PROMLUVA MATKY K MÉ OSOBĚ
Ukázala jsem jí nové tenisky a nový účes, a ona se přesto ptala, co je se mnou nového; signalizovala zájem o více osobní hovor než obvykle. Nového nic, pohodička, povídám. Nadhodila, že čeká, kdy mě uvidí s nějakým krásným (proč zrovna krásným?!), mladým (proč zrovna mladým?!)… Vyhlásila jsem potěšeně, že je zrovna pauza a proto ta krásná pohodička a že se mám dobře.
Ona dělala chlebíčky a řekla mi, že se už smířila s tím, co dělám, ale že s tím nesouhlasí – to mluvila najednou zase o pracovní sféře. Doporučila mi neztratit kontakt se svou původní profesí, spolužáky, učiteli (ale jestli mě ta tématika vůbec zajímá, to se nezeptala). Oloupala uvařené vejce. Mám mít nějakou perspektivu. Tak si to představuje. A abych, až jí bude 90 a mně 60, nebyla sama. Obhajovala jsem svůj momentální životní styl – řekla jsem, že by mi to ani nevadilo. Prý teď ti to nevadí, ale za deset let ti to bude vadit! A já že je mi přece úplně jedno, co bude za deset let, že se to nedá plánovat, že i tomu, kdo všechno má, se to může zvrtnout vcukuletu. Položila plátek šunky na veku, podívala se na mě strnule a řekla, že jsem úplně nezodpovědný člověk. Ona, až jí bude těch 90, se na mne tedy spolehnout nemůže, kdežto já samozřejmě na ni spoléhám. A že jsem stejná jako táta, až se toho děsí. Že má člověk udržovat vztahy s rodinou, příbuznými, a ne jako on, který nikomu nezavolá a pak se diví, že nikdo nezavolá jemu. Kontruju, že když se s příbuznými nevidím každý týden a nevolám jim nikdy, ještě to neznamená, že na ně nemyslím; jsou i jiné způsoby. Jo a jaké? Považuje to za velkou vadu na charakteru. Mém. Tátově. Měla jsem jí vysvětlovat, že mi stačí jen vědět, že příbuzní žijou; že jsou pro mě natolik předvídatelní, že mi vyhovuje jen občasná aktualizace informací o nich? Radši ne. Když jsem jí posledně řekla, že je pro mě nesmyslné chodit někomu na hrob – na místo, kde zesnulý nikdy nežil, které s ním v mých vzpomínkách nemá nic společného – dostala se dost do ráže. A rozdurdit ji, to jsem nechtěla; tenhle čtvrteční večer přece táta slavil narozeniny. Proto ty chlebíčky.
Příbuzné budeš jednou potřebovat. Kamarádi nebudou mít čas, zmizí. Měla jsem to snad přesunout na ni a nadhodit, že kdybych nebyla jedináček, bylo by to jinačí? Taky jsem jí mohla říct: Tohle jsou všechno TVOJE očekávání, a ne norma, kterou mám JÁ naplnit.
Potom jsme jedli v pokoji chlebíčky a ona hlasitě vykládala samé příběhy a historky z okupace, normalizace a tohoto týdne. Nezastavila se. Nápadně. A když jsem byla na odchodu, ten sýr na rozloučenou mi dala proč? Jako výraz zájmu a usmíření? Nebo jako nechtěnou věc, kterou odsune ke mně?
Vyjadřovala ta řeč nad chlebíčky mnohem víc odsouzení než přijetí? Měla na srdci víc můj osobní život, nebo pracovní? Je toho už na ní moc a říkala si tím o mou pomoc? Zřejmě ano. Jasné mi je, že to celé je výraz a výsledek toho, jak málo s ní mluvím a jak málo o důležitých věcech. Ale už je to tak zavedené, že o svém životě jí neříkám. Odmalička. Jestli jsem to tak zavedla jen já ze své vůle, nebo to je ovlivněno nějakou konkrétní zkušeností nedůvěry, to už nevím.
Z mých vnitřních reakcí mne znepokojilo blesknutí: „Kdybych se zabila, bude to vyřešeno.“ Jako by to byla možnost. Takový únik! Znamená to, že tak moc nechci pomáhat rodině, tak moc chci svůj odtržený blažený klid? Upokojilo mne, že nadcházející víkend strávím u kamarádky a můžu to s ní probrat. Nakonec jsem se dostala do svého soukromě-sobeckého, blaženě láskyplného rozpoložení dřív a neměla už potřebu to celé sdělovat živé duši a hledat náměty k pokračování příběhu. Pak došlo na činy: V pondělí jsem zavolala opomenutým příbuzným a vzápětí to mámě oznámila do telefonu. A hotovo. Dalším očekáváním nadbíhat nehodlám, příbuzné ráda uvidím, nic od nich nežádám. Jestli mi jednou nastane období naladěné na intenzivní rodinné vztahy, nevím, nic pro to teď dělat nebudu. Dál jedu po svém. Kam to bude, mě netrápí; těším se jízdou a pohledem z okýnka na to, co se právě naskýtá. I kdyby to bylo vykořeněné bezperspektivní prd.
Ja nevim. Jaci pribuzni? Komu to mas vlastne zavolat? Ja mam asi 34 bratrancu a strenic a presne 9 strejdu a tet. A jednu starou babicku. necitim se vuci nim nicim povinovana.
Jedini pribuzni ke kterym se citim povinovana jsou mi rodice. A svagrova jen v tom skutecne zakladnim smyslu, ze bydli v tesne blizkosti mych rodicu a tak jsem ostrazita.
Nikdy by me nenapadlo se hlasit k jinym (krome svagrove z vypocitavosti) a vlastne to ani nikdo po me nechce. Nechybi mi. Netouzim po nich. Nevolam nikomu. Takze nejsi divna kdyz jsi se svymi prateli, kdyz rozebiras svuj zivot s lidmi ktere mas rada. Treba s prateli, nebo s kolegy nebo i s mamkou kdyz je chut :o) Myslim ze jsi “obeti” prehnane pece a svazovani. TAky jsem byla svazovana a taky touzim po volnosti.
[1] To telefonování byl konkrétní ojedinělý případ (jinak přiznávám, že nevolám nikomu krom rodičů) – dostala jsem dárek k narozeninám od tety ve své nepřítomnosti, minuli jsme se. Už je to dva měsíce a já jim za ten dárek nepoděkovala a máma z toho byla nešťastná; zvlášť ve chvíli, kdy se jí teta ptala, jestli se mi ten dárek líbil. Prý se (máma) styděla. Tak jsem jí (při stejném rozhovoru v kuchyni) řekla, že se přece nemusí stydět, když to není JEJÍ chyba.
Nesmířla se asi úplně s tím, že já nejsem ona ani jako ona.
Ještě dodávám, že tu tetu a strejdu a své bratrance mám dost ráda a opravdu je ráda vidím a zajímají mě a nejsou pro mě “předvídatelní” jako jiní příbuzní.
Myslím si, že takové malichernosti jako včasné nepoděkování za narozeninový dárek nemají na můj vztah k nim ajejich ke mně vliv. Pro mámu je to ovšem signál mého nezájmu o rodinu, vada charakteru. Pro mě je to malichernost. Nejsem zřejmě taková altruistka jako ona – ale i sobectví i altruismus pojímám jako vlastnosti jak s klady, tak se zápory a hlavně s možností změny.
Lisko, urcite je kazdy individualni ale neco mi tohle pripomina. Ja mam takyrada svoje bratrance a strenice, ale vzpiram se bytostne delat neco z povinnosti. Vzdycky me na rodicich vadilo ze ritualni dekovali a hlavne ze ritualne oplaceli. Jakoze: jak jim podekujeme a co jim dame abychom se jim odvdecili.
Z toho jsem chytala zachvaty strnulosti (padani stropu na hlavu) a tak jsem nic nechtela a ani nic nedavala, abych nebyla vystavena dekovacim obsesim. Ted je to u me jinak. Nabadani rodicu k urcitym cinnostem me nechavaji klidnou. Nemam pocit ze musim plnit jejich pokyny a nevyvozuji z jejich lamentaci vubec nic :o) Mam to nahaku.
TAkze si vubec nemyslim ze musis tete okazale dekovat. Zejmena pokud se citis pod tlakem a v povinnosti. Ona se prilezitost najde. Zejmena pokud te darek uprimne potesil :o)) Mamku neposlouchaj :o)
No bať.
Tak mě napadlo…Spinkej, synáčku, spi,
zavři očička svý
dva modré květy hořce,
jednou zšednou jak plech,
zachutná tabákem dech
a políbení hořce…
… než kdo cokoli zví,
rány se zajizví
a budeš jako táta.
Ty jo… :o)
Ad článek: Ty jo, asi bych měla zas po půl roce zavolat matce… Když nic, tak všem jsem zvěstovala narození hříběte a jí jsem zapomněla. Resp., ani mě nenapadlo.
Líšo, taky bych řekla jako radka, jeď si po svým. Nepůsobíš na mne, že nevíš co a jak a proč právě teď děláš. A pokud bys cítila, že to cheš už jinak, určitě to poznáš..Často jsem dříve dělala i to, co mi vlastně škodilo, abych někoho nezklamala. Je to k ničemu a proti sobě. S příbuznými to taky vidím jako radka.
Že má máma obavy, to se nedivím, ale pokud budeš trvat na tom, že je to tvůj život a tak ho chceš, zvykne si.
[7] … a budu jako táta. Jenže to má dva extrémy, které nenaplňuju – jednak bych musela být velmi kreativně produktivní a mít znalý přehled o světě a potom posléze jen ležet na posteli a bát se postavit…
… a nebudu jako máma znamená, že nebudu dělat věci za druhé, nebudu psát stohy vánočních a velikonočních pohlednic, nebudu uvázaná a tím pádem ani nebudu mít z toho obrovský vztek…
Je to smutný.
[9] Přesně tak, Anino.
Problém je, že jí o sobě nic neříkám, takže ona neví, na co vlastně si má zvyknout, co má nebo nemá akceptovat, co se se mnou dělo nebo děje; je v nejistotě. Neinformovaná. Ale mám nějaký odpor k tomu, změnit to a mluvit s ní.
A když něco uvidí, je to kousek vytržený z kontextu, vyloží si ho blbě a zatne to do mě. Nebo to své zkreslení předá dál. Tak už radši neukazuju nic, jen někdy jí něco návodného povídám, ale stejně je její představa osobního a pracovního života jiná, než to, co vidí u mě. Což by mi bylo celkem fuk, kdyby akceptovala, že je to tak v pořádku.
[9] Anino, jdu se potěšit k tobě znovu četbou o tichých dohodách, pro občerstvení.
10) Krylova Ukolébavkaje jenom takový jinotaj… tak já ho upřesním: … a budeš jako máma. ;) No ale netrvám na tom. Ono někdy dělat pravý opak je totéž s opačným znaménkem, někdy zase ne. To máš případ od případu. :)
[12] :) Nesnažím se naštěstí být jako někdo jiný, nebo naopak se chovat záměrně opačně.
Lisko, mam doma uplne stejnou konstalaci :o)
[14] Stejnou konsternaci…
uz hned ty prvni rady jsou znacne podezrele :-)
preci hledaj se chlapi starsi (aby se zensky aspon trosku zralosti priblizili :-), a hlavne bohaty (jakoze schopny se postarat)
a hezka ma bejt zenska, ne? (aby deti mely bejt po kom :-)
no jo ale takhle to nestoji. stoji to tak jestli je nechat “v klidu” zit “v jejich” svete a nebo je znervoznovat odkryvanim ze je vsechno jinak
hrozne se mi libi tahle pasaz: svet je tady, nejakej. a kazdej z nas ho chce min nebo vic zmenit aby byl takovej jakej ho chce mit. ale kazdej uplne jinak ! :-)
no muze to fungovat ? :-)
[16]
Koukám se na svět jinak než ta pasáž: já se nesnažím svět měnit, jak ho chci, protože to není relevantní postoj, nejde to. Měnit můžu leda sebe, svoje chování nebo postoje nebo řeč nebo práci … ale jen to svoje. To je cesta, jak měnit svět. Jinak to podle mě nejde.
(16) Or ne? Mladý a krásný může být časem bohatý, opačně těžko.:) A pak, stává se i v lepších rodinách, že děti jsou nakonec hezké po tatínkovi a blbé po mamince. Pak je to tak na strouhání mrkvičky :P.
(17) Jo! A k těm maminkám- nám to s maminkou taky chvíli trvalo, ale co jsme pozbyli tatínka (a že já sem taktéž dobrá kopie, např. co se odporu k formálním příbuzenským kontaktům týká :)), tak vzrostla tolerance k jinakosti máma-dcera strmou křivkou vzhůru. Ona má o tebe starost a ten soc. tlak: manžel, děti, pes, domek (a občas enona na zahradě a v podhradí:)) na ni třeba doléhá. Možná, kdyby věděla, jak jsi spokojená, taky by se na to vyenonovala.
Spousta lidí nechce svět změnit. A někteří ani sami sebe. Mně se zatím nejvíc osvědčilo vybírat a seskládavat si střípky toho světa do svýho osobního kaleidoskopu tak, jak mně vyhovuje, jak já chci mít, mám ráda, nebo musím přibrat, abych mohla mít to, co chci. Každý může mít svůj kaleidoskop, aniž bychom si přitom příliš konkurovali. A světla je pro všechny kaleidoskopy bezkonkurenčně dost. :-)
[9] Ale tmy taky… ;)
[20] je reakce na [19] … sorry :)
Ale nemá ta poznámka být výzvou ke snahám změnit střídání noci a dne, že ne? :-))
Samá voda…Lidi jsou složeni zejména z vody a tmy. Ne? ;)
[23]
Já jsem dnes složena převážně z marmelády, koblih, polívky, kafe, pomerančové šťávy, rolády, chleba, mléčné rýže a croissantu. Z té marmelády se mi už dělá špatně a to mám v sobě teprve půlku sklenice.
Já jsem dneska už spíš rozložená… Ze slunka a sena a docela dost zážitků za posledních pár dní.
Špatně… To mi připomíná, že na zítřejší cestu musím malýmu na ráno nachystat kinedryl…
Ahoj Ru! Už jsem tu marmeládu skoro dojedla. Zítra budu pokračovat v tláskání na festivalu Mezi ploty (to píšu pro případ, že jedeš “s malým” tamtéž).
Nee, o malej azimut vedle, ke Dni dětí na zvížátka. :-)
Zvířátka s nápisem NEKRMIT?
Marmeláda nyní tvoří podstatnou část mého vnitřku a zanedbatelnou část vnitřku sklenice.
Asi jo, já nevím, tam já ještě nebyla, ale asi to tam bude taky. :-)
Dobrou. :-)
Dobrou noc přeje vykrmené zvíře.
Nojo. Matky se asi občas leknou, že ti za tu krátkou chvíli, co jsi byla ohebné a otevřené dítě, nestihly předat nějakou důležitou věc, myšlenku, povinnost – a pak se snaží to napravit bez ohledu na to, že už nejsi dítě a tvůj život jede po jiné koleji, než ten její. Člověk si pořád musí opakovat, že to myslí dobře … a dělat to dál po svým.
Dobrou noc:-)
Dobrou noc.
Mám nějak hlad…
Pardon za ty chyby, se mi zřejmě vyklížila oka úplně z hlavy. Složena z klihu a lihu. Boše, boše. :/
[34] Jaké chyby? Chyby neexistujou – to jsou prostě shody okolností, nebo naopak projevy nejvnitřnější. A starostlivé matky. Překlepům zdar!