Tatínek mého táty

VZPOMÍNÁM NA KONEC VÁLKY, KTERÝ JSEM NEZAŽILA…

Tátův tatínek po válce v leteckém mundůru

Byl důstojník. Člen velitelství "Bartoš" – generálního štábu Pražského povstání, koordinujícího v Praze všechny skupiny odbojářů a povstalé četnictvo. Vyzýval ke stavění barikád. Prchající Němci potom používali pražské civilisty jako živé štíty – nutili je jít před tanky a barikády rozebírat. Den po kapitulaci Německa, po konci války! Esesáci v Praze stříleli po kapitulaci i na Wehrmacht…

Když se tatínek mého táty, tenkrát patnáctiletého, vrátil domů, měl po těch pěti dnech úplně šedivé vlasy. Šest let měl doma schovanou zbraň, žili ve stálém strachu, že na to přijde gestapo a zastřelí celou rodinu. Ale ty vlasy mu zešedivěly během povstání.

 

Po válce si tohle někteří ještě odseděli! Stačilo říct, že Praha se osvobodila před příchodem Rudé armády. Vedení komunistů původně odmítlo se na povstání podílet; pak to zamlčovali. Tatínek mého táty, plukovník, byl jen převelen. Do generálního štábu. Spartakiády. To mu radosti nepřidalo. Umřel patnáct let po válce na infarkt. Blízko místa, kde dnes bydlím, za rohem. Neminout se s ním o patnáct let, mohla bych mu říkat dědeček. Už o něm vím jen to, že rád kreslil, podobným způsobem jako táta a jako já, podobnou rukou.

 

Když přišli komunisti k moci, byli stejně nemilosrdní, jako fašisti. Vždyť ta válka vlastně pokračovala dál – boj o moc, boj o nadvládu Západu a Východu nad územími, stěhování Poláků (abychom nechodili daleko) a války v rozvojových zemích, včetně Vietnamu (je to tak daleko?), se táhly vlastně až do 80. let. Potom konec studené války, 90. léta a obnovení demokracie v bývalém východním bloku. Američani si nenechali ujít bombardování Srbska (to je v Evropě!) a kdečeho. Je to tu pořád. Terorismus. Jen to vypadá, že je mír.

 

Z mojí rodiny za války nikdo neumřel. A přesto pro mě ta válka není žádná dávná minulost, která by se mě netýkala. I když jsem se narodila až třicet let po ní. Žije spousta lidí, kterým za války někoho zabili, popravili nebo umučili; vždyť byly desítky milionů mrtvých. A všichni ti žijící pozůstalí to v sobě nesou, je to trauma. Ovlivňuje je to.

Proč někteří lidi museli žít za války? Proč jim bylo dáno prožít takové hrůzy? Jaký to má smysl? Jaký to má smysl pro nás? Abychom na to nezapomněli?!

 

Na jednom kostelním okně v Oxfordu jsem četla barevný nápis, vzkaz letců RAF:

WHEN YOU COME HOME

TELL THEM OF US AND SAY

FOR YOUR TOMORROW

WE GAVE OUR TODAY

 

Co dáme my? Jak moc musíme na sobě pracovat, každý sebe zkulturňovat a ještě to aktivně a účinně předávat, aby se lidství vyvíjelo dál a výš? A jak se tím má zabývat většina lidstva, která spotřebuje veškeré úsilí na to, aby se uživila a nepadla hlady? A jak se tím má zabývat ta zpohodlnělá část lidstva, jak má překonat svou lenost?

Komentáře

[1]jes-terka, web, 9.5.2007 09:57

Liško, budu se Ti sem muset vrátit později, myslím, že kladeš otázky, na které se z kanceláře a za pochodu dost dobře nedá odpovědět – teda, ono to bude těžké si ten příspěvek sesumírovat i ve větším klidu, ale teď bych tu akorát zírala do ztracena…

[2]Liška, 9.5.2007 10:27

Já zírám do ztracena v tyhle dny, příliš mnoho myšlenek na lidi ve válce mě napadá a hlava z toho bolí…

[3]Jirka*, 9.5.2007 10:44

Mám doma podobnou fotku. Je na ní strejda, tátův brácha. Až jsem se lekl, jestli to není on. Má své místo mezi rodinnými alby a taky v jedné knize od pana Louckého. Jmenuje se "Mnozí nedoletěli". Často si říkám, že měl štěstí, protože to, co následovalo po válce, by asi nerozdejchal. Před pár lety jsme měli velký rodinný sraz, konaný zejména kvůli návštěvě mého bratrance, jeho syna, v Čechách. Strejdovi se povedlo oženit s jednou angličankou, ale syn se narodil až měsíc po jeho sestřelení. Když se tak koukám na ten citát, připadá mi, že se svým "zítřkem" nenakládám tak, jak bych měl, jenže líp to zatím neumím. Šanci vyniknout, má člověk hlavně v podobně kritických chvílích, jako je válka. Bohužel. Naštěstí.

To bezpráví, co vidíme po světě, se ale často děje kvůli nám, kvůli naší civilizaci, pohodlí a lenosti, jak píšeš. Strašně málo lidí je ochotných vzdát se toho, co má. Málo lidí to taky dovede přiznat. Nejen že proti tomu nejsou schopní něco udělat (stejně jako já), ale ještě se nebojí popírat fakta a kreslí si nad hlavou svatozář.

[4]radka, 9.5.2007 11:25

Ano, nejtezsi je videt sebe. V te situaci. S temi informacemi co jsou k dispozici.
I dnes jsme vsichni pod vlivem medii. tlaku okoli. Bavime se o valce, kdyz je vyroci. Proc asi? Fakta jsou porad stejna, nejen v den osvobozeni.

[5]anina, 9.5.2007 17:49

Jo, Lištičko, co ti k tomu napsat, už napsali Radka s Jirkou. Jen snad, že je dobře, že si to člověk alespoň uvědomuje, vím, je to málo…učitě nepodporovat žádné násilí, ani to, co se tváří jinak a kde to jde dát to najevo. Tvůj děda byl statečnej, můj taky…

[6]Aktérka, 9.5.2007 20:58

ad 4) Sorry, promluví ze mě opět redaktorka zpravodajství, ale nesnáším klišé typu: "Jsme všichni pod vlivem médií." To se mi vždycky otvírá kudla v kapse. Je to sice na jednu stranu pravda, ale taky je to úděsně laciný a čím dál populárnější tvrzení – hlavně mezi lidma, co nevědí o práci novinářů ani zbla. Bylo by snad lepší strkat kebuli do písku a dělat, že se nic neděje? Podle mě by právě bez týhle reflexe (byť zkreslený, protože i novinář je především subjektivně vnímající tvor, jakkoliv se o objektivitu snaží), bylo ještě mnohem těžší vidět sama sebe. Vidět se v kontextu. Můžu upřímně říct, že kdyby se mi naskytla příležitost dělat válečnýho zpravodaje, z fleku bych to vzala. A ať to zní všelijak, tak NEJEN kvůli sobě. Protože to je z mýho pohledu aspoň to málo, co bych mohla udělat, co mám pocit, že bych možná mohla i umět, když už nemám tu moc udělat těm zvěrstvům přítrž nějakým přímočařejším způsobem.

[7]radka, 9.5.2007 21:10

Akterko
. To neni klise. Ted zrovna je vyroci valky a tak se vsude rozebira valka. Ja bych valecneho zpravodaje delat nechtela. Ja jsem pacifista.

[8]Pařez, web, 10.5.2007 01:56

U nás se o válce nemluvilo, protože jednoho dědu rozstříleli vojáci wehrmachtu kulometem z kostelní věže někde nad Nuslema (ale doktoři ho tenkrát dali nějak dohromady) a všichni sourozenci druhého dědy zemřeli v různých koncentrácích po celé Evropě, a on jediný se zachránil jen díky tomu, že na počátku války utekl a celou válku bojoval pod britskou armádou.

[9]Jirka*, 10.5.2007 07:29

Aktérko, zrovna jsem viděl dokument na ČT24 (a díky náhodě a neustálému opakování asi třikrát) o válečných zpravodajích. Nezaujatý, nebarvený pořad, jen samé "suché" konstatování a popis válečné reality. Řeknu ti, síla. Začíná to bez varování a bez úvodních titulků záběry z místa po bombovém útoku, kde všude teče krev, válejí se mrtvoly a mezi nimi lidé, kteří se vzpamatovávají ze šoku a věnují se převážně tomu, aby si nasadili utrženou nohu pečlivě zpátky. Jednotliví reportéři (a vlastně taky lékaři a pracovníci humanitárních organizací) líčí zkušenosti z tohohle prostředí, kdy nevíš, jestli si na tobě bude někdo cvičit ostří svého kapesního nožíku a smát se, jak člověk chroptí při podřezávání ohryzku a nemůže se nadechnout, protože vzduch utíká kolem, nebo když narazíš na nějakou kontrolu vojáků s kalašnikovama, kterým je absolutně jedno, jestli dodržují nějaká pravidla. Njčastější "záchranou" prý bývá, že je nechtějí zabít, protože by je museli uklízet. Ti lidé, kteří tam mluvili o svých misích, měli všichni psychické problémy a těžko se s tím srovnávali, i když jsou "ostřílení" a vyškolení. Hrozně mě překvapila ta syrovost dokumentu a "nepříjemná pravdicost". Já bych do toho teda nešel… jenže já nejsem novinář, to je těžký se vžít… :-)

[10]Liška, 10.5.2007 08:32

Ad6, 9:
je to drsný, být válečný zpravodaj. To musí silně působit – jednak psychické problémy, jednak obrovské obohacení.
Ad7:
Já si to představuju tak (protože to neznám), že většina válečných zpravodaj jsou právě pacifisti! A to málo, co tam leze z dobrodružných důvodů, se na místě rychle pacifisty stane, tváří v tvář tý hrůze.

[11]Liška, 10.5.2007 08:37

Ad3, 8:
Ty opravdové válečné příběhy jsou tak silné, až neuvěřitelné – filmaři určitě musejí spíš ubírat, aby tomu divák uvěřil. Třeba jednoho tátova mladého vzdáleného bratrance či strýce Němci zabili, nikdo to nevěděl, jeho snoubenka se šla projít k Vltavě – a tam plavala jeho hlava!

…Každý má nějakého dědu nebo někoho, kdo umřel nebo žil za války; obojí mi připadá děs. To musí mít na současné lidi větší vliv, než si uvědomujeme,ne?

[12]Pařez, web, 10.5.2007 08:49

Babička měla vždycky ve spíži deset kilo mouky a cukru, pro případ "kdyby přišla válka". Takže jsem vyrůstal ve stínu války. K tomu neustálé omílání fašismu v kontextu s "úžasným socialismem" ve škole, novinách, rozhlase a televizi (možná by s ničím jiným srovnání nesnesl).
Opravdové válečné příběhy byly prosté a jednoduché – jedno z vyznamenání děda dostal za to, že ve Francii převezl plné auto dokumentů přes podminovaný most. Když se dostali až do Plzně a dál nesměli, hodil do džípu kulomet a odjel do Prahy, aby zjistil, jestli jeho rodina je ještě (po pěti letech) naživu. Druhý den se zase vrátil. Co se dělo a co prožil během té cesty mezi stahující se Velkoněmeckou armádou na cestě mezi Plzní a Prahou, to nikdy nikomu neřekl.

[13]radka, 10.5.2007 09:19

Ano, ve stinu toho co lide zazili, byl pro mnohe stat s pevnymi pravidly "ulevou". Oblozeni desitkami kily cukru a mouky, v komore desitky kilo domacich klobas zili svuj spokojeny "maly" zivot. nechapali co dalsi generace vlastne chce. A proti cemu bojuje. Videli ze spousta veci je spatne, ale porad meli mouku a ty klobasy ve spizi.

[14]Jirka*, 10.5.2007 12:14

což jim do určité míry nelze vyčítat…

[15]Aktérka, 10.5.2007 13:36

ad 7) Klišé = zautomatizovaný nebo otřelý slovní obrat. "Jsme všichni pod vlivem médií" odpovídá přesně této definici. Promiň, ale za tím si stojím. Už je na čase, aby se začalo říkat třeba: "Jsme všichni pod vlivem vlastního bordelu v hlavě." Ale to by se asi tak neujalo, protože kebule máme všichni, zatímco novinářů je o poznání míň.
ad 9) Neviděla jsem ani jednou, ale věřím.
ad 10) Bingo.

[16]radka, 10.5.2007 14:39

Akterko. Klidne napisu ze jsme vsichni pod vlivem vlastiho bordelu v hlave. Ja tak trochu micham vsechno do hromady. kdysi nas ovlivnoval farar a ted media. Pod medii si predstavuji vsechno. Kompletni PR, reklamu, ovlivnovani volicu, zakazniku a konzumentu. Ty vis Akterko co mam na mysli. A ten vlastni bordel si z toho skutecne vyrobi kazdy sam.

JInak nevim jaci jsou novinari. Ja o novinarich nemluvila. to jsou pesaci v celel te velke masinerii. Snazim se zaplavou informaci obcas neco videt. Ale je to jednoduse prilis silny proud uplne vseho. A tak nakonec ty informace necham plynout skrz a ridim se zase jen pocity nikoliv fakty.

[17]Pařez, web, 11.5.2007 09:02

radka [13]: dovolím si Tvůj náhled poněkud poopravit. Místo desítek klobás desítky konzerv, protože ty na rozdíl od klobás vydrží. Babička se mne každý rok nejméně pětkrát ptala, jestli si myslím, že bude válka. Fóbie z prožité války. Děda utekl do Anglie hned na počátku války, byl žid a tím je zachránil od koncentračního tábora. Matka byla poloviční židovka (pro Němce, protože skutečný Žid je pouze z matky a babička byla křesťanka) a celou válku chodila ze žlutou hvězdou.
Po válce měl dostat děda za zásluhy ve válce malou autodílnu v Karlových Varech. Ale přišel rok 1948 a dílnu obsadil nějaký komunista, a celá rodina se stěhovala zpět do Prahy. Potom dědu
vyhodili z práce (asi za zásluhy v protifašistickém boji) a jediné místo, jaké mohl jako bývalý voják západní armády dostat, bylo v důlním průmyslu. Za první republiky býval taxikář, celou válku proseděl za volantem, takže byl vlastně spokojený, když se dostal na pozici řidiče a nemusel pod zem.
Protože byl bratrancem jistého Jostena, který se v Anglii věnoval protikomunistickému odboji (a jehož manželka po roce 1989 přijela převzít za zásluhy manželovy na Hrad řád Bílého lva), hledala ho policie – naštěstí si krátce před obsazením naší země Němci změnil v předtuše věcí příštích příjmení ze židovského Stein na české Kamenický – a aby nekompromitoval rodinu, v britské armádě byl pod jménem Stein – a komunisti měli ve všem takový bordel, že hledali Steina. Dostal by doživotí, kdyby ho našli – podobně jako většina jeho spolubojovníků. Několik sice propustili před rokem 1968, ale v rámci normalizace je zase posbírali a vrátili do uranového průmyslu.
Tak asi takhle to bylo.

[18]Liška, 11.5.2007 16:02

Život je drsný a komunisti ještě drsnější.

[19]radka, 11.5.2007 17:10

Ja to znam takhle. Vsichni jsme si rovni, ale nekteri jsou rovnejsi :o) A plati to uplne na kazdy rezim :o)

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *