MOJE NEJSTARŠÍ VZPOMÍNKA JE SEN…
Kojot jednou takhle navrhnul Lišce, aby vzpomínala, kam až její paměť sahá.
Pamatuju si hodně hezkých zážitků z předškolního věku s kamarády (a jejich rodiči, kamarády mých rodičů) na chalupě. Možná si z té doby pamatuju víc než potom z prvních školních let. Když mi bylo čtrnáct, pro jistotu jsem si vzpomínky na to období všechny napsala; správně jsem předpokládala, že některé časem vyblednou.
V té době, ve čtrnácti, jsem si přečetla první knihu o snech (freudovskou Sen a snění od Michala Černouška) a začala jsem si své sny psát, včetně všech starších. Sny jsou fenomén, který mě fascinuje, co jsem na světě, v některých obdobích obzvlášť. Tradiční snáře typu "Kominíka ve snu viděti – štěstí míti; vsaď číslo 5" mi už v dětství připadaly padlé na hlavu a rozhodla jsem se vědeckým empirickým výzkumem dokázat, že snáře lžou. Výklad prvků a symbolů svých snů jsem vyhledávala ve čtyřech různých snářích a potvrdila si, že jsou to směšné nesmysly. Co tedy sny říkají? Jak jinak se na ně dívat? To jsem ve čtrnácti nevěděla, ale psala jsem si většinu svých snů dál.
Asi o čtyři roky později jsem přečetla Freudův Výklad snů. Bylo to zajímavé (Freud velmi podrobně vysvětluje svoji koncepci, uvádí řadu příkladů a kniha hodně vypovídá hlavně o autorovi samotném a o počátcích psychoterapie). Zkoušela jsem podle toho své sny nějak interpretovat. Zase jsem si dala úkol – vyzkoumat, jestli je sen opravdu strážce spánku a "splněné přání", jak říkal Freud. A přišla jsem tehdy na to, že sen je spíš myšlenka, sdělení. (Aha, teprve teď doceňuju, jak to byl velký výkon!)
Za dalších deset let, když mi bylo zle a měla jsem hrozné sny, opět jsem je začala podrobně všechny zapisovat (záznamů jsou už stovky). A chtěla se o nich dovědět víc, z nouze. Začala jsem jejich prvky dokonce řadit do tématických okruhů; tím jsem se ovšem bohužel racionálně zaměstnala a odvedla pozornost od skutečných sdělení snů – těm ne a ne naslouchat. Nevěděla jsem o žádné literatuře – přečetla jsem znovu Freuda (trvalo to dlouhé týdny, protože v depresi jsem nebyla schopná se soustředit na čtení). Pak jsem začala číst Junga (ten moc přesně svoje termíny nevysvětluje; musela jsem jeho knih přečíst asi pět, abych se zorientovala). Později jsem objevila další zajímavé knihy – určitě o některých píše Kojot – a zatím posledního jsem četla fenomenologického Medarda Bosse (není to snadné čtení). Momentálně nezapisuju všechny sny, co se mi zdají, jen některé, a nejdu do nich moc intenzivně (sen o Rojových zaprášených kobercích předvčírem byl velmi povedený).
A konečně ten sen – nejstarší vzpomínka. Vzpomínek z dětské postýlky mám víc – čmárání tužkou po zdi a zalézání dovnitř do povlaku peřiny… Předpokládám, že mi nebylo méně než tři roky.
Někoho asi napadne, že sen je velmi oidipovský / elektrovský (na Freudem vysledované oidipovské období chlapečků a "penis envy" holčiček se koukám dost skepticky; není v souladu s mými dětskými empirickými průzkumy :-). Ještě že jsem z té vědy odešla!
A helemese (žejo, Žirafko a Ru), na fotografii kreslím evidentně souhvězdí delfína – kosočtverec s ocáskem. A pod něj časovou osu nebo nějaký liniový graf.
Ještěže mě to už přešlo – teď kreslím leda komiks.
Moje nejstarší vzpomínka je, když Otec vykřikl: „Budiž světlo!“ Kua, to jsem se lek´!
Tak jsem zjistil,že jsem vyzván již dvojnásobně – Tebou a Lucienne.
Vzpomínku napíši, ale bohužel bude jen jedna.
Dvě a více nejstarších vzpomínek opravdu, ale opravdu nemám.
(šibalský úsměv s troškou nostalgie v oku)
Díky za zajímavý příspěvek. Sny z raného dětství hodně napovídají o dalším životě, řekl bych. A vážím si Tvého výzkumnnického úsilí!
Moje sny z raného dětství byly také zajímavé, řekl bych:
http://kojot.bloguje.cz/575227-sny-z-raneho-detstvi.php
me se jako decku casto zdavalo, ze maminka je mrtva. Lezela v rakvi a ja se na ni chodila divat. Mela jsem z toho snu vycitky svedomi. Teprve pozdeji mi nekdo vysvetloval, ze to se podvedomi touzilo osvobodit od prilisne zavislosti na nekom.
Zvláštní a smutné
Má nejstarší vzpomínka? Moment, moment…. Myslím, že loni v červnu jsem byl ve Vlašimi. Nebo to byl Mikulov?
Mně se jako děcku jednou zdálo, že tatínek leží zarolovanej v koberci na skříni. Úplně mrtvej ale nebyl. Spíš jenom polomrtvej. A nejzvláštnější na tom bylo, že jsem vůbec nechápala, co si o tom mám myslet, nebo spíš jakej k tomu mám zaujmout postoj – údiv, překvapení? Hrůza? Radost?(!) Ale asi nejvíc jsem se o něj ve finále přece jen bála. Nic zlýho se ale nakonec nestalo.
PS: A na Freudovi se mi nejvíc líbí jeho kanape! :-))
:-))
mne by tedy zajímalo, co by řekl Freud Aktérce na tento znak: (!)
Řekl by: „Lehněte si na kanape, slečno… Nebo ne – ani si nemusíte lehat – stačí, když se o něj takhle šikovně opřete…“ :-))
10: to je šroubek s drážkou pro šroubovák? :-)
11: kanape měl pěkné, takové odolné. Ale vlaky Frojd rád neměl :-)
ad11) Tedy nejsem uplně Freudofil, ale mám pocit, že psychoanalýza nebyla to samé jako sexfilm z Jižních Tyrol :)
Ale v podstatě byla o tomtéž. Aspoň ta Frojdovská.
Urnulle, hraje se v sexfilmech z Jižních Tyrol na nějaké hudební nástroje? (já si z Frojda pamatuju jenom to, že člověk , kterému se nedaří dostatečně vybíjet sexuální napětí, začne hrát na nějaký hudební nástroj nebo aspoň psát básně :-)))
Mám na filharmonii!
:-)))
na jaký nástroj? na pozoun? :-)))
Fousku, fakt!!!??? Nebo si delas srandu :o) Ja si sexualni napeti vybijim agresivitou. Cim vic nabito, tim vetsi nakladacka :o) Ale abych hrala u toho na housle me nikdy nenapadlo :o))) jezisiiii to jsou predstavy :o)
tedy nouze, která naučila Dalibora housti, byla sexuálního rázu?
18: musela bys hrát zvířecky (animato) :-)
19: no jasně :-)
[5][8] Radko a Aktérko,
díky za připojení podobných dětských snů. Už jsme na ně tři, to je potěšující.
[6] Lucienne,
co vnímáš jako smutné (pokud to chceš říct)? Já moc nevím (jestli teda se tím snem zabývat), jestli mám sen brát jako vypovídající o mně-dítěti v určitém věku, anebo o mámě – jestli jsme já ji tehdy nevnímala, že vězí v nějakém vězení.
Urnulle, hehe (!), ty to tady pěkně rozbaluješ. Ale ještě jsi nic nezahrál…
Fousku, animato :-)) !
Zvířecky myslíš bez prstokladu?
Se zvířokladem… :-)
s pařátokladem :-)
Jeee, pan Černoušek, autor Sen a snění, mě učil…Měl jsem ho na psychologii, jak jinak…Ale vzpomínky na ty jeho hodiny jsem nějak vytěsnil…bylo to v době, kdy se mnou cloumaly pudy (jež zřejmě dobře popsal Černouškův předchůdce Freud) a můj zájem se proto stáčel poněkud jiným směrem…ale zkoušku z toho předmětu jsem pak udělal, to jsem si jistý, ale jak vlastně – jestli to bylo ústně nebo písemně a jak jsem dopad – tak to už taky fakt nevím :-))) … tak to jen taková malá vzpomínka nevzpomínka…rozhodně ne nejstarší…ale takových osm let jí už určitě bude :-)
Ahá, no to je pěkné. Ještě jsem od něj četla cosi o pohádkách. Na můj vkus to bylo ale víc pedagogicko-výchovné, než by se mi hodilo do krámu.