DUŠIČKOVÉ SBOHEMDÁNÍ…
DĚDICTVÍ PO CIZÍ TETĚ
V pátek ráno mi vykvetla orchidej. Večer v půl šesté mi blesklo, že je svátek drahých zemřelých. A já na ně nepomyslela. Na ty své rodinné. Myslela jsem na jednu živou; chystala jsem se na – tento týden už čtvrté, závěrečné – rozloučení s L, která odjíždí pět minut před půlnocí. Vybrala jsem pro ni v obchodě žluté náušnice a cestou domů si říkala, že sama nic žlutého nemám, jen dlouhé žlutavé rukavice, co jsem si upletla před týdnem. Umožnila mi to něčí zesnulá teta Helena, kterou jsem nikdy neviděla! Říkám jí „blahoslavená teta Helena“, protože jsem po ní podědila pytel pletací vlny a několik téměř hotových svetrů. Na každém chybí jen kousíček dodělat. Pak je věnuji někomu dalšímu, ať se tetě Heleně rozšíří okruh vděčných příznivců. Ale ty tvoje extravagantní černo-bíle pruhované kotníčkové boty nikomu nedám. Ty si nechám, teto Heleno. A ten žlutý precizně upletený svetr taky. Nestihla jsi už v Německu doštrikovat rukávy. Já se s nimi ondat nehodlám, v Čechách ani jinde; proto jsem místo nich upletla dlouhé rukavice, jednodušším vzorem než ty. Jsou až nad loket, prstové. Jen palce mají ušmiknutou špičku, abych mohla vyťukávat písmenka na klávesnici mobilního telefonu. Taková jsem praktická Liška. A už jsem doma.
Zahájila jsem vlastní dušičkový rituál – sešiju žlutý svetr tety Heleny, abych si ho mohla ještě dnes večer vzít na sebe, na památku téhle zesnulé a potažmo všech zesnulých. Pustila jsem si k tomu speciální směs písniček, kterou pro mě L před chvílí namíchala jako dárek na rozloučenou. Soustředěnou práci jsem dokončila ve chvíli, kdy dozněla poslední písnička. A kdy byl čas jít. To je teda něco! Dokonalý rituál.
L sem přijela z Německa a svetr taky. A teď ji vyprovodí zase zpátky. A pak tu zůstane se mnou. On. S ní zůstanou žluté náušnice ode mne.
Poslední večer nakonec nebyl tak smutný, jak jsme obě čekaly. Tři holky – každá jiné národnosti, mluvící spolu česky – jsme zašly do dvou restaurací a donesly pět cestovních zavazadel včetně kytary na autobusák, kde čekaly další dvě holky-mávačky. Pět minut před půlnocí seděla L v autobuse a my čtyři mávačky stály vyrovnané v řadě dole a činily se. Nikdo jiný tu nestál, nevyprovázel a nemával. Jen jeden pomenší chlapík vypochodoval nepravidelným krokem mezi naši dámskou řadu a autobus a prohlížel nás se zaujetím větším, než je vídáno na vojenských přehlídkách. Pak autobus odjel, velely jsme rozchod a šly spát, podivujíce se, že jsme si závěr loučení udělaly veselý a obešel se bez pláče. Kdoví kdy L zase uvidíme. Snad uvidíme. A je po dušičkách.
Plést neumím. A asi stárnu, protože si říkám, že by nebylo marné se naučit. Už se vidím jako ovčí babičku :) Toje poznámky na spodních útržcích jsou jistě poučné, leč pro mě zatím naprosto nepoužitelné – tímhl ejazykem ještě nemluvím :) Ale pobavila mě ta poznámka na webovou adresu. Jdu se mrknout ;)
Plést umím. Už od základky, tajně pod lavicí. A asi stárnu, protože jehlice všech druhů a velikostí už hodně dlouho zahálejí, každá zapomenutá někde jinde – naposled na nedokončené vesele zelené šále, co jsem jí asi načala oka příliš zeširoka. :-)
Když na to přijde, pletu nohama a jazykem celkem obstojně. Naštěstí už se (taky celkem obstojně) ovládám, takže k tomu dochází jen zřídkakdy.,,
Yellow blues.A…všechny cesty vedou k lidem.
Pletla jsem kdysi. Trochu. Maminka me naucila. Zbytky upleteneho se mi povaluji ruzne. Stejne jako hackovala. Vysivala. Sila. Strasne davno. Tak davno ze jsem to snad ani nebyla ja :o)))
Tohle je fakt pekna inspirace. dusickovy ritual neznam. Kdysi moji rodice chodily slavit dusicky po hrbitovech. A ja jako male dite s nimi. Ted ne. Ted se hrbitovum vyhybaji. A ja zadne dusicky neslavim. Jakoby neexistovali.
[1] a [2] Z toho vyplývá, že pletení se stárnutím nesouvisí; to mě samotnou uklidnilo!
[3] Mně se taky leccos plete, ale nejsem ještě popletářka tak roztržitá, aby se mi to roztrhalo.
[4] Jo!
[5] Taky neslavíš? Co ještě hromadného neslavíš?
[1]
V popisu (červenou propiskou) pletení (žlutých) rukavic aby se prase vyznalo!
Já mám obvykle úhledné a čitelné písmo; proto jsem se teď vyžívala v tom, že si sem frknu potrhanou čmáranici, jak plést pravou rukavici. (Taky jsem si na tom zgustla :o) Psala jsem ji jen pro sebe, abych věděla, jak plést rukavici levou.
Kdyby byla jedna menší, ještě by sto vypadalo, že mám jednu ruku dlouhou.
Lisko, slavim vzdycky kdyz je po ruce flasa skveleho vina a nekdo kdo je ochoten to vino na pocest dne vypit. Neslavim svatky, neslavim silvestry, neslavim narozky (moje), neslavim velikonoce…..
Slavimo jediny svatek a to jsou Vanoce. Vanoce jsou pro me symbolem rodiny a vztahu. A tak krajime jablicka, delime si oplatky, loupeme orechy a slzime a pro sebe si rikame jak je to dobre, ze je to takhle. Deti se samozrejme tesi na darky a kapra. Ja s manzelem jdeme na koncert do kostela. Hlavne jsem vsichni spolu alespon tyden. coz je u nasi rozlitane rodiny svatek sam o sobe :o)))
Aa, takže jsi společenská Radka, v kruhu rodinném i jinde, slavící přítomnost blízkých čistě osobně, bez jiných filosofických, náboženských a tradičních prvků. Žádné cyklické nevánoční oslavy, čas ti jde pořád dopředu, a nikdy se nevrací do kruhu?
ne, neslavim cyklicke svatky, zadnou jarni rovnodennost, odlet vlastovek nebo prilet divokych husi :o))) Zadne tradicni, filosoficke a uz vubec ne nabozenske prvky. Zadne cyklicno. ZAdna reinkarnace. Zpochybnuji plynuti casu jako takove. Sama pro sebe. Tomu se nitro nevzpira, ale rozum to zatim nedokaze vysvetlit.
[10]
To je zajímavý – mně tvoje příchylnost ke fraktálům (neboyaxetomenuje) navodila dojem, že musíš mít ráda uzavřené cyklické opakující se věci…
Asi jo, cas se pro me toci v kruhu, od zrozeni do smrti. A tak dalsi cyklus muze byt opet jen zrozeni a jen smrt. I proto mam mozna tri deti. V nadeji dalsich cyklu. Zajimave zamysleni. To co se ke me vraci jsou zkusenosti a z toho vyplyvajici volby. Ty bezi ve spirale. Nezavisle na oslavach. Najednou clovek vi, zo tohle resil, ze zde byl. JIndy a jinde a s jinym vysledkem. Ale slo o tu volbu. O to jak se rozhodnu.
Fraktal je pro me uzavreny cyklus. Od narozeni k smrti.
Neda mi to abych to prece jen nenapsala. Fraktal je kazdy uzavreny cyklus. Od semena k rozkladu. Kazda dalsi smycka ve vyvoji. Nejen lidska, ale i rostlinna nebo zivocisni. Je to koncentrace informace do bodu, preceteni teto informace a jeji predani dal. A tak dal nekonecnym nekonecnem. Jedinou paralelou k tomuto vecnemu kolobehu je pro me pouze vznik a zanik vesmiru. Vznik a zanik (tresk) cerne diry. Nebo vznik a zanik elementarni castice. kolobehy. vesmiry vznikajici z niceho (informace)a zanikajici do niceho (informace).
Dík.
Mně ty fraktály asociovaly zatím jen mikro- a makro- kosmos a jejich podobnost: třeba že květák je jeden velký květ, složený z malých květákokvětů do růžice a ty z ještě menších až k nejmenším. Nebo že nějaká součást buňky má podobný tvar jako obří vesmírná mlhovina. Jinak mi zatím téma fraktálů nic neříkalo.
nebo tvar listu. Ale i cely clovek v usnim boltci nebo v plosce nohou. To jsou pekne hratky. Ze se urcite jednoduche vzorce porad opakuji dokola. Az jsou z nich slozitosti:o) Pro me jsou fraktaly jednoduche matematicke rovnice. Ktere jsou hezke na pohled. Tu omacku navic jsem si jiz vymyslela navic. Vymyslim si rada a pak se na to vymyslene divam. A rikam si. To je ale blbost :o)))