Známé ranní tváře

KOHO POTKÁVÁTE?

patnikuv_kolobeh_500

Foto třikrát větší je na Flickru.

Ráno se přiženu na autobusovou zastávku, cestou někdy potkám pána s yorkshiráčkem: Dobrý den.  Nebo pána z naší ulice, s černým psem. Nebo vyjímečně pána s Ťapinou. A na zastávce většinou vidím více než jednu povědomou tvář. Občas tam stojí pěkně upravený atletický Mr.Blowing a pokecáme, co je nového. Lípa a patník tam stojí vždycky. Staří známí.

Když vstoupím do světa autobusu, prohlídnu si, kdo dneska jede. Jednak který z řidičů a jednak jací cestující z vedlejších obcí. Vždycky mě potěší, když uvidím jednu milou paní, zajímavě oblečenou – někdy má zelenou plstěnou buřinku jako ministr kouzel Popletal, někdy má dvouletého potomka, asi ho veze do školky. Možná do lesní školky? Tuhle usměvavou, klidnou, tichou paní jsem jednou potkala v kině v centru města. A jednou na veletrhu neziskovek. Je asi o málo starší než já a mám představu, že pracuje v pomáhající profesi – jako psychoterapeutka nebo doktorka. Připadá mi totiž typově podobná některým mým kolegyním. Určitě vede bohatý kulturní život … no úplně to vidím!

Vystupuju na kulaťáku a přejdu na jinou autobusovou zastávku. A tam někdy potkám Trendspottera. To je taky dobrý. Pohovořit s pohledným mužem poránu nezaškodí. Mnohem častěji cestuji do Břevnova s jiným člověkem – před rokem (datum u obrázku je o rok popletené) jsem ho kreslila v ušance a od té doby si ho vždycky všimnu.

denik50

Poznám ho i v létě. Bez ušanky. A představte si, nedávno se mi stalo, že jsem ho potkala třikrát za den. Ráno jsme jeli stejným autobusem z Dejvic do Břevnova; to už víme. V poledne jsem zašla do nejbližší samoobsluhy koupit něco k obědu – a ten pán tam byl! A je tam skoro každý den. On tam totiž pracuje. Nevím, jak se jeho zaměstnání jmenuje, jestli prochazeč mezi regály, provozní, pán ze sámošky, nákupčí nebo manažer prodejny. A večer jsme jeli stejným autobusem zpátky na kulaťák.

Moje noční můra je potkat někoho z podkroví – sousedy ze stejného domku. Když se potkáme přímo v domě, kde přebýváme, je to milé. Ale – a jednomu z nich jsem to už i řekla – já je venku nepoznám! Je to divné, ale prostě si jejich tváře neumím s jistotou vybavit v jiném prostředí, než v domě a bez bundy a bez čepice. Někdy váhám – je to on, není to on – a někdy si jich dost možná venku ani nevšimnu. Trapné! Teď snad už jednoho rozpoznám s jistotou, už ho mám trochu nakoukaného :)

Občas přespím u rodičů a ráno jedu na Jiřáku dolů do metra a už třikrát se mi stalo, že mě na eskalátoru při své jízdě vzhůru míjel básník Holoubek. Posledně jsem ho však marně vyhlížela; asi zrovna v pátek v půl deváté nejezdí. A teď si říkám: Kdoví, jestli to byl on. Třeba mu byl jenom podobnej. Básníka Holoubka jsem viděla naposled asi před dvanácti lety na nějakém křtu knihy mého táty nebo na oslavě jednoho výtečného českého lyrického malíře, našeho rodinného známého.

Také se vám stává, že si na někoho vzpomenete po letech a šup a druhý den ho potkáte náhodou na ulici? Onehdá jsme si s kamarádkou řekly: Co asi dělá Lenka J., naše spolužačka, to vůbec nevíme… A lup, druhý den jedu metrem a u dveří tam stojí taková zachovalá paní, natočí se trochu a je to asi Lenka J. Je to možný?! Nebo to není ona? Jen se mi to zdá, že je to ona, protože jsem si na ni vzpomněla včera, anebo je to opravdu ona a já se k ní nehlásím, protože nemůžu uvěřit, že je to ona?

Když mi bylo asi deset, šli jsme někam s tátou a proti nám muž.

“Ahój,” halasně se hlásil k tátovi, “tebe jsem dlouho neviděl! A Honzu Nováka taky ne, nevíš, co dělá?”

Táta vesele odpověděl něco o Honzovi Novákovi, ještě krátce jsme na chodníku postáli, staří kamarádi prohodili pár bodrých slov, rádi, že se zase jednou vidí, a šli jsme dál.

“Kdo to byl?” zeptala jsem se, jak se tak děti ptají. Ale takovou odpověď jsem nečekala:

“Já vůbec nevím, kdo to byl! Vůbec si nemůžu vzpomenout, kdo to je, jak se jmenuje…”

Tehdy to šlo uhrát dobře. Mně se to tak dobře nevydařilo o patnáct let později, když jsme jeli ve dvou na víkend a v dopravním prostředku mě najednou pozdravila cizí holka. A já nevěděla, proč mě zdraví, kdo to je; vyhodnotila jsem to, že se patrně známe z fakulty, asi jsme spolu před lety chodily na tělocvik, nevím. Ona poznala mě, já ji ne. Nějak se bavit dalo, jenže ouha – napřed musím představit partnera: “To je Martin,” podávají si ruku, “A-” a ticho a musela říct své jméno sama, protože já ho nevěděla. No a buďte si jistí, že i když jsem její jméno uslyšela, stejně doteď nevím, kdo to byl.

Někoho z blogosféry bych neplánovaně docela potkat chtěla! Plánovaně se to děje, ale někdy mě napadá, že i neplánovaně by to mohlo mít něco do sebe.

 

 

49 komentářů u „Známé ranní tváře

  1. Jsem tak utahaná, že nemám sílu číst celej článek, až zítra. Ale vím, koho potkávám, potkávat takhle pořád ty stejné lidi, byť neznámé, je hřejivé, z neznámých se stávají známí, bezejmenní hřejivě známí. Jeden z atributů místa, kterému můžu říkat, když se vracím odjinud, že se vracím domů. :-)

    Ta fotosérie je supr, jen by to chtělo mít možnost rozkliknout na větší.

  2. Když jezdím do práce autem, tak o mnohé přijdu. Když jdu pěšky tak je to jiné. Teď mám do práce dost daleko pěšky – tak 4 kiláky. Ale do předcházející práce jsem chodila kolem dělníků – zedníků. Časem jsme se zdravili :-)

  3. ru,
    jasně, nečti, při únavě jde jen přitupěle zírat.
    Fotky – konečně po třech letech jsem je naskládala k sobě; takhle malé ovšem pampelišky nevyniknou, to je pravda. Jdu udělat mozaiku z fotek v orig.velikosti do Bighugelabs.com a dám ji na Flickr – tam mám ty fotky jednotlivé a mozaiku o větší straně (1540 pixelů) než tady na blogu (sem dávám skoro všechny obrázky zmenšené na délku 500 pixelů). A sem dám pod úvodní fotku odkaz na velkou flickrovou, jojo.

    ratko,
    taky už se v obci s několika lidmi zdravím. Ale někteří kolemjdoucí nezdraví; sice je to obec těsně za Prahou, ale pro novější obyvatele je to v podstatě totéž, jako kdyby to byla součást města, a nezdraví. Kdežto starousedlíci se mezi sebou znají a zdraví; s novými obyvateli spíš ne, k těm se chovají jako k cizím lidem ve městě. Když zdraím někoho opakovaně, tak naštěstí mě občas někdo pozná a už mě taky zdálky zdraví. Já tady zdravím, protože pro mě, Pražáka, je to vesnice a jsem zvyklá z dětství, že na vesnici zdravím každýho. Akorát teda nezdravím lidi, co jsou mladý nebo mužského pohlaví; leda starce nebo ty, co jdou proti mně, koukáme si přímo do očí – a nic. Tak pozdravím první. Někteří to vůbec nečekají.

  4. Většinou zdravím každého kdo se na mě podívá, ale oni se lidé dívají bokem nebo skrzeva. Zdravím každého třeba v lese nebo na výletě. i mužského pohlaví, mladé staré všecky. V poslední době jsem se začala zdravit se synovou spolužačkou. Je to taková andělská bytost, potkáváme se v kostele. Se synem žádný kontakt nemají, jen vím že chodí spolu do třídy. Potkáváme se v kostele. A začali jsem se zdravit. Je to zvláštní ale moc si toho vážím. Většinou mě takové ty mladé holky ignorují. Tato se na mě usměje a pozdraví. Já taky pozdravím. Tak nějak spiklenecky.

  5. Mě to taky potěší víc, než bych čekala, když tady v obci mě pozdraví někdo, kdo už si mě pamatuje.

    Na výletě nebo na běžkách jsem vždycky zdravila “ahoj,” každýho, jen starce “dobrý den.” Už nejsem každý víkend někde v trapu na výletě, jen málokdy, ale připadá mi, že už se lidi tolik nezdravěj nebo se už automaticky neříká “ahoj” – to ale může být i tém, že mi už není osmnáct a ostatní to “ahoj” lidem mýho věku se ostýchaj říct. A nesnáším takový běžkařský trasy, co jsou plný lidí a nezdraví se. Do takových míst se nehrnu

  6. to mi připomenulo moje gigantické přímo obludné problémy se seznamováním a navazováním vztahů v dětském a mladistvém věku. ono to bylo víceméně vzájemné :-) tvářila jsem se přiměřeně, jakože neopovaž se přiblížit.

  7. Ono to určitě přetrvává – ten odstup, ale dnes mi to není tak líto jako dřív. teda dnes mi je to fuk :-)

  8. ad1 a 3 Fotomozaika
    Hm, tak Bighugelabs udělalo mozaiku o straně 920 pixelů; to nechci; v tom případě pod obrázek dávám jen odkaz na flickr-mozaiku (tu jsem sestavila normálně ve Photoshopu), co je o straně 1540 pixelů. Jednotlivé snímky patníku a kmene jsou na flickru v adresáři “Czech land.” Howgh.

  9. Když jsem žila v centru a chodila do práce jen o pár ulic dál pěšky, potkávala jsem pravidelně usměvavou paní s “liškama”. Vůbec nevím, co to bylo za psí plemeno a nejspíš nějaké divoké křížení na pražského vořecha, a je taky zvláštní, že celou tu scenerii mám spojenou s letním svěžím ránem, když jde člověk odvážně v tričku, aby se odpoledne nemusel ve vedru tahat se svrškem, i když jsem je potkávala celoročně. Jedna z fenek byla pajdavá a druhá asi její dcera, stará liška se krok za krokem táhla ulicí, ale paní šla trpělivě s ní a dcera kolem nich fofrovala kolečka. Proč o tom píšu, je to zhruba 8 stará vzpomínka a paní se přestěhovala nedaleko nás! Působilo na mě jako zjevení, když jsem ji poprvé viděla na ulici – s ušatou liškou! Už tedy pochopitelně jen s jednou. Měla jsem chuť se s ní zastavit na kus řeči, pohladit si psa a zeptat se ji, jak se celou dobu měla. Protože se ale vůbec neznáme, pozdravily jsme se zase jen úsměvem a šly dál po svém. Dobré téma!

  10. Paní s liškou zase poblíž – no to je bomba!

    Připomnělas mi, psice, jak jsem chodila do školy (na nám.Jiřího z Poděbrad) a cestou potkala několik lidí se psem. A věděly jsme s mámou, ve kterých oknech na Vinohradské bydlí pán, co venčí dva pejsky. Když jdu dnes k rodičům, někdy si na to vzpomenu a kouknu do těch oken – a pán nikde a psi pryč a nic. Asi jako když v ulici kousek dál kouknu do oken, ze kterých na mne vždycky mávala babička v červeném svetru.
    Moje máma ted už druhý rok nechodí do práce, ale v předchozích letech se evidentně seznámila s pár lidmi, co pravidelně venčili psy v čas, kdy ona šla do práce s mezizastávkou v trafice… Tak nevím – asi taky nostalgicky vzpomíná na pejskaře. Zeptám se jí.

    Jak jsou ti psi důležití pro vzpomínky!!

    Nutno říct, že ve svém bydlišti znám i nemálo koček – aby bylo jasno!
    Jména psů v obci – vypátrala jsem asi šest jmen! A to tu nikoho neznám, jen jednoho kluka Blowinga. Jména koček jsem vypátrala jen dvě; přece jen se kočky nevyskytují tak často poblíž svých lidí a za druhé poblíž svých lidí, kteří je oslovují jménem.

  11. Přesně tohle je součást historie –
    kudy a v kolik a jak kteří psi chodí na vycházku.

    A to v učebnicích prostě není!!
    Někteří historikové se zaměřují na tzv. historii všedního dne (a to je super zajímavý a teprve to dokresluje svět minulosti; ne jen historie mocenských akcí). Vsadím se, že i venčení psů do toho spadá a jistě už někdo o tom napsal diplomku! Nebo by měl :))
    Určitě je taky někde zaznamenáno, jak se měnily preference psích ras, jejich módnost. Nebo by mělo být! Třeba dalmatini, na základě filmu … předtím kolie, taky poněkud pod vlivem příběhu Lassie … dneska retrievři nebo nevímco. Kníračů je mnohem míň než dřív, afghánů taky, dalmatinů, dog, pekinézů, fousků…a to mě psi vlastně nezajímaj.

  12. A foxteriéra znám jen jednoho! (za posledních 20 let)
    A v mém dětství ještě je bylo celkem obvyklé potkat.

  13. Jé, Jiřák je právě můj rajón;) Možná ti někdy zaklepu na rameno, až půjdeš na metro. Ale spíš ne, protože se vydávám do ulic až v hodinách záškoláků, povalečů a matek na MD.

    Dneska fičej jack russlové! Zrovna těch mi je líto, protože jsou to extrémně čilí psi, kteří potřebují čas a aktivního pána – běžce, co s nima vylítá přebytečnou energii. Těžko říct, kolik jich v Praze je. Já bych si na něj netroufla, radši nějakého víc hadrového a přemýšlivého. Takže kočku;)

    Foxteriéry si taky pamatuju. Že by to bylo Dášeňkou?

    .

  14. Zato znám několik barzojů a vlkodavů. Ti zas nebyli dřív, nebo jako buržoazní výstřednost. A je to doslova velká nádhera!

  15. 15 hehe, zrovna Akční Hrdina prý choval barzoje v 80.letech a pak měl vlkodava.
    Buržoust jeden:-))

  16. 16. k sakru, má u mě červené puntíky za neodolatelný výběr psů!

  17. 17 to je celej on, pak má člověk odolat.
    Pro jistotu jsem mu ještě neodpověděla, když mi před měsícem poslal dotaz, jestli se uvidíme.

  18. … achjo. Akční Hrdina byl / je nej nej a neuvěřitelně zajímavej a vzrušující a v tolika oblastech, jenže já si k tomu musím dodat:
    Můj výběr chlapů má vzestupnou tendenci a ta bude zachována!

    – neumím si tohonásledujícího hrdinu představit, to bude nejmíň prezident :-)), pilot a objevitel Severního pólu a ještě bude muset něco přihodit, aby překonal Jamese Bonda Akčního Hrdinu Skunka!

    PS: Teda nic proti mému býv.manželovi č.1, to byl ideální manžel a byl tak nazýván a dívky se před ním rděly. Výběr mužů má vzestupnou tendenci, co se týče dobrodružnosti a rozmanitosti. -no radši už mlčím, asi mi absence sexu leze na mozek:)

  19. 20 mám doma muže nerozmanitého, a žádnou absenci sexu :-/ to jsou ty paradoxy

  20. Jack Russel je docela nedávno uznaný plemeno, v podstatě anglickej kříženeček kde čeho. Temperamentem a pohyblivostí jako borderka, taky dnes módní plemeno. Jacky i bordery mají hodně koňáci, běhají (ti psi, ne ti koňáci)
    vedle koní na vyjížďkách a mají možnost mít hodně pohybu po dvorech, stájích, ohradách s koňma. Takže russely znám dlouho, akorát že jsem nevěděla, že jsou to russelové – pamatuju si, jak jsem kdysi před lety na Jemčině na vrcholových závodech čuměla jak puk, když jsem se tam k jednomu strakatopsíkovi měla, jakej že je to pěknej milej voříšek, a jeho pán, člen českého reprezentačního parkúrového kádru, málem omdlel na porážku ega, protože za voříška dal desetitisíce jako za unikátní importovaný plemeno… :-))

  21. 21
    Ratko, prosímtě, ty už začni trénovat to čtení vět, jak jsou napsány, a ne jak si myslíš, že mají znít, protože na nich můžeš dokázat opak. :-))
    Liška nepíše, že má nedostatek sexu proto, že má nudného muže, ale že nemá žádného. :-)

  22. dyť to byl vtip přece :-) jakože jiná varianta taky žádná výhra, myslím tím sex – nerozmanitý muž. zkus to vzít odzadu.

  23. Vždyť si sex s ním pořád jen chválíš? Kdybych to měla vzít odzadu, musela by mi z toho vylízt stížnost na přebytek nudnýho sexu, a to mi nesedí do celkové tvojí imidže. :-)

  24. 25. to už záleží co v tom vtipu chceš vidět. Nepřímá úměra to měla být. Zasmála jsem se. Možná sama, to už tak bývá :-) Teď už jde jen o míru sarkasmu z tvojí strany

  25. Sarkasmu? Nevím, vidím jen další tvůj debatní rys, obrat do protiútoku. :-))

    Hele, jednoduše: paradox je něco obráceně. Protiřečícího si nebo něčemu řečenému předtím. Takže to, co v tom vidím nebo nevidím, se mi nezdá být v příčinné souvislosti s mýrou mého sarkasmu, ale jen s tím, že tam jiný možný paradox nenacházím.

    A taky třeba s tím, že – ano, máš pravdu . už jsem docela citlivá na stereotypní reakce, které mě pak lehce připošoupoávájí do tendence zastat se těch, vůči nimž tyto reakce míří. Třeba že kdykoli Liška zmíní AH nebo jiné své rartnery jako zajímavé a dorbrodružné oproti nedobrodružnému manželovi, okamžitě připomeneš svého manžela a správnost vážení si žití v ctnostné spořádanosti.

    No, to to tas zní bojovně mečosečně.
    Končím s formulacemi přesných podstat a jdu radši spát. :-)

  26. 27
    Mýra srakasmu!!!!
    Můra mého dnešního dne. Noční.
    Brou noc.

  27. 25. ale jinak zasloužila jsem si tu ťafku. použila jsem to nevhodně.

  28. Ty vole Ruliso, radši už nepiš. Přemíra hrubek se nedá číst.

  29. Jé, že jsem ten dovětek “no radši už mlčím, asi mi absence sexu leze na mozek:)”
    tam šoupala. By mě nenapadlo, že reakce přijde zrovna na něj. To je tak,když člověk použije okliku,místo abych přímo řekla:
    “Už jsem toho nakecala dost, nemíním zabíhat do detailů, natož intimních, takže tímto uzavírám vsuvku o mužích a šlus.”

  30. Navíc byl aktuálně z přemíry sexu.
    Ale to se mi včera zrovna psát nechtělo. :-))

  31. a já myslela, že ten srakasmus byl schválně. Něco jako vysírkasmus. A mýra jako míra fakt už nadrsno, žádná tuctová mírečka s měkkým. A vlastně to zní taky jako jméno: Přemýr Srakasmus! To je jméno čpící odvahou, výzvou a dobrodružstvím Liško, dej na mě!

  32. Přemýr! Krásný jméno!
    Skoro jako mého staršího syna. :-))

  33. Ale srakasmus jsem našla až dnes, včera to muselo ale být, oujé. :-)))

  34. Mně Přemýra připomíná město Palmyra. (napsala jsem to tady už ráno, ale pak smazala, že nebudu odbíhat od tématu:-)
    Srakas-mus mi připomíná kapitán Fracasse + orgasmus.

  35. 31:
    Saule,Saule…ve 23:40 se na net dostanu tak leda někde v hospodě,používám poněkud expresivnější výrazy než “vole” a hrubky nejsem schopen rozeznat,což je zjevné i na mém psaní(a nejen z té hospody).
    Že ty nebudeš Saul,ale nějaká Saulinka které zůstal chlap taky v nějaké té hospodě mírně přesčas,chybí ti sex,tak sis vzpomněla zrovna na mne:-)

  36. Přemýr Srakasmus… čeho všeho se tady člověk nenaděje :)))))))))

  37. Dneska měl ten pán svou ušanku! Ačkoli je teplo a vypadá to na déšť. Asi mu v ní teplo bylo, protože jakmile přistoupil do autobusu, otevřel okno. Hned mě to nasralo. Protože to foukalo na dvě starší paní. Ne že by se rozepnul nebo sundal ušanku, on otevřel okno a četl si omotanej o tyč. A celou dobu jsem si říkala: Ten určitě vystoupí a to okno nechá otevřený. Ale nebudu učitelka, nebudu se chovat jako učitelka, nebudu na něj přes půl autobusu hulákat, aby to okno zavřel.
    Tak jsem vystoupila o stanici později a okno je otevřený dál. Chachá!

  38. Jo, taky potkávám a vídám často na různých místech v naší ulici lidi, co poznávám už z dálky i podle chůze např. a pak podle jejich pejsků, čepic atd..a když je delší čas nevidím, něco chybí..
    Líšo, dle toho, co píšeš, kde se všude po Praze vyskytuješ, si říkám, že tě musím jednou potkat..nebo tě možná minula..
    Kdyby, tak se přihlásím :)

  39. anino,
    to se přihlas! Já se vyskytuju jen na pár místech, čím dál míň – jen Praha 6 a oblast na Vinohradech mezi Jiřákem a Flórou. Jinak prakticky nikde.

  40. to je moc hezká příhoda s tvým tatínkem :-)) tak to vypadá, že je to vlastně úplně přirozený a normální, že se lidi po letech nepoznávají, ale už z dálky se hezky zdraví a uvolněně baví. :-)
    jde jen o to si na to přirozeně zvyknout a nestydět se. :-) s věkem se tohle určitě poddá :-))

  41. přiznám se, že to jak popisuješ, že nepoznáš své sousedy venku, to znám. znám to takhle s lidmi z nemocnice. poznám je podle županu a pyžama, ale jakmile se uzdraví a běhají po městě a zdraví mě, dlouho mi kolikrát trvá, než je rozpoznám. nojo, holt vypadají úplně jinak. :-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *