Vítr má náladu jako já

A KONEČNĚ MÁM VYPRÁNO…

Ráno si beru z triček jedno, které je čisté, bez ohledu na barvu. A triček ubývá. Nějak totiž nemám čas na praní a po desáté večer nechci pouštět pračku, aby to nerušilo. Přes koupelny je slyšet v domě všechno odshora až dolu – nejhorší to bylo, když se táta po mrtvici bál, že v koupelně i přes doprovod dvou lidí uklouzne a upadne, proto se nechtěl sprchovat a v panice řval svým sytým barytonem na celej barák „Pomóc, policie, pomoooooc, vrazi!“

Naštěstí předvčírem nastal ten den, kdy jsem přišla domů už v devět a stihla vyprat. A pověsit prádlo. Uvnitř. Byly doby, kdy jsem v jiných svých domovech věšela prádlo i venku. A někdy si s ním pohrál vítr. Jednou mi z balkonu sebral kostkovanou flanelku. Ta byla původně tátova a dal mi ji na čundry, vítr ji převzal a mrštil s ní na střechu, kam se pro ni nedalo jít. Dneska ráno zase přišel. Vítr. Nic mi nevzal, spíš mi dal. Radost. Než jsem vyšla z domu, pustila jsem si rádio a tam to bylo; zase nějaká opatření, zase roušky v kanceláři? Ňáký hovno. S platností od pondělí prý i v kanceláři, když tam nebudu sama, mám mít roušku. Nebo rozestup metr a půl. OK, všechno bude od té chvíle pro mě metr a půl. Když existuje dvojí metr, tak pro mě bude existovat metr a půl. Hned jsem si všimla, jak zmínka o rouškách ve mně vyvolala hodně rychle hodně značnou agresi. Dokonce ze mě vyloudila i představy, tragické scénáře. V nich jsem vystupovala jako hrdina, což je moje noční můra odmalička – strach, že zemřu jako hrdina, protože se za něco příliš troufale zasadím a obětuju. Čili jako dement. Vynořila se mi nechtěná fantazie, jak přijdu na poradu a šéfová řekne, že ne od pondělí, ale už odteď ať si ty posraný roušky zase na poradě nandáme (na chodbách je mít musíme už rok a čtvrt v kuse), a já jako obvykle budu dávat najevo, že jsem proti a dělám to nerada a jsem ochotna jen kvůli týmu možná na hodinu, spíš míň, a když mluvím, tak si to sundavám, nehodlám se zadejchávat pod čínským hadrem. To by byla ještě realita. Ve fantazii se ale šéfka ke mně velmi přiblížila a snad mi chtěla i sáhnout na obličej a upravit roušku, což jednou nečekaně skutečně udělala. A to já se leknu a ruka mi může vyletět… Ve fantazii jsem se po šéfce automaticky ohnala a strčila do ní nebo jí jednu vyťala. To sice zatím realita není, ale v dětství a zamlada se mi to stalo už víckrát. Takže když mám dost, mohlo by to zase hrozit. A mám na to chuť. Když ráno v rádiu někdo, jehož autoritu vůbec neuznávám, říká, že v kanceláři, ve které zrovna nejsem sama, mám mít od pondělí roušku, tak mám chuť ho praštit pěstí do hrudníku, zařvat na něj, že je čurák, naprat ho proti zdi nebo do něj chvíli bušit. A do rytmu skandovat „ty hajzle jeden.“ To si krásně uvědomuju, že takovou chuť mám. Chuť ovšem není totéž co chování – nikdy to neudělám, nejsem magor. Žádnému konkrétnímu člověku bych to nikdy neudělala, je to jen výraz ventilace, kudy by to šlo ven, kdybych byla prvoplánové zvíře. Jó, to by byly časy. Jenže jsem člověk, takže musím víc rozlišovat. Co je podnět, kam jde impuls a kam jinam jde moje chování a moje uvažování. Podle mě je to furt lepší než ten impuls zazdít, dělat, že mě nic nesere, usmívat se na poradě a navíc pod respirátorem.

Vyšla jsem v tom nasraném ránu z domu a tam to žilo! Byl vítr! Silnej vítr. Mám ráda vítr. Když zrovna nesněží. Je to pohyb, je to temperament, není to stagnace, není to poslušné sklapnutí krovek. Je to život. Je to životní síla. Je to zdravá agrese. A přitom bez vzteku, bez nadávání. Vítr je vítr, je adekvátní. A ten mi udělal radost.

Zítra si vezmu nevímjaké tričko a v pondělí nevímjak odmítnu mít roušky jinde než na chodbě, rozhodně nikomu nedám do držky, i kdybych měla chuť. Oni mají ostatní už taky toho dost, navíc na podzim nebývám asi jediná, kdo se blíží svému stropu a přetížení. Mám náladu jako vítr, mám ještě sílu, ještě chci dělat vlastní rozhodnutí, ještě rozhoduju pokaždé, mnohokrát denně, jestli si respirátor teď (kdy je to nakázáno) vezmu nebo nevezmu a proč. Většinou nevezmu.

A co je pro mě nové teď během psaní – jak jsem v úvodu psala o těch hrozných, zoufalých chvílích, kdy můj táta, můj vlastní táta, můj táta, co pro mě vyráběl celá města, vyřezával koňské dostihy, byty pro panenky, uniformy, indiánské šaty, luk, futrál na cello, prostě cokoliv, tak tenhle táta byl po mrtvici tak znejištěnej, měl dost, byl v takový úzkosti, že šel do takový hrozný agrese, až volal „Pomoc, vrazi,“ když se měl s dopomocí umejt, bylo to hrozný – tak mi došlo, že já v takový agresi můžu bejt taky, jen to fikne. Ani nemusím bejt na půl těla ochrnutá, celá změněná, v kompletně jiný životní situaci, jako byl on. Stačí, když někdo atakuje moje rozhodování, právo na moje rozhodování o mně. A budu ještě hustší, nadávám hůř než táta. A taky používám pěsti. Můžu být taky hrozná a ať si to vyloží každý, jak chce. Mám právo a možnost být hrozná a agresivní a živá a řádit jako vítr.

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

33 komentářů u „Vítr má náladu jako já

  1. Co naplat, musíš odhlučnit koupelnu… dokud je čas!

    Čekal jsem, kdy ti vítr vrátí ze střechy tu flanelku, ale rozuzlení bylo jinak. Napadlo mě během čtení, jak asi bys reagovala na člověka, který by se kolem prošel v té košili :-)

  2. Když jsem se dočetla, že mám trávit dny ve škole před katedrou zase s hadrem, vyvolalo to ve mně stejnou agresi. A drží mě druhý den. Řekla jsem dnes na poradě, že to neudělám, že je to porušení školského zákona. Vzhledem k tomu,že to ještě nepřišlo oficiálně, přešlo se to… Ale už nebudu. Už fakt nebudu držet hubu. Každý člověk má svoje hranice.. a větru jsem včera záviděla…tu možnost rozletět se svobodně… kamkoliv… Ivča

  3. Vcera jsem byla s kamaradkou, ktera rousky a respose nenosi. Proste bez nich chodi do obchodu nebo do vlaku, s tim, ze mame kazdy svou potrebu kysliku a nechce se o nej ochuzovat, kdyz to neni bezpodminecne nutne. Jeste ji nikdo odnikud nevyrazil! Takze za me se da svobodne povlavat i bez agresivity. A ten vitr byl skvelej. Cclhodila jsem po meste a nechala se fackovat listim a bordelem a pripadala jsem si jako Marry Poppins s kobercovou brasnou.

  4. To je moc pěkně napsáno, i o tý agresi jak bublá spolu s bezmocí.
    Co se týče roušek, mám v každé kapse jednu, co kdybych šla do obchodu. Ale všude kam přijdu ji mají jen tak ledabyle natženou většinou pod nosem nebo i pod bradou takže to moc neřeším. Když je předepsaná rouška a vidím že ji někdo má, natahnu si ji taky ale ledabyle takže to moc neřeším.
    Včera v kostele jsem si sedla tak aby na mě nikdo nefuněl, ale nakonec přišla dvojice a furt smrkala a hekala a kýchala mi za krk, úplně jsem cítila jak mi ofrkávají zátylek. Když bylo pozdravení pokoje, tentokrát bez podání rukou, tak jsem se otočila a seděla tam máma s velkým synem puberťákem. Oba bez roušky a pčikali, chrchlali a smrkali a hekali. A když šli k přijímání tak si nasadili roušku Takže tak, prostě se to moc neřeší Tak snad se přes záda nenakazím.

  5. Když děláš to ďivadlo, tak pozor na vichr z hor 😉

  6. vichr z hor:- ))
    Zrovna si to tu čtu a říkám si: Jééééje, co jsem to zase psala…
    A přemýšlím, co napsat jiného nebo s jakou fotkou,ale nechci dávat stejnou fotku na facebook jako sem, aby se to nedetekovalo, a našla jsem v telefonu jen fotku hřbitova ve Voticích, kocoura, jak si hraje s výstelkou nové boty, sebe v odrazu tramvajové zastávky, podprsenku na chodníku, list a tak.

  7. Jirko*
    odhlučnit koupelnu, to by byl počin!

    Ivo,
    týýjo! Mail od ředitele přišel pěkný a vyložila jsem si ho, že si můžu dělat s rouškama, co chci. Mail od šéfky týmu přišel až dnes dopoledne a ta chce respirátory na poradě. naštěstí porada je ve čtvrtek a to je svátek. A na tu příští si to teda nevezmu. Nebudu, nevezmu, metr a půl a hotovo a stejně to považuju za protiprávní nařízení.

    Psice,
    ajoo, Mary Poppins! Já taky jezdím dopravními prostředky skoro pořád bez roušky a nic se nestalo. Jednou na mě vlít policajt, tak jsem se probudila z dřímoty, nasadila jsem si to a zas spala dál. Jinak nic. A v nočních tramvajích je to nejlepší, tam to nemá skoro nikdo. Kdežto přes den jasem skoro vždycky sama nebo jsme jen dva v celém vagónu.

  8. ratko,
    no tak v Praze to vesměs lidi mají, někdy i kdyby nemuseli, už před příjezdem tramvaje na zastávku a tak.
    Ti dva v tom kostele si to radši nasadit měli, žejo.
    My to v kostele nikdy neměli za celou dobu a mít nebudem. A zpívat se zakázat nedá. Pozdravení pokoje zachováno – podání ruky každej s každým. Kdo chce, dá si pak dezinfekci.

  9. No já si respirátor nasazuju v MHD i v obchodech. Když jdu po ulici, tak si ho nenasazuju.
    Beru to tak, že to je minimum co můžu udělat.
    Trochu jako v Japonsku, kde to prý není nařízené, ale lidi roušky stejně nosí. Oni je nosí i když jsou jenom nachlazení….

  10. bo,
    jo, tam je to víc zvykem. Ať si každej nosí co chce kde chce právě podle toho, jak se rozhodl; to mi připadá fajn. Každej má jiný svědomí a zohledňuje jiný věci oproti těm zbylým, tak co. Mně připadá, že nějaká rouška nic nezmění – očkovaná jsem půl roku, tak snad nikomu nezaškodí, když kus vedle něj dejchnu :- )

  11. Snad se zvýší proočkovanost, pak budou roušky zbytečné
    Teď je to o něco mála víc než 1/2 populace, což je málo…

  12. Ti prskající a chrchlající lidé v kostele vůbec neměli být, to už je jedno, kde tu roušku mají, nebo nemají. A naopak „zdraví“ mají mít víc volnosti v přijatelných mantinelech, mezi kterými nezblbnou tak, že se nakonec dodržují rozumná pravidla jen naoko.

  13. To mě taky zarazilo, že ta křes’tanská láska k bližnímu se neodráží do křesťanské ohleduplnosti neubližovat bližním chorobou svou. :-)

  14. k posledním komentářům. Taky mě to zarazilo, protože v kostele je spousta lavic a míst kolem zdi, kde se můžou zastrčit. Taky se odsud ozývalo furt nějaké hekání a smrkání a kašlání. Tedy ti za mnou byli jen jedni z mnoha. Akorát asi nechtěli chytnout bacily jiné. Tam je problém v tom, že jak začala děcka chodit do školy tak furt tahají domů sople. Trvá to prakticky bez přestávky, takže nakazí rodiče a ti to zase nosí dál.

  15. Jasně, princip přenosu v rodinách chápu, u nás na firmě to prošlo taky a mě i položilo do postele skoro na 3 týdny (nebyla jsem jediná), protože to dotáhli synové současné majitelky ze školy a možná i ona sama coby učitelka. Chápu, že tady to vzniklo jako snmaha udržet chod firmy a i jinde lidi do práce prostě musejí.

    Nicméně otázka:
    Ale to fakt musejí lízt do kostela?

  16. Pokud se jim nechce jít ke zpovědi další týden, pak asi ano. Pokud není dispens od biskupa

  17. Takže protože se jim chce ke zpovědi teď a ne až další týden, neberou na nikoho ohled a jdou do kostela místo víry šířit nákazu?

    Divná víra, fakt mi to s tou láskou k bližnímu nejde dohromady.

    Když zhřešili, tak by tu svou vinu přece měli být v rámci trestu schopni unést o týden či dva dýl (a dobře jim tak, ať zpytujou svědomí, ne že si hned v kostele za pár motliteb a obolos do hrnku na opravu kostela tu černotu na duši odloží a mají vyhráno) bez toho, že si na to nabalí vinu ještě za někoho dalšího, komu předají nemoc.

    Ne, prostě mi to nejde do logiky ani omylem.

  18. Já nevím, nevidím jim do hlavy. Ale chrchlajících tam bylo celkem dost. nevím proč tam šli :-))

  19. Až potkám sousedku seshora, zeptám se jí, jestli chodí členové její široké rodiny do kostela, když kašlou. Mám totiž pocit, že jsme dokonce jednu neděli vedli takovej dialog s ní či jedním jejím synem, že do kostela tenhle týden ne, protože tam nechce kýchat na ostatní.

    Možná je to lokální specifikum, jak to kde lidi berou.

  20. Jo, šíří viry místo víry :- )))

    Ať si každej chodí do kostela, kdy chce a kolikrát chce za život, za rok nebo za týden, podle mě. Ale někteří skalní katolíci, co jsou v tom vychovaní úplně rigidně, mají asi dojem, že jednou za týden když nepřijdou, tak mají průser . To nechápu. Jednou na jednom skvělém nepovinném semináři Bibliodrama na té katolické fakultě mě trochu vysíralo, že jedna holka vznesla při obědě dotaz, co má dělat, když v neděli nemůže do kostela, jestli platí, když tam jde jiný den v týdnu nebo co, úplnej nonsens. – Mimochodem kupodivu mě vysíralo i to, že před obědem při jeho přípravě během krájení chleba k polívce jiná holka, velmi sympatická, zpívala nějakou píseň o tom krájení chleba, to mě nějak iritovalo, jak tam pěla a někteří to znali a mohli se přidat. I kdybych to znala, asi bych se nepřidala. Bylo pro mě i tohle už moc tlačivý a vlastně vydělující se – protože co má co zpívat nějakou píseň, pokud o tom není dohoda a pokud nerozdala všem texty nebo noty; to ať si trhne.
    Potřebuju mít trochu svobodnější a uvolněnější farní společenství, pokud vůbec ňáký – který je víc přijímající a ne že se zabejvá hovadinama typu, jestli platí, že někdo místo v neděli jde do kostela ve středu : ) nebo jestli je rozvedenej, takovej nebo makovej. Jakmile se tím nějaká církev zabejvá, připadá mi úplně proti smyslu celýho křesťanství. Ať je to nějaká rigidní frakce katolíků, nebo na druhým pólu přísní kalvíni se svojí kontrolou všeho, obojí je podle mýho mimo.

  21. Jirko* :-)))
    A LIško – jo. Taky mi to přijde tak. Že zblblost ani vlezdoprdelkovitost není boží přání.

    Jdu spát. Teda podruhé spát. Poprvní jsem si dala prát prádlo a vlezla do postele sledovat Souboj na talíři (ti tři jsou prostě milováníhodní bližní) – a probudila se u Kriminálky Miami. Tak jsem pověsila vypraný prádlo a jdu spát znova, už bez televize.
    A takhle to mám poslední dobou furt.
    Dobrou noc všickni.

  22. Viěd, a jako zastara – už zas do tebe ryjem. :-))
    Taky dobré ráno. :-)

  23. jojo:-)) Tentokrát mám z toho radost . Evokuje mi to mládí :-)))

  24. Příští týden jdu k ortopedovi ať se mi podívá na nohy. Nemůžu pořádně chodit, bolí mě každé došlápnutí a to furt chodím, takže furt to bolí. A v noci když vstnu a jdu na WC tak se opírám o zeď. No stará bába :-) už to začíná.

  25. Bolí tě to kde? Mě takhle jeden čas brala dole na patě na chdoidle patní ostruha (ta směrem dolů), zkoušela jsem kdoco a nic nepomohlo, až jsem ji rozmlátila paličkou na maso a dobrý.

  26. myslím že jsme to už řešily, i tu paličku . Uvidím co mi řekne ortoped. Trápí mě to tak tři roky a je to furt horší. Taky mě luplo v kolenu, ale to přešlo než jsem dostala termín. tedy luplo mi v kolenu v září a termín jsem dostala až v listopadu :-) takže je vidět že to moc neřeším. Furt chodím a to je důležité.
    Když mě před dvěma lety chytlo koleno po rytí zahrady, to mě k ortopedovi donesli, vytáhl mi vodu, narval tam injekci a opět jsem běhala jak kamzík.

  27. Jo asi už řešily. Tak to ber jako hlášení, že od té doby ještě furt paličková metoda dobrá. :-)

  28. Dneska je tak zataženo, že se jen tak vleču a cestou do práce jsem pospávala. Tak snad se to vylepší. Právě jsem si uvařila žaludeční čaj.
    Jó, choroby, to je to pravý téma do sychravého počasí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.