BYLA JSEM U TOHO DVAKRÁT A PODÁVÁM SVĚDECTVÍ…

 

Napodruhé v asijské části Turecka 2006 autobusem narvaným neznámými lidmi z pardubické hvězdárny a jejich astronomickými přístroji. Úžasná výprava. Ale trasu den-a-noc-a-den-a-noc-a-den v autobuse tam (pravda, s osmihodinovou pauzou v nočním Edirne), pak noc a den na místě a dvakrát tak dlouhou dobu zase vsedě (s pauzou v Istanbulu a jeho chrámech a krámech), už nikdy! Oteklé nohy jsem doufám měla poprvé a naposled.

 

středa 29.3.2006

Strávili jsme noc v posteli! V horizontální poloze! Úžasné!

Snídaně je v ceně ubytování – med, zelenina, chleba, nakonec i vejce natvrdo. Kluci už prozkoumali, kudy se jde na skalku – naši pozorovatelnu. Chystáme se vyjít.

Cesta vede lesíkem s borovicemi, přes kameny na skalnatý pahorek. Nikde není žádný plácek, takže jednotlivci až trojice si hledají vhodná stanoviště, na kterých lze umístit stativ fotoaparátu nebo vlastní zadek.

Vyšplhali jsme nahoru. Je vedro, slunce svítí. Orel – Dýmající zrcadlo nezahálí; ukazuje svou sílu, aby nalákal labutí stín k sobě a mohl se s ním spojit.

V Čechách je sníh, na Olympu nahoře taky, tady skoro třicet stupňů. Sledujeme přes různá skla pro svářeče a brýle pro sluneční pozorovatele, jak Labuť začíná strkat svůj zobáček k Orlovi. (Tedy tohle je moje vlastní pojetí – ostatní tomu říkají jinak, vědeckými, astronomickými nebo běžnými slovními pojmy, které mi ale připadají pro tak výjimečný jev nevystihující a málo posvátné. Proto nazývám nebeská tělesa Orlem a Labutí…) Na zobáček Labutě to moc nevypadá; spíš jde o labutí zadeček! Labuť přistupuje k Orlovi zezadu pozadu! Asi se jim to tak líbí.

Za další půlhodinu už není takové horko (v 10:30 GMT, 11:30 SEČ, 12:30 SEČ letního, 13:30 místního času), stíny se prohlubují, zelená na evergreenech-stromech tmavne a krajina tak dostává nádech do modra. To mě nepřekvapuje – před sedmi lety při zatmění v Maďarsku byla tma ocelově až olověně modrošedá, tísnivé příšeří, vytí psů, zmlknutí ptactva, zavřené květy…

Ochladilo se. A taky se nám zatáhlo. Doufáme, že se mraky včas rozestoupí! Odnikud přiletěly, docela nízké mraky, najednou na vymetené modré obloze; takové divnosti se dějí při zatmění!

Zima! Oblékáme se zas. Štíhlá dlouhovlasá paní, co sedí na kameni za mnou jen v bikinách, si bere kalhoty a dlouhý rukáv. Já se halím do svého širokého PASHMINA šálu, který jsem si opatřila specielně na cestu do Turecka. Čekáme, co bude dál; šeří se. Stín zamilované Labutě už halí skoro celého Orla.

Hurá! Mraky se rázem roztrhly, perla zasvítila, Labuť pojala Orla do své náruče – její stín ho celého zakryl našim šmíráckým očím. Šmírovali jsme spojení Orla a Labutě, posvátný to jev, o němž můžeme vydávat svědectví.

A ejhle! Obraz už se nejeví jako stín Labuti přilétající k Orlu – Dýmajícímu zrcadlu, ale jako černý Orel obejmutý bílými labutími perutěmi. Sláva!

Je tma. Černá. A zima. Spojení Orla a Labutě trvá docela dlouho a působí radostně. Diskrétně si zhasli, aby šmíráci jako my nemohli vidět intimní podrobnosti milostného aktu páření nebeské ptačí dvojice.

Zasvítila perla a rozsvítilo se dýmající zrcadlo. Je chládek, bílé rozptýlené světlo, už ne chladné do modra. A vzápětí se zatáhlo; mraky jako bílý šat zahalily odlétající Labuť.

Počkali jsme, až Labuť úplně odletěla od svého milého Orla, rozloučila se s ním polibkem na čelo – astronomové vše nafotili – a pomalu slézáme dolů ze skály. Cestou fotím různé kytičky, rostoucí na pahorku, kam skoro nikdo nechodí, žádné cestičky tu neprošlapává. Trochu jsme dole pojedli a půjdem k moři.

* * *

 

Cesta-necesta k moři příkrým trnitým srázem dolů trvala víc než hodinu a moc se mi líbila – nejen kvůli setkání se želvami a následnému koupání ve vlnách na oblázkové pláži, ale také proto, že výprava sestávala ze šesti urostlých mladých mužů a mne. A úplně cizího kokršpaněla. A většina těch mužů se koupala nahá. Cestu zpátky nahoru jsme hledali už po setmění. Prostě den, jak stvořený pro mne, korunovaný nočním vyklusáním na horu, z jejíhož nitra plápolají samy od sebe plazivé jazyky ohnivé Chiméry.

Komentáře