HAPPY END…

Na televizní obrazovce se právě velmi fešný herec převaluje v posteli. Sám. Je noc; to se ve filmu pozná podle modrého světla v pokoji. A sotva jsem to napsala, už není sám – přišla za ním nejlépe placená herečka světa. Tak takhle to funguje? V tom případě si dovoluji napsat:

Právě se převaluju v posteli. Sama. Je noc; to se pozná podle toho, že je tma.

Abrakadabra. Zatím nikdo nejde. Zkusím to jiný den v týdnu než v neděli. Třeba to klapne.

Filmovému páru to klaplo jen na jednu noc; ráno se střetly jejich odlišné pohledy na svět, jiný životní styl, a bylo po ptákách. Většinou to vydrží na vícero nocí. Ale myslím, že takové sladké happy endy, k jakému se po zápletce schyluje ve filmu, v životě nejsou. Tedy jsou, to jo, ale nejde o konec. Jen konec jedné kapitoly příběhu, stadia života, o prožitek štěstí. Ve skutečnosti příběhy nekončí, ale transformují se a vyvíjejí dál, rozkošaťují se nebo naopak prořezávají a řídnou, pak zase obrůstají a větví se – žádné úplné konce nejsou. Princ si vzal princeznu, na zemském povrchu ve vnějším světě dějů nebo ve vnitřním / podsvětním / duševním / pohádkovém světě, a pohádky je konec. Jenže to je přece teprve začátek! Začátek pokračování života.

Ano, na obrazovku již generální happy end napochodoval v plné polní, po americku – najednou bylo všechno jasné a jednoduché, samé zářivé štěstí. A v tu chvíli film končí. Aby nám připomněl, že období, kdy je všechno úchvatně krásné a láska překoná překážky a neshody, prožíváme i mimo obrazovku. Ale ve skutečnosti ne jako konec – teprve pak bude hůř, protože líp už to prostě nejde, pak přijde střídání stráží, komplikace a propletence ve vztazích. Zase znova a jinak, nahoru a dolů. To je život. Pro někoho pluje naopak konstantně netečně, stále stejně stereotypně. Ale to snad ani není život, ne? Ani příběh pro film s happy endem. Ani já.

Z té vydlážděné dráhy, vypolstrované konvenčními kategoriemi a kategorismy, jsem proto seběhla osvěžit se na lesní pěšinky, na stezku liščí, tu svoji, která přede mnou není vidět – vidím jen lesní houštiny, stromy, louky, potoky, i bahno a balvany. Jako vy všichni. Nevím, kudy budu muset jít a kudy si vyberu jít. Vybíhám – konečně už! – odvážně kupředu. A zázrak – za Liškou Ryškou se otevírá cesta, kudy s ní může projít, kdo by chtěl a komu Liška dovolí se přiblížit. Liška, když se přestane skrývat v lesním klidu, umí dělat cesty, svým ohonem stavět mosty, jak praví pohádka. A na konci té pohádky je happy end – Pták Ohnivák. A Zlatovláska, to je totéž. Zlato přitahuje zase zlato, z dalšího aspektu. Rozhodující je, že hlavní ženskou postavou své pohádky jsem já, Liška, a chci se podle toho už jednou chovat – k sobě jako ke zlaté. Ne jako k vedlejší figuře, které není třeba si moc všímat. K tomu mi dopomáhej happy end!

Komentáře