Vítězka v boji?

w1-500

 

 

 

 

w2-500

w3-500

w4-500

w5-500

.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Comics a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

190 komentářů u „Vítězka v boji?

  1. K boji a vítězství: Liško, nepříjemné je, když člověk musí bojovat v práci s kolegy, to znám jako svý boty… To neustálé soupeření je zničující… Četla jsem včera rozhovor se Soňou Červenou, je jí 90 let a je to obdivuhodná žena. … Úryvek… Porazit SČ nebo nad ní zvítězit či s ní prohrát nelze. Ona totiž s nikým nebojuje… Zvítězit ne… zvítězit znamená někoho porazit a tomu jsem na hony vzdálená. Kdyby se lidé vzdali soutěživosti a nahradili tento bojovný pud porozuměním, soucitem, hned by nám všem bylo lépe… Nad vodou jí držela disciplina, až později se to usadilo coby silná vůle s podezřelým kredem, ale pro ni čistočistým, jak uvádí: Co chci to mohu.

  2. A eště není špatný Mohu to, co chci.

    I nebojovat se musí umět. Ne to dělat jen jako únikovou strategii.

  3. Hehe, zrovna jsem si řekla, že sem napíšu komentář v tomto znění:
    Teď čekám, až někomu začne být líto, že se tu neobjevuje žádný komentář, a něco sem napíše. :)

    A vida, už tu něco máme. A je to zajímavý!

    zuzi,
    jasněéé, tojo, to jsem si často říkala – že zvítězit znamená někoho porazit a tomu jsem na hony vzdálená. To ano! To jsem pořád.
    Ani ten pracovní konflikt v r.2013 jsem nechtěla, aby byl konflikt, a asi to nechtěl nikdo.
    Jenže to k tomu směřovalo, něco se změnilo a nešlo to jen dál samospádem – to už bylo ubližující pro některé zúčastněné, resp. potíž byla v tom, že někteří je (nás) nebrali jako zúčastněné, ačkoli jimi byli. O to šlo, to byla podstata. Tam nešlo o to, někoho porazit, mně určitě o to nešlo a zřejmě nikomu, ale šlo o to, přihlásit se ke své hodnotě, nebejt brán za samozřejmost a necítit se proto jako hadr. Ozvat se, když už je člověk dotlačenej.
    Nešlo o soutěživost, ale o přežití s lidskou důstojností. To je asi jinej případ, než jednoduché soutěžení, o jakém mluví Soňa Červená. (Ta toho zažila asi dost, co!)

    Porozumění a soucit, to se hezky řekne, ale bez výměny názorů, bez toho „ozvání se“ se to nestane!! A když je člověk jako jedinec nebo dva jedinci v zaběhaném systému, který má pohlcující tendence, je to odvaha. Systém je prý vždycky silnější než jedinec – to neříkám já, ale bylo mi to řečeno mými lektory.

  4. 2 ru
    a kladu si otázku, že to třeba není vůbec úniková strategie, ale naopak dost mocná. Nenastane únik ven, ale beztak samý „povinnosti,“ zachraňování. A z toho uniknout je obtížný. Pro mě.
    – To se ještě uvidí, jak z toho vylezu. Kdoví.

    Teda únik z boje to je! Tojo. Únik z konfrontace, „aby to náhodou tomu druhému neublížilo.“
    Takže on se nikdy neposune, jede si dál někdy v roli dítěte (a já v roli rodiče), protože já ho nikdy nekonfrontuju s tím, co je na talíři. A ani já se neposunu, protože nadále nekonfrontuju, ale unikám z boje.

    (Teď mám na mysli svoje rodiče. Například.)

  5. je systém něco osudového…. tedy něco z čeho se nemůžu dostat ven… jenom to ovládnout (nebo alespoň poznat)

  6. 3
    Pokud sis to v duchu často říkala, tak ses tím ujišťovala, zdůvodňovala si.

    Řekla bych, že ti lidi, co neboj mají skutečně v krvi, to takhle neřeší, nehledají důvody.
    A někoho porazit nebo proti někomu se prosadit (přihlásit se ke své hodnotě, nebejt brán za samozřejmost a necítit se proto jako hadr) se mi zdá tak na stejné úrovni. Pořád tím vlastně řešíš sebe a svoje postavení vůči ostatním.

    Ozvat se, když už je človek dotlačenej – proč se cítí dotlačenej? Proč se neozvat dřív, než bude dotlačenej? Než bude v pozici dotlačeného a bojujícího o území, kterého se (zřejmě) předtím vzdal nejen bez boje, ale i bez ozvání se?

  7. 4
    Nevím to, nemám domyšleno, jen mě to napadlo, takže jen hypoteticky, takové „co když“:
    Co když kdyby to nebyla úniková strategie, nebylo by tam to nutkání pak do toho vstoupit už pozdě. Nebyla by tam ta pozdní nutnost vybojovat si ztracené území zpátky. Co když ta neorientace v boji a v okamžiku správného vstoupení do něj není důsledkem tvojí nebojechtivosti, ale důsledkem křečovitého visení na normě „nebojuju“?

    Trošku mi to připomíná pana Divného, kjterý zas striktně odmítá, že by byl byť jen za mák agresivní., Protože agresivita je pro něj špatná a on takový není (samozřejmě že je, psychicky je agresívní občas docela dost). A pak když dojde na stresovou konfliktní situaci, napřed neeraguje vůbec, pak podle mě neadekvátně nenávistně. Načež se okamžitě uklidní a s přehledem sdělí, že on není agresivní, že je v pohodě, jen situace si to vyžadovala…

  8. 5
    vnitřní boj nevím, na ten dojde obvykle, až když situace dozraje pro člověka ve vhodnou dobu, ne dřív. Pak na něj dojde. A nebo nikdy nedojde, když se udrží status quo.

    6
    poznat systém je podle mě docela bomba! Zvlášť když jsem uvnitř v něm – je těžký rozpoznat jeho zvyklosti, ve kterých všichni jedeme. Ale mně se zdá, že něco z toho jde, já myslím, že jsem rozpoznala několik takových prvků u nás v našem prac.teamu. A každej team nějaké asi má vč. kultury té firmy, atmosféry, viditelných prvků v interiéru (které zobrazují v hmotném světě něco pro ně typického, asi jako feng-šuej) a tak.
    Dostat ven je hračka – dáš výpověď.
    Dostat se ven mentálně jde, když rozpoznáš to výše, vytvoříš si trochu nadhled, třeba i s humorem. To asi máš, podle toho, jaks mluvila o své firmě / zaměstnavateli a dokonce přirovnávala některé životní situace k ní!

    Ovládnout to? Ovládnout systém? To nejde!
    Si myslím.

    jde něco změnit a to vyvolá další změny.

  9. tedy nikoliv změny – to mě nenapadlo, jen ten systém se naučit používat.

  10. 7 ru
    no, tojo!
    Neozval se dřív ten, kdo dlouho vydrží v nepříjemné situaci v příjemném kolektivu. Ten, kdo nechce posrat atmosféru (zaběhaného silného systému silných hráčů), nechce jít do konfliktu, nemá na to koule.
    Až pak musí ukázat ty koule s mnohem větší odvahou a rizikem, jinak by zakopal sám sebe.

  11. 8
    :-)) jo tak, no nevim přesně – já jsem tu 4 nenapsala moc přesně ani přehledně.
    Ale jo, je to nějakej stereotyp (chování)! To určitě.

  12. 10, 11
    no a to dělá člověk, když se v tom systému veze! Pěkně všichni spolem si řeknem, jak je nám v něm spolu dobře, přitom si zanadáváme na vedení a to nás utvrdí v tom, jak si rozumíme a jsme bez problémů.

  13. Napadlo mě teď při sušení si vlasů:
    Co když jsi na konflikty až příliš přecitlivělá, takže cítíš jako boj i pouhé sdělění nesouhlasu – viz 12.
    Kdybys míň sledovala, jestli správně nebojuješ, a prostě šla i do nepříjemných sdělení s pohledem, že jsou nepříjemné jen chvilku, ale že když nejde voživot, jde voho…?
    Nevím. Piju burčák, zapíjím s ním dithiaden proti nočnímu kašli, tak zas chvilku už budu psát asi o čemkoli.

  14. 15
    jojo, na tom něco je – mám tendenci vnímat to jako něco fatálního, smrtelného, nepoužiju lepší odstupňování míry.
    A to samý dělám vůči sobě (i když to výše je taky fakticky vůči sobě) – nevšímám si, že jsem v nepohodě, až když reju držkou v zemi nebo jsem tak přetažená, že už si konečně všimnu. Když to nastupuje, pomíjím to, těžko se mi hlídá ta míra. Vydržím to. Protože mám vložený a naposlouchaný takový motto jako „… a tam, kde jelen neprojde, i tam ruský voják projde.“
    „Vždycky projdu.“
    „Já se nevzdávám.“
    „Když si myslíš, že už nemůžeš, spotřebovala jsi teprve 40 % energie.“
    apod.

  15. 14. no dobře, ale je to Vaše práce. tím si vyděláváte peníze… tedy tak chápu systém. je vytvořen k nějaké službě a slouží. proč jinak by byl :-)) takže když ostatním slouží dobře… a tobě ne, je to výzva. Chci být v tomto systému nebo nechci za těchto podmínek a tohoto stavu

  16. 16
    heh… něco z toho je mi povědomé… :-)
    eště:
    Ženská vydrží víc než člověk.
    Zvládli to větší blbci, tak proč ne ty.
    Ne talent, ale vůle.
    Nic není zadarmo.

    ale časem jsem se naučila:
    Nestojí to za to.
    Seru na to.

  17. vlastně tomu moc nerozumím… v čem je problém. proč ryješ držkou a jsi přetažená. Mě přijde často že si nevšímáš „systémy které běži“ a kterých se fakticky máš účastnit jelikož to je taková určitá životní funkčnost. Jako kreativka… a to ty jsi, by jsi podle mě (tedy vlastní zkušenost) měla jít po vlastní linii a pokud teda semusíš nějakého systému zůčastňovat tak ho ovládnout a zbytečně se s ním nesrat. pardon za výraz… jen tě vysaje, tedy vezme ti energii, otráví tě a nic pořádného z toh není

  18. 17, 19
    ale né,my myslíme pod systémem asi něco trochu jinýho.
    Já pod tím rozumím: Systém není nic špatnýho,jsou to prostě zaběhaný věci, zvyky, poměry, je to FUNKČNÍ, FUNGUJÍCÍ souhra, je to TO NEJLEPŠÍ,co ti lidé v něm spolem mohli vytvořit, dělají to nejlepší, co mohou tak, aby fugovalo to, co má, co dělají, ta práce, a ještě k tomu i ty jejich vnitřní teamové vztahy.

    Jenže je to nějak specifické, každý systém je jiný, v každém něco trochu chybí nebo přebývá, něco je zaběhané… a pak se stane něco, nějaká změna, třeba zdánlivě bezvýznamná, která ovšem vyvolá nějakou malou vlnu, vlnění, pohyb, který může být někomu v tom systému nepříjemný, jen nepohodlný, ale i víc, dokonce ohrožující jeho pozici, navyklou, anebo novou.
    No a vlna jede dál …

    Ten člověk pravděpodobně odejde.
    Jiný je zviklán méně, ten se přizpůsobí, spolu s dalšími, najde si tam nějakou partičku.
    Jenže jiný si najde jinou a už se team tříští…
    a pak nějaká nová rovnováha.
    A znova.

    A je těžká chvíle, být ten, kdo vystoupí na shromáždění celého toho teamu, a řekne , že něco mu nevyhovuje. Když to 80 % teamu vyhovuje nebo je lhostejné. A už to jede…

  19. zrovna jsme přijeli… :-) mě se líbí jednoduchost. v poslední době pořád víc, nehledat v tom druhém nějaká tajemství co musí být rozklíčena, co řekl a jak a kdy a kolikrát. Tedy unavuje mě to.

    zjistila jsem že mám potřebu dělat chyby, narušovat… být nepříjemná, a neřešit to dál… nechat to být a žít, již si toho nevšímat. Naplněním potřeby to zmizí a neřeším to dál. Tím pádem neřeším ani „ty ostatní“. at si to udělají dle svého… pokud to nevyhovuje mě, jen to řeknu a jdu zase dál aniž složitě řešeno a diskutováno.

  20. tedy mám tam asi 5 x řešení, nevím proč :-) tak nějak inspirováno Liškou :-)) jakože se něco řeší… tedy spíš ne, nebo vůbec. Jdu raději spát, nedořešena

  21. takže další kolo již odpočatá :-)

    nerada bojuješ, raději vyklidíš pozice a pleteš v křesle…. jako nezůčastněná boje. což je jistě velmi příjemné ale má i odvrácenou stránku. Když vyklidíš pole, ani se nenaděješ… je tam někdo jiný. (třeba se roztahuje přesně tam, kde jsi původně byla či měla být ty)

    Takže tady ti neporadím nic :-) stejně vím že víš že ti stejně nic neporadím jelikož sama žádný bojovník nejsem a pozice vyklízím ještě než se naznačuje …. nějaký boj. Uráží mě již samotný fakt, že bych se s někým měla tahat o svoji pozici. nevím zda je to pýcha, nebo nechuť se s někým tahat za prsty a oprskávat se s ním. jako kdyby se na mě nalepilo kus… lejna.

    takže jsme houby bojovník. a ani nepředstírám že bych kdy bojovat chtěla.

  22. a ještě dodatek. Možná je to vlastnost jedináčků.

  23. Dobré téma, ještě mě nabudil Sejra a hned jsem šla ven spacifikovat cikánský děti. Nějakým zázrakem jsem zvolila specifickou metodu – že budou muset něco zaplatit (poškodili mě takový plastový uzávěry hadice) a hned se ztratily. Jenže je to jen na chvíli… Večer jsem kula pikle se sousedem naproti, ale nějaké větší naděje si nedělám. S tímhle už bojuju 20 let, ale teď se sizuace zhoršila, protože v ulici dva činžáky začínají fungovat jako ubytovny…

  24. ratko 27
    a 28
    jo, teď jsi to přivedla k té podstatě:
    u jedináčků by to mohlo být opravdu častější. U mě to s tím hodně souvisí. S tím, že mi v dětství připadalo, že „nemá cenu“ se do něčeho pouštět. Primárně do prosazení čehokoli (pak se to přeneslo i na jiný věci, ve spojení s dalšími zážitky). Byla jsem sama proti dvěma. Proti soudržný dvojici. Nemělo to cenu. Buď je výsledek bezmoc, že to stejně nejde prosadit, nemá to cenu, anebo je výsledek, že ještě k tomu jsem dostala vynadáno.

    Skutečně něco prosadit se stalo jedině nezřetelnou cestou: že jsem to řekla, pak se nedělo nic, vůbec jsem nevěděla, co bude, a najednou se to stalo, bylo splněno, a dál se o tom opět mlčelo. Takže JAK k tomu došlo, jsem neuviděla.
    Něco prosadit proti silné dvojici by znamenalo udělat nějakou velkou „nemravnou“ věc – vůbec neposlechnout, vůbec se nedohodnout, odejít svévolně pryč a pak to unést, zase proti té silné dvojici. A to teda jsem v pubertě nezvolila, připadalo mi to nemožné, neadekvátně náročné pro mě, kdežto pro rodiče tak ne. A tak jsem se o ně hezky starala už tehdy – aby se náhodou necítili blbě, abych je nevystavila žádné frustraci. Protože by se asi táta posral, nevim. Opečovala jsem je a bylo. Žádnej boj.
    (Teda v malých věcech jistě, normálně jsme se hádali, byla jsem drzá apod.)

  25. 30. ano. časem člověk dospěje a hledá cestu ven.

  26. 30. tedy bylo to u mě velmi podobné i když nuance by se našly ale základ byl, že rodičům jsme se mohla ubránit jen a pouze nečestně tj. za cenu vnitřní nečestnosti (pokrytectví až téměř lží který se sice říká milosrdné ale jsou to lži jak kráva). tím jsme je trochu ukonějšila abych nebyla vystavena tak silnému tlaku a mohla se v přestávkách nadechnout.

    Je zajímavé, že nedávným setkáním se sestřenicemi a zjištěním že jsme „stejné krve“ ulevilo se zejména manželovi, který měl pocit že se mnou je něco špatně… nebo že on je špatně. A zjistil že všechny jsme takové…. takže není to jen v tom jedináčkovství nýbrž v dominanci rodičů… Jsme děti dominantních rodičů. Kteří dominovali „mravností jako bičem“ etc….

  27. ještě jednu věc jsem zjistila, naše děti jsou „nepostiženy“ i když některé vykazují znaky charakteru dominantních rodičů (pýcha, svéhlavost, houževnatost) přesto jdou vlastní cestou a nejsou tak úzkostné a zejména stydlivé, jak jsme byly my děti první generace.

    A ještě jednu věc jsme si všimla, kterou nelze obejít. Nepřirozenou korektivou chování (v jméně něčeho) tedy nucení se do něčeho co nejsem se stupňuje vnitřní napětí a dochází k podivnému až schizofrennímu vnitřnímu stavu…. úzkosti se stávají patologické, na to doplatila starší ze sester. Teď je šťastná, ale musí žít taková jaká je. Pokud ji někdo chce korigovat a ona se začne snažit mu vyhovět, zhroutí se.

    Dcery té mladší jsou operní zpěváčka, klinická psycholožka co si bude otvírat vlastní praxi a budoucí lékařka. Ta psycholožka je velký odpůrce Gestaltterapie a dělá psychoanalýzu…. no odpovídá to tomu co jsem napsala. Je taky jedna z „nás“. Děcka to umí rozeznat rychleji. Co jím ubližuje.

  28. 32
    že „jsme děti dominantních rodičů, kteří dominovali mravností jako bičem…“
    no, ale proč, proč to dělali – protože se sami báli konfrontace, neznali to, nechtěli „vyrůst“. A já jsem je tím nefrustrováním v tom udržela. Sebe i je.

    33
    Jo, nedivím se, že se jí líbí psychoanalýza, protože to o rodičích a dětech, co tu říkám(e), vychází z psychoanalytické teorie. Gestalt je úplně boží, ale právě to, co mu chybí (nemůžeš mít všechno v jednom:-), je to psychoanalytické, ten rozbor dětství.

  29. 33
    „Děcka to umí rozeznat rychleji. Co jím ubližuje.“
    Jo? A o čem se teda bavíme? Jaký děcka? My? Oni? Kdo? Kdy? – Mně to nesedí.

  30. 34. domnívám se (laicky) že gestaltu chybí řešení…které by mohlo fungovat na vnitřní úrovni, tedy vnitřní smíření

  31. ale to vycházím opět z toho co znám od sebe, co mohu a co nemohu protože vnitřní napětí pak přesáhne všecky meze a jebe mi.

  32. 36 mě přiměla, že jsem si šla pootovírat stránky o gestalkt terapii, abych si ujasnila (či spíš potvrdila) otázku, co mě při čtení komentáře napadla:

    Ratko, a co myslíš tím řešením? Návod, důvod, nebo rozhřešení?
    Co z toho ti dá psychoanalýza? Podle mě jen důvod a rozhřešení, pomocí toho důvodu. ? Že prostě říká De voho, věci jsou tak, jak jsou , správně, stačí se jich nebát a jde se naučit se jich nebát…

    Návod fungovat podle mě z principu nemůže, takže jedině může fungovat právě ten růst člověka a zvládnutí určitých mechanismů…

    Nevím. Možná jsem zcela a úplně mimo mísu z letmého náhledu. Takhle mi to jen teď v adnou chvíli přišlo.

  33. Kudla, zas em chtěla akorát doplnit otazník a vymázla se mi celá věta!!!

    Takže ve druhém odstavci za čtvrtou větu již nikoli tázací, před ten zbloudilý otazník, patřilo cca:
    „A není to třeba tak, že gestalt ti dá taky rozhřešení, ale bez opírání se o důvod jako prostředníka-viníka?“

  34. 39. ano, v tomto vnímám ten rozdíl…psychoanalýza mi řekne: ano, vzniká konflikt… prostě to tak je i když ty různě kličkuješ jako zajíc a zavíráš si obě uši protože tě to týrá. Máš dvě možnosti, buď se s tím smíříš nebo nesmíříš a budeš furt kličkovat nebo řvát nebo do sebe rvát prášky na úzkosti anebo se zblázníš.

    Takže logicky jsem si vybrala tu první :-)) a ejhle… když jsme se potkaly my tři… ženstiny jedné krve, měly jsme to stejné… až na to že ta nejstarší se opravdu zbláznila. Takže se smířím s čím? S tím že cítím vinu a z pochodu mi je odpuštěna….protože holt už lepší nebudu.

  35. 40. takže nerostu… možná se zmenšuju a to v závislosti na tom jak mi ubývají síly a celkově jsem pořád menší a menší až možná jednou zmizím zcela.

  36. 40
    Prostě každému vyhovuje něco jiného. Mě by psychoanalýza sama o sobě neuspokojila, to je hezký, že jsem blbá po rodičích a že moji sourozenci taky, hurá – ale co dál? To že si najdu svoje stádečko, houfeček, kde si můžem zanotovat na stejnú notečku, mi nezaručí, že budu líp snášet situace, do kterých se díky této zděděné blbosti dostávám, pokud nenajdu taky nějaký ten mechanismus v sobě a neprozkoumám ho do té míry, aby mě nezaskočil, abych se nemusela bát sama sebe… Ten alibismus „jsem s tím smířená, protože za to nemůžu“, mi nějak nefunguje, u mě to není o vině a potřebě zbavit se viny…

  37. A mechanismeme nemyslím mou reakci na konkrétní situaci, ale třeba obecně vznik strachu.

  38. 42. to je jasné… proto je zbytečné jakkoliv přenášet vlastní zkušenost na jiné… nebo to nějak propojovat. že když to pomohlo mě, tak jiným taky. houby. kromě toho je hodně dáno geneticky… některé vlastnosti i nepříjemné se třeba dědí. něco změnit jde… a něco prostě nezměním. a když změním… tak jen jako… pouze to přesunu do jiné polohy ale je to furt přítomné a rušivé. tedy pro mě :-)) pro druhé třeba ne, ale pro mě natolik… že se necítím dobře.

  39. 43. ano, tím že přijmu že mám pocity viny, že trpím vnitřními konflikty …mizí úzkosti a strach. jelikož akceptuji že to tak mám a již se tomu nedivím.

  40. Jo.
    Taky trpím vnitřními konflikty, ale nevadí mi to a pocit viny nemám, naopak, považuju to za lepší než žádnými konflikty netrpět. Podle mě je normální trpět vnitřními konfliktx, takže to jao svou vinu necítím. Nicméně mám jiné stresy z toho plynoucí a pokud těm něco pomohlo, tak asi právě spíš ono „tady a teď“.

  41. Teda, samo, že mi to vadí. V životě. Komplikuje ho a občas vykolejuje. Ale nevadí mi to ve smyslu té viny, nepůsobí mi to pocity selhání, zklamání, nesplnění, špatnosti sebe sama a tak.

  42. 47. vina…. je něco jako uvědomění si selhávání nebo rozporu mezi tím co by mělo být a co je, dokážu to vnímat, identifikovat. neblokuji to jako dřív kdy jsem se v tom utápěla…. dokážu se na to podívat a říct, že toto a toto nebylo jak „mělo být“, tedy uvědomuji si to špatné a nedělám z toho nic dobrého. vina přichází automaticky protože je to špatné, odvrácené, studené…. a nevlídné, padající, skličující, smutné. Ale neutápím se v tom jelikož mi je odpouštěno a já odpouštím, takže to vidím ale jdu dál… v odevzdání všeho dobrého i zlého tedy i viny která netíží.

  43. Pokud se mi někdy stane… že přichází sklíčenost, čekám tiše….a si nevymýšlím co budu dělat aby bylo veseleji :-) jsem šťastná v tom co je.

  44. 48
    „…rozporu mezi tím co by mělo být a co je.“
    No, tak k vyrovnání se s tímto rozporem mi stačilo udělat si rozbor. Co to je Co by mělo být. Kdo to stanovuje a proč.
    A bylo po vině.

  45. 49
    dtto.
    Ale tohle se naučit asi nejde, to tak nějak musí přijít s věkem.

  46. ad51/49 – no, asi jedna z těch mála výhod pře(ddů)chodového věku. :-))

  47. 50. rozborem v 99% přijdu na to že příčinou byla moje pýcha… touha se ukázat, být lepší než ve skutečnosti jsem, zakrýt pestrým přehozem něco co tak pestré není, i touha po obdivu (opět pýcha) zejména paličatost (nepokora)

    vlastně nakonec je zbytečné abych si to rozebírala protože se za ta leta moc dobře znám, vím jaká jsem a vím (věřím) že to co mi schází… mi je doplňováno. tak že je zbytečné se předvádět a ukazovat. přesto to dělám…. protože podlehnu vnitřnímu nutkání a vina přichází automaticky …. již během mého „proslovu“ a odpuštění taky. takže vnitřní napětí…. je jaksi ehm s pomocí boží snesitelné…. až příjemné :-)

  48. Abych se vrátila k psychoanalýze… mě je jedno jestli vnitřní napětí a konflikt má sexuální pozadí, to mi je šumafuk…. to důležité je, že existuje… že ho vnímám a identifikuji. a že nejsem blázen v tom smyslu,že by byla jediná na světě, která vnímá vnitřní konflikt (podvědomí versus superego-svědomí) a uvědomuje si ho v daném okamihu jako vinu.

  49. 53
    Ratko přestaň prosímtě s tím mučednictkým sebemrskačstvím.
    Rozborem otázky „Co to je to „Co má být“ dojdeš k názoru, že příčinou je tvoje pýcha?
    Heleď, dyk jsi logicky schopnej člověk, technicky vzdělanej, tak jak můžeš dělkat takovýhle logický skoky v návaznosti myšlenek.
    Pyšná samozřejmě můžeš být, stejně jako já, ale když přemýšlím nad jevem, tak nad jevem, na sebe to rozšířím až po identifikaci na mně nezávislých prvků, přeci.

  50. 54
    Ale to jsi přece musela vědět už předtím. Nikdo nejsme unikát v obsahu, jen v kombinaci.

  51. 55. nevím proč tě to pobuřuje:-) mě to nepobuřuje. Musím běžet, mamince jsme koupili PC a nejde jí internet… u nás jde. U ní ne. A večer přijíždějí rodiče mojí snachy (seznámení se před svatbou), takže se peče a chystá a uklízí….. a všecko. Takže na rozbory nitra… nezbývá moc času. i když se jedná o velmi oblíbenou činnost. možná i víc než vaření :-))

  52. 55. jevy se mění….ty jsou jako mraky plující na nebi, prijdou a zase jdou. to co zůstává je naše vnitřní reakce. ty jsou důležité nezávisle na jevu. ten může být jaký chce… není to důležité. naše reakce hraje roli.

  53. 57
    Nevím, proč si myslíš, že mě to pobuřuje. :-))
    Jen mi přijde taková diskuze k prdu, to si pak můžem psát každá o svojem a druhou vůbec nečíst. Takže výhrada spíš k efektivitě.

  54. 59 není to výměna názorů… spíše zkušeností :-) jedna to má tak a druhá onak. čtu tě soustředěně… protože mě to velmi zajímá. zajímá mě jak věci vidíš, jak žiješ, co tě trápí a co těší. A zajímá mě, že vinu nechceš cítit třeba…. a tak si ji rozumově vysvětlíš a ona pak u tebe zmizí, tak jsem to tedy pochopila.

  55. Vina je lidský konstrukt jako nástroj k fungování v nastavených společenských normách. Cítím vinu, když jedu autem a š´tourám se v nose a někdo jede proti mně, protože si říkám, že jestli mě viděl, tak se mu navalilo, za což nesu zodpovědnost.
    Ale necítím vinu, že místo abych si o víkendu doma piglovala byt a navářela svíčkovou, jedu k rybníku, přestože vím, že společensky správně by bylo napřed uklidit. Jenže to by mi uteklo počasí a já bych byla nasraná, tedy v konfliktu sama se sebou. :-))

    Ne, vážně, je spousta věcí, co dělám blbě. Ale vina není podmínkou života v souladu se sebou (a tedy i se svým začleněním do okolí). Zvířata o vině nemají tušení a jejich soulad je bezchybný. Krom chudáků obětavců psů, kteří na vlastní úkor lezou lidem dopr.

  56. 60 ad 59
    Ergo, ani po znovupřečtení nechápu popření mojí 59 argumentem, že to není výměna názorů, pouze zkušeností. Takže opravdu jedem jen já řeknu zahradník, aty koza, případně naopak?
    To mě neba. Sběr názorů i zkušeností nezávislý na mně provádím v reále tímto způsobem neustále, tady bych si ráda pokecala. :-) Jen pasívní sběr člověka moc neposunuje, musí se ještě hodně zpracovávat, než z něj vypadne slušná marmeláda.
    A pro mě jakákoli debata by měla mít nit, kterou lze sledovat, i když cestou mění barvu.

  57. 62. nejsem zvíře… proto cítím vinu. rozpor mezi etickým nadvědomím a tím co jsem. přičemž vím za ta léta, že je zbytečné tu vinu (konflikt) nějak zašlapovat… a třeba se tomu smát.

    najednou jsme to vzala vážně… postupně to ve mě zrálo až došlo k určitému pochopení, že to není sranda. že to prost tak je… že existují zásady, které jsou mi vložené do nitra jako svědomí. a nezkoumám kým… jestli rodiči nebo někým jiným (bohem). je mi to jedno. přestala jsem se tomu smát a beru to vážně. tím došlo i k vnitřnímu uklidnění a odpuštění.

    takže je možné že je to lidský konstrukt (třeba že se nemá lhát, závidět, nepřát, vytahovat na druhé, využívat a zneužívat situace pro vlastní výhody etc) ano, určitě to může být lidský konstrukt. ale když jednám „špatně“, cítím se taky špatně…. pachuť a nepříjemno. Přestala jsem to ze sebe sertřepávat jako lidský konstrukt nýbrž jsem to přijala. a podvolila se. Přičemž tu vinu necítím ani tak ve společenské nesprávnosti. naopak. tu vinu cítím v lidské nesprávnosti. tedy jdu klidně proti společenským konvencím aniž bych vinu cítila … je mi u pr…. jesli pigluji nebo jsem v rybníku. ten řez svědomím jde opravdu v jemných nuancích. poznám kdy sama sebe cpu do popředí… a vylepšuju se v očích vlastních a cizích a tím je okrádám o pozornost. poznám to…. poznám kdy se vyvyšuji a naparuji, kdy mi je špatně ze sebe.

  58. takže jsem to řekla a dál co mám říct? čím víc budu obhajovat něco co mám na mysli, tím víc se budu zaplétat do konstruktů… takže to takhle nechám buď ten druhý v tom něco najde nebo nenajde i pro sebe. nebo nic. prostě to tak je.

  59. Tvrdím někde, že správné je vinu necítit? :o)
    Ptám se jen, proč ji musím cítit, když to podle mě není nezbytné.
    Tedy za každým konfliktem sebe ve svém okolí.
    Proč se musím sama svazovat a stresovat a bičovat – abych pak mohla najít někoho, kdo mě od toho zas osovbodí?

    Ano, já ty závazky vložené do svého nitra jako svědomí zkoumám. Protože mnohdy mi tam nebyly vloženy jako závazky coby zeď, jen jako rada či orientační body, mnohdy mi tam byly vloženy z jiných časů, postojů, osobností, proč bych měla žít s tíží tolika zdí, pokud mi nejsou vlastní?

    Při selhání v tom, co mi vlastní je, samozřejmě vinu cítím. Nepředpokládáš doufám, že vesele lžu a je mi u toho skvěle. :-)

  60. Ale od toho jsem měla většinu života, abych si ujasnila, ověřila, co a proč mi vlastní je a co není.
    A ještě kus mi doufám zbývá, poběvadž zdaleka všechno ujasněno nemám, tudíž mě pořád baví. :-)

    Nicméně doufám, že některá morální dilemata se mi vyhnou, bez jejich vyřešení s erád aobejdu, například bez volby matky, které ze dvou svých dětí obětovat a podobně.

  61. 65
    No a jsme u toho, že každému vyhovuje něco jiného.Někomu ta psychoanalýza, někomu gestalt.:-))

  62. vina není zeď… tedy tak tomu nerozumím. vezmu teď konkrétní příklad mojí maminky, která cítila vinu za smrt dítěte. těžká vina dodnes fakticky nepořešená. žádný rozhovor, porozumění situaci, že za to nemůže, že to opravdu není její vina nepřinese žádnou úlevu nebo smíření…. vše je uvnitř uloženo a zabedněno jako náklad. jho. takže není cesty… není žádné vy kteří jste obtěžkaní pojde ke mě a já vám pomohu vaše jho nést. není cesty … není zde žádné odpuštění a žádná pomoc. odkud by mohla přijít… že. když člověk věří jen sám v sebe a vlastní síly a vlastní pochybení. Když ale připustím že i já mohu chybovat a že mi bude odpuštěno…. přichází úleva. smíření. toto člověk který věří jen sám v sebe nedokáže. nedokáže si odpustit.

  63. 69
    „Ano, já ty závazky vložené do svého nitra jako svědomí zkoumám. Protože mnohdy mi tam nebyly vloženy jako závazky coby zeď…“

    O vině tam v tom souvětí nic není, zeď se týkala závazků. :-)

  64. 69
    Samozřejmě, že musíš uvěřit, že můžeš chybovat! To je přece ten základ, o němž píšu od začátku!

  65. zeď je neodpuštěná vina… tedy vina, která leží jako balvan. odkud se tam vzala… je zbytečné řešit když tam již jednou je. odpuštěním dochází k uvolnění, ke katarzi…. vše znovu plyne a teče volně

  66. 71. a to je víra… jsou lidé kteří nevěří

  67. 73
    Ano, z tohoto pohledu je všechno víra. :-)
    Věříš, že tvoje dětiu jsou tvoje, že to, co vychází na obloze, je skutečně Slunce…

  68. 72
    To je zeď, to je pravda.
    A jak získáš to odpuštění pro někoho, kdo není nastavený na přijímání závazků, tidíž ani odpuštění od druhých, natož od někoho mimopozemského?

  69. 75… hmm, nevím zcela jak to myslíš. Pod vírou rozumím především důvěru v to co očekávám jako skutečnost. tedy je to jakoby cyklus… co má počátek a konec. počátek ve víře a konce v realizaci. Když dojde k zádrhelu… třeba máma věří že dítě bude v pořádku a ono není…. tedy realita a víra spolu nekorespondují dojde k zmatku a snaze si to nějak vysvětlit… většinou hledání příčin a viníků, kdo za to může a tak…. ale to jsou samozřejmosti. takže pokud věřím v něco … a ono je to jinak, musím se s tím smířit…. vinou je ta víra! Jenže lidé jsou věřící v v něco co není, nebo je nedokonalé nebo jiné než oni věří proto dochází k zklamání, rozkolu…iluzím. Opět samozřejmost.

    Když jsem uvěřila v boha, uvěřila jsem že to co má počátek má i konec. a že bůh je dokonalý tudíž mě vede ke konci správně. protože bůh chce abychom se k němu vrátili když z něj pocházíme.

  70. tedy jde o to obrácení se k „všemohoucnosti“ jako malé dítě…. nevím jak má být něco dokonalé, nevím to ale věřím, že to co dokonalé je, to ví. jako malé děcko :-))

  71. 76
    Jsi mistr v zauzlovávání. :-)))
    Prostě tam potřebuješ mít toho boha, aby ses nebála věřit. On ví, co dělá, on nese zodpovědnost.

    Uvěřit, že můžu chybovat, znamená překonat to do nás rodiči vtlučené „musíš být nejlepší“. (Velmi zjednodušeně.) Nesem si do života poučky, co tu byly vypsány výše, plus si ještě pamatuju „A proč máš dvojku, a ne jedničku?“-„Nikdo neměl jedničku, všichni měli aspoň jednu chybu.“-„A když budou všichni skákat z třetího patra z okna, tak skočíš taky?“ – Proti tomu nešlo nic, smetlo to každou snahu o omluvu.
    No a my se musíme naučit věřit – ale pozor, SOBĚ SI VĚŘIT – že můžem být nedokonalí. Že můžem chybovat. Že to není vina, hanba, nesmazatelná skvrna na štítě odsuzující nás do podzemí. Že opravdu chybuje každý a každý taky po nutném naplácání si másla na hlavu prostě musí jít dál, jediný způsob, jak chyby odčinit, je jít dál a dělat něco dál, žít dál.

    To je vše. Žádný bůh, žádná víra slepá jako berlička.

  72. A 75 jsem myslela tak, že takovým lidem na vyrovnání se se svými chybami nejspíš bude lépe vyhovovat právě ten gestalt, než jen psychoanalýza.
    (Mám jaksi v pořád v hlavě počátek té debaty, onu nit, co v průběhu diskutze jen mění barvu.:-)

  73. 78. to ti klidně odsouhlasím… ale ani pod hypnozou to nedokážu. tedy okamžitě upadnu do paniky. jelikož se tím zavírám v sobě a neunesu zodpovědnost. asi je to správně co říkáš, žádný bůh, žádný přesah, nic jen já a život. to klidně je možné ale pro mě k nežití. umírám hrůzou…lezu po zdech.

  74. 80
    Ale dyk já se s tou hrůzou taky občas peru, strach je neimplantovaný až za života, ten je v nás ve všech, všude…

  75. ratko 40
    co to má společnýho s psychoanalýzou?
    Ten konflikt?
    Třeba Gestalt se s velkou oblibou zabývá konflikty, různými způsoby, právě to mu jde dobře.

  76. 83. psychoanalýza konflikt připouští jako něco přirozeného… člověku vlastního a tento konflikt akceptuje. Gestalt (možná se pletu) se snaží konflikt odstranit nějakou činností či zkušeností, prostě člověku objasnit že se mýlí.

    takže v důsledku skončím s pocity viny že mám viny. tedy zjednodušeně řečeno. místo aby se akceptovalo že ty pocity viny mám a šmytec.

  77. ru 42
    psychoanalýza ale právě analyzuje, jak to vzniklo, jak vzniklo nějaké moje chování, proč. Ne že jen konstatuje – to si každej můžeme konstatovat sám, s tím přicházíme. Psychoanalýza nás přivede k tomu, abychom propátrali, jaká je vlastně naše rodina a co v nás vyvolala za chování (které jsme si už uvědomili nebo které si běhe té terapie uvědomujeme, uvědomíme), proč my jsme si to chování vybrali a co to v té rodině dělá dál nebo co to dělá dál s našimi vztahy s jinými lidmi.

    teda aspoň tak to chápu já, ale nikde si to teď nečtu. Já to zažívám, protože si jedu individuál u doktorky, který je v podstatě celý psychoanalytický.

  78. 45 ratko
    ??
    Přijmeš, že máš pocity viny, jo?
    Tak to vypadá už spíš (naštěstí) na odpovědnost, a nikoli na pocity viny.
    Nebo ne a s tím bych se nespokojila ani náhodou – mít pocity viny trvale, ne jen v mládí nebo v nějaké nárazové situaci / depresi, mi nepřipadá pro mě přijatelný. Nemám je.
    Jsou pěkné téma do terapie :-))

  79. 85. nejsem praktik, jen (a pouze) mentálně jsem si rozdělila dva základní směry …. jak pracovat s psychickými problémy. Neřešit (akceptovat) nebo řešit (neakceptovat)

  80. ru 46
    joo, taky si myslím, že vnitřní konflikty přicházejí.
    Někdy se oživují ty staré, když člověk vstoupí do nové situace. Pak se zas projeví ten stejnej konflikt nebo téma. Normálně ne, když zrovna žijeme zaběhaným životem; jen když se něco nového děje apod.

  81. 86. jo, přijmu je… a nechám si je odpustit protože i já odpouštím. tím mizí fakticky hned jak se objeví. má to jednu velkou výhodu, jsem schopna sebereflexe. tedy neblokuju.

  82. 87 aha, dobrá, to jo, ale takhle zcela nahrubo to neříká, jestli akceptuješ právě ty, co je dobré akceptovat, a naopak :)

  83. ad vina
    48
    ratko a není právě VINA vnitřní konflikt jako prase?!!!!

    Samozřejmě my těžko posoudíme, jestli pod slovem vina nemyslíš něc katolického, běžné označení nebožskosti nebo kdovíčeho, to bych nemíchala!!

  84. 90. proto se dívám co mi říká svědomí…. tedy a priori předpokládám že myšlenka (pocit, emoce, cokoliv) která je zaregistrovaná v mojí hlavě již zde je…. takže je pozdě ji neakceptovat nebo nějak složitě řešit když už tam je. takže je třeba se s ní smířit a pustit ji. odpustit ji.

  85. 50,53
    právě. Protože ta vina a „co by mělo být“ a přitom není, to je přece vnitřní konflikt. Co už jiného je konflikt než tohle, ratko? :-))

    89
    jóó´, to má jednu velkou výhodu – status quo je stále stejný, nic se nemění a zametá se pod koberec, ne?

  86. 91. vina je divný pocit….že něco není v pořádku. Když to vpustím do vědomí kompletně to jest osvítím to …. dokážu to rozlišit. ale teprve když se na to podívám. Dokud se na to nepodívám to jest zatlačím to zpět do podvědomí tak necítím vinu… protože jsme se na to raději nepodívala abych nemusela být konfrontovaná s vinou. Takže je to svým způsobem odvaha… vinu akceptovat. že je zde a že ji tady mám a že si s ní musím nějak poradit. A poradím si tak, že si řeknu jaká jsem kráva a že i je to líto, a že jsem to fakt nechtěla (což je pravda) ale že jsme prostě taková…. a tím tu vinu pouštím. je mi odpuštěno.

  87. 89. právě že nezametá, musíš se na to podívat… :-) podívat se na sebe. je to o sebereflexi. jestli dojde ke změně nebo ne… nemůžeš ovlivnit. není jak… není čím. do podvědomí nemáme přístup.

  88. 54 ratko sorry,
    hurá, píšeš tam, že konflikt je v tom okamžiku vina.
    Tak to by šlo.

    Ale v tom případě nechápu, o čem jsi teda mluvila předtím, tam ti to nějak nepasovalo k sobě a v 54 jo.

    66 ru
    jo. Přesně – proč pořád táhnout ty brzdy s sebou, když je možnost se, až přijde na to čas, odbrzdit a žít volněji?

  89. 96. nechám to tak…. nějak v luftu. člověk se jen tak lehce (sám sebe) nedokáže změnit. pokud touží po změně… musí se nechat proměňovat zevnitř. a čím? terapeutem? léky? nemám důvěru… nemám důvěru v nic vnějšího co by mě mohlo proměnit zevnitř, tedy co by mohlo proměnit moje podvědomí.

  90. ratko 72
    neodpuštěná vina … , mluvíš o tom, jako by bylo snadné udělat to odpuštění.

    pak 76 je pro mě špatně uchopitelná,

    načež přijde upřímná osobní výpověď v kom.80,
    která říká, že neuneseš odpovědnost, tak si radši ponecháš její dětštější verzi, pocity viny – ano, to mi sedí. Nebo by mi sedělo, ale nějak nemůžu uvěřit, že nemáš odpovědnost, jen ty pocity viny, boží náruč, zřeknutí se světa dospělých. To zas taková mi nepřipadáš, to bys tak dobře celej život nefungovala, ne ? :)))

  91. 98 nic vnějšího to taky neudělá! To uděláš ty. Zvnějšku to neexistuje, nefunguje.

    Ale změna neběží přímočaře – u mě ne. Kdybych si řekla „Chci se změnit! Tohle chci na sobě změnit!“ tak se nic nestane. A budu víc frustrovaná. Ale když si řeknu: „Chci se líp poznat, trochu prozkoumat, co mě zrovna napadne, víc si všímat, co se se mnou děje a líp se tedy o sebe starat,“ tak hop a prostředí pro změnu je přichystáno.

  92. ru 78 ad proč nemáš jedničku apod. :)
    Přesně. A nabednu je, že i když to člověk dávno ví, třeba desítky let, stejně zjistí – jako já včera – že se toho nezbavil, že si toho všímá jen v jasných situacích, ale v nějakých méně nápadných ne. A ono furt „proč nemáš jedničku“… Grrr. To je hrozná pakárna, tyhle hlášky z dětství :((

  93. 99. jsem příliš nejistá, když převezmu odpovědnost tak to udělám nějak … jak považuji za nejlepší (dle sebe). Ale co když se to posere? jak s tím mám žít. toto je pro mě velmi tíživé a nedospělé. jsem dětinská, tisíc věcí jsme mohla udělat a neudělala a utápím se v tom. I to byl důvod moje odchodu ze zaměstnání, co když jsem mohla pomoci těm lidem tam…. nebo opravdu nemohla? kde je pravda…. co ještě mohu a co již ne. Jsme taková rozervaná duše. musím to nechat koňovi, jsem inteligentní, schopná i celkem moudrá, dokážu vyřešit spoustu akutních problémů a zároveň se utápím v pochybnostech …. takových krávovinách, potřebuji za zadkem suverénního muže. Který to zastřeší autoritou a já někde si tam dělám to svoje a trápím se že to není dost dobré. Vlastně je to legrační… pro vnějšího pozorovatele. a v důsledku jsem šťastný člověk, protože cokoliv mohu dělat… a zvládnu to :-)) ale pokaždé s tím pomatením které snad je kreativní moment mého žití. takže pomateně vejdu, udělám a pomateně vyjdu.

  94. Ono moc nejde mluvit nebo číst o psychoterapii – je to sice zábavné a inspirující, ale bez osobního zážitku psychoterapie je to nicneříkající. I když to třeba vypadá, že to něco říká. :) Jde jen mluvit o konkrétních zážitcích z psychoterapie, ale i to – sdělováno někomu, kdo to nezažívá – zní někdy jako sci-fi. Nebo spíš jako magořina.

  95. 104. abych to uzavřela, myslím si o sobě že jsem zdravá a že vše co prožívám je pestré, intenzivní a zejména normální :-) psychoterapie mě zajímá okrajově a to stylem…. no co „oni“ tam těm lidem chcou vykládat když nám všem stejně hrabe.

  96. 103
    no vidíš, jak jsi zajímavá. jaký máš svoje krásný téma. Třeba pro psychoanalýzu :)
    Ale ono to nejde dělat osamotě, to nic nepřijde, nepřinese, to je člověk sám, jako jindy, jako pořád, naloží se svými otázkami nebo tmaty jako obvykle, jak je zvyklý sám se sebou. Noa nic nového se mu nezjeví, nepropojí, neuvědomí si nic novýho, žádný nový drobek. Jedině v přítomnosti jiné živé osoby (která to už zná a není tam pro sebe, ale pro tebe). A to je právě to kouzlo! Je to prostě kouzlo.

  97. 105 jaký oni?
    Tam jde o toho člověka, který přichází. Ne o žádný vykládání. On maká.

    Hele a ta tvoje 105 je pěkná hnusárna – napřed tady rozjedeš pochybné řeči o tom, jak zrovna ta psychoanalýza něco „řeší“ , prý snad nad jiné, a nakonec, poté cos svými mimózními monology rozdmýchala debatu a vyvolala reakce, ve 105 to uzavřeš, že tě vlastně ani psychoanalýza nezajímá.
    To ti připadá zdravé, jo? :-))))
    Jediná zdravá odpověď na to je se nasrat.
    Jenže my jsme nad věcí, takže ses musela tolik snažit, než jsi tu 105 napsala.
    To je tvoje kolečko pozornosti nebo co?

  98. 85 Liška
    Ale jo, tak nějak i chápu, že slovo psychoanalýza je od slova analyzovat :-)). Ale je to jako když se učíš jazyk a někdo ti vysvětlí gramatiku. Ještě zdaleka to neznamená, že se budeš umět mluvit, myslet v tom jazyce.

  99. 111. hmmm, spíše jsem měla na mysli ustoupit… něco ve smyslu sklonit se. přijmout a čekat na „proměnu“ která buď přijde nebo nepřijde (buď vůle tvá) dle toho jak to má být.

  100. 94
    „Vina je divný pocit….že něco není v pořádku. Když to vpustím do vědomí kompletně to jest osvítím to …. dokážu to rozlišit. ale teprve když se na to podívám. Dokud se na to nepodívám to jest zatlačím to zpět do podvědomí tak necítím vinu… protože jsme se na to raději nepodívala abych nemusela být konfrontovaná s vinou. Takže je to svým způsobem odvaha… vinu akceptovat.“

    Z toho rozumím jen větě “ Dokud se na to nepodívám to jest zatlačím to zpět do podvědomí tak necítím vinu.“ To je vcelku logické, že při potlačení něčeho s echráním před nepříjemnými pocity, třeba viny.

    „A poradím si tak, že si řeknu jaká jsem kráva…“

    Ale když se podívám na pocit, že není něco v pořádku, proč bych musela nutně cítit vinu či to pouštět s tím, že jsem kráva a jsem vinna? Co když je to jinak? Co když jsem jen červenostrakatá kráva mezi ostatníma černostrakatýma? A co když si myslím, že jsem na rozdíl od ostatních kráva, jen proto, že sebestředně bolestínsky ležím a přežvykuju na svojí kupce hnoje v maštali, zatímco ty ostatní krávy svoje kravství jako vinu neřeší a pasou se v ohradě na sluníčku?

    „…a že mi je to líto, a že jsem to fakt nechtěla (což je pravda) ale že jsme prostě taková…. a tím tu vinu pouštím. je mi odpuštěno.“

    Takže když si řekneš, že jsi kráva a je ti to líto, ale prostě jsi taková, tak už pak vinu necítíš?

    To by ale bylo ve výsledku to samý, co od začátku píšu taky, prostě jsem taková a mám na to právo jako každej jinej na svoje chyby, tak jakápak vina… :-))

  101. 98
    Třeba prožitkem. Spojením si volných konců sama v sobě z toho prožitku. Terapeut mi může ten prožitek pomoct zažít. Nemůže mi ale pomoct s tím, s prožitkem udělám.
    Coi že je skvělé, protože každý s ním potřebuje udělat nběco jiného.

  102. 103
    Krásné vyznání. Fakt krásné. :-)
    A velmi živé. :-)

  103. 112
    Buď vůl tvůj. To píšu na pomníky tak třikrát týdně.
    Akceptovat je přijmout, tedy neuhýbat, nepotlačovat, nebránit se.
    Ale to musíš všechno ve svém životě, jinak je konflikt na světě a frustrace jasná.

  104. ratko
    89 takže pocity viny nemáš – když je hned zaznamenáš a odpustíš pryč. To pak nejsou pocity viny.

    92 to mi asi připadá jako něco základního.

    94 no, takže pocity viny nemáš.

    95 to nevím, jestli zametá pod koberec, nebo ne – protože z tvých slov ještě nevíme, co znamená „podívat se na to.“ Jestli nechat to být, nebo nechat být a vědět o tom dál a upamatovávat se na to i jindy, nahlas o tom někomu říct, aby to zaznělo jako vědomé (to u mě vždycky znamená, že nějaká změna je tím umožněna) nebo další věci s tím. Ani to nemusíme vědět. Tak asi nezametá.

  105. 113. ano, tak jak píšeš. Nijak mi nepomůže že jiné krávy vinu necítí a klidně si přežvykují.

    přičemž vinu nevnímám vůbec bolestínsky nebo sebelítostně, naopak. cítím spíš chlad…. takovou divnou pachuť, napětí, zklamání ze zlyhání. Snažím se jen ukázat jak moc mě to zatěžuje…. nikoliv sebelítostí nýbrž napětím které může ústit do nepokoje a agresivity nebo autoagresivity. že jiné krávy to tak necítí mi nepomůže. musím to pustit do vědomí, připustit že to tak je, odpustit si a napětí povolí. to je také prožitek, intenzivní prožitek…. musím zacházet s napětím a nevyhýbat se mu, pustit do sebe tu intenzitu…. a podívat se co to je.

  106. 112
    zadarmo nic nepřijde, bez námahy. Bez snahy (ale není to ten druh snahy, kdy člověk něco tlačí, to NE). Možná to myslíme podobně, jen jinými slovy.

    A to je v souladu s křesťanstvím, pokud je mi známo: koncept Štěstí přeje odvážným. V Bibli je na to jiná věta, ale teď si na ni nevzpomenu. Tluč a bude ti pomoženo. Pomoz si sám a bude ti pomoženo. Něco takovýho.

  107. 119. zadarmo…. život jsme zadarmo dostali i ho odevzdám. vím že jsi to myslela jinak, ale vše je zadarmo… a je třeba si toho být vědomý. za peníze není nic…. jen iluze a klam.

  108. 113
    No ale takhle jsem to nenapsala. :-))
    Ty zas čteš, co se ti hodí číst. :-))

    Přežvykuješ ty na svojí kupce hnoje, ostatní krávy se pasou na sluníčku. :-)

  109. 118
    Ale jak víš, že ostatní krávy to ta k necítí?
    Jaks na to přišla?
    Protože se pasou na sluníčku?

  110. 116 ru

    118 ratko
    jak nás ta slova omezují, tak si to beztak neumím přesně představit, jak ten pocit popisuješ; nbo možná ho máš nějakej ještě obohacenej o něco, košatej, zajímavej, nevím.
    ad Podívat se, co to je – bych ale taky nebrala jako nárok na sebe. Protože to nejde v kteroukoli chvíli, to jde jen někdy, když je na to vhodnej čas i prostředí … a když se člověk tlačí, právě to jít nemusí. Nechávám to volně, pokud mi to jde – protože to je docela umění- ať si to dělá, co potřebuje, a za nějakej čas se to posune. Možná za minutu! Možná za měsíc, až přijde situace, která bude názorná a potká se s tím.
    Ale co mi připadá důležitý, je důvěřovat, že to funguje, že to něco udělá, že to jde k dobrýmu, že si tn proces nějak poradí a já že si poradím. Vlastně víra :)

  111. 120
    No, tak to je pěkná fráze a vpidstatě s ní jde utnout cokoli.
    Proč do toho taháš peníze?
    Jako že psychoterapie je za peníze, tudíž nemůže fungovat? :o)))

  112. 120 ratka a ru 125
    Mně to neevokuje peníze, ale hned se mi objevil takovej pocit nasrání, že mně někdo říká, že život jsem dostala zadarmo – jako by ten život byla procházka růžovým sadem.
    Ňáký hovno! :)

  113. 125. ne :-) jen že dostáváme vše zadarmo. tedy vše co potřebujeme k životu. je to víra… jistě. kdyby nebylo opravdu co jíst a vše se zřítilo na mě a já ležela v černé díře nebo nevím co ještě hroznějšího…. vše co potřebuji k životu mám…. pořád k dispozici. protože je to zadarmo nezávislé na milosti kohokoliv.

  114. 129. je to ohromující až zahlcující svoboda.

  115. 125 prachy za terapii
    Já jsem chodila nějakej počet hodin teď do léta na pojišťovnu, neplatila jsem.
    Teď pokračuju dál u stejné terapeutky a platím si to – a je to nebe a dudy. Ale svoje dělá i je to prostředí; že je to jinde, dělá to osobnější dojem, není to už na klinice.
    Fakt víc věcí hraje roli v tom, že je to teď jiný (například už jen ta dokumentace, že – na klinice když je to na pojišťovnu, musí z toho být zápisy, který sice může číst jen ten tým – jenže z něj znám šest lidí, více méně kolegů, prostě malej českej rybník – plus já vím, že ta dokumentace se archivuje 100let, byť je vázaná mlčenlivostí…).

    Ty peníze taky hrajou roli. Pro mě menší roli než ta ne-dokumentace a změna prostředí. Ale to je jedno s druhým – placená terapie nejde do záznamů…

  116. 126, 124 víra
    Je to víra, ale podlložená zkušeností. Musím věřit, že psychoterapie funguje, že to, co dělám, funguje. Ozkoušeno na sobě, viděno na jiných. Jinak to nejde dělat, nelze, to by nefungovalo,
    ta atmosféra by se prosákla do klienta :)

  117. 129, 130
    No to jo, bezpochyby, proto ji taky měli celá staletí ti lidi, kteří v černé díře žili celé svoje životy.
    Nicméně nemusí to být nutně víra v boha, aby to fungovalo.

  118. 132
    .. a zároveň je potřeba rozlišovat – s kamarády, kolegy, známými, s vámi to taky není na pořadu dne. To nejde. To je jinej vztah, tady je to normální rovnocennej vztah, ale psychoterapie je práce, je to tzv. asymetrický vztah – ten terapeut je zdůrazněnej, co řekne, to má větší sílu, než to, co řekne jinej účastník ve skupině; a to si terapeut uvědomuje, má na paměti, zároveň se spoustou jinejch věcí a rovin,všechny naráz – a v tom spočívá ta celá práce) .

    Proto je strašně směšnej nonsens, když se chovám nějak, třeba se naseru a někdo – například mi vyvstává or – by řekl: to nejsi žádnej terapeut, protože ses nasrala, protože jsi spontánně jela svoje emoce.
    A to je blbost, to vadí jen v terapeutickém vztahu (resp. objeví se to, jistě, ale člověk si toho všimne a vezme to na supervizi, protože je to protipřenos, a to je celý, nic se neděje, nemusí být nikdo poškozen, neděje se žádná tragédie, protože jsem si toho všimla, mám koule to na supervizi říct, a to je OK).

  119. 134
    Osobně mám problém s představou svého bytí na nějaké psychoterapii právě ze strachu, že proti mně bude sedět nějaká dokonale se ovládající osoba v pozici znalého a já budu – sledovat a zkoumat jeho, tak trochu se nudit, jako když jsem sledovala sezení u psychologa se svým synkem a viděla tomu psychologovi do karet, co zkouší a na co se ptá (i když se ptal zdánlivě na něco jiného), a taky bych cítila k němu tentýž… no, uzavření se až z pozice nedůvcěr yna základe toho, jak a až odpor. Vyhovoval by mi psychoterapeut, co by se mnou dal frťana, příapadně si zapálil, občas mě poslal s nějakou mojí větou do prdele, abych se s ním mohla tak trochu popřít až pohádat…
    Aby to bylo živý. Ne tak vyumělkovaný.

    Ale třeba mám tu představu jen tak zkreslenou všemi těmi sezeními kvůli synkovi či v manželské poradně a školeními pedagogů na výuku kdečeho a poznávání sama sebe z kdekteré strany…

    No, musel by to bejt chlap, ne ženská. S přijímáním ženských jako důvěryhodných nadřazených autorit mám vážně problém. Musel by to být chlap spíš ošklivej než hezkej, beze snahy působit „správně“, ne typ těch rozvážných uvážlivě vážných pečlivě pomalu mluvících trochumelancholiků, co tak často terapeuty dělají.

    Smí se u psychoterapeuta dělat sranda a plácat něco jen tak, nebo to musí bejt všecko opravdový hlubokomyslný?

  120. Zas mi kus vypad, al ezapomněla jsem, co tam bylo.

  121. 135. psychoterapie může fungovat bez podmínek. tedy může….pokud klient si neklade podmínky a je ochoten. je to jako cokoliv jiného…. co funguje bezpodmíněně. naplno. když se to dělá naplno bez pohledu vlevo vpravo čas nečas…. funguje to.

  122. 133. otázkou je kam tě to přivede, když to není Bůh.

  123. 138
    Otázkou je, kam tě přivede víra v boha…

  124. 137
    No právě. Takže je to zase o víře.
    Takže jsem namydlená zas, protože zas tam figurují lidi jako zprostředkovatelé a to mi naplno jen tak nejde. Jen pro psychoterapii samotnou bez ohledu na osobnost průvodce.

  125. Takže je pro mě jednodušší si najít nějakou tu víru, na kterou stačím sama, a nebo si to pak hodit a po starostech. :-))

  126. 139 k Bohu přece :-) odkud pocházím a kam se navrátím. počátek a konec v sobě.

  127. 141. věřit lze na tisíce způsobů…. ovšem víra znamená že to v co věříme – nevidíme :-) je to o důvěře.

  128. 135
    to je vážně zajímavý – asi u dětí to bylo nějak pro tebe odhadnutelný … ale mně připadá absurdní, aby psychoterapie, pokud je to psychoterapie a ne nějaké diagnostické vyšetření, byla odhadnutelná, by ty otázky měly nějaký cíl. Ony nemohou mít cíl ze strany toho terapeuta, ne přímý cíl, to by nebyla žádná terapie, to by nemělo efekt, návodné otázky předpokladatelné tam nemají smysl, nemají místo.
    Jedině si umím představit, žes rozpoznala nějakej „cíl“ jako třeba že ten terapeut chtěl se doptat na něco ze života, aby to vyjasnil (pro sebe, pro klienta nebo pro oba, cokoli z toho) nebo chtěl dát najevo zájem a proto v určitou chvíli něco řekl, nebo upozornil na to, že se něco opakuje (ale to není otázka, to je upozornění, nabídka, a když klient nic, tak nic; a u dětí se to snad ani nepoužívá)… jsou to spíš nabídky, možnosti cest nebo vyjádření porozumění, nic jinýho, a pokud vůbec nějaká interpretace (radši ne, ale zrovna v psychoanalýze se to jako nabídka asi může vyskytnout častěji), tak je to opět nabídka, otázka, jestli je to tak, nebo jinak … základní postoj terapeuta je, že je bez předsudků, neví (pokud má svoje hypotézy, dá je stranou) a že neví, co bude, ale je ochotnej do toho čehokoliv jít, být tam s klientem. Pro zájem klienta, ne svůj.

    Tak to teda chápu / bylo mi předáno.

  129. 142
    No tomu věříš ty. :-)

    Nejde o odpověď. Šlo mi o to obrátit tu otázku. Protože je použitelná tak i tak, včetně odpovědi.
    Stejně tak, jako pro tebe je jediný bůh, pro ty, co věří v něco jiného, může být jediné to něco jiného. Nemá to řešení. Pouze – že ti, co věří v něco jiného, toto připustit mohou, zatímco ti, co věří v boha, toto připustit nemůžou už z podstaty norem víry v boha.

  130. 135 ad poslední věta:
    si můžeš dělat, co chceš, to je tvoje, to je tvůj čas.
    Plácat můžeš – pravděpodobně ten psychoterapeut tě na to přímo upozorní nebo se bude snažit něco z toho vypíchnout, u něčeho zastavit. Pokud to půjde. Někdy to jde těžko :) Přece jenom každej máme odpor s něčím bolestným nebo zdánlivě divným se vytasit. Předpoklad je, že donekonečna plácat nikdo nebude, že nějakej spouštěcí moment něčeho trochu jinýho tam nastane. Nebo že si po čase ten člověk řekne: Herdek, když už si to tady platím, tak …

    Někomu nastane natošup nebo až děsivě rychle (stačí to vědomí, že je tam od toho), někomu po mnoha setkáních, mnoha měsících.

  131. 144
    Cíl? Jen se ptal, zkoumal kluka. Jak funguje, kde to bolí. Na co jak reaguje a proč asi.
    Cílem bylo sdělit mamince, co mají s klukem dělat, aby neměl ty problémy, co má.

    Na částech, kde pracoval s klukem sám a opravdu víc terapeuticky, jsem samozřejmě nebyla. Tam to muselo být jen mezi nimi dvěma. Dostala jsme pak jen přefiltrované informace. (Které mě nepřekvapily, řekly mi jen to, co jsem taky věděla a co jsem viděla jako jedinou cestu. Nicméně zněly přívětivěji a nadějněji, než jak jsem to viděla já, takže to ve finále pomohlo i mně, dalo tu naději a sílu dál doufat, nevzdávat to.)

  132. 137 ratko
    tomu nerozumím. Jaký pokud si klient neklade podmínky? Proč by nemoh? Součástí toho celýho je se spolu domluvit, ta organizační rovina je taky důležitá. Podmínky tam jsou, je to prostě smlouva o spolupráci, dvoustranná, je řečeno co nejvíc mezí, aby bylo jasno – jak často, kdy, kde, co dělat v případě, že nemohu přijít já nebo ten druhý, jak se kontaktovat, s jak dlouhým předstihem… to je potřeba mít dohodnutý.
    A další věci, když vyvstanou, dohodnout potom, když vyvstanou.

  133. 148
    Ratka možná spíš myslela podmínky typu „Budeme mluvit o tomhle a o tomhle ne.“

  134. 145
    ad „ti, co věří v něco jiného- “
    ti také věří v boha (?). Pokud věří, tak věří v boha (a nějak si ho specifikují podle sebe :-). Ten bůh je jen pojmenování toho principu. Já ho tak asi beru.
    Já ho moc specifikovanýho právě nemám, jen jako dojem religiozity, nic košatého, s podobou, s charakterem. Je neznámej. A tím je hrůznej.
    Hodnej je tím, že je. Tou vírou, že je.
    Je obojí.
    Kdovícotoje, radši nezkoumat :))

  135. 149. myslela jsem a priory nedůvěru…. tedy nevíru. že klient nedůvěřuje

  136. Nedivila bych se, kdyby ji na začátku měla většina klientů.

  137. 149
    jo, to samozřejmě. Nebudeme mluvit o tom, co chce terapeut. Ten to neurčuje. Ale o tom, o čem mluví klient nebo kam to vede. To ten terapeut může nabídnout – jestli se podívat, kam to vede (což ani on sám nemůže vědět, ale může poznat, že je tam nějaká možnost). A když je to bez odezvy, tak je to bez odezvy. To je taky na tý práci poměrně těžký, někdy, vydržet dlouhou dobu, že prostě ne. Že nic. Že čas nenazrál. A u některých lidí v některých věcech nenazraje nikdy.
    – např.Když jsou to lidi hodně komplikovaný, u kterých by to tak změnilo celej jejich systém (vnitřního, vnějšího nebo obojí) žití, že by to bylo příliš, neudělají to, protože celá rodina by se rozložila a oni nemají takovou obří vnitřní sebepodporu, aby to ustáli, a ta rodina taky ne. V tom případě je lepší práce s celou rodinou, jasně, ne s jednotlivcem, kterej se do ní, stojaté a silné, zase z terapie vrací…

  138. 150
    Nevím, nevěřím v boha, ale věřím v nějaké obecné cosi, co cítím a co mám spojeno s rovnováhou. A zatím se mi to osvědčuje. Ale nevím, jestli je to bůh, nemám pocit, že by mi to vládlo, vidím to spíš jako pro mě jediný možný způsob té rovnováhy a klidu v duši, sblížení se… nevím s čím… se sebou…
    Myslím, že je mnoho cest. Tak jako v té gestalt psychoterapii.

  139. 151, 152
    když klient nedůvěřuje, tak zkrátka odejde. To je taky v pořádku. Tak přijde později. Nebo půjde jinam. Nebo cokoli. Když nedůvěřuje, nic by se nestalo, bylo by to zbytečné; on to vycítí a prostě už nepřijde.

    Na začátku je t důvěra určitě malá, nemá ještě opodstatnění. Postupně se buduje. Někdy to může trvat hodně dlouho. Ale dokud ten člověk chodí, já to beru jako znak, že důvěřuje v to, že důvěra bude :)

  140. Nemohla bych mít od začátku důvěru, mohla bych jen od začátku vědět, že tam není nic, co by mi ve vytváření té důvěry evidentně překáželo.

  141. 154 ru
    týjo a bůh je definovanej tím, že vládne?
    Může být prostě charakterizovanej právě tím, co říkáš – sblížení se (to je dobrý!) se sebou nebo s nějakým protějškem (aby to byl vztah), tedy rovnováhou … ? Kde se tam bere to, že vládne?

  142. 157
    Asi v těch všech Biblích a Koránech, všemi těmi nařízeními, co musíš a nesmíš. A nic kromě něj.

  143. Vem si, jak kdekoho v té Bibli furt trestá za to, že dotyčný udělal něco jinak.

  144. ad důvěra
    já jsem si to obešlápla tím, že jsem si svou psychoterapeutku osobně vyhlídla, pak za rok ji zase viděla a znova si řekla, že jo, pár slov jen tak s ní při té příležitosti prohodila, a pak jsem to nechala jetšě dál uležet a za půl roku jí napsala mail, jestli mě bere, jestli by to šlo, co je možné dohodnout.

  145. 158,159
    nojó, to je na každým, jakýho má boha (i když nechápu, jak si některé obří skupiny lidí myslej, že maj stejnýho, avyžadovat od každýho totéž…)
    já mám toho boha, co vždycky říkával „Mohlo to nejt lepší.“ nebo Proč nemáš jedničku… apod. Mně se vytvořil tenhle, tak ho mám, no, dokud si ho nepřetvořím k obrazu svému :-DD

  146. S tím Bohem je to tak….že jsem uvěřila že se projevuje skrze etiku…. tedy mravní zákon. že se máme milovat tak jak nás miluje on. pak ty zákony dávají smysl a nejsou žádným útlakem nýbrž přirozeností – samozřejmostí. že si máme odpouštět, že se nemáme nenávidět, že si nemáme závidět etc… a to vše je Bůh v člověku. Pro začátek stačí jen toto, uvědomit si jak a kudy ho mohu spatřit…. přes jemný závoj láskyplného vztahu k jiným, k přírodě, k vesmíru…. takto nějak. pak již nemá podobu neurčitou, nýbrž konkrétní formu.

  147. 162. když více lidí uzná biblického Boha tak jak byl ztělesněn v Ježíši Kristu a přijmou ho za svého, setkají se v jeho etice…. v jeho duchu.

  148. 162
    Když ty mravní zákony nebudeš cítit sama od sebe, tak ti k přirozenosti – samozřejmosti nepomůže ani štyřiašedesát morovejch ran.

    Ale teď mě napadlo, že kdyby se psaly harlekýnky pro věřící, nemusela bys být neúspěšná autorka. :-)

  149. 164. já právě věřím že to není sama od sebe…. že je to ten Bůh. proto taky věřím :-) a protože taky samozřejmě je necítím někdy sama od sebe…. tak to okamžitě poznám a to je pak vina…. Bůh není se mnou. Stačí jen si posvítit a vím kdy se mnou Je a kdy Není.

  150. Věřit není žádná věda…. nic složitého. Pro věřící psát nebudu nic, Kdo věří ten věří a kdo nevěří ten nevěří. to taky není žádná věda.

  151. Takže se taky rozloučím, rodiče nevěsty jsem nakrmila, uložila…taky jdu. Dobrou.

  152. Bůh, superego nebo introjekty, to je totéž :)

    A nedá se poznat, jestli bůh stvořil mě, anebo já jeho.
    Takže to asi bude vzájemné:). Nějakej svět idejí by asi moh bejt, doufejme.

  153. 171. co to jsou introjekty? zkusím to vygooglit…

  154. našla jsem odkaz, kde se mluví o introjektu….nějak mi to nesedí s Bohem.

  155. 173. tak se vracím k tématu introjekce, introjekce je cesta…. ovlivňování podvědomí v souladu s tím kam se chci dostat. Protože jen něco číst a říkat si že tak bych to chtěla nestačí, je třeba do dostat do krve… úplně všude aby se to stalo automatickou reakcí….jo. Pak by cesta mohla být introjekcí…. nikoliv Bohem samotným nýbrž tím prstem. kudy… pokud se chce člověk dostat k cíli, musí se pustit. tedy vzdát se sebe….a co zbude? jen to co do sebe introjektoval. on sám jako Id zmizí….

  156. 164. …. harlekýnky pro věřící :-)) jsem si to představila. :-)
    ale Ratka byla v Lourdech….já jsem poznala jiné poutní křestanské místo……zapůsobilo to na mě silným dojmem, přestože se tam zrovna nekonala žádné mše, ani shromáždění, byo to liduprázdné, ale říkám si, že pro ty věřící na tom společném místě to musí být hodně silný zážitek…..tak silný, že tam musí vidět i tu Panenku Marii i kdyby nechtěli…..

  157. 176. nojo, udělat vola z věřícího není zas tak těžké :-) přímo bonbónek

  158. 177. ale no tak, nebylo to myšleno hanlivě ani posměšně, naopak chápajícně…..no možná jsem to mohla napsat jinak, mírněji, ale takhle přesně jsem to vnímala na tom místě…..došlo mi to tam….

  159. 176
    Proč vola a proč z věřícího?
    Prostě podobný sloh, podobná opoj(e)ná vzletnost a sem tam fráze, přejatá odjinud. O lásce. Akorát ne k člověku, ale k bohu.
    Lepčí než porno, ne? :-)

  160. nerozumím co je na tom vzletného, frázovitého opojného. je to konstatování faktu.

  161. ratko,
    introjekty je to, o čem jsme se taky v poslední době bavili – „To je jedno, ty máš mít jedničku!“ apod. Týkají se závažných názorů i prkotin. Když na ně přijdu a přehodnotím je sama za sebe, už je to jiná.

  162. 182. když tedy vezmu v potaz, že pokud pocházíme všichni z jednoho… a v to jedno se zase navrátíme, tak musíme být všichni propojeni v tom …. neprojeveném („asi“ láskou která je tak legrační), to je ten introjekt? Nechápu jak se tady smějete něčemu…. co Vám přece musí být taky jasné…. že z hovna pojde jen hovno.

  163. 182. já ale chci záměrně a úmyslně implementovat…. láskyplné jednání, vstřícnost, mírnost… tichost do svého srdce (podvědomí) meditací i motlitbou. Mám ten úmysl. Je to taky introjekce? Sám sebe ovlivňovat do nesobeckého tichého mírného jednání.

  164. ale stejně je to jedno. Je to k akorát tak smíchu…k ničemu. nanic. tak zatím.

  165. 181
    No, to je prostě takové konstatování faktu. Taková forma. :-)
    Nelam si s tím hlavu.

  166. 183 ratko
    Kdo se smějeme něčemu? Já se nesměju.
    Já jen teď zcela nechytám, co píšeš, to je tak všechno.

    184 sám sebe a ještě úmyslně, to právě vůbec není introjekce.
    Ale je to celkem putna – někdo to nazývá introjekce, někdo jinak, já se o tom bavit nechtěla. Já právě chtěla naznačit, že je to putna – v kom. 171.

  167. 187. jevilo se mi to tak… musela jsem si vygooglit co je to harlekýnka, jsme taková naivka že ani nevím o čem píšu.

  168. 188.četla jsem jich pár kdysi za svobodna, když jsem bydlela na ubytovně – bílou řadu. :-) byly červené a bílé :-)

  169. jméno……v souvislosti s tím co si píšeme v tvém novém článku „to jsem si naběhla!“
    mé jméno je Barbora – cizinka, kdysi jsem své jméno dost intenzivně prožívala a identifikovala se s jeho latinským původním významem……dnes to vnímám tak, že mi to zbytečně zkomplikovalo život (já jsem si ho tím svým přesvědčením komplikovala) odráželo se to v mém vnímání, myšlení….

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.