník a upravím v počítači, nakrmím kočku a pak pojedu zase domů a pustím si Team; nebo si ho pustím hned v práci, to bude lepší :-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.