TĚLO JE ZÁKLAD…

Leh. Toto pro mne aktuální moudro jsem vyfotila v tramvaji.
Teď se pohybuji na bazální tělesné úrovni. Na jiné věci nemám kdy. Nemám kapacitu. Není jejich čas. Nějaká psychoterapie, to vůbec; ani jako klient ani jako poskytovatel. To je v tuhle chvíli zátěž. Mé dny poslední dva týdny ještě víc než poslední tři měsíce spočívaly ve sledování, kdy už si můžu vzít které analgetikum a které si vyberu, než jdu ven, a podle toho se pak odvíjelo načasování a skladba analgetik v dalších dvanácti hodinách a rozvrstvení hodin trávených v teplé sprše, abych překlepala bolest v době, kdy analgetika nefungují. Kdy si co beru, zapisuju do diáře.
Ty poslední dva týdny už probíhá ozařování. A ještě asi měsíc bude; každý všední den. Cílem je vyléčení. Bylo to zaškrtnuto jako možnost na jednom z informačních souhlasů; cílem totiž může být v některých případech oddálení recidivy apod. U mě je bohudík cílem vyléčení nádoru děložního hrdla. Laboratorní průzkum 19 uzlin, které mi operativně odstranili z břicha, potvrdil, že na žádné není metastáze. Hlavní léčebnou metodou je ozařování pánevní oblasti zvnějšku. Houpou se mi po něm útroby. Někdy brzo po něm, někdy až večer. Taková trochu nevolnost, přičemž potřebuju nezhubnout a jíst. A jíst mi jde jen ve chvíli, kdy nemám nevolnost a kdy mě nebolí ten nerv v třísle. Doplňky stravy (kozí kolostrum, reishi, fytoenzym, železo, ostropestřec, norské rybí omega3 mastné kyseliny Zinzino a se začátkem ozařování taky Coriolus) se do sebe snažím rvát dál, ale po měsíci jejich pravidelné konzumace už jak je vidím, zvedá se mi žaludek. Jak je dám do pusy, zase se zvedá, četnost zvedání se zvyšuje. Takže někdy se nenutím a vynechám několik přípravků. Už žádný den se nestává, že je beru všechny, na to nemám žaludek. Tak. To bychom měli horní část trávení. No a teď to sraní.
Jak říkám, nemám jiná témata než bazální tělesná. První týden ozařování se mi kadění zastavilo. Nahlásila jsem to lékařce. Mám si vzít laktulózu, jo, tu mám doma už z doby před operací. Ještě jsem ji ani nezačala pořádně užívat – a šup, zácpa se změnila v průjem. Ten je uváděn jako častý vedlejší účinek ozařování pánevní oblasti. A já si z té informace nic nedělala, průjem, říkala jsem si, kdyby jen průjem, tak to je krása. Bála jsem se a bojím spíš vedlejších účinků na močové ústrojí. Průjem vypadá jako brnkačka. Nojo, ono se řekne průjem, ale takováhle ždímačka, ta má míru nepříjemnosti a utrpení podle mě stejnou jako ta bolest břicha nebo nervu. Zatím to nastalo třikrát a vždycky to trvalo přes dvě hodiny, většinou v noci, silné vypuzovací stahy, jaké jsem netušila, že při kadění existují, prostě ždímačka kaše a vody. Docela to bolí a zároveň je to i druh nevolnosti. Vyždímání, vyčerpání. Dlouhé sezení na záchodě. Pak se umýt ve vaně, jít si lehnout – a než dojdu k posteli, musím zas běžet na záchod. Když se to párkrát zopakovalo, někdy jsem se přesunula rovnou do vany. Naposledy v neděli v noci.
V pondělí ráno si říkám, co to mám na zádech nad zadkem, v místech, kde se záda stávají zadkem, protože tam vzniká to roztomilé charakteristické rozdvojení. Nějaká odřenina? Nebo tam mám snad nalepený průjem? To asi ne, když jsem se tolikrát sprchovala. Požádala jsem tedy matku, aby mi řekla, co to, je, protože si tam nevidím. Řekla Proleženina.
Toho jsem se dočkala. To mi ještě scházelo. Z toho válení se na záchodě a ve vaně. A v posteli. Dávám si na to Sudokrém. Snad se to rychle zahojí. Dělá mi to potíže sedět i ležet, musím se naštelovat do nějaké polohy, většinou trochu na bok. Moje reakce na slovo Proleženina byla podobná jako na ostatní postupné strašidelné informace kolem diagnózy a postupů léčby: Napřed mě to trochu srazí dolů, po chvíli (tohle bylo po chvíli, u některých jiných zvěstí to byl třeba jeden celý večer poměrně zoufalý, ze kterého jsem se dostala zatelefonováním jednomu dvěma přátelům) k tomu přistoupím klidně a z hlediska konání – prostě si to žádá to a to udělat a já si to nějak zařídím a naplánuju, aby to šlo. Stane se to další jednou součástí mého starání se o léčbu a přidružené nepříjemnosti.
Ještě zbývá říct, jak je to teď s bolestí. Byla jsem zas v Centru bolesti 1.7., po dvou krutých týdnech od chvíle, kdy jsem se tam objednala. Krutých proto, že i ta analgetika, co nějak fungují, postupně snižují časový interval, po který fungují. Bolest jela tři měsíce čtyřiadvacet hodin denně a platil na ni jen Diclofenac čípek, který mi naštěstí dovolili brát po 12 hodinách, zbytek času jsem flikovala z různých analgetik, co mi moc nefungovala, včetně opiátu. Diclofenac mi totiž teď funguje na cca 7 hodin. Na hulení trávy (co má málo THC a víc CBD) došlo jen jednou a zdálo se, že nějaký účinek to má, bolest zůstala po hulení jen mírná, negradovala. Tak to mám v záloze. Jako novou metodu mám teplou sprchu do bolestivých míst, takže jsem trávila v těch posledních týdnech ve sprše nejmíň 3 hodiny denně. Spala jsem po kouskách, bolest mě vždycky zas rychle vzbudila. Blbý. Algifen mi funguje, jak říkám, čím dál míň. Někdy vůbec, takže jsem musela zvýšit dávku. Když si ho vezmu 55 kapek (tj. o jednu kapku víc, než je povolená nejvyšší jednorázová dávka), tak bolest ustoupí. Na ty dvě hodiny asi. A smí se to brát až zas po šesti hodinách. Beru to maximálně dvakrát denně, takže nepřekročím celodenní povolenou dávku, která je 108-216 kapek. Prej pro obézní lidi. Za pár dní budu muset počet kapek opět zvýšit, vsadím se.

V Centru bolesti jsem potvrdila, že teď bolí nerv. Od operace v půlce května. A že nevím, jestli to vzniklo při té operaci. Lékařka řekla, že reoperaci by mi vůbec nedoporučovala. Ale už dál nedopověděla, jestli to teda mám na doživotí nebo co. Dala mi místo opiátu jiný lék, který se dává na nervy, na neuropatii, jmenuje se Pregabalin. Opiát mi nechala na jednorázové nepravidelné použití. Jak jsem to už měla předtím. Poreferovala jsem, že to nějak funguje tak na hodinu dvě. A k mému překvapení řekla ona překvapeně, že to má normálně fungovat nejmíň 6 hodin! No to by bylo bájo. Takže si můžu vzít dvojnásobnou dávku. To jsem párkrát potom zkusila, výsledek byl stejný jako s tou menší dávkou: na dvě hodiny částečně se bolest zmírní. Takže prd. Ale ten Pregabalin asi nějak pracuje, protože od té doby, co ho beru – jsou to zatím jen 3 dny – se vyskytují chvíle, kdy už nejsem pod analgetiky a přitom bolest neřve o slovo. Což je dobré, protože se zkrátila doba, kterou musím analgetiky pokrýt, to jde líp. To je dobrá zpráva. Ptala jsem se, jestli si mám vyžádat žádanku k neurologovi. Prý ne, protože ten by mi leda dal asi stejný lék a nic víc. Tak uvidím, jak to bude s nervem pokračovat. Vypadá to, že západní medicína ze sebe vydala maximum, ani neřekla a neprošetřila, z čeho ta bolest je, jestli se při operaci něco skříplo, anebo ta děloha od té doby tlačí na nerv a ne už na střeva nevímproč. Ani na bolest mi medikace moc nefunguje. Kdybych si aktivně nevyžádala žádanku do centra bolesti (o jehož existenci většina lidí neví, jak pozoruju), tak by mi dali jen Algifen, co nefunguje. Nechali by mě tak. Trpět. Protože ten můj záchrannej Diclofenac, který jsem neznala, mi doporučila zdravotní sestra. Ne žádnej z doktorů. Je čas na jiné metody.
Šla jsem k pánovi, co drží ruku na bolestivém místě. Chodí k němu někdy kamarádka Losos a vždycky jí to prý pomohlo, někdy jednorázově, někdy musela opakovaně, zklidnilo jí to žlučník a tak. Prý něco mezi nebem a zemí. A Losos, to je rázná zemitá žena, energická, s ničím se nemaže, je ateistka, pravicová, pracovitá, je praktická narozdíl ode mě. Tak jsem k tomu pánovi šla hned v pondělí 4.7. S tím, že on nezaručuje, že to pomůže. Mám mu dát za dva dny vědět, jak je. Ten Pregabalin jsem začala brát den dva předtím, takže se nedá poznat, jestli efekt padá na vrub tohoto léku, anebo pána mezi nebem a zemí. Ŕíkal, že to cítí hodně v tom třísle, potom ještě držel ruku z druhé strany, na bedrech uprostřed, na těch „esíčkách,“ co nevím, co jsou zač, prý je to nervové centrum, říkal, z něj cítil nějaké impulsy každé dvě vteřiny. A to docela sedí, protože když už mě začne bolet pak celá ta bederní oblast, i uprostřed, tak se to přenáší do krční páteře a melu se a křupu krkem každé dvě vteřiny. A znovu. A znovu. Magořina.
Z toho se dalo nějak vydedukovat, že buď
1) během operace v tříslech nebo kolem kyčle něco pohnuli, co dráždí nerv v třísle a ten bolí.
2) od operace nevímproč děloha přestala tlačit bolestivě na střeva dopředu a do stran, ale začala tlačit dozadu směrem k tomu bedernímu nervovému centru, tlačí na nerv, který potom pokračuje ke kyčli, do třísla a do předního stehna ke koleni a tam to bolí, ačkoli drážděn je ten nerv už výš.
Tohle jsme si večer s matkou řekly. A pak začala téct lednička.
.
SOUVISEJÍCÍ:
Pád a další ženské komplikace
Tento způsob hubnutí…
Šťastná to žena, jež hadice nemá!
Kdo jsem bez prášku? Život vlkodlaka.
Chvíli se cítit normálně!
.
Ahoj Liško, to je mazec. Promiň, ale řeknu to poselsku. Když se to sere, nezůstane při jednom. Ten konec s ledničkou to je jak z hororu. Celý text včetně té poslední věty, která ho jen tak lehce nenápadně ale úderně završuje, čtu s mírou teplotou, kterou okamžitě reaguju, jak stárnu, na věci co se mnou emočně klátí, a že je furt něco. Děkuji, že můžeme s tebou prožívat věci, které mohou kdykoli potkat kohokoli z nás. I nadále neklesej na mysli, přijde mi, že to celé bereš pragmaticky a děláš co je potřeba. Teď už to bude jen lepší, jen safra mě mate, že tyhle závažné věci neřeší s tebou nějaký empatický lékař, kterému by to mělo dělat starost. Stálá bolest vysiluje tělo i ducha. Obdivuji tě, Liško, jak to dlouhodobě zvládáš. Až budeš zdravá, tak tě už nic nerozhází. ahoj!!! z.
Lisko, jste vážně dobrá, že dokážete popsat co se Vám děje, i při takové bolesti. Třeba nejvíce pomůže to vypsat a pak rychle zapomenout.
Milá Liško, mohla bych poprosit o kontakt na léčitele… Máme v rodině jeden takový případ, kdy by mezi nebem a zemí mohlo snad prospět. Z Pošumaví mává a hodně sil do dalších dnů přeje Petra
zuzi,
žejo, ta lednička to fakt dodělala, to bylo teda něco.
Hned jsem začala hledat podobné ledničky (mrazák nahoře, výška do 149 cm), to bylo včera pozdě večer. Přes noc se nic nestalo, už nic neteklo, i led se přestal na zadní straně tvořit, co se tam včera najednou začal dělat. Tak ještě počkáme, ale podle mě jakmile to začne blbnout, je na čase koupit novou.
Tahle je cca 25 let stará, ale asi byla kvalitní, Samsung calex.
Oni ti lékaři,resp. teď samé lékařky, empaticky působí. A sympaticky. Ale jak se to jeví, bude pravda, že každý lékař vidí jen to svoje, co má na starosti, ten svůj kousek.
Mrk,
žejo, já si taky myslím, že k tomu to směřuje. Že organismus sám se chová sebezáchovně a takováhle období, co jsou zvláštní a přechodná, rychle zapomene. Buď proto, že nastane další zvláštní období, na které je potřeba napřít síly, anebo (po zotavování, které si taky vyžádá nějaké síly a asi i reflexi, co se to vlastně stalo a dělo), nastane zotavení a zdraví a svým způsobem nový život, kde budou staré vztahy pozměněné tímhle obdobím, budou nové výzvy, nová témata, potřeba zase pracovat osm hodin denně a na to sebrat síly. Pak už nebude čas se vracet a nebude to mít smysl.
Jen bude asi krátký čas na tu reflexi a na promyšlení změn a na krátkodobou psychoterapii zacílenou na smysl, který by to celé včetně nemoci a jejích příčin mohlo mít. To nesmím promeškat. Protože to bude i prevence návratu takové nemoci. – A pak to doufám slastně zapomenu.
Petro,
jo tak já se zeptám toho pána, až mu budu volat, to bude asi zítra.
Já bych se nevracela, ani nepatrala po smyslu, nehrabala se v tom, tomu přece, že člověk onemocní nejde předejít. Věcne popisujete co se děje tělu a to je pud sebezáchovy. Jste dobrá!
Mrk,
snad budu dobrá i nadále. V pondělí mě čeká vnitřní ozařování a nástup do nemocnice je den předtím v neděli. Na to se netěším, to bude trochu stres.
Jo, nehrabat se v tom, je taky cesta. Ta by předpokládala právě se koncentrovat na to tělo, sledovat ho, vnímat co nejlíp, jít s ním v souladu. Je fakt, že uprostřed noci někdy už je myšlení dost vypnuto a přijdou na řadu nápady odněkud odjinud – včera v noci jsem dělala takové vytřásání nohy, co bolela, zároveň jsem do ní tlačila rukou, matně si vzpomínám. A tam není žádné proč, to je nápad nějak ve spolupráci s tělem, není to kalkul nebo založeno na teorii. /I když já za tím trochu měla teorii třesení po traumatu, jako u zvířat – otřesou se a je to a je to pryč./
To fakt už není normální s tou tříměsíční intenzivní bolestí.
Zrovna teď, když potřebuješ sílu na další věci.
Hulení, jóga, sprcha…můžou ulevit, ale nevyřeší příčinu.
“ A že nevím, jestli to vzniklo při té operaci. Lékařka řekla, že reoperaci by mi vůbec nedoporučovala. Ale už dál nedopověděla, jestli to teda mám na doživotí nebo co“
Tak ty to nevíš, ale ona by to měla vědět, nebo tě poslat tam, kde to zjistí.
Já vím, že na to asi nemáš náladu, ale možná si budeš muset i u těch doktorů dupnout.
Odnést si recept je fajn ale hlavně člověk musí vědět, co mu vlastně je a proč mu je, jak je.
Saule,
tojo. A náladu nebo sílu na to budu mít, jestli tý bolesti bude míň, jestli se ten trend tohoto týdne udrží a budu mít tedy i jiný myšlenky než na to, jak na bolest, a jiný možnosti fyzický. Jinak bych ani neměla na to jít k dalšímu doktoru nebo na další místo. Třeba fyzioterapii. Když je bolesti méně, méně času ze dne, tak na to budu mít. A ptát se. I když oni nic o ničem, co se netýká jejich zaměření, asi neřeknou.
Ale mohli by ti aspoň říct, kde by ti k tomu něco řekli. Někam tě poslat. Tohle mi přijde, že doktoři ti léčí ruku, ale protože to nejsou doktoři přes nohy, tak se jich netýká, že ti upadne noha.
Pomohlo ti to noční vytřásání nohy?
ru,
ano – to je taky bohužel náplň práce doktorů, to je systémovej dluhodobej problém.
Vytřásání pomohlo jen pro tu chvíli. Na včerejšek jsem zase dvě hodiny uvolňovala klouby, různě cvičila – ani nechápu, kde se to ve mně vzalo – a ukázalo se, že ta levá kyčel jediná nejde uvolnit. Jen nakonec na chvíli, ale hned to bylo pryč a znova v ní bylo napětí, i nadále.
Často si říkám jak se daří Lišce, zřejmě jsi v nejhorší fázi,ale věř,bude zase lépe. Uzdravování je běh na dlouhou trať,mě ozařovali prso a po druhém ozařování děs a hrůza, když jsem si uvědomila co a proč bolí. Je fakt, že někteří doktoři občas hrají bobříky mlčení a jeden by se z toho pominul. Zrovna dnes jsem zjistila, že jsem případ jeden z tisíce,který má neblahodarne učinky při užívání calcichewu. Únava,bolesti hlavy a břicha a to mám předepsané od onkologa. Drž se Liško.🍀 Marta
Lisko, vytrasanim se zabyva TRE terapie, kousek od Jiraku ji vede Jana Horsakova. A doporucila bych ti jeste neurologii v Agelu na Italsky – uzasnou a lidskou doktorku Kamencovou. Konec doporucovaciho okenka, hodne sil!
Marto,
děkuju. „Co a proč bolí“ – to já jsem si moc neuvědomila. Třeba teď je mi nevolno v žaludku a střevech, houpe se to, vydržela jsem sedět přes hodinu na židli, ale teď jsem si už musela lehnout, aby mě to břicho netlačilo tolik – a nemám tušení, co to je, proč to je, jen vím, že je to z toho ozařování pánve.
Calcichew má moje máma, tak to je asi rarita, ta reakce! Ještě že vápník se dá snad čerpat i jnak.
Psice,
ooo, ooo-kénko je doporučeníhodné. To se hodí! Jak to všechno víš, to nechápu! Kde se co cvičí a kde se co třese…
Liško, to je jednoduchý – do Karmy chodím na jógu a mají všude rozvrh a letáčky i s dalšími lekcemi, včetně té onko. A paní Třepotavá je máma spolužáka od Žmura:)
Liško, dlouho jsem tu nebyla a tady takové jobovky :( držím palce, ať léčba zabere. Je to svinstvo…