Za rohem

S FOTKAMA…

12-02-n1

12-02-n2

12-02-n3

12-02-n4

Šla jsem tři krátké bloky jednou ulicí a fotila struktury pod nohama a na domech. A vybrala jich jen malou část:

12-02-z11moz

12-02-z09moz

12-02-z10moz

Jen tři bloky a tolik vzorků mozaikové dlažby! Ta třetí je klasická pro dobu mého dětství v téhle čtvrti – úzkém pruhu Vinohrad mezi svahem Žižkova na severní a Vršovic na jižní straně. A jsou tu i jednobarevné, světlé dlážděné chodníky a tenhle s méně obvyklým vzorem:

12-02-z04

Potom skrumáže u přechodů pro chodce:

12-02-z05

A vějířovitá klasika mířící do průjezdu:

12-02-z07

Mozaiky jsou tu i na domech, ale moc jich není:

12-02-d02

12-02-d01

A když už jsme u skla, původní okenní tabulky na budově, kde se dělají kulisy pro Národní divadlo, jsou moc krásné:

12-02-d015

A stěna:

12-02-d012

Dřevo se v rozmezí těch tří domovních bloků také našlo nejedno:

12-02-d010

12-02-d011

Potom tu máme plech:

12-02-d05

12-02-d03

A nápisy. Jeden namáhavě rozluštitelný:

12-02-d08

Druhý připomínající heydrichiádu. Pod fotkou vlevo je napsáno, že je to Liběna Fafková, s níž se údajně J. Gabčík zasnoubil. A tím se obloukem vracíme – nečekaně – na začátek: Čím míň se toho stane, tím větším písmem je to na plakátě. Tady je písmo pod fotkou docela malé.

12-02-d09

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Comics, Zákoutí a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

32 komentářů u „Za rohem

  1. to je hrozně smutné… celou rodinu popravili, rodiče i jejich děti… hrozná představa, hrozná událost.

  2. 1
    no a tím horší, že takových rodin byly tisíce, desetitisíce, možná statisíce, za 2. světovou válku.

  3. … i když ono je to stejně hrozné, ať je to jedna rodina nebo tisíc. Ale když jich je víc, to zlo je hrůznější, odpornější. Hnusná představa na druhé straně té spousty spořádaných občanů, kteří se snadno přidají ke zlu.

  4. Ratko, takových rodin přece bylo…
    Ne že bych to zlehčovala, ale trošku mě udivuje to upřímné zděšení tvoje, vždyť takové desky jsou po celé republice a jsou tam rodiny i tří-čtyřgenerační vyhlazené do jednoho…
    Nebo nevím, asi z profese na to koukám jinak, takových desek už jsem psala nebo obnovovala… celých pomníků, památníků… a ne že by mi přitom nebylo těžko, kolikrát to byli lidi, co na rozdíl od těchhle, kde rodiče šli do vědomého rizika, neudělali vůbec nic jiného, než že měli v příbuzenstvu někde vzadu jednoho Žida a třeba to ani nevěděli, dokud nepřišel Hitler…

    Liško, trošku stran velikostí srovnáváš nesrovnatelné, mramorová destička s černým písmem má kapku jinou čitelnost než stejnobarevná plastika na fasádě (zajímalo by mě, co je pod tím šprycem, jestli otisk v betonu…), ta plastika je podstatně decentnější a méně řvavá, ale kdyby byla tak velká jako ten mramor, nepřečtla bys na ní vůbec nic, ani kdyby to bylo Braillovým písmem.

    Ale ty dlažby jsou parádní. Lahoda pro oko. Akorát ta klasika do průjezdu mi dělá pupínky z představy, jak mizerně se tady u nás podobná klasika všelijak propadlá odhrnuje od sněhu. Co dva kroky, to rána do žaludku o hrablo.
    Ale v Praze odhrnujou technický služby, tak o nic nejde. :-)

  5. U nás máme na chodnících před domy ,kde žili Zide, takové mosazne kostky s vyrytymi jmeny,datem umrti a koncentrakem kam byli zavleceni.Taky cele rodiny. A je to zajimavej projekt,nebo jak to nazvat.Sice se po těch jmenech šlape,ale zase si toho všimne víc lidi,tabulky na domech většinou nikdo nečte.

  6. 6
    Přesně. Nápisy na pomnících a tabulky na domech čtou jen někteří lidi, kterých je ale málo. Turisti, a to ještě jen někteří, většinou starší lidi.

  7. 8
    aspoňže ten poledník máme v chodníku na Staroměstským rynku a těch 27 českých pánů popravených.
    Pak jsem viděla v chodníku z dlažebních kostek už jen erb Prahy 6 a jména hotelů…

  8. vím, že to byly tisíce, státisíce lidí… ale v anonymitě se ztrácí konkrétní vztah. Ten vzniká setkáním a ty jsi se setkala s konkrétním případem a vyfotila ho. Je hrozné co se děje, lidé umírají hladem, války, etc… ale pak se potkáš s jediným konkrétním a vidíš to přímo. to jsem chtěěla vyjádřit. tu konkrétnost. v tomto domě žil ten a ten, a všichni byli popraveni. tak jako tisíce jiných… jména lze dohledat. ale tento dům je svědkem zrovna těchto 4 co tady bydleli. tedy jen se snažím vyjádřit proč to mnou tak pohnulo, protože se to přímo dotklo přítomnosti v mojí mysli.

  9. 13. většinou se mě dotýká každý podobný případ, když se tomu chci vyhnout… udělám opatření. (nedívám se, nečtu, zabedním uši)

  10. 1 Saule
    á už to vidím!

    ratko 13, 14
    jo. Taková opatření zabedňovací musíme dělat, abychom celej život neproslzeli vleže na chodníku…

  11. Mám zato, že i v Praze je podobný „projekt“.

  12. aha… píšu jednu větu tak dlouho, že entruju s křížkem po funuse…

  13. 16
    Hele, a já myslím, že jsem nějakej takovej v Praze i zahlídla!
    Akorát holt patřím, k těm, co si řeknou – tam je asi zas nějakej mrtvej nebo slavnej… a dál to nečtou. Zvlášť v Praze, kde jsou na výletě v nadšení lonťáka z ruchu velkoměsta…

  14. 16
    Petro
    aha.
    Dost pravděpodobně jsem ten článek i kdysi četla.
    Z toho vyplývá, že ty kovový nápisy jsou moc malý. Málo vidět. Na to, jak vidět jsou reklamy na kraviny na zastávkách!!

  15. 22 jsou malý,ale je tam ten efekt údivu,jako „co to je za divnou kostku v tom chodniku“ a každej už si pak da i tu práci s přečtením.

  16. Super!
    tolik krásy, za rohem :-)
    jen ji vnímat.! vidět. a jasně, že se to vždy nedaří, když je člověk kolikrát zatížený svými myšlenkami a starostmi a jen prostě roboticky jde a nebo dokonce spěchá.

  17. 24 barčo
    Právě! A vzhledem k tomu, že ta cesta tři bloky pro pivo byla jediná činnost, co jse za celou neděli vyvinula, hodila se k průzkumu.

    Ještě jsem neřekla, že po příchodu do prodejny mi došlo, že nemám s sebou peníze, a musela jsem se pro ně vrátit. Aspoň jsem na to focení měla dvě cesty po jedné straně a dvě po druhé.

  18. 24. tak jsi to měla dvakrát. Mám podobný problém, nakupuji pro všechny (pro švagrovou i maminku) a taky jim to rozvážím. Píšu si to po papírkách. Nakonec zapomenu koupit pro nás. Nemám vajíčka ani chleba. Chleba jsem nakonec upekla :-)) z tři roky prošlé mouky.

  19. 27. nooo nakonec kousek toho chleba zbyl :-) nechám ho pro slepice.

  20. Nebojte, zase se tu objevím – teď jsem tu 14.-15.2. dva dny měla příbuzné a to bylo bezva, do toho nestíhám digitalizovat svoje nakreslené záznamy, čtvrtek (to bylo 16.2.) mívám pracovně plnej dopol i odpol, v pátek přijede kamarádka, v sobotu pojedu tam nebo spíš k jiné kamarádce,… a teď celej čtvrteční večer jsem se snažila uspokojivě překreslit jen jeden fór… a ještě váhám, jestli digitalizovat nafocením teď hned v blbým světle, anebo radši dopoledne to nafotit v lepším světle a zkusit to i scannerem. – takže až zítra, jojo.

  21. 29)
    Jaká troufalost! Zanedbávat virtuální život pod tíhou toho reálného – zvážím arbitráž, máme taky nějaká práva a nároky přeci!

  22. 29
    Jéééžkovy zraky, prej jsem to nemusela překreslovat, jen poslat starou upatlanou verzi z miniaturního notýsku. To mě vůbec nenapadlo, že by někomu mohlo stačit!! Že by to někdo chtěl vůbec vidět.

    To mi úplně nabouralo věc, co jsem měla za samozřejmou: že když kreslím něco, co patří k sobě, tak je to všechno ve stejným stylu, formátu, materiálu. Jééžkovy zraky, já neumím dělat něco nejednotně, to je divný, žejo!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.